Proces

2 01. ledna

Zmatek, absurdita a nesmyslnost

Čím jsem si ale naprosto jistý je to, že Proces zůstává z mé strany nepochopen. Zmatek. Absurdita. Nesmyslnost. To jsou slova, která mi při čtení knihy v hlavě naskakovala. Má snad kniha odrážet zmatek, absurditu a nesmyslnost života? Nevím. V knize se mi skutečně jakýkoli skrytý význam hledá velmi těžko. Možná tam ani není.

Ostatně, proč by nemohla stačit samotná absurdita, a nač pořád hledat nějaký hlubší smysl, že? To nemyslím špatně, naopak, činím toto prohlášení jako někdo, kdo si formát zdánlivých (geniálních) literárních slátanin velice užívá (co takhle Stopařův průvodce galaxií nebo Zeměplocha Terryho Pratchetta?). U Procesu to ale bylo přece jen trochu jiné. Při jeho čtení jsem si onu absurditu neužíval. Naopak mě na tom všem něco docela deptalo.

Metafora…ale na co?

Ve snaze přijít tomu všemu na kloub jsem si od začátku pohrával s myšlenkou, že to je možná celé metafora a odehrává se to jen v hlavě hlavní postavy, prokuristy Josefa K., který možná soudí sám sebe aniž by si připustil, za co. Konečně, mnoho popisovaných výjevů působilo přece jen dost snově (např. „odnos/únos“ mladé uklízečky studentem práv a poslíčkem vyšetřujícího soudce, nebo její výstup při prvním výslechu K., či výslechy, které připomínají klání v blázinci atd.). Děj je celkově vylíčen jako by to byl celé nějaký zlý a absurdní sen. To vše je ale možná jen ona pověstná kafkovina, že by?

Na druhou stranu z textu jsou některé věci naopak velmi zřejmé. Tak třeba filipika proti úředníkům a byrokracii, která se prolíná celým dílem, a také ona absurdita vykresleného soudního procesu jako soukolí, které se hýbe bez jakéhokoli ohledu na ty, kterých se týká.

Čeho, že se vlastně proces týkal? Dobrá otázka. Beru si z toho, že to není vlastně důležité. Slovy jedné z postav „[…] řízení přejde ponenáhlu v rozsudek […]“ tak jako tak.