pil komentáře u knih

Co napsat, aby zase nevyhrkly slzy? Smutné, přesmutné čtení. Jedna z oáz v té hrůze koncentračního tábora Osvětim je maličká knihovnička, o kterou se stará židovská dívka Dita. Čítá do desíti knih všelijak pomuchlaných, poničených a zubem času jinak provrtaných. Tajně ukrytých.. Při čtení děti i dospělí snad na chvíli zapomenou na útrapy a hrůzu války. To peklo kolem je k zešílení.....Moc krásně je zpracován motiv "živých knih"..Kdy jeden člověk umí vždy dokonale převyprávět jednu vybranou knihu. Kdo má slabé nerstvo, prosím raději mu doporučuji se jít místo knihy projít...

7 11.11.2013

Nádherná čeština.

Zajímavá kniha! Kdo si libuje v Eisnerově Chrámu a tvrzi nechť si přečte.....Kde se dnes ještě vidí slova jako "uškrnil", "vyláli hovnoďour " nebo "parlapá"?

Za všechny drobná ukázka:
Výmoly v cestě, kůň, kopyto, rozkládala starší opice s přemnoha slovy a dvornými šplechty. Nu, rytíř projevil ochotu dotyčné kopyto prohlédnout, jenomže opice pravila, že už se kočí postará sám a rytíři zrudly uši. Chytlo ho nutkání vysypat z rukávu kravinec a nabídnout hostům kousíček k snědku.Ta mladá opice nejspíše naznala, že cosi nesedí, a začala s velkým zájmem prohlížet konvici na víno se všemi vruby, boulemi a v rýhách zařanou špínu. To tu tak scházelo. Rytíř se hotovil hlučně si urpdnout. Ať tedy opice mají a vidí."

1 07.11.2013

Kniha o roku 1913.


Nebude to nuda v podobě pelmel plků a drbů na téma, jak se císař Vilém II. kousl při snídani do jazýčka, a že Alma Mahlerová v berlínském baru sbalila zas dalšího básníka?


Není to nuda!


Rok 1913 byl výjimečný na moc způsobů.


Vznikají zásadní umělecká díla nejen na poli výtvarného umění, ale i hudby a literatury. Proust sepisuje Hledání ztraceného času, Joyce si chystá podklady k velkému románu, (šikovní vědí:-)) Robert Musil píše Muže bez vlastností.

O první světové válce ještě nikdo nemluví, ale jisté je, že něco visí ve vzduchu. Duchamp montuje kolo na kuchyňskou stoličku. V Essenu se otevírá prototyp prvního supermarketu Aldi, v Miláně zase první filiálka módního domu Prada. Pan jménem Hitler dělá celé dny ve vídeňské ubytovně pro muže čmariky-čmariky a smolí jednu nepovedenou obrázkovou pohlednici za druhou.

Skvělá kniha!

2 07.11.2013

Asi kdybych četla v 17ti, upadla by mi úžasem brada. Dnes okoralá věkem, už jen konstatuji, že sebehypnóza hlavního hrdiny a následné žití v jiných životech mě nebavilo tolik, jako popisy pocitů z vězení a těsně před popravou. Hlavně ale! London umí krásně vyprávět.

Někde jsem tu četla, že Tulák po hvězdách je optimistická kniha. Hm, mám naprosto odlišný pocit. Smutek a melancholie mě po přečtení přepadla.

2 03.11.2013

Ćetla jsem ji až jako poslední...Hm, na prvotinu klobouk dolů. Je vidět, že se v dalších kouscích Nesbo naučil škrtat, ztratil rozvláčnost. Proč ne? Už taky vím, proč Hole tolik chlastá, a že se nevyslovuje jako díra. :-) Přečteno na jeden zátah. :-) Nachlazení jest nachlazení:-)

4 02.11.2013

Dočteno. Co říci?
Mám Irvinga prostě ráda už dlouho. Líbí se mi jeho lidskost, dá-li se to tak povědět, aniž by se člověk brodil bahnem sentimentu a kýče. Sympatizuji s jeho postavami, vychutnávám si trefné dialogy.
Silný příběh o lidech, kteří jsou "jiní".
A taky o tom, jak i malicherné a drobné věcičky, které se nám v mládí a dospívání přihodí, dokážou tak silně ovlivnit naše životy. Irvingovo bilancování se životem.

4 01.11.2013

Nespala jsem dvě noci. Přesně tolik mi totiž zbývalo k dočtení Terroru Dana Simmonse. Ještě, že se měnil čas, měla jsem hodinu čtení k dobru).

Jak prosté: Dvě sesterské lodě Erebus a Terror, které uvíznou v ledu a banda chlapů na palubě + jediná žena Eskymačka, co postrádá jazyk. Ten v puse.
Hm, co se tam proboha může dít tak zajímavého, abych tu tlusťoušku dočetla do konce?
Valila jsem vočadla…
Mužný silný příběh o výpravě námořníků, kteří hledají cestu na Severozápad-bájný pruh nezamrzlého moře, jenž se měl táhnout podél severního pobřeží Kanady až k Aljašce a Beringově úžině. Celé pak vyprávěno očima jednotlivých účastníků expedice. Postavy jsou nesmírně živé, nejde si je neoblíbit . Díky geniálním popisům prostředí a celkové atmosféry, prokreslení postav vám bude při čtení naskakovat husí kůže a srdce pumpovat hlasitěji . Když našli mladého poručíka Irvinga rozkrájeného jak před barbecue, to jsem jen potahovala nudli v nose, ale ve chvíli, kdy skončil ve vodě kapitán Crozier a nikde žádná jiskérka naděje…… valily se mi po tváři slzy proudem.

Děsivé je, že hrdinové nemají žádnou šanci přežít. Tušíte, že to celé skončí na levačku, ale celou dobu jim neskutečně držíte palce a tak nějak doufáte v možný šťastný konec. …..

"Na hlavní stožár vyšplhat nemůže, pomyslel si Blanky. V roztažených nohou, na prsou a v rozkroku cítil chlad ráhna. V tenkých spodních rukavicích mu začínaly mrznout prsty. Někde ztratil velšskou paruku a vlněnou šálu. Natahoval uši a snažil se zachytit zvuk uvolňovaného a otevíraného příďového palubního průlezu, čekal, že uslyší výkřiky a uvidí záři luceren, až se na palubu vyrojí záchranný oddíl, na lodní přídi však stále panovalo ticho a tma skrytá poletujícím sněhem. Že by ta obluda nějak zablokovala i příďový průlez? Ještě že nemůže vyšplhat na hlavní stěžeň. Nic tak obrovského na něj nemůže vyšplhat. Žádný bílý medvěd- pokud to je bílý medvěd- nemá se šplháním zkušenosti.
Věc začala šplhat na zkrácený hlavní stěžeň. "

6 29.10.2013

Příjemně pekelný tlustospis o Charlesi Dickensovi jako vynikajícím spisovateli, předčítací celebritě a miláčku publika. O jeho příteli- Wilkie Collinsovi, který jen pricmrndavačem a věčně tím druhým ve dvojici vážených pisatelů. Příběh o šílenství a litrech laudána. O temnotě duše. O závisti a pomstě. O skarabeovi v hlavě, který kutá si své cestičky a tahá za nitky.
Zprvu jsem chtěla bušit hlavou do zdi a křičet proč ten Simmons víc neškrtá, ale přibližně v polovině už mé stahy povolily a naopak román se rozjel neskutečným způsobem. Geniální konec!

"A v té tvé nabubřelé budoucnosti, když v kočáře bez koní uháníš do knihkupectví a pak se vracíš do svého podzemního příbytku, ozářeného jasnými elektrickými světly, nebo si dokonce čteš přímo ve svém kočáře, který může mít elektrická světla uvnitř, nebo večer odjíždíš do divadla, nedělám si nejmenší iluze, že jsi kdy zhlédl představení mých Mrazivých hlubin či Černé a bílé či Ženy v bílém či Muže a ženy…Všechny ty dny, nespočet dní a nocí strávených psaním- psaním v nepopsatelných bolestech, nesnesitelné samotě a umrtvujícím strachu- a ty čtenáři jsi nic z toho nečetl.
K čertu s tím vším. K čertu s tebou.
Jde ti jen o Drooda a Dickense. Dickense a Drooda. Tak tedy dobrá, máš ho mít, obětuji pro to poslední kapky skomírajících sil. Můžeš si toho Drooda třeba nacpat do své chlupaté zadnice, čtenáři"

6 21.10.2013

Přelouskat víc než 170 let starou knihu, co má 783 stran - a ještě se přitom smát? Hm, ta má dost, je zralá navštívit Chocholouška, řekli by si mnozí. Leč! Ať do mě hrom bací, jestli to není pravda. Kronika je úsměvná kniha o lidech dobré vůle, kteří trpí malým roztomilým nešvarem. Mají o svých schopnostech až přehnaně rozbujelé mínění.) No, nejsou milí?

Kdo má strach, že se kniha bude hemžit malými ušmudlanými caparty v roztrhaných oblečcích, kteří s nadějí alespoňspatřit přes sklo skývu chleba, slzavě hledí ze špinavých a temných ulic Londýna do krbem rozzářených oken vil pánů továrníků a sní o lepším světě, má smůlu. Žádná sociální témata. Borci z klubu do fachy rozhodně nechodí. Tito čtyři londýnští gentlemani se projíždějí dostavníky sem a tam, popíjejí hektolitry punče a mudrují o životě. Přímo f-i-l-o-z-o-f-i-c-k-y

Zprvu se mi pan Pickwick jevil jako nejnesympatičtější postava knihy. Snobský tlustoprd, co se nechává na lov vozit trakařem a pečlivě dbá na to, aby jeho pověst nebyla za žádnou cenu pošramocena. Na konci knihy už mi byl milejší, prostě takový pan Papučka a dědulka
Skutečné grády dostane kniha s postavou Sama Wellera, sluhy páně Pickwicka. Je to typický cocney s rázovitými názory na „oučtování se životem a všelijaký tydlencty saky paky, co se jednomu přihodějí, když to s druhejma myslej dobře.“

Dickens umí psát. Je vtipný a ironický, utahuje si z postav i ze čtenáře. Jeho popisy jsou neskutečně propracované, hnedle se vám ten dotyčný vašnosta či outlocitná vdova zjeví před očima jak živá. Zde připomínám jména sourozenců Tilschových, co tlustý román dokonale přeložili. No tak dobře, rodiče se jim pomstili, ale s motýlem Emanuelem a panenkou z máku rozhodně nezaměňovat! ) Tahle dvojka má podle mě obr zásluhu na tom, že se román čte jedním dechem.
Humoristický román 19.století, který se dá číst i dnes. Kolik takových je?

„Někde se tě Samku, chytila nějakýho novýho vynálezu, jak prej se dospělí naroděj znova, říkaj tomu znovuzrození, se mi zdá. Tenhle kousek bysem strašně rád viděl, jak funguje ve skutečnosti. Strašně rád bysem viděl, Samku, kdyby se tak narodila znova tvá macecha. Hnedka bysem ji poslal z domu někam na vychování!“

18 15.10.2013

Četla jsem skoro bez dechu a ve chvíli, kdy skončila poslední věta, bylo mi najednou strašně líto, že už s detektivem Lascanem nebudu sdílet jeho myšlenky, a že ten šílený svět, který kolem mě Ernesto Mallo rozprostřel, najednou zmizel.

Místo? Argentina. Buenos Aires.

Čas? Období vlády vojenské junty, osmdesátá léta minulého století.

Detektiva Lascana zavolají k ohledání dvou mrtvých těl nalezených poblíž řeky Riachuelo. Na místě ovšem k překvapení dotyčného leží těla tři. Dvě z nich má na svědomí vraždící komando vojenské junty. Třetí případ je docela jiný…..
Brzy se na scéně objeví ještě jedna žena, pro kterou má najednou Lascano chuť se začít holit, vařit nejen špagety a pomýšlet na barevnější život než jen truchlit a donekonečna si vybavovat notně ohlazené vzpomínky na svou mrtvou manželku. Aby to ale nebylo tak jednoduché, Eva, do které se zamiloval, je ilegální aktivistka a musí se skrývat.
Temná kniha, zvláštní, "jiná".....

4 07.10.2013

Podivuhodný „detektivní cestopis“ začíná ve chvíli, kdy hlavní hrdina Martin Roy vyhraje konkurs na průvodce v posádce luxusní lodi MS America. Ta má za úkol přepravit zámožné americké turisty důchodového věku, kteří si přiletěli do Evropy užít luxusní a nezapomenutelnou dovolenou, od pramene Dunaje až po ústí do Černého moře.

Vše plyne krásně jako voda Dunaje. Autor nádherně popisuje tok řeky, všímá si zajímavých historických událostí, které měly pro Dunaj zásadní význam, zmiňuje zvyky a tradice zemí, kterými právě proplouvají. To líčení je neskonalé čtivé. Michal Hvorecký si dal velkou práci s nastudováním nejrůznějších historických pramenů, a v knize je to znát.

Celou dobu ale cítíte, že Martin je vlastně taková holka pro všechno, která musí poslouchat komandování rozmazlených a zazobaných výletníků. On, vystudovaný filolog, je nucen vysvětlovat americkému důchodci co je to baroko a hádat se s otrávenými obtloustlíky o to, že na Kamenný most v Řezně autobusy nesmějí, a že dál prostě půjdou po svých.


Vše nicméně plyne bez větších zádrhelů do toho okamžiku, než Martin zjistí, že posádka v podpalubí objevila mrtvolu.
Jisté je, že se říční policie volat nebude, aby firma neutržila finanční ztrátu, protože zákazníci by přece dál s mrtvolou necestovali a požadovali by zrušení dovolené. Mrtvolu tedy jedné noci ( za přísného utajení před pasažéry) vyhodí posádka z lodi a Martin se až do konce plavby snaží na vlastní pěst vypátrat, kdo mohl na lodi zabíjet.

3 03.09.2013

Velice vtipný text o rodině a dětství na konci šedesátých a hlavně sedmdesátých let v Praze. Zážitky z normalizační Prahy vypráví samotný autor. Na tu šeď, která panuje v těch letech všude kolem,je to třeskutě vtipné!

"První profese která mě zaujala, první povolání,do kterého jsem se zamiloval, byla práce u běžícího pásu v továrně na plnění minerálek. Tehdejší zprávy kladly důraz na reportáže z továren, kde pracující lid budoval základy nové lepší společnosti. A právě v jedné takové reportáži mne zaujal onen běžící pás. Lahve po něm cestovaly, otáčely se a skládaly, zdálo se mi to ještě lepší než dráha na kuličky, kterou mi tatínek stavěl z papírových rolí. Později jsem své zaměření změnil a tvrdil jsem, že chci být paleontologem."

"V té době, v šedesátých letech, kdy mně bylo od dvou do sedmi let, dědeček s babičkou nenáviděli dvě věci: tatínkovo kouření a moji maminku."

Kniha pro milovníky knih! Dobrodužný příběh o lovcích knih, městu Knížkově se stovkami antikvariátů plných zajímavých knih, o knihách ze Zlatého seznamu, o moučnících ve tvaru knih:-) Najdete v ní celou plejádu světoznámých autorů zakuklených do krásných přesmyček. Včetně jejich děl. A grafická úprava knihy? Něco neskutečně krásného. Knihy a knižní světy ve všech podobách.

3 29.08.2013

Zhltnuto cestou vlakem z a do práce. Velmi pozoruhodná detektivka-nedetektivka s portugalským Watsonem a Holmesem.:-) Chytré, úsměvné. Nostalgická úvaha o času, který couvá mě dostala.

1 29.08.2013

Po fantasy Kadlečkové, po uřezávání hlav a genitálií po seversku,po českých detektivkách, po knize o ničení knih mě přepadla radost a potěšení z četby klasického románu. Dobrodružný a nebanální příběh krásně plyne, vše má hlavu a patu. Postavy jsou navýsost neploché, autor užívá bohatého jazyka k vykreslení reálií, umí napsat silné a přitom nepatetické dialogy.

3 28.08.2013

Opět Londýn. Viktoriánská Anglie. Ženský příběh pro ženy a vskutku odpočinkové čtení na dovolenou.....Srdce nerozbuší, ale neublíží. Proč ne.

1 25.08.2013

Povídka Polaroid pro mě jednoznačně nejlepší z celé knihy. Dobrý nápad. Upířit na lidech a jejich myšlenky používat pak jako svůj život . ...Autor si pěkně hraje s jazykem.Celé to působí dost "nabušeně" a tudíž čtete čtete čtete a nemůžete se odtrhnout. Moc zajímavých postřehů,ale ..není to málo Antone Pavloviči? :-) Poradíte mi někdo, jak tedy dopadla povídka Luk? Asi to na mě bylo moc umění:-)

1 25.08.2013

„Co se nám do našeho Kafky sere nějakej Anglán?“….už slyším rozčílené hlasy čtenářů , když jim do rukou padne kniha Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život.
Tím Anglánem myslí britského kafkologa Jamesa Hawese a dlužno dodat, že se „sere“ skvěle. Je to skutečný odborník, podává ověřená fakta z několika zdrojů, sbírá informace, fotografické materiály a má Kafku dokonale načteného. Snaží se vyvracet mnoho z nejrůznějších mýtů, které autora obklopily po jeho smrti a dnes se s mnohými z nich pracuje jako s jistotami. Tak třeba:
-Kafka ve své poslední vůli přikázal, aby bylo celé jeho dílo zničeno
-Kafka byl za svého života prakticky neznámý, zčásti proto, že se ostýchal publikovat
-Kafka se bál svého krutého otce
-Kafkovo dílo spálili nacisté
-Kafkovo dílo vychází z jeho zkušenosti Žida

Pečlivě porovnává, zkoumá a dokládá materiály, že vše bylo trochu jinak.....

Vy, kdo máte rádi Kafku se budete divit, usmívat, překvapivě objevovat docela nové pohledy na Kafkovy rodiče a sourozence, přátele, milenky, práci a především na jeho psaní. Kniha obsahuje spousty odkazů včetně detailního rozboru fotografického materiálu. Moc zajímavé a přínosné čtení. Končím. Jdu si číst. Kafku.

8 23.08.2013

Pěkně propracovaný příběh několika rovin. Alfa samec:-) a davy žen, které ho dílem milují a dílem nenávidí. Moc nápadů a těšení, co přinese další kapitola. Jen ta Pinkertýna....to je tedy fňukna!:-)

4 18.08.2013

Michal Sýkora je ve formě! Na začátku tu máme vraždu mladé ženy,kterou najdou brzy ráno položenou nahou na oltáři vesnického kostela. A pak už vše jede jako po másle. Kolečka napínavého příběhu do sebe zapadají, přibude mrtvola, druhá, třetí. Že to zní neuvěřitelně? Ani náhodou. Marie Výrová alias Velká Sova si s případem poradí po svém. Že je to temné čtení? Ujišťuji, že není. Občas se dokonce i zasmějete. Šmrncovní detektivka. :-)

4 09.08.2013