Petra1323 komentáře u knih

Tři póly, tři druhy samoty. Zamyšlení nad vlastním životem a nad silou, která táhne lidi od lidí k neznámým opuštěným místům.

„... všechno lidské poznání je buď zkušenost, nebo matematika.“ Friedrich Nietzsche

„Jsi tam ještě více sám, než když jsi úplně sám.“

Je vidět, že Messner si nastudoval jednání a chování svých předchůdců do posledního detailu, snažil se pochopit jejich jednání, jejich chyby, jejich úspěšné tahy a i jejich psychický stav. Také je vidět, že je matematikem každým coulem, nejen při plánování svých cest. Každá stránka je rozdělena svisle na třetiny. Dvě třetiny u hřbetu je samotný text, krajní třetina obsahuje archivní fotografie, citáty polárníků a horolezců, citáty filozofů. Dále je kniha rozdělena na čtyři části.

První část „Nikde“ je seznámení s historií dobývání „pólů“ a jejími dobyvateli a filozofické úvahy nad jejich kroky. Začíná třemi fiktivními dopisy Messnerovi k padesátinám – od Fridtjofa Nansena, Ernesta Shackletona a Franka Smytheho. Líbilo se mi, jak z názvů knih o pólech a Himálaji od jiných autorů RM sestavil zamyšlení nad počínáním lidí v těchto oblastech. Celkem jedna dvoustrana. To asi dalo RM hodně práce.

„Mně se zdá v tomto ohledu nevýznamné, kolikrát se cesta podaří nebo ztroskotá, důležité je pouze to, co se přitom děje s lidmi, kteří na té cestě jsou. Nezajímá mě souhrn všeho dění na jižním pólu, v Himálaji a na severním pólu, jakési dějiny dobývání pólů, nýbrž historie jednotlivce vystaveného napětí mezi touhou po domově a po dálkách.“

Druhá, třetí a čtvrtá část „Severní pól“, „Jižní pól“ a „Mount Everest“ má stejný mustr: geografie oblasti, historie od nejdávnějších časů do současnosti, mapa s nejdůležitějšími cestami, podrobné líčení dobrodružství těch nejodvážnějších – Nansena, Shackletona Smytheho (tady člověk pochopil, proč od nich dostal fiktivní dopisy v úvodu knihy); jednostránkový přehled Messnerovy výpravy (takový rodný list akce), líčení samotné výpravy a mnoho barevných fotografií s komentářem.

„Umiňoval jsem si, že nepůjdu „už nikdy“ na led, a o něco později jsem byl přesto nadšen, když byla dobrá viditelnost přede mnou, vhodný sníh pode mnou, motivovaný partner za mnou, hřejivé slunce nade mnou. Bylo něco více vzrušujícího než toto putování po ledu? Nebylo! Lezení ve skále bylo třeba těžší, vrcholové horolezectví namáhavější – tato polární cesta mě však vystavila mnohem většímu ohrožení, vlastní odpovědnosti, která mě a mého partnera vyčlenila ze světa lidí a beze zbytku vtáhla do našeho cestování.“

„Někdy se v noci probudím a myslím, že slyším vůni sněhu. Rády bych pak zase usnul a dále snil, protože jsem tak rád venku na ledu nebo nahoře na kopcích. Často sním o tom, jak lezu, běhám, chodím. Jako bych nikdy nebyl zraněn. Avšak tato zvláštní vůně, kterou vnímám jako zvuk, mně už nedovolí usnout. Není to lámání ledu, co cítím, není to nebezpečí; je to dálka, vonící životem, třpytivý sníh přede mnou, zítřek.“

Kniha mne inspirovala ke zjišťování dalších a podrobnějších informací o dobývání polárních oblastí, o severní mořské cestě, o ledoborcích, o jmenovaných polárnících, mořeplavcích a horolezcích. Jmenný rejstřík na dvou stranách psaný drobným písmem dává možnost četby knih od nich a o nich nad rámec časových možností.

1 18.12.2023

Knihu si našel vnouček (3) sám v knihovně a moc ji chtěl půjčit. Čtení je minimum, skoro nic. Na každé dvoustraně jedno prostředí, kde se vyskytují zvířata. Celkem 24, od moří po hory, od tropů po ledové oblasti, v lese, pod vodou, na farmě, doma, ve městě, v zoo. Každé prostředí je uvedeno dvěma třemi krátkými větami. Úkolem je podle zadaného obrázku najít a spočítat od jednoho po deset zvířat. Malé děti hledání a počítání milují, tak každý společný večer hledáme a počítáme.

Srážím hvězdy za překlad běžného textu a pojmenování jednotlivých zvířat.
V kapitole „Vysoko v horách“ je to ještě celkem v pořádku.
„Na vrcholcích hor nežije mnoho lidí, a tak je tu dost místa pro zvířata. Najdeš všechna zvířata v obrázku? Najdi: 1 medvěda baribala, 2 vlky, 3 jestřáby, 4 mývaly, 5 ovci tlustorohých, 6 jelenů, 7 horských koz, 8 zajíců, 9 medvědů grizzly, 10 čipmanků.“

Kapitolu „Úžasní mořští ptáci“ překladatel odfláknul jak malý kluk.
„Útesy jsou plné hladových ptáků, kteří se za potravou vrhají do vody. Najdeš všechny hlučné opeřence? Najdi: 1 tohoto ptáka, 2 tyto ptáky, 3 tyto ptáky, 4 tyto ptáky, 5 těchto ptáků, 6 těchto ptáků, 7 těchto ptáků, 8 těchto ptáků, 9 těchto ptáků, 10 těchto ptáků.“
Vždyť i tříletý vnouček poznal tučňáka, racka, alku a tereje.
Podobně bídně je to přeloženo i v kapitole Pestrobarevní motýli, Pod hladinou, Horká bažina a Úžasný deštný les.
Překladatel není asi zapálený ornitolog, entomolog nebo ichtyolog, ale mohl aspoň nahlédnout do nepřeberného množství atlasů zvířat a něco opsat. Modráska a žluťáska, anakondu nebo papouška kakadu by přece poznal.

Další hvězdu srážím za velmi mizernou „vazbu“ knihy. Po pár prolistováních se rozsypává na jednotlivé listy. Víc by se hodila pro malé dětské ručičky sešitová forma vazby. (Co na to Svojtka & Co.?)
Tak teď nejen hledáme a počítáme, ale já lepím, lepím a lepím.
I přes tyto nedostatky se kniha vnoučkovi moc líbí a těší se na ni, vrácení do knihovny stále oddaluje.

1 16.12.2023

Četli jsme před spaním. Už nečteme!, protože na předposlední stránce myška vytáhne psací stroj a píše si zápisky z právě končícího dne. Tak jsem taky jednou po přečtení vytáhla svůj starý psací stroj, abych vnoučkovi (3) předvedla, jak se na něm píše. Byl uchvácen a nevěřil vlastním očím. Teď před spaním vytahujeme místo knihy stroj a datlujeme a datlujeme. Zájem zatím neupadá, navíc ještě vzrůstá obdiv nad technickou stránkou stroje.
Ale i tak, knížečka pěkná. Je tam plno věcí, které děti touží samy dělat – mlít kafe v mlýnku, přikládat do pece, zatloukat hřebíky kladívkem, ošetřovat a nechat si obvazovat drobné ranky, sekat dřevo sekerou, válet těsto, věšet prádlo, žehlit, šít na stroji. Jen to praní na valše ještě asi neviděly, tak neví, zda by to taky moc a moc chtěly dělat. Samy. Když to dovede ta malá myš, tak ony to dovedou přece také.

2 26.11.2023

Na statku, v parku, v zoo a v lese. Pouze tyto čtyři místa, ale mnoho možností si o nich vyprávět. Navíc obálka knihy je rozdělena právě na tyto čtyři místa a děti si mohou porovnávat, co se změnilo na obrázku, který je na dvoustránce uprostřed knihy. Nádherné barevné obrázky zvířat, dětí a dospělých, ve kterých se děti mnohokrát samy poznají.

1 08.11.2023

Medvědi na pouti, v městečku při požáru, ve škole a při táboření u jezera. Autorka se nechala inspirovat knihami Richarda Scarryho, ale nevyužila, jako on, nepřeberného možností situací, které mohou postavy knížky zažívat. Potenciál to mělo obrovský. Velká obrázková knížka je tak jen velká svými rozměry, ale nikoliv rozsahem. Přesto dávám pět hvězdiček, protože obrázky jsou opravdu kouzelné a pro malé milovníky medvědů je koncentrace medvědů přímo pohádková.

1 08.11.2023

Osm trosečníků = Cortez – Pirát, Graczyk – Blonďák, Brent – Voják, Owen – Svalovec, Rostocki – Inženýr, Jenkins – Hubeňour, Sanders – Podvodníček, Garett – Desátník. Beznadějnost situace, marnost počínání a neodvratný jistý konec se přenáší rychle i na čtenáře. Je vám chvíli horko a chvíli zima. Skryté nebezpečí se stále neobjevuje a nevíte, s čím bojujete. Hoši bojují hlavně sami se sebou, sem tam slovně i mezi sebou a chystají se na boj proti něčemu. Čtete, čtete a vysvětlení se nedostaví ani na konci knihy. A Šedivce jsem chtěla vidět a zjistit, co jsou zač. Bohužel zůstali utajeni.
Skvělé dialogy, přesně zvolený jazyk a pečlivě představeny odlišné charaktery jednotlivých postav. Autor si pohrál s popisy fascinující přírody nehostinné planety.

Přidaná Expresní zásilka je takový akční Vetřelec. Ale není to to ponuré vesmírné šero, paralýza hrůzou z neznámého predátora, zatuchlost odstavené vesmírné lodi, ticho narušované jen kapáním vody z netěsného potrubí. Je tam moc řečí, moc lidí, moc boje, moc ničení, moc ohně a světla, moc prostředí a závěr zase takový otevřený.
Četlo se to dobře. Obě.

"Sluneční obr zašel a obloha byla až na skomírajícího červeného trpaslíka na východě prázdná. Krvavě rudé oko jednookého Kyklopa shlíželo z oblohy. Bez mrkání civělo a civělo. Navzdory tvrdým podmínkám a nezáviděníhodné situaci, do které se dostali, se mu drsná krása pouštního světa zamlouvala. Nedotčená syrovost na kost vysušené krajiny, zubaté linie skalisek, zvláštně jemné přechody mezi štěrkovými kopci, žár vydechující ohromné balvany, prázdné nebe, barevně odlišná slunce a bezohledně kruté hvězdy. Příroda tu byla sama sebou, nedotčená zhoubnou činností neřádstva, které se rozlézalo po Galaxii jako virová nákaza."

"Přízračné nezemské světlo navíc dodávalo rozlehlému panoramatu na tajemnosti. Naposledy přehlédl planinu pod příkrovem stínů a narudlé temnoty. Vzduch se ochladil, denní světlo sláblo. Vládu převzala královna noc. S diadémem zdobeným rudým kamenem studeného světla. Nic podezřelého, pusto a prázdno. Krajina mrtvých kosmických lodí definitivně osaměla."

"A potom ten strach. Zatím dřímal jako strašlivý drak, který jen co se probudí, spálí všechno na popel. Představoval obavy z konečné stanice, která se k nim s každým otočením kola času přibližovala. Tam nahoře mezi hvězdami byl život, oni však umírali.
Rozhodnutí padlo daleko odtud. V místě padesát osm světelných let vzdáleném, ve chvíli, kdy jejich loď cosi odklonilo z kurzu a odpálilo jako míček skrz hyperprostor na tuto nehostinnou hroudu písku, rozpáleného kamení a řídkého vzduchu.
Pod dvě nepřátelská slunce.
Tak daleko dosáhla chapadla toho neživého a hladového netvora. Z jeho pasti nebylo úniku. A neviděli sebemenší jiskřičku naděje. Samozřejmě že chtěli žít, pud sebezáchovy pracoval spolehlivě, ale co jim to bylo platné."

„Ve tmě chodby, v mezeře mezi dveřmi a veřejemi, spatřila tvář, která se na ni usmívala.“
Tak to je poslední věta první kapitoly. Ještě žádná krev a žádná mrtvola, ale kdyby mi v tu chvíli pípla v mobilu sms, tak bych se asi posmolila strachy. Nepípla. Autor dokázal po pár stránkách navodit napětí k prasknutí. Čtu dál. Musím číst dál. Napětí pomalu povoluje a čekám, co se bude dít. Tvořím si své vlastní teorie, ale s každou další vraždou a indicií se mé teorie hroutí. A není to jako jednoduchý logický problém ve stylu: Melissa má červený dům a nemá psa. Kirsten chodí v pátek tančit a má ráda steak. Oliver nehraje šachy a chová papouška. Kdo zabil Diega, když v pondělí po tenise baštil pizzu a krmil kočku ve svém bílém domě?
Postavy jsou jednoznačné, žádné záludnosti a zbytečné kudrlinky k matení čtenářů, nikdo tam není navíc. Propracované charaktery, popisy situací přesné. Stojím Robertu Hunterovi přímo za zády a pozoruji vyšetřování, i tu jeho únavu a prvotní bezmoc pociťuji.
Po odhalení pachatele opadne z člověka napětí. Chápe jeho motiv, dokonce mu začíná i trochu držet palce, aby to dotáhl do konce. Prostě oko za oko, zub za zub. Ale stále zůstává zvědavost, proč to udělal a proč zrovna takto. Na předposlední straně se to dozví. Excellent Surprise!

12 04.11.2023

Co dodat. To byla taškařice slečny Beatrice až do samého umilování. V době vydání musely být články, a následně i kniha, jako dopad meteoritu velikosti Westminsterského opatství přímo do centra Londýna. Text bohužel vyznívá jako brávíčkové články psané samotnými čtenářkami v rubrice partnerské vztahy a sexuální otázky.
Obvyklé postavy porno žánru - služebná, lady, komorná, učitelka, kamarádka, guvernantka nebo služka si to rozdávají s typickými protějšky – markýz, zpovědník, monsignor, komorník, vévoda, otec, lord, zahradník. Všude, vždy a pořád a všichni dohromady. Chyběl jen hasič, instalatér a zdravotní sestra a sekretářka.
Jak popisovat stále dokola to samé a neopakovat se. Mistr slova Wilde se snažil seč mohl o pestrost popisů, ale i tady došlo k monotematické nudě. Poslední stránky autor odbyl už úplně. Na parníku s námořníky a tři dny cesty!!! – to mělo docela vysoký potenciál na dalších aspoň dvacet třicet stránek. Zřejmě už zasáhla dobová cenzura.

Abych se při čtení nenudila, začala jsem počítat. Došlo ke čtyřiceti jedné souloži, z toho osm krát anální sex. O panenství nebo panictví přišlo dvanáct obcujících. Tři masturbace, patnáct orálních uspokojení, nepočítaně polibků, pár decilitrů ejakulátu (zde „odborně“ nazývané „mrdka“).
Pohlavní styk nebo sex je zde bušení, zprznění, rožnění, šukání, mrdačka, píchačka, šukec, prcání a zcela úřední - obcování. Pro masturbaci zvolil autor obligátní honění a lehce poetické prstění. Felaci nazval úplně bez nápadu kuřbička.
Názvy ženského klína jsou už nápaditější a autor se dostal na více než dvacet, vesměs romantických, názvů – kundička, skulinka, drahoušek, štěrbinka, uzoučká záležitost, propast lásky, jeskyňka lásky, neviditelná ruka, svatyňka, pipinka, pička, svátý grál, přístav, vráska lásky, svatyně, zásuvka lásky. A pak i přitvrdil, s kundou a kundiskem.
No a na penisech se pan Wilde přímo vyřádil, stejně jako slečna Beatrice a její přítelkyně a někteří pánové. Je jich přes čtyřicet, těch názvů. Některé i humorné. Ten Tvůj, miláček, klobása, klacek s rubínovou hlavičkou, topůrko, obrovitá žilnatá věc, příšera, váleček, pendrek, kopí, zbraň, kláda, pyj, nádobíčko, přirození, obluda, stroj lásky, sprostá hračka, ocas, Jeho věc, potvora, šíp lásky, oř, monstrum, panáček, péro, náčiní, pan Pták, stožár, motor lásky, aparát, čůrák, žihadlo, motor, mašina, beran, dýka, klacík, bimbas, ptáček a kláda.
Zkuste najít tolik názvů pro jiné části lidského těla, třeba ucho nebo koleno. Asi nenajdete. Jak je ta čeština bohatá!

„Konečně nás námořníci museli opustit a musím přiznat, že to byla ta nejchlípnější orgie, které jsem se kdy zúčastnila, jelikož jsem hned po jejím sladkém konci upadla do tak chatrného stavu, že ani můj pobyt na Madeiře už ničemu pomoci nedokázal a od té doby mě tohle mé požitkářství přivádí do hrobu. Ach! Přesto, existuje-li na onom světě blaženost, věřím, že to není nic jiného než věčná mrdačka. Amen! Déle již své pero neudržím.“

21 03.11.2023

Začátek knihy přesně vystihuje atmosféru konce osmdesátých let. Úplně se mi vybavovalo sídliště Krásno u řeky Bečvy ve Valašském Meziříčí. Tady autorce věřím každé slovo. Od 27. listopadu 1989 je to fikce vyšroubovaná do maxima. Fikce poskládaná ze všech možných způsobů potlačování lidských práv a svobod, které dvacáté století nabídlo.
Nejsem si jistá, zda by tehdejší vládnoucí garnitura byla schopna během pár dnů zkonsolidovat svou moc a nastolit tak tvrdý režim a znovu zasahovat do osudů lidí. Byla už v rozkladu a jela setrvačností, už se nikomu, ani těm nahoře, nechtělo v té šaškárně pokračovat.
Kniha napsaná přesvědčivě, vtáhla mne do děje víc, než jsem chtěla a musela jsem číst stále dál a dál. Tak jsem jim přála dobrý konec. Nepřišel. Naštěstí to je jen fikce.

Bylo to studené, temné, ponuré až z toho mrazilo, to ale jen na povrchu, uvnitř to bylo žhavé jako sopka.
Pomalu se vše sbíhalo k jednomu konečnému vysvětlení. Taková islandská pohádka o kohoutkovi a slepičce, ty mi řekneš něco a já za to povím něco dalšího. Každý věděl něco, ale nikdo nic pořádně a ještě to nechtěl prozradit. A až se našel hloubavý komisař Konrað, který dal vše dohromady, tak se přišlo na to, jak to všechno bylo. Ale jedno tajemství zůstalo ještě nezodpovězeno. Bude někdy, pane Arnaldure?
Četlo se to parádně. Ale!!! Doporučuji, aby se člověk v příběhu neztratil hned u druhé kapitoly, vypisovat si jména postav a vztahy mezi nimi. Protože Marta, Valborg, Eygló, Málfríður, Kristleifur, Hulda, Engilbert, Jóstein, Hansína, Böðvar, Daníel, Stella, Helga, Beta, Erna, Glóey, Mile, EyÞór, Halldór, Hallur, Svanbjörn, Sunnerfa, Einar, Flosi, Henning, Pálmi, Bernodus, Svanhildur, Isleifur, Haukur, Klara i Regína vám udělají v hlavě opravdový islandský guláš. A ještě k tomu všemu, aby se to nepletlo, si všichni tykají.

„Budovy jatek na Skúlagata tonuly ve zvláštním klidu. Konráðův otec podupával nohama, aby mu nebyla ještě větší zima. Udírny byly cítit už zdaleka, vydávaly vůni, která se mu dost zamlouvala. Snažil se vypadat co nejvíc nenápadně, ačkoliv to v podstatě nebylo nutné. Tady už na ulici nikdo nebyl. Benzínová pumpa byla zavřená. Západně od ní čněly pochmurné nádrže s logem BP. Zahleděl se na zátoku. Kamenitá pláž sahá až k silnici, slyšel šumění moře, nad nímž se převalovat chladný mlžný příkrov.
Chvíli ve studeném větru čekal a právě už chtěl odejít, když tu uslyšel, že k němu ze tmy někdo přichází.“

3 19.10.2023

Kdysi, v roce 1979, jsem viděla inscenaci v televizi a ohromně jsem se bavila. Měla jsem třináct, plný význam a obsah hry mi tehdy samozřejmě unikal, ale slovo zbemberizovat jsem si zapamatovala dodnes.
Dnes, po přečtení, mi vše připadá ještě humornější a oceňuji každý dialog. Nadčasové dílko, které ani po 130 letech neztratilo nic ze svého vtipu, lehkosti a nadhledu.

"Lady Bracknellová: Jestli jsme přišli trochu pozdě, Algernone, je mi to líto, ale musela jsem se zastavit u drahé lady Harburyové. Nebyla jsem u ní od smrti jejího manžela. Jakživa jsem neviděla ženu tak změněnou – vypadá o dvacet let mladší."

"Lady Bracknellová: Algernon je nesmírně schopný mladý muž. Nemá nic a vypadá na všechno, to je vám snad málo?"

"Slečna Prismová: Paměť, milá Cecílie, to je náš deník, a ten si všichni nosíme stále s sebou.
Cecílie: Ovšem, jenže ten obyčejně zaznamenává to, co se nikdy nestává a co by se ani stát nemohlo. Myslím, že paměť má na svědomí skoro všechny třídílné romány, jaké nám posílají z knihovny.
Slečna Prismová: Nemluvte opovržlivě o třídílných románech, Cecílie. Sama jsem v mladších letech jeden napsala.
Cecílie: Doufám, že ten román neskončil šťastně. Nemám ráda romány, které končí šťastně. Velice mě skličují.
Slečna Prismová: S dobrými to skončilo šťastně, se zlými nešťastně. Tomu se říká krásná literatura."

Další pokračování knihy racionálního čtení. Další cvičení ke zdokonalování čtení s vyčerpávajícími instrukcemi k provádění a logickými vysvětleními záměrů cvičení. Dostatečné množství cvičení různých náročností s podrobným vyhodnocením.
„Zároveň při vědomém používání zbraní školeného čtenáře - kterými jsou správný sklon textu, správná vzdálenost, správné držení těla, čtení bez jakýchkoli regresí, čtení bez artikulací, čtení bez tělesných pohybů, skoropřeskočení, snaha o maximální rychlost - může být i čtení beletrie rychlostí 400 slov za minutu běžným tempem, aniž bychom se ochuzovali o krásu čteného. Školený čtenář může pak emočně silné situace číst pomaleji a zůstat u nich déle a přes situace vycpávkové se přenést rychleji.“

Světoznámá pohádka převyprávěná do nejdůležitějších bodů příběhu a k tomu pět pohyblivých obrázků (tančící Pinocchio, mrkající Pinocchio, natahovací Pinocchiův nos, rostoucí oslí uši, Pinocchio a Geppetto ve velrybím gejzíru).
První krůček k tomu, aby si děti chtěly přečíst celý kompletní příběh nebo třeba, jako dospělí, originál v italštině. Jak říká klasik: „I truhlář ve stolárně si může přečísti Collodiho v originále.“

„Geppetto byl truhlář starý, z dřeva chlapce vyřezal.
Chlapec-loutka náhle ožil, k překvapení všech se smál.

Jmenoval se Pinocchio, zlobivý byl taky dost.
Pokaždé, když trochu zalhal, vyrostl mu o kus nos.

Jednoho dne místo školy Pinocchio na pouť šel.
Kouzelník mu dlouhé uši přičaroval bohužel.

Geppetto ho potom našel v břiše modré velryby.
Velryba je vyprskla a pohádka je bez chyby.“

2 06.10.2023

„Kouzelná krajina, vůně vanilky a hřejivá objetí.“
Kouzelné krajina v okolí jezera Kinlochleven, vůně vanilky v parfému Guerlain Shalimar (používala matka hlavní hrdinky) a hřejivá objetí všech obyvatel skotského hradu.
Tentokrát se nějaké velké cestování neuskutečnilo. Pouze jeden výlet do Edinburghu, exkurze do pár obchodů s nepraktickými vánočními dárky. Další malý výlet do vesničky v podhradí na vesnickou tancovačku ceilidh a uvedení do tajů skotského tance Gay Gordons, což je jedno velké pochodové a rotační cvičení za kvílivého zvuku dud. Smyslnost tohoto tance je založena na divoce rozevlátých kolových sukních kiltu, odhalující více než jen chlupatá pánská lýtka a stehna.
Po většinu času byli hlavní hrdinové zavření v hradě. Vařili, pekli, míchali drinky a whisky tekla proudem. Předělávali hrad na hotel, malovali, tapetovali a opravovali střechu. V rámci dědictví sem tam hledali vzácné safíry, které by zlepšily jejich finanční situaci. Excentrická matka hlavní hrdinky, a posléze i excentrická matka hlavního hrdiny, dělaly trochu více rozruchu než všichni ostatní obyvatelé hradu dohromady a pořádně to tam roztočily.
Hlavní hrdinka měla stále dost starostí s rozjezdem hotelu, mnohokrát musela zkousnou rty, ale hlavní hrdina ji nenechával klidnou, tak kvůli němu rty špulila, v břichu měla motýly, a když už byl stav fakt infarktový, tak ji pomohl vše rozdýchat. A z toho se mu dělaly vějířky vrásek u očí a jí se z toho podlamovaly kolena, pak se na něj jen jednou zakřenila (!), a to už bylo po vánocích, tak si řekli, že se milují a byl konec.
Velká pohádka, velká romantika, do toho velká zimní bouře a hodně sněhu, dvě malé záchrany před ledovou vodou, mrazem a zimou. Na závěr samozřejmě jedno velké šťastné combo vyřešení všeho. A jestli neumřeli, tak tam jedí, popíjejí, zapalují svíčky a hřejí se u krbu dodnes.
Kniha se četla velmi dobře, mělo to spád a dynamiku, popisy vánočních pochoutek, zimní krajiny a zimního počasí dokonalé.
V rámci série dávám tři hvězdy, plus jedna hvězda za obálku knihy, tip na kamna Rayburn, bytové doplňky Timorous Beasties a knihu Cizinka od Diany Gabaldon.

11 01.10.2023

Nádherná knížka o zvířecích rodičích a jejich dětičkách. Roztomilé obrázky v pastelových miminkovských barvách a dětskému sluchu lahodící vyprávění je zárukou, že tato knížka bude čtena znova a znova.
Tučňák, aligátor, klokan, šimpanz, labuť, slon, žirafa, kukačka, pralesnička, tuleň, surikata, koníček mořský, šakal, králík a včela. To jsou rodiny, které představí své potomky a své rodičovské umění. Kdo bude rodičem roku a kdo se nestará vůbec? Jak to chodí v různých rodinách, jak jsou rodiny velké a jak si členové navzájem pomáhají, kdo pečuje o svá mláďata nejdéle a kdo nejrafinovaněji.
Knížce nechybí situační humor v kreslených vtípcích, někdy i drsný.

Kukačka - Táta Kukačka a máma Kukačková leží na dece někde u teplého moře. Na očích sluneční brýle, na hlavě slušivý klobouček, v křídlech chlazené drinky. Máma Kukačková se zasní a povídá: „Kdoví, jak se má mladej. Co?“

Králík - Králičí pach spouští Pavlovův reflex u mnoha predátorů. Maminka proto zanechá po narození králíčky v noře a přichází jen za úsvitu a za soumraku, aby je nakrmila. Je tam jen pár minut a pak zase peláší pryč. Jen tak v noře nezanechá pachovou stopu.
Na obrázku sedí liška, jezevec a lasice u stolu v restauraci a v tlapkách mají jídelní lístek. Liška říká: „Dala bych si králíka.“ Jezevec se přidává: „Já taky.“ Lasice sděluje oběma: „Pro mě to samé. Děkuji.“

1 30.09.2023

Na prvních listech knihy představení všech vystupujících. My dospělí moc nechápeme, proč jsou stavaři jako auta, ale dětem to nijak nebrání v pozorování celoročního cvrkotu na stavbě uprostřed městečka. Auta asi proto, že je to stavba parkovacího domu se servisem. Oživlé nejsou jenom auta, ale i nářadí a stavební stroje, mají tváře a ručičky na práci. Také obyvatelé městečka jsou autíčka. Jedině pes, kočka a ptáci jsou opravdový pes, kočka a ptáci, a po celý rok se různě motají okolo stavby.
Dají se sledovat proměny obchodů v okolí, třeba hračkářství, kde mají každý měsíc nový nápaditý poutač nebo knihkupectví s novými nabídkami knih.
V lednu vše začalo vytýčením stavební pláně, aby v prosinci vše vyvrcholilo na slavnostní otevírací párty, kde úhelník sedí v rohu a líže zmrzlinu, zmrzlinu točí míchačka a kornouty se zmrzlinou zapichuje do děrované cihly, lopaty nabízejí panáky-olejničky. Jednohubky, ve formě matek, šroubků a podložek, lze zapíjet proudy kvalitního oleje. Nechybí dort ve tvaru pneumatiky s hořící zapalovací svíčkou. A za mixážním pultem to roztáčí dýdžej vibrační dusadlo, aby na parketu mohla křepčit ruční pilka s motorovou pilou.
Trochu bláznivý rok na stavbě. Dětem se „postavičky“ líbily a ocenily, že se stále něco děje. Nejvíce je bavilo hledat kočku a psa a komentovat jejich lumpárničky.

1 30.09.2023

"Vydejte se za polární září do země ohně a ledu..." Tak se jelo.
Příjezd hlavní hrdinky do hotelu mi připomněl film s Jackem Nicholsonem Osvícení - zamčeno, tma, zima, nikde nikdo. Postava Eyrun dole v prádelně byla taky trochu hororová.
Ale pak vše naběhlo do obvyklé romantiky a už to jelo jako ve správné pohádce až do konce. Hekla, Brynja, Olafur, Gunnar, Erik, Kristjan, Elin, Freya, Dagur nejsou jména příjemně měkkých polštářů z IKEA, ale, téměř pohádkově sympatických, zaměstnanců hotelu Polární záře.
Osm zakřenění, pár malých úrazů, aby bylo co řešit, nezbytné litry horké čokolády, oheň v krbu, svíčky a lampičky, přehlídka dobrého jídla, poležení v příjemných dekách a kožešinách, odhalování malých tajemství, sbližovací výlety do okolí... vodopády, sopky, termální jezírka a ledovce.
Samozřejmě, že nechyběla minilekce z místního jazyka pro případ, že byste chtěli komunikovat v islandštině. Třeba o sněžení (hundslappadrifa = padající psí šlápoty) nebo o vhodném dárku (jólabókaflód = vánoční příval knih) nebo když jste potkali velkého moulu (kúkulabbi = hovno na dvou nohách).

Četlo se to opravdu dobře, postav tak akorát, žádné záludnosti v propletenci vztahů, lehké napětí, přijatelně třaskavý humor, mírně překvapivý závěr.
Navíc nenápadný bonus. Odkaz na hru - Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa a postavu Lady Bracknellové.

A jakou svíčku si zapálit k této knize?
Village Candle vonná svíčka Frosted Lavender (Ledová levandule)
Yankee Candle votivní svíčka Winter Night Stars (Hvězdy zimní noci)
Yankee Candle vonná svíčka North Pole (Severní pól)
Kringle Candle vonná svíčka Hot Chocolate (Horká čokoláda)

Sáhla jsem po této knize, protože mne zaujala obálka, název a taky proto, že se mi hodila do výzvy "Kniha se žlutou obálkou".
Agnes má nepořádek v životě jako na obraze Ulfa Lundella. Postupně se odpoutává od parazitujícího partnera (stejně chtěl jen pořádný bazuky, které ona nikdy neměla) a zároveň končí v zaměstnání se sexistickým šéfem (jako malý zavalitý francouzský majitel restaurace si myslel, že má právo si jisté věci k personálu dovolovat). Agnes začíná konečně žít sama podle svých představ, jde to sice ztěžka, ale lepší se to.
Název knihy v letním horku příjemně chladil, příběh nikoliv. Oceňuji poklid vyprávění, lehce plyne, má logiku a spád, autorka nehýří zbytečnou romantikou a vyumělkovanými rozhovory. Velmi rychlý závěr, který se dal tušit. A pak už může pracovat vaše fantazie, jak to bylo dál.

Takže album Norah Jones Not Too Late nebo One Flight Down na pianissimo, některou vůni z níže uvedených, citronový koláč s tvarohem. A můžete číst.

DW Home vonná svíčka Mantra (Citrón a máta peprná)
DW Home vonná svíčka Clean Kitchen (Citron s limetkou)
Yankee Candle Signature vonná svíčka Lemon Lavender (Citron a levandule)
Village Candle vonná svíčka Fresh Lemon (Čerstvý citron)
Rudy Profumi aroma difuzér Citronella & Timo (Citronová tráva a tymián)

1 14.09.2023

Jak nekřičet a neřvat po dětech? Jak se na ně nezlobit kvůli malichernostem? O tom v kostce tato kniha je.
Kniha dává stručné návody a rady, které všichni tak nějak podvědomě máme v hlavě, abychom nevyletěli jako čert z krabičky. Mnozí ale, v každodenním hektickém zvládání všech neodkladných povinností, na dobré rady důkladně zapomínají a pak se uchylují k rychlému imperativnímu, často hlasitému, jednání při prosazování svých výchovných cílů. A pak se všichni cítí mizerně.
Jak se cítí děti, jak se cítí dospělí, a není to nic příjemného. Krátké příběhy "selhávajících" matek. To vše je uvedeno v první kapitole. Jak tomu předcházet se dozví čtenář v dalších kapitolách.
Kniha určitě nebude na jedno přečtení, a pak už to všechno vím a budu to dělat správně, v klidu a ke spokojenosti všech. Ke knize se můžete vracet celý život a asi tam najdete vždy něco, co by stálo za to se naučit dělat běžně. Každý si tam najde své slabé místo při výchově dětí a může se dle rad pokoušet toto změnit. Dovednosti z knihy se klidně dají praktikovat i na jednání s dospělými, v každém z nás je přece kus přerostlého dítěte.
Hvězdička navíc za odkazy na knihy Jespera Juula.

"Uvolněte se. Užívejte si děti a sebe navzájem. To je to nejlepší, co pro sebe a své děti můžete udělat." (Jesper Juul)

2 14.09.2023

Ženy a jejich krátké životní epizody nebo dlouhé životní etapy v překvapivých souvislostech. Kinského zahrada se každého příběhu lehce dotýká, není to nic osudového, jen tak lehce dotváří atmosféru a určitost místa. Dvanáct žen se svěřuje se svými niternými pocity, každá po svém, každá jinak, originálně, svým vlastním jazykem.
Skvělé grafické zpracování knihy ve mně vyvolalo zádumčivost teplých podzimních dnů v blízkosti nebo přímo v tichu Kinského zahrady.
Nejvíce se mi líbila povídka Judith, psaná hovorovou až obecnou češtinou.
Bonus navíc. Kniha má velikost malého diáře se saténovo-sametovým povrchem. Nejenže se dobře četla, zároveň byla moc příjemná do ruky.

4 14.09.2023