Petra1323 komentáře u knih

Kde byly takové knížky, když jsem měla sedm a šla jsem do druhé třídy? Nebyly, tak jsem si ji přečetla o padesát let později a uchvátila mne jako malou holku.
Psáno mile, vesele a holčičí bezstarostnost a radost z maličkostí je nakažlivá. Nad malými holčičími starostmi se člověk pousměje. A ten dalekohled, když bydlíte na kopci s výhledem, tak to je něco! to by chtělo každé dítě!
Necelý rok u babičky na vesnici (od posledního srpna do posledního června) a tolik společných dobrodružství s novými kamarádkami Eliškou a Irenou. Další postavy - velká introvertka nebo dokonce aspergerka Eliška Jiráčková a rozverný divoký kluk Zdeněk Parašín, asi s ADHD. Byl to záměr a bude autorka tyto postavy dále více rozvíjet v dalších dílech? Chtěla bych, aby jo.

Oceňuji mapu vesničky na obale knihy, hned si člověk udělá představu, jak to tam vypadalo. Růžová houpačka s růžovým polštářkem Elišky Jiráčkové lákala nejen na houpání, ale hlavně jako skvělé místo na čtení.
Deníkové zápisky Aničky, psané v knize psacím písmem, budou pro některé malé čtenáře velkou výzvou, pokud se učí číst a psát pouze písmem Comenia Script.
Jedno bych autorce vytkla. Aničku a její kamarádky schovala během bouřky do jeskyně ve skále nad tůňkou. Na stránkách Hasičského záchranného sboru jsou pravidla ´Jak se chovat během bouřky´ a jedním z bodů je, že největší nebezpečí zásahu bleskem hrozí pod převisy nízkých skal či v malé jeskyni ve skále a v bezprostřední blízkosti vodních ploch. Co kdyby tam do nich udeřilo? Pak bychom se už nemohli těšit na další pokračování příběhů o Aničce a na její občasný deníček.

A rada babičky hned v úvodu knihy a na začátku „psacího“ života Aničky je k nezaplacení. Kéž by mi tohle někdo kdysi poradil!

„Tak tohle bude, Aničko, tvůj deník.“
„Deník?“ nechápala Anička.
„Přesně tak. Můžeš si do něj psát všechno, co tě napadne. Všechno, co prožiješ. Všechno, co by sis chtěla navždy zapamatovat. Ale musíš si ho dobře schovat.“
„Proč?“
„Protože až budeš velká, tak si v něm budeš ráda číst.“
„A proč bych si v něm měla ráda číst?“
„Třeba na něco zapomeneš a deník ti to připomene.“
„Ale já nikdy na nic nezapomenu.“
„Tím líp,“ usmála se babička, „ale ten deník si stejně schovej. A piš si tam,“ dodala skoro prosebně.

2 13.06.2024

Celá kniha se nese v duchu – ty jsi úžasná bytost a vše je úžasné. Ovšem tato kniha už tak úžasná není. Ne pro děti.
V anotaci se píše „Najdeš v ní křížovky, osmisměrky, hádanky a spoustu dalších zábavných úkolů, díky nimž poznáš a procvičíš své silné stránky.“
Netuším, jak jedna mizerná křížovka, odfláknutá osmisměrka, stupidní bludiště, sudoku s písmeny hesla „To zvládnu“ místo čísel a doplňovačka s tajenkou „odolnost“ a „dokážu to“, procvičí mé silné stránky.
Zábavné úkoly nejsou nijak zábavné, vyžadují pečlivé přečtení zadání, pochopení sdělovaného a pak složité písemné vypracovávání úkolů, poté jejich vyhodnocování. To vše samostatně. Úkol „nakresli, jak předvádíš některou ze svých silných stránek“ byl úkol i nad mé síly. Pro povzbuzení nabízely autorky jako příklad ke kreslení laskavost. Schválně, zkuste si to namalovat, aby to bylo na první pohled jasné.

Kniha je pracovní sešit rozdělený do pěti kapitol s celkem 32 aktivitami. Každá z aktivit je dále rozdělena na oddíly – Nauč se to, Udělej to, Podpoř to a Bonus. U Bonusu je poznámka, aby si dítě tuhle aktivitu udělalo se svým oblíbeným dospělým.
Nevím, jak staré děti jsou cílovou skupinou pro tuto knihu, ale pojmy toxický stres, spouštěč, pozitivní emoce, negativní myšlenky, emocionální uvažování, fixní myšlení, selhávání vpřed určitě nejsou běžnými výrazy dětského slovníku.
Pochopit samostatným čtením tuto knihu by byl pro dítě velký úkol. A aby si mohlo říct „To zvládnu!“, pak by potřebovalo pomoc psychicky odolného dospělého.

1 10.06.2024

To bylo pěkné, milé a holčičí, osvěžující a nekomplikované. Uvěřitelný děj zasazen do reálného prostředí. Dívčí starosti i radosti, otázky a úvahy odpovídají věku hlavní hrdinky, mají přiměřené množství romantiky a poetiky, a nejsou nijak vyumělkované.

„Tomáš, Tomáš, Tomáš…“
„Jenže stačilo oddělit slabiky a už to znělo jako: to máš, to máš, to máš. A taky mi jeho jméno připomnělo slovo kamaše. Tomáš. Ale nebudu mu říkat Tome. Pro mě bude Tomáš. A nejedu s ním na výlet jen kvůli té krabičce. Jedu s ním, protože je Tomáš a já jsem Isabela.“

A tady je ten tip na malý výlet po okolí nového bydliště Isabely: od železniční stanice Letky, přes Libčice k přívozu Máslovice–Libčice nad Vltavou, podél řeky proti proudu v přírodním parku Dolní Povltaví, výstup na Velký vrch 288 m a pak vyhlídka Velký vrch s neuvěřitelným výhledem na kaňon řeky.

A co bylo v záhadné krabičce, kterou našla Isabela v novém bydlišti? Plánek na rozháněč mraků.
„Jenže k čemu by měl posloužit rozháněč mraků? Takový zásah do nebe! Nebe přece patří všem. Co kdybych si já přála slunce, a někdo jiný zase déšť? To by se lidi hádali ještě kvůli nebi? A kdyby si všichni přáli slunce, kam by se poděly mraky? Mamka s taťkou tvrdili, že v poslední době je extrémní sucho, že je dobře, když hodně prší.
Lidem by se asi víc hodil přiháněč mraků, ale stejně se mi příčilo, aby se tady na zemi rozhodovalo, co se bude dít na nebi. Nebe je všech, a přitom vlastně není nikoho. Je to nebe, na které se díváme. A když se ráno probudíme, podíváme se zvědavě z okna, co nám dneska připraví. O takové překvapení bych rozhodně nechtěla přijít.“

1 09.06.2024

Číst poezii je někdy fuška, číst poezii haiku byl v tomto případě hlavolam. Některé hlavolamy jsem vyřešila, některé mi zůstaly zcela utajeny. Všemi se prolíná vesmír, přírodní jevy, geometrické obrazce, duchovní symbolika až mystično a také soukromé tiché vnitřní myšlenky a pocity.
Autorka pozoruje a popisuje každodenní obyčejné věci kolem sebe, tyto popisy připomínají složité matematické definice. Při popisech abstraktních věcí je to hra se slovy, se zvukomalebností a vizuální podobností slov.
Sbírka je 87 básní rozdělených do sedmi kapitol Tvar – Stavba – Symboly – Prostor – Oltář – Slavnost – Světlo a je citlivě a harmonicky doplněna 13 fantaskními grafickými obrazy světla, prostorů a tvarů.
Dávám symbolických sedm hvězd z deseti.

TROJ ÚHEL
Úhelné pření
jedním úhlem úHledu:
Krátkost dohledu.

TrojÚhlé zření
prozřetelnosti vhledu:
Přesnost rozhledu.

PROSTOR
Násobek přímky
rozměrností délky pruhu:
Oblost obsahu.

Okružím křivky
ze středobodu kruhu:
Obsah obalu.

KŘÍDLA
Andělských křídel stín
nepokryje rozměr
všech lidských vin.
Ví to:

přesto
k nám slétá.

1 03.06.2024

My to víme, že je školka
pro kluky a holčičky.
Dneska vás však překvapíme,
jsou v ní psi a kočičky!

Štěňátka a koťátka jsou jako dětičky. Velká kočka jako paní učitelka. Psi a kočky jako maminky a tatínkové.
Kouzelné malované momentky z ranního příchodu do školky, převlékání v šatně, ranního hraní, cvičení, svačinky, hygieny po jídle, nutné toalety („Poslouchejte, děti! Ticho! Dám vám důležitou radu. Koho bude bolet břicho, záchodky jsou támhle vzadu.“), oblékání na zahradu, hraní a divočení venku, oběda, přípravy na spaní, spinkání, vstávání, odpoledního zpívání, tančení a pak odchodu s rodiči.
Verše svižné, vtipné, nápadité a příjemně rytmické pro malá dětská ouška.
Obrázky překrásné – nádherně dětské, miloučké a půvabné. Miloš Nesvadba zachytil zvířátka – dětičky přesně v takových situacích, v jakých se sami moc dobře poznávají. Nejvíce pobavily situace při oblékání v šatně, cákání v umývárně, bryndání při obědě a vstávání po spaní.
Školku jsem nesnášela, ale po přečtení této knížky bych se tam vrátila hned. A spaní bych brala všemi deseti.

1 02.06.2024

Dva žáci z druhé třídy dostanou aktovku, která za ně dělá úkoly. Nejdříve je to příjemné, mají více času na hraní a zábavu, ale pak zjistí, že nic neumí.
Poučení? Kdo chce něco vědět, umět a znát, ten musí pro to něco dělat. Třeba úkoly.

Velké písmo, srozumitelné věty, jednoduchý příběh, málo postav, pěkné obrázky = radost ze čtení a poučení, na které si děti přijdou samy.

„Otevřel aktovku, vytáhl pracovní sešit z matematiky, honem zalistoval a – už se díval na hotové, vypracované cvičení! Aktovka za něj opravdu všechno spočítala!
Viky byl tak ohromený, že se musel posadit. Páni, to znamená, že mám kouzelnou aktovku, říkal si v duchu. Doopravdy kouzelnou aktovku! A potom že kouzla nejsou! Viky se pevně rozhodl, že od této chvíle už nikdy nebude dělat úkoly. Všechno za něj udělá aktovka! To bude panečku život!“

1 08.05.2024

Milý příběh o tom, že vše má svá pravidla. S příchodem sněhu se ulehá ke spánku a vstává se až na jaře. Kdo nemůže spát, odchází na jih a vrací se zpět s prvními teplými dny. A aby spáčům nebylo smutno a těšili se na jaro, nechává odcházející pro ně malý dáreček a přátelskou zprávu.
Kniha vhodná jako čtení pro prvňáčky. Ale vnímavý prvňáček si postěžoval, že Muminek, Fififjonka a Bambul se píše v knize s malým písmenem. Proč? Když Šňupálek, Mia a Ferka se píší s velkým.

1 21.04.2024

Pro malé a začínající "traktorofily" naprosto nezbytná nutnost!!! Je tam prostě všechno - od rozmetadla hnoje až po kombajn na sklizeň levandule. Textu tak akorát, žádné sáhodlouhé a únavné popisy. Parádní, velmi kvalitní fotografie. Přehledné a nápadité členění knihy.

1 04.04.2024

Knížka ve tvaru sedícího rezavého mourovaného koťátka. Na první dvoustraně se k němu přidává hnědé mourovaté koťátko – pozorují spolu motýly, hrají si s klubíčky vlny, mlsají mlíčko a kočičí laskominy, nakonec usínají a spí na pestrých polštářích.
Obrázky nádherné, ale přebásněné verše drhnou víc než drsný kočičí jazýček.

„Koťata jsou hravá
pozorná a zvědavá.
Celý den jejich pacičky
hrají si s barevnými klubíčky.
Jsou malá a heboučká,
ponoří jazýčky do mlíčka.
Na polštáři spinkají,
sny se jim asi nezdají.“

1 07.03.2024

Kdo to spí ve stromě? Sova. A dítě odklápí dubové listy.
Kdo to spí pod listem? Žába.
Kdo to spí v rákosí? Krokodýl.
Kdo to spí v řece? Ryba za chaluhami.
Kdo to spí ve sněhu? Lední medvěd ve sněhové závěji.
Kdo to spí v postýlce? Já, pod peřinkou. A je to kluk v puntíkovaném pyžamku.

Tak tato knížečka se jen tak neomrzí a klidně se může „číst“ i několikrát přes den, když jsou děti čilé a spaní je v nedohlednu.
Odklápěcí části udělány fortelně, aby je malé, otáčení nedočkavé, ručičky, jen tak lehce nenatrhly.

3 07.03.2024

Kniha je rozdělena do šesti kapitol – Den Země, Šetříme vodou, Učíme se recyklovat, Zachovejme si čistý vzduch, Šetříme energií, Chráníme naše lesy – toto vše s panem Zeleným. Pan Zelený (je to krokodýl nebo brontosaurus?; děti se shodly, že spíše krokodýl) provází celou knihou a dává rady a informuje o zajímavostech o ochraně přírody. Kreslené obrázky doplňují barevné fotografie, písmo je dostatečně velké – podobné Comenia Script - pro snadné čtení. Mnoho informací lze použít v prvouce nebo přírodovědě a zeměpise.

1 04.03.2024

S humorem a laskavostí.
Koupíte si několik lákavých zákusků, s chutí sníte dva, třetí už s vypětím všech sil a pak už zákusek nechcete vidět aspoň dva měsíce. Tak takový třetí zákusek je humor v této knize. Humor se přejedl rychle.
Myslela jsem, že to bude víc italissimo. Krátké příběhy se slaboučkým závanem Itálie, které by se mohly odehrát kdykoliv a kdekoliv jinde, a vyznělo by to stejně. Stejně banálně. Proč italské maloměsto označuje za Zapadákov? Proč označuje dvojici neznámých mužů u jezera jako buzeranty?
To není humor ani laskavost.

Hvězdičku dávám za odkaz na hudbu od Miny – Tintarella di luna a příjemnou vazbu knihy.

1 01.03.2024

Pět vyprávění o zvířatech v zimě. Příběhy napsány mile, s dobrým koncem a malým nevtíravým poučením. Bohatě ilustrováno barevnými celostránkovými akvarely, příroda a zvířátka jsou zobrazeny věrně a něžně. Velká písmena s širokým řádkováním pro snadné čtení. Pro zpestření čtení je mnoho podstatných jmen nahrazeno obrázkem. Knihu by určitě ocenil i prvňáček pro své první samostatné čtenářské pokusy a objevy.

„Zimní dny bývají většinou studené a mlhavé. Ale i sluníčko se někdy nečekaně rozzáří na obloze, když vítr rozfouká mlhu a mraky. Ale stejně moc nezahřeje. Brzy se schová na západě za les. Den se krátí a už odpoledne je skoro tma. Dokud nenapadal sníh, zvířátkům zima moc nevadila. Zajíci se proháněli po louce a ukusovali trávu, která už nebyla tak zelená a šťavnatá jako na jaře a v létě. Přišla se napást i srnka a vyprávěla jim, že brzy přijde zima a zasype všechno sněhem. Potom nastanou zlé časy všem ptákům i lesním zvířátkům. A přišlo to brzy. Odpoledne se ještě zajíci proháněli po louce, ale k večeru začal padat sníh.“

2 01.03.2024

Znáte to, někdo náhle zemře, nechcete tomu věřit, pak mu voláte a z telefonu se ozve: „Volaný účastník se nehlásí, zkuste opakovat volání později.“ Jste smutní, máte tisíc otázek a ani jednu odpověď. Tak se asi cítila hlavní hrdinka.

Začátek a průběh napínavý, dynamický a logický. Rozuzlení překotné na jeden odstavec, bez velkého překvapení a pak zbytečně rozplizlé na dalších dvacet stran, navíc nedalo žádnou odpověď na otázku, zda nehoda byla náhoda nebo úmysl.
Líbila se mi obálka knihy (kdo by si nechtěl číst u velkého okna s výhledem na hory). Černobílá grafika knihy se stále se opakujícím obrázkem z titulní stránky navodila atmosféru zimní mrazivé Aljašky, kde se zdánlivě vůbec nic neděje, ponuré až tísnivé nálady hlavních hrdinů. Kniha členěná jako deník s postupným tříděním pocitů a emocí od strachu, přes smutek a překvapení, k hněvu a odporu, jen ta radost se nedostavila. Vložené přepisy SMS konverzace jsou psány jiným fontem, urychlují a oživují děj a hlavně – autorka si pohrála s množstvím „chyb“, jenž dávají pocit autentického smskování mezi kámoši.

„Ležely jsme na posteli, dokud z nás šampáňo nevyprchalo. Totiž doufám, že vyprchalo. Nemohla bych žít s představou, že nebyla úplně střízlivá, když nasedala do auta. Dívaly jsme se ven obrovským oknem v mém pokoji, které sahá od podlahy ke stropu. Sněhové vločky padaly tak hustě, až to vypadalo, jako by se z nebe sypala stříbrná pozlátka. A bylo to tak nádherné, tak fantastické a úžasné, že se Vanessa nepohnula, ani když ji třikrát zabzučel mobil.“

1 27.02.2024

V lexikonu je 89 druhů strašidel rozdělených do pěti skupin – lesní, luční, vodomilná, domácí a městská. Jsou tu známá strašidla - Bludička, Hejkal, Divoženka, Jezinka, Skřítek, Ozvěna, Meluzína, Prskavec, Polednice, Vodník, Raráš a Noční Můra. I méně známá nebo neznámá - Chramostejník, Jahodníček, Koukač, Mlženka, Zmola, Spižník, Šustilka nebo Zášupšák.

Psáno humorně ve stylu popisů jaké jsou běžné u botanických nebo zoologických atlasů. Kde žije, co žere, jak je velký, kde bydlí, kolik má dětí, jaké má nepřátele, zda mu hrozí vyhynutí.
Obrázky vtipné a nápadité, u Rusalek, Kapradinek a Jezinek až s lehce erotickým nádechem.

„Touživka bahenní svízelná (Desiderata paluster miserabilis)
Tato zajímavá, ale nepříliš půvabná rusalka nepůsobí na první pohled zrovna přitažlivě. Přesto je dosti přítulná, a pokud se s ní člověk sblíží, těžko se jí zbavuje. Je velmi přilnavá, ale pouze ve vlhkém prostředí, suché a teplé nesnáší. Je obojživelná. Průměrná velikost 100 až 140 cm, podle druhu bahna, ve kterém žije. Bahnem je také výrazně cítit. Postavy je kypré až baculaté. Živí se vodními živočichy a rostlinami (nejraději puškvorec a okřehek). Má tichý pisklavý hlas a nejčastěji se ukazuje na březích močálů a tůněk při jarních záplavách. Nesnáší se s rusalkou Kuňkou a vždycky se poperou, jestliže náhodou obsadí stejný močál nebo tůň. Člověku není nebezpečná. Není agresivní a lidi netopí.“

3 25.02.2024

Spoustu a spoustu alkoholu. Nebo čouda hodně dobré trávy a na zakousnutí konopné koláčky, a už to jede. Jedna myšlenka střídá druhou, jedno ani nedomyslíš a už jedeš na další fantasmagorickou představu. Nestíháš sledovat chod svých myšlenek, ale vše pečlivě zapisuješ. Jako Hůlová.
Něco jsem nepochopila, jako u Kerouaka, něco jsem nestíhala jako u Jerofejeva, nápaditá přirovnání a neobvyklé slovní obraty jsem obdivovala, jako u Bukowského. Nekonečná souvětí, tak to je kapitola sama pro sebe. Životní moudra a zkušenosti mají hlubokou poetiku.
Četla jsem v pozdních nočních nebo brzkých ranních hodinách, tak jsem často u knihy usínala. Takové mikrospánečky to byly, a zdály se mi různé věci. Pak jsem sama nevěděla, zda jsem to četla nebo zda to byly mé sny. Některé odstavce jsem musela číst znova. Některé člověk pochopil až po dvojím trojím přečtení. Člověk se jen čtením dostával do podobných stavů jako vypravěčka.
Líbily se mi názvy knih, které autorka – hlavní hrdinka píše. Nápaditý kontrast mezi jejím žitím a její tvorbou.
A kdo byl ten slavný T. K. a jeho Klára?
Více mne bavila druhá polovina knihy, k té se musel člověk pracně pročíst, ale stálo to za to. Dávám 90 procent.

"Autor trápí sebe a čtenáře a autora zase utrápený kritik, kterého už trápení se nebaví, a tomu se říká čekání na velký český román.“

„A to je nefér, že slovo brak lidé nechápou jako příběh negativ, kdy šťastné vyhlídky dávají vale zlým koncům, které žijeme, a ještě si o nich číst, ale brak že chápou jako špatnost, jako brajgl vrak literatury, co ztroskotala, a to i lidé, kteří brak čtou, a to se pozná tak, že mu raději než brak říkají oddechové čtení.“

„Nejlépe drží rodina, kde mezci v kole tlačí bez keců kolotoč rumpálu, z jakéhosi „dole“ tahají kýble se stavebním materiálem a stavba rodina tak utěšeně roste a okna se jí neustále otáčejí za sluncem.“

„Muž se párkrát stavil i od té doby, co tu nebydlí. Přišel s náručí modrých tašek Ikea a kdeco si do nich naládoval. Všechny věci výhradně jeho, většinou nevysoké tržní a vysoké vzpomínkové hodnoty. Kromě knih i všelijaké svícínky z cest, sošky, tabatěrky, pivní sklo s výjevy a motivické textilie.“

„Říká se tomu těšit se na svou vlastní smrt. Když to hlavní, čeho se jeden nemůže dočkat, je pátek, padla po pracovním týdnu, a plynule navazuje těšení se na ten další pátek, a smrt to je takový Velký pátek před víkendem, který nikdy nekončí.“

„Devadesát procent dobře míněných poznámek svým dospělým dětem dobrá matka holt spolyká.“

6 17.02.2024

Útlá knížečka stará přesně šedesát let. Jakoby ji autor ale dopsal včera. Neztratila nic ze své tehdejší aktuálnosti.
Vtipné využití úplně celého přebalu knihy je rozhovor s autorem na rubu přebalu knihy. Hvězdu navíc za odkaz na knihy Prospera Mériméeho (Mateo Falcone).
„Poznání cizích zemí je nejlepší prostředek proti provincialismu a proti sebeuspokojení. Nutí člověka, aby kladl na svoji vlast světová měřítka, aby střízlivěji posuzoval jak její úspěchy, tak i její nedostatky. Myslím, že tento užitek z cestování je k nezaplacení.“

15.02.2024

Tři čtyřiatřicetiletí kamarádi v poklidném moravském maloměstě, kteří si myslí, že už mají skoro život za sebou. Aspoň ten bezstarostný mládenecký. Jak se jejich životy začínají měnit, protože už sami cítí, že změnu chtějí a potřebují, přestávají si rozumět a přestávají být kamarády. Jednání postav, tak typické pro začátek osmdesátých let, líčení běžného života na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tak přesné a trefné, tvoří dobovou mozaiku rodinných, společenských, pracovních, sousedských a milostných vztahů.
Vyprávění svižné, poetické i humorné. V určitých chvílích nádech páralovských raných novel a románů, ale ve vší cudnosti a počestnosti.
„Sedím na břehu a čtu si detektivku, docela vážně se zabývám myšlenkou nějakou napsat, musím se jen podívat, jak se to dělá. V posledních čtrnácti dnech jsem jich přelouskal čtrnáct, francouzské, kde se pije, americké, ve kterých se omračuje zabijákem do kokosu, anglické, kde se přemýšlí, i ty naše, ve kterých se motá čtrnáct naprosto zbytečných lidí, ale ten kapitán si stejně v poslední kapitole jde neomylně pro toho pravého a říká, že to beztak bylo jasné od samého začátku. Zřejmě to opravdu není nic těžkého, asi to doopravdy zkusím.“
„Je jako já. Je přesně taková, jaký jsem já býval před ní. Proč bychom si měli namýšlet, že to navěky zůstane jen mužskou výsadou, přelétat od květu ke květu, jak říkali červenoknihovníci. Od představy k představě, jak praví filozofové. Od prázdnoty k prázdnotě, jak míní cynici.“

2 14.02.2024

„A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“
„Alchymisté trávili v laboratořích celé roky a pozorovali oheň, který kov očišťuje. Tak dlouho jej pozorovali, až se jim ponenáhlu vytratila z hlavy světská marnost. A jednoho krásného dne zjistili, že nakonec očistili sami sebe.“
„Všecko, co se stane jednou, už se nemusí stát nikdy. Ale všecko, co se stane dvakrát, určitě se stane i potřetí.“

Jedno moudro za druhým. Tak co nám autor chtěl vlastně říct? Asi to, že hledáme štěstí nebo poklad někde v dalekých krajích, v nějaké exotice, že štěstí musí být určitě spojeno s nějakým silným příběhem, s dlouhou a úmornou cestou. A vlastně štěstí a ty největší poklady na nás čekají doma, že si přímo na nich sedíme a máme je před nosem.

Vydání knihy z roku 2007 od nakladatelství Argo se povedlo. Obálka s patinou starých kožených knih a zlatým nápisem. Netradiční navlékací papírový přebal vypadá jako z ručního papíru. Kouzelné ilustrace Jamese Noela Smitha dotvářejí vyprávění.
Samotné vyprávění se moc nepovedlo. Je to takový mix mezi agitkou svědků Jehovových, školením osobního rozvoje a motivačním kurzem. Co to je osobní příběh a duše světa? Zní to jako nějaký osobní plán, desatero osobního rozvoje, portfolio dobrého pracovníka. Patetické pojmy, se kterými se autor stále a mnohokrát ohání, a vysvětluje a vysvětluje. A už chcete, aby byl konec a už nemluvil. I ten chudák Santiago je rád, že je zpět u svých ovcí.

5 13.02.2024

Socialistické detektivní sci-fi s nádechem erotiky a kapkou nekorektnosti, ve stylu budovatelských seriálů osmdesátých let. Tenkrát běžná literatura, dnes dobový bizár.
Bývalý kulak Josef Hrouda, bytem Okrouhlá 14, byl unesen na planetu Amédia poté, co vlezl do létajícího talíře na své louce u pazderny. Na vzdálené planetě si musel nedobrovolně splnit „hříšnou“ misi. Asi po 30 letech byl mimozemšťany za své služby propuštěn a byl zpět vyplivnut z létajícího talíře na pole u rodné vesnice – nyní už kolektivizované a znormalizované.
„Trynact grady, stytycet sedum mynuty, dvazet sekundy vyhodozapadny delka a styryzet devět grady, tryzet šest mynuty patnast sekundy severozapadny syrka. Ano?“ – Tak toto je hlášení mimozemšťanů při přistávání.
A tyto souřadnice 49°36'15"N, 13°47'20"E patří místu uprostřed brdských lesů asi půl kilometru na jihozápad od hájovny Chynská.
Samotná Okrouhlá 14 (49°24'22"N, 14°21'06"E) se nachází na polosamotě asi 45 km na jihovýchod od tohoto místa a tato chalupa není Josefa Hroudy, ale patří Královské kanonii premonstrátů na Strahově.
Vypadá to tak, že autor chtěl do své knihy zašifrovat nějaké, v té době, důležité sdělení. Nebo možná ne, jen to tak vyšlo a čtenář už ve všem vidí tajemno.
Pobavily kresbičky Miloše Nesvadby – rozvášněné Amédianky, kombajny made in CCCP a prsatá blondýna. U autora kreseb pro děti bych to nečekala.

Chtěla bych vidět ten film! Nenašla jsem z něj ani fotečku, ani řádečku, ani recenzičku. To musela být šílenost, že o tom nikdo nepsal. Všichni mlčí (ČSFD, FDb, Kinobox, IMDb, Filmový přehled). Našla jsem jen herecké obsazení – Marie Rosůlková, Václav Helšus, Milan Klásek, Blažena Holišová, Veronika Freimanová, Jiří Holý, Jan Skopeček, Rudolf Jelínek, pod režijním vedením Alexeje Noska. A hudba Ladislav Štajdl. Jinak nikde žádná další informace.

2 11.02.2024