Petra1323 komentáře u knih

Milý příběh o tom, že vše má svá pravidla. S příchodem sněhu se ulehá ke spánku a vstává se až na jaře. Kdo nemůže spát, odchází na jih a vrací se zpět s prvními teplými dny. A aby spáčům nebylo smutno a těšili se na jaro, nechává odcházející pro ně malý dáreček a přátelskou zprávu.
Kniha vhodná jako čtení pro prvňáčky. Ale vnímavý prvňáček si postěžoval, že Muminek, Fififjonka a Bambul se píše v knize s malým písmenem. Proč? Když Šňupálek, Mia a Ferka se píší s velkým.

1 21.04.2024

Pro malé a začínající "traktorofily" naprosto nezbytná nutnost!!! Je tam prostě všechno - od rozmetadla hnoje až po kombajn na sklizeň levandule. Textu tak akorát, žádné sáhodlouhé a únavné popisy. Parádní, velmi kvalitní fotografie. Přehledné a nápadité členění knihy.

1 04.04.2024

Knížka ve tvaru sedícího rezavého mourovaného koťátka. Na první dvoustraně se k němu přidává hnědé mourovaté koťátko – pozorují spolu motýly, hrají si s klubíčky vlny, mlsají mlíčko a kočičí laskominy, nakonec usínají a spí na pestrých polštářích.
Obrázky nádherné, ale přebásněné verše drhnou víc než drsný kočičí jazýček.

„Koťata jsou hravá
pozorná a zvědavá.
Celý den jejich pacičky
hrají si s barevnými klubíčky.
Jsou malá a heboučká,
ponoří jazýčky do mlíčka.
Na polštáři spinkají,
sny se jim asi nezdají.“

1 07.03.2024

Kdo to spí ve stromě? Sova. A dítě odklápí dubové listy.
Kdo to spí pod listem? Žába.
Kdo to spí v rákosí? Krokodýl.
Kdo to spí v řece? Ryba za chaluhami.
Kdo to spí ve sněhu? Lední medvěd ve sněhové závěji.
Kdo to spí v postýlce? Já, pod peřinkou. A je to kluk v puntíkovaném pyžamku.

Tak tato knížečka se jen tak neomrzí a klidně se může „číst“ i několikrát přes den, když jsou děti čilé a spaní je v nedohlednu.
Odklápěcí části udělány fortelně, aby je malé, otáčení nedočkavé, ručičky, jen tak lehce nenatrhly.

2 07.03.2024

Kniha je rozdělena do šesti kapitol – Den Země, Šetříme vodou, Učíme se recyklovat, Zachovejme si čistý vzduch, Šetříme energií, Chráníme naše lesy – toto vše s panem Zeleným. Pan Zelený (je to krokodýl nebo brontosaurus?; děti se shodly, že spíše krokodýl) provází celou knihou a dává rady a informuje o zajímavostech o ochraně přírody. Kreslené obrázky doplňují barevné fotografie, písmo je dostatečně velké – podobné Comenia Script - pro snadné čtení. Mnoho informací lze použít v prvouce nebo přírodovědě a zeměpise.

1 04.03.2024

S humorem a laskavostí.
Koupíte si několik lákavých zákusků, s chutí sníte dva, třetí už s vypětím všech sil a pak už zákusek nechcete vidět aspoň dva měsíce. Tak takový třetí zákusek je humor v této knize. Humor se přejedl rychle.
Myslela jsem, že to bude víc italissimo. Krátké příběhy se slaboučkým závanem Itálie, které by se mohly odehrát kdykoliv a kdekoliv jinde, a vyznělo by to stejně. Stejně banálně. Proč italské maloměsto označuje za Zapadákov? Proč označuje dvojici neznámých mužů u jezera jako buzeranty?
To není humor ani laskavost.

Hvězdičku dávám za odkaz na hudbu od Miny – Tintarella di luna a příjemnou vazbu knihy.

1 01.03.2024

Pět vyprávění o zvířatech v zimě. Příběhy napsány mile, s dobrým koncem a malým nevtíravým poučením. Bohatě ilustrováno barevnými celostránkovými akvarely, příroda a zvířátka jsou zobrazeny věrně a něžně. Velká písmena s širokým řádkováním pro snadné čtení. Pro zpestření čtení je mnoho podstatných jmen nahrazeno obrázkem. Knihu by určitě ocenil i prvňáček pro své první samostatné čtenářské pokusy a objevy.

„Zimní dny bývají většinou studené a mlhavé. Ale i sluníčko se někdy nečekaně rozzáří na obloze, když vítr rozfouká mlhu a mraky. Ale stejně moc nezahřeje. Brzy se schová na západě za les. Den se krátí a už odpoledne je skoro tma. Dokud nenapadal sníh, zvířátkům zima moc nevadila. Zajíci se proháněli po louce a ukusovali trávu, která už nebyla tak zelená a šťavnatá jako na jaře a v létě. Přišla se napást i srnka a vyprávěla jim, že brzy přijde zima a zasype všechno sněhem. Potom nastanou zlé časy všem ptákům i lesním zvířátkům. A přišlo to brzy. Odpoledne se ještě zajíci proháněli po louce, ale k večeru začal padat sníh.“

2 01.03.2024

Znáte to, někdo náhle zemře, nechcete tomu věřit, pak mu voláte a z telefonu se ozve: „Volaný účastník se nehlásí, zkuste opakovat volání později.“ Jste smutní, máte tisíc otázek a ani jednu odpověď. Tak se asi cítila hlavní hrdinka.

Začátek a průběh napínavý, dynamický a logický. Rozuzlení překotné na jeden odstavec, bez velkého překvapení a pak zbytečně rozplizlé na dalších dvacet stran, navíc nedalo žádnou odpověď na otázku, zda nehoda byla náhoda nebo úmysl.
Líbila se mi obálka knihy (kdo by si nechtěl číst u velkého okna s výhledem na hory). Černobílá grafika knihy se stále se opakujícím obrázkem z titulní stránky navodila atmosféru zimní mrazivé Aljašky, kde se zdánlivě vůbec nic neděje, ponuré až tísnivé nálady hlavních hrdinů. Kniha členěná jako deník s postupným tříděním pocitů a emocí od strachu, přes smutek a překvapení, k hněvu a odporu, jen ta radost se nedostavila. Vložené přepisy SMS konverzace jsou psány jiným fontem, urychlují a oživují děj a hlavně – autorka si pohrála s množstvím „chyb“, jenž dávají pocit autentického smskování mezi kámoši.

„Ležely jsme na posteli, dokud z nás šampáňo nevyprchalo. Totiž doufám, že vyprchalo. Nemohla bych žít s představou, že nebyla úplně střízlivá, když nasedala do auta. Dívaly jsme se ven obrovským oknem v mém pokoji, které sahá od podlahy ke stropu. Sněhové vločky padaly tak hustě, až to vypadalo, jako by se z nebe sypala stříbrná pozlátka. A bylo to tak nádherné, tak fantastické a úžasné, že se Vanessa nepohnula, ani když ji třikrát zabzučel mobil.“

1 27.02.2024

V lexikonu je 89 druhů strašidel rozdělených do pěti skupin – lesní, luční, vodomilná, domácí a městská. Jsou tu známá strašidla - Bludička, Hejkal, Divoženka, Jezinka, Skřítek, Ozvěna, Meluzína, Prskavec, Polednice, Vodník, Raráš a Noční Můra. I méně známá nebo neznámá - Chramostejník, Jahodníček, Koukač, Mlženka, Zmola, Spižník, Šustilka nebo Zášupšák.

Psáno humorně ve stylu popisů jaké jsou běžné u botanických nebo zoologických atlasů. Kde žije, co žere, jak je velký, kde bydlí, kolik má dětí, jaké má nepřátele, zda mu hrozí vyhynutí.
Obrázky vtipné a nápadité, u Rusalek, Kapradinek a Jezinek až s lehce erotickým nádechem.

„Touživka bahenní svízelná (Desiderata paluster miserabilis)
Tato zajímavá, ale nepříliš půvabná rusalka nepůsobí na první pohled zrovna přitažlivě. Přesto je dosti přítulná, a pokud se s ní člověk sblíží, těžko se jí zbavuje. Je velmi přilnavá, ale pouze ve vlhkém prostředí, suché a teplé nesnáší. Je obojživelná. Průměrná velikost 100 až 140 cm, podle druhu bahna, ve kterém žije. Bahnem je také výrazně cítit. Postavy je kypré až baculaté. Živí se vodními živočichy a rostlinami (nejraději puškvorec a okřehek). Má tichý pisklavý hlas a nejčastěji se ukazuje na březích močálů a tůněk při jarních záplavách. Nesnáší se s rusalkou Kuňkou a vždycky se poperou, jestliže náhodou obsadí stejný močál nebo tůň. Člověku není nebezpečná. Není agresivní a lidi netopí.“

1 25.02.2024

Spoustu a spoustu alkoholu. Nebo čouda hodně dobré trávy a na zakousnutí konopné koláčky, a už to jede. Jedna myšlenka střídá druhou, jedno ani nedomyslíš a už jedeš na další fantasmagorickou představu. Nestíháš sledovat chod svých myšlenek, ale vše pečlivě zapisuješ. Jako Hůlová.
Něco jsem nepochopila, jako u Kerouaka, něco jsem nestíhala jako u Jerofejeva, nápaditá přirovnání a neobvyklé slovní obraty jsem obdivovala, jako u Bukowského. Nekonečná souvětí, tak to je kapitola sama pro sebe. Životní moudra a zkušenosti mají hlubokou poetiku.
Četla jsem v pozdních nočních nebo brzkých ranních hodinách, tak jsem často u knihy usínala. Takové mikrospánečky to byly, a zdály se mi různé věci. Pak jsem sama nevěděla, zda jsem to četla nebo zda to byly mé sny. Některé odstavce jsem musela číst znova. Některé člověk pochopil až po dvojím trojím přečtení. Člověk se jen čtením dostával do podobných stavů jako vypravěčka.
Líbily se mi názvy knih, které autorka – hlavní hrdinka píše. Nápaditý kontrast mezi jejím žitím a její tvorbou.
A kdo byl ten slavný T. K. a jeho Klára?
Více mne bavila druhá polovina knihy, k té se musel člověk pracně pročíst, ale stálo to za to. Dávám 90 procent.

"Autor trápí sebe a čtenáře a autora zase utrápený kritik, kterého už trápení se nebaví, a tomu se říká čekání na velký český román.“

„A to je nefér, že slovo brak lidé nechápou jako příběh negativ, kdy šťastné vyhlídky dávají vale zlým koncům, které žijeme, a ještě si o nich číst, ale brak že chápou jako špatnost, jako brajgl vrak literatury, co ztroskotala, a to i lidé, kteří brak čtou, a to se pozná tak, že mu raději než brak říkají oddechové čtení.“

„Nejlépe drží rodina, kde mezci v kole tlačí bez keců kolotoč rumpálu, z jakéhosi „dole“ tahají kýble se stavebním materiálem a stavba rodina tak utěšeně roste a okna se jí neustále otáčejí za sluncem.“

„Muž se párkrát stavil i od té doby, co tu nebydlí. Přišel s náručí modrých tašek Ikea a kdeco si do nich naládoval. Všechny věci výhradně jeho, většinou nevysoké tržní a vysoké vzpomínkové hodnoty. Kromě knih i všelijaké svícínky z cest, sošky, tabatěrky, pivní sklo s výjevy a motivické textilie.“

„Říká se tomu těšit se na svou vlastní smrt. Když to hlavní, čeho se jeden nemůže dočkat, je pátek, padla po pracovním týdnu, a plynule navazuje těšení se na ten další pátek, a smrt to je takový Velký pátek před víkendem, který nikdy nekončí.“

„Devadesát procent dobře míněných poznámek svým dospělým dětem dobrá matka holt spolyká.“

5 17.02.2024

Útlá knížečka stará přesně šedesát let. Jakoby ji autor ale dopsal včera. Neztratila nic ze své tehdejší aktuálnosti.
Vtipné využití úplně celého přebalu knihy je rozhovor s autorem na rubu přebalu knihy. Hvězdu navíc za odkaz na knihy Prospera Mériméeho (Mateo Falcone).
„Poznání cizích zemí je nejlepší prostředek proti provincialismu a proti sebeuspokojení. Nutí člověka, aby kladl na svoji vlast světová měřítka, aby střízlivěji posuzoval jak její úspěchy, tak i její nedostatky. Myslím, že tento užitek z cestování je k nezaplacení.“

15.02.2024

Tři čtyřiatřicetiletí kamarádi v poklidném moravském maloměstě, kteří si myslí, že už mají skoro život za sebou. Aspoň ten bezstarostný mládenecký. Jak se jejich životy začínají měnit, protože už sami cítí, že změnu chtějí a potřebují, přestávají si rozumět a přestávají být kamarády. Jednání postav, tak typické pro začátek osmdesátých let, líčení běžného života na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tak přesné a trefné, tvoří dobovou mozaiku rodinných, společenských, pracovních, sousedských a milostných vztahů.
Vyprávění svižné, poetické i humorné. V určitých chvílích nádech páralovských raných novel a románů, ale ve vší cudnosti a počestnosti.
„Sedím na břehu a čtu si detektivku, docela vážně se zabývám myšlenkou nějakou napsat, musím se jen podívat, jak se to dělá. V posledních čtrnácti dnech jsem jich přelouskal čtrnáct, francouzské, kde se pije, americké, ve kterých se omračuje zabijákem do kokosu, anglické, kde se přemýšlí, i ty naše, ve kterých se motá čtrnáct naprosto zbytečných lidí, ale ten kapitán si stejně v poslední kapitole jde neomylně pro toho pravého a říká, že to beztak bylo jasné od samého začátku. Zřejmě to opravdu není nic těžkého, asi to doopravdy zkusím.“
„Je jako já. Je přesně taková, jaký jsem já býval před ní. Proč bychom si měli namýšlet, že to navěky zůstane jen mužskou výsadou, přelétat od květu ke květu, jak říkali červenoknihovníci. Od představy k představě, jak praví filozofové. Od prázdnoty k prázdnotě, jak míní cynici.“

2 14.02.2024

„A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“
„Alchymisté trávili v laboratořích celé roky a pozorovali oheň, který kov očišťuje. Tak dlouho jej pozorovali, až se jim ponenáhlu vytratila z hlavy světská marnost. A jednoho krásného dne zjistili, že nakonec očistili sami sebe.“
„Všecko, co se stane jednou, už se nemusí stát nikdy. Ale všecko, co se stane dvakrát, určitě se stane i potřetí.“

Jedno moudro za druhým. Tak co nám autor chtěl vlastně říct? Asi to, že hledáme štěstí nebo poklad někde v dalekých krajích, v nějaké exotice, že štěstí musí být určitě spojeno s nějakým silným příběhem, s dlouhou a úmornou cestou. A vlastně štěstí a ty největší poklady na nás čekají doma, že si přímo na nich sedíme a máme je před nosem.

Vydání knihy z roku 2007 od nakladatelství Argo se povedlo. Obálka s patinou starých kožených knih a zlatým nápisem. Netradiční navlékací papírový přebal vypadá jako z ručního papíru. Kouzelné ilustrace Jamese Noela Smitha dotvářejí vyprávění.
Samotné vyprávění se moc nepovedlo. Je to takový mix mezi agitkou svědků Jehovových, školením osobního rozvoje a motivačním kurzem. Co to je osobní příběh a duše světa? Zní to jako nějaký osobní plán, desatero osobního rozvoje, portfolio dobrého pracovníka. Patetické pojmy, se kterými se autor stále a mnohokrát ohání, a vysvětluje a vysvětluje. A už chcete, aby byl konec a už nemluvil. I ten chudák Santiago je rád, že je zpět u svých ovcí.

4 13.02.2024

Socialistické detektivní sci-fi s nádechem erotiky a kapkou nekorektnosti, ve stylu budovatelských seriálů osmdesátých let. Tenkrát běžná literatura, dnes dobový bizár.
Bývalý kulak Josef Hrouda, bytem Okrouhlá 14, byl unesen na planetu Amédia poté, co vlezl do létajícího talíře na své louce u pazderny. Na vzdálené planetě si musel nedobrovolně splnit „hříšnou“ misi. Asi po 30 letech byl mimozemšťany za své služby propuštěn a byl zpět vyplivnut z létajícího talíře na pole u rodné vesnice – nyní už kolektivizované a znormalizované.
„Trynact grady, stytycet sedum mynuty, dvazet sekundy vyhodozapadny delka a styryzet devět grady, tryzet šest mynuty patnast sekundy severozapadny syrka. Ano?“ – Tak toto je hlášení mimozemšťanů při přistávání.
A tyto souřadnice 49°36'15"N, 13°47'20"E patří místu uprostřed brdských lesů asi půl kilometru na jihozápad od hájovny Chynská.
Samotná Okrouhlá 14 (49°24'22"N, 14°21'06"E) se nachází na polosamotě asi 45 km na jihovýchod od tohoto místa a tato chalupa není Josefa Hroudy, ale patří Královské kanonii premonstrátů na Strahově.
Vypadá to tak, že autor chtěl do své knihy zašifrovat nějaké, v té době, důležité sdělení. Nebo možná ne, jen to tak vyšlo a čtenář už ve všem vidí tajemno.
Pobavily kresbičky Miloše Nesvadby – rozvášněné Amédianky, kombajny made in CCCP a prsatá blondýna. U autora kreseb pro děti bych to nečekala.

Chtěla bych vidět ten film! Nenašla jsem z něj ani fotečku, ani řádečku, ani recenzičku. To musela být šílenost, že o tom nikdo nepsal. Všichni mlčí (ČSFD, FDb, Kinobox, IMDb, Filmový přehled). Našla jsem jen herecké obsazení – Marie Rosůlková, Václav Helšus, Milan Klásek, Blažena Holišová, Veronika Freimanová, Jiří Holý, Jan Skopeček, Rudolf Jelínek, pod režijním vedením Alexeje Noska. A hudba Ladislav Štajdl. Jinak nikde žádná další informace.

2 11.02.2024

To bylo výletů, to bylo dobrodružství. Od bordelu až po kostel.
Známá místa jiným pohledem, neotřelým a nevtíravě vtipným. Nová místa přiblížena tak, že uvažuji o jejich brzkém navštívení.
Kniha je sice objemná, ale z 394 stran knihy je čtvrtina - plných 95 stran - kouzelných obrázků z dílny Tomski&Polanski. Tak to pak to putování ubíhá ještě rychleji.

Díky za tipy na hudbu do auta (Mozart, Musorgský, Janáček, Dvořák, Čajkovský, Miles Davis, Canned Heat, The Velvet Underground) a na knihy na dovolenou (Žák, Konkolski a Heller).

Nyní není těžké si představit, že frčím čtyřicítkou, v Nissanu Cube, na zadku ceduli se zetkem, v rádiu na plný koule jede Motörhead – Ace Of Spades, za okny ubíhá malebná česká krajina a troubím na slona mezi Výšinkou a Stříteží.

Dávám 9 z 10. Hvězdu dolů za přerušované putování a vracení se domů.

10 09.02.2024

Na tuto knihu jsem se moc těšila. Znám ostrov Murter a znám autorku. Vůně moře, slaného větru, myrt, pinií, tařic a divokého tymiánu, výhledy na bělostné Kornati, cvrkot cikád, šum borovic v bóře, chechot racků, vrčení motorů skútrů, zvonění kostelíků na pahorcích, poklidný až líný život domorodců. To všechno jsem tam hledala - popisy známých míst, poetiku romantických zákoutí rybářského ostrůvku - viděno jinýma očima. Nenašla jsem.
Byla to deníková zpověď delegátky cestovní kanceláře, kterou se musela přímo na místě vypsat ze svých každodenních frustrací. Prostě marnost z momentální životní marnosti. A nebylo to vůbec barevné a voňavé. Sem tam se sice objevily náznaky drobných radostí z maličkostí, které ostrov nabízí – zpěv v místním kostelíčku, jídlo z čerstvě natrhaných rajčat, koupání v romantické zátočině, procházky podvečerním Murterem a Betinou, ale bylo jich málo.
Ze začátku mi při čtení vadilo míchání češtiny a chorvatštiny do jedné věty. V dialozích to bylo na místě, ale v popisech to narušovalo pohodu při čtení – nepochopených výraz jsem musela hledat ve slovníčku na konci knihy nebo si jej domyslet po opakovaném přečtení. Když jsem si na to konečně zvykla, byla jsem u konce knihy.
Hvězdičku odebírám za slovníček chorvatštiny, který není podle abecedy a kde mnoho výrazů chybí (přestože jsou uvedeny v textu).

2 08.02.2024

Nenašla jsem tam vše, co jsem očekávala. Mnoho hájenek zde není zmíněno. Některé fotografie se opakují, jedno místo dokonce čtyřikrát a pokaždé s jiným popisem (hájenka na Samorostlém). Ale přesto je v knize plno informací, které jsem neočekávala, a překvapily mne. Fotografie nejvíc. Léta hledáš starou fotku místa a najednou se objeví, když hledáš něco jiného.

1 08.02.2024

Bukowskému se podařilo předat pocit. Pocit absolutní svobody i absolutní závislosti. Defilé vyžilých existencí a hledačů štěstí, rozkoše a požitků se obnažuje až na dřeň, aby předvedlo své sperma a pižmo, hovna a zvratky, puch vyčpělého piva a cigaretových vajglů, smrad nemytých těl a zaplivaných bytů.
Brilantně vypointované rozhovory, stručné výstižné všeříkající popisy. Ze začátku deník totálního zhýralce žijícího mezi svými čteními, svými dostihy a svými ženskými. Ke konci sebereflexe se závanem rezignace na všechny a skoro na všechno, reflexe ve vichru alkoholické geniality.
Nerozumím tomu, proč popová mainstreamová skupina si dala jméno podle Henryho Chinaskiho. O názvu skupiny, podle tohoto chlápka, by mohl uvažovat snad jen Ozzy Osbourne ve svých nejbouřlivějších letech. A myslím, že Henry i Ozzy by si neskutečně rozuměli a byli by si navzájem múzami.

„Už jenom žít až do smrti je dřina.“

"Jseš moc starej. Chtěl bys jenom vysedávat a nadávat na všechny a na všechno. Nechce se ti nic dělat. Nic pro tebe není dost dobrý."

"Lidské vztahy jsou podivné. Tak například, chvíli žijete s jednou osobou, jíte, spíte a bydlíte s ní, milujete ji, povídáte si, chodíte spolu ven a pak to skončí. Následuje krátká perioda, kdy s nikým nežijete, načež se objeví další žena, jíte a šukáte s ní, a všechno to působí tak normálně, jako kdybyste čekali právě na ni a ona na vás. Nikdy jsem nepovažoval za správné být sám; občas to bylo příjemné, ale nikdy ne správné."

"To je důsledek pití, napadlo mě, když jsem si naléval sklenku. Když se stane něco špatného, pijete, abyste na to zapomněli; když se přihodí něco dobrého, pijete, abyste to oslavili; a když se nestane nic, pijete, aby se něco stalo."

"Odkud se berou všechny ty ženské? Jejich přísun je nekonečný. Každá z nich je jedinečná, jiná. Mají různé kundy, jejich polibky jsou různé, prsa mají různá, ovšem žádný muž je všechny neochutná; je příliš těch, které si dávají nohu přes nohu a přivádějí muže k šílenství. Taková hostina!"

"Láska je dobrá pro ty, co jsou schopni zvládnout to psychický přetížení. Je to, jako když se snažíš přenýst plnou popelnici na zádech přes valící se řeku chcanek."

"Vzal jsem si láhev a šel do ložnice. Svlékl jsem se do spodků a lehl si do postele. Všechno je nanic. Lidé se prostě slepě chytají toho, co je k dispozici: komunismu, zdravé výživy, zenu, surfování, baletu, hypnotizování, skupinových srazů, orgií, jízdy na kole, bylinek, katolicismu, posilování, cestování, odvykání, vegetariánství, Indie, malování, psaní, sochaření, komponování, dirigování, batůžkaření, jógy, souložení, sázení, pití, lenošení, zmrazeného jogurtu, Beethovena, Bacha Buddhy, Ježíše, obchodních značek, háčka, mrkvového džusu, sebevraždy, ručně šitých obleků, cestování letadlem a New Yorku, a pak se to všechno vypaří a rozsype. Lidi musí přemýšlet, co by tak během čekání na smrt mohli dělat. Řekl bych, že je fajn mít na vybranou.
Vybral jsem si. Pozvedl jsem plácačku vodky a naráz ji vypil. Rusové vědí svoje."

"Ze čtení si moc nepamatuji, ale další den jsem se probudil v posteli, sám."

"Cassie: "Tvůj život se zdá být v pohodě. Víš, ty se nepředvádíš, ani se nesnažíš zaujmout, jako někteří chlapi. A zdá se, že jseš přirozeně vtipnej."
Henry: "Mě se líbí tvoje zadnice a vlasy a tvoje rty, oči i víno, a tvůj barák a jointy. Ale já v pořádku nejsem."

"Chodil jsem kolem dokola a cítil se hůř a hůř. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem tam zůstal, místo toho, abych šel domů. Připomínalo to prodlužování agónie. Co jsem to byl za krysu? Ovšemže jsem byl schopen hrát nějakou podlou, neskutečnou hru. Jaký jsem měl motiv? Snažil jsem se za něco pomstít? Mohl jsem si dál namlouvat, že jde čistě o výzkum, o prosté studium žen? Nechával jsem jednoduše věci plynout, aniž bych o nich přemýšlel. Nesledoval jsem nic jiného než svoje vlastní, sobecké, sprosté potěšení. Byl jsem jako nějaký zkažený kluk ze střední školy. Byl jsem horší než kterákoli děvka; děvka si od vás vezme peníze, nic jiného. Já jsem si zahrával se životy a dušemi, jako kdyby to byly moje hračky. Jak jsem se mohl zvát mužem? Jak jsem mohl psát básně? Co to ve mně bylo? Byl jsem jako laciná varianta markýze de Sade bez jeho intelektu. I vrah byl otevřenější a upřímnější než já. Nebo násilník. Sám bych si nepřál, aby si někdo pohrávat s mou duší, posmíval se mi a sral na mě; tohle jsem každopádně věděl jistě. Byl jsem opravdový ničema. Cítil jsem to, když jsem se procházel sem a tam po koberci. Ničema. Nejhorší na tom bylo, že jsem se vydával za něco, co jsem nebyl – za dobrého chlapa. Uměl jsem vstupovat lidem do životů, protože mi věřili. Ulehčoval jsem si svou špinavou práci. Psal jsem Milostnou píseň hyeny."

5 09.01.2024

Takový "Můj zálesácký zápisníček", ale ještě vymakanější než jsem měla před padesáti lety. Pro kluky a některé holky od 4 do 99 let.

1 04.01.2024

Tři póly, tři druhy samoty. Zamyšlení nad vlastním životem a nad silou, která táhne lidi od lidí k neznámým opuštěným místům.

„... všechno lidské poznání je buď zkušenost, nebo matematika.“ Friedrich Nietzsche

„Jsi tam ještě více sám, než když jsi úplně sám.“

Je vidět, že Messner si nastudoval jednání a chování svých předchůdců do posledního detailu, snažil se pochopit jejich jednání, jejich chyby, jejich úspěšné tahy a i jejich psychický stav. Také je vidět, že je matematikem každým coulem, nejen při plánování svých cest. Každá stránka je rozdělena svisle na třetiny. Dvě třetiny u hřbetu je samotný text, krajní třetina obsahuje archivní fotografie, citáty polárníků a horolezců, citáty filozofů. Dále je kniha rozdělena na čtyři části.

První část „Nikde“ je seznámení s historií dobývání „pólů“ a jejími dobyvateli a filozofické úvahy nad jejich kroky. Začíná třemi fiktivními dopisy Messnerovi k padesátinám – od Fridtjofa Nansena, Ernesta Shackletona a Franka Smytheho. Líbilo se mi, jak z názvů knih o pólech a Himálaji od jiných autorů RM sestavil zamyšlení nad počínáním lidí v těchto oblastech. Celkem jedna dvoustrana. To asi dalo RM hodně práce.

„Mně se zdá v tomto ohledu nevýznamné, kolikrát se cesta podaří nebo ztroskotá, důležité je pouze to, co se přitom děje s lidmi, kteří na té cestě jsou. Nezajímá mě souhrn všeho dění na jižním pólu, v Himálaji a na severním pólu, jakési dějiny dobývání pólů, nýbrž historie jednotlivce vystaveného napětí mezi touhou po domově a po dálkách.“

Druhá, třetí a čtvrtá část „Severní pól“, „Jižní pól“ a „Mount Everest“ má stejný mustr: geografie oblasti, historie od nejdávnějších časů do současnosti, mapa s nejdůležitějšími cestami, podrobné líčení dobrodružství těch nejodvážnějších – Nansena, Shackletona Smytheho (tady člověk pochopil, proč od nich dostal fiktivní dopisy v úvodu knihy); jednostránkový přehled Messnerovy výpravy (takový rodný list akce), líčení samotné výpravy a mnoho barevných fotografií s komentářem.

„Umiňoval jsem si, že nepůjdu „už nikdy“ na led, a o něco později jsem byl přesto nadšen, když byla dobrá viditelnost přede mnou, vhodný sníh pode mnou, motivovaný partner za mnou, hřejivé slunce nade mnou. Bylo něco více vzrušujícího než toto putování po ledu? Nebylo! Lezení ve skále bylo třeba těžší, vrcholové horolezectví namáhavější – tato polární cesta mě však vystavila mnohem většímu ohrožení, vlastní odpovědnosti, která mě a mého partnera vyčlenila ze světa lidí a beze zbytku vtáhla do našeho cestování.“

„Někdy se v noci probudím a myslím, že slyším vůni sněhu. Rády bych pak zase usnul a dále snil, protože jsem tak rád venku na ledu nebo nahoře na kopcích. Často sním o tom, jak lezu, běhám, chodím. Jako bych nikdy nebyl zraněn. Avšak tato zvláštní vůně, kterou vnímám jako zvuk, mně už nedovolí usnout. Není to lámání ledu, co cítím, není to nebezpečí; je to dálka, vonící životem, třpytivý sníh přede mnou, zítřek.“

Kniha mne inspirovala ke zjišťování dalších a podrobnějších informací o dobývání polárních oblastí, o severní mořské cestě, o ledoborcích, o jmenovaných polárnících, mořeplavcích a horolezcích. Jmenný rejstřík na dvou stranách psaný drobným písmem dává možnost četby knih od nich a o nich nad rámec časových možností.

1 18.12.2023