-Pečivo-
komentáře u knih
Lidská skvrna
Philip Roth
Příběh se odehrává v období kuřby v Bílém domě. Hlavní postavou je děkan univerzity v Bostonu, kterej je vyhozenej za to, že označil dva studenty, který mu nechodili na přednášky, za banány (jakože ovoce). Co čert nechtěl, ty dva studenti byli černoši a zǎzalovali ho a děkan tak doděkal. Na svoji obhajobu poprosí nějakýho pisálka, aby o něm napsal pravdu, tudíž, že má rád banány a že to tak nemyslel. A že je sám banán. Ale bílej. Bacha spoiler.
Mezitim začne děkan štelovat místní údržbářku, která vypadá jak Geislerová a má ráda anál a nikdy nejela tankem. Tahle Geislerová neumí číst a je o 40 let mladší než děda děkan. V průběhu týdle nekonečný knihy se dovídáme, že i ona má tajemství - hrozný tajemství!!
Toť vše. Nejhorší na týhle jinak obstojný knize je Rothův sloh. Používá nesmyslně odborný termíny, aby dokázal, že má doma slovník a celej ho umí. Jeho sloh bych popsal tak, že jestli podobným stylem něco vypraví u oběda, tak doufám, že se nikdy nepotkáme u oběda. To make a long story short - 4/5.
Oppermannové
Lion Feuchtwanger
První antifašistická kniha, kterou Adolf nechal hned spálit. Napsána roku 1934, vykresluje rodinu čtyř nechutně bohatejch židů, který vlastní německou Ikeu. Náckové se pomalu začínaj rozpínat a vyrábět tanky, pervitin a helmy. Feuchtwanger je popisuje jako totální retardy - kluk ze třídy, kterej je blbej jak krabice vod bot, soused brambora, vozíčkáři v hnědý košili a podobný. Se vlastně moc nedivím, že to tehdy spadlo Hitlerovi do kamen.
V roce 1934 si Feuchtwanger jeste nepřipouštěl apokalypsu, která následovala. V těchdle letech Židy jen vyhazovali z tramvaji a posílali stavět silnice a přežívala naděje, že je celá ta doba jen blbá fáze, která během roka pomine, protože přece lidi nemůžou bejt takový kurvy. Feuchtwanger prostě jen nechtěl spoilerovat.
Vědomí konce
Julian Barnes
Naprcat tchýni to je level 28, bacha spoiler. Nějak mi ani po třetí knížce nejde bejt z Barnese vydřenej. Příběh jako vždy pěknej, rozuměj, všechno je konečný, život je smutnej a utíká rychle, lidi sou bezpáteřní svině a tak dále, tak jak to holt chodí. Příběh 4 kamarádů z dětství, kdy jeden druhýmu přebere buchtu, načež ten jemuž jí přebral - Tony - na novej páreček sešle papírovýho hejta (dopis) a parta se na to konto rozpadne.
Život plyne dál a na starý kolena Tony dostane vyrozumění, že jeho starej kamarád, kterej mu vyštěkal bejvalou, se oběsil. Poté Tony - už mailem - kontaktuje bejvalou přítelkyni a zjistí děsivý tajemství! Ale děsivý! Ale nechci spoilerovat. Všechno je mi strašlivě sympatický, to co hlavní hrdinové čtou, jak se chovaj, jak se Tony chová ve stáří, staví k světu, svýmu životu, to že si ho chodí honit do koupelny a že je plešatej a tak dále. Ale prostě z toho nejsem vysranej.
Původně jsem chtěl dát jen tři hvězdy, ale pak sem si vzpomněl, že existujou knihy jako Alchymista a dám teda 4.
Černé jaro
Henry Miller
Autobiografický eseje Henryho Millera, tudíž deset nesouvislejch kapitol, občas tak zcestný, ze nevim jestli sem náhodou někde cestou nepřestal dávat pozor a oni přeci jen spolu nějak nesouvisí. Vyrůstal v NY, cestoval po Evropě. Gratulace. Já jsem právě snědl kedlubnu.
Kapitola o porodu jeho syna Thomase Müllera bohužel chybí a tak nás Henry ochuzuje o podstatnou kapitolu jeho života. Ale třeba se dočkáme druhého dílu. Ja ho každopádně číst nebudu.
Budovatelé říše
Boris Vian
Průměrná divadelní hra od Viana. Chybí švihlost, ale bylo to tak krátký, že sem se ani nedokázal nasrat, že je to vlastně nuda. Alegorie na lidskou zapomětlivost, kdy se jedna rodina stěhuje furt vejš a vejš v baráku až se nastěhuje na půdu a zůstane na živu jen fotr. Ten bydlí v podkroví, který je tak malý, že se tam nevejde ani tank (spoiler)
Neni se čemu divit, v baráku neni výtah. Bohužel opět potvrzeni, že neni všechno co Vian napsal kvalitativně srovnatelný s Mravencema. Život stojí za hovno.
První člověk
Albert Camus
Albert Camus je Francouz. Albert Camus je cool. Ano, doopravdy jsem to napsal, ale rád to osvětlím. Cizinec je kniha, která patří do mých top 5, ale nikdy sem si nedal práci se podívat jak Camus vlastně vypadá.
Až teď, když jsem vzal do ruky jeho autografii jsem si vším, že je to sympaťák jak čáp (T9 pro "cyp" -LOL- typu Ben Frost, Ryan Gosling nebo já). I když je to Francouz, tak určitě neříká věci jako "dneska si uvařím kuře žpmplé" a "cette baguette est fantastique! Chochocho!" a netváří se u toho jako píčus, protože tak si představuju francouzský spisovatele. Houellebecq je například takovejdle typ od pohledu - samozřejmě to nemá vliv na jeho kvalitu psaní, ale podvědomě si člověk spojuje sympatie k tvurcovi se sympatiema k jeho dílu. Proto je každá deska, kterou vydá Richard Krajčo předem odsouzená k záhubě.
První člověk je jak řečeno autobiografie, kdy Camus popisuje své dětstvi bez otce, kterej upad ve válce, s matkou, která neuměla číst, v rodině, která žila u babky, která byla chudá. Mladej kamýk vyrůstal v Alžíru spolu s ostatníma franťákama a tak se tam v tom vedru pořád handrkovali a i když byla rodina chudá, tak mladej byl tak hustej, že se dostal přes stipendium na gympl. Pak Nobelova cena a tak dále a tak dále.
Celej problém týdle knihy tkví v tom, ze Camus ji nestih před svoji smrtí dopsat a nechal tak jen svoje zápisky, který jeho dcera vzala a zveřejnila spolu s dílem. Protože peníze. V určitých kapitolách tak jsou v zápatí poznámky, že autor hodlá něco rozvést, jinde zase něco škrtnout a celkově mi vlastně bylo líto, že to tam je, protože finální dílo by určitě vypadalo jinak. Ale chápu, že z hrobečku se blbě něco dopisuje. Krom toho neni příběh nikterak zábavnej a celkově teda za tři.
Ostych a důstojnost
Dag Solstad
Kniha o ničem, respektive o středoškolským učiteli v Oslu (v Oslu.. lol - nevyčerpatelná studnice vtipů, Norové sou srandovní), kterej se jednoho dne tak nasere, že před svejma stundetama na školním dvoře rozfláká deštník. Deštník v oslu. Lol.
Proč ho rozfláká? Protože mu dojde, že mu je 50 a má klasickou krizi tohodle věku. Když rozfláká deštník, tak ví, že na škole skončil a jde domu. Cestou domu přemítá, jak se vůbec do týdle životní situace dostal a přemítá o svém studiu a o tom jak jeho manželka dřív byla vdaná za jeho nejlepšího kamaráda, kterej ji naštěkal do boudy a emigroval.
Ono to vlastně nebylo tak pitomý, jak mi to celou dobu připadalo, ale žádnej zázrak to taky nebyl. Knížky, ve kterejch se nic neděje, mi nevadí, ale todle mě nudilo. Věci v oslu.. Haha. Jak by takovej osel třeba dostal ven klavír? Nebo třeba tanky v oslu!! To by vyhrálo každou válku! Žádná armáda by nečekala, že z osla vyjede 8 tanků! Válka vyhraná! Nemáš zač světe!
Tiché dny v Clichy
Henry Miller
Dobrá jednohubka. Ještě před tim, než začal Rocco Siffredi bořit pražským holkám zadky, si to Henry Miller s kámošem brouzdal Paříží.
Emilie přichází ke mně ve snu
Jindřich Štyrský
Čtyři a půl strany krásné české literatury z roku 1933. Štýrský bruslí po papíře jak Jarda Jágr. Krása prcá nádheru.
Zoufalství
Vladimir Nabokov
Tak strašlivě předvídatelný a dementní, až se mi z toho nechce čist Lolita. "Drahý čtenáři" a "nyní vám dám tři různé způsoby začátku kapitoly" a podobný hovna mě jako čtenáře vytáčí. Zabiju svojeho dvojníka, abych dostal pojistku. Bravo.
Čteno současně s Platformou od Houellebecqa a kdyby to byl volejbalovej zápas, tak by to bylo 1:0 pro Francouze. Smeč šach Vladimíre!
Mor
Albert Camus
V Oranu žije spousta lidí. Dalo by se říct, že i spokojeně. Než z ničeho nic začnou chcípat krysy. Pak začnou chcípat i lidi a Orán se stane obrovskou karanténou. Chvilkama mi připadalo, že Camus vynalezl stroj času a vodjel si přečíst Saramagovo (čti Sarmážovo, protože Camus je Francouz) Slepotu. Nicméně je jasný jak facoš, že mor vlastně symbolizuje válku a slepota to, že člověk vidí hovno.
Ústřední postava je vypravěč / doktor - to je vlastně spoiler, protože to se čtenář doví až na konci - kterej funguje jako kronikář všech událostí. Mor je obsahově pojatej jako antický drama, který má intro, tři věci uprostřed a ejakulantus (řecky vyvrcholení).
Když jsem tohle na internetu prokouk, bylo celkem jasný, co se kdy bude dít. Nicméně i tak si Camus doved udržet po celou dobu moji pozornost, což by mu mohly kolikrát holky z pornhubu závidět. Všudypřítomnej mor se stane každodenní součástí a hlavní příběh se tak odvíjí okolo party lidí, který dělaj věci. Moc se mi líbil konflikt doktora s farářem, kterej mor popisuje jako boží vůli a nutí obyvatelstvo aby se semklo a konalo dobro. O pár stránek dál má farář mor - LOL. Camus byl frajer.
Mor netrvá ani rok a zase bez většího přičinění lidí odejde a skoro všechno se vrátí do normálu. Brány města se otevřou a všichni si myslí, že je vyhráno. Jen doktor ví, že mor jen usnul a číhá na další příležitost. Ta nastává pokaždý, když si dám kvasnicový pivo a hrachovku.
Kytice
Karel Jaromír Erben
Jelikož jsem napůl vlk, tak mne povinna četba české literatury na základce/gymplu úplně minula. Po fiasku se Švejkem mi trvalo dalších 11 let, abych vzal z knihovny další klasiku. Hlavní důvod ale byl, že sem ráno moc dlouho kadil a proto sem měl co dělat abych stihnul vlak a nebyl moc čas vybírat.
4 hvězdičky za to, že jsem to přečet cestou do a zpátky z prace, což je vždycky plus a taky za to, že se s tím Erben nesere. Pár věcí nečekaně skvělých (vodník), pár básní šlo mimo mě, protože sem ve vlaku usnul a zapomněl, kde sem vlastně skončil.
Co mě ale nejvíc nadchlo je doslov - do teď jsem předmluvy a doslovy ignoroval, ale zjistil sem, že sem dělal velkou chybu. Sepsat takovou snůšku hoven, to je sakra kumšt.
Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Psát recenzi na ruskou klasiku, je jako psát recenzi na Kabáty. Jsou toho plný internety a Vojta Lindaur to určitě vystihnul lip. Proto jen stručně - není tam ani car, ani princezna, ani jedny sáně a je to překvapivě skvělý.
Vzhledem k době děje odpouštím i absenci tanků, která by byla jinak vzhledem k délce knihy naprosto neodpusitelná. Trochu sem měl problémy s ruskými jmény, ale vzhledem k tomu, že jsem omylem přečetl několik knih od Marqueze, není to nic v porovnání s jeho veledílama, který obsahujou 6 nových osob na normostranu.
Jen škoda toho happy endu.
Smrthaus
Jiří Němčík
Jirka Němčík bydlel pár měsíců v podkroví baráku, ve kterým jsem bydlel taky. Bydlel v takovým oprejskaným bytě ve Vršovicích s Palivem a jelikož sme se s Palijem často vídali, tak nám občas Jirka přišel vysát bar do přízemí. Jirka se v knize popisuje úplně přesně, což je pro mne taky největší boj - jeho filozoficko-buddhistický kecy v hospodě po několika panácích jsme těžko snášeli a i při čtení skřípu zubama, když se Jiří vždy zachová jako správný člověk. Mirek Dušín a Vinnetou se dmou hrdostí tak, že se nadzvedává víko rakve, když Jirka vždy volí morálně správnou cestu - nebudu krást, nebudu prcat, nebudu jist maso a nebudu a nebudu.
Příběh Jirkovo civilní služby ve starobinci je krásně napsanej, brutalita skutečnosti se mísí s vtipem, nadhled knize nechybí stejně tak jako hovna a chcanky a čte se to skvěle - ve zkratce: Jirka rok a půl opečovává staříky, snaží se bejt sbalenej sestrou, kterou stejně nakonec nevoprcá (to snad ani neni spoiler) a po večerech o tom u ferneta vypraví svýmu kamošovi. Přečteno více méně za jeden den.
Rubato
Rudolf Sloboda
Když mi Palivo podával slovenskou knihu, tak jsem si říkal "Čo??". Ale protože jeho doporučení jsou z velký části dobrý, tak jsem odložil své předsudky a naozaj se půstil do čteniania.
Ještě štěstí, ze kniha byla přeložena do češtiny, protože jinak bych si ani neškrt. Řeči o tom, ze slovenštině se dá v klidu porozumět, sou pěkná kokotovka, protože já tomu nerozumím ani za popel. A to jsem vyrůstal v Československu a na vejšce asi dva tejdny chodil se Slovenkou.
Slobodova hrdinka je vesnická inženýrka, která před několika lety zabila svýho starýho hasákem, protože ji chtěl seřezat. Slušný! Tadle kuchca (to je slovensky) má teď novyho staryho a s tím žije na jiný vesnici na Slovensku. Tendle novej starej se jednou spustil a natrtkal sousedku a tej se potom narodil syn. No a tomu je 18 a zamiluje se do svý nevlastní mámy (inženýrka) a začne ji trtkat.
Na to konto se jeho práva máma zvencne protože na to přijde a jak bystrý čtenář od začátku tuší, tak na to přijde i novej starej a oběsí se. Slušný!
Podle příběhu by se mohlo zdát, ze sou všichni hloupý jak štoudev a prcaj kachny, ale tomu tak neni. Hlavní hrdinka i jeji nevlastní syn jsou lidi s mozkem a spousta stran řeší jejich postavení k bohu a jak k němu došli. To je zajímavý, pokud to člověka zajímá. Sloboda i tak popisuje hlavní hrdinku velmi sympaticky a ja ji teda fandil. I když se v knize trtká, není třeba očekávat scény jak od Houellebecqa a proto se klidně tato kniha hodí ke čtení ve vlaku.
Lolita
Vladimir Nabokov
(SPOILER) ţ - díky nějaky pirátský kopii Lolity, kterou jsem objevil ve čtečce, jsem byl nucen přetrpět toto písmeno jako náhražku písmena ž. Prostě místo ž bylo todle turecký ť. Nic příjemného, proto bych to rád zde přiblížil:
Poté co jsem přečet jednohvězdičkový zoufalství od Nabokova jsem nějak extra náladu na Lolitu neměl. Příběh o starým chlapovi, co se zabouchne do malý buchtičky, zná kaţdej kdo měl v roce 2000 televizi a sjíţděl hitpošky. Alizee ve svých šestnácti předvádí jak se dělá pořádnej pop a vsadim se, ţe si ho u jejího klipu nejden divák vydrandil.
Zpět ke knize - rovnou předem pám 10/10 / ţádnej full frontal / ţádná erotika - resp. ţadná explicitní. To ţe ho Lolita vyţbrundá Humbertovi nohou se nepočítá. Příběh Humberta Humberta, jméno tak dobré, ţe mu ho rodiče dali dvakrát, kterej je pedofil a intelektuál z Evropy začíná popisem jeho dětství, kdy Nabokov zvládá udrţet moji pozornost. Někdy okolo druhý světový se skoro 40ti letej Humbert vydá na prázdniny někam do americkýho prdelákova, kam se mu vlastně ani moc nechce.
To ale jen do chvíle, neţ uvidí 12ti letou dceru svý bytný. Okamžitě se do ni zamiluje, i kdyţ sám o sobě ví, ţe je nemocnej a ţe je to špatný. Přece jen je ji 12 a je to holka a ne whiskey. Tu by klidně moh zpráskat a nic by se nestalo.
Nabokov svým strašlivě otravným stylem vyprávění ("a teď mily čtenáři") popisuje Humbertovo snaţení přiblíţit se Lolitě a naklonit si jeji city, aby ho aspoň trochu pohonila. Jelikož je Humbert máčo, tak si to všechno zapisuje a dává do šuplíku. Lolity matka začne Humberta milovat a vezmou se. Brzy však přijde na to, ţe kdyţ Humbert rabuje jeji dílnu, ve skutečnosti by radši raboval dílničku jeji dcery a teď jeho nevlastní dcery. Jelikoţ je detektivka (jakože je blbá jako ten žánr), tak si toho všimne aţ kdyţ si přečte jeho zápisky.
Pak ji náhodou přejede auto (tady to Nabokov trochu přehnal) a Humbert tak můţe započít svou odyseu do kalhotek Lolity. Jelikoţ je dítě zrovna na táboře, tak ho vyzvedne a řekne mu, ţe je matka nemocná. Páč matka byla píča, tak se Lolita ani moc neptá a jede s tátou na výlet.
A tam se dějou věci, to ti povídám! Dej kobylám, to ti povidám! Dej kobylám, ovsa.
Accabadora
Michela Murgia
Nuda. Nuda. Šeď, šeď. Úplně slyším Bosáka. Příběh italský báby uspávačky a jeji nevlastní dcery ze Sardinie mě nijak nenadchnul. Otravný to nebylo, ale nic převratnýho taky ne. Navíc po všech těch italských knihách, kde se nevyskytuje pizza, tady další italská kniha, kde se nevyskytuje pizza, tudíž jsem odhalil další spiknutí. Není zač.
Třetí strážník
Flann O'Brien (p)
Kultovní dílo irského modernismu. Další žánr, kterýmu se vyhnout obloukem. Ještěže koukám na South Park a vím, co znamená oblouk. Po Paliho pěti hvězdičkách jsem se docela těšil, ale jelikož se jedná a humoristickou knížku - což znamená, že mi při čtení zní v hlavě hlas Miroslava Donutil - měl jsem trochu obavy, že to dopadne jako u Spolčení hlupců.
A taky že jo. Srovnání s Vianem? Ani omylem, kniha je zbytečně máklá a všichni melou hovna. Moc dobře se mi to nečetlo. Za normálních okolností mi tohleto plácání po 15ti jägrech vůbec nevadí, ale v literatuře se tomu nejradši obloukem vyhejbám. Protože jägrmeister se nedá číst, žejo.
Valérie a týden divů
Vítězslav Nezval
Na základce se několik let snažili zhnusit mi špenát. Protože jsem se této fašistické propagandě z kantýny nepoddal, můžu teď v případě potřeby sežrat špenát a nechat si narůst svaly, vlasy nebo menší penis. Ne všem podobným vlivům jsem však odolával se stejným úspěchem. Například se tý macatý pani z Ameriky povedlo díky Twilightu dokonale zhnusit lidstvu cokoli v čem se vyskytuje jen náznak upíra. A i já jsem jen člověk.
Valerie a týden divů je bohužel příběh, kterej obsahuje upíry. Ne moc, ale stejně tam jsou. A kdybych nejedl špenát a někdo mi ho dal do kafe, tak se toho kafe ani nedotknu! Jelikož se mi ale kniha líbila, tak si teď připadám trochu špinavej. Valerie je sedmnáctiletá čmafinda, která bydlí s babičkou. Babička je ale pěkná svině a místo, aby chodila koukat na slevy do Kauflandu, vymejšlí, jak by z Valerie vysála mládí. Pak je tam taky mluvící tchoř a mladej Orlík a všichni se pohybujou mezi náměstím, sklepem, kurníkem a barákem.
Valerie a týden divů je Nezvalova klasika s prvky lysohlávků, menstruace a magickýho realismu. Jak sám v předmluvě píše “napsal tuto knihu z lásky k tajemství starých vypravovánek, pověr a romantických knih, psaných švabachem, jež se kdysi mihly před mýma očima a jež mi nedopřály svěřit svůj obsah.” Protože byl Nezval starej prasák, obsahuje kniha několik full frontálů, kdy sedmnáctiletá Valerie ukáže nejen pepíci, ale i švabacha.
Dávám plnou palbu, protože to je čtení jak pro děti a jelikož jsem to čet souběžně s Obratníkem Kozoroha od Millera, četlo se to jako máslová hruška.
Nejbohatší žena světa
Vladimír Kavčiak
Když zadáte do slovensko německýho překladače Kavčiak, vyjde vám Kafka. Náhoda? Nemyslím si.
Tenhle slovenský velikán se ale vymyká jakýmkoli zažitým představám o literatuře jako takové. Příběh se sice zdá jako laciná detektivka, která se dává na benzině zdarma k natankování, ale Kavčiakovi se daří vyšperkovat tuto mezinárodní taškařici o několik levelů výš. Svůj literární breakdance o americkém mediálním magnátovi a jeho unesené manželce podkresluje skvostama jako například - a tady rovnou můj oblíbený citát:
"Život není sendvič, který máte připravený ve dne v noci u postele.”
Aby podtrhl dramatičnost, nebojí se Kavčiak napsat o postavě, že něco “řekl tónem, kterým se vystavuje úmrtní list.” Přirovnání pro odvahu se nese v podobném duchu: "Muž, za kterým si Cyrus zajel, nepatřil mezi typy, kterým se hned podlamují nohy, a nebylo to jen proto, že už několik let trávil na invalidním vozíku.” A v neposlední řadě ovládá pan Kavčiak i smutek: “Detektiv Gary Monteiro smutně pohleděl ze svého okna do noci, i přesto, že byl ještě den.”
Při čtení tohohle bizaru jsem si připadal jako když koukám na novej film režírovanej Vítem Olmerem, kde všechny postavy hraje Jirka Krampol. Zatímco podobný filmy mám rád když mám kocovinu a ležim s pizzou a fantou u televize, tak bohužel knihy takhle číst neumim a necelých 300 stran mi přišlo jako utrpení, protože i přes výše popsaný Kavčiakovi slohový delikatesy, je to furt jen nudná detektivka, která je spíš za trest.