Černé jaro

28.08.2021

Zdá se vám, že také žijete „mnohonásobné životy“, jejichž kusy se nenávratně propadají do minulosti? „Že nezáleží ani za mák na tom, jestli je svět správný nebo chybný, dobrý nebo špatný. JE – a to stačí. Svět je, co je, a já jsem, co jsem“? Millerovi bylo 45, když vydal deset skvělých esejů o životě, obsahující frašku i apokalypsu, satiru i kázání, nostalgii i zoufalství, krev i žluč, morálku i nespoutaný sex… Myslím, že v pětačtyřiceti se začíná účtovat a člověk si dovolí pronášet sem tam i nějaké soudy o životě. Ale Miller je muž se zpěněnou krví a vztyčeným pohlavím a jde do toho naplno. „Plivat na minulost nestačí. Člověk musí jednat, jako kdyby minulost byla mrtvá a budoucnost neuskutečnitelná. Člověk musí jednat, jako by příští krok byl krokem posledním, kterým také je.“ A jedná bez okolků, užívá si četbu na hajlzlíku (tam v tom smradu si člověk knihu náležitě vychutná), rozhledy z pisoárů Lucemburské zahrady a posměšně cituje klasiky: „Chcát teplé a pít studené, jak říká Trimalchio, protože naše matka země leží ve středu, kulatá jako vejce, a skrývá v sobě všechno dobré – jako plástev medu.“ Ach, kdo si dnes ještě vzpomene na Petronia a jeho Trimalchiona, zbohatlého propuštěnce, který pořádá okázalé hostiny a dává najevo svůj nevkus a nevzdělanost? ( - Zatímco vedli řeči tohoto druhu, vstoupil Trimalchio. Nechal si potřít čelo voňavkou, umyl si ruce a po chvíli řekl: „Omluvte mě, moji milí, už pár dní mě zlobí zažívání. Doktoři si s tím vůbec nevěděj rady. Teď mě konečně projmula kůra z granátovejch jablek a pryskyřice ve voctě, tak mě snad už ten žaludek začne zas poslouchat. Břicho mi teď bučí jak stádo volů. Tak se taky zbytečně nežinýrujte, když si potřebujete ulevit. Díru máme všichni vespod vod narození stejnou a neznám větší muka než zadržovat prdy. Prd, co chce ven, ani Joviš nezadrží. Čemu se směješ, Fortunáto? Kvůli tobě celou noc voko nezamhouřím. -) (Jak nevzpomenout na záběry z párty u Moniky B., které dříve tak ráda dávala na net, dokud jí to premiér nezatrhnul?) Miller nešetří ani spisovatele a dožaduje se autenticity (mj. nefalšované „díry“ pramáti Evy…tedy dozajista jiné, než jakou myslel Trimalchion...). Tolik několik pikošek z díla.
Cituje i svého kámoše Carla: „Nevidím důvodu, proč bych měl vůbec někdy zemřít...“
Ach, to nesmrtelné mládí! V osmdesáti Miller napsal:
„Pokud v osmdesáti nejste mrzák nebo invalid, máte-li své zdraví, máte-li stále dobrou procházku, dobré jídlo (se vším všudy), pokud můžete spát, aniž byste si předtím vzali pilulku, pokud ptáci květiny, hory a moře vás stále inspirují, jste ten nejšťastnější jedinec a měli byste ráno a večer padnout na kolena a děkovat dobrému Pánu za jeho záchranu a zachování síly.“
No ano, c´est la vie...
Užívejte tyto úžasné eseje po lžičkách a tahejte si z nich to, co vám konvenuje. Jeho jiný kamarád, spisovatel Lawrence Durrell mu o knize napsal: „Víš, je to určitě větší než Obratník. Není to ale stejně symfonické. Je to spíše soubor nádherných varhanních partitur.“

08.08.2020

Některé části jsou na můj vkus až příliš experimentální a jazykové hrátky vítězí nad obsahem. V těchto chvílích je těžké rozšifrovat, zda jde o poetický popis skutečnosti, věštecké vize budoucnosti nebo delirické blábolení pomatence. Části, které jsou přeci jen sevřenější a obsahují i nějaký ten děj, jsou naopak velmi zábavné a groteskně humorné. Je to tak půl na půl.

30.01.2017

Autobiografický eseje Henryho Millera, tudíž deset nesouvislejch kapitol, občas tak zcestný, ze nevim jestli sem náhodou někde cestou nepřestal dávat pozor a oni přeci jen spolu nějak nesouvisí. Vyrůstal v NY, cestoval po Evropě. Gratulace. Já jsem právě snědl kedlubnu.

Kapitola o porodu jeho syna Thomase Müllera bohužel chybí a tak nás Henry ochuzuje o podstatnou kapitolu jeho života. Ale třeba se dočkáme druhého dílu. Ja ho každopádně číst nebudu.