paulinschildie komentáře u knih
Čtivá kniha. Měla jsem při čtení Jeho království pocit, že jsem součástí příběhu a všechno jsem prožívala s hlavním hrdinou. Kristus byl přede mnou, vedle mne a za mnou úplně stejně, jako když čtu Bibli nebo se modlím před spaním. Kniha je i rájem pro milovníky historie, neboť je v ní hezky ukázáno, jak se protínaly dějiny Říma a Izraele.
Ačkoli se se Sadeovou filosofií absolutně neztotožňuji, přiznávám se, že příběh Justiny mě dostal a na konci jsem uronila slzu. Chudák holka! Ale znova to číst fakt nechci.
Autorčino slabší dílo. Poirot tady byl hodně nevýrazný, vyšetřování se vlastně téměř nezúčastnil. Bývalo by bylo lepší, kdyby v této knize Agatha vynechala HP úplně a o to více by zvýraznila toho druhého vyšetřovatele, který si vedl poměrně dobře.
Co se týče zápletky, ta se mi moc líbila. John - oběť vraha - byl tak neskutečně protivný, až se nedivím, že ho někdo zavraždil.
David Suchet je skvělá osobnost. Líbilo se mi, jak otevřeně popisoval, jak se učil roli Poirota, jeho hlas, chůzi, gesta. Hodně jsem se u knížky nasmála a na konci i brečela.
Milá knížka z americké střední školy. Líbí se mi tenhle přístup k životu, kteří mají američtí umělci. Vážné věci se dají vyjádřit s lehkostí.
Jako první jsem od autorky četla Jezábel, která se mi moc nelíbila, takže jsem váhala, jestli mám číst i Dalilu, ale nakonec jsem se odhodlala a jsem z Dalily nadšená. Autorka skvěle popsala vnitřní pochody hlavní hrdinky. Dalila nebyla prvoplánově zaškatulkovaná do prohnané pohanky bez mravních zásad a ani nebyla kýčovitě zidealizovaná jako nejspravedlivější žena na světě. Je to kniha, při které čtenář přestane vnímat biblické příběhy černobíle, neboť motivace k zoufalým činům nemusí být nutně prohnanost, ale spíš beznaděj a neschopnost najít jiné východisko.
Charlotte Brontë, Profesor. Na prvotinu to celkem ujde. Vyhovuje mi, že se autorka zaměřila víc na charaktery postav než na děj. Líbí se mi tento filosoficko-psychologický přístup. Jen mi šíleně vadí, že je kniha psaná v ich formě. Autorka kladla důraz hlavně na myšlenkové pochody hlavního hrdiny, který mi připadal přehnaně kritický ke svému okolí, až to hraničilo s pýchou. Ostatní postavy byly prezentovány jen z jeho pohledu, takže celý příběh vypadal dost černobíle, že on je ten správný a ostatní jsou hloupí a zákeřní. Taky mi vadil autorčin patriotismus a vlezlé prosazování protestantismu. Za mě 70 %
Na tuhle knihu jsem narazila v O2 databázi elektronických knih. Přišlo mi výhodné za ni utratit svoje O2 body a doplatit stovku. Jméno "Darcy" mi tak zatemnilo mozek, že mě ani nenapadlo si o té knize něco zjistit, než ji koupím. Jestli se autorka snažila transformovat Pýchu a předsudek do moderní podoby, tak se jí to vůbec nepovedlo. Styl psaní je na úrovni blogerských povídek, jako by to psala pubertální středoškolačka, která se zrovna učí ve škole o Jane Austenové. Děj v této knize neexistuje, dialogy jsou stupidní, hlavní hrdinka příběhu Emily je blbá slepice a její protějšek britský novinář se chová jako buran.
Jako oddychovka na chalupu je to OK, zabila jsem tím nudu na návštěvě u svého tatínka. Literárně nic moc, už od půlky jsem tušila, kdo je vrah, protože děj byl dost předvídatelný. Vlastně nejde ani o detektivku, ale spíš o deník tří citově nebo sexuálně frustrovaných žen. Místo Dívka ve vlaku bych to nazvala Tři zoufalky. Znova to číst nebudu.
Nejlepší Hugovo dílo!!! Je úžasné, s jakým uměleckým citem dokázal popsat lidskou zvrhlost, cynismus, bídu, utrpení a nespravedlnost. Ovšem víc než příběh samotného Gwynplaina a Dey mne zaujalo, jak se vyvíjí Ursova osobnost. Hlavním hybatelem příběhu je právě on, protože právě na něm Hugo popsal své politické, filosofické i duchovní smýšlení.
Je to taková pohádka pro dospělé. Feministická superhrdinka a mlátička všech úchylných chlapů versus její sestřička bestie v roli krvelačné antihrdinky. Ten příběh mi připomíná válečnici Xenu, která bojuje proti zlé Calisto. Válka se jen odehrává ve virtuálním světě, kde stačí hacknout ty správný hajzly. V Larssonově Miléniu jsem si připadala jakžtakž v normálním světě, ale Lagercrantz je asi posedlý komiksy nebo kreslenými postavičkami s mačetou v ruce.
Taky mě mrzí, že Lisbeth a MikeaI byli spolu tak málo v kontaktu. Přišlo mi to takové neosobní, jako když si každý hledí svého písečku. Konec se mi nelíbil vůbec, byl dost odfláknutý.
I přesto si troufám říct, že kniha není zas tak špatná. Byla to fajn oddychovka, kterou jsem přečetla raz dva. Děj byl celkem svižný a nějaké odborné věci mi přišly zajímavé. Oceňuji, že autor vynechal erotické scény s Erikou Bergerovou, která mi už u Larssona děsně lezla na nervy. Z nových postav se mi líbil Ed the Ned, který příběh hodně okořenil.
Za mě kniha 65 %.
Je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Je psaná citlivě a zároveň precizně a má neskutečnou duchovní atmosféru. Doporučuji všem čtenářům, kteří touží po nějakém literárně-spirituálním zážitku a k tomu si chtějí rozšířit znalosti o dějinách křesťanství (nebo spíš katolicismu).
Zrada Borgiů je průměrná kniha. Motiv je sám o sobě dobrý. Honba papežovy travičky za šíleným mnichem a jeho sektou mi připomíná pátrání agentů CIA po teroristech, jen se to odehrává v 15. století. Jinak mě to moc nebavilo, v první polovině se nic neděje, v druhé se to trochu rozjíždí a zajímavý je jen konec knihy. Líbila se mi závěrečná část, kdy Franceska zachrání Sixtinskou kapli před výbuchem, to jsem se opravdu začetla.
Leonora a Klementina je zatím jediná věc od Markýze de Sadea, která mě opravdu zaujala. Vnímám ho zde skutečně jako filosofa, a ne jako autora prasečinek. Jeho filosofie se mi sice děsně protiví, protože Sade zastává názor, že konání zla je v podstatě v pořádku, neboť zlo vychází ze zákonů přírody, zatímco ctnost je věc naprosto nepřirozená, ale přesto mě to vedlo k zamyšlení. Svůj postoj Sade ukazuje téměř na všech postavách, včetně na těch z prostředí církve, kteří - i přes svoji roli mravokárců - se poddávají právě zlu, a ne ctnostem, takže existence církve nemá žádný význam, když se sama podřizuje zvrhlým zákonům přírody. Je možné, že Sadeovi prostě jen nerozumím, ale mám pocit, že v některých věcech si trochu protiřečí. Velebí zde zlo, ale hlavní hrdinka Leonora svým chování v zásadě ctnost a ostatní křesťanské hodnoty nepopírá - jediný problém je v tom, že ctnost jí způsobuje mnoho těžkostí. Spíš mi připadá, že Sade klade důraz na individualitu člověka, kdy ctnost není vlastnost daná přírodou, ale životní postoj, který však není v souladu s lidskou přirozeností. Ctnostný by měl být člověk jen do určité míry, protože její veliké množství způsobuje lidské bytosti neskutečné utrpení.
Novelu Lady Susan od Jane Austenové lze charakterizovat - což ostatně platí u všech jejích děl - jako kritiku stereotypů tehdejší společnosti, především společenské role žen, jejichž životním cílem má být pouze uzavření výhodného sňatku a pohodlný život v přepychu. Hlavní hrdinkou je krásná - avšak nemajetná - vdova Susan Vernonová, která se nehodlá usadit do role truchlící ženy po zesnulém manželovi, ale naopak si užívá své nezávislosti, protože ví, že díky jejímu půvabu jí muži leží u nohou. Tato nespoutaná žena udělá všechno proto, aby si našla manžela podle svých představ. Její líbeznost, inteligence a kultivované vyjadřování ovšem vzbudí v maloměšťáckých paničkách nelibost a závist, neboť se v její přítomnosti cítí ohroženy. Považují ji za frivolní koketu a vypočítavou mrchu, která se pouze přetvařuje a které nejde o nic jiného než ničit šťastná manželství nebo připravovat svobodné muže o dobrou budoucnost s poctivými a cudnými ženami. Lady Susan není pokrytecká a přiznává sama sobě, že vypočítavá koketa doopravdy je - jenže na rozdíl od ostatních žen ji k tomuto chování nevede touha po nicnedělání v blahobytu, nýbrž touha po lásce a obdivu.
Ač je téma knihy zajímavé, troufám si říci, že Lady Susan patří mezi slabší díla Jane Austenové. Nic moc závratného se v tomto příběhu neděje - to je však u děl psaných formou dopisů běžné. Chybí nějaká složitější zápletka a už v polovině se dá předvídat, jak celý příběh dopadne. Kniha má ovšem i své silné stránky, a to především v tom, že v ní - nejspíš právě proto, jakým stylem je napsaná - vynikají charaktery postav, které by možná nebyly tak zřetelné, kdyby autorka neupozadila děj. Myšlenky a pocity působí přesvědčivě, takže se čtenář dokáže do postav snadno vcítit. Lady Susan doporučuji buď jako odpočinkovou knihu, nebo jako start pro čtenáře, kteří s Jane Austenovou teprve začínají.