pajaroh komentáře u knih

Výbor, ve kterém se střídá nostalgické a převelice poetické vzpomínání na domov v Beskydech s úvahami o cestách a pomíjivosti folklóru. Ze začátku mě snivé čtení o starých časech pod doškovou střechou bavilo, postupně se úvahy a popisy opakují a i když se črty přesunou k moři, styl tak nějak uspává.

4 25.09.2020

Životopisný román - tedy zčásti fikce, zčásti historie - v tomto případě velmi dobře napsaný. Musel to být tvrdý oříšek zapasovat do tolika historických událostí život hrdinky na základě dopisů, deníkových záznamů a příběhů tradujících v rodině.
Idylické dětství šlechtičny Kinské, ve kterém je dobře zachycena její tvrdá a svobodomyslná povaha, je vystřídáno pozlátkem společenských plesů ve Vídni a do kontrastu s tím postavena cesta do Ruska, touha po smysluplné pomoci na úkor vlastního života, šílenství války, revoluce, podmínky zajateckých táborů na Sibiři. Chytlavě napsané, poučné a hlavně vtahující do děje. Snad ani nelze nemít rád silnou osobnost hraběnky Nory Kinské jako hrdinky této knihy. Velmi dobře jsou popsány její pocity a touha, která nutí opustit komfort zámku a cestovat za krutých podmínek zimní Sibiří, nechat se ničit, utvářet, růst.

"Monotonní rytmus rachotících kol, tu a tam zapískání parní lokomotivy nebo ozvěna v tunelu. To byla hudba cestujících, lovců svobody, nomádů z povolání a dobrodruhů všech myslitelných odrůd. Ale také zvuk války. Transsibiřská magistrála byla dostavěna právě včas, aby se zařadila do akordu, který se rozlehl od francouzského atlantského pobřeží až po Vladivostok a přerostl v neblahé dunění."

17 22.09.2020

V dětství jsem Zrzečku zbožňovala a četla její příběh domova ze Starého dubu stále dokola každou neděli (před Studiem Kamarád) a snažila se kopírovat milované ilustrace (hrdinný ostříž samozřejmě dopadl jako rozjetá slepice). Pak se mi kniha ztratila neznámo kde a teď po letech jsem ji objevila v beskydské knihobudce (děkuji moc neznámému dárci!). Nostalgická záležitost, hodnotím neobjektivně za 5*.

18 22.09.2020

Po několika letech (kdy jsem si nedovolila knihu hodnotit, jelikož boha jeho, taková klasika!) jsem se do této zálesácké bible půstila podruhé a podruhé nechápu. Tedy ne text, ten je jednoduchý, stejně jako je pochopitelná touha utéci z civilizace, ale nechápu, čím si Thoreau získal takový věhlas. Ano, několik citátů o přírodě a potřebě samoty je opravdu krásných (a sama je mám vypsané), ale jinak je dílo průměrné. Thoreau se sám vpravuje do postavy velkého poustevníka a dští síru a pekelné zatracení na celé lidstvo, nicméně přijímal návštěvy, pořádal večeře a po dvou letech se do města vrátil. Znám větší poustevníky. A lepší spisovatele přírody.

Příběhy lidí, kteří opustili civilizaci a odešli do lesů, mě vždy přitahovaly. Poustevník je zajímavá kniha napsaná ve stylu jednoduché populární reportáže, ve které je osobnost Christophera Knighta - Poustevníka z Maine - zachycena pozorovatelem - fanouškem.
Autor M. Finkel do příběhu zahrnuje svůj pohled a něco ze svého života, jako by se s Poustevníkem snažil ztotožnit (nejen ho obdivovat), což je vcelku nemožné a někdy i vtipné (desítky nocí pod širákem versus 27 let nonstop v lese, také autor utekl před hlukem rodinného života na CELÝCH 10 DNÍ do Indie, kde se snažil meditovat v tichu, a vlastními slovy: "Ano, sice žiju v domě, který by mohl sloužit jako pomník konzumního stylu života, nejvíce ze všeho však toužím po prostotě a svobodě." - malinko alibistické). Tak trochu manipulátor, který zde sází na zdánlivou otevřenost, aby se dostal k Poustevníkovi a především ke čtenáři.
Tedy, jsem ráda, že mi autor zprostředkoval literární setkání s tak zajímavým člověkem, ale osobnost autora, jeho vlastní soudy, škatulkování (v jednu chvíli je Christopher schizofrenický autista s aspergerovým syndromem, naštěstí se dobere k i diagnóze "postevník"), osekané citáty různých osobností a "psychologů", kteří se se zkoumanou osobou ani nesetkali, a vsuvky jsou rušivé. Také srovnává nesrovnatelné - dobrovolnou samotu v přírodě se samotou vězně na samotce ve vietnamské kobce - to prostě nelze.
Ke konci knihy jeho výzkum hraničí s vlezlostí a nerespektování soukromí. A nějak nevěřím, že by někdo tak sociálně vymezený jako Christopher Knight souhlasil se sepsání a vydání tohoto "bestselleru"...

Kniha odpovídá na otázky typu jak, ale ne proč. Na druhou stranu, když se člověk zamyslí nad samotným Christopherem (bez autorových soudů a diagnóz) a nad těmi 27 lety života, tak je jasné PROČ.
Výborné téma, průměrné zpracování.

6 22.09.2020

Smrt ovčáka Jana nebyla vůbec ale vůbec poetická a vlastně ani život. Aby taky byl, když se opírá o skutečný příběh člověka, kterého autor potkal. Drsný realismus zachycený v mezních i všedních okamžicích podivína bez původu je plný filozofie života a přírody a také sondou do lidské společnosti v ne zrovna dobrém obraze. Tolik bych přála této kočovné duši jiný konec.

7 22.09.2020

Ze tří knih J. L. Horsta se mi tato líbila nejvíce, rozmotávání propojení klubka podsvětí od zdánlivě nedůležitého zmizení osoby, jasný konec s jakýmsi polootevřeným "nákopem", superdcerka konečně ukázala slabosti a obavy a hned byla lidštější. Jen ta severská zima, sníh, mráz, choulení se do kabátů a upíjení horké kávy na číhané mi chybělo, ale jasně, zločiny se v Norsku dějí ve velkém i v letních vedrech.
V rámci žánru krimi jedna z těch dobrých.

5 22.09.2020

Putování po Evropě podél velkých toků - Rýna a Dunaje - nezní jako chytlavý exotický cestopis. Jeho kouzlo a hodnota je skryta ve vypravěči, sympatickém anglickém gentlemanovi, který se za sychravého prosincového počasí vydal s pozitivním elánem na cestu předválečnou Evropou. Tohle nadšení, s jakým pohlíží na vše kolem, ať už je to stará kovárna nebo honosný zámek, je strhující a neklesá, stejně jako charisma, které mu - dle mého názoru - cestu často usnadňuje.
Nezabývá se strastmi cesty, únavou, špínou (a že tohle všechno jistě zažil), prostě jde a užívá si to. Zabývá se uměním, architekturou i popisem obyčejné polní cesty, mlhy nad řekou, a dojem podtrhuje vědomí blížící se války... "Za několik let bylo toto krásné město s výjimkou chrámů kompletně vybombardováno. Kdybych to býval tušil, byl bych se tu zdržel déle."
Je pravda, že vyprávění občas ztrácí pro neznalého míst na zajímavosti, ale nahrazuje to nadšení a postřehy z všedních "ty-útrapy-za-to-stojí" chvilek, které zažívá každý dlouho-cestovatel.

8 22.09.2020

Krásné téma, které je zajímavě kompozičně zpracováno. Nejsem odborník na umění, jen mě jednoduše focení baví a čtení této knihy bylo jako procházení výstavou černobílých fotografií lidských životů, kde se čas zpomalil.

"Jestli fotit znamená naskočit na hřbet živoucího města, v temné komoře se vezu na neviditelném vzdušném proudu, ale ten pocit, že mě něco unáší, je stejný. Na obou místech se měním v pouhé smítko čistého vědomí."

16 22.09.2020

Zpověď knihkupce pro mě malinko převyšuje laťku prvního dílu. Těšila jsem se na další deníkový záznam dne - jestli bude obyčejný nebo přijde zase nějaký chytrý dotaz či exotická osobnost... kdo donese další škvár nebo zda se podaří objevit vzácnou knihu.
Dobré jsou i tipy a poznámky autora na čtené knihy. Tedy chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že opěvovanou knihu Živoucí horu jsem četla při poslední návštěvě Skotska - škoda, jsem se těšila, že si ji pořídím - (mimochodem tato opravdu krásná kniha Nancy Sheperd v češtině nikdy nevyšla).

A vůbec mi po dočtení ten život mezi krabicemi knih schází. Obzvláště když si k tomu pustíte Čtenářovo potěšení či jiné Shaunovo video...

https://www.youtube.com/watch?v=n2caiU5Bu-k
https://www.youtube.com/watch?v=rC-oA4zKZlI
https://www.youtube.com/watch?v=1JDU3lJzC5c

9 28.08.2020

Joensuu a východní Finsko mě nalákalo... ale ani atmosféry ani dobrého příběhu či zajímavé postavy jsem se nedočetla. Slabé, odtažité, styl psaní na úrovni základní školy... "Řine se ze mě krev a pod mnou se chvěje sněžný skútr."
Tak nějak.

6 24.08.2020

"Nadčasová" - je asi nejčastější přívlastek spojený s touto knihou. A je pravdivý dodnes. Příběh působí povídkovým dojmem (a byl tak původně napsán) a zahrnuje v sobě mnohé z otázek směřování civilizace, psychiky, ekologie. Složitá témata jsou lehce zakomponovaná do textu a je z něj cítit, že se autor potřeboval rychle vypsat. Povedlo se mu to.

24 21.08.2020

Mám ráda příběhy kanadských indiánů - knihy jako Pobřeží seskvečů, Dcery měděné ženy, Slyšel jsem sovu zavolat své jméno... - vyznačují se stručnějším, úderným stylem, hloubkou slova a silným poselstvím. Stejně tak tomu je v Příběhu vážky, jen je povídání ke konci knihy uspěchané a působí osekaným dojmem, což ji malinko ubírá na síle. Ale pokud vás zajímá tématika indiánské filozofie, určitě si knihu přečtěte.

12 14.08.2020

Někomu by se mohly zdát Válečné deníky jako nudný výčet událostí, ale opak je pravdou. Přestože - a možná právě proto - že nejsem milovníkem válečné literatury, mi zápisky pozorovatelky z povzdálí přišly zajímavé, velmi povedeně zpracované. Propojení nedetailního subjektivního pohledu na historické události a osobnosti nejen ze severských zemí se soukromým životem spisovatelky (popisovaným taktéž z velké dálky) dává knize šmrnc a ta nesklouzává k jednotvárnému výčtu válečných dní. Jak sama často a s nemalým proviněním zdůrazňuje, měli se za války velmi dobře (mně osobně by káva na příděl asi zabila), to však neubírá na síle jejího slova. A opravdu chce někdo v současnosti autorce vyčítat, že za války netrpěla jako voják v zákopech či Židé v koncentráku?

Ty nepřeložené novinové články naprosto nechápu, obzvláště když je k nim v textu tolik nevysvětlených odkazů.
Takže jak hodnotit, když knihu (obzvláště tu, která zaznamenává historické události) netvoří jen samotný autorčin text, ale také překlad, vazba a dodatečné přílohy? Budu se držet jazyka a svědectví, které Astrid díky své práci na oddělení cenzury dopisů předala, takže hodnotím kladně jen samotné dílo A. Lindgrenové.
České vydání nehodnotím, to by kleslo na nulu. Ale vydavatelství Slovart by se za tupé okopírování článků mělo opravdu stydět, je to doslova k na....

27.3. 1941
"Hitlerovi jde očividně o to udělat z Polska jakési ghetto, kde ubohé Židy nechá umřít hladem a ve špíně."
A svět to prý nevěděl...

12.11 1942
"Jak to, že už dávno všichni nepochopili, že když někdo mluví jako Hitler, musí být psychicky narušený."

15 12.08.2020

To si takhle vyrazíte se spacákem a psem na přespání k lesu a místo poslouchání cvrčků a kochání se noční hvězdnou oblohou čučíte půl noci do knihy, dokud čelovka nedosvítí. Ale o to víc jsem prožívala Ronjiny příhody v jeskyni, v letní řece, v jejím lese. Větrnice na mě naštestí nepřišly, ale čumbrci tam 100% pobíhali.. no, možná ty díry vyhrabal můj pes...
Nádherná knížka, Astrid Lindgrenová má dar porozumět nejen dětské duši.
Ronjo, budeš mi chybět.

"Birk se rozhlížel po tmavnoucím lese a měl zvláštní pocit, ale nevěděl proč. Nechápal, že to, co cítí na prsou jako lehký smutek, je jen krása letního večera, nic jiného."

27 09.08.2020

Pod širým nebem (pod celtou) v lese švédského severu strávil tento člověk 4 roky a poblíž žije s rodinou nadále. Není to žádný nespokojený útěkář, hledač či nevím-co-chci osoba, pro něj to byla tak trochu jediná možnost přežití.
Líbí se mi to, jak přijímá ta léta strávená o samotě v lese - jako nutnost k přežití a léčbu (i když tak nadále už nežije), jeho praktické rady, přestože většina není žádná novinka, ztotožňuji se s nimi.
Obdivuji jeho nalezení rovnováhy mezi přírodou a komfortem (ten je na můj vkus až příliš, ale to každý vnímáme jinak), spojení života v domě a v lese. Nebo... zajímalo by mě, jestli cítí rozpolcenost mezi oběma světy...
Obdivuji jeho přístup k rodině (na začátku to muselo být s ním těžké, jak sám přiznává)

A úplně nejvíce mě oslovily fotky od jeho ženy, které text doprovází. Ty vyjadřují duši severského lesa, života i samotnou osobnost.

Uvítala bych více textu i fotografií. A i když autor není žádná spisovatelská elita (naopak praktičnost jemu vlastní je obsažena v každé větě), některé události, které ho do lesa dovedly, jsou zmíněny velmi okrajově, a jako příručka pro přežití na severu taky kniha neobstojí, je to prostě pohlazení pro civilizací unavenou duši, která tu rovnováhu hledá (a že nám to tady v malé zalidněné zemičce jde mnohem hůře než v severských lesích).

"není toho zapotřebí moc a život může být dobrý."

"Trvalo mi několik let, než jsem se znovu sžil s moderním světem a pochopil, že v životě nejde jen o přežití. Že život znamená mít se dobře.

16 06.08.2020

Starý vesnický realismus v té nejpůvodnější formě. Drsné životy vesničanů, poetické vyjadřování, přírodní motivy. A moc dobře zachycené povahy - typologie lidí a jejich jednání pokroucené zkušenostmi, prací, chlastem, životem a církví.

8 03.08.2020

Pokud se kniha jmenuje Deník knihkupce, nečekala bych akční děj, zápletky, rozuzlení... spíše záznamy práce a života knihkupce, úvahy a události, které se trochu liší od každodennosti. A přesně taková kniha je. Plus okořeněná jemným skotským humorem či řekněme sarkasmem, rozstříleným kindlem na vývěsním štítu a povídáním o knihách z pozůstalostí, z Amazonu apod. Možná jsem chvilkami získala pocit, že všichni návštěvníci knihkupectví jsou podivíni a magoři, ale zase kdo by si zapisoval setkání se zákazníkem typu "vyberu knihu-zaplatím knihu-odejdu".
Prostě za mě příjemně strávené chvíle mezi policemi starých knih i prodejních škvárů=bestsellerů kdesi na skotském venkově, kde občas proběhne tlustý černý kocour či do péřovky oděná hippie zaměstnankyně Nicky.
Doporučuji nečíst naráz, spíše jako výplňovku, pár stránek denně, aby se vám ta misantropie nepřejedla

14 01.08.2020

Zajímavé povídání zapáleného botanika o návštěvě Galapág, místní geologii, flóře a fauně i o historických zajímavostech, nutné ekologii a jejím nastaveném kompromisu s turistikou, které potěší každého, kdo se o biologii trochu zajímá. Autor nezachází do detailů, pozoruje, zaznamenává a předává čtenáři příjemným stylem svou cestu a vztah k přírodě.

"Sice to zní smutně, ale věci a události jsou snad krásné právě proto, že někdy také končí."

6 27.07.2020

Nevím, zda slabší začátek byl úmysl, aby autor navodil gradaci vyprávění, nebo se mu jen nedařilo uchopit příběh. Ale jakmile nitky pochytal, spletl vskutku úžasnou věc. Díky varování z předchozích komentářů jsem četla dál, snažila si nevšímat nespisovností (...mladej, divokej, houževnatej...v jedné větě mi prostě rve oči) a jsem moc ráda, protože v porovnání s jiskrou, smutnou krásou, lidskostí a nostalgií, které příběh přinese, jsou tyto malichernosti - prostě malichernosti.
Přes hrubou náturu se mi líbí prostředí i originalita postav, autorova láska ke zvířatům vykukující z řádků i odkazy na evropské kořeny, kulturu. A samozřejmě ten příběh, náznaky, ke kterým se vypravěč vrací, varování, které zvyšuje napětí, reálný i symbolický most (při čtení se mi často promítal pocit, když jsem poprvé viděla Pont du Gard nad řekou Gardon).

17 20.07.2020