Osice komentáře u knih

Na tuhle knížku si pamatuju díky čtenářskému klubu, který jsem vedla na jedné litvínovské základní škole. Název sám podněcuje k přemýšlení. Napadlo nás několik možností, ale byli jsme vedle jako jedle:-) … Tak teď už vím taky přesně, Libuško:-)

Anin duch je z mého pohledu mnohovrstevnatý komiks, který se dotýká palčivých témat. Aňa je cizinka, snaží se zapadnout, přizpůsobit, splynout, potlačit viditelné stopy svého původu. Při čtení jsem hodně přemýšlela o lidech, kteří opustili svou rodnou vlast, ale i třeba rodné město a necítí se na novém místě jako doma. A bylo mi z toho dost smutno. Teď žiji v Oseku a kdysi do něj bylo přesídleno mnoho obyvatel ze zaniklé obce Hrdlovka. I po více než pětatřiceti letech se všichni Hrdlováci necítí v Oseku jako doma.

Samotný příběh mi přišel dost napínavý. Obsahuje několik zvratů, autorka si se mnou pohrávala, takový vývoj jsem fakt nečekala. Bylo dobře, že jsem se anotací nenechala připravit o překvapení. Po přečtení nemám ani příliš velký problém s odvážným tvrzením z obálky „Mistrovské dílo!“, jež měl o komiksu pronést N. Gaiman:-) … Moc komiksy sice nečtu, ale tenhle se mi líbil hodně. Ty Aniny vykulené oči můžou někoho otravovat, moc mi nesedí k ruské dívence, na druhou stranu ji odlišují a usnadnily mi orientaci v postavách. … A mám další ruský zářez:-)

51 26.10.2021

Vlastníme vyřazenou z knihovny. S Barunkou (5 let) jsem ji za ty 2 roky, co ji máme u sebe (knihu, ne Barunku:-)), rozečetla několikrát, ale vždycky jsme přečetly jen pár příběhů a Barča už ji číst dál nechtěla. Nedávno ji ale objevil Arnošt (skoro 3 roky) a přinesl nám ji do postele, že ji chce číst. I když čteme dětem hodně, tak jsme večerní čtení nepraktikovali. Teď už ho tedy praktikujeme:-) A Skřítkové a trpaslíci je naše 1. kniha, kterou jsme přečetli téměř celou (s výjimkou 1 kapitoly) jenom před spaním.

Největším tahákem jsou neskutečně propracované obrázky. Povídáním nad nimi jsme strávili mnohem víc času než čtením příběhu. Když Arnošt viděl, jak skřítci střílí improvizovaným katapultem na obra Rudou bradu, tak prohlásil, že bude střílet na tatínka dýní a že to bude sranda:-) Tatínek měl štěstí, byl zrovna v práci, tak si to vyzkoušely aspoň na mně. Naštěstí používaly jenom plyšáky a pěnové kostky. Tohle byla právě ta 1 kapitola, kterou jsme nečetli večer:-) … Obrázky nám především poskytovaly odrazový můstek k tomu, abychom rozebírali principy fungování nejrůznějších lotrovin skřítků a vynálezů či vychytávek trpaslíků.

V postavách jsem se moc neorientovala. Motali se mi trpaslíci. Ono to bude tím, že jsme začali od 5. dílu:-D Moc mě bavili Gaznagové, černí skřítci, které přitahuje všechno bílé. Ale ten protilék na jejich uspávací prostředek bych pít nechtěla:-) A pak to najednou skončilo a nejen já bych chtěla vědět, co bylo dál. 6. díl ale nemáme:-(, tak čteme 2. díl, aspoň se dozvíme, co bylo předtím. A myslím, že 1. díl máme dokonce u mých rodičů na Šumavě:-D

PS. Můj komentář je opravdu přečíslovaný. Škoda, že nevím, kolik dní jsme knihu četli, ale můžu vám prozradit, že má 13 kapitol:-)

51 06.10.2021

„Moderátor: Pojďme k něčemu veselejšímu…
Milena: To se nelekejte, že bečím, to já jsem naměkko hned. Hnedka moldánky, že jo, ale uvnitř jsem z žuly, pane redaktor. Dyť kdybych nebyla, tak dodnes kydám u nás na statku a ne tady do mikrofónu, že jo? (Svému vtipu se hromově chechtá)“

Jedná se sice o rozhlasovou hru, ale já dala přednost tištěnému slovu. A hned 2x:-D Tento kontroverzní literární počin jsem si na jednu stranu velmi užívala, bavila jsem se, dalo by se říct, přímo královsky, ale na stranu druhou jsem se cítila maličko provinile. Nerada se bavím na účet někoho jiného. A zde je hned jasné, koho si máte dosadit za koulařskou legendu Milenu a slavnou běžkyni Radmilu. Osobně o tom, že jim k úspěchu dopomohl doping, nepochybuji. Ale až díky Kouli jsem o problematice dopingu v bývalém Československu začala uvažovat komplexněji. Nikoho neodsuzuji, spíš je mi těch sportovců líto. Státem řízený doping a sportovci jako prostředek, jak ukázat, že je východní blok lepší než ten západní. No není to šílené?

Při čtení jsem si vybavila, jak předobraz běžkyně Radmily kdysi popsal můj taťka. A když jsem si k ní teď v souvislosti s Koulí dohledávala informace a viděla její fotku ze závodu s velkým Z (r. 1983), tak musím říct: „Máš recht, tati.“:-)

„Posměch a slzy – mý odvěký bratři.“

51 21.01.2021

„Když duben vniká v šumných přeprškách až do kořání pod březnový prach a vlahou lázní v každém vláknu vznítí plodivou sílu, z které pučí kvítí, a když i Zefyr v lesíku a stráni líbezným dechem k růstu popohání výhonky něžné a když jaré slunce na dráze Skopce dorazilo k půlce, když drobné ptáčky příroda tak vzbouří, že ani v spánku oka nezamhouří a na své šalmaje si vyhrávají, tu — jak už před mnoha lety zaznamenal básník Geoffrey Chaucer — zatouží lidé vypravit se na pouť. Jenže za našich dnů říkají vzdělanci svým poutím konference.“

Svět je malý. Název skvěle vystihuje základní premisu příběhu. Lidé z různých koutů světa mají v moderní době celkem slušnou šanci se potkat. Při čtení jsem si vzpomněla na teorii „šest stupňů odloučení“, podle které nás od kohokoli na světě dělí v průměru 6 lidí. A pokud jste akademik, tak stačí přiletět na konferenci:-) Konference stíhá konferenci, profesoři lačnící po rozptýlení jsou víc na cestách než doma, vznikají nová přátelství, prohlubují se staré rány, manželství procházejí zatěžkávacími zkouškami, můžete se i zamilovat, kvůli literatuře se na literární konference jezdí až v poslední řadě. Zkrátka na konferencích to žije:-)

„Parádní kozy, nemyslíte?“ poznamenal Dempsey. Persse se k němu prudce otočil. „Kozy? Kozy? Proč tomu proboha říkáte takhle?“
Dempsey o krůček couvl. „Uklidněte se, člověče. Vy byste to nazval jinak? Jak?“
„Já bych to nazval… já bych to nazval… dvojitou kupolí na chrámu jejího těla,“ řekl Persse.
„Kristepane, tak to jste skutečně básník.“

Humor D. Lodge mi sedí. Nejvíc mě rozesmál japonský překladatel a jeho dotazy na spisovatele, jehož knihu překládal. Škoda, že nedostal víc prostoru.
„Strana 86, 7. řádek zdola: ‚Vrznuli si na zadním sedadle.‘ Znamená to, že zadní sedadlo Enochova automobilu mělo skřípavá pera?“

„Stránka 93, 2. řádek zdola: ‚Enoch si šel zavrzat.‘ Znamená to, že Enoch šel hrát na housle?“ Člověku je toho Japončíka líto. Jaktěživ nebyl v Anglii, tím je to pro něj větší fuška.“

Potkáte tu plno starých známých z Hostujících profesorů, a i když jim není věnováno tolik prostoru, tak nezklamou. Celým příběhem se táhne jako červená nit příběh Persseho, který se honí za Angelikou, chytrou krásnou dívkou, která mu učarovala na jedné konferenci. Kde jinde hledat než na další konferenci? A Angelika stále uniká a vy se bavíte komikou situací, které si pro něj osud nachystal. Najdou se i tací, kteří jsou ochotní poradit:-)

„Být vámi, hledala bych ji v Tokiu.“
„V Tokiu jsou spousty lidí, slečno Pruderyová.“
„To jsou, ale velmi malých lidí, nemyslíte? Slečnu Puppovou tam nemůžete v davu přehlédnout – bude jej o dvě hlavy převyšovat. Je nádherně rostlá.“

Pokračování Hostujících profesorů jsem si náramně užila. Myslím, že to nebylo naposled, co jsem ho četla. Ještě mě čeká poslední díl (Pěkná práce). Už je mám doma všechny.

51 28.11.2020

„Byla tu. Přišla!“ odpověděl celý rozklepaný. Seskočil z pece a běžel rozsvítit. Ruce se mu klepaly, když zkoušel škrtnout sirkou. Nakonec se mu to přeci jen povedlo a místnost zaplavilo měkké světlo. Trochu se uklidnil. Jakmile tmu zaženete do koutů, svět se najednou nezdá být tak děsivý.“ (Když se nedíváš)

Knihu jsem objevila díky DK, vypůjčila z knihovny pěkně z pohodlí domova jako e-knihu a četla na střídačku s Harrym Potterem:-) Zlovolné bytosti na mě ve srovnání s nejznámější čarodějnickou sérií působily opravdověji, reálněji. Především první část knihy, kterou tvoří drsný prozaický příběh Když se nedíváš, ve kterém dostala Mariana od života pěkně naloženo. Asi to je tím, že se příběh odehrává v prostředí mně blízkém, a spoustu popisovaných věcí jsem zažila nebo znám z vyprávění babičky. Vesnice, sušení sena, dojení krav, péče o malé miminko, kojení atd. Hodně jsem při čtení tohohle příběhu přemýšlela, jak bych se asi v situaci Mariany zachovala. Tohle se mi na příběhu líbilo asi nejvíc, že jsem byla konfrontována s vlastními pocity. No a ten konec. Za mě, velmi realistické vyústění celé anabáze. Myslím, že na Marianu jen tak nezapomenu. Ti, kdo mě „sledují“, si teď možná říkají, proč nedávám plný počet hvězdiček. Jsem v pokušení, jenže mám jisté výhrady ke stylu, kterým je úvodní balada napsaná. Kraťoučké věty působí na jednu stranu úderně, ale na druhou stranu jsou narušovány přirovnáními, která mě úplně vytrhovala z vybudované atmosféry. Např. „Jeník na prahu ztvrdnul jak týdenní rohlík“. Podobný problém jsem měla s přirovnáními I. Kučery v knize Prasa. No a pak ty zvláštní výrazy jako „bimbas“ nebo některá vulgární slova, která se mi tam zkrátka nehodila. I když nemám s vulgarismy sebemenší problém, tak zde působily jako pěst na oko. Možná je to tím, že jsem si do příběhu moc projektovala své představy o tom, jak se dřív mluvilo:-)

Druhá část obsahuje 11 básní (balad). Zde je silně patrná inspirace Erbenovou Kyticí. I když jsem si jejich čtení užila, tak mě tolik nezasáhly. Erben je zkrátka jenom jeden a pro mě bude vždy na prvním místě. Balady N. Černohorské mají fajn příběhy, ale nejsou natolik propracované a verše neplynou tak hladce jako u Erbena. Nicméně jsem moc ráda, že jsem si je přečetla a vážně uvažuji nad tím, že jimi oživím jednu čtenářskou lekci pro starší děti:-)

„Večer, když dere se peří,
svorně jsou všichni spolu.
Ve zlé síly se věří
kol toho jednoho stolu.
Ztiší svůj hlas a vyprávějí.
O bosorce, před kterou miminka
neochrání ani maminka.“ (z básně Čarodějnice)

Takže, Nelly, díky za příjemné počtení, u kterého mi vždy nebylo lehko, nutilo mě prozkoumávat své nitro a navíc mě inspirovalo a obohatilo. A musím pochválit krásné černobílé ilustrace a obálku, která mě ke knize přitáhla na první pohled:-)

50 30.04.2021

„Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji?
Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci.
Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá.
Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuji. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky.
Mnohokrát děkuju.
Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.

Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?“ (s. 9)

Takhle kniha Vděk začíná a musím říct, že tato úvodní slova způsobila, že jsem po celou dobu četby přemýšlela o své rodině, té, ze které pocházím. Té, kde se slovo děkuju moc neříká. Té, kde se emoce moc neprojevují. Té, ke které se těším. Té, od které odjíždím zklamaná. Té, o kterou se bojím. Té, které nedokážu dát najevo, co pro mě znamená.

Útlá knížečka, po dějové stránce hodně minimalistická, zato po jazykové stránce velmi zdařilá. Miška už se nezvládá o sebe postarat sama a navíc se jí začínají ztrácet slova. Její osud sledujeme očima 2 postav (Marie, která jí za hodně vděčí a Jérôma, jejího logopeda). I když se nejedná o veselé téma, neútočily na mne vyloženě nepříjemné pocity, spíš melancholické. Chvílemi jsem se musela i pousmát. Překlad je opravdu povedený, A. Pflimpflová si se slovy vyhrála. Slova a jejich moc, to je to, co mne na knize nejvíc oslovovalo.

„…, slova dokážou páchat škodu. Urážky, nadávky, jízlivost, kritika, výčitky zanechávají nesmazatelné otisky. Stejně jako pohled, který soudí, který hledá slabé místo. Jako výhrůžky. To vše, jak víte, zanechává stopy. Potom je těžké důvěřovat. Mít rád sám sebe.“ (s. 134)

Postoj ke starým lidem. K jejich zchátralému tělu. Hlad starých lidí po fyzickém kontaktu… Sakra, proč neobjímám víc prarodiče, ale i rodiče? Vždyť jako dítě jsem se po nich pořád plazila a seděla jim na klíně a v současnosti je jenom lehce obejmu, když od nich odjíždíme. Teď se mazlím neustále se svými dětmi, ale nikdy mě nenapadlo, že fyzický kontakt potřebuje i moje babička. Přitom si stačí vybavit, jak k sobě tiskne svoje pravnoučata. … Tady na mě ty emoce teprve zaútočily, až po dočtení, až teď když to píšu.

50 15.06.2020

„Bez včel jsou květiny jen pomíjivou nádherou, jako na soutěži krásy. Krásné jen po krátkou dobu a potom nic. Bez opylování se nic dál nestane. Žádné plody, žádná semena. Konec.“ (s. 105)

Včely mi dělají společnost dnem i nocí. Za světla dětem předčítám Medové příběhy (L´. Šebeková) a když se zešeří, beru do ruky Historii včel… Obě knihy se shodují v poselství a v tom, že čtenáře nenásilně seznamují s fakty z včelí říše. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí, něco jsem si i ověřovala. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že popisovaný Colony Collapse Disorder neboli syndrom zhroucení včelstev je reálný… Naléhavost, důležitost, informovanost, odpovědnost, pokora – to a mnoho jiného mi v souvislosti s tématem běželo při čtení hlavou.

Historie včel je unikátní kniha. Autorka mi umožnila ve 3 časových rovinách (1852 – William, Anglie; 2007 – George, USA; 2098 – Tao, Čína) nahlédnout do útrob včelího úlu, prožívat radost i starost „obyčejných“ lidí, sdílet s nimi jejich touhy, nadšení, zklamání, vztek, pocit marnosti, atd. Všechny časové linky mají společné pro mne atraktivní téma, kterým je rodinná dynamika. Rodinný život, vztahy s dětmi, manželské soužití, snaha zajistit to nejlepší pro své děti x nechat je zvolit si svou vlastní cestu… I kdyby v příběhu nešlo o včely a chybělo poselství, tak by mě knížka bavila stejně hodně. Včely jsou pro mne jistou přidanou hodnotou. Maja Lunde píše čtivě... Jsem zvědavá na její další knihy. Nejvíc mě láká Modrá:-)

Doporučuji a děkuji harena za skvělý tip.

„Včely opouštějí tenhle svět a zodpovědnost za to neseme my.“ (s. 326)

50 21.03.2020

Carrie je první vydaný román S. Kinga, ale ne první, který napsal! Pro mě je Carrie druhou knížkou, kterou jsem od tohoto mistra hororu četla. Je tomu už hodně let. Studovala jsem tehdy v Plzni VŠ a jela jsem si ji vypůjčit na pobočku na Bolevec:-) … Jaké bylo moje překvapení, když jsem o těchto Vánocích objevila pod stromečkem knihu Carrie (first edition, s autogramem z roku mého narození), asi povídat nemusím:-)

Možné drobné SPOILERY??? (a předem se omlouvám za anglické citace)
Je zvláštní, jak odlišně knihu vnímám teď jako dospělejší… Poprvé se mi samozřejmě líbila, ale tím stěžejním, co mě u čtení drželo, byl samotný děj, tedy akce a pak také fakt, že King dokáže mistrně vylíčit situaci, nepotřebuje dlouhý popis, a přesto si dokážu krásně představit scénu, kterou líčí. Dnes jsem čtenářsky vyspělejší (značně se na mě podepsala zkušenost ze čtenářského klubu, který jsem 3 roky vedla:-)) - větší pozornost jsem věnovala samotným postavám, jejich vztahům, okolnostem, pohnutkám, prostředí, atd. Při druhém čtení ve mně vzbudila mnohem větší emoce. Byla jsem fakt naštvaná na její matku. Chápu, že někdo chce své dítě vychovávat po svém a třeba jinak než je „většinovým zvykem“, ale nemělo by být úkolem rodičů připravit své dítě na svět „venku“? A jak by řekla moje babička: „nic se nemá přehánět.“, ale to bychom tu neměli tak skvělou knížku:-D … Co dělá s člověkem fanatická víra:-( … Obdivuju Carrie, že se dokázala postavit matce (I´m sorry momma but I can´t be sorry.“) a na ples šla. Cítila jsem z Carrie obdivuhodnou vnitřní sílu a touhu po normálním životě teenagera, který chodí na střední školu. … Vymanění se z vlivu rodičů, jít si vlastní cestou, dělat vlastní rozhodnutí x matka, i když z mého pohledu šílená, se snaží svým způsobem uchránit dceru před nástrahami vnějšího světa. … Rodiče děti formují (většinou nevědomky) a ony jim pak nastavují zrcadlo – až se někdy zarazím, když pozoruju dceru, jak věrně kopíruje mé zlozvyky. … Děti chtějí, aby se s nimi jednalo jako s dospělými, ale když se jim to hodí, tak jsou přece pořád dětmi. „We were kids.“ (pro mě hodně důležitá věta z knihy). Špatná rozhodnutí děláme přece všichni, otázkou je, jak se k nim postavíme…

Klíčové slovo, které mě při četbě napadalo, bylo MOC. Mít moc nad někým, mít moc ovládat někoho, zranit,… (např. šikana, matka nad dcerou, v partě, ve vztahu), ale i moc něco změnit. Různé nuance moci zakusí mnoho postav, bohužel využívají moc převážně v negativním smyslu. A protipólem byla BEZMOC, kterou jsem při čtení také pocítila.

Na závěr bych ještě chtěla ocenit, jak King v Carrie postupně doplňoval mozaiku příběhu a využíval různé způsoby (výňatky z fiktivních publikací, policejních výslechů, střídavě zaměřená pozornost na různé postavy, atd.) k informování čtenářů. Přečetla jsem od něj určitě přes 20 knížek a s podobným přístupem jsem se v žádné z nich nesetkala. Jsem ráda, že tenkrát Kingova manželka vytáhla rozpracovaný rukopis Carrie z koše a dodala mu odvahy k jeho dokončení:-)

50 04.01.2020

Tak už konečně víme, jak se holky seznámily a proč jde po vílách Sevác Mráz. A že k tomu měl pádný důvod:-D Rubínka, červená víla je úplně první díl z rozsáhlé série Duhová kouzla. Hodně mě překvapilo, jak se víly do černého hrnce dostaly. Předpokládala jsem, že tam původně bydlely. Nečteme víly popořadě, už máme za sebou příběhy Šafránky, Olivky a Pomněnky, duhových sestřiček červené víly Rubínky. Příběh je spíš pro holky, ale bavil i Arnoštíka (3 roky). Samozřejmě pak chtěl taky kouzelnou hůlku a křídla:-) Zatím se v příběhu nevyskytují šotkové. Barča se nad jejich nepřítomností pozastavovala:-) Tak možná v příštím oranžovém díle.

49 04.01.2022

„Odporúča sa, aby sme si príliš nebrali k srdcu svoje nešťastia. Ak nám takú radu niekto dá, akoby chcel povedať: každý má svoj kríž, a vidíš, všetci sme tu. Ty si ani nezaslúžiš také nešťastie.“

Uršuľu mi koupil manžel, když jsem si postěžovala, že se mi nepodařila sehnat:-) V knize jde především o vztahy, o sexuální přitažlivost, o kontakty člověka s člověkem. Lidé nechtějí být sami, hledají si partnery, někdy se ocitnou ve vztahu bez lásky, mají určité představy, ale až po čase se ukáže, jaká jejich volba byla. Člověk si sebou táhne svoji minulost a druzí lidé ho podle ní vnímají. Tak jako v životě. V případě Uršuľi jde o něco, co na ni vrhá nelichotivé světlo. Zajímalo mě, jak se bude její život vyvíjet, co všechno ji potká. Události ale tak rychle plynou, že jsem neměla ani čas se zamýšlet, a ani jsem si v tom kvapu nedokázala k postavám najít cestu. Mrzelo mě, že autor neposečkal delší chvilku na místě. Proto jenom 4 hvězdičky. A konec? Chci vědět, jak to pokračovalo. Pěkně našlápnuto na další konflikt. I vedlejší postavy mají potenciál. Na Uršuľu má volně navazovat kniha Rubato. Doufám, že ji seženu:-)

„Hodža vstal a kričal:
„Všetci majú svedomie. Všetci, neboj sa, že niekto pred ním ujde. Musíš poslúchať svedomie, nie proti nemu bojovať. Bez svedomia by svet netrval ani pol hodiny. Musíš študovať, čítať. V kaviarni, vo vinárni sa nič nenaučíš. Múdrosť nie je vo víne. Treba poznať dejiny, ako sa ľudia mýlili, ako zmúdreli. Keby si aspoň do kostola chodila. Ale ty nemáš nijakú vieru, nič, si nula. Spamätaj sa.“

Slovenské autory moc neznám, a proto se snažím rozšířit obzory. R. Sloboda je po I. Kučerovi a D. Mitanovi další slovenský spisovatel, který mi padl do oka.

49 27.08.2021

Poslední díl ze série o Aničce Válové jsme přečetly zatím 2x. Barunka totiž prohlásila, že si potom přečteme znovu celou sérii:-)

Ještě než jsme se do čtení pustily, tak jsme přemýšlely, o jakou zahradu půjde. A přiznávám, že jsme neuhodly. Ale nebudu prozrazovat:-) V tomto díle Anička řeší, že už není taková, jaká bývala dřív. To co ji dříve bavilo, jí už nepřináší takové potěšení. Víc ji to táhne na zahradu, v níž prožívá nádherné chvilky, přičichne k zahradničení, ale hlavně se vyblbne dosyta s kamarády. Náladu ji tradičně zkazí Julina Eliášová. Anička však dovede být i sebekritická a přiznat si, že ani její chování vůči kamarádům nebylo v pořádku. To se mi na Aničce líbí. … Když jsme četly poprvé, tak jsme si s dětmi mnohokrát hrály, že jsme Anička a procházíme se v zahradě. Zpívaly jsme si k tomu kraťoučký mnou vymyšlený popěvek:-)

„S paraplíčkem nad hlavou,
procházím se zahradou.“

Taktéž jsme se nechaly inspirovat Eliščinou dovolenou v Benátkách a vyrobily jsme si navzájem masky.

Celá série si drží vysokou úroveň. Připadá mi, jako bychom postavičky z Aničky důvěrně znaly. Při čtení Barunka každou chvíli vyrukuje s nějakým detailem. Já si to většinou nepamatuju, ale pak se ukáže, že to tak skutečně je:-) … I. Peroutková dokáže zaujmout příběhem a navíc do svého textu citlivě začlenit pocity, které zažívá jedna milá česká dívenka. V příbězích o Aničce není vždy slunečno, občas se objeví mráčky v podobě pochyb, sebezpytování, kamarádských neshod, smutku, lítosti, atd., tak jako v životě. Zkrátka, Aničku vřele doporučuji, je to prima čtení nejen pro holky, i nás (rodiče) hodně baví:-) 1. díl (Anička a její kamarádky) jsem dala své neteři k narozeninám, holkám se prý hodně líbila a už se mě jejich maminka ptala, jaká knížka následuje. Takže tak:-)

49 16.03.2021

Po irském venkově (Prosinec už je takovej) vedla má čtenářská cesta do nizozemské továrny na vafle. Mám totiž takovou osobní čtenářskou výzvu: číst knihy autorů z nejrůznějších zemí. Na Továrně na vafle mě hned zaujalo, že ji napsal nizozemský autor; od nich jsem ještě nic nečetla a Roman Helinski byl skvělou volbou:-)

„Je jejich práce za trest? Den co den kontrolují ženské z továrny vafle projíždějící na páse. Pátrají po příliš silných nebo příliš tenkých vaflích, po exemplářích, které jsou příliš hnědé nebo naopak příliš světlé. Dobré vafle jsou od sebe s hromovým rámusem odříznuty a potom naskládány na sebe. Vrstvu za vrstvou vyplivuje balící stroj balíčky s vaflemi do předem složených krabic. Když balíčky dosáhnou okraje, ženy krabice zvedají a staví z nich věže na paletách.“

Co ze začátku vypadá jako kniha o každodenní dřině v továrně na vafle, se plíživě proměňuje v něco mnohem víc. Poklidný chod továrny naruší nový zaměstnanec Arka Narovski, který dokáže snadno okouzlit a zblbnout lidi kolem sebe. A já se „zatajeným“ dechem sledovala, jak to funguje ve skupině lidí. Jak je snadné, když mají lidé vůdčí osobnost, nechat se vmanévrovat do něčeho, co by je nikdy nenapadlo udělat. Jak chování lidí ovlivňuje touha nepřijít o členství ve skupině. Jak se člověk cítí silnějším, když má okolo své druhy. Jakou ničivou sílu může mít skupinově sdílený názor a běda tomu, kdo se nechce podřídit, atd. Asi nejdrsnější mi přišlo, jak děti mohly přihlížet poblázněnému chování svých rodičů.

„Protože to je ze všech strachů ten největší: strach, že nám uteče něco, co zažije zbytek skupiny. Strach zůstat pozadu.“

Knížka má hodně krátké kapitoly, tak čtení odsýpá a ani jsem se nenadála a už tu byl konec. Konec, který mě v momentě dočtení moc nenadchnul. Ale o pár minut později, když jsem si o něm popřemýšlela, tak z něj mám jiným pocit. Jsem spokojená a zvědavá, až si dám příště vafle, jestli si vzpomenu na Baculatou Gertu, Gertičku, Julii, Patricka, Matyldu a další z Továrny na vafle. Kniha nemá nijak závratné hodnocení, což popravdě vůbec nechápu. Za mě rozhodně doporučení:-)

49 09.02.2021

Do letošní čtenářské výzvy se chystám číst knihu Srdce na obrtlíku, a protože má být volným pokračováním knihy Prosinec je už takovej, nejdřív jsem se pustila do ní:-) Johnsey mě provedl jedním kalendářním rokem po irském venkově, hezky měsíc za měsícem. Vyprávěl mi o rutinních hospodářských záležitostech jako je rození telátek, vyhánějí krav na pastvu a třeba sekání otavy na siláž. Trefné postřehy jeho matky mě bavily:-) V knize se „nic moc“ neděje a přece je tam toho tolik, co se mě dotýkalo.

„Svět se nezmění, ani žádná věc na světě se nezmění, když někdo umře. Hory neztratěj svou nehybnou sílu, slunce nepřestane hřát a déšť zůstane mokrej. Kosové si dál skáčou a poletujou po trávníku za domem, perou se o žížaly. Včely bez ustání shánčlivě tancojou nad kytkama a kolem jabloní. Příroda má v sobě něco hrozně krutýho, jak surově všechno kolem nechává beze změny. Obloha byla stejně modrá den po tom, kdy tatínek umřel, jako ten den předtím; lhostejnej liják si klidně lil dál, když pohřbívali mámu, ani na chvilku nepřestal a ještě se bezohledně valil ve špinavých potocích bláta dolů po cestě od hřbitova. (Březen)

Johnseyho životní příběh ve mně vyvolával různý emoce. Nejvíc asi smutek, lítost a vztek. Ten kluk mi byl opravdu sympatickej, držela jsem mu palce, aby ho tlak okolí nesemlel a on neudělal nějaký vynucený rozhodnutí. I když lidi na Johnseyho koukali jako na blba, já ho vnímala jako plnohodnotnýho člověka a nejvíc mě dojímalo, jak se vnímá on sám. … A ten konec!? Musela jsem si přečíst první kapitolu ze Srdce na obrtlíku, abych se ujistila, že jsem si ho vyložila správně.

Originál neznám, přesto si dovolím tvrdit, že je kniha zdařile přeložená. Nejvyšší hodnocení si podle mě naprosto zaslouží:-) … V knize je odkaz na báseň od Edwarda Leara. Vyhledala jsem si ji a moc moc se mi líbí, tak ji sem prostě musím dát:-)

The Dong with a Luminous Nose

When awful darkness and silence reign
Over the great Gromboolian plain,
Through the long, long wintry nights; —
When the angry breakers roar
As they beat on the rocky shore; —
When Storm-clouds brood on the towering heights
Of the Hills of the Chankly Bore: —

Then, through the vast and gloomy dark,
There moves what seems a fiery spark,
A lonely spark with silvery rays
Piercing the coal-black night, —
A Meteor strange and bright: —
Hither and thither the vision strays,
A single lurid light.

Slowly it wander, — pauses, — creeps, —
Anon it sparkles, — flashes and leaps;
And ever as onward it gleaming goes
A light on the Bong-tree stems it throws.
And those who watch at that midnight hour
From Hall or Terrace, or lofty Tower,
Cry, as the wild light passes along, —
"The Dong! — the Dong!
"The wandering Dong through the forest goes!
"The Dong! the Dong!
"The Dong with a luminous Nose!"

Long years ago
The Dong was happy and gay,
Till he fell in love with a Jumbly Girl
Who came to those shores one day.
For the Jumblies came in a sieve, they did, —
Landing at eve near the Zemmery Fidd
Where the Oblong Oysters grow,
And the rocks are smooth and gray.
And all the woods and the valleys rang
With the Chorus they daily and nightly sang, —
"Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and the hands are blue
And they went to sea in a sieve.

Happily, happily passed those days!
While the cheerful Jumblies staid;
They danced in circlets all night long,
To the plaintive pipe of the lively Dong,
In moonlight, shine, or shade.
For day and night he was always there
By the side of the Jumbly Girl so fair,
With her sky-blue hands, and her sea-green hair.
Till the morning came of that hateful day
When the Jumblies sailed in their sieve away,
And the Dong was left on the cruel shore
Gazing — gazing for evermore, —
Ever keeping his weary eyes on
That pea-green sail on the far horizon, —
Singing the Jumbly Chorus still
As he sate all day on the grassy hill, —
"Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and the hands are blue
And they went to sea in a sieve.

But when the sun was low in the West,
The Dong arose and said;
— "What little sense I once possessed
Has quite gone out of my head!" —
And since that day he wanders still
By lake and forest, marsh and hills,
Singing — "O somewhere, in valley or plain
"Might I find my Jumbly Girl again!
"For ever I'll seek by lake and shore
"Till I find my Jumbly Girl once more!"

Playing a pipe with silvery squeaks,
Since then his Jumbly Girl he seeks,
And because by night he could not see,
He gathered the bark of the Twangum Tree
On the flowery plain that grows.
And he wove him a wondrous Nose, —
A Nose as strange as a Nose could be!
Of vast proportions and painted red,
And tied with cords to the back of his head.
— In a hollow rounded space it ended
With a luminous Lamp within suspended,
All fenced about
With a bandage stout
To prevent the wind from blowing it out; —
And with holes all round to send the light,
In gleaming rays on the dismal night.

And now each night, and all night long,
Over those plains still roams the Dong;
And above the wail of the Chimp and Snipe
You may hear the squeak of his plaintive pipe
While ever he seeks, but seeks in vain
To meet with his Jumbly Girl again;
Lonely and wild — all night he goes, —
The Dong with a luminous Nose!
And all who watch at the midnight hour,
From Hall or Terrace, or lofty Tower,
Cry, as they trace the Meteor bright,
Moving along through the dreary night, —
"This is the hour when forth he goes,
"The Dong with a luminous Nose!
"Yonder — over the plain he goes;
"He goes!
"He goes;
"The Dong with a luminous Nose!"

49 06.02.2021

Další dokonalá knížka od P. Čecha, kterou jsem s chutí přečetla, resp. prožila s klukem Františkem. Dětská fantazie nezná mezí. … Jak dospíváme, tak o schopnost „vidět“, co je za zdí, bohužel přicházíme. Dětství je podle mě nejkrásnější období. Vzpomínám si na tu intenzitu prožívání, dobrodružné výpravy, tajuplná místa, která jsem toužila probádat, při procházkách v lese jsem si představovala, že pod skalními mini převisy, bydleli pravěcí lidé, s úžasem jsem visela babičce a dědovi na rtech, když něco vyprávěli, atd. Místa mého dětství dnes pro mě už ztratila své kouzlo. Když sleduju své děti, tak jim závidím, že schopnost naplno prožívat stále mají a plnými doušky vychutnávají. A já si díky knize O zahradě zase na chvilku své dětství připomněla. … Tak si říkám, že v P. Čechovi musel zůstat velký kus dítěte…

Knížka zaujala i mou skoro čtyřletou dceru. Hned poznala obrázek Tarzana, kterého zná od pavoučka Čendy:-)

49 14.01.2020

Skvělá, skvělá, skvělá... Uvažuju, že ji dám mamce k Vánocům, tak jsem si ji musela nejdřív přečíst, abych nedávala zajíce v pytli:-)

Sára kromě častých houbařských výprav podniká i cesty do své minulosti. Něco jsem odhadla, ale tolik toxických (přesto naprosto uvěřitelných) vztahů, které začaly téměř nevinně, jsem nečekala.

Děj se odehrává v mně blízkých místech, částečně v Plzni (studovala jsem tam VŠ) a na Šumavě (asi 30 km od vesničky, ve které jsem vyrostla). Lesy miluju, na houby chodím také ráda, bohužel spadám do 1. kategorie houbaře:-)

"Za ta léta, co se s nimi setkávám, jsem si houbaře rozdělila do několika kategorií. Nejčastější variantou houbaře, kterého na svých pochodech potkávám je přizdisráč. Ten sází na jistotu, proto sbírá obvykle jen houby s molitanem, tedy hřiby. Houby, které mají chladič neboli lupeny, raději nechává být, co kdyby to byla nějaká jedovatá muchomůrka." (s. 61)

V. Hanišová mě snad přesvědčí, abych sbírala i jiné houby:-)

"Běhám z plácku na plácek, z babkové stráně na bedlový palouk, z liškového fleku na sameťáčkový mech, prošmejdím holubinkový páč a křemenáčový kout. Shýbám se k plodnicím a prohlížím si jejich pestré i méně nápadné klobouky vyrůstající z třeně. Čím delší a silnější noha, tím lepší. Sevřu třen do dlaně, obemknu prsty a vytahuju ze země jednu trčící houbu za druhou. Nakláním se ke kořenům stromů a zase se rychle zvedám, pod smrčky mě píchá v boku, u modřínů radostně poskočím, u borovic mi srdce tluče až v krku." (s. 28)

Konec se mi líbil opravdu hodně. I když ho podle komentářů vnímají někteří jako otevřený, za mě líp knížka skončit nemohla. Po Tučkové další skvělá česká autorka, kterou jsem měla čest číst.

A získala jsem tip na výlet (ostrov Santos v Sušici) a na knihu (Stiller od M. Frische):-)

49 05.12.2019

Kytici mám moc ráda, ale Komiksová kytice mě jako celek neoslovila. Nejpřínosnější pro mne bylo zařazení balady Svatojánská noc, kterou jsem doposud neznala. Nemůžu říct, že by se mi nelíbilo grafické zpracování u všech balad. Třeba Dceřina kletba nebo Štědrý večer jsou v pohodě:-) Naopak Polednice, Zlatý kolovrat, ale i Záhořovo lože se mi vážně nelíbilo. Sice mě pobavil vtípek v Polednici s odkazem na Hledá se Nemo, ale to extrémní zpodobnění matky je za mě nevkusné.

Obecně nejsem příznivce převádění původních literárních děl do jiných forem. Takže u mě Komiksová kytice pochopitelně měla malou šanci:-) Chápu, že komiksové zpracování Kytice působí pro někoho lákavě, vysoké hodnocení je toho důkazem, ale pro mne už to není Erben. Na druhou stranu oceňuji, že jsou do Komiksové kytice zařazeny plné texty balad. … Možná se ptáte, proč jsem vlastně po Komiksové kytici šáhla, když vím, jak to mám. Rozhodla jsem se předělat svoji besedu na Zlatý kolovrat a myslela jsem si, že ji oživím komiksem. Místo komiksu jsem ale nakonec zařadila ilustrace Míly Fürstové:-) Komiksovou kytici dětem ponechám k prohlédnutí, protože jim nechci cpát svůj názor. Jsem sama zvědavá, co se od nich dozvím:-)

48 05.05.2022

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Když jsem ji četla poprvé s Barunkou, tak jsem u ní vysloveně trpěla. Říkala jsem si, co je to za blbost. Samé cink, cink, cink, kríí, kríí, kríí a chrrr, chrrr, chrrr. Ale dceři se líbila, tak jsem protrpěla i další čtení. Asi o rok později si knížku vyhlédl k večernímu čtení Arnoštík. Nadšením jsem pochopitelně nevýskala:-) Oba je čtení ale strašně bavilo, nad obrázky jsme si dlouho povídali, naučili se dělat dlouhý nos a Arnošt pořád řešil, proč zlobí žížaláci Kosáka. Jen jsme knížku dočetli, chtěli ji číst znovu. Včera byl syn na preventivní prohlídce a při zkoušení zraku řekl, že je na obrázku Kosák:-) Těch pět je hlavně za děti, kteří knihu milují. A ve výsledku po tolika čtení, jsem si nakonec neplechy dvou žížaláckých kamarádů a jednoho nevrlého kosáka užívala taky:-)

48 04.01.2022

Netuším, jak se k nám kniha dostala, ale vím, že jsme ji přečetli už několikrát:-) Na rozcestí u čtyř lip se loučí každý večer čtyři kamarádi – Barborka, Johanka, Lukáš a Kristián. Nechce se jim domů, tak se loudají a kopají do kamínků. A už jsou tu kouzelné kamínky, které slibují, že splní každému jedno přání. Navíc mají pro všechny děti nachystanou speciální pohádku, která nějak souvisí s jejich přáním. Kouzelné kamínky nás dovedly až k paní Duze, předpovídali jsme počasí s panenkou Sluníčkem a panáčkem Deštíčkem, létali jsme s drakem Popletou a navštívili jsme jednu zaječí rodinu. Navíc jsme si s kouzelnými kamínky a dětmi zazpívali nádhernou písničku.

U babičky na Šumavě visí podobná meteorologická chaloupka. Akorát je v ní babička a dědeček. Jako malá jsem do nich často šťouchala a koukala, kdo vykoukne ven. Po přečtení téhle knížky do ní šťouchají i mé děti:-) Pokaždé se trochu bojím, aby ji nezničili, když tam visí tak dlouho.

„Tři barevné kamínky,
bílý, žlutý, růžový.
Tři barevné kamínky.
Co dokáží, kdo to ví?
Na počkání splní přání,
tomu, kdo se loudá domů.“ (snad jsme ji s manželem dali dohromady správně:-D)

48 20.10.2021

Knihu jsme kdysi získali z knihovny jako vyřazenou a teď na ni teprve došlo. Že Martina Drijverová psát umí, to samozřejmě vím dávno. Že ve mně její texty dokáží vzbudit emoce, to taky vím dávno. Ale že mne kniha Kryštof a Karel tak zasáhne, to jsem opravdu nečekala. Malý Kryštůfek se bojí očkování, tak mu tatínek začne vyprávět příběh ze svého dětství. Po prodělaném černém kašli byl hodně zesláblý, tak musel odjet do ozdravovny. Děti ho moc neberou, musí navíc nosit, jak sám říká, holčenčí košili, protože chlapecké pyžamo na něj nemají, cítí se odstrčený, chce domů. Přístup personálu není vždy ideální. Jak se to na Kryštofa sypalo, tak pro mě bylo čím dál těžší číst. A pak jsem se začala dozvídat víc o Karlovi. A to byla teprve síla. Možná na mě celý příběh tolik působit, protože jsem si představila, jak by to v takové ozdravovně asi zvládala Barunka, se kterou jsem knihu četla. Pro ni bylo zase stěžejní, že se v knize řešilo přátelství. Měla neskutečnou radost, když si Kryštof našel prvního kamaráda. Sama toto téma hodně prožívá i ve svém životě. Když pominu emocionální prožitek, tak jsem si díky knize udělala docela jasnou představu o tom, jak to v takových ozdravovnách mohlo chodit. Díky Bohu jsem žádnou nikdy sama navštívit nemusela, stačilo mi, když se jednoho dne známá rozpovídala o svém pobytu v dětské ozdravovně. Knihu jsem četla až po jejím povídání a často jsem na ni vzpomínala. Když jsme knihu s dcerou rozečítaly, tak jsem vůbec netušila, co od ní mám očekávat. Myslela jsem, že to bude o dvou kamarádech. A ono vlastně i bylo, ale cesta k tomu kamarádství byla hodně trnitá. Za mě zatím nejlepší knížka od paní Drijverové.

48 13.10.2021

Přečetli jsme 3x za sebou:-) Pozorně poslouchal i Arnoštík (2 roky) a říkal, že se bojí. Příběh je jednoduchý, malého Toma vzbudí neznámé zvuky a on se snaží představit si, co by ten šramot mohlo vydávat. Jeho fantazie pracuje na plné obrátky, v jeho představách se objevují pro dítě děsivé obrazy. Záhadu pomůže objasnit tatínek. Jenže Tom má ještě malého brášku Tima, který zatím nemá tak velkou slovní zásobu a nedokáže si za jistá slova dosadit pravý obraz a kvůli tomu prožívá svou vlastní noční můru.

Tento dětský příběh původně J. Irving začlenil do své knihy pro dospělé Rok vdovou. I k příběhu vymyslet ilustrace. Ty od T. Hauptmannové se od nich značně liší. Radši bych viděla ty Irvingem vymyšlené:-) Přesto nemohu ilustracím v dětské knize upřít temnou atmosféru. Dlouho jsme obrázky s dětmi prohlíželi a všimli si při každém čtení nějakého dalšího detailu. Pokud si chcete tento příběh prožít znovu a nahlédnout „do zákulisí jeho vzniku“, tak se pusťte do knihy Rok vdovou. Budete překvapeni, co všechno se dozvíte. Pro mě samotný příběh Tima a Toma nabyl takových rozměrů, že na něj určitě jen tak nezapomenu.

Dlouho jsem si myslela na Irvinga a paradoxně mě k němu nakonec dovedly děti, protože si v knihovně našly jeho knížku. Nejdřív jsem vůbec nevěřila, že ji opravdu napsal ten samý slavný spisovatel, protože ho mám výhradně spojeného s knihami pro dospělé. A teď už hltám jeho Rok vdovou:-)

48 18.08.2021