oněg_evženin komentáře u knih

Kolem nové Němcovy knihy se v posledním půl roce strhla čtenářská bouře, která vyústila ve stovky pochvalných komentářů, přičemž některé označili Možnosti za nejlepší českou knihu posledního desetiletí. Avšak stejně jako není slunce bez bouřky, i Možnosti si vysloužily značnou kritiku, někdy snad i opovržení. Vzhledem k tomu, že bylo již o knize napsáno mnoho a je zbytečné se opakovat, rozeberu v následující recenzi ony negativní reakce. Nejprve je třeba říci, že se jedná o postmoderní román, který postmodernu samotnou neodsouvá do pozadí jako jakousi kulisu, ale vybírá dobové fenomény, které všechny mezilidské vztahy (nejen milostné) formují a ovlivňují. Tímto způsobem je kniha velmi zajímavým počinem, který se snaží vypořádat jak s digitalizací (což plyne ze samotné premisy), tak i s postmoderním relativismem a jeho hodnotovou rozříštěností a navzdory elektronickému sblížování se vzrůstáním třecích ploch ve společnosti (jsme si tak blízko a přitom tak daleko). Mnoho kritiky cílí na neucelenost, zdlouhavost, táhlost děje (pokud se to dá nazvat dějem v pravém smyslu toho slova), ale je třeba si uvědomit, o co autorovi šlo a čím se vůbec netajil - o opravdový, surový a nepřikrášlený popis několikaletého vztahu s jehož důsledky se autor nevyrovnal dodnes. Podat svědectví o vztahu kde utrpení a vztek byly stejně tak přítomny jako pochopení a láska. Také je třeba mít na paměti, že k takovým počinům se lidé uchylují za účelem vyrovnání se s traumatem a v tomto případě o vztahovém traumatu mluvit lze (jako srovnání poslouží von Trierova filmová “depresivní trilogie” jako součást léčby). Proto bylo pro autora podstatné nic nevynechat a vracet se opět k silným prožitkům. Mám tedy za to, že proces psaní této knihy nebyl nikterak jednoduchý. A proto nelze vnímat knihu jako další milostný román, ale jako zpověď, kde je třeba zmínit vše (je to probůh již v názvu). Z výše zmíněných postojů vyplývá názor, že autor je narcis a přemoudřelý “intoš”. Ale z mé vlastní zkušenosti vím, že některé zážitky nelze dostatečně popsat slovy (viz rozdíl mezi emotivní a rozumovou stránkou, který v postmoderně zaniká) a někdy nelze odolat svůdnosti popsat jevy složitými frázemi a úvahami, které dávají smysl v naší hlavě, nicméně na papíře vypadají poněkud “košatě”. Tomu se ale nelze vyhnout a mnohdy z toho vyjdou věty, které stojí za zapamatování, což je případ této knihy. K narcisismu autora lze říci asi tolik, že po přečtení knihy na mě působí jako člověk, který toho zkrátka mnoho ví a svět vidí komplexněji a složitěji, než většina lidí a nemůže si zkrátka pomoct, než toto své vidění dát na odiv. Je pravdou, že z hlediska feministického fenoménu zvaného mansplaining (potřeba muže ženu neustále poučovat a stavět ji do intelektuálně podřazené pozice - byť i nevědomě) by autorovi neuškodilo malé zamyšlení se (což dle mého udělal) a hodilo by se říci, že by “měl jít do sebe, ale dát si pozor, aby se v sobě neztratil”. Toto nejvíce rezonuje v souvislosti s větami jako “ty jsi asi nečetla Waltera Benjamina, viď?”a podobně. Ale opět se je třeba vrátit na začátek a ocenit upřímnost a otevřenost s absencí snahy se dělat před publikem lepším či dokonalejším. Proto ve světle autorových upřímných snah a jeho naturalistické otevřenosti nepadají kritické argumenty na úrodnou půdu, dle mého skromného názoru. Závěrem lze říci, že se nejedná v žádném případě o jednoduchou četbu, ale o knihu, která musí takříkajíc uzrát a pak se k ní můžeme postupně vracet. Jedině tak bude zážitek z četby umocněn, tím spíše, že se lze v mnoha věcech poznat a ztozožnit. Pro mě to byl nádherný počin, zajímavý po všech myslitelných stránkách a nelze než udělit pět z pěti.

9 16.01.2020

Mé druhé setkání se Simmonsem dopadlo nad očekávání. Před Temným létem jsem spontánně sáhl po Zimním přízraku a jelikož se jedná o sequel, měl jsem následně obavu, že jsem se připravil o zážitek z Temného léta, ale opak byl pravdou. Vše do sebe zapadlo a postavy ze sequelu mi ještě více přirostly k srdci. Není tedy vždy na škodu začít od konce. Temné léto je skvělým hororem, který v mnohém předčí Kingovo TO (sám King se o Simmonsově knize několikrát pochvalně vyjádřil) a má vše, co dobrá hororová kniha mít má - sympatické hrdiny (ale určitě ne nudné vzorňáky), tajemné zlo, mytologii a historii (racionální podklad zla), skvělou gradaci a vypracované vedlejší postavy. Za menší nedostatek bych označil přílišnou popisnost, kdy se popis některých subjektů opakuje až třikrát, přičemž dozvědět se během dvou set stran jakou barvu trička má hlavní hrdina, i když to nehraje pro příběh žádnou roli, je opravdu moc, stejně tak poetizující popisy tvaru čela postele, košatosti koruny stromů atd. atd. Díky těmto vycpávkám má kniha téměř 700 stran. První popisy prostředí a postav čtenář nadšeně hltá, ale v polovině už to začíná spíše obtěžovat a chce se dostat konečně k příběhu. I přes tento vrtoch je Temné léto fenomenálním thrillerem s hororovými prvky a Simmons opět dokázal, že je kvalitním spisovatelem, který si gloriolu kolem svého jména po právu zaslouží.

Kdy je lepší čas vyjádřit mou slabost k Dickensově Vánoční koledě, než čtvrt hodiny po půlnoci na Štědrý den? Mé první setkání s Dickensem proběhlo skrze Vánoční koledu (bylo mi asi sedm) a oblíbil jsem si tehdy knihu a stejně tak i animované zpracování na motivy Pohádek z Kačerova, ve kterém Scroodge (dobrá tedy, Skruže) hrál trefně strýček Skrblík. Je to pro mě jedna z nezbytností vánočních svátků, hned vedle obligátní věty "Harry, jdu do baráku!" a lineckého cukroví. Je to zkrátka nádherný příběh o naději, dechberoucím duchu viktoriánské éry a znovunabývajícím poselství kouzla Vánoc.

9 24.12.2019

Rozepisovat se o tom, že pan Tabery je skvělý novinář nemá příliš cenu, jelikož je to více než zřejmé. Jeho Opuštěná společnost je povinnou četbu pro kohokoli, kdo se zajímá o vývoj dění v naší zemi a chce jej co nejlépe pochopit. Kniha není v žádném případě vtíravá a nevnucuje žádný názor, přičemž je srozumitelná, čtivá a místy vtipná. A jako nádherný bonus je pak užití myšlenek Havla či Masaryka a já, hrdý vlastník převážné části Masarykova a Havlova díla, toto musím zmínit a ocenit. Nelze jinak, než udělit plný počet.

14 19.12.2019

Pana Vondrušku jsem dlouho opomíjel, byť jsem jej znal již dříve jako historika specializujícího se na středověk. Tímto mé povědomí o jeho osobě končilo, ale žádné štěstí netrvá věčně. Zaujal mne po nějaké době, kdy jsem narazil na rozhovory na YT, kde mě šokovaly některé jeho politické názory. Nešlo tehdy o nic tak nevinného jako inklinaci k pravici či levici, ale o výroky hraničící s rasismem a čirou nenávistí, ještě k tomu pronesené s jemným úsměvem a vlídným tónem (žádné hysterické výkřiky podobné lidem jako pan Jakl či pan Okamura). Šokován a zaskočen jsem se začal s jemným masochismem o tvorbu pana Vondrušky zajímat blíže, až jsem jednoho dne vešel do knihkupectví Dobrovský a spatřil svatý grál, který mne ponechal v úžasu a ve stvé strnulosti jsem si nezadal ani s Lotovou ženou. Kdybych fascinací neoněměl, zvolal bych v danou chvílí “Hosana, Pane na nebesích…to chci!”. Knihy byly vyskládány do kompozice babylonské věže (taky jak to s ní dopadlo) a opatřeny cedulkou “k Vánocům pro dědečka”. Pokud chcete, aby váš dědeček pokácel motorovkou, kterou si minulé léto vytočil na kole štěstí v Mountfieldu pár bříz a sejmul tradičně opožděný vlak Českých drah, pak je to ideální dárek a nelze jinak, než doporučit. Sám si neumím představit, že bych knihu dal svému osmdesátiletému dědovi, který je celoživotní milovník Remarqua, ale tedy budiž (asi by mě při všem svém pacifismu prohodil zavřeným oknem). Obálka je vyvedena vskutku mistrovsky, kdy samotný název odděluje dva zdánlivě neslučitelné světy - islámský a křesťanský (Evropu). Na horní polovině vidíme mešity a na dolní polovině v modrém mírumilovném hávu lidi, jak jdou přes jakousi křižovatku…muslimové asi nechodí po ulici a je to něco, co charakterizuje výlučně Evropany, protože muslimové nikam nechodí, ale jsou jen zavření v mešitách, kde osnují plány na to kýžené zničení Evropy…asi takhle přemýšleli při tvorbě obálky. Teď ale k obsahu. Děj se točí kolem odborníka na Orwellovo dílo a kniha je uvozena Orwellovým citátem a proklamací, že jde o fikci, nikoli o predikci. Jde o geniální krok hodný samotného Hegela. Mám-li nesnášenlivé názory a ještě o nich píšu novou bibli české krajně pravicové scény, tak použiji na začátku knihy i v ději samotném jednoho z největších odpůrců kolonialismu, rasismu, útlaku, šovinismu a “bílé nadřazenosti”, který kdy žil a tvořil - Erica Arthura Blaira (George Orwella). V podstatě se tak vyviním ze své vlastní nenávisti a mohu ji s chutí nadále pěstovat. K uvedení, že jde o fikci lze říci asi tolik, že pan Vondruška si udělal krátký exkurz do trestního práva a české právní praxe souzení šíření nenávistných myšlenek či poplašných zpráv a zkrátka pro neomarxisty, kteří by jej chtěli žalovat, vymyslel tuto generální klauzuli krajně pravicové beztrestnosti. V podstatě to funguje na principu, jako když prohlásíte, že vás v následující hodině nemá nikdo brát vážně a jste pouhý humorníček a najednou začnete hajlovat a vybízet ke genocidě, ale jste beztrestný díky vaší prvotní proklamaci, takže se nic neděje. K samotnému ději a příběhu lze říci asi tolik, že hůře a nudněji napsanou knihu jsem dlouho nečetl (naposledy z interestu Gottwaldovy projevy). Styl psaní je jednoduchý (můžeme tušit proč - zdravíme dědečka) a povrchní, byť musím ocenit několik faktických informací, které autor použil v kontextu správně a srozumitelně. K té jednoduchosti je třeba říci i to, že se kniha čte velmi dobře a plynule, byť je to na úkor oné záživnosti. Tak to jsou tedy jakási pozitiva a zklamaně uznávám, že jich moc není. Leitmotivem knihy je vytvoření Českého chalífátu a islámské diktatury, což je v současném výhledu na příštích třicet let asi tak pravděpodobné, jakože Babiš vrátí ukradené peníze, vlastnoručně vypleje všechnu řepku a s Richardem Krajčem odjedou meditovat do Tibetu. Na konci knihy nám autor ukazuje hrdinství dvou vlastenců, kteří si oblékli bílá prostěradla, prohlásili se za Řád Johanitů a odkrouhli imáma, protože se smál Janu Husovi (palivo na tři políčka? - HUS - haha). Navíc je to výslovně uvedené jako akt nejvyššího vlastenectví, což implikuje, že vlastenectví znamená právo oddělat kohokoli, kdo říká blbosti (tak to může leckdo pochopit) a otázkou je, kdo tedy bude určovat, kdo blbosti říká a kdo ne. Závěr je tedy vrchol nevkusu, trapnosti a zastydlého ultrapravičáctví. O absentujících znalostech pana Vondrušky o islámu psát nebudu, protože by tento příspěvek byl třikrát delší než je (a kdo to má číst?). Knihu jsem naštěstí zakoupil ze zvědavosti a se slevou sto dvaceti korun, kvůli poškození (někdo přede mnou se asi neudržel), takže mě ten fakt utracených peněz ani tak neštve. Navíc je dobré mít v knihovně takovou sondu do mysli kryptoradikála. Konečně můžu říci, že z touhy po sebemrskačství si knihu lze užít, ale pokud se na ni hodláte dívat vážným zrakem, pak ji raději nechte ležet. Nerad hodnotím jako “odpad” a proto dávám jednu hvězdu za čtivost, víc ze mě ale nikdo nedostane.

41 19.12.2019

Kolem této knihy jsem v knihkupectví kroužil již půl roku a rozhodoval se, zda jako první postapokaliptický román mého života zvolit Silo nebo právě Metro 2033. Premisa a celkové zasazení do neotřelého prostředí v kombinaci se znalostí počítačové hry zvítězili a mohl jsem se tak pustit do čtení. Musím říct, že první polovina kniha mi přišla bezchybná, přičemž jsem ale pomalu začal pojímat podezření, zda dojde v příběhu k nějakému skutečnému zvratu. Totiž hlavní hrdina působí jako nešika, který má víc štěstí než rozumu a většinu knihy zabírá popis jednotlivých stanic (byť dobrý), abstraktní blouznění různých individuí a líčení nočních můr hlavního hrdiny. Prakticky po celou dobu nevíme v čem hrdinova tajná mise spočívá a neví to ani on sám a nikdo kolem něj (tajemstvím to bylo snad i pro autora). Celý těžkopádný děj spěje k rychlému a zkratkovitému konci, který není příliš uspokojivý. Je třeba ale uznat několik málo akčních scén, které děj rozproudily. I přes tuto kritiku a množství výtek považuji Metro 2033 za kvalitní dílo. Pokud se totiž podíváme na děj prismatem kritiky společnosti, pak zjistíme, že jde o geniální dílo. V popisu lidské povahy a její vlastnosti kamkoli tahat své abstraktní konstrukty a ideologie, a to i přes to, že je to již bezpředmětné. Celý svět shořel na prach a přeživší živoří v útrobách metra, ale i zde se budou lidé snažit malicherně prosazovat ideály bolševické revoluce, vybudování "čtvrté říše", držet se své dogmatické víry, či stále čile pěstovat rasismus (i v prostředí, kde doslova rozhoduje a má cenu každý lidský život). Konec navíc evokuje pohled na člověka, jako na přemoudřelou opici, která má v povaze vše jen ničit. Vnímám to tak, že autor měl potřebu vytvořit manifest svého bytostného odporu i fascinace, které má vůči společnosti, a to vše zasadit do poutavého prostředí, což se mu povedlo. Navíc přihlédneme-li k tomu, že tuto knihu začal psát ve svých osmnácti letech. Pokud tedy odhlédnu od nepřirozeně strojených, dlouhých dialogů a rozvláčnosti děje, pak jde o knihu, která si zaslouží post kultovního díla právě díky originalitě a inteligenci děje.

9 01.12.2019

Pro mě coby člověka, který by se nebál sebe označit za vlastence (v masarykovském smyslu) je čtení tohoto zdařilého souboru esejí poněkud těžké. Těžké nikoli ve smyslu obsahu, čtivosti či ve složitosti tématu. Avšak těžké proto, že popisuje realitu s brutální upřímností a leckde s neskrývanou skepsí. Snad s výjimkou příspěvku pana Honzáka (tradičně s krásným smyslem pro humor) jde vskutku o nehumorné čtení. Texty se dotýkají všech podsatných témat, tedy nejen politiky, ale i sociologie a psychologie a poskytují tak opravdu široký rozhled a umožňují vidět strašlivou skutečnost ve všech možných aspektech naší společnosti a naší země. Kromě známých témat jako kauza Babiš či rostoucí nacionalismus ve mě nejvíce rezonuje hned první příspěvěk, který srovnává kvalitu života ve Vídni a v Praze. Pro názornost relevance knihy trochu okomentuji právě jej. Obě města znám velmi dobře na to, abych věděl, že příspěvek je vesměs pravdivý a erudovaný. Vídeň by s trochou nadsázky šlo označit za "větší fancy Brno" a bylo by to trefné. Praha je totiž mnohem starobylejší a majestátnější a nabízí pohledy, které jsou světovým unikátem. Vídeň oproti tomu, podobně jako Brno, je mnohem umírněnější, funkcionalističtější a klidnější, zároveň taky čistější, uspořádanější a má zkrátka "úroveň". Celé to začíná v detailech jako např. číšník s motýlkem a zástěrou (Jarda Dušek style) i v laciné putyce, usmívající se pokladní v Bille, ve srovnání s Prahou minimální množství žvýkaček a nedopalků na ulici, upravené a zelené trávníky i vedle parkovišť, vkusně a elegantně oblečení staří lidé atd. Výčet by byl nekonečný. Praha je oproti tomu zmatená, špinavá, plná pochybných existencí, plná podvodníků a "tourist scams" a veřejné architektonické zakázky byly prováděný s podezřelými průvodními jevy (viz. Smíchovské květináče). Co je tedy názornějším ukazatelem úrovně naší společnosti a správy věcí veřejných, než právě naše hlavní město? Lze se tak díky tomuto prvnímu příspěvku dívat na problém z perspektivy urbanismu, architektury, veřejné správy, komunální politiky, dopravy atd. A zjišťujeme, že i přes vývoj správným směrem jsme stále pozadu. Nicméně změny jsou viditelné a díky lidem, kteří se s celou situací rozhodli něco dělat (pan Klaus by je snad nazval rýpali a udavači) existuje stále naděje. I díky lidem, kteří do této knihy přispěli. Díky lidem, kteří se rozhodli postavit se drobnému každodennímu zlu, hlouposti a ignoranci. Závěrem chci říct, že tedy i přes značnou depresivnost této knihy mě zároveň nabila chutí po změně a nadějí, že není nic ztraceno, ba naopak. Stále má cenu se zlepšovat a bojovat o to, aby se nám zde žilo lépe a to i proti těm, kteří se zdají být neporazitelní a skrytí za svou moc, peníze a média (a nejde bohužel jen o pana Babiše). Tuto knihu tedy beze zbytku doporučuji a pamatujte...má to cenu!

6 28.10.2019

Číst Žižka je obecně namáhavá činnost a rozhodně to není nic, u čeho by si čtenář řekl “hmm, zajímavé” a pokračoval dál. Je to ten typ knihy, kde je třeba ji na chvíli odložit, uvědomit si, co jsme právě vstřebali a pomalu to zpracovat. Tento složitý proces však stojí za to. A upřímně, kdyby byla Žižkova kniha snadno pochopitelná, pak je něco špatně. Jeho inspirací je Hegel a Lacan, tedy dva z nejhůře uchopitelných myslitelů všech dob (Lacan poměrně více). Žižek však s elektrizující přitažlivostí dokáže jejich myšlenky zvěstovat a doplnit je přitom o svůj smysl pro humor, ironii a provokaci. Východiskem je pro něj nesmyslnost a faktická vyprázdněnost současného pojetí demokracie a materialismu, na který je dle něj (a podle mnoha dalších) drtivá většina světa přivyklá. Zmiňuje zde Berlusconiho pojetí demokracie, kde nad celým tématem levituje myšlenka “je skutečně demokracie nejdokonalejším systémem, když umožní tomuto šaškovi chopit se moci?”. Nabízí se odpověď, že krása demokracie netkví v tom, že umožní chopit se moci těm, kteří to s ní nemyslí vážně, ale naopak tkví v tom, že to umožní i těm, kteří to s ní vážně myslí. Žižka rozhodně nepovažuji za odpůrce demokracie, nýbrž za jejího kritika. A to je v pořádku. Dle Žižka se vedle tohoto tématu přirozeně objevuje myšlenka nespravedlnosti světa, kde chudí umírají hlady a banky bohatnou, přičemž vyspělé státy blahosklonně přivolí k poslání několika pytlů s rýží do Senegalu. Tato mesiášská dobročinnost míří většinou do států s přírodním bohatsvím, které si zmíněné banky a státní instituce zvládly v minulosti přímo či nepřímo v různé míře přivlastnit. Toto jsou jen některé z otázek, které Žižek vymezuje a věnuje se jim mnohem podrobněji a velmi nepředvídatelně (zpočátku na základě argumentů čekáme nějakou tezi, ale dostane se nám teze naprosto opačné). Jako vždy je inspirující, provokující a vede k hlubokému zamyšlení a i přesto, že s ním nemusíme souhlasit, musíme uznat, že je po právu obávaným kritikem západní společnosti.

2 23.10.2019

Jeden z nejsilnějších příběhů podle skutečné události, který se dočkal filmové adaptace. Odvaha hlavní hrdinky a autorky v jedné osobě je dechberoucí a inspirující a psát sáhodlouhé rozbory této knihy je pro mě nyní zbytečné. Kniha je zkrátka skvělá. Čemu se však v příspěvku věnovat lze, je rozbor jednání a motivů hlavních aktérů a jejich spouštěcích mechanismů. Tvrzení, že to vše šlo čekat a autorka si nezaslouží jakékoli sympatie je velmi zkratkovité. Základním východiskem je smíšené manželství (smíšené ve smyslu kultur) a snaha udržet si minimální kulturní spojení s vlastí ze strany Moodyho. Tato snaha vyústila ve frustraci a následný návrat do Íránu způsobil kulturní šok pro samotného příslušníka dané kultury a došlo k obnovení vazeb a konečnému "zapadnutí" na základě kulturních atributů jako jazyk, hudba, jídlo, známé tváře, podnebí atd. Toto je jedna ze základních potřeb každého člověka a při jejím nedostatku dochází k silné frustraci. V tomto případě však pod vlivem nových pořádků započala radikalizace, která byla podpořena znatelně nižší životní úrovní rodiny oproti jejich pobytu v USA. Dalším mezníkem je poté vnitřní rozdvojení, kterému čelí téměř každý kdo vyrůstá či alespoň obecně žije na pomezí dvou kultur (není nutná přílišná odlišnost kultur, uplatní se i rozpolcení například mezi Českem a Francií). Zde se objevuje pocit odcizení i v nově objevené kultuře a nastává kulturní "kocovina" a subjekt se cítí být osamocen. Tyto niterné rozpory můžou následně přejít do agrese, uzavřenosti či depresí coby doprovodného příznaku. Dané zavrženíhodné chování a jednání manžela paní Mahmoodyové není definičním prvkem íránské, ani islámské kultury a dochází k němu z niterných pohnutek. Tyto nemají v žádném případě chování omlouvat, ale naopak pochopit a se zdravou mírou rozumu jej odsoudit. Proto paní Mahmoodyová nemohla toto jednání očekávat a její odvahu vnímám jako vzedmutí sil, o kterých možná sama nevěděla, že je v sobě nese. Kniha by mohla sloužit jako varování pro každého (!), aby v případě volby partnera skutečně uvážil, zda jej doopravdy zná. Zároveň je nutné odmítout myšlenku protiislámské agitace, která tuto knihu často zneužívá. Na světě bohužel stále dochází k podobným případům, bez ohledu na zemi či kulturu a tato kniha by měla být majákem naděje a inspirací pro všechny, kdo si podobnou hrůzou prošli.

6 16.10.2019

Jordan B. Peterson, kanadský psycholog, konzervativec, odborník na všechno a světově proslulý chovatel humrů se opět jal oblažit svět svými myšlenkami, které však nejsou zcela jeho. Ví je totiž každý. To je koneckonců doménou Petersona - říci zjevný fakt tak, že zní přelomově, novátorsky a intelektuálně vytříbeně a na výši. Třeba uznat, že i to je samostatným uměním (I got to give devil his due). Například pravý přítel se údajně pozná tak, že s námi oslavuje naše úspěchy a v době našich selhání nás podpoří. Kdo toto neví, ten by měl vyhledat Petersonových služeb coby psychologa a jeho knihu nechat ležet. Dále způsob jak si najít ženu (či obecně partnera) tkví v nutnosti racionalizace subjektu, tedy v nezbožšťování žen a v nestavění si jich na piedestal, tedy v jejich vnímání jako obyčejných lidských bytostí s individuální povahou. No bravo! Opět, pokud toto někdo dosud neví, pak má zřejmě větší problém, než si původně myslel a 12, 16 ani 40 pravidel pro život to za něj nevyřeší. Cílovou skupinou motivačních knih obecně jsou spíše lidé, kterým už takové knihy nepomohou, ale Peterson to povýšil na zcela novou úroveň. Peterson je zkrátka mistrem intelektuálního sebeukájení, které mu navíc příliš nejde. A pokud se někdo chce mermomocí seznámit s jeho myšlenkami (věřte mi, lze se bez nich obejít), pak existují mnohem časově a finančně ekonomičtější alternativy než tato kniha. Závěrem lze říci, že pokud je J.B. Peterson dle NY Times skutečně nejvlivnějším intelektuálem západní civilizace, pak se nelze divit, že to s ní jde od dvanácti k pěti.

17 15.10.2019

Migrační krize a stěhování národů obecně je tak složitým a tisíce let trvajícím fenoménem, že vůbec pomyslet na sestavení stručného manuálu k problematice se rovná sebedeskriptivnímu prohlášení "to jsem teda blázen" a následnému promptnímu odvozu Holnou a Malotou do ústavu docenta Chocholouška. Nicméně pominu-li celou ideu, pak se jedná o další sbírku klišé a otřepaných frází, které lze nalézt u jiných "rozumných a realistických" protiimigračních šíbrů. Strach a nenávist nebudou nikdy pozitivními emocemi a vždy přinesou jen zkázu a to i tehdy, když se budou tvářit jako opatrnost a zdravá nedůvěra. Sám nejsem sluníčkářem, ale (srov. nejsem rasista, ale...) uvědomuji si, že se svět skládá z lidí a tito mají stejné sny, touhy a cíle a že tu a tam se mezi nimi najde nějaký grázl a je lhostejno, zda je tímto zlotřilcem Ahmed z Bagdádu, Deepak z Bombaje anebo Jaromír z Brandýsa nad Labem. Míchání kultur vždy provázely "porodní" bolesti (Italové v USA v 19. a 20. stol., Španělé ve Francii v 18. a 19. stol., Židé v Británii v 19. a počátkém 20. století atd.), ale vždy to společnost dokázala ustát a zkrátka odmítám sdílet hysterii pana Klause a jemu podobných. Společenské problémy vždy byly a budou a je jen naší povinností jim čelit, a to tak, abychom svým konáním nezpůsobili problémy mnohem větší, o čemž mám v případě pánů Weigela a Klause silné pochyby.

Studnice mouder pro novodobé "cílevědomé, dravé, dynamické, rozvíjející se" chlapce a dívky. Kdyby Machiavelli věděl, jací géniové se ohánějí jeho větami vytrženými z kontextu či si dávají citáty, které nikdy neřekl ani nenapsal (účel světí prostředky) na sociální sítě, asi by raději skočil šipku z věže Palazzo Vecchio. Je paradoxním faktem, že tuto příručku vladaře nečetl ani ten, komu byla určena - Lorenzo de Medici. Dokonce ani nevytvořila vlastní školu "machiavellismu", jak bylo zvykem u dalších filozofů či politologů. Jean Jacques Rousseau (byť ne přímo) z některých Machiavelliho pasáží vychází, ale způsobem, který uznává Machiavelliho pohled na svět jako hořkou realitu, kterou je třeba převrátit. Odtud plyne Rousseaův vliv na rozpoutání Francouzské revoluce. Vladař byl velmi oblíbenou knihou například Richarda Nixona (víme jak to s jeho "vladařením" dopadlo) nebo Henryho Kissingera. Politika je opravdu plná zákulisních her a nečestnosti a jsme toho denodenně svědky, ale to neznamená, že je to v pořádku a že je dobré být konformistou. Historie mnohokrát dokázala, že nečestnost a snaha všechny přechytračit se v konečném důsledku nevyplatila, jelikož se vždy najde alespoň jeden jediný člověk, který si to nenechá líbit a je ironií, že tento jediný člověk častokrát stačí, není vždy nutný ani dav. Realismus je totiž dobrá myšlenka, ale sama o sobě nefunguje, pokud vyjmeme idealismus, který sám o sobě také mnoho užitku nepřináší. To však Macchiavelli učinil. Ze současného pohledu jde o čtivou a informacemi nabytou knihu a skvělé svědectví o italské politice konce 15. století. Je také třeba uznat, že vládnutí tehdejších panovníků popsal bez příkras a bez přívlastků zbožšťujících vládce. Avšak s názorem, že se jedná o sbírku nadčasových mouder nebo převratných myšlenek, bych se neukvapoval. Pokud by totiž došlo k jejich skutečně masovému využití v běžném životě, uplatnilo by se české přísloví "dobrý sluha, ale zlý pán" v celé své kráse.

5 14.10.2019

Nebývá tolik obvyklé, aby se zahraniční spisovatel zabýval českým prostředím (existují samozřejmě slavné výjimky - Skleněný pokoj, Pražské jaro...). V následujícím příspěvku bych shrnul několi mých postřehů. Craig Russell je odborníkem převážně na německé prostředí, což se promítlo i zde, kdy většina postav byla alespoň částečně německého původu a německé prostředí bylo všudypřítomné. Jedná se o psychologický thriller s prvky detektivky a hororu se zaměřením na psychologii sériových vrahů a vychází z poznatků Carla Gustava Junga. I přes akčnost a hororové zaměření se jedná i o intelektuální čtivo a potěší každého, kdo se zajímá o psychologii. Postavy jsou dobře vykreslené, včetně atmosféry a prostředí, které je obklopuje. Zajímavé je pozorování toho, jak autor vnímá české prostředí. Bývá zvykem, že vnější pozorovatel vnímá detaily mnohem citelněji, než zainteresovaný obyvatel, který v daném prostředí vyrostl. Russell se na tehdejší Československo dívá jako na národnostně bohatou zem, která je celou svou historii křižovatkou a z tohoto faktu dokáže těžit, ale i jím trpí. Zároveň jde o mystické, tajemné a melancholicky temné prostředí se spoustou pověstí, pověr a neproniknutelných sociálních rozdílů s prolínající se východní a západní kulturou. TATO ČÁST OBSAHUJE SPOILERY - Je třeba podotknout, že právě vliv východních kultur autor poněkud přecenil. Například vliv slovanské víry (rodnověří) měl v té době na lidovou slovesnost malý vliv. Například postavy Peruna či Velese v dobových pověstech vůbec nefigurovaly a to ani ve slezském, více slovanském (polském) prostředí, stejně tak postava Kostěje, který je postavou výlučně ruské mytologie. Tehdejší prostředí bájí a pověstí bylo silně ovlivněno tím německým (Mikuláš a čert - Nikolaus a Krampus, vodník - wassermann) s příměsí slovanského vlivu (polednice, hejkal), která byla ale naopak přítomná v německém prostředí. Také některé historické reálie poněkud pokulhávají, ale jde jen o detaily, které mi však jako nadšenci do historie nedají spát - československá obecní policie nedisponovala policejními auty, měli pouze civilně zbarvené automobily a pouze v malém množství (v knize se policie pohybuje rychle a hbitě pomocí automobilů, skoro ve stylu Kobry11), v těchto autech se zcela jistě nevyskytovaly vysílačky, pořádek na venkově zajišťovalo četnictvo, Sintové neměli zásadně maďarská jména, ale německá, čs. armáda neměla žádná polopásová vozidla atd. Avšak se studiem prostředí tehdejšího Československa si dal autor velkou práci a je třeba to ocenit a těchto pár detailů prominout. Tolik k prostředí, které v knize hraje velmi zásadní roli. Co se týče děje, tak napětí počíná hned po prvních pár stránkách a postupně graduje a neupadá a za velmi vzácný jev v tomto žánru považuji absenci nadbytečných popisů či rozvláčnosti. Možná přeháním, ale měl jsem dojem, že žádná stránka zde není navíc, a to velmi oceňuji. Autor také umí dobře mást čtenáře a svést jeho podezření z vražd z jedné postavy na druhou (já osobně jsem operoval s myšlenkou doktora Bartoše a výměny s jeho dvojčetem, poté i s doktorem Kraklem, který sabotoval léčbu, podstrčením skleničky Macháčkovi). Jednotliví vrazi jsou rovněž působivě pojmutí a děsivost a šílenství z jejich popisů opravdu čiší. Mysteriózno je zde uchopeno také velmi mistrně (zaujala mne zejména rozpolcená osobnost klauna Mládka). Závěr knihy přijde z ničeho nic a pro mě byl poněkud překvapivý (byť místy přitažený za vlasy - po stovky let tajné dveře ve věži nikdo neobjevil a po pár dnech však Kosárek dveře beze všeho objeví, kostra Jana Černého Srdce na trůnu a hořící zástěra působí poněkud lacině). Epilog a doslov mají svou váhu a knihu příjemně doplňují. Celkově jde o neotřelé dílo, kterému by slušelo i filmové zpracování a i přes drobné detaily skvěle zpracovanou, napínavou knihu s perfektní atmosférou a mohu ji beze zbytku doporučit. Craig Russell příjemně překvapil!

3 14.10.2019

Pro mě první kniha tohoto autora a určitě ne poslední. Podle anotace se dá předpokládat, že půjde o post-apo ve stylu střetů mezi skupinami zachovávajícími "staré pořádky" a mezi nově vzniklými "nájezdníky. Děj se však ubírá jiným, velmi zajímavým a neotřelým směrem a dochází k několika nečekaným zvratům, které čtenáře jen tak nepustí. Nepochybně nadstandard v žánru young adult. Bývalé povolání Alexe Scarrowa, coby herního designéra se projevuje vtipnými a trefnými referencemi na herní kulturu. Nenáročná četba, která umí zaujmout a pobavit. Jedinou výtkou je snad evergreen všech výhrad čtenářů, a to délka a rozvláčnost, ale zkušený čtenář už si na tento jev jistě dávno zvykl.

10.10.2019

Myslím, že pokud člověk nepočítá se srovnáním se Stoletým staříkem (což by skutečně neměl), pak Anders naplní jeho očekávání, pokud je jím vtipná, odlehčená a nenáročná kniha. Jonasson se stal jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů (netřeba si fandit, mám jich 54) a některé knihy jsou zkrátka slabší a některé bestsellery. Je jasné kam patří Zabiják Anders, ale i přesto si Jonasson drží svůj styl a humor. Některé pasáže o přitroublosti a sociopatii Anderse v kombinaci s vypočítavostí a emoční inteligencí farářky tvořili opravdu komickou atmosféru a narážky na politické dění vše okořenily. Argument, že zde chybí setkání se státníky a proto je kniha horší je na úrovni argumentu, že ve Sbohem, armádo chybí nosorožci a proto se nelíbí tolik, jako Zelené pahorky africké...cítíme, že to mírně pokulhává. Za mě 4/5.

5 30.09.2019

Na cestě bych bez nadsázky označil za stěžejní dílo americké literatury 20. století, byť nevznikalo s tímto záměrem. Rovněž je to jedna z mých 20 nejoblíbenějších knih. Divokost a nespoutanost hlavních hrdinů může leckoho odradit a vyvést z míry, jelikož vše v knize uvedené byly skutečné události (někdy jen trochu přibarvené). Beatnická generace vznikala v druhé polovině 50. let, ale její kořeny sahají až do let čtyřicátých. Generace, která nepřímo předznamenala vznik hnutí hippies, bojovníků za lidská práva a její akademická odnož korespondovala s frankfurtskou filozofickou školou. Je to tedy jeden z dílků skládačky obecného fenoménu "liberálů", jistě v neučesané a roztěkané podobě. Na cestě je zřejmě nejlepší způsob, jak se s kořeny tohoto nesourodého hnutí (zdánlivě bez programu) seznámit. Kniha je unikátní ve všech směrech, ve kterých jen unikátní být může. Styl psání na roly papírů v podobě nepřerušovaného toku myšlenek je přelomovým přístupem, který zajišťuje autentičnost a překvapivě čtivost a spojení reálna a fikce pomocí spojovacích vysvětlujících klíčů (Roman à clef - podobně např. Capote, Hemingway, Orwell) je použito mistrně.
Zároveň se jedná o originální zpracování knižní podoby road movie, které svého času bylo novým, pouhých 10 let starým trendem. Postavy jsou nastíněny bez příkras a se surovou přesností. Drogy, jazz, nevázané vztahy a časté pouhé bloumání světem byly vyjádřením prosté touhy po životě lidmi, kteří by v dané době nemohli žít jinak, než v tristních podmínkách. Byla to ztracená generace díky hospodářské krizy a světové válce, kdy působení těchto faktorů dalo vzniknout zmíněné touze po svobodě (patrné jsou prvky anarchismu či nihilismu). Pro mě inspirativní, nezáměrně silné, působivé a místy úsměvné, přičemž energie z každé příhody jen čiší.

4 30.09.2019

Je přirozené, že pokud někdo z mnoha pohnutek tíhne k nenávistné ideologii, která je založena na pseudovědeckých prohlášeních a emocích působících na naše nejhorší pudy a zvráceným způsobem převrácené archetypy, pak vidí příležitost v každém seriózně tvářícím se dílu, kterého se může chytit a dát tak svému myšlení směr, mantinely a "program" a nejlépe to celé zabalit do intelektuálního filozofického hávu okořeněného o trochu domnělého "zdravého rozumu". Problematika černošského obyvatelstva je prakticky založena na tom, že nejrůznější evropské národy násilím odvedly obyvatele Afriky do svých kolonií, kde je spoutali do řetězů, bičovali, dali nálepku hloupých leč užitečných a naložili s nimi tak, jak si mysleli, že s nimi naloženo má být, jelikož otroctví bylo přeci přirozené již ve vyspělé antice a je člověku vlastní, takže není o čem pochybovat. Evoluce lidského myšlení však ukazuje příklon k niterné potřebě po svobodě každé lidské bytosti, ať již má tato svoboda jakoukoli podobu (svoboda pohybu, vyznání, slova, vzdělání, manželství...). Tento přírodní zákon a touhu zakotvenou v archetypalním vnímání světa nelze vytěsnit. Jistě má člověk potřebu ovládat a stejně tak být ovládán, ale i tyto mají své hranice. Odebrání veškerých svobod jedné skupině obyvatel ji z hlediska sociologického i psychologického uvrhne do stavu kulturního úpadku a taková kultura hledá velmi těžko sílu se vzchopit. A za to afroamerickou komunitu velmi obdivuji, že něco takového dokázala (Maya Angelou, Malcolm X, Martin Luther King...). Africká kultura obecně je fascinující a nese mnoho nadčasových prvků a historických reálií, které potvrzují její svébytnost a vyjímečnost (např. univerzita v Timbuktu). Tvrdit, že černá rasa je méně inteligentní či více agresivní je dle mého velmi omezené a jistě by jej daný tvůrce tohoto prohlášení učinil do očí například Richardu Theodoru Greenerovi (první afroameričan na Harvardu v roce 1922 - roce vzestupu Ku Klux Klanu) či snad mnohem v kontextu dnešní doby velmi nadanému studentovi z předměstí Atlanty, toho času studujícího na Yale či tísícovkám jim podobných. Kriminalita v USA je historicky spjata s Iry (Dean O'Banion, James Bulger...), Italy (Al Capone, Vito Genovese...) či Židy (Louis Buchalter, Mickey Cohen, Dutch Schultz...), což evokuje tezi o vyloučených znevýhodněných a diskriminovaných menšinách, které byly skutečně až do 80. let (!) minulého století terčem vtipů, urážek a stereotypů v kultuře USA, právě díky napojení na organizovaný zločin. Černošská kriminalita se v duchu rasismu v americké společnosti odsouvala, díky uvědomění obscénní potřeby přesunout afroameričany na druhou kolej z důvodu jejich historické perzekuce. Je to skupina, která nastavuje zrcadlo celé americké společnosti, potažmo celé západní společnosti a je tedy pohodlnější tvrdit, že si za svůj vývoj mohou sami, než připustit, že byl utvářen zvenčí a neexistuje reálná snaha o nápravu kromě snahy několika "levičáků a hipíků", kteří se setkávali jen s posměchem většinové společnosti. Problém afroameričanů skutečně složitý je, ale zejména ve vztahu k přičinění západních civilizací. Tvrzení o nižším IQ, agresivitě, servilitě a náchylnosti k slabostem vypovídá mnohem více o tom, kdo toto tvrzení činí, než o samotných afroameričanech. A pokud někdo stále odmítá myšlenku, že všichni lidé jsou si rovni a kultura zde hraje druhotný aspekt, který je sice významný, ale pro obecné posouzení rovnosti ne tolik, pak tento by měl otevřít oči nebo se alespoň s lidmi z jiných "ras" přijít do styku a poznat, že se skutečně nijak neliší co do lidské důstojnosti. A pokud k tomuto přistoupit nechce, pak je mu dostatečným trestem život s myslí ovládanou nenávistí. Závěrem, knihu jsem si přečetl se zájmem, jelikož mne upřímně zajímal názor pana Duka, jehož podobu jsem samozřejmě předpokládal a je pravdou, že kniha mne opravdu utvrdila v mnoha faktech. Ve faktech, že Ku Klux Klan po právu dostal, co si zasloužil a pan Duke je vnímán jako legračně děsivá figurka americké politiky a modla několika incelů a zklamaných a zhrzených bílých mužů, kteří se při své nordické mužnosti a síle bojí černošské studentky.

Mé první setkání s ruskou literaturou vůbec, které tak započalo lásku na celý život. Starý motiv "ústupu modernitě" zde funguje beze zbytku a odvíjí se od něj příznačná ruská melancholie, která svého vrcholu dosahovala právě na přelomu století 19. a 20. a proto je zde ve své čiré, krystalické podobě a bravurně zachycena Čechovem. Neumím to popsat, ale vždy se mi ve spojitosti s Višňovým sadem vybaví úžasný ruský film (rozhodně stojí za shlédnutí) s poetickým názvem Unaveni sluncem, který podobnou melancholii zachycuje stejně věrně, byť na jiném pozadí než právě Višňový sad. Pro mě srdcová záležitost a geniální dílo geniálního Čechova!

6 29.09.2019

Nejpopulárnější Karikova kniha, která mě opravdu zaujala díky mé lásce k přírodě, horám a hororům. Forma jakéhosi rozhovoru s někým, kdo příběh údajně zažil je poutavou, originální formou, jak hororovou knihu pojmout. Tento postup se uplatňuje více ve filmové tvorbě. Děj je dobře sestavený, vypravěčské schopnosti autora jsou na úrovni a drobné detaily skutečných a dohledatelných stránek a údajů jsou třešničkou na dortu, která dělá z Trhliny tak trochu interaktivní knihu (...dej si pozor na les...). Je třeba říci, že začátek se poněkud táhne, ale poté se děj začne ubírat správným směrem a mysteriózno již graduje. Jednou z mnoha předností (ne-li největší) této knihy je její zasazení do slovenského prostředí, které je nám tak blízké a známé, přičemž u hororů je pocit identifikace s prostředím klíčový pro intenzivní zážitek. Proto horory například z japonského prostředí (jakkoli mohou být skvělé) nikdy nebudou pro čtenáře nacházejícího se v Česku fungovat tak, jako horory z prostředí střední Evropy. Jedná se podle mě o velmi podařené dílo a zasloužený bestseller. Zaujala mne natolik, že jsme s přáteli (a fanoušky knihy) naplánovali lednovou expedici na Tríbeč, tak doufejme, že nás nestihne osud Waltera Fischera.

P.S.: Filmové zpracování je pravým opakem literárního zpracování a pokud někdo nechce ztratit 111 minut svého času, pak by se měl vyvarovat chyby, kterou jsem udělal já a měl by zůstat u zážitku z knihy.

13 28.09.2019

Po předchozím přečtení Trhliny jsem se nemohl ubránit srovnání, které však Strach ustál. Jiný příběh, vyprávěný stejným způsobem. Opět motiv smolaře z malého města a tajemné síly, která musí být odhalena a identifikována, k tomu navíc temné vzpomínky z dětství. Sečteno a podtrženo tady máme klasický horor, kterých po světě vzniklo a vznikají desítky, snad stovky. Čím je tedy Karika tak výjimečný? Jednoznačně prostředím. Dobře napsaných hororů z prostředí Čech a Slovenska není mnoho a atmosféře záměrně vyvolaného strachu napomáhá, když si můžeme představit, že něco podobného se může stát i nám, jelikož se děj odehrává několik kilometrů od našeho bydliště, nikoli v lese ve státě Washington nebo floridských bažinách. Chtěl jsem nenáročnou, hororovou knihu, ke které si uvařím čaj a přečtu ji nejvýše za tři dny, a přesně to jsem dostal. Jako velmi příjemný detail mi přišly reálné názvy ulic a míst, dal jsem si práci a zadal tyto názvy do google maps a mohl jsem se tak (alespoň virtuálně) pohybovat přesně v místech, kde se děj odehrává, což zesílilo můj zážitek z četby a umožnilo ještě pronikavější vžití se do děje. Vesměs příjemná kniha, která nedosahuje kvalit Trhliny, ale je schopná vedle ní obstát a pozornost si bezpochyby zaslouží.

6 28.09.2019