Nefilim komentáře u knih

Houby jsou složité organismy, stejně jako rodiny. Na povrchu je vidět jen plod komplikovaného systému. Viktorie Hanišová se přes houby dostává k hnisu, který musí ven. Sisi postupně odhaluje trauma, které ji odsoudilo k věčnému outsiderství. A napsáno je to skvěle, takže tato kniha určitě není na houby.

11 28.07.2018

Indickou sběračku výkalů, italskou parukářku a kanadskou právničku od sebe dělí tisíce kilometrů. A spojují je vlasy, ze kterých autorka s úctou ke každé hrdince splétá globálně srozumitelný cop o vzdoru vůči předsudkům, které mají v odlišném sociálním prostředí různou podobou. Kniha je napsaná stručně a věcně. Bez přílišného patosu nabízí řešení z naprosto zoufalé situace na tři způsoby.

8 26.07.2018

Život na dědině není žádný med. Petra Dvořáková ho líčí napříč generacemi přes konzervativní i pokrokovější obyvatele. Opravdu šťastný v této vsi není snad nikdo. Autorka se postavám nevysmívá, i když si o to svým jednáním často říkají. Dědina je díky nářečí hodně autentická, všechny čtyři části dobře rozehrané, ale místo pointy přijde spíše jen vědomí věčného koloběhu, z něhož není lehké odbočit.

4 10.07.2018

Tísnivá atmosféra, spousta symboliky a dva lidé skrývající před sebou tajemství. Ptačí tribunál se odehrává v kulisách jako z mrazivého hororu, ale autorka místo strašení pozvolna rozehrává křehký vztah dvou lidí, kteří si jako pokání zvolili osamělost. Nečekejte detektivku, tady jde především o emoce. A chce to mít při čtení trpělivost, stejně jako má Allis ve svém dobrovolném vyhnanství.

7 14.06.2018

Molly má do Simona daleko. Nebýt pár kil navíc, je to tuctová holka. Příběh totálně queer rodinky, kde jsou všichni cool a ujetí, mi neseděl. Podělaným navrch mi přijde jako snaha po úspěchu Simona do knihy protlačit co nejvíce duhového tématu. Tentokrát to ale úplně nevyšlo. A nebo už jsem na yoli starý :-)

2 08.05.2018

Někdo může namítat, že si jsou knihy hodně podobné, pro mě je to autorský styl, který 3x zafungoval. Každý odstavec má pro vyprávění význam a i za vedlejšími postavami je často zajímavý příběh. Slepá mapa sahá od první světové války až po sametovou revoluci a navzdory spoustě lidských traumat je především o tom, jak je důležité umět být spokojený i v časech, které spokojenosti vůbec nepřejí.

10 26.04.2018

Martin Váša si to udělal sám. Napsal si knihu, kterou si chtěl nejspíš sám přečíst a obsadil se do hlavní role. I když jeho alter ego řeší dost povrchní záležitostí a občas působí dost ukňouraně, má to styl, je to zábavné, čtivé a nakonec je i o čem přemýšlet. Být originální a zároveň sám sebou je nová černá...

3 12.04.2018

Když vás nechá snoubenec a otec onemocní Alzheimerem, je čas na restart a především přítomnost. Rachel Khong zvolila deníkovou formu, takže může nahodile mixovat emoce, poznatky ze zdravotnictví, střípky z minulosti a hlavně nápadité až absurdní úvahy, které ale nesouvislé vyprávění ještě více rozbíjí. Dozvěděl jsem se třeba, že Pluto je menší než Rusko. A banánová obálka je další Plus.

1 11.03.2018

K Malému princi jsem si nenašel cestu ani po letech. Ten příběh mi vždycky přišel tak nějak neuchopitelný. V knize je spousta hezkých symbolů a podnětů k přemýšlení, ale text sám o sobě mě prostě míjí.

4 18.02.2018

Hana ví, co je nejlepší pro ni. Když Vikiho šoupne k babičce, naopak tím prospěje spíše jim oběma a zůstane jí jen seriálová role. Kdo si dřív zvykne na nové poměry, vyhraje. Nejde totiž o to, co chceme, ale co máme. Všichni jsou tady občas na ránu, ale nakonec vám jich bude líto a budete si přát aby závěr byl opravdu nejlepší pro všechny. Autorka dokonale trefí každé slovo. Postavy nechává přesvědčivě jednat, přemýšlet i mluvit bez uvozovek.

5 17.02.2018

Aby bylo hned jasno, nedočtete se tady o tom jak napsat bestseller, ale co mají společného knihy, které už se bestsellery staly. To je jako řešit rovnici od výsledku k zadání. Čím více máte analyzovaných knih načteno, tím pro vás bude Šifra zajímavější. Algoritmus mimochodem největší potenciál vysokého prodeje předurčil Kruhu od Davea Eggerse, jejíž první kapitola se vleče až na stranu 257! Takhle si teda bestseller nepředstavuju. A rada závěrem: Vyhněte se vykřičníkům!

09.02.2018

Alena Mornštajnová stejně jako v Haně pospala pořádný kus české historie. Při vyprávěný přeskakuje v čase i mezi postavami a díky propracované formě a srozumitelnému jazyku to všechno skvěle funguje. Nikdo neumí tak krásně psát o nehezkých věcech jako ona.

5 17.01.2018

Kniha, která se dá přečíst za jediný den, ale v paměti může zůstat navždy. Pošťákův život je spíše prázdný a podivný než podivuhodný. Upne se na cizí korespondenci a stane se součástí křehkého příběhu o malém soukromém Japonsku uprostřed Kanady, který se krásně zacyklí a dá se číst znovu s vědomím věčného koloběhu.

2 04.01.2018

Dospívání v době syntetických tkanin nebyl žádný med. Simona Bohatá socialistické školství líčí pohledem ironické outsiderky, útržkovitě, téměř bez dialogů a hlavně zatraceně vtipně. Rozesmála mě v každé ze 42 krátkých kapitol. A to se jedná o knihu o ne zrovna idylickém dětství. I když jsme vyrůstal v jiné době než autorka, tohle retro ve mně probudilo pár zavátých vzpomínek. Máňa snese srovnání s Hrdým Budžesem.

3 26.12.2017

Žádná roztomilá zvířátka, ale jejich pohnuté osudy plné životních mouder. Autorka ve svém originální počinu zúročila poznatky ze zoologie, historie i světové literatury. Každá povídka je vypravěčským způsobem jedinečná. Občas zvířata dokonale nahradí lidské postavy, jindy jen projdou kolem. Na mně největší dojem zanechal kafkovsky laděný opičák, putující mlž, a sloní stádo obeznamující potomky s dějinami krutosti. Pro milovníky zvířat naprostá. povinnost.

1 02.12.2017

Cunningham se rozhodl dát pohádkovým postavám lidský rozměr, nechal je prožívat traumata a podléhat vášním. Důvěrně známe příběhy tak získaly nový rozměr, ale většinou přišly o svou podstatu. Postavy totiž mají v pohádkách především sloužit vyprávění. Cunningham je přenesl do 21. století, kde prožívají zmodernizovanou variaci na původní příběh. Jednotlivé povídky většinou nefungují, protože pohádkové motivy jen nakousnou, chybí jim vývoj a pointa. Snad jen Neochvějný, cínový na vztahu rodičovského páru, který k sobě po krizi opět našel cestu, citlivě odkazuje na fatální spojení mezi vojáčkem a baletkou. Zbytek knihy bohužel balancuje mezi fraškou a marnou snahou dát pohádkám nové poselství, přičemž je často zbavuje jejich kouzla.

2 05.11.2017

I když se drama o rodinných vazbách, které jsou labilní stejně jako finanční trhy, dost vleče, Joël Dicker mě nutil číst dál a dál, až odtajnil Drama, k němuž kniha od počátku směřuje. V závěru je sice příběh trochu překombinovaný a postavy s přibývajícím věkem ztrácejí sympatie, 420 stran přečtených za týden však mluví za vše.

1 28.10.2017

"Naprosto strhující příběh plný zvratů" je spíše naprosto vykonstruovaný a tak naivní, až je k smíchu. Dovolil bych si parafrázovat jeden z prostoduchých dialogů:
"Nepřijde ti to zvláštní (hloupé)? Zní to , jako by byla duchem nepřítomná.
"Zvláštní (hloupé) to teda je, a jak," odvětí Marco pomalu.
Původně jsem chtěl dát dvě hvězdičky, ale za tu "dechberoucí" poslední stranu šla ještě jedna dolů.

12 14.10.2017

Opravdu jde o tak přelomové dílo, které může čtenáře zaujmout i o půl století později? Humanistické poselství je sice krásná věc, ale vyprávění hodně vázne. Kniha popisuje pro děj spoustu nepodstatných informací a to, na co láká, se vlastně odehraje na pár stránkách.

3 07.10.2017

Žádný zázrak se nekonal Emma Donoghue už totiž jeden zázrak napsala, a ten se jmenuje Pokoj. Námětem je opět dítě nazírající na realitu zkreslenou perspektivou. Jenže zatímco Pokoj byl vyprávěný pohledem izolovaného Jacka, postící se Anna je jen nezaujatě pozorovaným subjektem.

1 16.09.2017