nefernefer komentáře u knih

„Její výstřední chování zcela zaplnilo můj život, našlo si místo v každém zastrčeném rohu, hodinový ciferník obsadilo útokem a bez výjimky spolykalo každičkou chvilku. Já její bláznovství přijal s otevřenou náručí, a jakmile jsem je držel, náruč jsem sevřel a paže pevně přitiskl k tělu, abych to do sebe všechno nasál. Jen jsem se bál, že takové sladké bláznovství nemůže být věčné.“

Předně musím říct, že je to opravdu moc dobře napsané. Čte se to samo. Jen mi zpočátku trochu vadila ta naprostá nepravděpodobnost téměř čehokoli. Ale když jsem na tu hru přistoupila a přestala řešit, že „tohle je úlet“, oprostila se od rozumového vnímání a prostě si řekla, že příběhy nejsou od toho, aby vždycky odrážely skutečnost, tak jsem se najednou ocitla v písni a jen se nechala unášet její melodií. Krásnou. Na povrchu veselou a hluboko uvnitř smutnou.

V anotaci se píše, že ve Francii se čtenáři nad touto knihou nahlas smějí v pařížském metru. Tak nevím. Asi mají Francouzi jiný smysl pro humor. Je to čtení občas úsměvné, ale určitě ne k popukání. Stále v pozadí cítíte tu blížící se hrozbu. Daleko víc je kniha melancholická, nesmírně láskyplná a nakonec i velmi dojemná. Stejně jako ta píseň, o které se v ní píše. Určitě si ji pusťte.

„Maminka mi často vyprávěla příběh, jehož hrdinou byl Mister Bojangles. Příběh krásný, roztančený a smutný, tak jako jeho hudba. Proto taky mí rodiče tak rádi tančili slow právě s Mistrem Bojanglesem, jeho hudba byla citu plná. Žil v New Orleans, a i když už od té dávné doby uběhla spousta času, dodnes se tam nic nezměnilo. Zpočátku cestoval se svým psem a ve staromódním obleku. Pes mu potom umřel a nic už nebylo jako dřív. Mistr Bojangles chodil tancovat do barů, pořád v těch starých šatech, a tancoval bez ustání, jako mí rodiče. A aby tancoval a nepřestával, lidé mu platili pivo. Tančil v těch svých příliš velkých kalhotách, vyskakoval hodně vysoko a dopadal úplně potichu. Maminka říkala, že tančil, aby se mu vrátil jeho pes, věděla to jistě. A ona zase tancovala, aby se vrátil Mistr Bojangles. Proto tancovala pořád. Aby se vrátil, prostě proto.“

31 21.11.2019

Haiku mám opravdu moc ráda. Ale musí být buď poetické, nebo mít nějakou pointu, v ideálním případě oboje. Autor, který dokáže takové haiku napsat, má můj neskonalý obdiv. V případě této knihy mě však čekalo zklamání. Samozřejmě, že mezi tím ohromným množstvím se mi jich několik líbilo. Ale spočítala bych je na prstech a to je málo. Taková haiku jako -

Plísním koně
za to že sežral
horskou růži

Žáby vespolek
opěvují svátek
otvírání hrází

- na mě nepůsobí ani poeticky, ani ve mně neprobouzejí žádné emoce. Ale možná je jejich kouzlo na mě příliš skryté. Jsem zkrátka nedovtipa a potřebuji větší než homeopatické množství poetiky, abych ji byla schopna ocenit.

19 19.11.2019

„Jakékoli bytosti, které by toužily zničit jiný SVĚT, vždycky dávno předtím zničí samy sebe.“

Klasickou sci-fi nečekejte. Je to spíš takový psychologický román a ekologicko sociální agitka, apelující na lidstvo, aby se vzpamatovalo, než si tu větev pod sebou opravdu podřízne, v jednom. Ale moc dobrý. Nutí vás to přemýšlet. Navíc je to tak chytře napsané, že si čtenář není jistý vůbec ničím. A prostředí psychiatrické léčebny s příběhy jednotlivých pacientů je všechno jen ne nudné. I když s těhotným chlapem to už autor podle mě trochu přehnal. :o) Ale co už. Vždyť je to sci-fi. Takže určitě doporučuji ne milovníkům mimozemšťanů, ale především milovníkům dobře napsaných příběhů.

32 14.11.2019

Jak vidno z předchozích komentářů, nějaké spokojené čtenáře si kniha našla, takže úplně zbytečné její vydání asi nebylo. Já mezi ně však patřit nebudu. Já ani nemám chuť psát na ni komentář, protože nevím, co bych vlastně měla komentovat. Prázdno? Nic? Jen ztráta času. Jednu hvězdu dávám za obálku a formát cigaretové krabičky.

Namátkou pro představu:

OPOJNÝ PODVEČER
Víno má dvě růže
Smíchem hádat může tóny
Pláče bílé chvíle
Má krev křídla dávno zřídla

Kalné povečery
Opilost je smělý rytíř
V plné zbroji stojí
V slepé sklence existence

13 14.11.2019

„Nerozumná rozhodnutí a zbytečné cesty občas jen tak pro radost podnikám rád. Připomínají mi totiž, že jsem svobodný člověk − ne jen otrok touhy po efektivitě. Rozum je možnost, ne zákon.“

Tohle už je několikátá knížka, kterou od Ládi čtu. Dokonce jsem zašla i na jeho přednášku a rozhodně to všem doporučuji. Tak dobře jsem se už dlouho nebavila. Takže jsem věděla, do čeho jdu, a knížka nezklamala. Moc hezké odpočinkové čtení. Jen jsem si říkala, že na to, jak je kniha evidentně s láskou dělaná, a na to, že má v tiráži uvedené hned tři jazykové redaktorky, tak v ní zbylo příliš chyb. A to je škoda. Ale po obsahové stránce nemám co vytknout. Ráda si přečtu další.

42 10.11.2019

„Se svobodou je to stejné jako se samotou. Je to vnitřní stav. Svobodný se můžeš cítit v jakékoli situaci. [...] Někdo se může cítit svobodnej i ve fabrice, jinej bude na louce se zvířatama jako ve vězení.“

Osm rozhovorů s lidmi, kteří žijí o samotě. Někdo víc, někdo méně. Úplně odstřižený od okolního světa ale není nikdo z nich. Všichni udržují styk s civilizací, někteří i pracují, ale žijí zkrátka sami. Důvody, proč žijí sami, se různí. Někdo si samotu vybral cíleně, jiný k ní byl dohnán okolnostmi. Každý se s ní popasoval po svém. Zajímavé je, jak moc se od sebe liší rozhovory vedené s ženami a rozhovory vedené s muži. Ačkoli všichni bez výjimky disponují celkem vysokou inteligencí, tak ženy z toho vycházejí jako samostatné, silné, pragmaticky uvažující osobnosti a muži ve většině případů jako ztroskotanci, kteří nezvládli svůj život, nebo naprostí magoři. Rozhodně však knize nelze upřít čtivost. Ono nahlédnutí do cizích oken, cizích životů je přece tak lákavé.

„Já nikdy nechtěl bejt sám, přál jsem si mít rodinu, děti, nějaký věci... A nevyšlo to. Tak jsem se tím probolel. Samotou se můžeš jedině probolet.“

39 06.11.2019

„Uvnitř úlu probíhá jasně vyladěná komunikace. Vše je tak blízko, že už ani nevím, zda lze odlišit mluvení od poslouchání a jazyk od vnímání. Nutí mě to přemýšlet. Jak velká část řeči, jak velká část toho, co ze sebe vydáváme, je spojena s tím, jak posloucháme, jak se díváme, jak se dotýkáme? A co říká o potřebě blízkosti či vzdálenosti?“

Ano, skutečně lze tuto knížku pojmout jako včelařského průvodce pro začátečníky, jak zmiňují předchozí komentáře. Je v ní spousta praktických informací a užitečných odkazů pro toho, kdo by se chystal založit si vlastní úl. Ale zároveň se jedná o nepřetržitý tok poměrně příjemného filozofování, které se netýká pouze včel. Přiznám se, že jsem moc nevěděla do čeho jdu. Čekala jsem nějaký příběh. Tak úplně jsem z anotace nepochopila, že se jedná o autobiografii. Vlastně o takový „deník“, ve kterém autorka zaznamenávala nejen, co se skutečně dělo, když se rozhodla chovat včely, ale rovněž co se jí při tom honilo hlavou. Takže příběh se sice nekonal, ale to nevadí. Nechat se unášet proudem myšlenek na téma fascinujícího života včel, potažmo komunikace a vztahů života lidského, bylo docela příjemné.

22 03.11.2019

Těžko hodnotit jako celek, protože každá povídka je jiná. Některá mě oslovila víc, některá méně. Ale žádná z nich není vyloženě špatná. Jednoznačně nejlepší je podle mě Zahrada. Ta je skutečně výborná. Každopádně fandům scifi a fantasy určitě doporučuji. Přestože jsou autoři vybraných povídek teprve začínající a neznámí, nejsou to žádní podřadní pisálkové. Píší možná lépe než někteří „zavedení“. Takže resumé: Zahrada a Zákon smečky si zaslouží plný počet, a když to zprůměruji s ostatními, vychází mi pro antologii jako takovou poctivé tři hvězdy. A ještě poznámka na závěr: Krasavici z obálky uvnitř nehledejte. Není tam. :o)

17 31.10.2019

„... realita, i když může být děsivá a bolestná, je také jediným místem, kde najdeš skutečné štěstí. Protože realita je reálná.“

Paráda! Úchvatná pohádka pro dospělé. Noticka na obálce „Willy Wonka a Matrix v jednom“ naprosto přesně vystihuje moje dojmy z téhle knížky. Nesmírně jsem se bavila a to přesto, že mě videohry úplně minuly a v životě jsem žádnou nehrála (fakt si nevymýšlím). :o) A i když mi tím pádem samozřejmě unikla spousta narážek, tak jsem neměla pocit, že bych se ztrácela. Je to skvěle napsané, takže se orientuje i naprostý herní ignorant jako já (ostatní odkazy na popkulturu osmdesátek jsem jako „Husákovo dítě“ chytala celkem v pohodě). Chuť si zahrát to ve mně tedy na rozdíl od ostatních nadšených čtenářů neprobudilo. Ale možná si pustím Svatý grál. :o)

38 29.10.2019

„Stejně jako se ženy bojí přijímat, bojí se muži dávat.“

Nevím proč, ale myslela jsem si, že to bude kniha vtipných postřehů nebo něčeho jako fejetonů z oblasti partnerských vztahů. Omyl. Je to taková ta kniha typu příruček, jak lépe komunikovat, jak být šťasný, jak zlepšit ve svém životě to nebo ono. Nejprve mě to zaskočilo, ale pak jsem si řekla vlastně proč ne. Sice jsem se musela povznést nad ten typicky americký přístup, spočívající v nekonečném omílání téhož, aby si to ten „blbeček“ čtenář konečně zapamatoval, ale v konečném důsledku jsem se dozvěděla spoustu užitečných věcí, které jsem (přiznávám bez mučení, že nejsem telepat a mužům do hlavy nevidím) opravdu nevěděla. Pokud nejste „pan nebo paní dokonalá“, co žije v naprosto úžasném vztahu bez jediného mráčku, ale občas to mezi vámi trochu drhne, tahle kniha vám umožní se na věc podívat partnerovýma očima. A možná zjistíte, že problém je jenom v tom, že jste jeden druhého špatně pochopili.

„Ženy by měly chápat, že když muž mlčí, říká tím: ‚Ještě nevím, co říci, ale přemýšlím o tom.ʼ Místo toho však slyší: ‚Neodpovídám, protože mi na tobě houby záleží a hodlám tě ignorovat. To, co jsi řekla, není vůbec důležité, a proto neodpovídám.ʼ [...] říká tím: ‚Potřebuji nějakou chvíli, abych si to mohl promyslet...‘ Neuvědomuje si, že žena by to mohla chápat jako: ‚ Nemám tě rád a tvé řeči mi lezou na nervy.‘ “

22 17.10.2019

„...pokud není možné změnit přítomnost, jaký má vůbec smysl se do minulosti vracet? [...] Přítomnost se sice nezmění, ale pokud se změní naše myšlení, je smysl této židle nepochybně veliký.“

Jedna kavárna, jedna židle a čtyři příběhy. Křehká snová atmosféra zvláštního mikrosvěta jediné místnosti, kde se celá kniha odehrává, jako by vypadla z nějaké Murakamiho knihy. Strávila jsem v tomto prostředí jedno velmi příjemné odpoledne a pěkně si po dlouhé době propláchla slzné kanálky. :o) Poklidné, pomalu plynoucí, dojemné.

32 13.10.2019

„Tato země je poseta tolika stopami, nepatrnými zbytky lidských tužeb. Ale tyto stopy, stejně jako tahle cesta bolesti, jsou křehké, obroušené zimou. Až zase napadne sníh nebo až bude na jaře obleva, veškeré známky toho, že jsme tudy procházeli, zmizí.“

Láska má mnoho podob - láska milenecká, rodičovská, sourozenecká, manželská, láska mezi mužem a ženou, mezi dvěma muži, láska tajná, zakázaná, otevřená či skrytá, láska vášnivá, chladná, probouzející se, hasnoucí, něžná, drsná, šťasná, bolestná, opětovaná, jednostranná, nesobecká i vypočítavá... A všechny tyto podoby se spolu mísí v jednom příběhu. V příběhu, ve kterém se vlci mihnou jenom vzdáleně.
Tentokrát je anotace celkem trefná. S čistým svědomím mohu tuto knihu doporučit. Je jednou z těch, u kterých jsem litovala, že nebyly delší.

30 13.10.2019

„... nikdo nemá možnost si vybrat vlastní srdce. Nikdo se nedokáže přinutit k tomu, aby chtěl jen to, co je pro něj dobré a co je dobré i pro ostatní. Nikdo nemá možnost si vybrat, jaký je. [...] Jak poznáme, co je pro nás správné? Odpověď zná každý psychiatr: [...] ‚Následuj své srdce‘ [...] Co když srdce, z vlastních nepochopitelných důvodů, člověka záměrně, v jakémsi oblaku oslepujícího jasu, odvede od zdraví, rodinného života, občanských povinností [...] a vůbec všech těch ohraných, obecně uznávaných ctností a namísto toho jej nasměruje přímo do centra té překrásné záře úpadku, sebezničení, katastrofy?“

Tak zhruba o tom podle mě celá tahle grafomanská exhibice je. Narozdíl od jiných jsem ocenila těch posledních 30 „filozofujících“ stran, díky kterým aspoň nemám pocit, že to byla ztráta času. Ale jinak si myslím, že dvě třetiny tohohle sedmisetstránkového špalku tvoří nic neříkající a naprosto zbytečná vata, která s dějem často ani nemá nic společného, a kdyby tam nebyla, knize by to jenom prospělo. Navíc neustále se opakující, jako vejce vejci podobná líčení opileckých a zdrogovaných stavů hlavního hrdiny po čase čtenáře začnou nudit, ne-li přímo otravovat. Tak často jsem už dlouho v žádné knize nepřeskakovala. Netvrdím, že je to vyloženě špatné, ale udělení Pulitzerovy ceny upřímně nechápu.

30 09.10.2019

Po šedesáti stranách mi došla trpělivost. S touhle knihou se úplně míjím. Vůbec jsem se nedokázala začíst. Prostě není na světě spisovatel ten, aby se zalíbil čtenářům všem. Znáte to. :o)

12 07.10.2019

„Na samém nejhlubším dně duše to Cukuru Tazaki konečně pochopil. Že totiž lidská srdce nepojí vjedno jen mír a harmonie. Že je spíš mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, [...] není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru.“

Murakami není pro každého. Musíte přijmout jeho propojení snů s realitou. Vnímat víc náladu než příběh samotný. Pak budete polapeni. Já osobně pokaždé, když dočtu nějakou jeho knihu, tak mám pocit, že jsem uvnitř tak nějak uklizená, čistá, vypraná a vyžehlená. :o)

34 04.10.2019

Rozhovor s dítětem...
Dítě: „Já bydlím doma.“
Já: „Taky bydlím doma.“
Dítě: „Jsem tě tam neviděl.“

Opravdu doporučuji. Chytré, vtipné a zároveň hodně k zamyšlení. Autor se netváří jako superhrdina, který spasí svět. Přiznává, že i on dost často mele z posledního. Snaží se ukázat, že lidé, kteří dělají podobnou práci, jsou taky jenom lidé. A že děti trpící autismem jsou pořád jenom děti. Přestože je to skutečně hodně vtipně napsané, tak to veselé čtení rozhodně není. Zaplaťpánbu za to, že jsou mezi námi tací jako on. A zaplaťpánbu za takové knížky. Kdybych ji měla charakterizovat třemi slovy, asi bych řekla „láska, lidskost, samota“.

„Neexistuje lepší či horší generace dětí. Existuje jen lepší nebo horší generace dospělých.“

34 24.09.2019

Překrásná knížka. Příjemný formát, krásný papír, úchvatné ilustrace a příběh, který je úplně obyčejný a zároveň hluboký (přestože vlastně nepřináší nic nového a potvrzuje jenom staré známé pravdy). Když ho budete číst pěkně pomalu, hlemýždím tempem, dorazíte na konec bratru za půl hodiny. A další hodiny strávíte tím, že se budete znovu vracet k jednotlivým stránkám a okouzleně obdivovat průzračnou jednoduchost textu a přenádhernou jemnou kresbu.

„Každý si neustále dělá plány,
ty ale nikdy neobstojí před tím, co nás čeká,
všechno se mění, nic není věčné,
a když nemůžeš vyzrát na věčnost,
užívej si toho, co je tady a teď.“

27 17.09.2019

K téhle knize mám velmi osobní vztah, protože je to dárek. Dárek, který jsem v okamžiku darování bohužel nedocenila, ale časem jsem pochopila, že to byl možná jeden z nejosobnějších dárků, jaký jsem kdy dostala. Beru ji do rukou poměrně často. A ještě nikdy mě nezklamala.

15 13.09.2019

Jelikož je Tom Robbins mého srdce šampión, tak i tahle knížka se mi samozřejmě líbila, přestože z mého pohledu patří mezi ty slabší. Snad že mě tolik nebere lesbická láska. Ale i přes tuto zdánlivou nelibost mi opět ve společnosti jeho osobitého stylu psaní a názorů, které jsou mi naopak blízké, bylo moc příjemně.

„Život není jednoduchej. Je nesmírně složitej. Obdivování jednoduchosti je drogou těch, který chtěj utýct před skutečností. Jako alkohol. Je to protiživotní postoj. Tyhle ‚jednoduchý‘ lidi, který jednotvárně oblečený posedávaj při svíčce v potemnělejch místnostech a usrkávaj mátovej čaj, tyhle lidi nežijou. Jsou už zpoloviny mrtvý a nemaj o tom sebemenší potuchu. Smrt je jednoduchá, ale život je bohatej.“

„Nejsou snad myšlenky všech velkejch bulíků vždycky překrucovaný?“
„Překroucený, nepochopený, zředěný a zbožňovaný. Přesně v tomhle pořádku. Od svých zbožňovatelů utrpěl Ježíš mnohem víc než při ukřižování. Máš nádhernou prdel.“
„Ty nejseš moc jak Ježíš.“
„Jak to víš?“
„Když takhle mluvíš o mý prdeli.“
„Ty si myslíš, že Ježíšovi by se tvoje prdel nelíbila?“
„Ne tomu Ježíšovi, o kterým jsem četla.“
„To je přesně ono. Překroucenej, nepochopenej a zředěnej.“

21 13.09.2019

Robbinsovi buď přijdete na chuť, a pak ho budete nekriticky zbožňovat, nebo si nesednete, a pak vám bude děsně lézt na nervy. Jeho knížky prostě nejsou pro každého. Já patřím k té první skupině a při čtení jeho knih zažívám úžasné opojení. Neskutečně mě baví. Takže ani téhle knížce nemůžu dát méně než plný počet. A to přesto, že svět burzovních makléřů, ve kterém se děj odehrává, je pro mě naprostá španělská vesnice. Není třeba se orientovat v zákonech finančního světa. Stačí nechat na sebe působit kouzlo Tomových metafor -

„Evoluci řídí buldozer maskovaný za dětskou tříkolku. V případě historie je to přesně naopak.“

- a vychutnávat si jeho filozofické výlevy. :o)

„Jak se vůbec můžeme považovat za výtvor dokonalosti čtyři miliardy let dlouhého experimentu při našich sklonech k vraždám, mučení, zotročování, znásilňování, kanibalismu a drancování? Při naší náklonnosti k relamním sloganům, plyšovým potahům a golfu? V mezích možností jsme jako druh jisté úrovně dosáhli, ale to ještě neznamená, že se evoluce uchýlí do ústraní. Ve výkresech má určitě načrtnuté něco, co zcela přesahuje současný koncept člověka. Přivykli jsme si označovat nejhorší příklady našeho barbarského a nestřídmého chování za ‚nelidské‘, přičemž jde zcela bez výjimky o jednání člověku vlastní, neboť žádný jiný tvor se v podobných krutostech nevyžívá. Tohle všechno samozřejmě neznamená popření našich občasných estetických úspěchů a ctností, ale pokud za zatáčkou času nečeká alespoň trochu lepší tvor, potom nezbývá než konstatovat, že evoluce trpí předčasnou ejakulací.“

24 06.09.2019