MrKrahujec komentáře u knih

Často jsem si nad známou větou Děda Vševěda z pohádky: "Čichám, čichám člověčinu! Koho tu, matko, máš?" kladl otázku, co to vlastně ta člověčina je. No a tady mám jednu z možných odpovědí.

6 16.06.2019

Tohle je až zajímavě čistý případ knihy o ničem. Respektive ty žalostné zbytky "něčeho" o čem by to snad chtělo být, jsou tak dokonale ohrané a profláknuté, že se z nich nic, ale opravdu nic originálního vycedit nedá. A to dokonce i včetně toho slaboučkého pokusu o jakési politické pozadí.

1 19.05.2019

Dílo rozhodně mistrovské, mimořádně vhodné pro opakované čtení. To by byla velká pochvala, nepatrně ji kazí jen to, že si toho byl pan Kundera při psaní evidentně velmi dobře vědom a nakonec se na to i nepatrně spolehl. Text má spousty vedlejších zásluh - první profesionálně provedené poukázání na zločiny komunismu a vlastně na celou jeho zločinnou podstatu, jakož i první vážnější zpracování historie PTP, to všechno nelze popřít. Přesto jsem si ale nějak (a to vlastně dost dlouho po dočtení) nemohl srovnat, že se tak inteligentní a nadaný člověk, jakým je vypravěč Ludvík (v textu je dokonce naznačeno, že je profesí matematik), rozhodne k tak impulsivní a školácké pomstě formou svedení provinilcovy manželky, dokonce aniž by si předtím ověřil, že taková pomsta bude vůbec účinná (což, jak se ukáže, samozřejmě není). Je to kaz vlastně docela drobný, ale s údivem jsem shledal, že se v mých očích během času, uplynulého od dočtení knihy, zvětšuje.

5 12.05.2019

Dost typický příklad básně (příp. básní) v próze. Možná až trochu moc typický. Mě osobně to nakonec celkem sedlo, možná spíš nevadilo, protože mám rád francouzskou surrealistickou poezii a tohle je dost věrný ohlas na ni. Moc čtenářská ale asi tahle kniha (spíš knížka, až knížečka) nebude, autorka se v ní skoro až opájí svým formalismem a místy křečovitě se snaží prezentovat poezii jako rodnou sestru filosofie. Ale jak už jsem řekl - mě to až tak nevadí.

1 12.05.2019

Tohle je "ostrý" text, opravdu dost ostrý. Na autora s pověstí Pavla Kohouta možná až trochu nečekaně ostrý, ale v jeho případě to byla jasně zákonitost vývoje. Mohl by to být také docela zajímavý důkaz toho, že i kniha skrz naskrz nepříjemná, až odpuzující, může být napsaná naprosto mistrovsky. Někoho to udiví, někoho pohorší, ale je to nejspíš Kohoutova nejlepší práce. A jeden z milníků české literatury 20. století (i když částečně v negativním slova smyslu).

4 07.05.2019

Po Haně opět perfektně napsaná próza. Jestli mi Hana trochu připomněla Sofiinu volbu od Williama Styrona (aniž bych chtěl nějak porovnávat, což není nutné), tentokrát mi příběh připomněl něco (cokoliv) od Milana Kundery, ale v tomto případě už bych porovnával. A to ve prospěch paní Mornštajnové. Její příběh má stejně naléhavou "drásavost" jako knihy Kunderovy (což kdysi napsal jeden profesionální kritik), ale dokázal se vyvarovat několika drobných fabulačních chyb, které v Kunderovi, vzdor jeho nepopiratelné genialitě, jsou. Takže ve výsledku ještě lepší.

9 03.05.2019

Tohle si asi psal pan Vokolek především a hlavně pro sebe, jelikož z toho přímo tryská touha vyhovět jen svému vkusu a oprostit se od povinnosti ohlížet se na čtenáře. Mé hodnocení tedy může odrazit jen míru, ve které se autorův vkus protíná s mým.

1 01.05.2019

No, thriller je to opravdu jak noha, až jsem si pomalu začal říkat, jestli to s tím Jurkem už trochu nepřehánějí, přece jen mi ta jeho nesmrtelnost, nezničitelnost a výkonnost začala připadat už trochu mimo mísu, když mi přesně v tom okamžiku došlo, že klíč k této postavě může spočívat právě v tom, že vůbec nejde o zobrazení člověka. Byl by to literárně docela zajímavý experiment, ale proč ne: připusťme, že Jurek vůbec nemá být lidská postava, ale alegorické zobrazení komunismu. Pak totiž sedí úplně všechno - jeho ruský původ, jeho dvojenectví s bratrem (od samého počátku se komunističtí vládci přece vždycky potýkali s párovými spoluvládci: Lenin-Stalin, Stalin-Berija, Berija-Chruščov, Chruščov-Brežněv atd.), jeho nepředstavitelná krutost (historici už pomalu začínají připouštět, že komunismus ve své krutosti nejspíš trhnul i ten fašismus) a hlavně ta nezničitelnost spolu s tím zmrtvýchvstáním. Copak jsme opravdu nevěřili, že se v roce 1989 podařilo komunismus definitivně zlikvidovat - a kohopak to máme dnes za premiéra a prezidenta? No, uznávám, že z takového výkladu notně mrazí, ale teď už jsem dost přesvědčen, že přesně tohle autoři na mysli měli.

5 26.04.2019

Velmi slušný politický thriller, ze kterého by určitě notně mrazilo, kdyby však současný Brexit neposunul jedním vrzem ÚPLNĚ všecko hned o několik levelů jinam. V tomto prizmatu už to málem připomíná "staré zlaté časy".

25.04.2019

Já měl, po pravdě řečeno, dost silný dojem, že tohle není jen "pár motivů", které pak Z.Svěrák použil do Vratných lahví, ale že je to vlastně téměř kompletní scénář Vratných lahví se změněnými jmény postav a se záměnou supemarketu za přehradu. No, něco je tam přece jen trochu jinak: let balonem se tu nekoná a vypravěč je už léta rozvedený... Ale to bych neřekl, že to nějak vadí. Kniha se čte velmi dobře a i ten "Čapkovský" efekt se tu a tam téměř dostaví, i když možná nakonec přece jen řidčeji, než si asi autor přál... Ale vyznění zůstává kladné, což je dobré.

3 11.04.2019

Měl opravdu autor formátu Jana Weisse něco takového zapotřebí? Vzhledem k době vzniku asi ano...

Tak k tomuhle tomu daleko spíše, než ke Ginsbergově Kvílení pasuje vstupní věta Williama Carlose Williamse: Račte si podkasat sukně, mé dámy, teď jdeme peklem!

Nejodpudivější možná ukázka českého kolaborujícího nacismu, v tomto případě navíc i odporně podlézavá. V dnešní době může posloužit snad jen ke změření počtu současných neonacistů (každý, kdo hodnotí kladně).

Tohle je taková skoro jako italská verze geniálního Poláčkova "Hostince u kamenného stolu", jenomže mnohem, mnohem slabší. Přesto je i ten slaboučký zbytkový humor (velmi často bohužel utopený ve zbytečných ztřeštěnostech) nakonec vlastně překvapivě živý, takže jako četba na dovolenou, nebo do vlaku je to zcela kvalitní.

02.12.2018

Mně se tohle líbí STRAŠNĚ, a to ve všech významech toho slova. I jako důkaz toho, že dětská literatura nemusí být nutně vždy jen "šišlavá", i jako adorace dokonale plebejského přístupu k velkým tématům, hodného Voskovce a Wericha, či Jiřího Suchého (na něj, přesněji na jeho Kytici jsem si při četbě slovních přestřelek tří čarodějnic vzpomněl asi nejčastěji) a v neposlední řadě jako ukázka nádherného slovního humoru formátu René Goscinnyho, nebo Jeroma Klapky Jeroma, ba i Zdeňka Jirotky. Tohle může vypadat, že obviňuji pana Pratchetta z nepůvodnosti, ale co ještě v dnešní době může být stoprocentně původní? Já považuji navázání na skutečně kvalitní vzory za zcela adekvátní práci dobrého humoristy. Ta určitá plebejskost přístupu k tradičním tématu (zřetelné odkazy na Shakespeara) pak Pratchetta překvapivě přibližuje typicky českému humoru, protože právě tohle je přece naše dávná tradice už od dob již zmíněného Osvobozeného divadla (oblíbené Voskovcovy a Werichovy variace na Golemovská, či antická témata). Až jsem chvílemi zalitoval, že tento román nebyl zfilmován právě u nás v Čechách, ale to by muselo být patrně ještě před jeho napsáním. Protože na hlavní trio čarodějek se mi při četbě neodbytně přilepily tři české herečky, které jedině by byly schopny ty tři neskonale lidské čarodějnické typy zvládnout. Ovšem, muselo by se to točit tak kolem roku 1980: Bábi Zlopočasná - Stella Zázvorková, stařenka Oggová - Marie Rosůlková a Magráta Česneková - Jitka Molavcová. V roli Hlavní čarodějky, věštící z prádelního hrnce by se mohla i dobře uplatnit Luba Skořepová. No a to by jako ukázka mohlo stačit!

6 17.11.2018

V každém případě jde o velmi kvalitní a záslužný počin, tato kniha tak dokonale vybočuje z celé běžné literární produkce, že obecné hodnocení ve výsledku vypadá, jako by to mělo být blbý, což samozřejmě není pravda. Je ale pravda, že autor sice přijal výzvu vytvořit něco nadprůměrného, ale současně taky upadl do mnohých pastí, které si tímto záměrem sám na sebe nastražil. Jeho erudice je nepochybná - zajisté četl i Bulgakovova Mistra a Markétku, i Jorge Luise Borgese, Gabriela Garciu Márqueze, nebo Julia Cortázara, či Johna Irvinga (abych jmenoval alespoň ty, které jeho román nejvíce připomíná), nebál se vkročit i na velmi tenký led, na který se mohou odvážit jen skutečně sečtělí odborníci, ale bohužel musím opět konstatovat, že se tu a tam probořil. Tady jde hlavně o tu tolik zatracovanou druhou část, která trpí jakousi didaktičností, nebo rovnou nošením sov do Athén, co se týče té adorace ekologického hnutí. Tato tematika se totiž od dob napsání románu natolik proflákla, že většina čtenářů už nejen má svůj vlastní názor, ale dokonce je může dráždit, jestli se ten jejich názor neshoduje úplně s autorovým. I ten nečekaný posun do thrilleru je ve druhé části přece jen trochu křečovitý, nehledě na to, že ta satiricky popisovaná "odpornost" likvidovaných aparátníků už za současným stavem věcí veřejných notně pokulhává. Nečekaný konec by možná vše napravil, kdyby se opět neukázalo, že autor při popisování násilí a mordů prostě pořád a pořád nemůže dosáhnout té správné mrazivosti, kterou mají pravé americké thrillery a pořád sklouzává (zajisté nechtěně) do malého českého "plivání si pod nohy". Ale to všechno jsou ve výsledku opravdu jen "mouchy", které nezmůžou víc, než ztrátu jedné hvězdičky z hodnocení.

9 17.11.2018

No, špatný to rozhodně není... Až jsem si při tom vzpomněl na "Alrúnu" od Hannse Heinze Ewerse. Možná to s ní bude mít víc společného, než by se na první pohled zdálo.

12.11.2018

Tohle není vlastně o nic horší, než "Sophiina volba" od W. Styrona. Jedna z těch knih, které přečtete - a jste jiní, než jste byli předtím. Neříkám, že to musí být nutně příjemné, ale je to velmi, velmi potřebné.

12 14.10.2018

Tohle bude asi překladem, protože povídky jsou jinak poměrně kvalitní a dobře vypointované, ale jako pravověrný Holmesolog se prostě otřesu, když v povídce čtu, že si Holmes s Watsonem tykají a jednou se dokonce osloví "starouši". Ale jak říkám, to bude asi věc překladu (možná že i toho původního do polštiny). Jen u jedné jediné povídky jsem si prostě nějak pořád nedokázal představit, jak vlastně si mohl padouch nanést na své vlastní oční bulvy nějakou světélkující látku, aby pak mohl přes výřezy v obraze děsit ubohou oběť zelenýma kočičíma očima... nevím, nevím, není to přece jen trochu moc?

12.10.2018

Předčilo to mé očekávání! Všechny tři příběhy jsou dostatečně uvěřitelné a současně i neotřelé, mají přesně odměřenou dávku naturalismu, aniž by se v něm utopily (jak se tu a tam přece jen stává třeba i takovému Janu Pelcovi) a hlavně čtenáře ani náhodou nenudí. A to i přesto, že jsou prakticky zcela bez humoru (což by bylo u mě jinak minus, ale v tomto případě by byla jakákoliv legrácka zcela evidentně na újmu pravdivosti a realističnosti). Až mě samotného udivilo, že tomu doopravdy nemám co vytknout.

4 09.10.2018