...a bude hůř

Názvy tří dílů románu … a bude hůř obsahují pojmenování „děti“. Dětmi myslí Jan Pelc generaci narozenou do socialistického „ráje“. Postavami jsou mladí lidé, často nezletilí flákači, opilci, zloději, kriminálníci, lidé na pokraji společnosti. „Děti“ jsou nepracující částí společnosti, která se snaží žít stranou od reality komunistického režimu, a to bez jakékoliv návaznosti na intelektuální underground, exil nebo disent. Olin a ostatní postavy nevzdorují jen totalitnímu režimu, ale i celé společnosti. Proto je pro některé čtenáře těžké ztotožnit se s vypravěčem a s prostředím. V podstatě stereotypní kolotoč opíjení se, kocoviny, sexu, útěků a policejních výslechů narušují občasné nezákonné hudební a sportovní akce. Za podmínek, kdy člověk nechce posluhovat komunistickému režimu, se stává alkohol jediným únikem, sex jedinou svobodou a vzdor proti všemu jedinou jistotou, jak přežít.
V Dětech ráje, které vznikly jako první část trilogie, zaznamenává Jan Pelc trauma jednoho člověka žijícího v komunistickém světě. Sex jako podstatná součást lidské existence a jako lidské privilegium, které nám pomáhá uvolnit se a aspoň na krátký čas se osvobodit od všech starostí, je leitmotivem nejen Dětí ráje, ale celého románu. Sex je chápán jako obrana proti izolaci a vyvržení ze společnosti, je jedinou hmatatelnou svobodou a také prostředkem zavržení celé společnosti. Svoboda tedy může mít různé podoby a s prohlubující se společenskou izolací a nepochopením světa narůstá i intenzita svobody v sexu. Svědectvím takového násilí a nesvobody chtějí být i Pelcovy Děti ráje.
Jako druhá vznikla třetí část trilogie, kterou jsou Děti cest. Olin a jeho kamarádi mají stejně jako ostatní politicky nežádoucí osoby dvě možnosti: nechat se zatýkat a věznit, nebo emigrovat. Druhou alternativu máme možnost v Dětech cest prožít s Olinem, který utíká před trestními postihy do ciziny a absolvuje tvrdou školu sběrných táborů v Itálii a v Rakousku. Přestože lágry představují pro Olina relativní místo bezpečí, stále pociťuje sebeodcizení v nových, dosud nepoznaných a nepřehledných podmínkách. Po celou dobu pobytu ho pronásledují myšlenky na minulost, které se vrací především ve snech. V této části nevystupuje jen Olin a jeho parta, setkáme se zde s příslušníky jiných národů (Poláci, Slováci, Jugoslávci), které Olin potkává na své cestě za svobodou, jež vede napříč Evropou a končí ve Francii. Závěr románu obsahuje prvky disharmonie, ale také pocit jakési vyrovnanosti. Olin se ve Francii seznamuje s clochardy, ve kterých jako by poznal odlesk stejné touhy ke svobodě, na jakou si dělal nárok už jako student. Autor nechá hrdinu rezignovat na vymoženosti svobodného světa a Olin se najde v roli nezúčastněného pozorovatele života.
Jako poslední byly sepsány Děti rodičů, které představují jakýsi úvod, jakoby pasáž k pochopení celého románu. Úvodní část zachycuje Olinovu vzpouru vůči stereotypům, jež mu vnucují rodiče, škola i společnost. Osobní napětí s rodinou a záhy i se společností a jejím systémem zanese Olina do skupiny mládeže, obecně označované „asociální“, v hospodě U Boučků, kde má větší prostor pro seberealizaci. Životní styl party se vyznačuje odporem ke konzumní společnosti a snahou vytvářet si iluzi svobody pomocí alkoholu a sexu. Olin se zříká vzdělání, odchází z domova a žije nezávazným způsobem, hraničícím s dobovými zákony. Děti rodičů byly psány dodatečně, jako by autor usiloval o zachycení vývoje Olina od naivně přímočarého nazírání na svět k hlubšímu chápání vlastní existenciální situace.

Román … a bude hůř je Pelcovou prvotinou. Vznikal ve Francii, za nepříznivých podmínek emigrace a bez lektorského dohledu. Jan Pelc využil svobodnější politické poměry v exilu k tomu, aby podal svědectví o nenormálnosti situace v bývalé vlasti. Román je jediným autorovým dílem, které bylo napsáno a vydáno ve francouzské emigraci, ostatní knihy vznikly a následně vyšly v porevolučním Československu. Kniha se stala jedním z nejslavnějších a nejdiskutovanějších exilových románů. V rozhovoru pro Hlas Ameriky Jan Pelc řekl, že nikdo v Československu sice nevěřil, že „takový lidi existujou a žijou“, a i když to „spousta lidí považuje za vymyšlený, je to pravdivý a je to tak“.
V kontextu české literatury 2. poloviny 20. století bývá román ... a bude hůř přirovnáván k americkým beatnickým románům šedesátých let, oproti nim je ale mnohem drsnější a bezohlednější.
Autor nemá v románu potřebu zamýšlet se nad příčinami společenských jevů, situací a stavů, záměrem jeho trilogie byl pokus o uměleckou dokumentaci ze života té části společnosti, která nebude mít šanci podat o sobě jakékoli literární svědectví. Jan Pelc nazírá na příběh očima příslušníka „ztracené generace“, tedy z pohledu kritika a opovrhovatele režimu, pro kterého jsou budovatelé světlých zítřků „zatracenou generací“. Ačkoli se děj odehrává ve vymezené skupině, společenský záběr dosahuje větší šířky.
V prvních dvou dílech románu (Děti rodičů a Děti ráje) se prolíná fikce s autorovými vlastními zážitky, zatímco Děti cest jsou téměř celé autobiografické – Jan Pelc v nich ztvárnil své zkušenosti z emigrace (emigroval v roce 1981). Román však není kronikou Pelcova života. V knížce 19 rozhovorů Jan Pelc řekl, že román … a bude hůř psal pro radost a bylo obrovské štěstí, že kniha vyšla. Zasloužil se o to především Pavel Tigrid, který pracoval i na korekturách románu a pro kterého znamenal román novum, které stojí za vydání.

Knížka o partě asociálů, 70.léta. Je z jiného světa, než jsem tehdy žila (slušňačka z maloměsta), a proto měsvou syrovostí úplně přikovala k židli. Dávám jí 5 hvězd. Ale jak někdo dole napsal, člověk jí buď miluje, nebo se mu ekluje. Nic mezi. Prostě to není obyčejné čtivo, ale knížka, která má vlastní názor. V další knížkách už Pelc její stín nepřekročil.

Jedna z těch Knih, která mě oslovila. Možná jsem ji jen četl ve správném věku, každopádně tehdá přečteno jedním dechem. Olin, Haš, Pičus, Milena a zajít do zaplivané knajpy na jedno tykadlo... no dnes už bych asi nešel, ale před dvaceti lety to byla pecka :) Zkusím pořídit do knihovny a přečíst ještě jednou, jestli se kouzlo nevytratilo.

Rozporuplné komentáře a doporučení mého oblíbeného čtenáře rozhodlo, že jsem se pustila do čtení této knihy ... a bude hůř.
Kniha je z let minulých, je z časů komunismu, obsahuje vulgární slova, není vůbec mravná a je rozdělena do tří částí.
Vypráví nám o nepřizpůsobilém Olinovi, který se fláká, sex, alkohol, drogy mu nejsou cizí, chce si jen užívat života a rozhodně se mu příčí, když ho tehdejší komunistické složky chtějí zařadit do řádného socialistického života.
Olin se zdá být však nenapravitelný rebel, dokáže se později napravit? To se dozvíte v tomto příběhu, který jasně nastiňuje život tehdejších "mániček" a ačkoliv se to mnohým nemusí líbit, tento život býval a autor Jan Pelc tuto dobu a v té době život některých lidí, naprosto přesně vystihl.

Jan Pelc

Nedoporučujeme ke čtení těm,
kteří předpokládají, že život ostatních vypadá jen jako jejich vlastní, že druzí jednají, myslí a mluví jako oni sami, a není-li tomu tak, odmítají to brát na vědomí, místo aby je to pobídlo se hlouběji touto skutečností zabývat.

Docela by mě zajmalo kolik tykadel nebo LSD v sobě autor měl když tohle psal. Na začátku to nebylo špatné čteni, ale každou další stránkou to byl větší a větší nečitelný úlet. Dřív se hlavnímu hrdinovi mohlo říkat bojovník proti systému dnes by to byl jen alkáč a bezďák.

...a bude hůř...a bude líp...to si kuř...bude-li co pít...;) já osobně mám tu knihu rád, bo tak trochu tuším, o co tenkrát mohlo jít...minulo mne to vlastně jen o vlásek, přesně takhle těsně...;) 5*

Na knížku jsem byla hodně zvědavá, ale trochu mě překvapilo, jaká to byla "síla". Nevím, jestli bych dala 5 hvězdiček, ale díky poslední části rozhodně nemůžu, to už mě vůbec nebavilo a nezajímalo, hodně jsem přeskakovala. Dala bych 3 a půl, kdyby to šlo

Kniha kterou buď miluješ a nebo nenávidíš a nepochopíš! Já přestože vzorňačka v minulém režimu tuto knihu miluju! Často je nepochopena mladými kteří vůbec neví o co gou!

Vzpomínka na devadesátky, kdy jsem to četl poprvé. Zajímavá črta do života mániček v osmdesátkách a jejich neustálého střetu s Veřejnou bezpečností a s režimem a pak pobyt v lágru v kapitalistické cizině.

Tak musím přiznat, že tahle kniha a styl vůbec nebyl nic pro mě. Chápu rebelii doby, ale tohle je jen o chlastu, vzdoru a sexu.

(SPOILER) Naprosto skvělou první část, (kde je chlast, toluen a perník) nahradí část druhá (kde jsou houbičky, magorák a incest,) kterou posléze nahradí část třetí (kde je přeskakující ich a er forma, co nedává žádný smysl a je příliš náročná na čtení.)

Mínusy knihy:
- Osobně bych si odpustil incest, (který nebyl uplně nutný)
- přeskakující formy poslední kapitoly, (které vám možná nepřijdou otravné v 16 plus letech kdy knížku čtete poprvé, ale po třicítce už Vám bohužel vadí.)
- často používané pejorativum "kráva" na ať už mužské či ženské pohlaví
- některé slangové výrazy, které nelze bez vysvětlení rozpoznat. (Např. Chytit Kapelu.)

Tak či onak, jedná se o nezapomenutelné dílo, jehož návykovost umocňuje fakt, že v románu neexistují ŽÁDNÉ kapitoly, stále se tam něco děje (buď sex anebo chlastání anebo bitky) a tudíž čtete, čtete, čtete, a najednou zjišťujete, že uběhlo pět hodin.

Skvělá kniha jako sonda do minulosti rebelujících mladých lidí, kteří se bouří totalitě a budovatelské výchově. Chtěly se odlišovat, ale čím? tak dlouhé vlasy a riflové oblečení, vysedávání po hospodách, spekulace o tom, kde sehnat peníze, a to nejlépe co nejvíc, jak se vyhnout práci a přesto mít štempl v občance. A hlavně si nezávazně užívat. Nevím, jak se nyní dívají mladí na tuto knížku, ti mladí, kteří totalitu nezažily, ale i takoví Olinové mezi námi žili, ale nebyli tolik vidět. Děkuji pane Pelci, že jsme mohli nahlédnout i mezi ty Oliny.

...a bude hůř je nešťastná kniha. Není to vlastně nic jiného, než sonda do party duševních slabochů a primitivů, která by se nechytila pravděpodobně ani mimo kom. režim. Kdybych nevěděl, která bije, skoro bych spíš sympatizoval s režimem, než s takovým budižkničemu jako je "hrdina" Olin. Takže tím spíš mně tato kniha vadí v tom, že leckdo, kdo bude po právu zhnusen hlavními postavami si pomyslí, že ty máničky byly vlastně všechny stejný, a ještě že proti nim ti komunisti tak brojili. Chudáci Plastici a zejména!! Blue Effect (s takovým sympošem jako je Radim Hladík v čele), že se o ně tyto postavičky otírají...Takhle by to působilo na mě, kdybych byl nezasvěcený čtenář a bral v potaz jen dílo bez znalosti historických souvislostí. No vážně, vždyť ztělesněním totality a útlaku minulého režimu jsou v románu pouze policajti, kteří se snad jako jediného prohřešku dopouští přemrštěného násilí - zrovna tak jako zbytek postav. Vážně potom tato kniha primárně předkládá, jak odporný byl život za Husáka? Ani bych neřekl. Už jen za to bych strhnul řadu bodů v hodnocení.

Další je ten primitivní účelový styl, kterým je celý román psán. Jak píše Vladimír Prokop: "... kultivovaný čtenář okamžitě pozná, že veškeré drastické a sexuálně explicitní motivy se v románu vyskytují jen proto, aby za každou cenu čtenáře šokovaly a udržely jeho pozornost. Dílo, jehož prvky jsou účelově manipulovány tak, aby zapůsobily co nejsilněji (aniž by fungovaly jakožto integrální součást umělcem přesvědčivě evokovaného světa), je neupřímné, ba dokonce lživé. Je to pouhý kýč."

A tady ty řeči o zrcadle doby, atd. ty sem zkrátka nepatří.
Když mám rozebrat jednotlivé knihy, musím říct, že první část je pro mě zaručeně nejhorší (v tom všem, co popisuju výše), druhá nejnudnější, a třetí (která se od prvních dvou liší) asi nejskousnutelnější. Když tady ale vidím, že ostatním čtenářům přijde třetí část nejslabší a dále vidím 84%, nerozumim. Vážně. Všechny % nad 55 jsou podle mě navíc. A dost možná že už nad 45.

Před lety si tuto knihu / a jiné od stejného autora / přál syn k Vánocům. Sháněla jsem je po antikvariátech, než jsem je zabalila, tak jsem do nich koukla. Není to můj šálek čaje, jak se říká. Kdyby ubylo sprostých slov a lahví alkoholu, asi by se to dalo i číst, protože život za socialismu je vykreslen parádně.

Zařadila jsem znovu po letech v rámci čtenářské výzvy. Když mi bylo náct, byla jsem nadšená. Dneska mně Olin štval od první strany po poslední. Asi už ten pubertální vzdor nemám a nemusím být za každou cenu v opozici.

Román rozdělený do tří knih, ve kterém sledujeme život Olina, který se v sedmdesátých letech není schopen zapojit do tehdejšího způsobu života, nevidí smysl ve studiu, práci a v "běžném" socialistickém životu tehdejších občanů. Jediné co ho baví je žít ve společnosti stejných lidí jako je on, jen sedět v hospodě a dělat co je baví. Ovšem komunisté a jejich represivní složky tomu nejsou nakloněni a dělají vše proto, aby tyto "napravili" . A dochází k tragickým událostem .... Olin si uvědomuje svůj způsob života, má občas tu touhu po změně a ovšem stejně vždy najde útěchu v alkoholu. Musím říct, že jsem byl obrovsky překvapen tímto románem a naprosto nadšen. Tato kniha je syrovým popisem života mániček a jejich rebelií proti režimu, kdy nutno říct, že by se chovali stejně za jakéhokoliv režimu.

Oline já nikdy nepochopím lidi, který tancujou, víš o kolik času se okradou? Místo toho aby chlastali?

Klasika, kterou jsem četla ve třinácti, pak v patnácti a až ve dvaceti jsem ji konečně dočetla. A líbila se mi.

No, nikdy nekončící příběh... Já cítila smutek a nebylo to jen o režimu, ta kniha se dostane pod kůži, stejně jako pesimismus, který tu byl tenkrát, dnes i zítra.