MrKrahujec komentáře u knih

Tahle geniální satira skutečně trochu utrpěla tím, že byla léta považována i používána (v notně zcenzurované podobě) jako dětská literatura, ačkoliv její vliv na moderní literaturu je nejen nesporný, ale i principiální. Stačí vzpomenout takové tvůrce, jakými byli Ray Bradbury (v knize 451 stupňů Fahrenheita z Gullivera dokonce přímo cituje), Pierre Boulle (Planeta opic), ale třeba i Terry Pratchett, nebo Neil Gaiman. Je sice pravda, že do správných satirických obrátek se kniha dostane až v závěru druhé části - cestě do Brobdingnagu, ale dále se jedinečná nadčasová satira už jen stupňuje. Cesta do Laputy a dalších končin, tedy celý třetí díl je vlastně nejpřesnější (a také logicky nejpřekvapivější vzhledem k časovému předstihu) kritikou komunistické ideologie sovětského, ba přímo stalinistického typu. Kdo četl, nemůže nepoznat paralely mezi nesmyslnými a krutými zemědělskými i tělesnými experimenty potrhlých vědců z Laputy a skutečnými zvrhlými excesy Lysenkovými, nebo Lepešinské, které byly bohužel násilně prosazovány jako zákony i u nás. Tady se tedy Swift projevil jako skutečný a seriózní prorok, jehož předpovědi bohužel nedokázaly odvrátit své vyplnění. Cesta k Hvajninimům pak představuje asi nejfilosofičtější část celé knihy a svou jízlivostí může českému čtenáři připomenout třeba proslulé "Výlety pana Broučka" Svatopluka Čecha (i když ty jsou samozřejmě mnohem slabší). Tady bych už možná vystopoval i první zárodky duševní choroby, které autor nakonec podlehl (zvlášť v závěrečné pasáži o Gulliverově definitivním návratu do světa lidí). Třebaže je i tato část dokonale prorocká (předjímá dokonce i příčiny dnešní ekologické krize), přesto se nedokážu zbavit pocitu, že autor člověku jako bytosti přece jen trochu křivdí. Vždyť zdaleka ne všichni lidé na zemi jsou takhle primitivní, poblouznění a zákeřní a také mám pocit, že vlastně tu okolnost, že spalování fosilních paliv, tento nejefektnější a nejdostupnější způsob získávání energie současně jako vedlejší produkt strašně ničí životní prostředí, žádný konkrétní člověk nezavinil. Zrovna tak by se mi dost těžko hledal konkrétní člověk, který by byl vinen tím, že se na svět rodí tolik osobností s krutými a ničivými sklony, které tak jako tak nakonec uplatní. Ale možná, že právě z téhle úvahy se Swift nakonec i zbláznil.

Velmi potřebná a hlavně dobře napsaná kniha, zaplňující jedno z nejbolavějších "bílých míst" české historie. Jenom se už léta nemohu zbavit dojmu, že oběti "divokého odsunu" Němců z českého území nejsou dostatečně důrazně označovány za další (jako následné) oběti hitlerovců. Je sice pravda, že jejich vrazi a tyrani byli většinou Češi, ale především to téměř výhradně byli bývalí kolaboranti, kteří se touto nehoráznou krutostí snažili zakrýt své válečné zločiny a hlavně by se tyto temné síly v českém národě patrně nikdy neaktivovaly bez předchozího nacistického teroru. Napadlo třeba někdy někoho, jak by vypadal např. život Reinharda Heydricha, kdyby se narodil o sto let dříve? Tohle "vytváření příležitostí" je jedním z nejskrytějších a nejzáludnějších německých válečných zločinů. Ale abych zase nevypadal, že rodilé české zločince nějak hájím: to platí jen o prvních poválečných letech. Komunistická zločinecká mašinérie už byla v daleko větší míře původně česká a přinesla zločinů minimálně stejně.

21 22.09.2023

Tohle je zase jedna z naprosto brilantních vizí budoucnosti, která byla však (zcela nezaviněně) přebita skutečnými historickými tajfuny a veletoči posledních čtyř let. Jak ty děsivě působící předpovědi vypadají z dnešního hlediska idylicky...!

2 12.03.2023

Typický Poláček, jak ho máme nejraději: s věčným shovívavým úsměvem (byť je ten úsměv zároveň značně potměšilý), vždy pohotový i chápající vůči drobným lidským slabinám (jakkoliv při tom dokáže být i notně poťouchlý), prostě všechno jak má být. Jak jsem neustále litoval, že právě tahle kniha nebyla nikdy zfilmovaná (existující dvě televizní zpracování spíše nejsou, než jsou), tak jsem si neustále při čtení představoval pana Michelupa jako mladého Huga Haase (jak jinak, že - i když takový Saša Rašilov, nebo Čestmír Řanda, případně i Lubomír Lipský by také nebyli v této roli marní). Přesto jsem ale nedokázal tuto knihu číst bez jistého smutku. Poláček nijak neskrývá (i když ani nepodtrhuje), že všichni hlavní protagonisté jsou Židé, a tak kdykoliv se v textu objevilo pověstné úsměvné kritizování židovských zvyklostí, vždy mi v mysli naskočil rok, ve kterém se příběh odehrával a následně i to, co přišlo bezprostředně poté. Představa, že ti všichni tak mile pošetilí chytráčci, obchodníčci i vlastně neškodní šizuňkové nemohli neskončit v pecích nacistických lágrů je opravdu skličující. Zvláště, když si člověk uvědomí, že tito roztomile komičtí vlastenečci se asi těžko mohli zachránit emigrací. A to mi přitom i došlo, že metoda, kterou Poláček použil při popisování jejich "hříchů" docela připomíná zobrazovací metodu slavného francouzského karikaturisty Sempého, ilustrátora Malého Mikuláše. Ten několikrát prozradil, že otočil ještě v baroku používanou zvyklost zobrazovat děti jako zmenšené dospělé a ve svých kresbách zobrazoval naopak dospělé jako zvětšené děti. No a chytračení pana Michelupa při výhodných nákupech, nebo komické bolestínství pana doktora opravdu připomínají tahanice pětiletých dětí na pískovišti.

2 19.02.2023

Skutečně: Diamant v blátě. Porovnám-li to s dnes až zprofanovaným Harrym Potterem (který přes veškeré výhrady nicméně nepatří k literárnímu odpadu), vyjde mi, že tato knížka je hned třikrát lepší! V Harry Potterovi je totiž ve všech pokračováních rozvíjen a obměňován vlastně jen jeden příběh, jediná zápletka (což dokazuje i fakt, že hlavní záporák zůstává stále týž), kdežto Dewetter nabízí hned tři naprosto originální a svébytné příběhy, které sice spojuje tentýž hrdina (stejně přiměřeně dospívající), ale každý z nich by dokonale obstál samostatně. Tohle ovšem asi nezfilmuje už nikdo a nikdy...

18.02.2023

Naprosto brilantní. Maupassant je rozhodně pozapomenutý klenot celé světové literatury. Vždycky se mi otvírá kudla v kapse, když někde slyším, nebo čtu, že ho považují za jakéhosi frivolního autora lechtivých příběhů, občas dokonce pornografie (a to jednou i ve filmu!). Tento jeho román to ale podle mého soudu s přehledem vyvrací. Je sice pravda, že ani já jsem nějak nedokázal Jeanne doopravdy litovat, protože mě rovněž popouzela ta její naivita (daná sice klášterní výchovou) a hlavně ta její ustavičná sebelítost, ačkoliv (dle slov její služky) se jí vlastně nic až tak příšerného v životě nestalo a mnozí skutečně chudí tvrdě pracující lidé na tom byli mockrát hůř, ale pak mi došlo, že to asi byl Maupassantův umělecký záměr - podat hlavní hrdinku schválně nejednoznačně a ponechat na čtenáři, aby ho to hlavní napadlo samo. Což je dalším důkazem jeho mistrovství.

3 03.02.2023

No jó, ono se řekne: napsat něco na obálku zrovna takovéhle knížky; to by mělo být něco propagačního, protože už je takovým zvykem, že na obálky knížek se píše něco v takovém tom duchu: tak jestli jste se ještě nerozhodli, tak si to teda ale urychleně kupte, protože... a teď by měl následovat co nejúplnější výčet toho všeho jedinečného, co zaručeně najdete právě jen v téhle knížce a rozhodně v žádné jiné. Přiznám se, že mně, jako ilustrátorovi, se takové seznamy píší dost obtížně, alespoň ve jmenovité formě. Tuhle knížku jsem totiž nemohl neilustrovat, jestli víte, co tím myslím, a to zdaleka nejen proto, že se s jejím autorem znám už téměř padesát let (on sám tvrdí, že dokonce už více než padesát let, ale to sem nepatří), ale proto, že i tyto básně patří k těm, které autor nemohl nenapsat, jestli víte, co tím myslím. Myslím tím to, že takové verše (ale i obrázky) jsou prostě něčím (neznámo přesně čím) jiné, takové jakoby naléhavější a snad i nevyhnutelnější. A samozřejmě i trochu proto, že opravdu neznám moc veršů, které by se vztahovaly k období počátků křesťanství u nás, k období prvních Přemyslovců a k období jim bezprostředně předcházejícím, zkrátka k těm obdobím, ve kterých jsme se kdysi v dějepise vždycky málo vyznali, a to ani u pánů obrozenců. A opravte mě, jestli se pletu.

26.01.2023

Skoro bych řekl, že jedině paní Maceškové se doopravdy povedlo navázat na tvorbu Vladimíra Holana (a to dokonce už v době, kdy jeho tvorba byla ještě před svým vrcholem), v tom pravém slova smyslu; tedy nikoliv jeho napodobováním (jako tolik jiných "pokračovatelů"), ale právě rozvinutím a dotažením některých možností vyjádření. Byť si k tomu musela přibrat ten vášnivý katolicismus, který možná může někomu vadit (mně ale ne).

19.01.2023

Vzdor nehorázně nejapnému autorství a jen o něco méně nejapnému názvu jde o překvapivě zasvěcenou a poučenou úvahu nad stavem společnosti, který však byl (bohužel) velekotrmelci posledních několika let mnohonásobně překonán. Jako tolik jiných kdysi útočných pamfletů se i tento dnes jeví spíše jako vzpomínka na staré dobré časy.

22.11.2022

Je opravdu pozoruhodné, jak se v případě Kunderově ostře vyhrotil rozpor mezi uměleckým talentem a křivým charakterem. Bohužel mi nezbylo než uvěřit (po zveřejnění konkrétního příběhu konkrétní oběti, anglického letce Dvořáčka), že Milan Kundera skutečně spolupracoval s StB a skutečně donášel, což navíc podporuje i ten fakt, že pak začíná celé jeho zdánlivě nevysvětlitelné chování dávat jasný smysl. Kundera se nechce vrátit do Čech, ba dokonce brání překládání svých pozdních děl do češtiny vůbec ne z nějakého mystického pohrdání zaostalým rodným krajem a národem, ale z docela prostého a obyčejného strachu, že ho tu poznají a usvědčí další jeho oběti. Proto také především chce, aby se na něj v Čechách pokud možno úplně zapomnělo a z toho důvodu všemožně brání novým českým vydáním svých knih. No a tahle kniha je přímo kabinetní ukázkou toho, jak se snaží co nejrafinovaněji vymyslet a vyspekulovat jiné důvody pro svoji nechuť k návratu. Teď už ale musím uznat působení jeho opravdu značného uměleckého talentu. Tím, že pro větší naléhavost zvolil raději ženskou hrdinku (to je přece jenom takové intimnější a osobnější než vyznání starého chlapa) a tím, jak košatě rozprostřel všechny ty hluboce citové (ve většině převzaté z červené knihovny) důvody strachu z návratu a v závěru dokonce (velmi profesionálně) neváhal zapojit i špetku toho sexu, dosáhl toho, že jsem jeho text i s vědomím jeho pravého účelu přečetl dychtivě a téměř s požitkem. Je pravda, že mne osobně nejvíc bavily ty myšlenkové veletoče a zvědavý jsem byl vlastně jen na to, co si všechno nevymyslí, aby zastřel skutečný důvod svého strachu z návratu, ale nakonec jsem (trochu i s údivem) musel konstatovat, že to funguje. I když jen do takové míry, jakou vyjadřuje mé hodnocení.

4 09.10.2022

U téhle knihy se nabízí hned dvojí podnětné srovnání: Jednak s legendární sci-fi Aldouse Huxleyho "Konec civilizace" a jednak s naší českou "Katyní" od Pavla Kohouta (Orwellův román "1984" raději vynechám, protože je jednak nejprofláknutější a jednak je tematicky přece jen vzdálen natolik, že to na srovnání nestačí). Snad by šlo přidat ke srovnání i Zamjatinovu utopii "My", která je přece jen tematicky blíž, i když zase ne o moc. Umělecké úrovně uvedených knih tahle bohužel nedosahuje, což je jaksi dopředu omluveno tím, že je vlastně určena mladším čtenářům, i když by závažnost tematiky mluvila spíše proti. Pokud tomu ale tak je, je jen dobře, že se mladý čtenář seznámí s touto tematikou napoprvé alespoň takhle, otázkou ovšem je, najde-li si pak také cestu k těm výše zmíněným klasikám. Pokud ne, je to škoda, protože tahle kniha opravdu to burcování Kohoutovy Katyně, jakož i naléhavost Huxleyho Konce civilizace bohužel skutečně postrádá, ale vnukne-li mladým lidem otázku, jestli by tradičně představovaný ráj byl opravdu až tak příjemným místem k životu, taky dobře.

3 02.10.2022

Tak tohle je opravdu lahůdkové...

2 09.09.2022

To, že je tahle kniha dost mizerná, možná není až tak úplně Páralova vina, protože byla vydána za sice už slábnoucí, ale stále ještě funkční totality, takže Páral zjevně musel kritiku komunistického řádu obléknout do něčeho jiného, a (asi jen náhodou) si zvolil vztahy mezi pohlavími. Kniha tedy rozhodně není o vztahu mezi muži a ženami a tento rozpor z toho opravdu velmi rušivě leze. Asi vážně je to Páralova smůla, že už za pár měsíců klidně mohl toto téma podat "na rovinu", ale takhle mu (vlastně nevědomky) vznikl vylhaný text. Dnešní čtenář už samozřejmě nechce (protože nemusí) "číst mezi řádky" a smysl celé této knihy právě na tomhle stojí a padá. Co naděláme, asi je to všechno sakum pikum už strašně pasé a dodejme, že je to vlastně dobře...

1 29.07.2022

No, plný počet si to možná až tak úplně nezaslouží (syžet přece jenom moc pohromadě nedrží a také není tak úplně jasné, jestli je to pohádka pro nejmenší, satira na stav českého školství, nebo parodie na dobrodružné romány), ale pro ten jedinečný slovní humor je vše odpuštěno. A ostatně všechno to, co je tady možná nedotaženo, dotáhli a dorazili v budoucnu pánové Miloslav Šimek a Jiří Grossmann.

25.06.2022

Tak tohle je podle mě ideální text pro poslech v audioverzi při práci. Je dostatečně plytký, aby nerušil soustředění, i dostatečně barvitý, aby bavil alespoň v tom druhém plánu. Jako vážně míněná literatura je to ovšem pitomost dost nehorázná, ale aspoň místy docela vtipná pitomost. Troufnu si hádat, že ve své papírové, klasické podobě asi moc čtenářů nenajde, protože hlavní část jeho vcelku zaslouženého úspěchu tkví jednoznačně v předčítané verzi.

1 21.06.2022

Opravdu: krásné, pohodové až líbezné čtení, možná i počteníčko! Šlo by, samozřejmě, také říci: povrchní, lacině líbivé, podbízivé, kýčovité a bezobsažné, ale to já neřeknu, nejsem přece žádný škarohlíd, že...

1 11.06.2022

Hlavní příčina propadu a neúspěchu této knihy tkví asi v tom, že autor jednak po celou délku textu nedokázal "chytit správně slinu", pořád jako by naskakoval a zase se sesmekával, a hlavně v tom, že kritika a zesměšnění církví a náboženství je bohužel už strašně stará vesta a nejspíš se na ni nový pohled vrhnout už nikdy nepodaří (alespoň Jonassonovi se to tedy rozhodně nepodařilo).

6 21.01.2022

Povšiml jsem si, že většina čtenářů považuje jaksi automaticky tenhle román za když ne přímé pokračování, tedy alespoň za nástupce a pokračovatele "Stoletého staříka", tedy za něco málem zaměnitelného. Ale rozdíl mezi oběma hrdiny je přímo propastný! Vlastně by se dalo říci, že jsou si pravými opaky. Zatímco Alan Karlsson je vlastně úplně obyčejný člověk, dokonce má původ, který by se mohl zdát jakýmsi symbolem, či principem obyčejnosti, a veškeré šoky, senzace a neuvěřitelnosti, které jeho život naplňují, k němu přicházejí zvenčí, jako produkty náhody, nebo pověstné smůly, proměňující se ve svůj opak, je Nombeko Mayeki už svým narozením charakterizována jako ztělesnění všech možných extrémů. S téměř matematickou dokonalostí ji Jonasson vytvořil jako lidskou bytost, mající ty absolutně nejhorší podmínky pro vstup do života: osoba černé pleti, ženského pohlaví a ještě absolutně svým narozením nemajetná, která se narodí schválně v Jihoafrické republice, ve které jsou právě takové osoby nejopovrhovanějšími tvory na celé zeměkouli - to je přece hodně promyšlené! A stejně tak jsou promyšleně extrémní i všechny její vlastnosti a chování, zatímco Alan reaguje na všechny absurdity, kterými je jeho život doslova zavalen, vlastně pořád stejně - se zdravým selským rozumem obyčejného člověka. Spíše bych se tedy klonil k tomu, že tenhle text je vlastně jakýmsi negativem "Staříka" a to i zaplaťpánbůh díky tomu, že v podstatě nevykazuje pokles kvality (což se už o takovém "Zabijáku Andersovi" rozhodně říci nedá). Zgruntu novou kvalitu tedy přinesla v Jonassonově tvorbě až "Sladká pomsta", ve které, zdá se, znovu chytil správný dech humoristův.

13 21.01.2022

Je to docela zvláštní, ale právě na tuhle Londonovu knihu (a spolu s ní i na Martina Edena a pár dalších) jako by byla vytvořena známá Jirotkova filipika z jeho románu Saturnin: "Lidé, kterým je lhostejno, budou-li mít milion, nebo ne, se vyskytují jen v románech zrovna tak jako ty neuvěřitelné lidské mátohy, které žijí šťastně a spokojeně, pokud nemají na oběd, ale které nabyvše nečekaného bohatství propadají z jakýchsi nesmyslných důvodů čirému neštěstí a oddechnou si teprve, když o ten majetek zase přijdou. To jsou hrdinové z papíru a sypou se z nich drtiny." Tohle skutečně vypadá jako dokonalá charakteristika obsahu knihy Bílý den, která ale kupodivu není ani trochu špatná. Jack London jako by se všech těch výše uvedených prohřešků skutečně dopustil, ale zároveň jako by záměrně a s takovou elegancí, že v jeho textu vůbec jako prohřešky nevypadají. To je možná i důkaz skutečného talentu, protože o všech jeho pozdějších i předchozích napodobitelích toto říci věru nelze.

5 21.01.2022

Dnes sice pozapomenuto, ale má to překvapivou sílu. Ne nadarmo tuto báseň svého času ilustroval (a výtečně!) samotný Alfons Mucha.

1 19.11.2021