MrKrahujec komentáře u knih

Pověsti nelhaly, skutečně jde o velice dobrou knihu. Je z rodu těch hlubokých příběhů, které připomínají ten pověstný vrcholek ledovce, u kterého člověk stále intenzivněji tuší tu ohromnou masu pod ním, skrytou pod hladinou a tedy i lidským zrakům. Právě tím mi to nejvíce připomnělo dnes trochu opomíjeného Jana Čepa, především pro tu baladičnost, pokoru (snad už ani nemá cenu připojovat přívlastek "křesťanskou") a hlavně pro tu zmiňovanou hloubku ponoru.

4 03.10.2018

Tohle je nakonec docela svěží dílko. Rozhodně mnohem lepší, než filmové zpracování, ale v mých očích tomu strašlivě uškodily neadekvátní a jakoby odbyté ilustrace Miloše Nolla (a to jsem v jednom antikvariátu s hrůzou zjistil, že on tuhle knihu ilustroval dokonce dvakrát!! Úděsná umělecká úroveň však v obou případech zůstala totožná).

1 28.09.2018

Zas jedna ukázka čistého současného naturalismu.Tyto dva texty si v ničem nezadají s texty Émila Zoly, Louise-Ferdinanda Célina, ale i Charlese Bukowského, nebo i našeho Josefa Karla Šlejhara (toho mi to kupodivu připomnělo vůbec nejvíc, snad díky tomu nedospělému hrdinovi druhé novely). Nakonec by bylo možno jmenovat i Jana Pelce, byť je to trochu jiný typ naturalismu (ale ta první novela se mu dost stylově blíží).

1 23.09.2018

Tohle je vlastně zase takový jako návrat k tomu původnímu poslání spisovatele: v první řadě vypravovat příběh. Snad by tedy bylo příznačnější pana Pratchetta nazývat spíše vypravěčem (jako za stara), než spisovatelem, protože jeho knihy jsou nádherně oproštěny ode vší zbytečné intelektuálnosti a psychologičnosti, byť za to platí tu cenu, že se stávají tak trochu dětskou literaturou. Ale to přece vůbec nevadí! Však pokud někoho připomínají, tak už takové mistry dětské literatury, jako byli třeba Astrid Lindgrenová, nebo René Goscinny. A možná vůbec nejvíc tím všudypřítomným humorem. Skutečně, barbar Cohen daleko víc připomíná vitálního stařečka Archaixe z Asterixových dobrodružství, než svou proklamovanou předlohu Conana, a v souvislosti s hlavní hrdinkou Čaroprávnosti si nelze nevzpomenout na Pipi dlouhou punčochu Astrid Lindgrenové. Ale znovu zdůrazňuji: Tím líp!

3 22.09.2018

No, tak tady už je ta nefér hra se čtenářem přece jen trochu za hranou... Nepovažuji za nezbytné, aby měl čtenář podle paní Christie "vždy přesně stejné šance, jako detektiv odhalit pachatele", ale pan Nesbo už tady nejenom zatajuje, ale dokonce i eskamotérsky komolí a kamufluje informace, až už to trochu narušuje základní logiku děje. I tak se ale jedná o solidní detektivní příběh, s nezbytnou dávkou horroru i thrilleru (i když tady cílenou spíš na žaludek, než na centrum strachu), který stále lze směle doporučit.

1 19.09.2018

V dětství jsem to samozřejmě přečetl jedním dechem, i když to na mě neustále dělalo dojem školní učebnice, možná i proto, že ilustrátor pan F. Škoda tehdy právě jednu skutečnou školní učebnici (tuším, že vlastivědy) taky ilustroval.

31.08.2018

No, je to sice pro děti, ale to zas až tak neopravňuje k občasným viditelně odfláknutým rýmům, případně sešrotování logiky děje dle potřeb rytmu a rýmů... Takže nebýt obrázků pana Škody, občas by byl text poněkud nenavazující.

2 31.08.2018

Je to celé takové příznačné... Tuhle knihu jsem kdysi dávno dostal k Vánocům (bez prvního dílu, který tedy nehodnotím, ale který se patrně moc lišit nebude), přečetl jsem ji poctivě celou, možná i vícekrát, protože mě fascinovala i rozčilovala zároveň. Fascinovala mě tím, že byla skutečně poměrně realistická - v řadě podobných situací jsem se také ocital (shodou náhod bych měl být - soudě podle dobových indicií - vrstevníkem Honzy Voříška), ale nehorázně mě rozčilovala svou nenápadně vlezlou, ale tím odpornější politickou agitací. Některé pasáže - třeba ta, jak tatínek vysvětluje Honzovi, proč je jeho plusem okolnost, že on je ve straně - dosahovaly až úrovně majora Zemana. A zdaleka nebyly tak řídké, jak se tu někdo pokusil naznačit. Navíc jsou tím odpornější, že jde o knihu pro mládež, která její pomocí měla být patrně nenápadně infikovaná ideologií. Ještě, že se to moc nepodařilo! (Anebo ne???)

31.08.2018

Jak už kdesi řekl Jiří Suchý: "Nesouhlasím s Ivanem Divišem téměř v ničem, ale obdivuji Ivana Diviše téměř ve všem..."

3 22.07.2018

Tak tuhle knihu miluju i nenávidím zároveň! No, nenávidím je asi příliš silné slovo, spíš bych měl napsat, že mám na ni tak trochu jako vztek (a to ještě ten dobromyslný), protože mě už spousty let jaksi dopředu odzbrojuje. Měl jsem to velké životní štěstí, že se mi podařilo strávit velkou většinu dětství celkem podobným způsobem, jak je v té knížce popsáno. Bydleli jsme sice v Praze, kde jsem chodil i do školy, ale každý volný den plus kompletní prázdniny jsme jezdili na chalupu na severu Čech, kde jsem žil v téměř dvě stě let starém roubeném domě, hned pod zříceninou středověkého hradu, jak se říká přímo v lůně kopců, skal a rybníků, takže kdykoliv jsem se rozhodl, že sepíšu své vzpomínky na dětství (a že jsme si užili legrace!), pokaždé po pár stránkách zjistím, že mi místo mých vzpomínek vzniká krásný plagiát z Dětí z Bullerbynu (no, krásný, spíš poněkud odvařený). No a to už se mi stalo tolikrát, že mi nezbývá, než vzdát paní Lindgrenové hold: Jste nenapodobitelná!

Taky mohu s klidným svědomím napsat, že ve výsledku byla Iliada úplně jiná, než jsem čekal. Ale taky úplně jiná, než se píše téměř ve všech anotacích (včetné té, která je uvedená tady pod titulem). Především popisuje vlastně jen velmi kratinký výsek z celé trojské války, pouze od výraznějšího zapojení Achillea do bojů, přes smrt jeho přítele Patrokla a Achillovu pomstu za něj (to je snad vůbec nejobsáhlejší epizoda a zabere téměř polovinu celého rozsáhlého textu), až ke konečné smrti Hektorově a Priamovu vykoupení synova mrtvého těla. Tím celý epos celkem nečekaně končí bez konce, stejně jako i začal bez začátku. Takže o Paridově soudu, krásné Heleně, jakož i o svatbě Pélea a Thetis, kterou to celé vlastně začalo, tu téměř nepadne ani zmínka (jen zcela sporadicky v občasných odbočkách a komentářích), no a snad nejslavnější epizoda celé války - Odysseova geniální lest s trojským koněm - tu není zmíněna vůbec, evidentně k ní mělo dojít až po skončení textu. Vzniká tedy tak trochu dojem, že přes až téměř olbřímí rozsah eposu jde jen o fragment, že musel existovat ještě nějaký stejně dlouhý první a třetí díl, který se nedochoval. Co jsem naopak čekal, to byly rozsáhlé a velmi zasvěcené popisy válečných akcí, vojenské taktiky, jakož i zásahů antických bohů do celé války - o tom se přece jen v anotacích celkem píše. Tady je pozoruhodný fakt, že snad vůbec nejdějovější částí celého eposu je popis Achilleovy zbroje, kterou mu zhotovil Héfaistos, a využil při její výzdobě motivy z jiných řeckých bájí, které tu Homér ochotně a podrobně převypráví. Při takové rozmanitosti vypravěčské úrovně jednotlivých zpěvu zcela chápu domněnky historiků, že Homér jako historická osoba nemusel vůbec existovat, a že jeho oba eposy jsou jen sebranými texty různých autorů z různých období. Nakonec to možná ani není vyloučeno, spíš to na mne ale dělalo dojem, že člověk jménem Homér sice opravdu existoval, ale byl přímým autorem asi jen několika částí svých eposů. Rozhodně byl ale jakýmsi "posledním redaktorem", který sebral fragmenty různých autorů různého stáří a spojil je (byť ne vždy úplně dokonale) v jeden celek, který měl alespoň trochu budit dojem, že je "z jednoho kusu". Tedy vlastně něco dost podobného tomu, co o pár století později udělal s textem Bible svatý Augustin.

3 04.07.2018

Vlastně jedna ze stylově nejčistších ukázek literárního naturalismu. Nenápadný důkaz toho, že styl, který jakoby nenápadně otevřel Émile Zola, a ve kterém více než zdařile pokračovali třeba Louis Ferdinand Céline (a u nás Josef Karel Šlejhar), Warren Miller, či Anthony Burgess, i v současné době má co říci a dost možná, že už jenom on...

3 04.06.2018

Plně uznávám, že kniha tohoto typu se nemusí líbit každému, ale mě osobně to sedlo. Dokonce mi to natolik připomnělo můj oblíbený román Jana Pelce "...a bude hůř", až jsem pojal podezření, nejde-li o druhý díl (což by i odpovídalo věku postav) a není-li jméno autora pseudonymem Jana Pelce. Tímto se panu Urbanovi omlouvám, že jsem pochyboval o jeho existenci, ale toto je skutečně jedno z nejvýmluvnějších dědictví českého naturalismu už od dob Šlejharových až po již zmíněného Pelce, nebo třeba i Jáchyma Topola. Což je poklona.

04.06.2018

No, vlastně se mi potvrdilo, že na Brownovi visí jako nezměrná galejnická koule ta jeho komerčnost. Pořád je to takový skoro jako Eco, skoro jako Bulgakov, ale hlavně, aby se to prodalo, a taky aby to hlavně skousli i ti prostodušší čtenáři. Copak o to, osvěta je chvályhodná věc a asi by mě mělo potěšit, že zrovna v této knize jsou dva masivní chvalozpěvy na mé dva oblíbené umělce - na architekta Antoniho Gaudího a grafika a básníka Williama Blakea. Ale stejně: to se radši kouknu na nějaké Gaudího stavby aspoň na fotkách, nejlépe v reálu, nebo si přečtu nějaké skutečné básně od Williama Blakea a podívám se na jeho grafiky, než o tom číst někde jinde... No a se zápletkou je to ještě horší: základní výchozí myšlenka je vlastně vykradená a to rovnou z Karla Čapka, tedy z jeho hry R.U.R. Dokonce jsem poznal některé jeho věty, jak osvobozená technologie (tedy vlastně roboti) zbaví člověka jha těžké práce a člověk bude moci dělat jen to, co opravdu chce (téměř doslova opsáno). Odpověď na tři osudové otázky (což by bylo vlastně celkem originální, kdyby se to za poslední desetiletí tak neotřepalo) je tedy více než nepřesvědčivá. Už Woody Allen (a to ještě navrch v žertu) dost jasně dokázal, že technologie nikdy člověka ani neovládne, ani nevytěsní, dokud bude tak beznadějně poruchová (a to tedy je, dokonce i ta nejšpičkovější - však víte), takže ten proklamovaný "převratný objev" tedy vůbec převratný není a vezmeme-li úvahu vztah dnešní veřejnosti k náboženství a církvím, pak by ta Kirschova prezentace globálnímu publiku sotva stála za odplivnutí, natož pak za úkladnou, notabene veřejnou vraždu. Drtivá většina z těch stovek miliónů údajných diváků by s největší pravděpodobností prostě přepnula na fotbal. No a to ještě nebereme v potaz, že ta špičková technologie, která by se měla začít vyvyšovat nad lidskou rasu, se statisticky vzato týká vlastně jen docela malého segmentu lidstva - obyvatel Evropy, Severní Ameriky a (snad ještě) Austrálie. Kdybychom měli opravdu přísně posuzovat lidstvo jako jeden celek, pak jsme se ještě ani zdaleka nevybabrali z mladší doby kamenné!

5 02.06.2018

Pět nekriticky oslavné ódy na tuto knihu (a potažmo i na celou tvorbu Jaroslava Foglara) samozřejmě můžu aniž bych se příliš přemáhal, ale přesto mi poslední dobou v podvědomí stále hnisají přečetné kritické hlasy stran Foglarovy fabulační ubohosti, školometství, vyprázdněné didaktičnosti, pokryteckého slušňáctví a já nevím, co ještě... Tak jsem teda zkusil podívat se na Foglara a jeho svět co nejstřízlivěji a, zaplaťpánbu, rozhodující klady jsem i objektivně našel. A sice jeho smysl pro humor a pro poezii. Zajisté, že Foglar není ani básník, ani humorista, ale právě všechny "srandovní" pasáže a všechny popisy přírodních, ale především městských krás a tajemství jej nakonec činí přece jenom nadčasovým a nenahraditelným. Komické příběhy jsou známé a rozpoznatelné, ale všimli jste si třeba, jak překrásné jsou jenom popisy Stínadel a vlastně i Druhé strany a s tím celého městského prostředí? Tady neváhám tvrdit, že Foglar dal s přehledem flek všem tolik vzývaným básníkům "poezie všedního dne", kteří v době jeho tvorby byli na vrcholu pobírání poct a cen. Za povšimnutí rovněž stojí Foglarova schopnost dávat svým postavám výrazná a neotřelá příjmení, v téhle oblasti taky trhnul mnohého "vážného" spisovatele své doby. Ovšem, je nutno uznat, že to, co zbude, odmyslíme-li si humoristické a poetické pasáže, je skutečně dosti ubohé (jenom ten vymyšlený dvojník Mirka Dušína, který se ještě navrch jmenuje taky Mirek a k tomu Daneš - to je velmi neohrabané). Naštěstí to není rozhodující, takže panu Foglarovi mohu prorokovat ještě dlouhý a dlouhý život, kypící mládím a zdravím.

8 11.05.2018

Tohle je vlastně (jedno z prvních i ve světě) zcela plnokrevné sci-fi a já se opravdu velice divím, že to alespoň v současné době ještě nikdo nezfilmoval. Téhle předloze by totiž úplně nejíp slušela právě současná, technicky už nijak neomezená produkce. Jen si zkuste při četbě představit, že všechny ty děsivé i monumentální scenérie, jejichž slovní popis musel Čapek pouze vložit postavám do úst, by už s počítačovou animační technikou šly natočit naplno a ještě i zesíleně! Tady by totiž lehká technická nadsázka celkovému vyznění vůbec neuškodila, dokonce přesně naopak. Jak by se dalo doslova výtvarně vyřádit jenom na záběrech utopické továrny na roboty na ostrově, nebo i na retrospektivních záběrech samotného objevu starého Rossuma, natož pak při ztvárnění závěrečné velkolepě úděsné apokalypsy (já úplně vidím ty čistě snové záběry na nekonečné zástupy okupujících robotů s miliónkrát opakovanými totožnými obličeji). Samozřejmě, film by to rozhodně nebyl levný, na tricích a efektech by se v žádném případě nesmělo šetřit, ale když uvážíme, jaké scénáristické ubohosti jsou každoročně zachraňovány velkolepými výpravami, tak tohle by myslím žádný komerční risk nebyl.

8 11.05.2018

Autor tu pořádně zamával s emocemi čtenářů, přesto mám (už delší dobu) pocit, že v této oblasti existuje jakýsi "strop", za kterým už jsou všechny efekty jaksi nivelizované, už nemůžou poděsit "ještě víc". Kdybych měl třeba říci, jestli je "hroznější" tohle, nebo některé detektivky Larse Keplera, případně slavná trilogie "Millenium", tak bych vlastně nevěděl. Snad by mě napadlo, že méně je opravdu někdy více a že třeba Dostojevského popis posledního snu Svidrigajlovova ve "Zločinu a trestu" je nakonec možná sugestivnější. Ale tím nechci říci, že by tahle kniha byla špatná, vypointovaná je dokonce mistrovsky, i když mi tam skříplo pár maličkostí, jako třeba chování Katie bezprostředně poté, co byla vytažená z divoké řeky - že by se vůbec nechtěla převléknout do suchého? A že jí i pak perfektně fungoval mobil? Taky jsem si nějak nakonec nedokázal moc srovnat, že by Lucy opravdu v mužské podobě tak strašlivě brutálně zavraždila obě dívky a profesora navrch (nebo to nebyla ona? To mi nějak nedošlo) a jak to zaprvé všechno stíhala a jak se jí povedlo tak dokonale přestrojit za muže, když je na konci řečeno, že měla kromě penisu poměrně velká ňadra? Ale uznávám, že to jsou vlastně drobnosti...

5 19.03.2018

Sice poněkud méně nejapné, než je zvykem, ale hlavní zásluhu má asi stejně ta inspirace v pohádkách Tisíce a jedné noci (a potažmo i v českých lidových, které ale asi mají stejný kořen - viz pohádka "Poklad na mostě")

10.03.2018

Tak tohle je družstevní vajíčko, družstevní dědeček, družstevní Říha... Ale, marná sláva, je to i kousek mého dětství. Třebaže ilustrace Heleny Zmatlíkové mají nakonec asi přece jen vrch.

8 23.02.2018

Na Steklače mám sice velmi silnou slabost, ale tady jako by si snad vzal větší sousto, než na jaké stačil, nebo jako by se stále nemohl rozhodnout, co vlastně tahle kniha bude a komu bude určená. Úsměvná detektivka? Na to je tam příliš moc přestřelených ztřeštěností (zvláště pak při popisu činnosti Maryskova detektivního klubu). Tak tedy parodie na detektivky? Na to to zase příliš často sklouzává do jakoby vážné polohy, inspirované skutečnými francouzskými detektivkami. Kniha vyloženě dětská? Právě ta detektivní inspirace tomu klade jakoby vyšší nároky. Tak tedy četba pro dospívající? Na to je to zas až moc často vyloženě infantilní. V časopiseckém vydání na pokračování mě stoprocentně okouzlily geniální ilustrace Dobroslava Folla (ty tak někdy sehnat! To by bylo!), ale bohužel (můj jinak opět oblíbený) Adolf Born to v knižním vydání nevyvážil skoro stejně jako autor textu - taky neustále osciluje mezi výraznou stylizací karikatury a vážněji míněnou knižní ilustrací. Ostatně přibližně v té době přecházel od zkratkovité, krásně jedovaté satirické karikatury (ve své době slavné "bornografie") k propracovanějšímu, barevnému výtvarnému vyjádření a tyhle ilustrace jsou možná přesně tím "přechodným stadiem". Zcela opomíjenou zajímavostí je pak to, že nahlédneme-li do "Ohníčkovské" časopisecké verze, zjistíme, že postava inspektora Brouka se původně jmenovala Mamula, což bylo ovšem příjmení skutečného "krále komunistické tajné policie", čímž pan Steklač projevil až neuvěřitelnou politickou odvahu, kterou byl však nucen v knižním vydání přece jen zkrotit.

04.02.2018