MortRainey komentáře u knih

Na obálce knihy je uvedeno: "Vyhlášeno jako nejlepší švédská krimi roku 2016" a mnoho čtenářů s tím nesouhlasí. Někteří příběh dokonce přirovnávají k young adult literatuře a nálepky "krimi" nebo "thriller ze soudní síně," jak uvádí anotace, rozporují. Nemůžu s nimi nesouhlasit, ale "na každém šprochu pravdy trochu";-) Co když je román Tekutý písek jinou alternativou krimi, kterou od švédských autorů neočekáváme? Já osobně, dle zavedených pravidel, knihu nevnímám ani jako krimi nebo thriller, a do klasického drama má možná kniha taky daleko, ale psychologickým příběhem Tekutý písek bezesporu je, a ze soudní síně taky, ale "Dvanáct rozhněvaných mužů" nečekejte...
Autorka, původní profesí právnička, opravdu velmi zdařile vystavěla pasáže knihy odehrávající se v soudní síni. Taktéž vystihla, alespoň zdání, mluvu i chování švédské zlaté mládeže, které neplatí jen pro ni. Poukázala, bez odsouzení, jak krutí mladí lidé můžou být, zvlášť když jsou "finančně bezstarostní" a neumí s tímto "problémem" naložit. Může to znít jako klišé a to v tématu knihy pro zamyšlení nad chováním jedinců švédské "high class", které se snaží autorka v knize předložit, ale opravdu i v každodenním životě by měl být prostor pro reflexi.
Dávám za 3, protože kniha je "dobrá", místy velmi čtivá a neodkladná. A na "odlehčení" právě od klasické, často krvavé a depresivní švédské krimi, vhodná k doporučení;-)

6 25.06.2018

Moc rád jsem se vydal na další čtenářské dobrodružství, už potřetí, se symbologem Robertem Langdonem, a opět jsem se bavil, ale...
Nic proti, že se Dan Brown uchýlil ze starého kontinentu domů a v tomto příběhu opět do jednoho města, opět do hlavního - Washingtonu D.C. - pokud pominu, že římské story je úzce provázané s Vatikánem, a to pařížské má odskok včetně závěru v jiném hlavním městě;-) To "ale" znamená, že mi v tomto příběhu něco chybělo a zároveň proti předchozím dvěma přebývalo. Až tak, že možná chápu, hádám, rozhodnutí tvůrčího tandemu v podobě Rona Howarda a Toma Hankse, že Ztracený symbol přeskočili a šli rovnou na Inferno.
Chyběl mi odpich, který Andělé a démoni a ještě lepší Da Vinciho kód měli, i možná proto mi četba Symbolu trvala déle než u těch dvou. Ne, že by napětí chybělo, ale bylo takové utahanější, což může být až zarážející, když si vezmete, že Brown měl delší dobu na tvorbu i přípravu než mezi Anděli a Kódem. A to hned dvojnásobný - 6 let od Kódu k vydání Symbolu.
Jako malý jsem měl rád Indianu Jonese a chápu, že intelektuál historik s cejchem dobrodružství má být trochu neohrabaný a tím i charakterově čtenáři "polidštěný", ale v Symbolu dá Brown Langdonovi občas na frak. Až tak, že i jeho něžná polovička je místy chytřejší a statečnější, nic proti tomu, ale Langdon coby hlavní hrdina pak hraje druhou roli, i v souboji s hlavním zástupcem "Zla".
Přebývá počet stránek ve smyslu takřka dvou konců a litanického až filosofujícího "druhého" závěru knihy. Možná na úkor delší přípravy knihy i hlavního tématu a konečného "poselství".
Závěrem - ani 5, ani 4 a půl, ale 4 zasloužené hvězdičky! Také proto, že spisovatelův postup - občas vynechaný detail, který se prozradí v další kapitole, nedává moc smysl! Proč, když celou dobu někdo jenom jde a takřka rovně, tak je divné, že se pak čtenář dozví, že jel výtahem - ale to je to nejmenší, nikdy je čtenář šokován, co se v knize stane a vlastně nestane...
PS. I když moje kamarádka, co teď čte Počátek říká, že po "chaotickém" Infernu - "a bude hůř" - zůstávám Langdonův fanoušek a těším se na jeho další dobrodružství, ať už ve Florencii nebo Bilbau či kdekoliv jinde..;-)

7 20.06.2018

Další z bestsellerů, v tomto případě s velkým "B", který jsem si nechal v čase své největší slávy utéct (nejen proto, že nám přednášející z Kulturní etnografie tvrdila, že takový blábol jako vysokoškolští studenti nemáme číst;-)
Nicméně opět nastal čas si zrající hermelín, ne Camembert;-) přečíst! Jasných 5 hvězdiček, bez debat, Brown to prostě se svými čtenáři umí! I když jsem začal prvním případem Roberta Langdona - Anděly a démony - a dlouho jsem jim byl během četby Da Vinciho kódu (nebo Šifry mistra Leonarda, chcete-li) věrný, byly překonány! Jestli jim jsem dal 5, tak Kódu bych dal 6, kdyby to šlo. Už se moc těším na další, třetí, Langdonův případ, tentokráte z jeho domoviny v podobě Ztraceného symbolu;-)
Mimochodem knihu jsem četl ve speciálním obrazovém vydání a to prostě nemá chybu, ale současně v paperbacku a jiném předpokladu, zajímavé srovnání..;-)

8 20.06.2018

Upřímně? Ta kniha mě prostě vzala u srdce! Já vím, může to znít lacině, ale po jejím přečtení to tak cítím, a bylo tomu tak už v její polovině, kdy jsem Veroniku vystřídal za Jáchyma. Hartl je jednoduše český "malý" čtenářský zázrak. Někomu možná nedostačuje jeho styl coby intelektuální měřítko "hoch literatur", avšak Hartl jako kdysi např. Viewegh svoje označení "bestsellerista" touto knihou jen a jen potvrzuje!
Proč? Je to tím jeho smyslem pro (ne)obyčejný život jeho "hrdinů". Vložené empatie, které prezentuje ústy a myšlenkami postav obou pohlaví vás prostě musí chtě nechtě zasáhnout. Hartlovo spojení s dobou minulou a současnou, spolu s reáliemi, které skoro každý z nás zná, vytváří konzistentní příběh, kde jakýkoliv, byť jemný, odskok dává celku smysl. Chápu, že některé konsekvence mohou působit záměrně prvoplánově až povrchně, ale právě ty dodávají rozehrané partii onu atraktvní čtivost.
Hlavní Hartlova síla je v jeho nefilosování a umění charakteristiky "očividně viditelného" v životě jeho hrdinů, který tolik koresponduje s naším, nás čtenářů. V mnoha situacích, které nás někdy na stránkách až šokují, si jen uvědomíme, že možná potkaly někdy i nás či někoho z našich blízkých a přátel, a jak jsme se v nich zachovali my či oni oproti postavám v knize. Jak je někdy důležité moc nepřemýšlet, poslouchat srdce, KOMUNIKOVAT, nevzdávat se, někoho nezapřít a třeba dát druhou šanci než být naštvaný a pak, když už je pozdě, maximálně litovat..etc.
Když jsem před lety přečetl Malý pražský erotikon bylo to moje seznámení s Hartlem a kniha mě po dlouhé odmlce od české beletrie velmi příjemně překvapila. Některé pasáže byly čtenářsky velmi silné, zvlášť v interní rovině osob příběhu. Po následném přečtení Hartlova debutu - Prvok, Šampón, Tečka a Karel - mohu teď po Okamžicích jen potvrdit, že se Hartl "vypisuje a vypisuje" a nezbývá nám než se jen těšit na jeho další počin... 5*!!!
PS. A jen doporučuji, začnětě Veronikou..;-)

13 20.06.2018

Pro čtenáře "My děti ze stanice ZOO" skoro bez drog, ale opět z prostředí Berlína, po pádu zdi...

3 20.06.2018

Po britských Dívkách, ve vlaku i ledu, i americké Zmizelé, potvrzeno, francouzská detektivka nezemřela;-) Minierova domovina, která dala světu legendu jménem Maigret, televizního Moulina a filmové kriminálky s Delonem a Belmondem, zrodila díky jeho peru další - Martina Servaze! Kdyby to šlo, tak 4 a půl hvězdičky, ne 5 za nuance v detailu a jistou otevřenost v příběhu, jinak skvělý překlad velkého frankofila Jiřího Žáka. Těším se na další Servazův případ coby jeho nový fanoušek!;-)
PS. Jeden z důvodů, proč jsem začal drsný příběh (drsnost s vkusem co do krve i naturality;-) z francouzských Pyrenejí číst, byl můj oblíbený film s Jeanem Reno a Vincentem Casselem - Purpurové řeky - žádný spoiler, ale kdo viděl, u knihy pochopí:-)

7 20.06.2018

"Charlie, každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží."

8 19.06.2018

Tento bestseller, v českém vydání, jsem nechal uzrát kratší dobu než obvykle, ale stálo to za to! Přece jenom originální text už je pár let na světě a po přeložení do angličtiny se o něm už delší dobu diskutuje. Zvláště pak o pravé identitě autorky či autora ba i celého kolektivu;-)
Souhlasím s některými recenzenty - těžký začátek, skoro až do půlky knihy, tedy déle než bývá obvyklé. Je to o čtenářských zubech, které se textem nejprve prokousávají; o čtenářských očích, které se rozkoukávají; o čtenářském nosu, který nasává; ale potom, nemůžu si pomoci, vás ten příběh zasáhne!!! Jen silou vůle jsem se rozhodl nesáhnout hned po druhé části této tetralogie, ale nechat ještě v sobě dozrát dojem z první části.
Text není náročný, odpovídá charakteru "hoch literatur" evropského románu s italskou specifikací. Jazyk, který je citově zabarvený coby vyprávění a vzpomínaní na dětství s odstupem několika desítek let, občas působí jako výlev až výkřik, ale nikdy nedotažený. Atmosféra je vystavena tak, že sice občas tápete, jaká je asi atmosféra poválečné Itálie, v tomto případě Neapole, zvláště pak jedné čtvrti, kde se příběh hlavně odehrává. S vlastními pravidly i zákony bez ohledu na legislativu a jen silou vůle a dobrého úmyslu je lze překonat, osvobodit se od nich. Ale i bez znalosti stinné minulosti tehdejší Itálie, a ne takové jako v případě Německa (jako je např. v románu i filmu Předčítač), se necháte unést samotnou podstatou vztahu Geniálních přítelkyň. Velmi intimního až niterného, dle mého, bez ohledu na to, jestli je čtenářem žena nebo muž. V závěru se pak dostaví závan počínajícího a všeobecně známého svobodného ducha 60. let minulého století, který častokrát "rozdrtil" jakkoliv nastavená pravidla konzervatismu a neustálého se ohlížení za válečnou a negativní minulostí spojenou s chudobou a citovou odevzdaností.
Prostě, stojí to za to, ten příběh, ta historie, takové přátelství se bude vždy opakovat, kdekoliv a kdykoliv, bez ohledu na minulost, dobu i místo, bude to teď a tady a vy budete vzpomínat. Odpočiňte si od thrillerů a detektivek plných jednostránkových kapitol a několika postav co do složitosti, Geniální přítelkyně jsou divadlem v tom nejlepším slova smyslu.

22 19.06.2018

Opravuji na 5 hvězdiček, protože celkový dojem z knihy si je zaslouží. Některé knihy jsou na plný počet samozřejmě literárně někde jinde, ale když si uvědomím, kolik věcí je mi z této knihy blízkých, tak i pár záchvěvů, že dám jen 3, byly překonány.
Kniha byla velmi příjemným odskokem od (převážně) angloamerických thrillerů do současné evropské (německé) literatury. "Jednodechovka", která i když pojednává o smrti, je velmi laskavá, a bez klišé, opravdu pohladí. A i když je hrdina (autor) příběhu o 7 let starší, má stejné dětské lásky (Hvězdné války, Indiana Jones) jako já, a příběh končí ve stejném věku jako jeho čtenář;-)
Doporučuji jí pro její vyváženost komediálnosti, od černého humoru, přes hořkost osudu až po neumělou laskavost; stojí za přečtení!

7 19.06.2018

Souhlasím s některými jinými recenzenty, že je těžké hodnotit obsah knihy (podobně jako např. u Deníku Anny Frankové), který je historickým tématem (i faktem), v tomto případě jedním z nejhrůzostrašnějších v dějinách lidstva. Nicméně lze svým způsobem ocenit popis a ten Szpilmanův je, dle mnohých, jeden z "nejčistších", tedy v rovině osobní i emoční v každodennosti (ne)života člověka bojujícího o život. Autor není spisovatel, i když k umění má blízko a tak i přes tento fakt kniha přináší určitý literární útvar. Nejde o deník, ale bezprostřední vzpomínky po konci války, na rozdíl od jiných memoárů přeživších II. světové války. Kniha vyšla už v roce 1946, kdy byla nakonec tehdejším politickým režimem v Polsku stažena, upravena, ale znovu nevydána. Bohužel. Musela čekat dalších 50 let, aby spatřila znovu světlo světa a to nejdříve v Německu. Domovské zemi důstojníka wehrmachtu Wilma Hosenfelda, jemuž Szpilman vděčil za přežití v posledních dnech války, jako spoustu jiných z okupované Varšavy. Součástí knihy je také poprvé publikovaný Hosenfeldův deník, potvrzující obsah rčení o jednom pytli. Kniha se nedá číst tím tzv. jedním dechem, ale na mnoho nádechů a výdechů. A věřte, že občas je daleko "mírnější", možná Szpilmanovým tónem, než Polańského filmové zpracování se skvělým Adrianem Brodym coby Pianistou.

15 19.06.2018

Klidně i 6 hvězdiček!!! Další z bestsellerů, které jsem si nechal "ujít" a nechal tak uzrát;-) Souhlasím se všemi pětihvězdičkáři, každý detail je do detailu dotažen;-) Nikdy čtenáře neumoří, naopak pamatuje si ho a případně znovu pro souvislost vyhledá! Prostě můj další splněný knižní rest, který za čekání stál! Už se těším na četbu dalších dvou, bohužel, zbývajících Larssonovek z Milénia!!!

28 18.06.2018

Jasných 5*! Jako celoživotní fanoušek, a nebojím se toho příměru použít, UMĚNÍ liverpoolské čtveřice a bezesporu jednoho z fenoménů 20. století, kterému se oddává další a další generace, velmi kvituji vydání této zásadní knihy v českém jazyce.
V čem je zásadní? Jedná se asi o jeden z "nejzdrojovanějších" pramenů o Beatles nejen v dalších knihách o nich, ale vůbec literatuře věnující se popkultuře 60. let 20. století, stejně tak v historických publikacích, které mapují společenský vývoj poválečné západní Evropy. Zásadní je také v tom, že jde o jedinou AUTORIZOVANOU biografii přímo členy skupiny ještě v době její činnosti. Dnes najdeme několik málo knih, hlavně těch o siru Paulovi, které jsou taktéž autorizovány či přímo vycházejí ze spolupráce s Beatlem, ale už dávno po rozpadu a smrti dvou jejích členů.
Další aspekt knihy je přístup autora. Sám o trochu starší než členové je jen běžným rozhlasovým posluchačem, nikoliv ovlivnitelným fanouškem. Davies jako spisovatel, novinář, redaktor kulturní rubriky Sunday Times i coby fotbalový fanda (napsal řadu knih o fotbalu a jeho hvězdách) se po úspěchu svého scénáře rozhodne zaznamenat tento fenomén a to ještě v době jeho trvání. Odloží svou sociologickou práci na téma současného života britských univerzitních studentů a svůj záměr vyloží přímo McCartneymu, který mu nadšen pomáhá s oficiálním dopisem jejich tehdejšímu manažerovi Brianovi Epsteinovi. Píše se rok 1966, Beatles ukončili svá živá vystoupení, a knihy, které o nich vyšly by se daly spočítat na prstech jedné ruky...
O co je kniha odbornější - dva roky na cestách, rozhovory s rodinnými příslušníky, přáteli, lidmi z branže na obou stranách Atlantiku, fanoušky a neposlední řadě hlavně se samostnými členy (po jejich souhlasu!) při práci ve studiu i doma v osobním životě - je její četba uvolněnější díky stále dechberoucí skoropohádce o jejich úspěchu i nespornému charismatu a smyslu pro humor. Stejně tak napínává, melancholická a až dechberoucí právě při osobních výpovědích samotných členů Fab Four.
Kniha vyšla v květnu 1968 tj. po Seržantovi a před vydání tzv. Bílého alba, necelé dva roky před smutným finišem. Je obohacená o předmluvu ze současnosti a dodatkem k dalšímu vydání z roku 1985, tedy 5 let po zavraždění Johna Lennona v NYC. Nejsem pamětník, lásku k jejich hudbě jsem podědil, ale velké díky Johne, Paule, Georgi, Ringo a Huntere...

4 18.06.2018

Tuto povídku napsala Gillian Flynnová na přání věhlasného George R.R. Martin pod původním názvem "What Do You Do?" do jeho povídkové antologie Darebáci, kde se autorka svým příspěvkem zařadila kromě Martina mezi další fantasy velikány, jakým je například Neil Gaiman. Toto je její samostatné (české) knižní vydání pod názvem "Skrvna", resp. The Grownup.
Flynnová ani v tomto dílku nezapřela svůj styl psání: opět je hlavním antihrdinou příběhu žena, a to psychicky nevyrovnaná a to se svým "svojským" přístupem řešení života teď a tady. Příjemné a rychlé čtení, které je spíše "na uklidněnou" od jejích velethrillerů s pomyslným vrcholem ve Zmizelé, než proklamovaná duchařská historka, i když jistý ironický odkaz na tento druh hororové literatury v povídce najdete;-) Zasloužené 3 (možná 3,5) hvězdičky, doporučení na jedno deštivé odpoledne (či delší cestu do a z práce), a víra, že Flynnová přijde brzy s nějakým novým hutnějším thrillerem (už jsou to 4 roky, co napsala "jen" tuto povídku a scénáře), který naváže nebo ještě lépe přebije úspěch Gone Girl!!!;-)
PS: Miluji v knihách odkazy na jiné knihy;-) Klasické duchařiny na něž Skvrna odkazuje jsou tradiční a jistojistě budou stát za přečtení: Utažení šroubu, Žena v bílém nebo Dům na kopci a "Rebecca" alias Mrtvá a živá od Madam napětí a matky Ptáků - Daphne du Maurier...

7 18.06.2018

Dílo Gillian Flynnové "uzavírám" její (časově) "prostřední" knihou (pokud nepočítám její ani ne 100 stránkovou novelku Skvrna, která vyšla jako její poslední autorský počin).
Flynnová ani v Temných koutech nezapře svůj profesní původ novinářky: hrdinka Ostré předměty Camille Preakerová je novinářka píšící reportáže o zavražděných dětech, Dunnovi v Zmizelá jsou oba psavci, a Temné kouty jsou samy o sobě jednou velkou (a napínavou!) reportáží s retrospektivními kapitolami - opravdu máte pocit, že se to všechno stalo, že jde o reálný případ á la Charles Manson.
Zmizelá je román/thriller, Ostré předměty "psychothriller" a Temné kouty jsou na obálce označeny za "krimiromán". Nene všechny 3 knihy jsou jasnými thrillery bez přívlastků i diskusí. Během četby jsem byl pořád někde mezi 4 a 5*, možná i proto, že mne chování některých antihrdinů příběhu doslova rozčilovalo a některá částečná rozuzlení byla plytší. Nicméně si 4 konečné, autorka (pro mne pořád) skvělé (a nepřekonatelné) Zmizelé, zaslouží! Jasné doporučení a budu se opakovat: po skvělém debutu - viz moje hodnocení Ostré předměty - je vidět, že se Gillian Flynnová vypsala k tak velkému bestselleru, jakým Zmizelá bezesporu je (vč. filmového zpracování se scénářem přímo od ní).
PS. U Temných koutů jsem na to šel opačně než u Zmizelé, tzn. nejdřív film a potom kniha. Nelituji, možná už jen proto, že Flynnová k němu tentokrát nenapsala scénář, a nic proti Charlize Theron, ale byl opravdu slabý. A tak člověku z filmu tolik v hlavě nezbylo, aby si nechal zkazit zážitek z knihy poté;-)

7 18.06.2018

"Některé písně se nikdy neobehrají a některé lásky trvají navěky."
Knihu, kterou jsem dostal od Ježíška, za což mu tímto ještě jednou moc děkuji;-) jsem si přál přečíst ze dvou důvodů: řachanda v pařížském metru (kdesi jsem četl, že cestující při četbě Bojanglese propadají výbuchům smíchu) a mé oblíbené písni Mr. Bojangles (původní country song, který si vzal na paškál kdekdo, od v knize zmiňované ikony Niny Simone, přes amerického giganta Neila Diamonda až po britského fracka Robbieho Williamse). Tento, nejvíce interpretovaný jako swingový, neodolatelný melodický hymnus, který se táhne příběhem jako nit, mne několikrát při četbě donutil si jej zabroukat:-)
Knihu nebudu obsahově hodnotit nebo popisovat, příběh by se tím částečně odkryl, ale kdyby se mne někdo zeptal o čem knížka je (obligátní dotaz), řeknu mu, že o lásce. A nejen o lásce mezi mužem a ženou, ale i o té druhé, mnohdy i unikátnější. O lásce v rodině, mezi rodiči a jejich dětmi, mezi matkou, otcem a jejich synem, zvlášť i navzájem. V tom je obsah knihy neodolatelný a troufám si říci, že v současné literatuře vzácný.
Nevyprsknul jsem během četby smíchy v MHD, ale příběh mně několikrát k úsměvu donutil, stejně jako rohlíku smutku a dojetí. Bez dojmologie, bez patosu, bez melancholie - dojemně jemný příběh, laskavě (ne)citlivý, s (ne)čekaným očekáváním konce plný (ne)milosrdných lží - je, jako celek, prostě za 5*, doporučuji!!!

22 18.06.2018

5, 6, 7 hvězdiček! Upřímně, jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl, nejen v rámci české literatury. Nepřeháním, ale Hana je kniha, která by si zasloužila výsluní i na mezinárodní knižní scéně včetně filmového zpracování... https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/nelitostny-boj-zivota-se-zivotem-10647

67 13.06.2018

Další rendez-vous s Val McDermidovou byla jasná čtenářská trefa do černého a hodnocení opět za plný počet bodů! A znovu tak velké díky Larsonnovu Mikaelovi Blomkvistovi za tak dobré recommandé;-)
Další, v sérii druhý, případ dua Carol Jordanová a Tony Hill opět vráží žánrový klín mezi thriller a (poctivou a tradiční britskou) detektivku. V napjatém čtenáři se tak mísí pocity z vypracovaných detailů a jisté uhlazenosti, která autory napětí za kanálem tak proslavila, a se zatajeným dechem nad někdy až naturalistickými prvky typickými pro "jehněčí" literaturu. I když Drát v srdci je víc na vlně psychologie (stejně jako profilér doktor Hill) než honba á la Thomas Harris ve Zpěvu Sirény. Jak to? Proto, že vrah je zahradník ví čtenář už od prologu, ale cesta k jeho dopadení stojí opravdu za to!;-)
Nutno dodat, že Drát se několikrát během příběhu odvolává na první případ a zároveň seznámení Carol a Tonyho včetně jejich kariérního posunu, kterým kniha začíná. Carol je šéfinspektorkou (DCI) a Tony školí a vede svou zvláštní jednotku...
Budu se opakovat, ale McDermidová je na ostrovech právem považována za mistryni krimipera, což dokazuje nejen několik ocenění, ale i čtenářský zájem. A to včetně toho českého;-) Její knihy jsou k dostání jen v knihovně, na rezervaci a žádné prodlužování;-) takže pokuta mě nemine:D
PS. Jemné upozornění - uvedený počet stran tomu neodpovídá, ale text je psaný menším písem á la 90. léta, takže dnes by vyšla kniha dvakrát tlustší;-)

5 25.05.2018

Sorry jako;-) ale fakt jsem dlouho nečetl tak dobrou detektivku, jasných 5*!!! A v tomto případě nesrovnávám knihu s thrillery á lá Larsson, Nesbø nebo Flynnová, promakaných do detailů, ale píšu zde o poctivém detektivním příběhu, který je opravdovým kumštem. Klobouk dolů Mr. Galbraith alias Mrs. Rowlingová;-) Volání Kukačky je hold pokladnici kriminálních případů ze staré dobré Anglie a kniha sama se tak stala její součástí, bezesporu. Opět se čtenářsky vyplatilo moje posečkání se sklenicí s naloženými bestsellery v octu, odkud jsem Kukačku vytáhnul:-)
Přiznávám, že jsem se párkrát během četby cítil na 4 hvězdičky, ale závěr v takřka "poirotovském" stylu, vyvrcholení v podání Cormorana Strikea, v popisu a objasnění celého případu, s chladnokrevností a nenuceností jemu vlastních do očí vraha.. skvělé, málem jsem přejel zastávku;-) Takže tytam občas zdlouhavá souvětí a jeden dva výpadky v detailu. Celek jako příběh se skvělým místy až archaickým překladem (který dle mého ale dodává příběhu tradiční kouzlo a bude tomu tak určitě i v originále), nenucený, bez klišé, s výstižnými hovorovými prvky vč. počeštěného londýnského dialektu - cockney - prostě nemá chybu!
Závěrem? Určitě doporučuji!!! A já osobně se už teď těším na Hedvábníka a další Cormoranovy případy, stejně tak na jeho Watsona v podání roztomilé, ale lišacky bystré, mojí jmenovkyně - Robin;-)
PS. A určitě se podívám, na doporučení, na první sérii televizního zpracování Strikeových případů "Strike", tj. Kukačky z dílny jistoty a kvality - BBC!;-)

21 25.05.2018

Zasloužených a nadšených 5 hvězdiček! Stejně tak zaražených, že jsem Val McDermidovou nepoznal dřív. Až četba knihy Muži, kteří nenávidí ženy mne k ní dovedla, protože Larsonnův Mikael Blomkvist jí v průběhu svého vyšetřování čte, jaké lepší recommandé si přát;-)
Jako malý jsem byl fanouškem dvojice Dempsey a Makepeacová, později Foxe Muldera a Dany Scullyové a začínám přicházet na chuť Cormoranovi Strikeovi a Robin Ellacottové:-) Teď se tak stalo, po seznámení, s detektiv-inspektorkou Carol Jordanovou a kriminologem doktorem Anthony Hillem. Carol a Tony jsou stejně jako všechny jmenované páry původní a jejich spolupráce, jemné jiskření, zápal pro případ si čtenáře hned získají! A i když téměř od začátku víte, kdo je vrahem, tak se jen domníváte, až opravdu závěr vám prozradí pravou identitu pachatele, v tomto případě sériového vraha. Jeden z recenzentů knihu doporučil fanouškům knih Roberta Galbraitha a seriálu Akta X. Já bych šel ještě dál, klidně až k Mlčení jehňátek, jejichž filmová adaptace je v příběhu několikrát zmíněna. McDermidová je na ostrovech právem považována za mistryni kriminálního pera, nejen díky několika oceněním, a i když tento první případ Jordanové a Hilla jemně koketuje na pomezí thrilleru, poctivé řemeslo a tradiční duch britské detektivky se u této skotské autorky prostě nezapře. Jen a jen doporučuji a těším se na další případ!

7 25.05.2018

"Duševní dárek" od kolegyně:-) ;-) přečtený v tramvaji během cesty domů z práce:D Ačkoliv "kniha" působí jako delší článek z lepšího magazínu nebo almanachu, přidané a hlavně výtečné ilustrace s hesly z projevu z něj samostatný text ve vazbě dělají;-) A to jasně inspirativní a upřímný, bez patosu i odklonu k pohádce o slavné autorce. Některé myšlenky si zaslouží samostatnou citaci nad autorkou v textu použitých řeckých klasik. Doporučuji! Nejen pro delší cestu domů nebo práce, ale předobrý pocit z četby:-) ;-)

7 21.05.2018