Morgause komentáře u knih

Glukhovsky, jak už dokázal ve slavné trilogii Metro, má úžasné nápady. Mrazí mě v zádech z představy světa ustrnuvšího ve věčném a nekonečném dni, v němž nikdy nepřijde noc, abychom se mohli poučit a druhý den udělat všechno jinak a třeba lépe. Dílo není zdaleka prvoplánové, nejde jen o šílenou cestu do nitra všech společenských patogenů, i když i zde autor volí element putování. Pouť celou společností, z nebe do pekla a přes všechno mezi tím, rozhodně nenechá protagonistu nepoznamenaného - jeho postoje se často i náhle mění, je nucen bojovat sám se sebou a s dávno vštípenými "pravdami". I když jim byl dán věčný život, lidé zůstávají tak lidskými, jsou záštiplní, pomstychtiví, zbabělí, zrádní, mocichtiví a sadističtí, ale někdy, a občas i tehdy, kdy by to od nich nikdo nečekal, jsou i odvážní a zarputilí v boji za svá přesvědčení. Evoluce a staletí potírané instinkty člověka se všemi póry zdánlivě bezvadně fungující stagnující společnosti derou na povrch, ale jen aby byly zmasakrovány hrstkou samozvaných bohů, kteří nikdy nezkusili, jaké je žít navěky v krychli o hraně dvou metrů.

5 29.03.2017

V záhadném světě v podsvětí pařížské Opery se čtenář zúčastní velmi poutavého boje mezi realitou a iluzí, mezi skutečností a šálením smyslů. Ano, patetických momentů a dialogů bylo v knize nespočet, ale díky té úžasné divadelní atmosféře, ke které přehánění prostě patří, mi to nevadilo. V porovnání s filmem jsou postavy a příběh v knize podle mého názoru lidštější a uvěřitelnější, místy z nich až mrazí v zádech nebo vstupují slzy do očí. Nejkomplexnější postavou zůstává sám fantom, jeho šílenství smísené s genialitou a to, co může ošklivost z člověka udělat. Krásko, je možné opravdu a upřímně milovat zvíře, i když mu nejsi schopná pohlédnout do tváře?

5 08.01.2017

Zmítám se někde mezi totální nostalgií a absolutním rozčarováním. Ano, jsem taky z té generace, která vyrostla na příbězích toho brýlatého klučiny, ano, taky jsem v jedenácti tak trochu čekala svůj dopis, takže jsem byla ráda, že jsem se mohla do tohoto světa zase na chvilku vrátit (a že to byla opravdu chvilka, četlo se to samo a za pár hodin jsem obracela poslední stránku). Ale achjo, ten příběh, vykonstruovaný, neuvěřitelný, nelogický, přitažený za vlasy... Voldemort by... přece... tohle ne... fuj.

Některých postav je mi vyloženě líto, hlavně tedy Draca, protože ztratil tu svou nádherně protivnou hrdost (ale ano, v jeho případě to tak klidně mohlo dopadnout). S jinými postavami, hlavně tedy s Albusem Severusem, jsem se zase nedokázala sžít a nedokázala jsem pochopit jejich způsob myšlení, některé další (OK, hlavně Rose) mě neskutečně iritovaly. Hlavní záporačka snad ani nestojí za psí štěk, jak by řekla moje babička.

To by bylo tak na dvě hvězdy za tu nostalgii, ale nakonec dávám tři, přičemž ta třetí je pro Scorpiuse. Díky za postavu, kterou můžu mít ráda, která dává smysl a celkově je neskutečně fajn. Ale souhlasím s pár ostatními, že některé náctileté holky, jejichž výtvory se to na internetu jen hemží, zvládají pronikání do světa čárů a kouzel daleko lépe.

5 12.12.2016

Touhu po moci, otázku jejího zneužívání, pokrytectví, intriky i pomstychtivost, to vše dokázal pan Zola podle mého názoru velmi poutavě zapracovat do příběhu politika bažícího ovládat ostatní. Jen jsem se občas trochu ztrácela v množství postav, i když většina z nich byla úžasně vykreslená. Třeba z Rougona a Clorindy mi bylo občas až zle. Ať už to autor zamýšlel, nebo ne, z knihy pro mě vyplynulo několik poučení. Například, že je důležité umět si vybrat přátele, kteří se nezačnou chovat jako pijavice a kteří vám potom, co jim podáte prst, nesežerou celou ruku. A že se nemá podceňovat ani zdánlivě naivní a přiblblá výstřední slečinka, protože možná zas až tak hloupá není.

5 10.11.2016

Přečtením Štěstí Rougonů se toho čtenář spoustu doví nejen o začátcích rodu, ale i o stylu Zolova psaní, který klade velký důraz na dědičnost a jí zapříčiněné fyzické a psychické rysy postav. Zde začíná šílená genetická směs, jež se pak projevuje v povahách všech členů rodiny, kteří jsou protagonisty dalších devatenácti románů. Najednou to všechno začalo dávat smysl a říkám si, že by bývalo dobré, kdybych si byla Štěstí Rougonů přečetla jako první, nebo alespoň dřív než v polovině série. Jednotliví členové strašlivé, nesoudržné rodiny Rougon-Macquertů, v níž se láska a bratrské, nezištné city vyskytují spíše jen jako anomálie, se snaží vytěžit co nejvíce ze státního převratu nehledě na kohokoliv jiného. Někteří vykořisťují, jiní jsou vykořisťováni, až nakonec vzejde struktura přítomná v celém cyklu, kdy Rougonovi představují vyšší třídu a Macquertovi pak pracující (či nepracující) lid.

5 02.08.2015

Příběh vypráví o ženě, která se z hrozných podmínek prakticky svépomocí vyškrábala na poměry pařížských dělníků velmi vysoko, tak vysoko, že Bída byla jen vzdálenou příbuznou. Ale pak se stala nehoda. Když člověk, který si občas může dovolit i trochu přepychu chudých, hedvábné šatičky nebo jednou za čas pečenou husičku, začne ne úplně vlastní vinou upadat a přitom žehrat na osud, stává se postupně čím dál otupělejším a netečnějším, takže je zaděláno na pořádný průšvih. Zejména, když je terčem zlých jazyků příbuzných, posléze i celé ulice. Chvíli ještě všechno hezky fungovalo i s dětmi a příživnickým manželem na krku, ale šlo to od desíti k devíti, od devíti k osmi a tak dál. Autor dokonale zvládl práci s napětím, kdy domácnost přece jen jakž takž klapala, ale čtenář už tušil, že to nemůže dopadnout dobře, že rodinu Bída a její věrná posluhovačka Kořala nakonec sevřou ve svém objetí a uvolní jej, až když přijde tetička Smrt. Jako vždy, Zola vše umisťuje do nádherně vykresleného prostředí, člověk se může těšit s chudými jejich drobným radostem a usmívat se přitom jejich naivitě, stejně tak může oknem zakouřené krčmy pozorovat bandu přiopilých dělníků nebo vkročit do temné poloprázdné místnůstky, kde na slamníku naříká hladová žena. Rovněž je úžasně popsána psychologická proměna protagonistky, nejdříve optimistické a pracovité ženy, která by v životě jen chtěla trochu peněz, trochu lásky a trochu štěstí, poté zlomené a zdrcené bytosti, která už nemá špetku vlastní hrdosti či důstojnosti a pro desetník na kořalku je ze sebe schopná dělat šaška celému domu. Rozhodně to byl jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem kdy četla...

5 28.06.2015

Nádherné povídky. Obdivuji autorovu fantazii a jeho vnímání vesmíru hýřícího životem, ale i nebezpečími. Z pohledu člověka 21. století bylo zajímavé sledovat, kde si autor píšící ve slavné éře letů na Měsíc představoval, že se naše civilizace za padesát, sto let ocitne. Když jen pár let po Gagarinovi dokázali lidé přistát na Měsíci, je pochopitelné, že za dalších několik desítek let nás autor viděl na Marsu, Venuši nebo Jupiteru, možná i mezi hvězdami. Zato fakt, že téměř každý bude vlastnit osobní počítač o mnoho výkonnější než nejlepší stroje ze sedmdesátých let, už byl nad rámec Clarkovy fantazie. Právě možnost porovnat současnost s optimismem a ambicemi doby, v níž povídky vznikly, bylo pro mě tím nejzajímavějším a nejpoutavějším, i když příběhy samotné byly většinou velmi povedené.

5 01.08.2014

Orwell v této knize přetstavuje změnu, ke které došlo v Británii od začátku 20. století do období těsně před 2. světovou válkou. Tu ilustruje na zdánlivě nejprůměrnějším z průměrných - na panu Bowlingovi, který se nemůže z bezútěšné všednosti vymanit. Až téměř melancholicky vzpomíná na své mládí - příhody z dětství jsou jakoby zality zlatým světlem, kterého ale postupně ubývá, až zbývá jen depresivní šeď přítomnosti a nenaplněného, téměř zahozeného života. Vzpomínky dostávají poslední ránu, když Bowling zjišťuje, že krajina jeho dětství se změnila k nepoznání...

5 13.11.2013

Na knize hodnotím pozitivně zejména schopnost autorky přenést čtenáře do Anglie přelomu 18. a 19. století, do doby bálů, krásných šatů a někdy téměř zoufalých snah matek provdat své dcery a vyhnout se přitom skandálu. A právě k nim se přitom v rodině Bennetových schyluje; víc už ale nebudu prozrazovat. Jednu hvězdičku jsem ale knize přeci jen musela ubrat - příběhu čas od času schází spád a dialogy jsou někdy až příliš vyumělkované, avšak to jsou jen drobné detaily. Pýcha a předsudek pro mě představuje otevřené dveře do jiné doby a ráda se k ní vracím.

5 05.11.2013

Jak já se vždycky nasměju a pobavím, když děda Smrť dělá ostudu (a tentokrát pořádnou)! Ke skvělé zábavě se ale jako u Pratchetta téměř vždy přidávají inteligentní názory a zajímavé myšlenky, třeba co se stane, když staří bohové začnou vykonávat nové funkce.

4 30.08.2018

Podobně jako u předchozích dvou dílů musím ze všeho nejdřív podotknout, že je to opravdu literatura pro (odrostlejší) děti a že v ní čtenář nemůže hledat nějaká moudra o hloubce Mariánského příkopu, nebo třeba jen Macochy, když se to vezme kolem a kolem. Je to "jen" pěkný příběh, který se čte prakticky sám, plný zajímavých nápadů, postav a míst. Zamrzelo mě ale několik detailů, které si protiřečily, případně nedávaly smysl. Například, jak mohlo ve smyčce z 19. století fungovat všechno to zmíněné moderní vybavení včetně dálkového ovladače, když na Cairnholmu nefungoval Jacobův mobil ani jako foťák? Případně jak to, že po užití zázračného hojivého prachu ke konci příběhu všichni neusnuli, ale prostě si odkráčeli, jako by se nechumelilo? A ovládání té potvory zabudované v mostě jsem taky moc nepochopila. Přes to všechno, celý ten děj jako z videohry nebyl vůbec špatný. Kořením pro mě bylo několik postav se zajímavou psychologií, především Sharon, ale i slizký Bentham. Líbil se mi i postupně se vyvíjející vztah Jacoba k hollowgastům. Jen Emmě jsem měla občas sto chutí nafackovat, ale i její povaha byla dobře propracovaná a uvěřitelná. Celkově můžu trilogii doporučit všem, kteří chtějí oddechové čtení v zajímavé paralelní realitě, kdy budou už předem vědět, že všechno dobře dopadne, ale přesto si budou spolu s podivnými dětmi užít trošku výzev a napětí.

4 19.06.2018

Skvělý příběh, šílená jízda více než sto lety hypotetického vývoje lidské společnosti, kde se střídají snahy o rozšíření působnosti lidstva, bezhlavý konzum, chátrání, upadání, elitářství - no prostě asi všechno. A tím vším se potácí trojice antihrdinů, v kontextu knihy poměrně uvěřitelných postav s úžasně vykreslenou psychologií. Neff krásně vyjádřil, jak blátíčko lidské mysli může být hezky tvarováno pomocí příslibů peněz, slávy, ale i bolesti daleko přesahující hranici lidské odolnosti.

4 25.05.2018

Klasickou sci-fi jako z šedesátých nebo sedmdesátých let, se spoustou kosmických lodí, zajímavých (a ve většině případů i dobře propracovaných) technologických konceptů a sem tam i nějakých těch mimozemšťanů, mám ráda, hrozně moc. Od Mise Saturn jsem už a priori očekávala mnoho, a musím uznat, že se mi toho plně dostalo. Zaujal mě nejen klasicky vědecky fantastický vesmírný závod mezi velmocemi druhé poloviny 21. století, ale také filozofická stránka díla, politický boj, rozehraný v mnoha měřítcích. Válka, která by vyhubila možná celé lidstvo, může být spuštěna jediným špatným rozhodnutím nebo prchlivým činem, a občas jediný způsob, jak ji zažehnat a zároveň zůstat pro veřejnost volitelní, je udělat ze všeho neskutečnou frašku a zamést nezdary pod koberec. Jak lidské. Osobně by mě docela zajímalo, zda bychom se dokázali někdy sjednotit jako druh, kdybychom byli postaveni před něco většího, než jsme my, podobného tomu, co objevili protagonisté tohoto románu.

4 19.04.2018

Hemingway předává čtenáři náhled přímo do srdcí několika poměrně mladých lidí, jejichž myšlení bylo neskutečně ovlivněno tím, co si prožili v zákopech války. Ne, že by se snad báli zvuků granátů ve všudypřítomných ohňostrojích divoké španělské fiesty, ale nic jim už nedávalo smysl, proto pili, pili, užívali si, zase pili, tu a tam se zamilovali, ale hlavně pili, i když jim to k ničemu vlastně už nebylo. Když nad tím tak přemýšlím, ztracená generace dvacátých let nebyla zas tak odlišná od nás, i my máme často problém s nalezením smyslu naší existence. Tento příběh se klidně mohl odehrát v současnosti, nechtělo se mi skoro ani věřit, že to všechno bylo už před skoro sto lety, že toto byl příběh současníků mé prababičky.

4 21.02.2018

Čapkovo antiutopistické dílo, z nějž prýští nejen autorova inteligence, ale i úžasný smysl pro jazyk, považuji za jeden z nebroušených diamantů české literatury. Sem tam si ale něco protiřečí a ne všechno je stoprocentně domyšlené, myslím si, že tak skvělé dílo by si bylo zasloužilo více času a možná i převedení do podoby "klasického" románu, ale i takto bylo neskutečné. Z boje bagrového a kolotočového Absolutna mě mrazilo, stejně jako z neuvěřitelných hald neupotřebitelných cvočků a z představy války, jejíž smysl se dávno vytratil (nebo nikdy pořádně neexistoval?). Možná bychom opravdu měli konečně začít trochu popřemýšlet a uvěřit v sebe, ne v cokoli, co nám kdo podstrčí.

4 06.11.2017

Jsem moc ráda, že jsem se k této knize dostala, byť až teď, kdy jsem už daleko přesáhla věk průměrného čtenáře pohádek! Čapek měl nejen úžasnou fantazii, ale také uměl svá vyprávění podat nádherným, milým a nevtíravým způsobem. Zejména si cením jeho perfektního smyslu pro jazyk a neskutečné slovní zásoby, kterou zdárně využíval k formování mnoha slovních hříček, nad kterými se neusmějí jen děti, ale i dospělí.

4 17.05.2017

Autor představil klasický a poměrně jednoduchý příběh o boji dobru proti zla, o ryzím charakteru, pevné vůli, přátelství, lásce, rivalitě a touze po absolutní moci, ale v naprosto originálním pojetí. Četlo se mi to naprosto skvěle, příběh mě vtáhl do děje a sama jsem se pokoušela přijít na to, co by se za jednotlivými hádankami mohlo skrývat. Dialogy i vykreslení možné podoby světa za nějakých ani ne 30 let byly věrohodné a skvěle propracované. Moc oceňuji i hlavní motiv příběhu: jít si za svým snem a za žádnou cenu se jej nevzdat, i když se zdá, že se všechny okolnosti postavily proti vám. Nevymýšlet tisíc důvodů, proč něco nejde, ale soustředit se a makat na plný plyn. A ještě se u toho jako bonus chvílemi i parádně pobavit.

4 11.02.2017

Zola opět dokázal, že je mistrem popisů vnějšího i vnitřního světa. Vnějšek, každý odraz západu slunce na zlacených střechách majestátní Invalidovny, krutá bouře nešetřící Paříž, zima a mráz, se odrážejí v náladách postav. Naopak i blízká a přitom tak nedostupná Paříž promítá bolesti, radosti i touhy. Postavy jsou velmi komplexní a skvěle charakterizované, počínaje chladnou a logicky smýšlející Helenou, v níž však klokotají kapky Rougonovské vášně, pokračuje žárlivě milující a majetnickou Janou či hloupoučkou a naivní Juliettou a konče vypočítavou a pokryteckou žebračkou matkou Fétuovou. Příběh rozpolcení Heleniny duše podkreslený siluetou Paříže mě dojal i přiměl k zamyšlení nad silou lidských vášní.

4 27.11.2016

Dílo je reflexí na realitu, na hranici mezi bděním a snem, fantazií a skutečným životem, rozumem a šálením smyslů. Moskevský překladatel, podivín a osamělý starý mládenec (je zvláštní, že mu Glukhovsky vypůjčil své křestní jméno i jméno po otci) se zdánlivě náhodou setkává se zápisky konkvistadora z prazvláštní cesty za nalezením tajemství Mayů. To je ale přísně střeženo. Autor podobně jako v Metru 2033 a do určité míry i v Metru 2034 skvěle zvládá práci se strachem, čtenáře až mrazí, ať už všemu věří, nebo pokládá protagonistu za smyslů zbaveného. Bohužel dílo v mých očích trošku ztratilo některými zdlouhavými pasážemi, které dle mého názoru zbytečně odbíhaly od hlavní linie budujícího se napětí. Rovněž závěrečná část a finální rozuzlení se podle mě daly pojmout o něco lépe a méně zmateně, ač nápad samotný byl naprosto úžasný, docela "mindfuck". I když je Glukhovsky zatím mladý autor, má obrovský potenciál, díky němuž je dle mého názoru schopen v budoucnu napsat úžasné věci, ze kterých si sednu na zadek. Autorova tvorba rozhodně stojí za další sledování.

4 14.07.2015

Zolův román Rozvrat vypráví očima desátníka Jeana, jeho mužů a jejich známých historii Prusko-francouzské války, nešťastné bitvy u Sedanu a jejích následků. Francouzská armáda, usnuvší na dávných vavřínech ještě z dob bonapartovských, se zmítá ve strašlivém chaosu vzájemně si odporujících rozkazů, nesmyslných ústupů často bez jakékoliv konfrontace s nepřítelem, vojáci jsou bezúčelně vláčeni tam a zpět, demoralizovaní, hladoví a vysílení, jen aby posloužili jako potrava pruským dělům u Sedanu. Následuje arogantní chování vítězů a šílenství poražených, kteří se začnou navzájem obviňovat takovým způsobem, že to nemůže skončit jinak než naprostou katastrofou, které Prušáci jen chladně přihlížejí jako nějakému divadlu. V těchto událostech se setkávají rozumný a umírněný venkovan Jean s horkokrevným advokátem Mauricem, stanou se nerozlučnými bratry, ale jejich rozdílné povahy je nakonec přese všechno donutí stanout na opačných stranách barikády. Zola úžasným, poutavým, ale hrůzu nahánějícím způsobem popisuje strasti války, od pochodů hladových vojáků, přes dělové koule a spousty mrtvol na bojištích, odporné špitály a aroganci nepřátel, až po zradu, pokrytectví a pomstychtivost některých. Rozhodně nic pro slabé povahy, ale román za přečtení určitě stojí...

4 09.07.2015