Metroušek komentáře u knih

Dost jsem se těšil, ale přestože takové moderní thrillery, ukazující v jak zajímavé době žijeme, čtu rád, jsem zklamaný. Autor dobře ví, co čtenáři této literatury chtějí číst, a má dost slušný řemeslný (bodejť, téměř čtyřicet knih na kontě), okatě filmový styl na to, aby jim to dodal, ale zbytečná přemíra akčnosti, klišovitost a jistá plytkost, které mi vadily už v Nomádovi, se zde staly ještě hůře snesitelnými. Chápu a respektuji dobrodružné a akční romány, a nečekám od nich moc. Na thriller mám však větší nároky, mezi něž patří na předním místě uvěřitelnost dění. Kniha (výprava, edice, námět, styl...) slibuje víc, než nakonec dodá. Autor však viditelně našel nosné a výnosné téma, a jistě se ho bude držet i v další desítce knih. Já možná potřetí do téže řeky nevstoupím.

2 04.09.2018

Je osvěžující, když v naší rozkmitané době píše inteligentní člověk politicky nekorektně, a dokáže si přitom udržovat úroveň, bez hulvátství, podbízení se, primitivismu a ubožáctví. Lidé jako Sarrazin, Hazlitt nebo Lomborg nám pomáhají tříbit si úsudek, ověřovat si vlastní tušení, hledat tu správnou rovnováhu jak by se měla společnost vyvíjet, aby nezakrňovala ani nebyla vedena pofidérními politruky dobra či zla jako oslík za mrkvičkou. A opět se musím zastat přirozeného řádu věcí, který je neustále mršen různými idejemi a lidskou chamtivostí. Jenže komunismus, sociální stát, globalizace, islámský dogmatismus, neudržitelná migrace a další jevy posledního půlstoletí přirozený řád věcí řádně pochroumaly, a my se v této pádící době setkáváme s karmou, kterou za sebou vlečou. Vskutku není normální, aby přistěhovalci brali 60% středního příjmu v zemi, k jejímuž historickému bohatství ničím nepřispěli a - kromě plození dalších človíčků s nataženou dlaní - nepřispívají. Především není normální společnost, která toto připustí. Jenže to je jenom jeden z nepřirozených jevů, které kolem sebe vidíme, a které nemusím popisovat. Jak z toho ven? Nejlepší je vždycky začít sám u sebe, a ne si ulehčovat svou práci a čistit své svědomí špiněním druhých. A většina z nás tam klidně může i skončit, protože ta práce na sobě je úmorná a nekonečná, zejména pokud začneme v pozdějším věku. Průběžně si čistit mysl i tělo od nánosů balastu a sraček, které se na ně během desetiletí života nalepily, je velmi prospěšné, a současně můžeme zapracovat na vztazích v rámci rodiny, přátel a kolegů. A kdo z nás může říci, že toto vše má dobře ošetřeno?! (Já rozhodně ne.) Pak člověk možná zjistí, že ten svět není až tak špatný, protože těžko můžeme zodpovídat za balast a sračky, které si v sobě nesou jiní, neznámí, cizí lidé, a potažmo některé celé národy, a protože ten kruh, který v sobě a kolem sebe máme, a v němž máme nějaký reálnější vliv, je relativně čistý a dobrý. A když takových kruhů bude hodně, přirozený řád věcí se uspořádá sám, a svět bude takový, jaký je. Báječné místo k narození! Znáte snad lepší?

4 18.08.2018

Peteru Russellovi vděčím za mnohé. Jeho kniha Od vědy k Bohu mi ukázala přijatelnou a důvěryhodnou cestu jak spojit spiritualitu s vědou, Starého Mistra a Buddhu s kvantovou fyzikou, a tak propojit dva nesourodé pohledy a světy lidského poznání. Nikdy jsem nelitoval, že jsem se tou cestou před lety dal, přestože mi hodně změnila náhled na život, lidstvo i svět. Okno v čase je možná už trochu zastaralé, protože podobné pojetí má několik dalších uznávaných autorů, a jednotlivé věci jsou celkem známé. Přesto má kniha pro řadu lidí význam jako shrnutí tématu a načrtnutí nového paradigmatu, který si snad časem získá silnější zastoupení ve vědě, než je tomu dnes, a pomůže znovunastolit nějakou rovnováhu věcí. Je třeba bít na poplach, protože rychlost vývoje lidstva, devastace životního prostředí a vybíjení či zotročování ostatních živočišných druhů je vskutku na pováženou. Rád bych sdílel Russellův střízlivě optimistický přístup, kdy věří, že úprk lidstva za horizont skončí nějakým zázrakem pozitivním vyvrcholením evolučního vývoje lidstva, ale není mi dáno. Vůbec v nějaký kolektivní vývoj, natož pak duchovní pokrok celého lidstva, nevěřím. Vždycky jde o vývoj konkrétního jedince, přesněji řečeno o vývoj konkrétní inkarnace. A od splachovacího pojišťováka k amazonskému Indiánovi, nebo od taoistického poustevníka v asijských horách k českému neflexibilnímu pohodářovi jsou to takové vzdálenosti, že těžko věřím, že tito lidé žijí na stejné planetě, natož že by se vyvíjeli nějak společně s celým lidstvem. Je to tedy na nás, na každém z nás. Jestli tenhle svět pomůžeme zdevastovat, nebo přispět k tomu, aby byl aspoň o trošínku lepší. A proto jsou takové knihy hodně důležité. Jdou totiž k jádru stěžejního problému, který je jinak zakrytý mračny pseudoproblémů, lží, reklam a jiných výplodů ega.

4 15.08.2018

Zajímavá, čtivá a podnětná kniha, snažící se vysvětlit na řadě více či méně bizarních případů anomálie lidské mysli z hlediska moderní vědy. Leckdo, kdo se myslí více zaobírá, tuší, že oficiální (tj. materialistická) věda toho o vědomí ví tristně málo, takže některá vysvětlení v knize jsou z mého pohledu hodně hypotetická a krkolomná; většině však věřím, protože jsou to nejschůdnější řešení. Je mi však záhadou, proč si psychologové a psychiatři nerozšíří obzory, a nenastudují si také východní učení, která vědomí poznala a popsala daleko lépe, a zejména proč se nesnaží poznat své vlastní vědomí, a na základě takto dosaženého poznání pak poučeněji vykládat svět a jeho jevy... Jenže to by pak museli opustit bezpečnou, "objektivní", materialistickou, vědeckou, stádní ohrádku, a vydat se na osamělou cestu na pofidérní nebeské pastviny. Což, jak známo, udělá jen ten, kdo musí. Pro ostatní je "introspekce jako vědecký nástroj pro získávání informací o stavech mysli již dlouhou dobu zavržena". Kdo by také chtěl dobrovolně "upadnout do jakéhosi bezmyšlenkovitého stavu připomínajícího kóma"? A tak se vědecké poznání mysli točí v nekonečném kruhu bez možnosti pochopit živé vědomí, které je podstatou všeho, a vědci jsou v pozici neplavců, kteří studují plavání, ale nikdy se plavat neodvážili, nebo paniců a panen, kteří usilovně kupí informace o sexu z druhé ruky, ale jsou to jenom teorie. Autor je však pokorný a uvědomuje si, jak mnoho toho nevíme. A obávám se, že bez překonání jistých bariér o moc víc nikdy vědět nebudeme.

3 14.08.2018

Myšlenkové mapy jsou skvělá věc, a Buzanovy knihy o nich jsou hodně podobné a opakují se, princip je stejný. Tak si nějakou mapku zkuste vyrobit, je to zábavné a užitečné.

1 03.08.2018

Docela zajímavá kniha, ačkoli nálepky "alarmující" a "fenomenální" jsou zcela falešnými reklamami. Je dobré vědět, jak se migrantům v Německu žije, a co si myslí jak oni, tak hostitelští domorodci. Pochopitelně se za vší tou černobílou mediální vrstvou skrývá celkem všední realita, která byla mnohokrát dobře popsána, a kterou střízlivě uvažující člověk dávno chápe, takže s ní nebudu opruzovat. Kniha je jenom dalším dokladem toho, v jak různých světech žijeme, a jak jsou dva z těchto světů, Blízký východ plus Afrika, a avantgardní Evropa, vychýlené z optimální, životodárné rovnováhy. První svět zaostal za vývojem, a stal se zplundrovanou, zničenou, přelidněnou, nenávistnou a trvale výbušnou oblastí, kterou by chtěl kdekdo opustit, ale zároveň si v sobě nese její sémě, a rozsévá je dále. A druhý svět předběhl své možnosti, ukolébal sám sebe v blahobytu a v nepřirozených zákonech, idejích a nadějích, aby zjistil, že za všechno se platí, a že lidé jsou si sice rovni jako bytosti, ale jsou velice rozdílní jako konkrétní lidé. Snad se Evropa ze slepé uličky svého neudržitelného, airbagového Ráje, tolik přitažlivého pro několik dalších miliard lidí, dostane, a vrátí se do nějakého rovnovážnějšího stavu, dříve než bude pozdě. Že to bude bolet, a že na tom různí pacholci hodně vydělají na úkor většiny, která je "solí země", na to si můžeme vsadit.

10 03.08.2018

Takové knižně duchovní placebo. Neuškodí, a někdy může někomu i pomoci. Pouze a jen pro začátečníky v oboru.

3 05.07.2018

Edici Společník cestovatele mám moc rád. Pokud jedete na poznávací dovolenou, zvažte zakoupení příslušného průvodce. Mohl by vám zážitek z cesty značně umocnit.

05.07.2018

Jeden z nejzajímavějších životopisů, jaké si člověk může přečíst. To je skutečně neuvěřitelný příběh. Proč ještě nebyl zfilmován?!

2 03.07.2018

Vědomí je zřejmě tím nejzáhadnějším jevem, který existuje. Jsou dva způsoby, jak je zkoumat, vnější (věda se snaží vědomí zkoumat "zvenčí", kategorizovat je a rozkládat na menší částečky) a vnitřní (vědomí se snaží zkoumat samo sebe přímou cestou). Po letech zklamávání prvním přístupem jsem nalezl útočiště v přístupu druhém. Společně s některými, zejména východními, učeními věřím, že jsou dva druhy vědomí či mysli. Základní vědomí, Bytí, které tvoří podklad našemu světu, a běžná mysl, zvaná též ego, kterou tvoří naše vlastní životní zkušenost. Ego je podle mne v duchovní literatuře často špatně chápáno a až příliš odsuzováno. Ego je jako oheň: je to dobrý sluha, dobrý poslíček, jak říká David Wagner, ale zlý pán. A tady se dostávám k pojetí, které zastává Eckhart Tolle. Obávám se, že ego skutečně pracuje většinou tak, že zcela ovládne svého nosiče, a že téměř zcela odřízne přístup nosiče k podkladovému vědomí. Výsledkem je svět, ve kterém žijeme. Svět, kde řada eg ovládá většinu bohatství světa, často jenom díky tomu, že se narodila do správné rodiny. Svět, kde spolupracujeme jenom když a proto, že musíme, spíše než protože win-win je ta nejlepší zásada, a lose-lose ta nejhorší. Svět, kde je vědomí vyhoštěno až na nejnezbytnější výspu na konci lidského světa, a kde nosič kmitá jako šílený pod bičem svého vlastního ega a eg na něj nějakým způsobem navázaných cizích nosičů. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na ty, které si volíme, na naše dva poslední prezidenty, nebo na některé z našich premiérů, s tím posledním v čele. Všichni jsou poslušnými nevolníky svého ega, zapřažení jako volové (nic ve zlém, to je jenom příměr) ve svém chomoutu, pohánění bičem svého vlastního ega, které si tak trpělivě a umně vykrmili a vymazlili. Rád bych skončil tak optimisticky, jak si to Tolle a jemu podobní hlasatelé lásky představují, ale už jsem toho dost zažil a promyslel, a tak vůbec nevěřím, že nás čeká nějaký Věk Vodnáře nebo dokonce osvícení celého lidstva. Už jste někdy slyšeli Klause, Zemana nebo Babiše zauvažovat o tom, že by se mohli mýlit, a provést byť jen soukromou sebereflexi? Kdepak, toho bohdá nebude. Každý z nás se musí snažit své ego umenšovat a zvládnout sám. A to je přetěžký úkol, protože ego chce hlavně růst a ovládat. A proto také náš svět vypadá tak, jak vypadá, a většina z těch, kteří svět ovládají, jsou sami největšími nevolníky svých eg. Vždyť každý z nás musí, stejně jako hrdinové Voltairova Candida, obdělávat svoji zahrádku. To, že se nám ji někdo jiný se zbytnělým egem snaží obdělat podle svého gusta, a my mu to dovolíme, abychom si ulehčili práci, nám nepomůže. Začít musíme sami u sebe. A čím výše si stojíme, tím více musíme obdělávat svoje veliké zahrádky a zmenšovat svá patologicky zduřelá ega. A jak vidno, zahrádky mnohých tzv. "elit" jsou nejen zaplevelené, ale i postříkané škodlivými chemikáliemi a nezřídka i napalmem. Nenechejme jejich porobené nosiče eg ovládat naše životy. Obdělávejme svoje zahrádky, a snad bouřlivým mrakem našeho ega zableskne matné světlo našeho skutečného vědomí... Tolleho kniha je jednou z nejlepších knih, které nám tuto zapeklitou problematiku pomohou pochopit a ukázat nám cestu. Soustředit se na chvíli na svůj dech zvládne každý. Zavřít oči a vnímat své dlaně také. A když se dostaví první výsledky, zjistíme, jak je to příjemné. Pak můžeme začít trochu meditovat, stačí sedět a nechat všechno špatné a nepříjemné odtékat z těla dolů. A jak se běžná mysl bude ztišovat, začne se postupně vynořovat tichá, jemná, přívětivá a moudrá základní mysl, Bytí se začne rozšiřovat a obohacovat náš život. A pokud na Královské cestě vydržíme, možná se někdy dočkáme zážitku Boží Přítomnosti a dalších neobvyklých, sladkých plodů naší práce. Věru, stojí za to vydat se na tuto cestu a překonat začátečnické období! (Zájemcům doporučuji svůj seznam slušné spirituální literatury na tomto webu.)

4 03.07.2018

Stará moudrost praví, že to, na co se soustředíme, roste. A tak někdo může vidět Atlantidu nebo Mu (Lemurii) na každém kousku světa, a pokládat to za důkazy. Tato kniha v tom obzvláště vyniká.

30.06.2018

Skvělý nápad, dotažený po všech stránkách. Nebylo by špatné, kdyby autor mohl takto vyzpovídat každého z nás, nejlépe po padesátce, a kdyby z nás dostal podobně upřímné a syrové výpovědi. Bylo by zajímavé zjistit, kdo z nás svůj vyměřený čas využil zrovna tak, jak ho využil, a proč. Co se nám honí v hlavě, a co se většinou bojíme nebo stydíme říci navenek. Většinou však žijeme tak, jak je to v angličtině právem nazýváno "krysími dostihy". Tedy permanentně v poklusu, povzbuzováni roztěkaným duchem doby, řvavými médii, všelijakými bližními i nebližními, a v neposlední řadě svým žíznivým a žravým egem, toužícím vlastnit a zažít víc a víc. Sebereflexe bolí, to je známá věc. O to zajímavější pak je číst zpovědi těch, kdo dobrovolně žijí celá léta sami poblíž civilizace, a sami čelí svému zvolenému, skromnému způsobu života, a jsou většinu času sami se svou vlastní myslí. Jak asi při četbě knihy zjistíme, neznamená to automaticky patent na moudrost, avšak odvahu čelit vnější i vnitřní realitě a vnějším i vnitřním bludům těmto lidem upřít nemůžeme. Jejich zkušenost je důležitá, zejména v době, kdy nás permanentně masíruje tolik rozličných entit, že většinou ani sami nevíme odkud přicházíme, kdo jsme a kam kráčíme. Je snadné tyto samotáře odsoudit jako blázny, ale možná je opravdu lepší zešílet v divočině, než skončit v důchodu jako bezduchá, zmatená, naštvaná a vnitřně prázdná loutka, voděná letáky supermarketů, PR politických vyčůránků a dalšími manipulátory davů. Kolik moudrých starých lidí vlastně známe? A čím to je, že je jich tak málo?! Bylo to tak vždycky, nebo je to příznak naší doby? Kdo ví... Pár alb, která mne k tématu napadají: Klaus Wiese - El-Hadra, Max Richter - Perfect Sense, Mike Oldfield - Hergest Ridge, Mike Oldfield - Return to Ommadawn, Scott and Michell - Tibetan Chakra Meditation, Jaromír Nohavica - Divné století, Ota Petřina - Super-robot, Chants of India, Robert Slap - Gayatri Mantra. (Burzumovo Daudi Baldrs asi vydýchá málokdo...)

19 31.05.2018

Opět velice svěží, originální, poučený a ironický pohled na lidské hemžení, z nadhledu stále více připomínající mravence v mraveništi jimž často vypadává signál z velína, a tím i střídavě mizí a objevuje se smysl jejich existence. Osobně jsem od knihy čekal ještě více, zejména pak lepší rozepsání vytvoření a perspektiv Člověka božského, ale dobře si uvědomuji, že tak myšlenkově nabitá, aktuální, přesná a s patřičným, tak příjemným nadhledem na Sapiens psaná díla, jakými jsou Harariho knihy, dokáže promyslet a napsat jenom nemnoho ze sedmi miliard mozků. Zcela sdílím Harariho obavy z 21. století, usilovně a bez rozmyslu pádícího k horizontu po "the Road to Nowhere"(Talking Heads), na které se stejně jako na 17. nebo 20. století hodí Shakespearovo "vymknuta z kloubů naše doba šílí". Nudit se asi nebudeme, protože účast bude svým způsobem "dobrovolně povinná", a zřejmě nás čekají přesně podle čínského přísloví "zajímavé časy". Tak s chutí do toho, a berte to jako hru, nic víc to opravdu není! Pokud jste ještě Homo Deus nezačali číst, určitě si nejdříve přečtěte Sapiens od téhož autora. Doporučené filmy k domyšlení knihy: Koyaanisqatsi, Naqoyqatsi, případně též Powaqqatsi. A něco muziky: Kraftwerk, Daft Punk, Moby.

9 21.05.2018

Jasně, kniha je o dost slabší než jeden z filmů, které se mnou v životě nejvíce zacloumaly, ale tato legenda o poznání si knižní podobu zaslouží. Pokud chcete zkusit obojí, zvolte knihu jako první. Pokud ne, zvolte film. Je to podle mne jedno z nejlepších sci-fi všech dob. Pamětníci promítání v našich kinech koncem 70. let jistě potvrdí. Dneska už jsme hodně zmlsaní, ale tehdy to skutečně téměř bylo, jako by tady skutečně přistáli mimozemšťané.

2 20.05.2018

Neprávem zapomenutá sonda do klukovských let, která se odehrává za první republiky.

20.05.2018

Přestože s vyzněním knihy souhlasím, nejsem si jistý, zda toto cvičení logiky mělo být vydáno knižně, neboť se moc neliší od mnoha internetových článků. Ale vztah k islámu a migraci je jedním z prubířských kamenů naší doby, a tak to respektuji.

2 19.05.2018

Zbytečně tenká kniha, moudrosti pobral hinduismus více než dost, tak nač jí šetřit. Chvíli to může trvat, než tomu přijdete na kloub a na chuť, ale pak se to jeví jako dobrý popis reality a jako dobrá cesta vzhůru k Osvobození.

2 19.05.2018

Precizně, ale až příliš "poněmecku" detailně a odborně popsaný celoevropský výpadek elektřiny, takže celý ten thriller se v tom trochu ztrácí. Čekal jsem ještě o něco víc. Ale poukazovat na přílišnou složitost a nebezpečnou křehkost současného stupně vývoje civilizace (např. díky elektřině za sebou máme cca 200 neviditelných sluhů, kteří vypnutím proudu přestanou pracovat) není nikdy na škodu... než bude opravdu pozdě. Neffovy české blackouty Tma a Tma 2.0 ve mně však zanechaly větší dojem...

15 19.05.2018

Člověk je tvor hravý. Mezi mnoha hrami, které hraji, jsou Hra na veselou skromnost, kterou jsem se naučil od Miloslava Nevrlého v knize Karpatské hry, v níž ale nejsem moc úspěšný, protože přes vší snahu a přes můj mužský odpor a ženuščin nežensky vlažný přístup k nakupování se náš byt stejně časem zaplní dalšími věcmi, a Hra na kontejner, kterou občas hrajeme, kdy se snažíme protřídit byt od věcí, které pro nás ztratily hodnotu, a které lze často poslat dál. Marie Kondo však hraje Hru na kontejner na profesionální úrovni, a já s hanbou přiznávám, že jsem byl dosud pouhý amatér a břídil. Tahle kniha je fantastická, a nevěřte tomu, že by pro vás nebyla užitečná. Velice této moudré Japonce rozumím. Štěstí nenajdeme venku, ale uvnitř sebe. "Mít" je dobré, a jsem rád, že "mám". "Být" je ale ještě lepší, a jsem rád, že "jsem". A tak jsem se dal do práce. Nejprve jsem k nevěřícnému pobavení manželky "osvobodil" ponožky a pyžama, a viděl jsem, že je to dobré. Ba co víc, při skládání oblečení "KonMari" způsobem jsem znovu poznal pocit, který jsem dlouho nezažil, a který skládání komínků na vojně a v manželství vybudit nedokázaly. Pocit prvňáčka, který se učí důležité věci od paní učitelky, a má z jejich dělání radost, protože věří, že je správné to tím způsobem dělat, a je pyšný na to, že to umí. Také na dovolené se mi tento způsob uskladnění věcí v kufru hodil. Nebylo třeba vybalovat a další den zase balit celý kufr. KonMari Rules! V příštích měsících se budu postupně snažit "osvobodit" pokud možno celý byt, a tím do jisté míry i sebe, protože oba tyto okruhy jsou propojené. Někdo si ovšem sračky uvnitř sebe, poctivě schraňované po celý život, uchovává jako svatý grál, a pak KonMari nemá takový efekt... Doporučuji tudíž i vnitřní úklid, trochu večerní meditace, pouštět věci ze sebe dolů do země, učit se odpouštět, vybírat si nestračkovité lidi a prostředí... Ženuška už také postupně na KonMari najíždí. Věřím, že tahle kniha může hodně pomoci každému z nás, majících to štěstí žít v konzumní době, kdy s námi kromě různých pošahanců orají i věci. Svět by byl lepší, kdyby lidé častěji hráli tyto dvě hry. Tak si pojďte hrát...

21 11.05.2018

Chápu, že se vydavatelství snaží navázat na oprávněný úspěch prvních "dob jedových", ale ne každý z dalších dílů se vyvedl. Ani tentokrát nemělo vydavatelství šťastnou ruku, kniha patří k nejhorším a nejzbytečnějším v sérii, a závěr knihy je každému jasný i bez přečtení - jezte cukr i jeho náhražky co nejméně, pravděpodobně je to bílý jed. Tak aspoň jednu radu ode mne: přestaňte naráz sladit kávu a čaj, na chuti rozdíl opravdu po čase ani nepoznáte, ale na zdraví ano.

2 11.05.2018