Metla komentáře u knih

Velmi příjemné překvapení z pera pro mě neznámého autora. Po malinko rozpačitém, nicméně krátkém úvodu, je čtenář společně s šesticí mladých hrdinů vržen do úmorného vlhka a vedra mexické džungle. Původně dobrodružný příběh brzy přerůstá v thriller a postupně v děsivý, brutální horor. Dvě ženy a čtyři muži jsou nuceni čelit nejen tajemnému a krutému nepříteli, ale také vlastním slabostem a chybám. Spisovatel si dal záležet na psychologii postav, jejich různorodé charaktery i komplikované vztahy jsou důležitou, neoddělitelnou součástí beznadějného boje se strašlivou situací, v níž se hrdinové ocitli. V knize je pár nechutně krvavých, velmi sugestivně vylíčených scén, nelze ji proto doporučit čtenářům se slabším žaludkem.

A nakonec připojuji důsledné varování: pokud si tento skvělý horor opravdu chcete vychutnat, NEČTĚTE ŽÁDNÉ INFORMACE Z PŘEBALU KNIHY!!! Vyhněte se úryvku, který prozrazuje až příliš o nepříteli, jehož byste měli odhalovat po částech. A raději zavřete oči, abyste ani okem nezavadili o "anotaci" na okraji přebalu - ta totiž hodně precizně (včetně pořadí umírajících) shrnuje děj až do strany 393 (román má 430 stran). Já jsem bohužel i při letmém pohledu zjistila podstatně víc, než bylo vhodné a připravila se tak o část zážitku. Tvůrce této necitlivé pseudoanotace bych s gustem nakopala do míst, kde záda ztrácejí slušnou pověst.

Až na tento nedostatek mohu příznivcům drastických příběhů "Ruiny" jedině vřele doporučit. Jsem v silném pokušení tomuto béčkovému krváku s dusnou atmosférou připlácnout pátou hvězdičku.

15 11.08.2018

Wyndham se očividně v životě hodně napřemýšlel nad různými variantami útoku mimozemšťanů na Zemi. V tomto nepříliš objemném románu nevsadil na přímou invazi, zvolil infiltraci; ne zrovna nenápadnou, nicméně postupnou a opředenou množstvím morálních a filozofických otázek. Odlišné děti, jejichž psychické schopnosti představují vážnou hrozbu, vzrůstající současně s urychleným dospíváním malých tyranů - jak proti nim postupovat? Lze je vychovat? Studovat je? Nebo bude lepší je rovnou zničit, než jejich moc bude nezvládnutelná? Pokud vás zajímají odpovědi na tyto otázky, pak si "Midwichské kukačky" přečtěte. Za sebe musím přiznat: román mi přišel hrozně suchý, navzdory zajímavému tématu nezáživný jako učebnice sociologie. Snad je to tím, že do života Midwiche nahlížíme jen občasnou návštěvou člověka zvenčí, snad je to nemožností pocítit sympatie k nepříliš hluboce propracovaným charakterům obyvatel městečka, snad mi to prostě jen v dané době nesedlo. Nebýt malého rozsahu knížky, asi bych ani nedočetla. Stručně shrnuto: dobrá myšlenka, příběh se slabým tahem. Za mě průměr.

14 10.08.2018

Dovolím si malou odbočku: četba knih patří k mému životu od dětství a tak se stala do značné míry rutinou, je pro mě přirozené trávit chvíle volného času nad rozevřenými stránkami, vstupovat do nevšedních světů. Jde o činnost velmi oblíbenou, přesto jen zřídka v posledních letech prožívám fascinaci, co by mě nutila o právě čtené knížce stále přemýšlet a vracet se k ní s dychtivostí žánrem čerstvě okouzleného zelenáče. Grzedowicz to dokázal: nechal mě převtělit do sympatického bezejmenného hrdiny, jehož myšlenky, postřehy a pocity často rezonovaly s mými. Vzal mě do světa Pomezí, do očistce zaplněného dušemi zemřelých, jakési paralelní pokřivené reality, kam může vstoupit málokterý smrtelník. Zaplavil mě emocemi, především melancholicky depkoidními, nechal mě však pocítit také úzkost až hrůzu a několikrát lehce rozvlnil mé rty v ironickém úsměvu. Slabší dějová linie je vyvážená množstvím obrazů, znepokojivě živých, snově pomalé pasáže jsou občas střídány rychlými akčními scénami, situace se neustále vyvíjí, pro nudu není prostor. Stížnost bych vznesla k několikrát opakovaným slovním obratům a skutečnostem, což lze odpustit - prolog je vlastně samostatnou povídkou. Podstatně větší výtka patří závěru románu, kdy se nejvíce projevila chatrná kostra příběhu. Tolik utrpení, tolik bolesti... a pak tohle?!? Velká škoda a hvězdička dolů.

9 10.08.2018

Čas vesmírných srá… ehm – štváčů se pyšní humorem tak černým jako je duše nigerijského masového vraha zatlučeného v ebenové rakvi a pohřbeného tucet stop hluboko v rašelině. Děj by bylo složité popsat: dvojice hlavních hrdinů si prostě jen tak poletuje a poskakuje vesmírem, zabíjí někdy nechtíc či nevědomky, ale častěji naprosto úmyslně a s potěšením. Každého. No dobrá, občas někoho nechají žít, zvláště pokud se dotyčná přeživší osoba honosí bujným poprsím a vstřícným chováním. Mám-li román k něčemu přirovnat, pak se nabízí „Bernhard dobyvatel“, možná i ze „Stopařova průvodce“ by se něco málo našlo. „Čas vesmírných štváčů“ bohužel nenabízí takové množství popkulturních odkazů, na druhou stranu mě duo ústředních postav neiritovalo tolik jako Bernhard a celkově se mi knížka četla lépe, chvílemi se popisované scény doslova odvíjely před očima jako filmová groteska. K vyššímu hodnocení bych potřebovala méně zmatenou (přehledněji podanou) zápletku + sympatičtější hrdiny – vedlejší převážně komické postavičky jsem si oblíbila jen mírně, přesto víc než citově impotentního Jacka a balvana Merricka. Všichni vystupující se vlezou do tří škatulek: padouši, oběti… a cvoci. Nemálo osob se vleze do všech tří škatulek. Tohle bláznivé vesmírné dobrodružství zkrátka nabízí čistou oddechovku pro cyniky, nečekejte žádné traktáty z filozofie či psychologie. 66,6%

8 08.08.2018

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký by byl váš život, kdybyste v klíčových okamžicích svých životů udělali jiná rozhodnutí? Existuje paralelní vesmír, ve kterém jsem ilustrátorkou na plný úvazek, jak jsem snila od svých šesti let? A jiný, kde jsem slavnou oštěpařkou? Jaký by byl můj život, kdybych se nerozešla se svým bývalým? A co takhle nádherná realita, kde se moje maminka ve zdraví dožije vysokého věku? Každý za sebou máme spoustu (ne vždy správných) rozhodnutí a osudových křižovatek...

Jason Dessen dal přednost rodině před kariérou a nelituje toho, přesto v něm občas zahlodá otázka, kam až to mohl dotáhnout, kdyby zůstal věrný vědě. Neplánovaně dostane příležitost přesvědčit se na vlastní kůži, rozhodně ho však nečeká příjemná procházka růžovými sady.
Autor dovedně pracuje s úvodním pocitem zmatku, i když čtenáře nenechá příliš dlouho tápat, kam příběh směřuje a kudy se zhruba bude ubírat. Od začátku je jasné, že nepůjde o akční jízdu – Jason není superman, jen vyděšený muž na obtížné cestě domů. Hnán láskou k ženě a synovi, překonává útrapy a bojuje o to, aby realita byla jako dřív. A o tom kniha je: o lásce a realitě, o tom, co formuje naše chování, naši morálku, o příčinách a následcích. Vědecká stránka „Temné hmoty“ je na můj vkus poněkud děravá, logika v určitých ohledech škobrtá, nicméně tohle je román o emocích, nikoliv hard sci-fi. Více zamrzí nedomyšlenosti v ději (například: kdybych se v obavách o život skrývala v nějaké horské barabizně, nepolezu na internet chatovat se svými pronásledovateli). Také závěr si pan spisovatel usnadnil za hranici mé ochoty uvěřit, což v konečném součtu vedlo k odebírání procent, přestože jsem knihou proletěla za dva dny – intenzivně a se značným zájmem.

21 08.08.2018

Mrazivý příběh o vině, trestu, pomstě a životních hodnotách. Člověk by si mohl položit otázku, co je zajímavého na knize o chlapovi, jehož prokletím se stalo hubnutí? Když na tohle prosté téma píše Stephen King (nebo Richard Bachman), může si čtenář být jistý, že se nudit nebude. Ano, jsou zde typické autorovy pasáže, kdy se pouze buduje atmosféra a poznáváme jednotlivé účastníky konfliktu, jejich chování, jejich povahu, jejich životy ve zkratce. Někoho možná tyhle „detaily“ nebaví, mě naštěstí ano – čím jsem starší, tím víc si je vychutnávám. Byla jsem hodně zvědavá, jak a jestli dokáže advokát Billy Halleck čelit cikánské kletbě i vlastním démonům. A k tomu jsem dostala pořádnou porci námětů k přemýšlení. Události v tomto příběhu nejsou černobílé, stejně jako postavy, ale přece jen mě trochu štvalo jakési sebemrskačství vyplývající z textu. Jako by každý člověk se stálým domovem a (dobře) placenou prací byl automaticky xenofob, pokrytec a vůbec díky spokojenému životu do jisté míry zkažený. Na druhou stranu mě King potěšil, když do románu přidal minimum úvah o Bohu, přestože se moralizování a teoretizování v tomto směru dost nabízelo. Do TOPky Kingových knih se „Zhubni!“ nezařadí (tedy u mě ne), přesto zvedám spokojeně palec.

24 08.08.2018

Zaplavu si proti proudu zklamaných čtenářů, přestože jsem "Airnet" kupovala s pochybnostmi a dlouho mi ležel v poličce, než jsem se do knihy pustila. Otevřel se však přede mnou zcela nový, fascinující svět blízké budoucnosti v poněkud zaostalé tibetské vesnici Kizulda. Prostřednictvím Mae, místní poradkyně přes módu, jsem se seznámila s životy obyvatel, s jejich různorodou kulturou, tradicemi, všedními povinnostmi i starostmi a v neposlední řadě se vzájemnými vztahy těchto lidí. S příchodem nové technologie se má vše změnit: přichází doba Airnetu, internetu šířeného vzduchem přímo do mozku. Už pouhé krátkodobé testování Airu drasticky zasáhne do života Mae a převrátí jej naruby. Právě tato žena je oním prvním, nejdůležitějším kamínkem, co kolem sebe strhne celou lavinu změn, pro někoho vítaných, pro jiné zuřivě nechtěných.
Dynamika vztahů je nejdůležitějším a nejdramatičtějším prvkem knihy, o akčnější pasáže je nouze, to však vůbec neubírá na čtivosti. Geoff Ryman až nečekaně citlivě a výstižně propracoval psychiku Mae, stejně jako charakter obyvatel Kizuldy, přesvědčivě vykreslil svět izolované tibetské vesnice (cestovatelské zkušenosti se nezapřely).
Také Airnet a jeho využití dostal široké pole působnosti, byť jeho hlavním účelem je především klást závažné otázky na aktuální témata: globalizace, nevyhnutelnost změn, kulturní úpadek, zanikající tradice na úkor rozrůstající se konzumní společnosti, odtržení od přírody, ztráta lidské duše. Ryman nemoralizuje, snaží se na problémy nahlížet ze všech stran, vypíchnout klady i zápory, ponechat čtenáři vlastní úsudek, poskytnout smíření.
Jediné, co mi na knize místy trochu vadilo, byly milostné eskapády Mae a jejich zcela nepravděpodobný fyzický následek. Za sebe mohu "Airnet" doporučit - zvláště ženám; nejsem schopná posoudit, nakolik tato hrdinka a některé její starosti může být blízká čtenářům s chromozomy Y. Ale neberte mě moc vážně, asi jsem divná a můj vkus určitě není norma :-).

8 06.08.2018

Nečetla jsem anotaci, tak jsem byla překvapená, že nejde o pokračování případů Franka Ratha (po tom brutálním cliffhangeru v "Tichých dívkách"). Rozčarování mi však vydrželo stěží malou chvilku, "Číhání" je totiž dobře napsaná detektivka... chce se mi napsat: kupodivu. Je trochu zvláštní, s jakým zaujetím a svižně jsem hltala celkem otřepaný příběh, kde vyšetřovatelé postupují vpřed slepičími krůčky, a když už se rozběhnou k pořádnému skoku, tak je to většinou kamsi stranou nebo vzad.
Hlavní postavou je nepříliš zkušená policistka Sonja Testová, ženská tvrdohlavá, s obstojnými instinkty a duševně rozervaná kvůli své poněkud zanedbávané rodině. Prostor však dostane každý, kdo se k případu nachomýtne: detektiv z "konkurenčních" policejních složek, svědci, podezřelí... všem nakoukneme do jejich hlav, do jejich problémů a můžeme zkusit odhadnout, který z nich je vrah a co vlastně každý skrývá za trápení, špínu či traumata. V tomto směru si pan spisovatel nachystal na čtenáře drobný podraz, ale co... jako mozaika lidských osudů a zamyšlení nad různými prasárnami funguje román velmi uspokojivě, byť část námětů vyšumí jaksi do ztracena. Jen nesmíte čekat napínavý, dechberoucí thriller plný akce, "Číhání" je vážně o něčem jiném.

13 05.08.2018

Vzpomínáte někdy na své dětství, kdy jste zašití v koutku hltali pohádky a celou svou naivní, prostou dušičkou propadali kouzlu zvláštních světů? Já ano. Jak ráda bych vrátila ty doby, kdy jsem o prázdninách polehávala s knížkou na prababiččině půdě, nad hlavou mi bubnoval déšť, opodál kvasil burčák, z přístěnku vonělo seno a kolem mě byly všechny ty podivné, staré věci - zaprášená skříň, veliký obraz se srnami, ponk s nářadím a spousta dalších předmětů, o jejichž funkci jsem často neměla ani ponětí. Chalupu už dávno obývají cizí lidé a kouzlo je pryč. Ale občas, velmi zřídka, se objeví kniha, co část toho kouzla dětství dokáže přivolat - jako třeba Connollyho "Kniha ztracených věcí".

Tento autor proslul převážně psaním drastických thrillerů s mysteriózními prvky, lehce mě tedy překvapil románem pro děti. Nikoliv pro mrňata, pro ty by to bylo příliš temné a děsivé čtení, ale být mi 12-13 let, jako hlavnímu hrdinovi Davidovi, "Kniha ztracených věcí" by mě docela jistě nadchla. Pro dospělého čtenáře jde o příběh poněkud jednoduchý, možná však více ocení, co je psáno mezi řádky. Connolly nakousne téma války, nezalekne se ani tabuizované homosexuality (decentně, žádné teletubbies porno), ovšem primárně je to příběh o dospívání, o lidských vlastnostech - o zlu v nás a samozřejmě také o tom dobrém, co někde uvnitř každého z nás dřímá. Začneme v Londýně na prahu války, po pár desítkách stran následuje přesun do pohádkového světa, kdy jsem nějakou chvíli cítila zklamání, že jde pouze o ekvivalent Narnie. Naštěstí jsem se tomu nepoddala a nechala se románem vtáhnout. Jednotlivé epizody jsou neskrývaně inspirovány klasickými pohádkami a dojde také na několik svérázných převyprávění. Vzhledem k některým drsným scénám mě autor udržoval v příjemné mírné nejistotě, jak to celé dopadne. Nakonec vše završil dle předpokladů a klišé se vyhnul dovětkem cynického dospěláka (zapomeňte na žili byli šťastně a jestli neumřeli... bla bla bla). Navíc vše Connolly zaonačil tak, že donutil čtenáře přemýšlet, nakolik šlo o osobní výpověď.

Pochválit je třeba vzhled knihy, zvláště přebal působí luxusně se svými pozlacenými prvky a matným papírem. Vnitřku by slušely ilustrace, nebo alespoň nějak graficky zpracované úvody kapitol. Takřka bezchybná byla redakční práce a k překladu mám jen nepatrné výhrady (sem tam nějaký obrat mohl být zvolen lépe). Suma sumárum je jediný důvod, proč kniha dostane "pouze" 4*: jsem holt fosilní, s Davidem už jsem se nedokázala ztotožnit a šlo pro mě o příliš jednoduché čtení. Atmosféru dětství částečně prováleného s knížkami v podkroví nicméně tento román předal dokonale.

11 05.08.2018

"Oč tedy jde?" "Pochop... Musíš mi věřit. Nedej na sobě znát, že něco víš." "Ale já přece vůbec nic nevím!" "Bude líp, když se nedozvíš žádné podrobnosti. Říkám ti jen to nejnezbytnější..." "Teď už vůbec ničemu nerozumím..."

Tímto výcucem dialogu ze strany 189 se dají shrnout mé dojmy z knihy. Zmatek, podráždění, frustrace. Kdybych se o "Robotovi" mohla vyjádřit jen dvěma slovy, zněly by: intelektuální onanie. Polské autory mám v oblibě a tento spisovatel na mě silně zapůsobil povídkou ze "Síně slávy evropské SF" s notně připitomělým názvem "Vrátíš se Sneogg, věděláá...". Ani tam jsem zpočátku nevěděla, co si myslet, svět a pointu jsem pochopila postupně - s rozsahem pár desítek stran tedy nebyl problém. Ovšem při bezmála třech stovkách stran tápání, dohadování a hlavně absolutního nepochopení chování postav, dostala moje pozornost tvrdě zabrat. Líbily se mi vstupy do zpomaleného světa, fascinovala mě záhada soch, nemám nic proti kritice konzumu a očekávaným paralelám na totalitu versus kapitalismus. Jsem však přesvědčená, že téma šlo zpracovat podstatně čtivějším způsobem; postavy mohly být živější - tyhle divně žvanící figurky mě absolutně nezajímaly, byly mi srdečně zcizené, včetně hlavního hrdiny, jehož očima je ten chaos sledován. Různé fyzikální poučky a výpočty šly mimo mě, zdlouhavé filozoficko-sociologické úvahy byly jak obšlehnuté z učebnice a závěrečný veledlouhý dialog s Ranielem představoval nekonečné martýrium, které mi navíc ani nepředalo nic úchvatného či nového. Smysl několika pasáží knihy mi unikl - možná by pomohlo opakované čtení, leč děkuji, zcela postrádám chuť k podobnému kroku. Za sebe tedy dávám ještě laskavých 49%.

9 05.08.2018

Kniha pokračuje krátce po událostech z předchozího dílu: Phédre si užívá života u dvora, je nesmírně žádanou luxusní kurtizánou, která si klienty může vybírat dle vlastního uvážení a kromě toho má milostné peripetie se svým strážcem Joscelinem (neustálé skuhrání o tom, jak se sebou nejsou schopní vyjít a vzájemně se trápí, to pro mě bylo ekvivalentem zapichování třísek pod nehty). Autorka nijak nezdržuje rekapitulací dřívějších událostí – sem tam je letmo zmíní, ale rovnou rozehrává nový příběh, plný dobrodružství, intrik a erotiky se S/M příchutí. Phédre je (naštěstí) od Joscelina brzy odtržena, je nucena proplouvat všemožnými úskalími sama, případně získávat nové spojence, a opět ochránit království před zlovůlí nepřátel. Druhý díl z cyklu „Kushiel“ se mi četl o něce lépe – nejspíš díky znalosti reálií daného světa, odpadla tím nutnost zdlouhavého seznamování s náboženstvím a politickou situací. Rozhodně však četbu nelze doporučit těm, co vynechali „Kushielovu střelu“.
Série "Kushiel" není typem fantasy, jakou bych zrovna vyhledávala, berte tedy hodnocení, kterému čtvrtá hvězdička unikla jen o pubický chlup, jako vééélkou poklonu. A zároveň pobídku ctitelům (spíše ctitelkám) romantiky, ať si tyto rozsáhlé romány nenechají ujít.

6 04.08.2018

"Kushielova střela" je rozsáhlý román, který nabízí velmi detailně propracovaný fantasy svět, inspirovaný evropskými dobovými reáliemi 17. století. Země Terre d'Ange připomíná Francii, její obyvatelé jsou nesmírně krásní, kultivovaní a šlechta je prolezlá intrikami skrz naskrz. Zároveň s dětstvím hlavní hrdinky Phédre poznáváme zákonitosti, hierarchii, politické pozadí a náboženství země (i zemí sousedních). Tato seznamovací pasáž má zhruba 90 stran a byla pro mě zoufale nudná, skoro mě odradila pokračovat. Svou zásluhu na tom mají dlouhá souvětí, při jejichž čtení se mi kolikrát podařilo zapomenout, o čem věta vlastně je. Poměrně obtížně se také orientuje v množství jmen, jakými nás autorka zavalí.

Mladičká Phédre je vychovávána jako luxusní kurtizána - v tomto světě jde o úctyhodné zaměstnání, je to doslova životní poslání zasvěcené božstvu. Děj se začíná trochu zajímavěji rozjíždět v okamžiku, kdy je dívka prodána do služeb vlivného šlechtice se spoustou tajemství, Anafiela Delaunayho. Přibývají intriky, sem tam se objeví i nějaký souboj a Phédre dospěje natolik, aby konečně uplatnila svůj komplikovaný výcvik a vzdělání. Zbývající dvě třetiny knihy jsou výrazně čtivější: spousta putování po souši i po moři, variabilnější prostředí, více dobrodružství, více akce, objevují se i nějaké magické prvky. Romantika je zastoupena S/M scénami, ty jsou však popsány v jakési "soft" verzi, všechna ta krev a bolest získává až poetický, vznešený podtón. Hlavní hrdinka je stále zmítána emocemi, miluje toho a miluje támhletoho a neodolatelně ji přitahuje támhleta... Osobně mi Phédre příliš k srdci nepřirostla. Snad pro tu její protivnou dokonalost: je zkrátka nejkrásnější, nejinteligentnější, nejlepší milovnice, každý ji zbožňuje, všechno ví a ve všem se jí daří, veškeré útrapy ji jen zdokonalují, zvyšují její moudrost, atraktivitu a všeobecnou úžasnost.

Jakkoliv nelituji času stráveného s "Kushielovou střelou", tento typ literatury mi úplně nesedí, takže pokud máte v knihách rádi romantiku (lásku, sex a složité vztahy), přidejte si k mému hodnocení libovolné množství procent až do plného počtu. 65%

8 04.08.2018

Dan Simmons patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům fantastiky, tak jsem byla hodně zvědavá, jak si vede na poli detektivním. Velmi mě překvapila úspornost, s jakou "Krutou hru" napsal. Uvyklá na jeho (místy až užvaněné) detailní popisy a myšlenkové pochody, zdráhám se uvěřit, že ten samý člověk byl schopen stvořit něco vyloženě stručného, bez příkras a kudrlinek, žádné zbytečné vysvětlování nebo odbočky. Nečekaně osvěžující!

Další kladné bodíky přidávám za hlavního hrdinu, drsňáka s humorem suchým jako pouštní prach. Autor bývalého detektiva nijak nepopisuje - vzhled ani charakter, nechává za něj mluvit činy. Joe Kurtz je velmi přímý, s překážkami se nemazlí a násilí se nevyhýbá. Při akčních scénách se tají dech... i když čtenář samozřejmě ví, že Joe musí přežít přinejmenším do třetího dílu:-). To samé ovšem nemají zaručeno různé zajímavé vedlejší postavičky. Osudy hráčů protistrany jsou podstatně jasnější: padouši se dělí na intrikány, ňoumy a na opravdu zlé hnusáky, jejichž životnost až na pár výjimek nepřekročí délku této knihy.

Našlo by se několik výhrad, srážejících dojem z kruté hry (třeba zápletka je příliš jednoduchá a zkratkovitě podaná), ale nic to nemění na výborné zábavě a mém rozhodnutí pořídit si celou sérii "Joe Kurtz" domů do poličky, jakkoliv už tam moc místa nezbývá.

22 03.08.2018

Jeden vysloužilý polda, který tráví příliš mnoho času přemýšlením o své zbrani. Jeden duševně poškozený muž, zaostalý morálně (nikoliv mentálně), zpestřující svůj zpackaný život zabíjením. To je hlavní dvojice soupeřů ve sporné hře, kdo je kočka a kdo myš. K tomu několik vedlejších postav, více či méně zajímavých, v pár případech vyloženě archetypů (chudá alkoholička, bohatá neurotička atd.). Klasické ingredience pro detektivku zavánějící průměrností a stokrát viděným. Jenže u průměrných knih přemýšlím, jestli má vůbec smysl je dočíst, zatímco "Pan Mercedes" mi neposkytl nejmenší prostor pro podobné úvahy při hltání stránek, obracených čím dál dychtivěji. Kdyby Stephen King napsal manuál ke správnému sestavení a použití vyhřívaného záchodového prkénka, nejspíš bych si zase dobře početla - však on už by si pan spisovatel našel způsob, jak se i s takovým tématem dotknout temných zákoutí lidské duše.

29 03.08.2018

„Město schodů“ – ten název nabádá k předpokladu, že kniha obsahuje spoustu popisů různých surreálných městských zákoutí, nicméně autor se v tomto směru příliš nevyžívá, spíše naznačuje a ponechává prostor pro imaginaci čtenářů. Město Bulikov, na jehož území se většinu stránek nacházíme, není pouhým prostředím: působilo na mě jako živoucí tvor, pokřivený, proměnlivý, ztýraný, vydechující hutnou atmosféru. Jeden z velkých kladů románu.
Další plus můžeme autorovi připsat za postavy, které nešustí papírem. Hlavní hrdince Shaře, zapálené vědkyni a agentce s ochabující loajalitou, by sice z mého hlediska neškodilo více charismatu, bohatě to však vynahrazují svérázní vedlejší hráči. Sigrud je příjemně pragmatický barbar, který se s ničím nemaže a prostě kráčí skrz problémy. Guvernérka Mulagheshová je okouzlujícím způsobem přímá, žádná uhlazená politička s korektním slovníkem. Určitě zajímavou figurkou je Otec města Votrov, jakkoliv mé emoce kolem něj všemožně kolísaly.
Na počátku je vražda, ovšem detektivní část „Města schodů“ – pátrání po pachateli zločinu – celkem kulhá, nakonec je to pouhá dějová berlička. Podstatou je objevování světa, přesněji Kontinentu, jeho historie, kultura… Božstva. Obvykle nemám příliš v oblibě, když v knihách vystupují bohové, Bennett naštěstí patří k nemnoha autorům, co zvládli mou mírnou averzi k danému tématu spolehlivě smáznout. V několika ohledech dokázal božské vlivy zpracovat originálně, jinými nepřekvapil… rozhodně nabídl dostatek námětů k přemýšlení i značnou porci dobrodružství. A těch pár velevzácných prvků originality přiklonilo mou misku vah téměř k 5*, téměř, třeba se poštěstí u dalšího dílu.

18 02.08.2018

Napoprvé jsem "Tiché dívky" po několika stránkách odložila, důvodů bylo hned několik. 1) Štítila jsem se obracet stránky, jelikož jsem měla knihu půjčenou od tety, které knihovnu pochcal kocour - a tahle papírová cihlička asi ležela hodně na ráně. 2) Byla jsem přežraná vysloužilými detektivy se zdravotními potížemi. 3) Štvalo mě jméno hlavního hrdiny, obtěžovalo mou imaginaci nesympatickým ksichtem jisté nechvalně proslulé osoby. Dala jsem "Tichým dívkám" druhou šanci, překonala odpor ke zvlněným, zažloutlým stránkám, co tolik voněly mojí kočce; vyčíhla jsem si ideální náladu pro severské thrilery (sníh, mráz, brzy tma, mírná depka) a pokusila se soukromému detektivu Rathovi vymyslet obličej odpovídající jeho samotářské povaze. Potom už jsem si dobře užila svižně odsýpající případ ztracených děvčat.
Vyhovovalo mi prostředí kanadských městeček a hor, stejně jako autorova přímočarost: když kapitola končí větou "sejdeme se v tolik hodin na tomto místě", pak na začátku následující kapitoly tam prostě jsme. Žádné odbočky ve stylu popisů cesty, použitého dopravního prostředku, okolí, či momentálních duševních pochodů. Charaktery jsou docela dobře definovány jejich jednáním, živými rozhovory, jen občas sklouznou k nějakým více či méně důležitým vzpomínkám. Frank Rath je vypiplán detailně, u vedlejších postav zůstal prostor pro dokreslení, ale všichni fungovali dostatečně.
Děj není kdovíjak originální, četla jsem však rychle, se zaujetím a zvědavostí, která bestie má zločiny na svědomí, případně jak konkrétní dívky zapadají do vyšetřování. Autor neposkytuje mnoho vodítek a můj obvykle přesný odhad tentokrát selhal. Konec mě úplně nenadchnul, přišel mi neslaný, nemastný a epilog (vlastně jeden obří cliffhanger) byl horší než kopanec do holeně.
Nadprůměrný thriller - i přes vážné výhrady k finále.

13 02.08.2018

Ideální román na dlouhé zimní večery, kdy je okolí sevřeno mrazivým tichem, jen kdesi v komíně kvílí meluzína. Já knihu bohužel měla půjčenou a četla v období letních veder, což vůbec neprospívalo atmosféře, stejně jako čtení stylem: dvě stránky na hajzlíku, stránka, než se uvaří voda na kafe, dvě stránky během čištění zubů... Ne, k vychutnání "Zimních lidí" je třeba udělat si pohodlí, klid (manžela vykopněte na několik hodin ven a děti s ním) a ponořit se do chladného, tísnivého prostředí na samotě u Ďáblova pařátu, prožít důkladně všechny ty zneklidňující, smutné až děsivé události. Autorka většinou pracuje v náznacích, dává si na čas, vcelku dovedně splétá jednotlivé linie z roku 1908 se současností. Až v závěru zrychlí a uchýlí se k vysvětlování po lopatě, což je trochu škoda - rozmělnila tím předchozí bezchybnou atmosféru. A právě ta je hlavním aktivem knihy, nikoliv vcelku klasický příběh o lásce až za hrob a o pomstě, nebo použité tradiční duchařské prostředky, z jakých by mě u filmu trefil šlak, ovšem u knihy chybí patřičný hudební a zvukový doprovod. Dávám 70%, umím si však představit, že bych za ideálních podmínek (venku třeskutá zima, doma klid u popraskávajícího krbu) hodnotila výše.

23 02.08.2018

Locke a Jean po událostech v Camorru ne úplně dobrovolně změnili „loviště“, ale rozhodně nehodlají měnit svůj styl života. Jako správní mistři zločinu mají vysoké cíle a jdou si za nimi s trpělivostí koček a urputností bulteriérů. Jejich velký plán se začne komplikovat v okamžiku, kdy do hry vstupují nepřátelské mocnosti a proto nakonec dvojici přátel nezbývá, než vyzkoušet nelehký život námořníků.
Zatímco první třetina knihy ve mně vyvolávala vzpomínky na filmy jako „Dannyho parťáci“ či „Podraz“, zbytek připomínal „Piráty z Karibiku“: počáteční spleť intrik ve fantasy variantě Las Vegas byla zajímavá, spolehlivě mě vtáhla do děje a nutila dychtivě obracet stránky, nicméně dobrodružství na moři mi nepřipadají fascinující, to prostředí mě prostě neláká. Naštěstí je Scott Lynch dost zábavný vypravěč, abych si plavbu Lockeho, Jeana a dalších, nových, převážně sympatických postav výborně užívala.
Směs akce, napětí i humoru byla namíchána náramně čtivě, užívaný jazyk je opět velmi barvitý (vulgarit ubylo jen mírně, sarkastické hlášky jsou ještě povedenější než dřív), zamrzel mě akorát závěr, působící uspěchaně, odbytě, bez šťávy, zkrátka jako by už to autor chtěl mít rychle za sebou.
Navzdory počátečním obavám z nepříliš oblíbeného pirátského prostředí mohu vyjádřit jedině spokojenost – sice ne stoprocentní, úvodní „Páni parchanti“ mi kápli do vkusu o malinko lépe, přesto zatraceně nadprůměrnou na to, abych ve své knihovně chtěla mít i třetí díl.

14 01.08.2018

Hned první povídka, podle které je pojmenována celá sbírka, ve mně vzbudila pocit, že držím v rukou výjimečné dílko. A skoro každá další mě v tomto dojmu utvrzovala. Faber má dar psát o nevšedních i úplně obyčejných životních situacích způsobem, co čtenáře donutí podívat se na téma odlišnou optikou, nebo se alespoň důkladněji zamyslet. Vyvolává otázky a nesnaží se na ně za každou cenu dávat odpovědi. Pointy příběhů jsou jaksi nenápadné, leckdy můžou působit vyzněním do ztracena, to jim však nijak neubírá na hloubce. Ne vždy mě sice autor zasáhl námětem, ovšem takřka pokaždé dokázal oslovit formou, mírou detailů, nahlížením do lidských duší a zcela nenásilným ponoukáním k přemýšlení. Asi nejsilnější dojem zanechaly "Ryby" (o tom se mi dokonce i zdálo:-)), společně s citlivou sondou do života speciální učitelky a jejích svěřenců "Někdy prostě prší", nezaostaly ani "Slečna Koulová a slečna Luntová", což je pro muže groteska a pro ženy horor. Pochvalnou zmínku si zaslouží perfektní překlad, bezchybná redakce i kvalitní provedení v pevné vazbě s přebalem.

24 31.07.2018

Vzpomínáte na Olivera Twista – chudého, hodného, poctivého sirotečka ve spárech zločineckého podsvětí? Tak na něj hezky rychle zapomeňte, protože je tady Locke Lamora! Pan Parchant, talentovaný zloděj, který nekrade z nouze, ale prostě proto, že byl k této činnosti stvořen. A rozhodně nehodlá paběrkovat u kapes prostého lidu…

Dovolím si malou odbočku: nesnáším zloděje. Opravdu z duše se mi hnusí lidi, co se odmítají živit vlastní prací a svou lenost kompenzují parazitováním na jiných. Zpočátku mi tenhle postoj poněkud znesnadnil identifikaci s hlavními hrdiny, přesto jsem si k nim celkem brzy našla cestičku a přirostli mi k srdci: Otec Okov, jeho přístup i zkušenosti, vzdělaný silák Jean Tannen, všestranná dvojčata Calo a Galdo, ztřeštěný puberťák Brouk a jeho urputná snaha vyrovnat se starším kolegům… a samozřejmě také Locke Lamora, neschopný komukoliv čelit v přímém boji (snad s výjimkou stařenek), ovšem nevalnou fyzičku bohatě vynahrazující brilantní zločineckou myslí a pitbullí sveřepostí.

Autor vytvořil živoucí svět, plný temných uliček, páchnoucích kanálů i vznešených, kouzelných míst. Atmosféru nelze než pochválit. Rovněž postavy se povedly, skoro každá má propracovaný, osobitý charakter. Osobně bych uvítala o něco větší hloubku hlavního záporáka – Šedý Král fungoval lépe, dokud byl pouhým hrozivým stínem v pozadí, odhalení totožnosti a motivace jednání mu imho ubralo na lesku. Rozhodně to však neuvádím jako nějaký zásadní problém.

Samostatnou kapitolu pak tvoří jazyk. Scott Lynch to navzdory mládí skvěle umí se slovy a překlad (včetně redakčních prací) se povedl na jedničku. Čtenář nedostává ani na minutku prostor zapomenout, že se pohybuje v podsvětí mezi živly zralými pro šibenici. Jinak řečeno, autor ani překladatel se s tím nijak neserou. Pobouřilo vás tohle slovo? Ohó, tak rychle ruce pryč – tuto knihu nekupujte, nečtěte, neotevírejte ji, vůbec na ni nesahejte! Vulgarismy související s prastarým řemeslem, sexuální činností, pohlavními orgány či vyměšováním se v textu nijak nešetří. Považuji se za otrlou, i tak mi to občas přišlo přes čáru. Na druhou stranu: kriminálnická spodina by stěží užívala mluvy Rychlých šípů...

Scott Lynch si tímto románem vysloužil moji přízeň a zvýšenou pozornost; jsem hodně zvědavá, jestli se mu podaří udržet vysoko nastavenou laťku i v dalších dílech. Věčné dilema: 4* nebo 5*?
85%

„Jednoho dne, Locke Lamoro, jednoho dne nás rozmrdáš tak velkolepě, tak ctižádostivě, tak drtivě, že se nebe rozsvítí a měsíce zatočí a samotní bohové budou škodolibou radostí srát komety. A já jenom doufám, že ještě budu u toho.“

22 31.07.2018