Mánička178 komentáře u knih

Upřímně závidím Jihočechům, že mají Jiřího Hájíčka a moc bych si přála, abych mohla být na někoho takhle pyšná i na Vysočině :)
Poslední díl do trojlístku "venkovské trilogie morálního neklidu". Český venkov, vyrovnávání se s minulostí, problémy jak se najít... Super román.

8 21.07.2019

Obdivuji schopnost Petry Soukupové vcítit se do duše malých chlapců a zároveň její talent zprostředkovat stylem jazyka tu reálnou surovost, nevyumělkovanost, drsnost vztahů s lidmi nejbližšími. Až mě někdy zarážela především ta sourozenecká nenávist a nutilo mě to zamýšlet se na tím, jestli jsme to jako děti měli s bráchou stejně... Nebo ta touha některých rodičů ovládat svoje dospělé děti a určovat jim, co mají dělat. Brrr!!!

8 28.03.2018

Soubor skvělých textů vycházejících v Respektu na přelomu tisíciletí a nastavujících zrcadlo tvářím "hrdých Čechů" - jakákoli černá skvrna či kontroverze moderních československých dějin vás napadne, určitě o ní najdete článek v této knize, a to článek do hloubky zpracovaný. Ať už jde o zrod českého nacionalismu, odsun Němců, druhorepublikového Emila Háchu, romské tábory, politicky motivované komunistické vraždy, frontu na maso, Mašíny, normalizaci, antichartu atd atd. Materiálu je opravdu dost.
Bylo mi nějak až vnitřně stydno, když jsem si četla o neskutečném pokrytectví lidí ("my byli za komunismu jen ty nejmenší ryby - to všecko oni", "jen jsem plnil rozkaz") nebo o tom, jak se ten český národ neustále v té víc než stoleté historii litoval - nejdřív jej utlačovali Habsburkové, potom Němci, pak se na nás vykašlali v Mnichově, pak nás zradili Sověti, pak za všecko mohli zase komunisti a teď aktuálně je tím špatným zase demokracie a EU... Jak kdyby náš národ tzv. hrdých Čechů měl na to stále mít v hubě křivdy sto let staré a talent na to ukazovat na svoje bebíčka. Přitom k tolika zvěrstvům, co jsme napáchali my, úžasní vlastenečtí Češi, tak to už se do našeho profilu otloukánků zas tak moc nehodí, a proto se k těmto černotám zas tak moc lidí nezná...
Při čtení jsem si uvědomila, jak moc jsou takoví novináři, kteří stojí za uveřejněnými články, v dnešní době potřeba, jak je nutné chránit jejich práci a neúnavně kritizovat ty, kteří je napadají. Takže five stars.

8 01.02.2018

Hluboce se stydím, ale je to první kniha, která se mi dostala od Dostojevského do ruky (na milé doporučení ;-)). Upřímně řečeno si nedovedu představit, že bych toto dílo byla schopna docenit na střední škole, a protože jsem to už tehdy tušila, odložila jsem si toho klasika na vyzrálejší věk a dobře jsem udělala.
Knihu se mi nepovedlo slupnout jako malinu, ale výsledný dojem je velmi působivý. Hodně často jsem se sama sebe ptala, jestli jsem blázen já, Dostojevský nebo tehdejší ruská smetánka, která je opravdu na ránu. Kolotoče urážení se, skandály, rozpolcená tvrzení, rozpolcená jednání... kníže Myškin, dobro vržené do hnízda hadů a konec, ze kterého mrazí... Uf!

8 09.10.2017

Knihy, které bez servítek ukazují na palčivé problémy a pokrytectví lidí, mám v oblibě - a Jako zabít ptáčka k nim bude určitě patřit.
O tom, proč nebýt pořád jen mainstream, proč bojovat za změnu, proč neklopit hlavu před jednotným davem a nestát se přizdisráčem. Proč kašlat na lidi, kteří jsou zkostnatělí, ohýbající hřbet... Kolikrát mi z toho příběhu bylo i trochu nevolno z pokrytectví, jakého jsme my lidé schopni.
Ona ta tolik do nebes vychvalovaná jednota mezi lidmi také kolikrát není garance toho nejlepšího... když pomyslíme např. na Hitlera, kam to jednota Němců dotáhla a určitě by se našlo i něco jiného. Co udělala jednota lidí, můžeme číst i v románu...
Upřímná, čtivá knížka, která se nebojí klást vám otázky... 5*

8 22.01.2017

Jedním slovem: Bomba! Krásný jazyk, ale také originální příběh (samozřejmě nejen).

V té změti milionkrát omílaných námětů a vydávání každého blábolu Stanice tajga opravdu znatelně "vykukuje". Autorka si umí se čtenářem hezky hrát, zároveň to není vůbec ploché a je třeba určité spolupráce a ochoty nebýt líný se trochu snažit a namáhat (postav je tam skutečně více :)).
Zároveň se dozvíte něco zajímavého o zcela jiném kulturním prostředí a není to v současné době tak "moderní" arabskomuslimský svět.
Za vyzdvižení také stojí schopnost autorky vyvolat zvídavost a uchovat nepředvídatelnost. Vše postupně graduje a až se vám rozsvítí, tak stojíte s otevřenou pusou na pomyslném kraji propasti a posloucháte už jenom hrůzostrašné a šokované ticho :D

Skutečná laskomina :)

8 22.01.2017

Prvotina Radky Denemarkové, která je naprosto úžasná! Jako první jsem četla knížku Peníze od Hitlera, která na mě hodně silně zapůsobila (zejména tématem žena x odsun x 2. sv. válka), proto jsem se rozhodla přečíst celou spisovatelčinu tvorbu posloupně tak, jak vycházela a sledovat jak se mění, jaká je...
Její jazyk je pro mě nepopsatelné unikum a hltat očima a vědomím její vyjadřovací prostředky, to je obdivuhodné, prostě zážitek. Ačkoli obsah, potažmo slova, kolikrát opravdu vyloženě bolí, někdy se až štítivě hnusí... Přesto zanechávají v člověku vypálenou stopu a takovou literaturu miluju... po které nezůstane prázdné místo a člověk si nevzpomene akorát na to, jak vypadal přebal.
Jen by mě zajímalo, jak moc asi musí bolet autorku tvořit takové knihy... Když bolí samotné čtení, tak tvorba musí být pěkně výživný porod...

8 22.03.2015

David Borek je můj nejoblíbenější zahraniční zpravodaj ČT - miluju jeho komentáře, zasazování do kontextu, přímost, schopnost stav věcí srozumitelně zprostředkovat. Vždy vše zasvěceně a detailně ilustruje, vážně profík. Proto jsem se moc těšila na tuto knihu a doufala jsem, že o trochu víc porozumím tolik aktuálnímu konfliktu v Izraeli. Mimochodem, poslední kapitola se datuje k prosinci 2022 a neuplynul ani rok, a čtení této knihy nabralo po událostech ze 7. října 2023 další, nový, rozměr. Musím říct, že tento kus země mě opravdu neskutečně fascinuje, především tedy ten koktejl lidí a názorů, kteří způsobují, že zdejší konflikt se zdá velmi těžko řešitelným... Člověk o to víc docení, že opravdu žije v té části světa, kde je (aspoň, a doufejme napořád) stále klid. I když u nás to "vyřešila" předminulá generace - kdyby zde Němci zůstali, kdo ví, jak by to tady teď taky mohlo vypadat... Ale historie nezná "kdyby". Buďme rádi za to, co je... Knížka je skvěle napsaná, a tomu, kdo by se rád blíže seznámil s pozadím celého palestinsko-izraelského konfliktu, nezbývá než ji doporučit.

7 08.11.2023

Chtěla bych být znovu malá, dostat tuhle knížku a nechat se vtáhnout do toho tajemného světa staré zahrady, kde vše je možné. Představit si tu starou branku a představit si dětskou fantazií, co se za tou brankou může stát... V dospělosti už mi to nejde tak lehce, ale pořád se mi kniha moc líbí, tak snad bude dělat radost dětem v rodině a ony si budou představovat ta dobrodružství, která se tam skrývají :)

7 04.11.2023

Netušila jsem, co od knihy čekat, přece jen po klasice člověk sahá s trochu smíšenými pocity, ale Chrám Matky Boží v Paříži mě nadchl. "Naštěstí" jsem (ostudně) nevěděla, o čem úplně přesně kniha vypráví a jakých témat se dotýká, ale vůbec mě nezklamala, naopak. Překvapila mne svým spádem, nepředvídatelností, bohatým jazykem, občasnou syrovostí, až děsivostí, propleteností... a v podstatě i svým koncem. Nezapomenutelný příběh, který by byl jistě o úroveň povýšen, pokud bych znala Paříž... :) Tak snad někdy v budoucnu :)

7 15.09.2022

Tichá srdce, jak příznačný název. Vždyť o životech lidí v klášterech toho ví obyčejný člověk poskrovnu, obzvlášť nevěřící. Žijí tak nějak v ústraní, pokoře a tichu a tam tvoří velké věci, které neplní přední místa veřejného prostoru.
Docela mě proto udivuje a fascinuje, že tuto knihu měla chuť sepsat autorka, která se za věřící nepovažuje. Ale možná právě proto jsem měla po dobu čtení celé knihy vlastně pocit, že mi v ní něco chybí, něco obzvlášť podstatného.
Jde totiž především o knihu naučnou a - bez urážky - pouze popisnou: o vybraných řádech se dozvíte mnoho - především o historii daného řádu, o místech, kde řád působil či působí, kdo je vytvořil, nechybí krásné fotografie těchto míst, ale ani některých zástupců těchto řádů, kteří připojují i svůj vlastní kratší příspěvek, který se z velké části týká životní cesty, často především působení za minulého režimu.
Toto vše považuju za chvályhodné, ale upřímně, zdá se mi, že to podstatné autorce uniklo a jen klouzala po povrchu - knížka je prostě o historii, místech, ale o tom, proč lidé v klášterech žijí, co je motivuje, co prožívají, proč to dělají, co dělají, tedy o tom, co vlastně klášter skutečně je, co je jeho podstatou, proč existuje, na to se naráží jen v osobních svědectvích, která mají opravdu velmi velmi kratičkou formu.
Autorka jednoduše vše viditelné krásně popsala a sepsala, ale o seznámení čtenářů s duchovní stránkou řádů, tedy s tím hlavní gró, bohužel v podstatě nezavadila. Proto mi tato kniha přijde bohužel příliš plytká, s nevyužitým potenciálem. Ale respektuju, že může oslovit určitou skupinu lidí, asi jako když jde někdo do kostela, protože se mu líbí architektura... Podstata posvátnosti a "atmosféry" ovšem leží někde jinde, ne ve viditelných věcech.

7 30.12.2021

Mlýn jsem půjčila svojí babičce, která miluje literaturu odehrávající se na venkově, než jsem vrátila, ze zvědavosti jsem sáhla po knize též. Přečetla jsem si pár komentářů a asi se budu bohužel opakovat.
Silné téma, silnější o to, že je příběh inspirován skutečnými osudy bratrů, které upřímně opravdu obdivuju a těší mě, že jsem se o jejich trpělivosti a síle mohla dozvědět.
Co se zde však má hodnotit nejsou životní osudy a charaktery reálných lidí, ale knižní zpracování, a to mi bohužel přišlo takové "ucajdané" - jak kdyby příběh neměl nějaký vrchol, zvrat, všecko tak nějak prostě vyšumělo do prázdna...
Od pana Vaněčka jsem nikdy nic nečetla, ale lze poznat, že nejde o zběhlého romanopisce, ačkoli se "pyšní" již několika desítkami vydaných knih. Každopádně autorova osobnost opravdu člověka zaujme: člen komory daňových poradců, ředitel a spolumajitel IT firmy, lektor, účetní... ehm.. trochu povytahuju obočí... Nevím, ale přijde mi, že kdyby tohle napsal "normální" no name člověk z davu a poslal do nakladatelství, tak by mu to prostě absolutně nevydali... To, že asi máte jako spolumajitel IT firmy peníze a milujete psaní knížek, to z vás spisovatele nedělá, i když těch knih vydáte třeba šedesát. V dnešní době vydává knihy kdejaká ubohá celebrita, tak aspoň budiž k dobru panu Vaněčkovi, že chtěl lidi seznámit s jedním zajímavým místem a osudem silných lidí, kteří se nenechali zlomit ani s rudou hvězdou za zadkem.

7 30.11.2021

To byla zase nálož :D Na knihách Petry Soukupové mám nejradši styl psaní. Děj, myšlenky, dialogy jedou v takovém pravidelném rychlejším rytmu - cak/CAK/cak/CAK/cak/CAK... V člověku to udržuje nějakou správnou vlnu napětí, která mu nedovolí knihu odložit na příliš dlouhou dobu, takže se do toho pak člověk hezky ponoří a položí. Žádná velká omáčka okolo. Po několika kapitolách jsem si s hrůzou nebo možná spíš s překvapením uvědomila, že při běžných činnostech doma začínám být "nakažená" příběhem a začínám být podobně jako Alice protivná na svého muže :D ("Zajímá ho jen to posraný kolo.") To mě pobavilo... takže zase zpátky na zem a pěkně pečovat o vztahy, zajímat se jeden o druhého, nezapomínat na to a učit to své děti :) Jak "jednoduché", že? :D

7 25.10.2021

Aleš Palán vybral šest žen, přičemž každá stojí na úplně jiném konci společnosti - ať už věkově nebo sociálně, náhledem na svět, žen, které se pravděpodobně nikdy nemohly potkat a asi nepotkají, protože nemají společné velmi málo. Přesto spletl jejich příběhy do pavučiny, v jejímž středu leží tato kniha. Čtenář asi nebude sympatizovat se všemi, leckterá se člověku bude zdát vzdálená, nepochopitelná, absurdní... možná všední, možná některou může člověk opovrhovat. Ale svým způsobem na mě působí všechny úžasně - nevzdávají se. Prostě další potvrzení toho, co říká moje babička: Ženská se vykřeše ze všeho :D

7 25.10.2021

Výstižnější název autor snad ani nemohl zvolit :) James Martin napsal skutečně praktickou příručku, plnou různých tipů, které vám pomůžou jít více do hloubky v každodenním životě. Osobně mě oslovila zejména kapitola o různých druzích modlitby. Ale i tak, ke knize se budu vracet, materiálu ke zpracování je opravdu mnoho :)

Sv. Ignác z Loyoly:
Vezmi si, Pane, a přijmi
celou mou svobodu,
mou paměť,
můj rozum
a mou vůli,
všechno, co mám a co vlastním.
Od tebe jsem to přijal
a tobě to vracím,
nalož s tím zcela podle své vůle.
Dej mi jen svou milost a lásku,
o to prosím a víc nežádám.
Amen.

7 30.12.2020

I přes hrůzy války nebo těžký poválečný život, čiší z povídek láska - především k tatínkovi, který jistě nezastával dokonale a bezchybně svoje životní role, i tak na něj vzpomíná Ota Pavel s laskavostí. Nestaví do popředí příkoří, kterému museli čelit, jen tu a tam, jen tak mimoděk, se zmíní o hvězdě nebo Osvětimi, stěžejním však zůstávají chvíle, které strávili v přírodě, pospolu, dozvíme se hodně o tatínkově podnikavosti... Zvlášní poetika, která hladí, ač často čtenář na pozadí vyprávěného cítí těžké životní situace, které musela rodina prožívat.

7 05.12.2020

Jedna z nejlepších biografií, které jsem snad četla. Přijde mi, že je napsaná opravdu profesionálně a s citem.
Člověku se osudové setkání Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka zdá téměř neuvěřitelné, doslova osudové. Těžko věřit, že by za to mohla náhoda :) Suzanne je mi líto, musela si opravdu hodně zkusit... A jsem moc ráda, že vyšla nějaká biografii přímo o ní, protože pořád figuruje tak nějak ve stínu svého muže. Statečná žena...

7 02.10.2019

Tohoto rozhovoru se syny Bohuslava Reynka si nesmírně cením, kniha mi učarovala. Líbí se mi obsáhlostí a komplexností témat, které rozebírá s lidmi, kteří stáli ve středu dění petrkovského života - spoustu věcí ozřejmují, vyvrací mýty a klišé, která se vyprávějí. Zároveň vzbuzuje tolik sympatie s tím, jak si synové na nic nehrají. Nestaví se do rolí intelektuálů, i když z jejich výpovědí je poznat, jak jsou kulturně na výši, zároveň odpovídají s venkovskou přímostí. Svět Petrkova a život v něm fascinuje - těsná blízkost rodiny, její odloučení od běhu světa, nuzné poměry, ve kterých se rodí věci nepopsatelně hodnotné, dotýkající se lidských niter. Svědectví o tom, že lze skloubit neskloubitelné, snést neúnosné. O tom, že nejdůležitější je chránit si chrám svého nitra, ze kterého zřejmě jen tak mohou prýštit na povrch skutečně umělecky hodnotné věci.
Svým životem mi Bohuslav Reynek připomíná život leckterého světce, nebo i Krista. Vně chudoba, těžké podmínky, pronásledování, prostota, trýzeň, ale uvnitř poklady... Jsem moc vděčná, že jsem ho mohla díky synům a Aleši Palánovi poznat blíže.

7 28.09.2019

Chápu, že osobnost jako je Zbigniew Czendlik dokáže oslovit určitou skupinu lidí a získat si jejich sympatie, i když se třeba nepokládají za součást církevního společenství či za věřící vůbec. Myslím, že jeho "lidovost" dokáže být sympatická a oslovující - a nakonec proč ne, třeba tento styl může v někom zalít klíčící semínko víry nebo touhy po hledání Pravdy a smyslu života.
Osobně mi jeho styl zas až tak moc nesedí, protože mi někdy připadá, že se opravdu až moc chvástá tím, koho všeho nezná atd. Ale nechci soudit, možná se mýlím... Každopádně je dobré, že se ukazuje i lidská tvář kněží (např. prostřednictvím této knihy) - i když mě asi nikdy nepřestane udivovat to, že se někdo dokáže s nevírou pozastavovat nad tím, že kněz se taky napije piva, voní se voňavkou, chodí v mikině, pokecá s chlapama nebo dokáže o ženské říct, že je pěkná. Jak kdyby si někdy lidi vně církve mysleli, že se jedná o nějakou "spešl" sortu lidí... Zřejmě pozůstatky tabuizování z dob komunismu.

7 25.11.2018

Jde vidět, že Pražská zima je primárně psaná pro "nemístní", na což sama autorka v úvodu upozorňuje - ovšem vůbec to neubírá knize na atraktivitě a rozhodně líčení některých historických souvislostí nenudí, ba naopak: obzvlášť události a kořeny Mnichova v roce 1938 a následně i převratu v únoru 1948 jsou popsány velmi přehledně a zejména v souvislostech. To považuji za veliký klad této knihy.
Když si zpětně uvědomuji, jak jsem se o těchto momentech dějin dozvídala ve škole já, tak si vzpomínám na strohý vzorec "letopočet - událost". Co ale k těmto událostem vedlo, proč se staly, co znamenaly, kdo byl hybatelem - to mě bohužel tehdy asi moc nezajímalo :( Možná se chudák učitel pokoušel souvislosti zprostředkovat, ale řekla bych, že v šestnácti zasáhne takové téma asi málokoho. Nebo aspoň já neměla takový rozhled, abych všecko to důležité "pobrala".
Ale díkybohu za to, že se člověk pořád vyvíjí a také za to, že si následně může mezery vzniklé v pubertě doplnit ve chvíli, kdy se sám chce dozvědět víc... přečtení knihy jakou je Pražská zima může být velkým obohacením: můžete ho využít jako pouhý odrazový můstek do hlubšího studia nebo jako sympaticky podané doplnění mezer, které vám zůstaly prázdné od hodin dějepisu ve škole - vřele doporučuji :)

7 26.02.2018