Mánička178 komentáře u knih

Člověk by se na tento román měl dívat optikou roku 1847, nikoliv tou roku 2018. Pak by zřejmě lépe pochopil, proč je románem tak významným nebo by aspoň nevynášel soudy o "příšerném stylu, příběhu o ničem, přílišném umírání, fňukání hrdinů, naivitě ženských postav" a tak dále.
Nejde o romantickou love story, která vás znudí svou předvídatelností, zřejmě proto se čtení může zdát náročnější a jednání postav nepochopitelnější.
Ač se jedná o veskrze temné čtení plné hrubostí, emočního vypětí, pomstychtivosti, zla, hádek, pláče a divokosti, které silně koresponduje s koloritem anglických vřesovišť a slatin, román ve mě zanechává hluboký dojem.
Obdiv Emily Brontëové, která jako žena (ač pod pseudonymem) v tehdejší době byla schopna dát takové dílo dohromady a zpřístupnit ho světu.

10 25.11.2018

Moc jsem se těšila na pokračování cestopisu, který mě vloni mimořádně nadchl. Zpracování knihy je opravdu moc krásné, vychytané a pestré. U čtení rozhodně neusnete, protože koncepce je rozličná, nádherné fotky, zajímavá místa, různorodé zážitky - zkrátka nenudí :)

Přesto se celkově nemůžu zbavit jisté hořké pachuti z pár věcí, které mi pokaždé tu radost ze čtení a jinak pěkného a láskyplného příběhu o plnění snů střídavě kazily a čeřily vodu.

Nejde ani tak o formu (i když by autorka nemusela používat v každé kapitole označení "prostá holka z lesa", začne to po nějaké době působit tak nějak pozérsky).

Asi víc mi nesedělo to, že skoro do každé kapitoly je "vecpaná" nějaká zdrcující a nemilosrdná kritika všeho možného - levičáků, EU, hypermarketů, uprchlíků, mladých lidí, turistů (není to pokrytecké, že to říká cestovatelka?), lidí obecně apod. Prostě celkově obecně tohoto světa, přijde mi to jako takové plané nadávání na vše, akorát místo toho, že chlapi to dělají v hospodě nad pivem, tak Blanka to dělá nad hrncem s marmeládou... :( Přečtete si jen kritické věty a zostra pronášené výkřiky, ale co s tím, na to už si musíte odpovědět sami... Myslím, že pokud chce Blanka být "opinion makerem", pak by tuto svou kritiku měla nějak rozvést a neomezovat se na prohlášení v rámci jedné vsuvky či odstavce. Neříkám, že s ní v mnoha bodech nesouhlasím, ale přijde mi to škoda, protože to celkový dojem z knížky tak nějak kazí a působí to zbytečně depresivně/rezignovaně, když na vás z každé kapitoly vyskočí nějaký ten hajzlík, spratek, vyděrač a šizuňk a jak je to na tom světě prostě úplně strašné, hlavně tedy v ČR. Divím se tomu i proto, že při frekvenci procestovaných zemí by autorka mohla vidět, jak to v mnoha jiných zemích funguje ve srovnání s Českem milionkrát hůř (Balkán, Rusko, postsovětské země) a že si tu žijeme jako prasátka v žitě.

Teď si trochu zahraju i na psychologa, ale ze stylu psaní je vidět, že se autorka hodně těžce vyrovnává s křivdami minulosti a vypadá to, jako by snad ani neuměla odpouštět. Ta témata se totiž opakují i v POV. Všichni, kdo jí ublížili, tak to dostanou v knížce někdy i jmenovitě sežrat (např. neustále se opakující příběh o špatném vztahu s rodiči). Každý se s takovými věcmi (ne)vyrovnává po svém, ale myslím, že to Blanku opravdu hodně brzdí a měla by se na to konečně vybodnout a hodit to za hlavu. Tím, že si na nich bude opakovaně (!) vylívat zlost ve své knížce jim podle mě bude akorát přilévat oleje do ohně a samotná si v sobě bude vytvářet bloky.

No, prostě mě to tak nějak mrzí, protože celou Milfaitovic rodinku mám moc ráda. A ani nejde tak o knihu, jako spíš o tu duši, ta mě asi mrzí víc. Jasněže si může psát kdo co chce, ale může vás nemrzet, že to někdy zkrátka působí tak nějak... zapškle?

10 04.02.2017

Když čtu knížku, mám ve zvyku mít po ruce notes, do kterého si zapisuji zajímavé myšlenky, na které v knihách narazím. Po čase si je čtu, přehrabuji se v nich, rozjímám nad nimi a pokouším se je rozvíjet, aplikovat do svého života atd... "Bohužel" z Modlitby argentinských nocí nemám jedinou poznámku, a to proto, že tato kniha je takovými myšlenkami doslova narvaná... Takže se prostě budu vracet k celé knize, která je opravdu úžasná, oslovila mě asi nejvíce z autorových knih...

Díky Orko! Kdybys po večerech nepsal to, co se ti honí myslí, nebyla bych teď tou, kterou jsem...

10 09.01.2016

Když jsem byla v Berlíně, potkala jsem Jaroslava Rudiše na autorském čtení, a tak jsem si řekla, že by bylo záhodno něco si od něj přečíst. Stylově bylo první knížkou Nebe pod Berlínem. Atmosféra města a hlavně asi fakt, že jsem se pohybovala v té samé době po ulicích, o kterých Rudiš píše, mají na svědomí to, že jsem Nebe pod Berlínem přelouskala i v německém překladu (mimochodem výborném) a nakonec o tom všem napsala diplomovou práci :) Takže prostě srdcovka :)

10 27.08.2014

Páni... tohle jsem tedy fakt nečekala. Titul mi byl znám, ale jeho obsah vůbec ne, a musím říct, že to je teda hodně zajímavá jízda. Ale vůbec ne veselá, proto jsem se snažila přečíst celý román raději rychle. Absolutně jsem nečekala tak neobyčejný příběh, strašně mě bolelo osamění, které musel Charlie prožívat, bylo to až mučivé :( Bože, kolik takových opuštěných a nemocných lidí asi tak je... :( Paradoxně získal přátele, když se dostal na svůj počátek... Nezapomenutelný příběh.

9 19.02.2024

Krásná kniha, která opravdu dokázala knížete velmi přiblížit. Někdy mi ale trošku vadilo, že autorka občas zatahovala do otázek své vlastní postoje.
Nicméně - jde především o Karla, který pro mě zůstane vždy pozoruhodnou osobností. Jsem opravdu moc šťastná, že jsem mohla nahlédnout do jeho života - jak by řekl "kromobyčejně" zajímavý život! Fascinuje mě jeho noblesa, inteligence, politické vlohy, pokora, víra, vztah k odkazu předků, láska k této zemi... ale i jeho raubířství, humor. Tahle země by vypadala úplně jinak, kdyby se býval stal prezidentem... veliká škoda, že se to bohužel nestalo. A veliká škoda, že už opustil tento svět, bude mi skutečně moc chybět...

9 01.12.2023

O Janě Brejchové jsem toho věděla pramálo, ale pak mě náhodou zaujala tato kniha, proto jsem zatoužila dozvědět se o této herečce více. Nejde o klasický konzervativní biografický formát, kniha je naopak opravdu pěkně a moderně graficky zpracovaná, proložena spoustou fotografií, vzpomínkami Jany Brejchové, ale i komentáři Terezy Brodské a několika dalších kolegů. Zkrátka kniha velmi bavila, pro nezasvěceného bych řekla, že byla i plná zvratů a překvapení :) Život Jany Brejchové rozhodně nelze označit za nudný, i přes některé věci, které mi na ní nejsou sympatické, se mi líbí upřímnost této knihy a absence snahy lakovat věci na růžovo. Těším se, až mrknu na nějaký film s JB :)

9 11.12.2022

Dovedu si představit, že v roce 2007 tato kniha zřejmě nesmazatelně dopadla do českého literárního rybníčku a udělala tam velkou díru. Dnes už tolik styl Petry Soukupové nepřekvapí, ale i tak má zvláštní náboj číst si její romány, byť je tento jejím prvním. Popisuje takový typ všednosti a "obyčejného" lidského patlání se v životě, který ukazuje, že každý bojuje (s) vlastním rozumem, vůlí, citem, na své vlastní frontě, a když se jednoduše potká víc lidí, kteří se neumí/nechtějí vžít jeden do druhého nebo spolu byť jen "normálně" komunikovat, přirozeně dochází k neporozuměním, míjení se, strádání. Smůlou, avšak nepřekvapivým faktem zůstává, že tímto pomyslným kolbištěm se stává prostředí rodiny - základního lidského společenství, kde se propojují životy vícera rozličných osobností. Avšak... o čem je život jiném než o tom, abychom se stále učili balancovat v něm a v situacích, do kterých jsme vrženi? Proto se romány Petry Soukupové zdají takové "prosté", protože je do určité míry prožívá každý z nás :)

9 20.07.2021

Nemůžu si pomoct, ale paní Svatošová se mi zdá jako vzor - pokorná, cílevědomá, milující, duchovní, přímá, odvážná, statečná, inspirující žena... Vzala svoje životní kříže a naučila se je s pokorou nést a přetavit v dobro pro druhé - moc ráda bych si z ní vzala příklad. Má takový specifický hlas a celou dobu, co jsem četla tuto knihu, jsem měla pocit, že ji opravdu skutečně slyším... Vzácný člověk, jsem šťastná, že jsem se o ní dozvěděla... Z knihy si odnáším jednu z jejích myšlenek, a sice, že od života na Zemi nemůžeme čekat ráj, protože z ráje jsme byli vyhnáni... Odměna bude až za branou... Bůh jí žehnej :)

9 12.01.2021

Rozpačitost... knihu jsem otvírala s velkou natěšenou zvědavostí a napjatým nadšeným očekáváním, ale postupně ve mně bohužel začalo převládat čím dál větší zklamání. I když se autor snaží podkládat svoje úvahy jakýmisi studiemi a dodat svému celkovému výstupu nějaký vědecký punc, svým textem mě nepřesvědčil - prostě to nefungovalo. Celé to na mě působilo hrozně moc nekomplexně, rozdrobeně, povrchně, odborné to bylo jen zdánlivě, spíš takové opravdu amatérské. Nemůžu se zbavit dojmu, že tvrzení a závěry jsou založená převážně na tom, co v chování zvířat autor vidět chce. Možná je autor perfektní lesník a zná stromy a les, ale přijde mi, že tohle byla taková "dojmologie" o zvířatech (od octomilek, přes vrány až po opice a vlastní zvířata), která je prezentovaná na základě pár vlastních zkušeností a zážitků s domácími zvířaty a pak už to bylo takové posbírání různých výstředních historek, které se člověk obyčejně dozví v reportážích v televizních novinách na TV Nova.
Taky mi vadilo, že se velmi často odkazoval na nějaké definice slov ze slovníku, např. jak Duden definuje slovo "duše" a další. Od definic (kterou si podle mě autor vyhledal pouze proto, že začal psát tuto knihu) se odpíchne a na dvou stranách formátu A5 má vyřešenou otázku zvířecí duše - zvířata duši mají, protože autor prostě chce, aby ji měli. Aha - tak díky za názor "odborníka a znalce".
Zvířata miluju a rozhodně je nepovažuju za věci, na které by člověk neměl brát absolutní ohled, ale tahle kniha bylo podle mě spíš napsaná pod tíhou dojmů, přání a domněnek. Hvězdičky snad jen za to, že některým lidem to mohlo otevřít oči a srdce pro větší soucit se zvířaty. Jinak pro mě spíš soubor dojmů jednoho laika.

9 05.01.2020

Ach ty kresby, ach ty krásné veršíky... i přes strasti, které člověk tehdy měl, v sobě lidé dokázali najít vůli být šťastní a mít se rádi, s vděkem přijímat to, co jim život dával.

9 12.03.2019

Některé rozhovory/osudy jsou trochu šokující, ale opravdu nechápu zcela konsternované reakce některých lidí.
Ať už žijete uvnitř církve nebo vně: Představujete si snad, že církev je tvořena pouze samými lidmi s blahosklonným úsměvem, svatozáří kolem hlavy a dobrotivým, NIKDY neselhávajícím srdcem? Bohužel, církev je plna lidí plných pochyb, lidí, kteří způsobili někomu bolest, ale i fanatiků a lidí, kteří jsou mimo a ignorují dnešní svět. Kdo toto nechápe, tak je naivní a zcela mimo realitu... ovšem rozumím tomu, že je v takovém případě úlevné namířit prstem a říct: církev je špatná. Každý člověk s reálným pohledem a alespoň minimálním rozhledem však vidí i to dobré, za čím církev stojí: hospicy, vzdělání, vědecké pokroky atd.
Kristus ustanovil církev, která žije i 2000 let po jeho smrti (žádná jiná organizace v dějinách takto dlouho neexistovala), zprostředkovává svátosti a učení, které ustanovil, proto je hodna následování. Co je však důležité - nebýt slepou ovcí: zachovávat si svůj vlastní rozum, nástroj, který nám byl Bohem dán, a jít ruku v ruce se svým svědomím. Nebojme se...

9 07.11.2017

Sofiin svět je jednoduše pecka. Nedovedu si představit lepší způsob, jak komplexně, ve snesitelných dávkách, srozumitelně a inspirativně přednést lidem filozofii... Knížka tohle všecko má skloubeno pod jednou obálkou. Dokáže opravdu vzbudit zájem, aspoň pokud nejste úplný neotesanec, který nechce vidět dál, než za svoje humna. Nakopne vás to, zatáhne do hloubek. Jestliže jste předtím filzofovali pouze semtam na povrchu, pomůže vám to ukázat směr.
Navíc je to opepřené o příběh, který je jednoduše absolutně nepředvídatelný a tisíckrát neomlený v jiných knížkách. Jste napjatí, co že to je/bude s tou Hildou...nebo vlastně Sofií? Autor vás tahá za nos tam, kam si zamane a vy ho následujete jako oslík mrkvičku :)
Myslím, že by bylo žádoucí, kdyby si tuto knihu přečetli nejen mladí lidé, ale i dospěláci, protože dokáže opravdu obohatit :) Paráda...!

9 08.10.2016

Upřímně řečeno si nepamatuji, kdy mě knížka naposledy rozbrečela, jestli vůbec kdy. Ale Lovec draků jich ze mě pár opravdu vyždímal...
Taky se mi opravdu nikdy nestalo, že by mě příběh "vcucnul" natolik, že zapomenu vystoupit z vlaku. (Tímto děkuji průvodčímu, který mě nechal jet do další zastávky zadarmo a bez pokuty, i když si nejsem úplně jistá, jestli si v hlavě potajmu neťukal na čelo, když jsem mu vysvětlovala, že k tomu došlo kvůli knížce :) )
Lovec draků je opravdu strhující příběh. Přijde mi tolik originální - díky místu, kde se odehrává, díky kultuře, kterou přibližuje, ale i proto, že vypráví o životě tak odlišném od toho evropského, resp. západního. O životě plném krutosti, bez slitování, plného nejistot... Ale přesto všecko jsou si tam lidé a hlavně rodina mnohem blíže, než je tomu tak v této době uprostřed světa pohodlí a relativního luxusu.
Opravdu mě ze srdce těší, že Lovec draků prorazil na plné čáře v době, kdy si díky mediální masáži pod pojmem Afghánistán představíme akorát teroristu se samopalem, který vraždí ve jménu Alláha. Ale jaké útrapy si tento národ musel vytrpět, to už ví jen málokdo. Jsem potěšena, že mi tato kniha i rozšířila obzory v tomto směru a rozbořila pár předsudků.
Kombinace reálií, úžasně čtivý vytříbený vypravěčský styl, morální stránka (lidské chyby, čest, věrnost, pokání, odpuštění) - to vše ústí do jediného tvrzení - pro mě nezapomenutelná kniha, která se řadí do mých TOP. K pěti hvězdičkám v duchu přičítám ještě jednu imaginární a těším se na přečtení dalších knih Khaleda Hosseina... :)

9 11.04.2015

Naprosto úžasná knížka, která by neměla zapadnout (minimálně ve školní výuce). Když jsem přemýšlela nad tím, co jsem se dozvěděla o Odsunu ve škole (základní, potažmo střední), nevzpomněla jsem si na žádný dojem. Protože se jedná o hodně velkou šmouhu na naší historii, určitě by se z toho nemělo dělat tabu téma, ale naopak tento šrám podrobit důsledné sebereflexi... A tahle knížka by v tom mohla pomoci...

Autorku obdivuji za to, že se odvážila píchnout do vosího hnízda a připomněla všem, za co je taky náš národ zodpovědný. Navíc donutila čtenáře zaujmout k takové látce stanovisko, což není úplně jednoduchá věc. I ve mně se to během čtení takřka celou dobu doslova "pralo". Pocit zhnusení z lidí, beznaděj, lítosti, zlost. Člověk se vžívá do rolí lidí na obou stranách barikády... Úžasné, když knížka s člověkem dovede "zamávat" :)
Další plusové body přičítám Kateřině Tučkové za to, že se zde snaží o historickou přesnost (to předvedla i v Žítkovských bohyních), kterou kombinuje s beletristickým rozměrem :)
Že se děj odehrává na mně dobře známých a blízkých místech, to už je jen třešinka na dortu.

Moc se těším na další díla od Káti :D

9 08.03.2015

Nádhera, moci se přenést do Itálie té doby, tak dramatické a plné zvratů, plné takovým množstvím významných jmen... Nejvíce se mi líbila linka Michelangelova příběhu, poprvé jsem se dověděla o muži jménem Savonarola... Občas jsem u takto komplexního díla upadala do módu "čtu, ale nevím co", ale po chvíli jsem byla opět "vytažena" do příběhu, který mě tak fascinuje. Úžasné a už teď se těším, že se ke knize někdy znovu vrátím.

8 19.01.2024

Někdy člověku do rukou doputuje skutečný poklad, a Kniha o jizerských horách se pro mě jedním takovým stala. Miluju nezvykle podlouhé vydání z roku 1981, obrázky, mapu, členění kapitol, miluju ale hlavně tu hloubku, se kterou pan Nevrlý knížku napsal, všechny ty úhly pohledu a rozbory odspoda odshora :D Pro mě je pan Nevrlý jednoduše legendou a vzorem a Jizerské hory i díky němu jedním z mých nejmilejších koutů naší zemičky :)

8 13.03.2023

Kolikrát už si člověk říkal, proč ten prezident předvádí takové šarády a ostudy, jaké předvádí. Něco jsme si mohli v hlavách poskládat z informací ve veřejném prostoru, ale nebylo od věci si věci zasadit do hlubšího kontextu díky této knize (a to nevíme vše). Upřímně obdivuji pana Kmentu, který se dokázal vyznat v gargantuovské změti různých firmiček se stamilionovými obraty, které mají svá sídla v předměstských "chýších" bez zvonku. Hlupáky jsme my, kteří se naivně domnívali, že snad staré kádry s rokem 1989 zalezou do svých nor... Naopak se promptně adaptovali na nová pravidla, ovšem staré móresy zůstaly. Po přečtení si tedy přeji jediné - ať už tito drzí páprdové, pohrobci totality, konečně vysmahnou...

8 02.05.2021

Jedna ze zásadních knih mého dětství, na které si opravdu dobře pamatuji. Půjčovali jsme si ji na střídačku s bratrem v knihovně a na kreslených dvojstranách si procházeli luxusně ztvárněné výrobní postupy. Stejně tak slova jako "kutr", "difúzní baterie", "autokláv", "omykání" jsem se naučila z této encyklopedie, to vím zcela jistě :D Fascinovalo mě, že v pekárně se na výrobě chleba podílí stroj "vykulovač" a "vyvalovač" a že těsto dělí "dělička" do čtverečků, nebo že z šišky hlíny se dělají hrnečky a z placek talíře :D
Když jsem si ji teď zpětně četla, nepřišla mi ani nějak moc "údernická", samozřejmě až na to, že nesmí chybět příběh o dobývání uhlí, výrobě ocele nebo panelů... Ale jinak je to prostě srdcovka, kterou jsem musela mít, takže proběhla nutná sháňka po antikvariátech :D

8 20.02.2021

Ač nemám k Ostravsku nijak rodinně blízký vztah, tento region mě opravdu fascinuje. Ostrava samotná mě nadchla, industriál mě doslova uchvátil... Proto mě zaujala i tato kniha. Specifičnost hornického povolání, jeho ambivalentně vnímaný punc - buď jako prestižní, nebo naopak úplně pokleslé - ve mně vyvolává obrovskou zvědavost. Vše je to opravdu nadmíru zajímavé a strašně moc mě to přitahuje, ani nevím proč :D Snad proto, že lidé se s hornickým životem tak identifikovali a prožívali to, každý den. S láskou i nenávistí, strachy, podlomeným zdravím, neskutečnou dřinou, se vším špatným, co toto povolání přinášelo... Kde byste dnes našli armádu účetních, kteří jsou tak se svým povoláním srostlí, jsou na to hrdí a mají to za své jako tihle horníci. Nechci si to idealizovat, ale tohle "fluidum" jim vážně závidím :)
Kniha je úžasná, upřímná... hluboce obdivuju každou z těchto žen, i když nejvíc mě asi dostala odvaha paní Olgy z prvního příběhu, která před svatbou dale vale svému nastávajícímu a začala si s tím, jak psáno, "brigádníkem - tím bordelem, kterého nikdo nechce" :)
Obdivuju tyhle ženy... každá se vyrovnává se ztrátou po svém. Nejvíce obdivuju ty, které si i z takovéto těžké ztráty vzaly něco dobrého, berou to jako součást života, která je měla posunout někam dál... Moc bych přála i paní Marcele, aby se jí podařilo vyrovnat se se ztrátou muže. Obdivuju je za to, že povětšinou velmi mladé dokázaly vychovat děti, starat se o rodinu, ale i za to, že dokázaly začít žít nový život.
Trošku mě občas rušilo, že některé výpovědi jsou málo redaktorsky upravené a působí to tak, že jak žena mluví, tak autorka přesně přepisuje odpovědi. Na druhou stranu by to zřejmě ubíralo na autenticitě výpovědi.
Díky za tuhle skvělou knihu, ty ženské jsou úžasné, hornický slang je skvostný, fotky a autentické plakáty a výstřižky celkový dojem jen podtrhují... Díky moc, a já jdu shánět nějakou knihu o Ostravsku :D

8 22.11.2019