Mahuleno komentáře u knih

Povídkový soubor detektivních příběhů – jejich zápletky řeší lord Petr Wimsey svou brilantní logikou. V řadě případů odhalí pachatele spíš detailním popisem událostí, než prostřednictvím věcných důkazů. A leckdy k tomu použije rafinovanou lest, která pachatele v podstatě k přiznání donutí a některé příběhy jsou uzavřeny pro pachatele trestem, tak říkajíc „jen“ morálním (např. Bezzásadový zásah lstivého charakteru, končící slovy lorda Petra „Existují zločiny, na něž je i zákon krátký“).
V některých povídkách ani nejde o odhalení pachatele, ale třeba o vyřešení nějaké záhady, při které se ani nejedná o zločin (Strašidelná třináctka). Tato povídka začíná velmi humorně:

„Panebože!“ řeklo jeho lordstvo. „To jsem udělal já?!
„Veškeré důkazy tomu nasvědčují,“ odpověděla jeho žena.
„V tom případě mohu jen konstatovat, že jsem dosud neviděl, aby tak přesvědčivé a početné důkazy vedly k tak neadekvátnímu výsledku.“
Ošetřovatelka vzala jeho poznámku osobně. Vyčítavým tónem řekla:
„Je to krásný chlapeček.“

Sayersové detektivní povídky s vynalézavými zápletkami nesou v sobě smysl pro humor a lehce satirický pohled na život módní společnosti, což jí v případě lorda Petra umožňuje prostředí v němž se pohybuje.
U některých příběhů se objevuje až horrorový nádech - Neuvěřitelný únos lorda Petra Wimseye nebo Nedůstojné melodrama jablka sváru, zavánějící zdánlivou „duchařinou“.
V několika povídkách vystřídá lorda Petra obchodní cestující Montague Egg, druhý laický detektiv Dorothy Sayersové. Jeho příběhy se nesou ve stejném duchu, jenom samozřejmě zasazeny do jiného prostředí.
Dobrá četba, povídky nejsou dlouhé, zajímavé příběhy s originálním řešením.

14 20.03.2019

POZOR SPOILER

Stojednaletý stařík, který se vrátil aby zachránil svět
druhý díl populární knihy Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel.
V tomto dílu autor situoval děj do současnosti, včetně politických událostí, vztahů a současných státníků od Donalda Trumpa, přes Angelu Merkelovou a Putina až po Kim Čong-una .
Líbilo se mi, jak autor jednoduchým a výstižným způsobem vykresluje jejich charakteristiku. Podle mne odpovídající představě člověka, odkázaného v úsudku na to, co může vědět a poznat sám z dostupných zdrojů. Způsob románového jednání politiků a jejich vyjadřování je parodií a podle mne koresponduje s představou čtenáře.

Jako příklad uvedu popis jednání D. Trumpa při letu helikoptérou s Alanem:

- Během letu přes Manhattan a Queens ukazoval prezident všechny budovy, které kdy zdědil, koupil nebo prodal. A několik takových, které ani nezdědil, ani nekoupil či neprodal, ale které se svezly s ostatními. Potom se rozpovídal o tom, co hodlá učinit s daní z nemovitosti, s tou otřesnou reformou zdravotnictví, různými smlouvami o volném obchodu a všeobecným úpadkem. V zápalu zdvojnásobil aktuální míru nezaměstnanosti a slíbil Alanovi že ji sníží o polovinu, takže se dostane na úroveň, kde se právě nachází. -

Obdobným způsobem se autor vypořádá i s historickými fakty:

- Korea existovala jako jednotná říše tisíc dvě stě sedmdesát let. Pak to šlo rychle s kopce. Po druhé světové válce se Američané a Rusové nemohli dohodnout, jak to Korejci chtějí, a nikdo nezvážil možnost zeptat se přímo Korejců. Rusové nechali na severu vládnout komunistu, Američané antikomunistu na jihu. Ten na severu se domníval, že má právo na celou Koreu. Ten na jihu si myslel totéž, ale o sobě.
Vedlo to k násilnostem, které učebnice dějepisu nazývají korejská válka. -

Vtipný je i popis skutečností geografických:

- Švédsko měří na délku šestnáct set kilometrů, na šířku to tolik není. Poměrně velká plocha, o kterou se dělí mizerných deset milionů lidí.
Ve větší části země můžete putovat hodiny a nepotkáte ani človíčka, ba dokonce ani losa. Můžete si koupit údolí s vlastním jezerem za peníze, které nestačí ani na omšelou garsonku na okraji Paříže. Nevýhodou takové koupě je brzké zjištění, že do nejbližšího obchodu je sto dvacet kilometrů, sto šedesát do lékárny, a když si do nohy vrazíte hřebík a potřebujete nemocnici, musíte kulhat ještě dál.-

Nicméně pro mne byl pravděpodobně zajímavější první díl.
I ve druhé knize jsou Alanovy zápletky krkolomné, samozřejmě vždy s dobrým koncem i když to někdy vypadá beznadějně. Jeho cesta obsáhne čtyři světadíly a jak pro sebe konstatuje ministryně zahraničí Švédska Margot Wallströmová (mimochodem také skutečná postava – Margot Wallström vystřídala ve švédské vládě několik ministerských postů, naposledy ministerstvo zahraničí a byla místopředsedkyní Evropské komise) :
„...během několika měsíců stihl vyvolat zmatek na čtyřech kontinentech. Chvíli po něm bylo ticho, třeba se pořádně připravuje na pátý světadíl?“-

Závěr ke knize – i když jsem se nesvíjel smíchy (způsob humoru k tomu ani nesvádí i když se mi líbil. Možná jsem také na to nebyl momentálně naladěn), kniha je zábavná a četla se mi dobře. Vyhovují mi krátké kapitoly a děj, ač trochu bláznivě komplikovaný, má spád, někdy možná až příliš.
Myslím, že s trochou dobré vůle kniha čtyři hvězdy unese.

8 19.03.2019

Hastrman
První kniha - pokud zde byl ukryto nějaké poučení nebo skrytý význam, já jsem je bohužel nenašel. Nicméně kniha se mi četla dobře, trochu pohádkový motiv, ale nevadil mi. Hastrman, postava snažící se vplout do lidského  života,  ale občas podléhající, ať už z fyzické nutnosti či  nezvládnutých, kupodivu lidských emocí , své skutečné podobě a podstatě. Vesnice či městečko, jehož obyvatelé žijí tak trochu pod vlivem  starých zvyků, sahajících až do pohanských časů. Což se samozřejmě nelíbí místnímu faráři, který s tím marně bojuje.
Ve druhé knize se hastrman mění v samosoudce a vyhrocuje se doslova v teroristu, a tady se dá snad použít  termín "ekoterorista" (tímto termínem jsou někdy a někým označováni příslušníci ekologických organizací - v dehonestujícím tónu). V případě hastrmana jde o faktický význam, protože jeho činy a jejich motiv tomu odpovídají. Za stejným cílem, ale naopak nenásilnými prostředky, jdou Děti vody.
Příběh se  z pohádkového mění trochu v utopii,  aby úplný závěr byl završen opět pohádkou, s podivným happyendem a, v průběhu románu často proklamovanou, obětí.
Poučení? - snad varování, že příroda nám oplatí všechny prohřešky, kterých se na ní dopouštíme a nemusí to být nebolestivé.
Podtitul Zelený román je na místě, nejen pro postavu hastrmana.

17 31.01.2019

Mol Flandersová - procházel jsem svoji knihovnu ve snaze objevit titul vhodný do Výzvy. Tento odpovídá, autorovo jméno i příjmení začíná stejným písmenem.
Samotný román mě příliš nenadchl, nicméně jsem jej dočetl ne kvůli Výzvě, ale autor dokázal vzbudit moji zvědavost, jak Mol dopadne. Její dramatický život (mj několik manželů a to i současně) je utvářen vnějšími podmínkami (např odložená vyrůstá bez matky u cizích lidí). I když se tomu zprvu snaží čelit a její pád je pozvolný. Cesta, kterou si jako odložené dítě vysnila, "stát se dámou", vede spíše dolů  než vzhůru. Nicméně když už je takříkajíc dole, snadno se tomu přizpůsobí a krádeže, kterých se pro nutnou obživu dopouští, jí posléze přinášejí vzrušení a doslova potěšení, kterého se nechce vzdát. A to ani když už to už není nutné, protože se jimi finančně docela dobře zajistila. Ze zlodějky z nouze se stává  profesionální zlodějka.
Zajímavé je uvažování Mol, která někdy, ovšem jen v nitru, svých činů lituje a kaje se, ovšem na druhé straně už přemýšlí, kde udělala chybu a jak to příště udělá lépe.
Román o tom, jak je člověk formován okolím a životními podmínkami, kterým nedokáže a nakonec ani nechce čelit a odolávat. Také je obrázkem morálky tehdejší společnosti. Všechno vede ke shromažďování majetku  a k tomu  se využívají i nečisté prostředky (ostatně kacířsky mne napadá, zdá se tento "kult zlatého telete" netáhne v různých obměnách celou historií).
I hledání partnera pro manželství se řídí většinou jediným cílem - muži hledají ženu s velkým věnem, ženy bohatého muže, který je "zajistí".
Román je vlastně vyprávěním Mol, "ich forma" je jenom zřídka prokládána přímou řečí. Nejvíc mi ale vadilo, že kniha nemá kapitoly, je to v podstatě jedna kapitola od začátku do konce.
To nemám rád, špatně se mi to čte.
Na víc jak tři hvězdičky to ode mne není.

10 30.01.2019

Četl jsem nedávno Blackout, teď Zero, nedá mi, abych nesrovnával. Ne knihy jako takové, pro mne byly obě výborné, ale témata. Blackout - totální výpadek elektřiny je určitě fatální záležitost s dramatickým a drastickým dopadem do všech oblastí lidského života. To každý ví a dovede si to představit. Právě proto se mi zdá děsivější fikce o vlivu či působení nových technologií na náš život. Protože to je nenápadná a plíživá záležitost, jejíž dopady si mnozí z nás ani neuvědomují. Tím samozřejmě nemyslím technologie, které prokazatelně přinášejí užitek a jsou přínosem (asi by se za všechny dalo uvést zdravotnictví). Nemám na mysli ani tzv sledovací technologie, nýbrž právě takové, o kterých je Zero.  Které se nenápadně vkrádají do mozku a jeho masivní a permanentní masáží ovlivňují naše chování. Vkrádají...mnohdy jsou tam ochotně a dobrovolně přijímány, tak jako románové Freemee - viz některé komentáře tady "já bych takové aplikace používal". A takových ""dobrovolníků" bude samozřejmě přibývat a je to celkem logické. Dovolím si toto tvrzení podpořit citátem z autorova doslovu:
-
Kdo teď z tvrdí, že on nikdy takové technologie používat nebude, tomu připomínám jeho "já ne" při příchodu prvních počítačů, mobilních telefonů, internetu s dalších novinek, které jsou dnes samozřejmou součástí našeho všedního dne.
Mnoho u užívaných technologií bylo anticipováno v utopických románech uplynulých let a desetiletí - jenže mnoho z těch utopií mezitím stalo realitou. V Zerovi zažíváme možný scénář.
-
Už dnes je zarážející, co všechno o sobě dobrovolně pouštíme do prostoru a co dokáží vytěžit různé aplikace z dalších informací, které pokládáme za nevýznamné a nepodstatné.  V tom případě už teď částečně končí fikce.
Doporučuji k přečtení!

8 29.01.2019

Strážce nádrže - Zdeněk Svěrák mi připadá jako jistota pro čtenáře. Svým typickým laskavým humorem mě vždy pobaví. Strážce nádrže Jiří Smrček svými dopisy vlastně vypráví jakoby povídkovou formou příběh části svého života. Styl psaní dopisů, tedy knihy, trochu "voní" Járou Cimrmanem, ale to samozřejmě nepřekvapuje ????
Lehké zábavné a milé čtení na jedno odpoledne. Doporučuji jako osvěžení.

14 21.01.2019

Možná je to čtení pro děti, každopádně styl psaní a jazyk. To je nepochybně záměr a není na závadu. Já bych asi měl nebo mám výhrady k alternativnímu výkladu některých událostí či jevů. V každém případě mě "dostal" výklad Ježíšova početí: " Bůh si vybral slečnu Marii..."
Samozřejmě Marie s Josefem byli teprve zasnoubení, nicméně takovou formulaci jsem ještě neslyšel ☺️. No, připusťme, že by to v případě sedmileté dívky mohlo tak zaznít.

7 13.01.2019

Můj "poslední Nesbø" byl jeho Macbeth. Tady v komentáři jsem napsal, že si od tohoto autora dám delší pauzu, protože se mi kniha dost nelíbila a měl jsem k ní značné výhrady. Ovšem pod stromečkem se objevil další Nesbø - Nemesis. Ujištěn, že to je něco jiného, řekl jsem si, "že to zkusím" a udělal jsem dobře. Starý dobrý Harry Hole. Dva paralelní příběhy - případy, které řeší se zajímavě proplétají, přičemž do jednoho z nich je Harry, díky svému "opileckému oknu" vtažen víc, než by si přál. Zápletka je velmi složitá, ale napínavá a rozuzlení překvapivé. Nehemží se to tu mrtvolami, (i když tady pochopitelně jsou), ani surově realistickými popisy drastických mordů. Víc se vyšetřuje a pátrá a kombinuje. A tu a tam se autor blýskne hezkým, až poetickým, slovním obratem či popisem - jeden úryvek za všechny, který mi utkvěl v paměti:
...
"Ale někdy nám připadá, že jenom bere." Kněz položil důraz na slovo "bere" a akustika ho zvedla a nesla dál kostelní lodí...
Pedály varhan zavrzaly a začala hrát hudba. Tóny varhan stoupaly a klesaly, vysoké tóny stékaly ze střechy jako voda.
...
Skoro bych řekl, detektivka podle mého gusta. Nesbø si mne usmířil ????.
Líbilo a mohu doporučit.

9 13.01.2019

Koupil jsem tuto knihu pro svého vnuka a chtěl jsem si ji přečíst, protože podle popisu jsem si nebyl jist, zda to je to pravé.
Jenom stručný komentář - jsem trochu na rozpacích. Chvílemi mi přišla trochu naivní (jak se autor cítí být tátou při líhnutí housat a povídá si s nimi) a chvílemi zase trochu příliš „odborná“. Takže nevím, možná ještě s darováním počkám...

6 13.12.2018

Moře v plamenech
skládá se ze čtyř částí, které mapují osudy čtyř velkých německých válečných lodí – byly to Graf Spee, Bismarc, Scharnhorst a Tirpitz.

- Kapesní bitevní loď
- Zkáza vlajkové lodi
- Scharnhorst
- Tirpitz

I když z hlediska rozsahu největšího válečného konfliktu v dějinách, námořní bitvy v Severním moři a Atlantiku neměly zásadní význam, nelze upřít důležitost ovládnutí tohoto prostoru. Zásadní význam měl totiž pro zásobovací cesty mezi USA a Evropou. Německé válečné lodi napadaly obchodní lodě a konvoje a nemilosrdně je potápěly, aniž by poskytly trosečníkům jakoukoli pomoc. Což bylo Dönitzovým rozkazem přímo zakázáno. Hlavní tíhu v této válce nesl Sovětský svaz, v tomto parciálním, ale důležitém prostoru to byla, vzhledem k její námořní válečné kapacitě, Velká Británie. A nešlo jenom o zabezpečení transportních cest, ale pro Británii to byla otázka života a smrti.
Proto bylo nesmírně důležité zabránit nacistům v ovládnutí tohoto námořního prostoru. Jejich válečné lodi byly velkým nebezpečím a proto bylo vynakládáno velké úsilí k jejich zničení. Např. Tirpitz byl hrozbou i když se dlouho jenom skrýval v norských fjordech.
Kromě toho Miloš Hubáček v úvodu první části píše o omezeních pro Německo v budování válečného loďstva daných Versailleskou smlouvou po 1. světové válce a jakým způsobem Hitler a Německo tato omezení obcházeli.
Miloš Hubáček je známý knihami o námořních bitvách v Tichomoří a katastrofách (Titanik).
Každopádně Moře v plamenech je zajímavá kniha z historie 2. světové války.

11 13.12.2018

Ta kniha je prostě skvělá, úžasná i když její závěr nevyznívá zrovna optimisticky a čtenář by po jejím přečtení nemusel mít klidné spaní.
Autor vykládá vývoj lidstva a jeho zásadní etapy v nečekaných a překvapivých souvislostech. Překvapivých říkám proto, že jsem tak o nich nikdy nepřemýšlel a přitom mi přijdou velmi logické a v celém příběhu lidstva vlastně nevyhnutelné. Tímto přiznáním nejsem vůbec „traumatizován“ , asi není mnoho lidí, kteří by to neřekli stejně. Mimo jiné to ani není možné bez bez rozsáhlého studia pramenů (seznam použité literatury zabírá několika stran) a mimořádné schopnosti uvést „jednotlivosti“ do souvislostí a populárním způsobem rozvinout jejich průběh, nevyhnutelnost a dopady.
Při čtení jsem velmi často měl pocit, že některé pasáže musím ve svém komentáři posléze citovat...nelze, byl by tak obsáhlý, že by to nemělo smysl. Raději doporučím tuto knihu k přečtení. Rozhodně stojí to zato.
Nicméně můj komentář nebude stručný a neodolám, abych některé pasáže necitoval. Ale stejně se hodně krotím :-).
Kniha v žádném případě není suchým výkladem historie lidstva. Je to něco jako věčná otázka „Kdo jsme, odkud jdeme a kam“. Ne že by na to Harari dával vyčerpávající a jednoznačnou odpověď, takovou ambici snad ani nemá. Spíše naopak, nastoluje další otázky, dílčí, někdy docela znepokojivé. Zvláště v části IV. Vědecká revoluce, kdy se zamýšlí nad stavem současné společnosti z hlediska jejích znalostí, schopností, vývoje techniky a s tím vzniklých především etických problémů kolem jejich využívání.

Některé autorovy poznámky na koncích subkapitol vyvolávají docela tísnivé pocity -

"Zásadní a opravdu přelomový okamžik posledních pěti set let nastal v 5:29:45 ráno 16. července 1945, když američtí vědci odpálili první atomovou bombu v Alamogordu v Novém Mexiku. V tom okamžiku lidstvo získalo schopnost chod dějin nejen měnit, ale i zcela ukončit."
V kapitole Pax atomica čtenáře Harari trochu uklidňuje nepravděpodobností skutečně velké války, aby vzápětí na konci kapitoly, věrný svému stylu, napsal –" ...žijeme na prahu pekla i ráje a nervózně přešlapujeme u brány jednoho a předsálí druhého. Historie ještě nerozhodla, kde skončíme, a řada nečekaných náhod nás může vést tím i oním směrem."

Značná část je věnována filosofickým úvahám o spokojenosti a štěstí člověka -

"Pokud jde o štěstí, žádný výzkum zatím nepřišel s jednoznačnou definicí štěstí a není jasné, jak by se něco takového vůbec dalo objektivně určit.
Biologové jsou přesvědčení, že náš duševní a emocionální svět je řízen mechanismy, které jsou výsledkem milionů let evoluce. Podobně jako ostatní duševní stavy, ani subjektivní pocit pohody není určen jen vnějšími parametry – platem, společenskými vztahy nebo politickými právy. Je to výsledek složité souhry nervů, neuronů a synapsí a různých biochemických látek, jako jsou serotonin, dopamin a oxytocin...Dějiny štěstí jsou ovšem mnohem složitější, než si biologové myslí… "
Zde autor uvádí příklady, co a pro koho v různých dobách představovalo smysl života a poukazuje na značné rozdíly a vyslovuje závěr:

"Štěstí možná tkví ve sladění osobních představ o smyslu života s převládajícími představami společnosti. Je-li můj osobní příběh ve shodě s příběhy lidí kolem mne, snadno sám sebe přesvědčím, že můj život má smysl, a mohu v takovém přesvědčení najít štěstí.
To je ale poměrně deprimující závěr. Závisí štěstí opravdu na sebeklamu?"

V souvislosti s vývojem lékařské vědy autor mj píše – "Co když se medicína pustí do vylepšování lidí? Budou na to mít nárok všichni, nebo vznikne elita supermanů?
Poprvé v dějinách si svět zakládá na uznání zásadní rovnosti všech lidí, ale zároveň stojí na prahu společnosti, v níž žádná rovnost existovat nemůže. Tradiční vyšší společenská třída tvrdila, že je chytřejší, silnější a nadřazená spodině. Většinou si to ovšem nalhávala. Nové možnosti lékařské vědy by vlastně sebeklam vyšší třídy mohly odstranit. nadřazenost by se mohla stát realitou."

Kapitola Bionický život je o možnostech náhrad končetin tzv bionickými, ovládanými pouhou myšlenkou, ale i sluchu a zraku pomocí technických implantátů. Ale je také úvahou o důsledcích možnosti vytvoření tzv kyborgů. Kapitola Jiný život se zabývá informacemi a úvahami o genetickém programování.
A dost děsivé představy nastoluje závěrečná kapitola Frankensteinovo proroctví:
"Frankensteinský mýtus konfrontuje člověka s faktem, že jeho poslední hodina se blíží. Pokud nenastane nukleární nebo ekologická katastrofa, technologický vývoj již brzy nahradí Homo sapiens nějakou novou bytostí, která bude nejen jinak vypadat, ale i jinak přemýšlet a cítit."

Doslov – Zvíře, které se stalo bohem
"Před sedmdesáti tisíci lety byl Homo sapiens je takové bezvýznamné zvířátko, které si v koutě Afriky hledělo svého. Během následujících tisíciletí se stal vládcem celé planety a hrůzovládcem jejího ekosystému. Dnes stojí na prahu možnosti stát se bohem a možná získá nejen věčné mládí, ale i božskou schopnost tvořit a ničit.
Lidská vláda na Zemi bohužel zatím vytvořila jen pramálo věcí, na které bychom mohli být pyšní.
…
Lidé jsou sice schopni ohromujících výkonů, ale nejsou si jistí, oč se vlastně snaží a spokojeni nejsou o nic více než dříve. Pokročili jsme od kánoí ke galérám, parníkům a vesmírným lodím, ale nikdo neví, kam směřujeme. Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory a přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou, ale spokojenost nenacházíme.
Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?"

I přes ten znepokojivý doslov, trvám na tom, že kniha rozhodně stojí za přečtení. Doporučuji - pět set stran zajímavého a v podstatě napínavého čtení. Za mne šest hvězdiček!

13 13.12.2018

1. Příliš mnoho kuchařů:
Musím říci, že např po Nesbövě Macbethovi to bylo doslova osvěžující čtení. I když se toto hodnocení může zdát poněkud nevhodné, protože přece jenom je zde vražda. A navíc, když sledovat Wolfovy brilantní úvahy vyžaduje od čtenáře značnou pozornost. Ale styl psaní, humor a především Archie, který je vlastně vypravěčem, jeho komentáře a přirovnání... Jídlo k Wolfovi patří, i když zde bylo jídla bylo skutečně dost (i když velmi fundovaně).  Ostatně, když je někde příliš moc kuchařů...????
Podle mne klidně obstojí ve Výzvě jako kniha o jídle, protože vražda je zde vlastně jenom jako "vedlejší produkt" opulentní večeře a jakési soutěže mistrovského klubu proslulých kuchařů v hledání chybějící ingredience v "sauce printemps".

2. Liga vyděšených
Archie - jeho vyprávění a hlášky baví:
Polkl trochu whisky, spláchl ji sodovkou a všechno to zabalil do dalšího loku whisky...
Často jsem si všiml, že při jednání s mrtvými dělají skutečnou potíž živí...
Stejně jako v "kuchařích" předvede Stout pár elegantních kotrmelců na poškádlení čtenáře - např dovede ho k vrahovi, jen proto, aby toho vzápětí propustil a zašklebil se na čtenáře "to není on!"
Nero Wolfe má také dobré poznámky a i když často zdůrazňují jeho výjimečnost, nejsou nijak nabubřelé,  ale sympaticky vtipné: "Jen kdybych se aspoň mohl spolehnout, že se lidé rozhodují na základě vlastního zdravého rozumu. Bohužel, takoví jsme na světě jen tři nebo čtyři a ještě i na nás je třeba dávat pozor." A jindy:"Chůva, která po parku vozí kočárek a napřed do něj nevložila dítě, nepočíná si účelně."

3. Zlatí pavouci.
V podstatě platí to stejné, jako u předchozích dvou. Snad jen více vražd a méně podezřelých.

Ke všem třem částem a obecně ke Stoutovi a N.W. bych měl drobnou výhradu  - vždy je mnoho postav a sledovat paralelně jejich cesty je dost náročné. Zvláště, pokud se vám, jako mně,  jejich anglická či americká jména míchají. Ale to nebude autorova chyba. Kniha se mi líbila a mohu doporučit.

13 03.10.2018

Nesböův Macbeth je analogií klasického Shakespearova dramatu zasazeného do současnosti a fiktivního města. Nesbö dodržuje jména a charaktery postav a rámcově i děj příběhu. Ovšem nepochybně se víc věnuje (to mu umožňuje forma románu víc než dramatizace) myšlenkovým pochodům, úvahám a motivaci postav. Především těch záporných. A skoro to vypadá, že tam, až na malé výjimky, jiné ani nejsou. A právě motivy "padouchů" jsou děsivé, zvrácené, vedené touhou po moci a ovládání druhých. Byť často s ospravedlňováním krutých a bezskrupulózních postupů tím, že v dlouhodobém horizontu slouží pro dobro a blaho celku. Chvílemi se zdá, že ve  své zaslepené touze po moci tomu i sami věří. Jedné postavě vkládá autor do úst tato slova: "Lidé jsou chamtiví. Je to jejich přirozenost. Bez této vlastnosti by planetu neovládli." Děsivé...to bychom věru neměli být na co pyšní!
Dále - myslím, že řešení některých "smrtících" situací a konfliktů je někdy trochu krkolomné a nepravděpodobné. A věren "předloze" si Nesbö vypomáhá černou magií či duchařinou (Seyton). U mne jenom za tři!

9 30.09.2018

Přestože v krátkém popisku, naštěstí poměrně útlé knihy, je slibováno napětí až do konce, já jsem dlouho netušil, proč je to avizováno jako detektivka. Ačkoliv knížka skutečně vrcholí vraždou a začíná zmínkou  o ní, slibované napětí je šikovně ukryto pod nepodstatným vedlejším dějem. Drtivá část je věnována přípravě samotného večírku, výběru pozvaných a jejich hodnocení: "Teď pozvání přijali Sussyovi" vykládala Chris, " Cuthbert-Jonesovi přijít nemohou, budou celý měsíc ve Frankfurtu. Možná je to nakonec dobře. Takže jsem zavolala Untzingerovým....", eventuálně podávanému menu. Až jsem chvílemi přemýšlel, zda bych knížku nemohl zařadit do Výzvy 2018 jako knihu o jídle ☺️.
A ty hlubokomyslné debaty: "Představa, že stěhuju celý dům mě vážně děsí. Stěhujeme se do bytu v Bloomsberry a rozhodli jsme se postupovat nemilosrdně. Nábytek dokáže brzdit člověka v kariéře, skutečně může bránit jeho duchovnímu a uměleckému rozvoji. Střez se nábytku, Hurrley!"
Dílko může být ironickým pohledem na tzv vyšší anglické vrstvy a jejich způsob života, ale jako detektivka poněkud slabší.
No, nemocniční knihovnička - odložené knihy...

6 30.09.2018

Trochu rozpaky - dramatický zážitek hlavního hrdiny, který si s sebou zřejmě následky nese pro další život a rozhodování. Dost mi vadil jeho přístup k řešení starého případu z hor, jeho až nezdravá snaha objasnit zapomenutý a odložený případ a to i přesto, že až maniakální snaha dobrat se skutečnosti, ohrožuje jeho blízké a především hrozí rozpadem jeho rodiny. Což nepůsobí zrovna sympaticky
v okamžiku, jdy je eventuální výsledek v podstatě k ničemu a možná jde jenom o scénář exkluzivního filmového dramatu. Takže, když dojde k vyřešení a příběh je znám, jsem docela zklamán - podle mne je motiv činu příliš slabý na takový masakr, o kterém je příběh. "Naštěstí" - tedy naštěstí pro knihu platí, co řekl starý rabín na smrtelném loži: "Všechno je jinak!"

6 17.09.2018

Kniha o dvou životech, psaná v ich formě. O dvou životech, ne v v tom smyslu, jak je toto spojení běžně chápáno. Skutečně dva životy, které prožívá hrdinka románu Kitty či Katharyn, takže nejenom ona sama, ale ani čtenář neví, který je vlastně skutečný, a který sní. Asi v polovině se skutečnost překlápí a spolu s Kitty je čtenář zmaten. A závěr - to je to, co mi trochu vadilo. Vlastně to nebylo zcela jasně vyřešeno, rozluštění šlo tak nějak do ztracena. Čekal jsem nějaký jasnější, snad efektnější konec. Možná proto jsem čtení zrychloval, zvědav na řešení. Bohužel jsem měl pocit, že ani autorka nepřišla na to, jak tuto zápletku vyřešit uzavřít. Akcentací mateřských citů ve druhé polovině je možná kniha zaměřena zaměřena více na čtenářky, nicméně se mi líbila a četla se dobře. Líbil se mi nápad - centrální motiv dvou paralelních životů. Jednu hvězdičku z hodnocení jí ubralo podle mne nedořešené rozuzlení.

8 15.09.2018

Na Kafkovu Proměnu jsem narazil v prodejně Levné knihy. Po zkušenostech se Zámkem a Procesem, které mě nijak nepřesvědčily, jsem si řekl, že dám Kafkovi ještě jednu šanci :-), knihu koupil a přečetl. Bohužel musím říci, že Kafka svoji šanci nevyužil :-D. Povídku Proměna, podle které nese kniha název je snad do jisté míry možno chápat trochu jako horor, což ale nepochybně nebylo autorovým cílem. Spíše je asi třeba v tom hledat náznak mezilidských vztahů, které mohou být (a často jsou) poznamenané fyzickým zjevem osoby.
Snad podobná myšlenka může být ukryta v povídce Jedenáct synů, kde jsou autorem na postavách jeho dětí – synů odkrývány a hodnoceny různé povahy člověka a možné disproporce mezi fyzickým vzhledem a naturelem.
U některých povídek jsem jenom těžce hledal jejich skrytý smysl a přiznávám, že u některých jsem ho nenašel. Ale možná je to marná snaha, možná to ani žádné skryté poselství nemá. To podle mne věděl jenom Kafka sám a jsou to jenom čtenářovy fabulace. Možná je smyslem jenom absurdní , děsivé a někdy až trochu morbidní téma některých povídek (V kárném táboře???). Vůbec jsem nepochopil např povídku Umělec v hladovění.
Musím říci, že Kafka zřejmě nebude mým šálkem čaje, ale je docela možné (vzhledem jeho referencím), že to není jeho chyba!

9 19.08.2018

Máchova báseň Máj patří podle mne k perlám poezie 19. století. I když dobová kritika dílo příliš neoceňovala. Zvláště byl terčem kritiky druhý zpěv, který je pochmurným vyjádřením děsivého čekání na smrt, její prázdnotu, definitivní konec -

"- - - tam jen - pustý stín -
tam žádný- žádný - žádný svit,
pouhá jen tma přebývá...
...
...bez konce ticho - žádný hlas -
bez konce místo - noc - i čas - - -
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden.- - -
Vězeň i hlas omdlívá. “

Přiznávám, že některé verše jsem četl stále dokola, doslova uchvácen Máchovými básnickými nápady. A dlouhé pasáže básně umím zpaměti.
Doufám, že citováním nic neprozrazuji nevhodně, protože Vilémův osud je zřejmý od prvních stránek. Není to detektivka!
Úvodní verše navozují lyrickou atmosféru s oslavou krásy přírody, ale postupně přechází báseň do chmurných tónů ( Jarmila čeká na milého a dozvídá se jeho osud, Vilém se loučí se životem a v polovědomí vypráví o sobě žalářníkovi), až děj dospívá k úplnému zmaru - k popravišti –
a rychlý rytmus veršů zde zvyšuje dramatičnost chvíle -

"...Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle -
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
vkolo tne meč, zločinci blyskne v týle..."

Mně se velmi líbí Máchovy básnické obraty, kdy často využívá logických protimluvů (tzv oxymóron) - "umřelé hvězdy svit", "mrtvé milenky cit" - a další hra se slovy vyjadřující pohyb -

„Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lilie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle -
kde jezero se v hory níží -
po temných vlnách něco blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá...“

barvy -

"Vyšlého slunce rudá zář, zločince bledou barví tvář.…"

"Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až posléz v bledé jasno splyne"

- a myšlenky -

„Proč rukou jeho vyvržen,
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?“


Druhou částí knihy je sbírka Kytice, ve které autor K. J. Erben využil lidové slovesnosti a přetvořil do baladických básní různé lidové pověsti.
V jednotlivých baladách se objevují pohádkové motivy (Polednice), často s rysy ukrutnosti (Vodník), záhrobní bytosti (Svatební košile, Holoubek) až po moderním jazykem řečeno horory (Zlatý kolovrat).

Obě díla jsou většině čtenářů jistě známa ze školních let a rozhodně není na škodu si je znovu připomenout.
A pokud známa nejsou, doporučuji – zvláště pak Máj.

15 16.08.2018

Před otevřením knihy jsem si přečetl pár komentářů a trochu jsem se začal obávat, jestli to nebyla špatná koupě. Navíc autora, ani postavu Reachera neznám...ale velmi brzy jsem zjistil, že mě příběh baví. S uspokojením jsem kvitoval, že "bigfoot" používá nejenom svoji vybavenou muskulaturu, ale významně zapojuje i svůj mozek. Jeho úvahy před každým rozhodnutím se mi velmi líbily. Naprosto si nemyslím, že by příběh nebyl dost akční, je to jenom otázka, co od něj čtenář očekává. Navíc autor nechává nahlédnout do některých zaběhaných postupů určitých složek armády a místní i federální policie, včetně těch méně čistých. Jak říkám, je to můj první Childův titul, takže nemohu srovnávat, ale vůbec mi nechybělo, že na každé stránce není hromada zmlácených či zabitých Reacherových protivníků. Naopak po několika severských krimi a thrillerech, většinou (asi trend) dost drsných, kde se valí stránkami potoky krve jsem byl nakonec příjemně překvapen.

7 30.05.2018

My hoši, co spolu mluvíme....půvabné vyprávění o pěti kamarádech na malém městě. A nejen o nich. Ve vyprávění Péti Bajzy jsou zakomponovány i postavy dospělých se svými přednostmi, zlozvyky a převážně maloměšťáckým přístupem
k životu. Vyjadřování malého Péti, který je zde vlastně v úloze vypravěče, je prokládáno zvláště v přímé řeči spisovnými výrazy, často v legračním spojení se slovníkem oblíbených klukovských knih ("sharkovky, kliftónky").
Dobrodružství a rošťárny pěti kamarádů - Tonda Bejval, Čeněk Jirsák, Éda Kemlink, Pepek Zilvar z chudobince a já. Tak jsme šli a bylo nás pět...

16 22.05.2018