Maguša komentáře u knih

Další příběh Jojo, který si mě získal. Velmi barvitě popsala tíživou životní situaci jedné rodiny, která - jak se zdá - je ve všech ohledech všechno, jen ne normální. A přitom je v ní tolik potenciálu k normálnosti, že je až drtivě ubíjející, že se jí to nedaří. Postava Eda se nachází v podobné situaci. Tím spíš je hezké (skeptici sice by řekli naivní), když se tyhlety dva světy obrácené naruby protnou a zjišťují, že společně jsou schopni dát jeden druhému to, co potřebují a co jim schází. Naprosto skvělé počtení, krásný příběh a velmi dobře propracované charaktery postav (hlavně dětí). Zbožňuju na Jojo tu její všestrannost. Každý její příběh je jiný, vždycky si s nimi hraje a člověk nikdy nemá pocit, že už takový příběh slyšel / viděl / četl. Po přečtení knih Jojo Moyesové vždycky dlouho přemítám o možném pokračujícím ději... co by se dělo dál? Tohle mě baví. :)

No, ačkoli je to dost naivní, je to zatraceně krásné. Nejde hodnotit jinak, než pěti hvězdami, protože jsem to přečetla jedním dechem. Když budu mít možnost, tak vyrazím i na divadelní ztvárnění.

5 12.01.2013

Jedním slovem nádhera, kterou jsem přečetla jedním dechem. Silný příběh, který si určitě přečtu znovu.

5 03.06.2012

Musím přiznat, že první polovina mě nebavila tolik jako ta druhá a občas jsem musela číst některé věty víckrát, protože mě od čtení snadno něco odtrhlo. To se mi ale nestávalo, když jsem se začetla,jakmile se tam konečně začalo něco dít. Paul postřelil svou ženu a Babbitt se naprosto změnil? To byla pro mě nádhera. Naprosto dokonalý obrat v ději jen proto,aby se čtenář vcítil i do „dělnické třídy“. Tohle mě zaskočilo a opravdu mile překvapilo. Byl to krásný a promyšlený autorův tah a já jsem za to vděčná, protože číst cca404 stran o sebevědomém vlastenci a sobci by mě vážně nebavilo. Tahle knížka se asi zalíbí každému čtenáři, protože buď se bude líbit lidem, kteří čtou rádi knihy o politice, nebo se bude líbit těm, kteří mají rádi, když v ději nastávají velké obraty.

5 15.12.2011

Škytavka, Ledničkoví fanatici a Mizera Budík Gene...prostě to co nás v životě potkalo,potká nebo s čím se setkáváme denně..Myšlenky, humor, trapné situace, nějaké problémy, to všechno zažíváme a jsou to věci, které k životu patří. Dík za to, že se o takové zážitky s námi pan Fulghum dělí, aspoň víme, že na to nejsme sami :D. Skvělé čtení,skvělé postřehy.. Svět není vždycky růžový a někdy si prostě řekneme "Ach jo!", ale stejně se tomu pak zasmějeme.:)

5 11.08.2011

Je to až neuvěřitelné, ale po přečtení knihy se zdá, že hlavně Eddyho sexuální orientace mu pomohla vymanit se z pařátů francouzského vesnického generačního stereotypu. Všichni, co přečetli jeho příběh, se stali svědky jeho krušného dospívání, a tak nezbývá nic jiného, než přát mu jen to nejlepší. Zdá se, že právě díky jeho sdílnosti a jeho potřebě podělit se o svůj příběh se Eddy bude mít ještě lépe a na jeho životní dráze ho to posune dál. Způsob jeho vyprávění je velmi podmanivý. Těžko věřit, že člověk vyrůstající v takovém prostředí je schopen dopracovat se k tak bohatému vyjadřování a celkově i k životu, který momentálně vede. Je to obdivuhodné. Kniha se čte rychle a snadno. Jako byste si povídali s kamarádem a naslouchali jeho příběhu. Doporučuji.

4 07.03.2018

Ačkoli sestry Brontëovy nosí stejné příjmení, v dalších směrech se od sebe dokonale liší. Větrná hůrka si mě naprosto získala (na rozdíl od Jany Eyrové). Je to můj názor, který opravdu nikdy nezměním. Hůrku jsem četla 3x a nikdy mně nezklamala. Vím, že je chybou, srovnávat tyto sestry, ale ono se to tak nějak nabízí, když jsem Janu Eyrovou pomalu nemohla dočíst (a důvody jsem zmínila v komentáři u knihy) a u Hůrky to bylo úplně naopak. Hltala jsem každé slovo, Emily to prostě umí podat, nevykecává se, s ničím se nepárá, vždyť všechno, co by se snad dalo popsat v miliónech slov, se tvoří v mysli čtenáře samy, jakoby se napojovaly na samotné Emilyiny myšlenky. Doufám, že teď to nikdo z vás nechápe tak, že si myslím, že je kniha předvídatelná. To ne. Je jen přímá a neřeší hlouposti. Bere věci tak, jak jsou a ty špatné hodnotí emotivními výstupy postav, stejně jako ty dobré. Emily také dokázala, že je mnohem odvážnější než její sestra. Charaktery postav překračují hranice, a jejich vlastnosti nesplňují očekávání, např. Kateřina se chovala spíše jako kluk, než děvče.
Charlotte se zabývala popisováním prostředí víc než Emily. Emily šla do hloubky duše člověka a zkoumáním všech zvrácených i nezvrácených citů. Jako by byla váženým divákem všech životních scén dvou rodin, měla ovladač a vždy když chtěla, zmáčkla stop, pozorně pozorovala emotivní situace a podle potřeby i přetáčela zpátky, aby scénu viděla zas a v jiném světle. Překvapivě neodsuzovala všechny špatné činy, hledala jejich příčiny a později některé z nich i ospravedlnila. Emily Brontëová je pro mě naprostou bohyní romantismu a vždy jí zůstane.

Četla jsem, viděla jsem divadelní i filmovou verzi už několikrát a nikdy mě to nepřestalo bavit.:)

4 11.12.2012

Rozhodně zajímavá a obdivuhodná kniha a nelituju, že jsem ji četla, ale přesto to není podle mého gusta.

4 03.06.2012

Nevím čím to je, ale něco takového opravdu není nic pro mně. Sama to nechápu, takže něco vysvětlovat asi bude těžká záležitost, ale asi to je tím, že jsem dost zaujatá Emily Brontëovou.
Mnozí by mohli tvrdit, že mezi sestrami Brontëovými není žáden rozdíl, jenže já jsem jiného názoru. Možná je to tím, že Větrnou hůrku od Emily znám jako své boty už několik let a k Janě Eyrové od Charlotte jsem se dostala o dost později, takže se v tom asi odrazilo moje srovnávání.
Stejně si ale myslím, že celková ta kniha je dost kýčovitá a může člověku nadělat v hlavě leda tak pořádný sajrajt. Tady je všechno moc dokonalé. Chci říct, že je sice pravda, že je Jana kdoví jaký chudáček a má těžký život, ale hlavně, že bude na konci s milovaným panem Rochestrem. Tohle se mi moc nelíbí. Proč musí být všude ta předvídatelnost děje? Vždyť v životě to je jako na horské dráze.
Připadá mi to jako ty béčkové romantické filmy. Znáte to, bohatý můž, chudá žena, šíleně zamilovaní, nějaké tajnosti, bla bla bla, hádky, bla bla bla, usmíření a na konci klasický happyend, při kterém svobodné ženy smáčí kapesníky... Pro mně totální otrava. Nepotřebuju na konci knihy brečet, ale mít dobrý pocit z přečtění, což mi u téhle knížky chybělo.
Pro někoho to je oblíbená kniha a já to respektuju. Pro mně je to něco únavného, co se šíleně vleče a ne a ne se dobrat konce. Možná jsem zaujatá románem Na Větrné hůrce, který zase já považuju za jeden z mých oblíbených románů, ale stejně nevím co bych měla vidět v něčem takovém, jako je například popis nějaké místnosti na dvou obřích stranách, popsaných miniaturním písmem z obou stran.
No ale nemůžu říct, že nemá zádné klady. Hodnotím hvězdičkou za dobu, ve které se děj odehrává a další za to, že si to získalo milióny čtenářů po celém světě a je naprosto zřejmé proč a jsem ráda, že to vím. Na mně ale něco takového neplatí.

4 02.09.2011

To, že knihu hodnotím čtyřmi hvězdami, je dáno nejspíš tím, že jsem dřív než Aljašku četla Greenovy Hvězdy. Je jasné, že Greenův spisovatelský debut byl o trochu slabší, než jeho nástupce v podobě hvězd. Není fér posuzovat autorova různá díla, ale přiznejme si, že to děláme pořád... ať už jde o Greena nebo J. K. Rowilngovou nebo Shakespearea. Knihy neustále porovnáváme a myslím, že je to dobře. Pro mě je Aljaška příjemným čtením, které se mě ale nedotýkalo takovou mírou jako Hvězdy. Nevím, jak je to u Papírových měst, ale doufám, že kvalita Greenových knih stále stoupá. Jako jeho prvotní počin je to opravdu pěkné dílko, které mě tedy nejvíce bavilo, když gradovala část "Před tím". Část "Po tom" se podle mě zvláštně vlekla, a to nemyslím tak, že bych se snad nudila, ale spíše se té smutné části knihy věnoval déle, než bych si představovala. Aljaška je moc dobrá kniha, ale není dech beroucí ani dokonalá, ani taková ta kouzelnice, co vám vezme slova z úst, když o ní chcete napsat komentář, a která ve vás nechá tak silné pocity, že ani pomalu nevíte, co se děje. Zkrátka a dobře, nenechala ve mně tak hlubokou stopu, jako třeba Než jsem tě poznala od Moyesové, už zmiňované Hvězdy nám nepřály Johna Greena nebo další tituly a spisovatele, které mám už navždy v mysli i v srdci. Aljaška, je fajn a v pohodě, ale pro mě to není poklad. ;)

3 31.10.2014

Moc pěkné čtení pro děti. :) Jelikož jsem to nečetla v dětství, ale až teď, byly pro mě ty rostoucí jablka na hlavě už trochu moc. Každopádně si myslím, že hlavně školkovým dětem se musí knížka moc líbit.

3 15.03.2014

Úžasné čtení! Tady jsem poznala nefalšovaný anglický humor, který se na mně valil ze všech stran :)

3 27.12.2011

Tohle je dílo s velkým D. Tohle by něšlo jen tak popsat. Je to něco sice malého, ale přitom tak velkého. Něco co se vás dotkne. Něco co vás někdy rozesměje kousavým sarkastickým humorem a co vás někdy totálně zaskočí něčím nepochopitelným a nepředstavitelným, v jedné chvíli až nechutným a máte pocit, že chcete vyletět z kůže.. Skvělé čtení, které je docela nepopsatelné. Kniha sama o sobě je v tomto případě popis knihy. Je mi jasné, že to nechápete, takže nezbývá nic jiného, než přečíst si ji.

3 03.09.2011

Moc pěkné čtení, které ve vás - i když už jste dospělí, a ne dítě - nechá zvláštní stopu. :)

2 22.03.2014

Velmi pěkně zpracované téma života s Alzheimerovou chorobou. Pro děti (i dospělé) vhodné čtení k pochopení toho, co s sebou tato nemoc přináší, a jak se k ní staví okolí. :)

2 14.03.2014

Je vidět, že Boscův preventivní systém výchovy byl velmi nadčasový. Ferrero ho skvěle využil ve výchově v rodině současnosti. Kniha je plná užitečných a rozumných rad. Nejen jak vyřešit, ale hlavně jak předejít problémům. Doporučuju rodičům, pedagogům a studentům tohoto oboru. Určitě se ke knize vrátím.

2 10.01.2014

První kniha, která mě doprovázela procházkou po obloze:). Příběhy, poutající se k souhvězdím jsou úžasné a jejich spojitost taktéž. Doporučuju.

2 29.06.2012

(SPOILER) Knížka se mi líbila. Dobrý nápad, reálné postavy s reálnými starostmi všedního života, někdy dost vtipné situace, u kterých se čtenář minimálně pousměje. Skvělá knížka pro nenáročné čtení, u kterého si hlavně odpočinete. Nutno podotknout, že autorce jdou spíše příběhy zabalené do tajemství, jež se postupně odhalují, příběh graduje a spěje do hořkého, případně hořkosladkého konce. Tohle byl zase jeden z těch sladkých konců. Ale když se člověk zamyslí nad tím, že to má být primárně odpočinkové čtení, a nijak extra převratná zápletka tam nebyla, tak proč ne. :) Bylo to, jakobyste četli příběh o docela nevšední a přesto úplně všední rodině. ;)

1 24.01.2022

Moc se mi ten námět líbí! Je to vážně k zamyšlení a člověk začne trochu vzpomínat a taky si představovat, jak by asi reagoval, kdyby ztratil z paměti posledních deset let života. Já se při představě mojí případné reakce fakt musím smát. :-D
Na co Alice zapomněla je příjemné oddechové čtení, které někomu, kdo to čtení normálně moc nestíhá a dostane se k tomu jen zřídka, udělá fakt velkou radost, protože kniha čtenáře rychle vtáhne do děje a jen tak ho nepustí.
Takového čtenáře to po přečtení knihy samozřejmě donutí místopřísežně prohlašovat, že už se v tom čtení "fakt polepší", že "to stojí za to" a že si "v žádném případě nebude rozkoukávat nový seriál, protože to by zas nebyl čas na čtení".
Takže já jsem spokojená a pořád se přesvědčuju, že se na Liane Moriarty můžu spolehnout. Dávám jí za Alice 4* a to jen proto, že jsem už bohužel (nebo bohudík) poznamenaná lepší knihou z její dílny a to Manželovým tajemstvím (to je teda zatím nepřekonatelné). Doporučuju. :)

1 21.01.2021