Lodja
komentáře u knih
Anna Elliotová
Jane Austen
Hrozně mě to mrzí, ale prostě nemůžu jít s hodnocením výš. Ani sama kvalita knížky nebyla taková jako u předchozích dvou počinů autorky, se kterými jsem měla tu čest (PaP, RaC), nebylo to tak vesele bezstarostné a se zběsilým koncem, od kterého se prostě odtrhnout nemůžete.
Co měla ale na knížce štvalo od začátku do konce nejvíc, byla její hlavní postava. Ano, přestože vám bylo neustále připomínáno, jaká je Anna srdečná, jemná, citlivá, milá a kdesi cosi, já jsem v ní pořád viděla jenom starou bledou puťku s příliš velkým egem a tento příběh rozhodně nemohl být inspirován skutečnými událostmi, protože na takovou ženskou by se nikdy fronta nestála. Postavy tohoto typu bych poslala do koncentráku a postřílela - tady Anička dušička, Elinor Dashwoodová, Jane Fairfaxová z Emmy a Jane Bennetová, všechny jsou podobné a neuvěřitelně mě štvaly. Možná jsem ovlivněná televizní adapttací se Sally Hawkins (viděla jsem zatím jenom obrázky, ale to mi celkem stačilo), kterou já jako herečku opravdu nemusím, ale což už. Upřímně nechápu toho její kapitána, že se mu chtělo i podruhé, když ho poprvé hnusně odkopla.
Ovšem když jsme u něj, ani kapitán Wentworth mi nijak nepřirostl k srdci. Přišel mi takový plochý, žádné typické vlastnosti... Otec a Anniny sestry byly jasné karikatury, od těch se hlubších činů nikdo dočkat ani nemohl a třeba pan Elliot mladší mi nepřišel zase tak hrozný, jednal tak, aby si mohl užívat a nemusel se stýkat s protivnými příbuznými. Co to je proboha za tak strašný prohřešek, že hned musel do propadliště dějin? Pokud si pamatuji, manžílek paní Smithové dělal to stejné a byl tak vykreslen skoro jako nějaký světec.
Zkrátka a dobře, za samotnou formu bych dala klidně hvězdy čtyři, ale za tu manipulaci se čtenáři - "napíšu ti, že Anna je dobrosrdečná,...., takže ji nutně musíš zbožňovat" a za nesympatickou, tak strašně nesympatickou hlavní postavou musím jít níž. Už se docela těším na Emmu a její opravdu veselou, chytrou, hyperaktivní, chybující, sympatickou a uvěřitelnou hlavní hrdinku.
Pýcha a předsudek
Jane Austen
Tak jako Elizabeth přistupovala pyšně a s předsudky k Darcymu, já jsem přistupovala k této knize. Vždyť austenovská romantika je jasná četba pro staré panny a jsem já copak zatrpklá babka bydlící jenom s kočkou a svojí červenou knihovnou?
Nic naplat, děj mi prostě letěl pod očima jako zběsilý a najednou už jenom láska, svatba a konec. Až jsem nemohla uvěřit, jak to ta Jane Austenová dokázala, že jsem zase seděla, nevnímala okolí a posledních sto stránek přečetla doslova jedním dechem. Protože kdyby nic, tak minimálně za ty konce ona stojí.
A ještě si dovolím malé srovnání s Rozumem a citem, mojí první zkušeností s touto autorkou. Obě díla se mi velmi líbila, ale když se na to dívám zpětně, sídlo Dashwoodových bylo popisováno jako hotové nebe na zemi, dvě dívky, které učarují každému. Zatímco Bennetovic famílie, to je kurník, kterému se každý normální muž či žena musí vyhnout snad už kvůli dvěma nejmladším ratolestem. A přestože je to divné, jaksi intuitivně je mi ten kurník před sídlem světic bližší.
Skautské století: Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu
Václav Nosek
Musím říct, že se povedla. Sice nevím, jestli by širokou veřejnost, která jména Svojsík nebo Baden-Powell v životě neslyšela, mohla tato knížka zaujmout, ale já jakožto hrdý skaut dávám palec nahoru. Je zde tak akorát obrázků, akorát textu a navíc se v ní jde normálně vyznat (dokonce musím říct, že graficky se mi vážně líbí), takže když mě například zajímá druhá světová válka, nemusím to hledat půl dne podle rejstříku. Povedeno jako vzhledově tak i obsahově.
Navíc musím říct, že tahle knížka mě ještě utužila v přesvědčení, že skauti nejsou jenom nějací blbečci v maskáčích, co sbírají v lese odpadky a převádí stařenky přes přechod, ale že to je organizace, která měla, má a bude mít smysl. A nejen smysl, ale taky hrdiny a příběh, který je poutavější, zajímavější a dobrodružnější než kdejaká superhrdinská komiksová veledíla. Říkám to často a ráda a řeknu to tedy i teď - jsem na skauting opravdu pyšná.
Báro, nebreč!
Ivona Březinová
Asi zklamu, ale pro mě to bylo jenom nucená narozeninová četba, o dvou věcech, které jsou mi blízké asi jako pramen a ústí Amazonky. Život tří "bláznivých teenagerek", jejich "povedených bojfrendů" a celkově celé "veselé partičky" mě absolutně nezajímal. Asi jsem odporný suchar, ale prostě mi ty postavy přišly neskutečně protivné a nesympatické, tudíž mi jejich osud a vlastně celý děj knihy naprosto ukradený.
Druhá věc, kvůli které jsem si tuto knihu opravdu nezamilovala a netahám ji všude s sebou je ten, že Božena Němcová je mi snad nejprotivnější spisovatelka od velkého třesku až po dnešní den, celý její život a kýčovité dílo mi naprosto nic neříká a tudíž nemám potřebu o ní číst ve svém volném čase.
Toto veledílo bych doporučila pubertálním dívkám, které už jenom jména Fany, Nikol a Simča neodradí a které se do toho zajímají o vrcholné představitele národního obrození. Najdou se nějaké?
Šifry a hry s nimi
Tomáš Hanžl
Dlouho jsem tuto knížku odkládala, přestože šifry mě poměrně baví a zajímají, ale jednou, když už jsem opravdu nevěděla, co číst, tak jsem sáhla i po této knížce a světe, div se, ona mě moc překvapila. Pro někoho, kdo se se šiframi nikde nesetkává a tím pádem ho opravdu nezajímají, by tato knížka asi byla zdlouhavým utrpením, ale já jsem ji přečetla jedním dechem, protože ze začátku je popsán vývoj šifer, dál jsou popsány nejznámější šifrovačky jako třeba Tmou nebo Bedna a dál už jsou popsány nejrůznější principy a tipy jako něco zašifrovat, ať už primitivně nebo jenom pro opravdové fanjšmekry. No a pro opravdové nadšence anebo jako trénink na Tmou je vzadu spoustu druhů šifer, které byste po přečetní této knihy měli rozluštit. MĚLI rozluštit :-)
Každopádně pro cílovou skupinu, která předpokládám není nějak obrovská, pro tu je to spojení příjemného s užitečným a velmi čtivé dílo.
Ještě jsme ve válce: Příběhy 20. století
Adam Drda
Názorná ukázka toho, že i komiksem může být zprostředkován velmi silný příběh a že ten někdy vydá za sebevíc slov. Četla jsem to snad desetkrát a pokaždé to na mě ohromně zapůsobí.
Z deníku pampelišky
Stanislav Rudolf
Sice bych vzhledem ke svému pohlaví a věku teoreticky takovou četbu měla hltat horem spodem, ale jaksi to nemůžu potvrdit. Tento skvost jsem našla zahrabaný u babičky a přestože jsem tušila, že to bude něco takto laciného, chtěla jsem to vyzkoušet. Překvapením je, že jsem to až na poslední příběh všechno přečetla, ale opravdu to nikomu nedoporučuji. Protože jak je třetí příběh vleklý a nudný, tak je první neoriginální a druhý přitažený za vlasy a neuvěřitelný (pojednává o "som čarovný" chlapci). A prostředí osmdesátých let a příznačný "děsně kůl mládežnický" slovník hrdinů tomu taky upřímně moc nepřidává.
Viking Vike
Runer Jonsson
Za objevení Vika děkuji naprosté náhodě - se sestrou jsme jely na výlet na kole a v jedné vsi zrovna rušili knihovnu a před ní ležela krabice knih k rozebrání. Já jsem byla toho názoru, že tam najedeme tak maximálně starou červenou knihovnu nebo právnické příručky někdy z padesátých let. Taky že ano a mezi těmito braky se přece jenom našla pořádná četba - ano, přesně tak, byl to Viking Vike. Zalíbil se nám kvůli obrázkům, ale později jsme zjistily, že tato polorozpadlá stará knížečka skrývá poklad.
Přesněji milý a vtipný příběh, s hrdinou, se kterým se děti můžou snadno ztotožnit a mít ho jak svůj vzor (tak to praktikuji já). Protože Viking Vike může při každém dalším přečtení nabídnout něco nového a zároveň to staré dobré se neopotřebuje. A takových knížek není nikdy dost!
Medvídek Pú (20 příběhů)
A. A. Milne
Příběhy, které jsou tak moc kouzelné, až se mi těžko hledají slova. Není to vůbec žádná hloupá pohádka, ba přímo naopak - přímo srší milou originalitou, už jen třeba, že žádná z postav nemá mezi ostatními postavy a proto jsou i tak zapamatovatelné. Mnoho knih pro dospělé by se mohlo u Medvídka Pú inspirovat, protože tak širokou škálu různých charakterů jenom tak někde nenajdete. A proto se tedy, ať už s dětmi nebo sami, s chutí začtěte do Púa, medvěda, který bydlí pod jménem Novotný, miluje med a skládá písničky, za které se v dnešní konkurenci tucaček bez nápadu nemusí ani v nejmenším stydět. Určitě si ho zanedlouho zamilujete.
Eliška a ztracený poník
Diana Kimpton
Nesnáším koně. Nesnáším příběhy o princeznách-rebelkách. Nesnáším knížky, ve kterých se prakticky nic nestane. Nesnáším, když se někdo snaží vytřískat peníze na tolika téměř stejných knížek. Ale nedá se svítit, Elišku a ztracenýho poníka jsem jako malá docela žrala a doteď je to ozdoba mé knihovničky.
Jak vycvičit draka
Cressida Cowell
Asi jako naprostá většina těch jednadvaceti lidí, kteří přečetli tuto knížku, jsem napřed viděla film. Který mě uchvátil. Který mi učaroval. Který jsem si zamilovala. A podle kterého dělám celoroční hru asi tak pro osmileté holčičky a asi jsem je taky stihla nakazit. O to větší ránu jsem dostala, když jsem si knížku z knihovny donesla.
Samozřejmě jsem paní Cowellové neskonale vděčná za ten nápad vůbec se Škyťákem a Bezzubkou, ale knížka sama o sobě mi přišla tak vleklá a příběh tak nezajímavý, že si to skoro ani se stejnojmenným filmem nedokážu spojit. Každopádně jsem ráda, že byl jenom volně inspirovaný, protože z tohoto, se vší úctou, by asi trhák neudělali.
Romeo a Julie
William Shakespeare
Příběh mi přijde hrozně laciný. Je mi jasné, že Shakespeare ho měl první a potom se všichni ostatní začali po něm opičit, ale to mě nijak neutvrdí v tom, abych začala Romea a Julii milovat. Navíc (ale to je asi u všech Vildových her, co jsem četla) mi přijde, že dialogy jsou hrozně mrtvolné - kdybych někoho tak vášnivě milovala, dala bych mu to najevo snad jinak než těmi odměřenými kecy u balkónu. A navíc, když jsem se v hodině literatury dozvěděla, jak jsou Romeo a Julie staří, poslední kousky obdivu k tomuto dílu navždy zmizely.
Otíkova čítanka
Pavel Šrut
Naše "povinná četba" ve druhé třídě. Od té doby miluji Šrutovy básničky a jeho styl vůbec.
Denník Anny Frankovej
Anne Frank
Skvělá a velmi silná knížka. Abych pravdu řekla, kam se hrabe Lustig vykrádající sám sebe, když máme Deník Anny Frankové, který není psán, aby dojímal davy lidí, ale neskutečně lidsky. Jak taky autorka mohla vědět, že se něco takového stane, že deník bude vydán a stane se takovou klasikou. Mě je snad ještě bližší, protože Anna je ve zhruba stejně stará jako teď já a nedovedu si představit sebe v její situaci, bez naprostého spojení se světem jenom s pár lidmi okolo. Docela ji obdivuji, že se nezbláznila a optimisticky doufala až do poslední chvíle. Budiž nám fotografie usměvavé Anny a její tragický osud varováním před podobnými experimenty, jako byla druhá světová válka.
Čaroděj na severu
John Flanagan
Společně s Obléhání Macindawu jsou to moje obílené díly z celé série. To, co je na celé sáze skvělé, tady je to uvedeno až téměř do dokonalosti, o hezkých pár levelů výš než ostatní díly.
Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí
Lucie Seifertová
Naprosto ideální "učebnice" dějepisu - dozvíte se plno zajímavostí i takových těch základních údajů, díky obrázkům si o dané epoše uděláte i nějaký obrázek (srovnávám s naprosto zbytečným a bohužel dobře známým biflováním dat a názvů dokumentů nazpaměť) a ještě se u čtení pobavíte. Já tedy musím říct, že Dějinám udatného českého národa a později i stejnojmennému seriálu vděčím za mnohé.
Broučci
Jan Karafiát
Přijde mi, že knížka pro děti mi měla být veselá a sluníčková, aby se po čtení mohlo hezky zavřít oči a spokojeně usnout. A nemyslím si, že by toto Broučci splňovali - to spíš abych se před spaním bála, že na mě vyletí obří žluva a sežere mne. Možná na tom větší děti a dospělí ocení nějakou tu lyriku, o které se zde v popisu knížky píše, ale já to už nebudu zkoušet - jednak nemám ráda členovce a taky bych riskovala nějaké špatné až depresivní nálady. Děkuji, nezájem, to si radši pustím Fíka nebo Boba a bobka.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
Jako menší se mi to docela líbilo. Jako dospělé se mi to nejspíš bude taky docela líbit. Ale teď, marná snaha, se v tom snažím najít tu filosofii a krásu, která tam očividně někde je. A zatím bohužel neúspěšně...
Edit po nějaké době:
Asi po třech letech, kdy jsem vyrostla (snad) nebo prostě zesenilněla musím dát zapravdu většině. Sice mě trošku mrzí, jak se to odrhlo a liščin citát najdete pomalu na každých druhých dveří ženských záchodů, ale možná právě to vypovídá o tom, že v Malé princi si něco najde každý a celá ta naše společnost není zase tak děsně v háji.
Honzíkova cesta
Bohumil Říha
Plátěné střevíce jsou zkrátka legendární. Sice jsem vlastně nikdy nezjistila, co to má jako být, ale hrozně se mi to líbí (ostatně jako celá knížka). A ani za ta leta nezestárla, vždyť děti se moc nemění, takže Honzíkova cesta bude silně použitelná ještě dlouho.
Lovci mamutů
Eduard Štorch
Určitě to má svoji hodnotu a je to taková legenda, ale já se obávám, že těmto dobrodružným románům, které hltaly generace mých rodičů, asi nikdy nepřijdu úplně na chuť. Ze začátku je to zajímavé a vy si říkáte, že kdyby nás tihle lidé viděli, jak se tady cpeme antideprsivy kvůli naprostým zbytečnostem, řešíme problémy typu "k téhle sukni to červený nebo zelený triko" nebo prožíváme, s kým právě chodí Iveta Bartošová, asi by na svoje potomky nebyli zrovna pyšní. Jsem ráda, že jsem se prokousala tak do poloviny, ale dál už mi to prostě nějak nešlo.
Muselo by to mít asi trošku vyvinutější postavy, aby mě to dostatečně zaujalo, přece jenom dialogy jsou na úrovni, no, prostě lovců mamutů. Na druhou stranu, docela před Štorchem smekám, že s takovými postavami dokázal napsat celý, a docela uvěřitelný román.