LadyCharlene komentáře u knih

Díky Společnému čtení na Knižních závislácích jsem se ke knize dostala o něco dříve než jsem plánovala, a jsem za to ráda. Skutečně lze Eddieho příběh zhltnout na jeden zátah, to mi ale přijde líto. Určitě se v budoucnu ke knize vrátím, je v ní spousta zajímavých myšlenek. Ano, Eddieho příběh mi trošku připomněl štěstí a náhody Laleho Sokolova, Tatéra z Osvětimi, ale na druhou stranu, proč ne? Tady vidíme, že nacisté sami věděli, že jim ti, které chtějí zlikvidovat, jsou "užiteční". I Eddieho příběh se zdá neuvěřitelný, kolik lidí by přežilo tolik hrůzy? A Eddie mluví za ně všechny. Nesmíme zapomenout na 6leté povražďování lidí z absurdního důvodu, který si vymyslel jeden pomatenec. Čím víc knih o holocaustu čtu, tím méně chápu, jak to mohlo vůbec projít. A tím spíš jsou mi odporní lidé, kteří události 2. světové války zlehčují, jako třeba nedávno britský komik. Jediný, kdo si zaslouží takové jednání jsou ti, kteří koncentrační tábory vymysleli a vedli.
O Eddiem lze říci, že to byl krásný člověk, byl plný dobroty, laskavosti, naděje. Ti, kteří ho znali, měli obrovské štěstí, jeho příběh si zaslouží neustále opakovat, protože ani v pekle na zemi neztratil svou dobrotu.
A jen tak mimochodem, někteří čtenáři asi nečetli příliš pozorně, vzhledem k Eddieho datu narození opravdu nemohl prožít 1. světovu válku.

7 22.02.2022

Není to žádné lehké čtení, je tam spousta myšlenek a prakticky žádný děj, kromě toho je tam celkem přeskakování z přítomnosti do minulosti.
Nicméně je to silná kniha, je to polemika o životě, dobru a zlu, o dospívání, ženskosti, která je postupně ubíjena ideologií, která stavěla na zničení identity a člověka vnímala jako kus, s čímž se potýkala i Perla a její kamarádky. Představa dětství stráveného v Terezíně, nevíte dne ani hodiny, kdy přijdete o rodinu, kdy do vlaku budete muset nasednout i vy. Nejmrazivější na tom je, že se svým osudem byli tak nějak smířeni. Čtvrtou hvězdičku jsem přidala za třetí část knihy a její konec...

3 13.02.2022

Jedním slovem FANTASTICKÉ! Vtipné, napínavé, kouzelné, hravé, dobrodružné. Tohle jsem očekávala od Walliamse, dostala jsem to od sira Pratchetta. Nemýlím se, když v povídce Tupoňovéi dobývají Zemi byla narážka na Stopařova průvodce galaxií?
Opravdu jsem z této knížky nadšená, líbilo se mi, že se vlastně všechny příběhy odehrávaly ve stejném městečku, myslím, že máme také štěstí na překladatele, pan Miklica se toho zhostil opravdu výsostně. Také grafická úprava krásně doplňovala text, hra se slovy, satira... prostě čtenářské nebe. Myslím si, že se blíží doba, kdy "dospěju" do samotné Zeměplochy, a moc se na ni teším.
Moje nejoblíbenější příběhy z této knihy: Velká bitva počasíků, Limonáda na Měsíci, Jóňa, mluvící kůň, Pan Pasičkosýr a jeho arch.

7 27.01.2022

Původně jsem ke knize chtěla být přísnější, ale já těch pět hvězdiček dát musím. Příběh je napínavý, poutavý, kouzlo všude kolem nás. Myslím si, že Joanne i velmi autenticky vystihla charaktery lidských hrdinů. A všem nám k Vánocům nadělila Zemi Ztracených, kde máme každý nějakou tu Věc, pro kterou bychom udělali to samé, co Kuba. Při čtení jsem si vzpomněla na svoji milovanou panenku Mínu, kterou jsem v dětství zapomněla v lékárně, a kde už jsme ji nenašli... No, snad ve Ztrátově chřtánu neskončila.
Musím se přiznat, že při posledních stránkách, tekly slzy proudem, a také proto dávám pět hvězdiček, dlouho mě žádná kniha takhle nevzala za srdíčko. I přes jemné nedostatky, kam patří i občasná zdlouhavost příběhu, Vánoční prasátko je nádherná knížka, a zřejmě se stane mým pravidelným vánočním "večerníčkem".

14 18.01.2022

Asi do 100. stránky mě kniha moc nebavila, hlavní hrdinky mi nebyly sympatické, nesouznila jsem s nimi. Nepochopila jsem, proč se apatykářka žijící v 18. století jmenuje Nella a Američanka Caroline, pojmenovala bych je přesně naopak. Ale to je detail. Nellinu zahořklost bych pochopila, životním směrem ženy 18. století bylo dobře se provdat a být milující manželkou a matkou, ale Caroline bych s klidným svědomím podvedla i já, taková pipka bez názoru žijící ve vlastním klamu dokonalého manželství. Ovšem, když se na scéně objevil její manžel, neváhala bych ho nakopnout. Jsem opravdu ráda, že se Caroline rozhodla, jak se rozhodla a její postava se posunula.
Také mě obtěžovalo opakování určitých informací a pasáží, ale nakonec se to rozjelo a děj měl pořádný spád. Líbila se mi i ta příběhová paralela, kdy obě ženy prožívaly totéž. Bavilo mě pátrání Caroline po původu záhadné lahvičky, dokonce mi přišlo i vcelku reálné. Příběhu tajemné apatykářky ani není co vytknout, ten mě pohltil už od počátku... Já radši historii než současnou romanci, proto jsem Caroline přišla na chuť až později.
Knize vytýkám pomalý rozjezd, zbytné opakování pasáží a rušivé překlepy a chyby v textu. Jinak to byla velmi příjemná návštěva starého Londýna, jeho propletených uliček, tajemné apatykářky a bádání nad záhadnou lahvičkou vyplavenou Temží.

6 12.01.2022

Kniha byla dosti čtivá, možná to byla má chyba, ale když jsem knihu odložila a po nějaké době pokračovala ve čtení, bohužel už jsem si toho z příběhů dívek moc nepamatovala, a když jsem pak přečetla na jeden zátah zbytek, tak mi zase příběhy moc splývaly. Pravdou je, že většina vypovídajících žen byla zatčena právě při Varšavském povstání a také je čekal velmi podobný osud, nejspíš právě proto, že do jedné byly politické vězenkyně, jak už zde bylo zmíněno. Na druhou stranu bylo zajímavé postřehnout, že se děvčata shodovala v některých výpovědích, zmiňovala stejné události (vzpoura Sonderkommanda, prosincové "odvšivování"). Je až obdivuhodné do kolika životů zasáhla Seweryna Szmaglewska, upřímně jsem o ní do přečtení této knihy neměla ponětí, fakt, že osvětimskému orchestru dirigovala neteř Gustava Mahlera také jen tak nezapomenu. Ale proč jsem si těchto střípků povšimla? Protože nedávno vyšla kniha Osvětimský orchestr, když se dívky zmiňovaly o focení, tetování o "cikánském táboru" - všechno jsem to postřehla jen díky těm "zatracovaným povoláním z Osvětimi" a dohromady mi to při čtení dalo ostřejší tvar, celistvost.
Já vím, že se na příběhy děvčat z Osvětimi dívám dnešním pohledem, ale nedokážu pochopit jejich otce a bratry. Do jisté míry ano, ale kdybych měla doma manželku a děti, věděla bych, že mě nahání gestapo, asi bych nečekala v úkrytu, až je všechny odvedou do koncentráků a pak odvedou mě... Pro mě jsou tyto dívky a ženy nejen oběťmi zvrácené ideologie, ale i vlastenectví a odvahy jejich otců. Možná jsem moc přísná, asi na mě zapůsobil jejich věk, ty věci, které je pak pronásledovaly ve snech, jejich zbídačená těla, která se vracela domů...
Ve výsledku se mi ale kniha rozhodně líbila víc než Ženy z bloku 10, dala mi více informací, zanechala ve mně větší dojem, ale asi by se mi zamlouvala více v podobě rozhovorů.

7 04.01.2022

Povinná četba pro všechny příznivce našeho národního pokladu, tekutého chleba, chmelového zlata. :D
Velmi zábavné, veselé, oddechové, prostě klasické české pohádky o boji dobra se zlem v pivním hávu.
Upozornění: Během čtení zaručeně dostanete chuť na jednoho vychlazenýho zrzka.

5 12.12.2021

Nemohla jsem se vůbec začíst. Ale dobře, poslední dobou mám problém začíst se do čehokoliv, nicméně Žena v černém byla mnohem lepší, možná jsem trochu ovlivněna filmovou adaptací, ale z Malé ručky jsem žádnou atmosféru necítila, děj se táhnul, co mohlo být popsáno, bylo přeskočeno, naopak cinkot vzdálených kravských zvonců slyším doteď společně s "přízračností" šera... Nic proti popisům, leckdy umocňují napětí, ale tady napětí bylo asi jako ve vytahaných trenclích. 3 hvězdičky dávám opravdu jen za ten konec, i když se taky žádný zázrak nekonal.
Nudné, táhlé, předvídatelné, zkratkovité.

6 11.12.2021

Toto je mé první setkání s autorkou, takže zatím nemohu porovnat s předešlými domy, ale tato kniha mě určitě nezklamala. Děj celkem plynul, kniha měla i příjemné rozuzlení a na konci slzička dojetí ukápla. Dokázala bych si knihu představit jako film, žádný extra děsivý zážitek si nepředstavujte, ale když čtete v temném pokoji a najednou se nocí ozve úplně běžný zvuk, možná zpozorníte.

6 16.11.2021

Je to moje první kniha od paní autorky, a náhodou jsem zjistila, že mám od ní doma Trestankyni, takže jsem zvědavá, protože kniha, ačkoliv shromažďuje historické události a fakta, tak je vyprávěna velmi poutavě. Je čtivá, čtenáře nepustí, dokud ji nedočte.
O Lídě Baarové jsem ještě nic nečetla, ani jsem se o ni nijak nezajímala, nejsem fanda starých filmů. Takže nemohu posoudit, do jaké míry se zde jedná o fikci a o skutečnost, každopádně to příběhu na ničem neubírá. Budu v menšině, ale já Lídu za její chování odsuzovat nebudu. Kromě toho, že po celý život k sestře chovala tu dětskou žárlivost, která přerostla do dospělosti, mi přijde, že ji lidé odsoudili příliš krutě. Reálně, jak se měla mladá holka, která chtěla být "pouze" herečkou rozhodnout? Kdyby řekla ne, vzal by to Goebbles v pohodě a jedeme dál? Myslím si, že ty holky neměly moc na vybranou, byly to loutky v rukou německých mocnářů, kteří nectili lidský život, vůli ani svobodu. Líbilo se mi, jak Štráfedlová popsala, jak zrůdně se dokázali chovat i obyčejní měšťané, jak i oni dokázali ve vteřině otočit a schovat se za dav. Jenže Lída se za ten dav schovat nemohla... Ano, byla cílevědomá, ambiciózní a ničeho se moc neštítila, ale žít ve šťastnější době, nikdo by se nad tím nepozastavil. A věřila bych, že o konečném řešení neměla ani potuchy, ona chtěla jen být hvězdou, o nic jiného se nezajímala.
Nicméně, knihu bych určitě doporučila, je velmi poutavá, krásně vyprávěná, objeví se tam spousta zajímavých osobností české kulturní scény a ten konec... Takhle to má vypadat, paní Dvořáková (Vrány).

9 09.10.2021

Chtěla jsem si hodnocení promyslet, nechat to vychladnout a okomentovat knihu s odstupem, nicméně jsem si teď přečetla anotaci na Vieweghovu novou knihu a už mám toho dost a musí to ven.
V polovině knihy jsem si musela připomínat, že mi není hodno soudit něčí život, zvlášť člověka, kterého neznám, ale slovy autora z 24. listopadu je to mým právem i povinností, i když si vlastně autor celou knihu strašně protiřečí. Celý deník je veden v duchu: Já si můžu dělat, co chci, můžu si soudit koho chci, můžu pomlouvat koho chci, ale opovažte se kritizovat vy mě. A vrcholem je, že on sám to o sobě ví...
Předchozí deníky jsem nečetla, ale čekala jsem nějaké myšlenky, něco, co by člověk mohl uchopit něco, co by ho třeba posunulo, ale bohužel jsme od "nejprodávanějšího autora let 2002, 2004, 2007 a 2008 (velice se omlouvám, jestli tam nějaký rok chybí) dostali strohý popis rutiny a hanobení Veroniky Vieweghové, ne, neznám ji, knihu jsem nečetla, ale obdivuji, že s takovým chlapem vydržela. Jako, opravdu mi nepřijde vyspělé posílat exmanželce fotku s jejím ještě dřívějším partnerem se vzkazem "Zdraví minulost." Fakt, co stránka, to pohrdání ženou, která mu porodila dvě dcery, které nadevše miluje, alespoň něco. No, bylo toho víc, co mě nadzvedlo...
Takže kniha se četla rychle, kapitolky byly krátké a bohužel většina z nich neměla absolutně žádnou vypovídající hodnotu, některé zápisky byly strašně osekané, přitom, kdyby to rozvedl, napsal k tomu svůj názor, hned by to bylo o něčem jiném, Připadá mi, že autor deník pojal opravdu jen jako záznam o existenci dne, nic víc, nic míň. "Chtějí, abych vydal deník, tak to sesmolím, on si to někdo koupí..." A poslední třetina knihy mě už opravdu ubíjela, a to především svou repetetivností.
Suma sumárum, tři hvězdičky, nepočítám fakt, že to byl koloběh chlastání, dštění síry na exmanželku, sebelítosti a vychloubání se a neustálého připomínání reedicí jeho knih... To bych knihu raději asi ani nehodnotila.

8 22.09.2021

Jde poznat, že autor není spisovatel, trošku přeskakoval a u některých příběhů by mě zajímalo, jak to dopadlo. U jiných případů, třeba u odchytu sviňuchy, mi nebylo úplně jasné, proč zvíře neumístili do nějaké zoo, záchranné stanice, apod. Nicméně poslední příběh mě dostal a navnadil mě na možný další díl. Myslím, že povídání z podobného vyšetřování by byly i zajímavější. Nicméně, stojí za přečtení, možná se i něčemu přiučíte a občas pobavíte.

6 08.09.2021

(SPOILER) Velmi ubíjející četba, tak jak bylo těžké tuto knihu přečíst, je těžké ji hodnotit. V průběhu čtení jsem na ni postupně změnila názor. Není zde kapitoly, aby čtenář nebyl zahlcen hnusem, neskutečným násilím, zlobou, bezohledností, absolutní absencí jakékoliv empatie, soucitu a milosrdenství... Kniha nasáklá násilím a bezmocí svou repetetivností člověka udolá a další hrůzy, i když jsou stupňované, vlastně čtenář očekává a ke konci knihy už ho ani nešokuje. Ovšem i v této knize se najdou velmi malé střípky onoho světla naděje, ty světlé chvilky, jako by se zastavil čas a tu nekonečně dlouhou vteřinu zažíváte společně s hlavním hrdinou.
Nepřijde mi, že by kniha přímo pojednávala o hrůzách války, možná tak o dopadech, kdy byly mnohé vesnice pod hlídkou německých vojsk a vesničané museli to málo, co měli odevzdávat německým "hrdinům", možná proto se mezi vesničany zvyšovala agrese a bezohlednost vůči cizím, možná i ta nenávist, xenofobie... Nicméně, my sledujeme dějovou linku malého chlapce, který kam přijde, ustavičně bojuje o svůj život... To, že vesničané věří, že na ně malý kluk přivolá "mor, choleru a mravence" snad není důsledek války, to jen svědčí o groteskně tragické negramotnosti a zaostalosti tamního obyvatelstva. Ale dobře, dívám se na to z pohledu člověka 21. století. Takže dobře, pověry, zvyky a tradice, ty přece všichni milujeme, tak co třeba to pokrytectví? Nebudu lhát o tom, že když došlo na letmé setkání vesničanů s transportovanými Židy, už se mě zmocňoval pocit beznaděje. Posílat nevinné děti, cizí lidi s veselím do plynu a vzápětí se ohánět vírou? Od této části jsem začala pociťovat rostoucí vztek, takže se bez mučení přiznám, že když došlo na drancování vesnice těmi "rádoby Dothraki", tak jsem se skutečně bála jen o ty koně...
Pro mě je Nabarvené ptáče demonstrací lidské zrůdnosti, čeho všeho jsou lidé schopní, je jim vlastní násilí, zloba, stádovitost, sebestřednost. Nemusíme až na ruský venkov 40. let. Kolik takových nabarvených ptáčat sedí ve školních lavicích a denně se musí potýkat s ostrými klovanci svých spolužáků? Nepochopitelné chování ke zvířatům - množírny, klecové chovy, testování na zvířatech. A dokonce i hloupé internetové diskuze jsou důkazem, že Kosiński napsal nadčasovou sondu do hlubin lidské zrůdnosti, která je v lidstvu zakořeněná natolik, že i za 200 let bude toto dílo aktuální.
Třešničkou na dortu lidské zvrácenosti je záležitost z doslovu se dvěma hromotluky, kteří si chtěli "pomluvu své vesnice" vyřídit s autorem ručně. SPOILER: Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pokud se nějakej buran pozná v postavě, co znásilňuje králíka, obcuje se svou vlastní sestrou, hází 10leté dítě do jímky, zavěšuje ho ke stropu a štve na něj psa, nebo se za mladých let seběhnul s kámošema na osamělýho kluka a chtěl mu vlézt do kalhot... a mnoho dalších, tak asi nebude problém v knize a autorovi, ne? KONEC SPOILERU
Ale na závěr něco pozitivnějšího: moc se mi líbila okolní krajina, také se mi líbilo, že vojáci, i na straně Rudé armády, i na straně Němců, byli vlastně kladnými postavami. Také se mi líbily znalosti některých postav, léčitelé, i ten ptáčník... A četlo se to rychle. I když na tomto seznamu není tolik věcí, musím knize dát takto vysoké hodnocení, protože je to právě analýza lidské duše, oloupání jednotlivých lidských vrstev až na tu prohnilou dřeň, která se schovává pod rouškou víry, vlastenectví, tradic nebo "ochrany rodiny"...

22 26.07.2021

Moje první kniha od Mornštajnové. Bylo to moc popisné a čekala bych trošku víc akce jako u Trpišovy Revoluce. Nicméně toto byl spíš rodinný příběh, sonda do pocitů dvou žen, které pojí osud, i přesto, že jsou každá úplně jiná. Nevím, jestlii v případě Magdaleny neustálé opakování vět mělo jen čtenáři přiblížit jaké dospělé vyplodily dané ústavy, asi ano. Bylo to drsné, frustrující a depresivní, ale stejně mi tam něco chybělo.

8 09.07.2021

(SPOILER) Asi nedokážu plně objektivně hodnotit každý díl zvlášť, opravdu by bylo pohodlnější, kdyby to vyšlo jako jedna kniha. Moc se mi líbily příběhy ostatních nemrtvých a konec s podsvětím nápadně připomínal Beetlejuice. Příběh byl předvídatelný a za mě by to bylo lepší bez toho happyendu. Nikdo nedokáže vzkřísit mrtvé...
Z kresby jsem unešena.

3 09.07.2021

A zase nevím, jak mám knihu zhodnotit. Asi bych ji dítěti moc necpala, je trochu utahaná, může podněcovat ke strachu ze tmy, může způsobit trauma ze zubařů a o tom poprasku ve škole ani nemluvím. Těšila jsem se, že si u dětské knihy oddychnu, a přitom to byl takový nervák. Navíc jsem zatížená na kočky, takže ten konec pro mě byl takový hořkosladký. Myslím si, že různá témata obsažená v knize mohou být podána i vkusněji.
Musím se přiznat, že nejvíc jsem si užívala části se slečnou Kousavou, měla jsem v hlavě její lezavý chladný, zároveň sladký a zlomyslný hlas, ačkoliv tak vůbec znít neměla. No, vzhledem k tomu, že teprve před třičtvrtě rokem jsem sehnala naprosto dokonalého zubaře, jsem schopná Alfieho strach a nechuť k návštěvě zubaře pochopit. Proto mě trochu mrzí, že autor upozadil tu milou a hodnou slečnu Zářivou. Oproti sáhodlouhému trápení se slečnou Kousavou to v knize absolutně nevyzní, a to podle mě měl být autorův záměr. I přesto, že máš špatnou zkušenost s jedním, neznamená, že jsou takoví všichni a zanedbání sama sebe za to nestojí. Přičemž jsem si teď uvědomila, že mám taky takovou svou "doktorku Kousavou"...
Takže neotravujte si život slečnami Kousavými, máme ho jen jeden, a ten se musí pořádně užít.

4 09.07.2021

No, kdybych to četla tak v 15 letech, mé "emařské" srdce by tehdy zaplesalo, dnes se mi nejvíc líbila kresba. Chápu, proč někteří vidí podobnost s Timem Burtonem.
Rychle se to čte, jinak mi to přijde strašně schematické, uvidím, co další díly...
Jak to hodnotit? Je to naivní, předvídatelné, ale líbí se mi kresba a miluju podzim a ta atmosféra podzimního opuštěného hřbitova s duchy hrajícími mariáš... :D No, zatím jen tři hvězdičky, nechám si prostor na pokračování.

7 25.06.2021

Na knihu jsem se velmi těšila, bohužel mé očekávání nenaplnila. Při četbě bylo zřejmé, že se jedná o prvotinu. Překlad mi také přišel trochu lajdácký. Především na konci knihy splést si vězenkyni s věznitelkou? NEvím proč, ale i takové "detaily" mě poslední dobou v knihách znechucují. Děj mi přišel tak nějak utahaný a konec příšerně okecávaný, klidně 50 stránek před závěrem to mohlo skončit a nic by tomu nechybělo a dokonce by to korespondovalo se žánrem knihy. Myslím, že případný 2. díl ani není třeba. Četlo se to rychle, klasické archetypy, klasická vyústění, žádné extra překvapení. Nejhorší pro mě asi bylo, že když už docházelo na nějaké zjištění, autorka to natahovala tak, že téměř dvě věty před vrcholem to čtenář zjistil... Kdo Elenu zaklel a kdo ho k tomu přivedl jsme všichni zjistili v tom cirkusu, že?
Líbilo se mi prostředí, Francie, vinice, nové století v plenkách a to vše opředené magickým světem. Když si odmyslíme kouzla, vlastně to byla kniha o lidských povahách, předsudcích, chybách a touhách.

2 17.06.2021

(SPOILER) Psycho pohádka z Osvětimi... Tak asi bych se nebýt Čtenářské výzvy ke knize nedostala, opravdu bych nechtěla skončit v bordelu, a už vůbec ne v bordelu v Osvětimi. Ne, že by mě téma nezajímalo, naopak...
Začátek knihy vypadal slibně, prosluněná 30. léta, krásné šaty, luxusní drinky, luxusní pokrmy, moře, kasina a dva malí podvodníčci žijící nezkroceně a nespoutaně. Eliza mi, naorzdíl od mnohých čtenářů, nevadila. Byla to silná drsná holka, co se o sebe umí postarat, a tak jsem byla zvědavá, jak si takováhle osobnost poradí na takovém místě.
Líbila se mi i zápletka s Magdalenou a paralela s Annou, ale jakmile Eliza překročila brány osvětimského nevěstince, jakoby se vytratila veškerá logika. Ten konec, to bylo jako co? To byla blbost! SPOILER: Hrdinný SSák si odveze svouji milovanou židovskou prostituktu na svoje panství a chce si z ní udělat poslušnou německou manželku? Ale jakmile zjistí, že jí trošku hrabe, vrátí ji zpátky, odkud ji na poslední chvíli zachrání její původní malý podvodníček? WTF? Kdyby to byla halucinace, ale čím víc o tom přemýšlím, tím míň se mi to jeví jako skutečnost. V tom případě je reakce Eliziny dcery na Wolfgangovu matku poněkud ... ehm... nelogická...

5 05.05.2021

Kde začít? Asi u toho dobrého, takže líbilo se mi, že je kniha řazena chronologicky a "vizitky" vražedného řádění hlavních "hrdinů". Také se mi líbí kulturní odkazy, i když to vypadá, že je autor uvedl jen u těch příběhů, kde bylo možné to jen opsat. Ona vlastně celá kniha působí velmi nepůvodním dojmem. Kniha je koncipována jako takové medailonky, krátké stručné příběhy nejznámějších vrahounů, ale může mi někdo vysvětlit, proč takový Charles Manson nebo Ted Bundy nebo Brady s Hindleyovou jsou "odfláknutí" na 10 a 5 stranách? Příběhy jsou velmi nevyvážené, některé jsou neskutečně osekané, v jiných jsou uvedeny až zbytečně vyčerpávající a hlavně nepodstatné detaily... Další věc, na překladu této knihy se podíleli 4 lidé - překladatelka, redaktor, odpovědný redaktor a ještě technický redaktor, může mi tedy někdo vysvětlit, jak mohla vyjít kniha, ve které se nevyskytuje ani jedna kapitola, která by neobsahovala chybu? Nyní po dočtení knihy mě mrzí, že jsem si je všechny neoznačila. Bohužel je většina čtenářů smířena s nějakými těmi překlepy, ale chyby v gramatice, ve jménech, pohlaví obětí nebo dokonce v podstatných pojmech dané problematiky? To už na mě bylo trochu moc.
"promluvila z ochrankou"
Zodiak je nyní "Zodiakový vrah" nebo také "Zodiacový vrah" - jen si vyberte...
David Berkowitz nebyl pouze sériovým vrahem, nýbrž také "seriálovým vrahem", masovým vrahem a dokonce i kouzelníkem, protože jedna z jeho prvních obětí Jody Valenteová se po smrti dvakrát stala Jodym Valentenem... Chyby ve jménech, pokud se jedná o oběti jakéhokoliv trestného činu, jsou podle mě velmi nevhodné a já to cítím jako znevážení dané osoby, navíc pro čtenáře odkázané na překladatele je to mnohem více matoucí než v originále. Vrátím se k označení sériový a masový vrah - v těchto pojmech je sakra velký rozdíl a Samův syn byl prokazatelně sériový... Nevím, zda to byla chyba překladatelky nebo autora, ale když už o něčem píšu, tak musím vědět, o čem... Zatímco "seriálový vrah" má na svědomí pouze paní Konečná, já chápu, že v originále "serial killer" může trochu svádět, ale neměla by ta ženská mít vystudovanou vysokou? Navíc některé věty byly opravdu divně postavené...
Autor mohl některé případy lépe prostudovat, škoda, že u Dahmera nezmínil jeho pokus o vytvoření vlastní sexuální zombie... A pomalu se dostáváme k rodině Westových, proč se z ďábelských manželů v polovině kapitoly stali manželé Estovi? Nebo opět jedna z obětí doktora Shipmana změnila jméno z Winnifred Mellow na Winifred Mellor? (nepřechyluji). U této knihy jsem byla tak strašně naštvaná, že jsem si musela dělat přestávky, ale nebylo to kvůli těm hrůzným činům, bylo to kvůli těm hrůzným chybám, které z celkem průměrného čtení udělaly peklo pro každého, kdo při čtení alespoň trochu vnímá, co čte.
Závěrem, kniha by si mohla zasloužit tři hvězdy, kvůli chybám překladatelky a možná i autora, toho sériového x masového vraha mu opravdu neodpustím, vesměs jde opravdu jen o krátký přehled s absolutně žádným odborným přesahem, což nám napovídá i úvod, autorova polemika o normálnosti a názoru čtenáře je přinejmenším zajímavá, si vysloužila jen jednu hvězdičku.... Myslím, že míra informací této knihy se vyrovná běžnému podcastu na youtube, některé tuto knihu svou informační hodnotou i předčí...

4 13.04.2021