LaDouceBrise komentáře u knih

Remarque. To jedno jediné slovo, příjmení autora románů, na něž se nedá jen tak zapomenout. Co k tomu víc dodat? Na pouhých sto šedesáti sedmi stránkách, což se sice může některým zdatným čtenářům zdát jako směšné číslo, ale věřte, že budete nesčetněkrát nuceni knihu odložit, protože její poselství je tak silné, tak reálné, skutečné a pravdivé, že jednoduše nezvládnete číst dál s vědomím, že tohle se opravdu dělo, tímhle si lidé vážně museli projít, neboť neměli možnost vzdorovat, se skví svědectví o té ztracené generaci, jež byla dle spisovatelových slov zničena válečnými granáty, ačkoliv jim zdánlivě unikla.
Netřeba zdlouhavých komentářů. V té knize se skrývá pravda o lidstvu samém, není člověka, který by ji mohl popřít. Doba se mění, ale lidé zůstávají. Stejně jako tahle kniha, která alespoň pro mě zůstane navždy nesmrtelná.

25 26.11.2017

Hana je knihou, která v poslední době slaví jeden úspěch za druhým, a dle mého názoru je to s přihlédnutím k těmto okolnostem (viz níže) naprosto oprávněné.

1) Kniha se zabývá těžkými tématy a také tím, jaké jsou jejich dopady na civilní obyvatelstvo, což už je samo o sobě důvodem k vyššímu hodnocení (v případě, že to bude dobře zpracováno, čehož se u Hany nemusíte bát).

První část pojednává o tyfové epidemii, která v Meziříčí propukla ve druhé polovině minulého století. Pro devítiletou Miru to všechno znamená jedno - zůstane na dlouhá léta připoutána k podivínské tetě Haně.

Příběh Miry mě neskutečně bavil, čtivé vyprávění paní Mornštajnové mě doslova pohltilo a já byla nedočkavá další kapitoly. Bohužel jsem po sto stránkách narazila na konec první části a objevila se přede mnou část druhá, která byla zbytečně zdlouhavá a způsobila, že mé nadšení z knihy částečně opadlo. Objevování historie Miřiny rodiny nebylo zrovna mým šálkem kávy, a tak se mi četba této části knihy trochu protáhla.

Třetí část pojednávající o Hanině osudu během války mě velmi překvapila. Autorka sama říká, že kniha není o holocaustu, ale paradoxně to byla právě tato část knihy, co mě nejvíce zaujala a přesvědčila o tom, že čtení Hany nebylo jen pouhou ztrátou času.

2) Hana je dílem české autorky, a přestože já osobně současnou českou literaturu vůbec nečtu, kniha sklízí ohlas i u mé osoby.

Jak už jsem zmiňovala, styl psaní je skvělý a čtivý, charaktery postav propracované a jednotlivé části knihy se v nenucené návaznosti propojují.
Ještě bych chtěla vyzvednout jméno hlavní hrdinky, po níž je kniha pojmenována. Hana neboli vina, když jsem se tohle dozvěděla, pomyslela jsem si, že je to přímo geniální. Vina Hanu pronásleduje celý život a s příběhem tak úzce souvisí, že lepší jméno si autorka opravdu vybrat nemohla.

,,Přežila jsem peklo jen proto, abych dál roznášela smrt."

23 15.04.2018

Dlouho jsem s komentářem k této výjimečné knize otálela. Po dočtení jsem byla nabitá tolika emocemi, že jsem musela počkat, až se to časem všechno uleží. Ale přiznám se, že ani teď stále nevím, co si mám o závěrečném rozuzlení myslet.

Nejdřív bych chtěla upozornit na skvělý styl psaní, vyprávění mě bavilo od začátku do konce a i když byly některé pasáže lepší a záživnější než jiné, přívlastek "nudná" bych knize v žádném případě nedala.

Všimla jsem si, že spousta z vás tady tvrdí, že linka z přítomnosti nebyla ani zdaleka tak dobrá jako ta z minulosti, s čímž sice souhlasím, ale rozhodně bych neřekla, že příběh Sage a Lea byl jako vystřižený z amerického filmu nebo že bylo chování všech trochu přehnané a jejich reakce vystupňované. Vyprávění Minky mě jednoduše více zaujalo, protože to pro mě bylo něco úplně nového a neznámého, stejně tak otázka života a smrti či hranice mezi dobrem a zlem, která skutečně není tak pevně daná, jak nám mohla ze začátku připadat.

Téma knihy je opravdu zapeklité a nejen výborně zpracované, ale také důmyslně promyšlené do úplných detailů, což mě při čtení příjemně překvapilo. Psychologie postav je, jak už to u románů Jodi Picoultové bývá, vynikající, především pak u hlavních hrdinů. Postavy chováním odpovídají skutečnosti, po povahové stránce autorka nic nezastírá, každý má v sobě kousek již zmiňovaného dobra i zla, nic není jen černobílé, i když nám na začátku podsouvá události tak, že si o každém ihned uděláme mylný obrázek. Tak to bohužel většina z nás dělá i v reálném životě.

Tak. Co jsem ještě opomněla zmínit? Ah ano, konec. Nebudu prozrazovat, jak to se to celé vyvrbí, jen dodám, že vás to rozhodně překvapí. Přestože jsem asi padesát stránek před koncem věděla to, na co Sage přišla až v poslední kapitole, její rozhodnutí pro mě bylo hodně nečekané a stále jsem z toho značně rozpačitá.
Nevím, zda se to dá považovat za mistrné zakončení, ale přikláním se spíše ke kladnému hodnocení.
Možná byl konec trochu moc unáhlený oproti pomalému rozjezdu, ale to už je jen můj osobní postřeh. :)


,,Slova občas nejsou dost velká, aby dokázala obsáhnout všechny pocity, které se do nich člověk snaží vložit."

,,Historie nejsou jen data, místa a války. Jsou to především lidé, kteří zaplňují volný prostor mezi nimi."

21 17.02.2018

Už dávno jsem si zamilovala filmové zpracování z roku 2005, a proto jsem chtěla porovnat své dojmy z filmu se slavnou knižní předlohou, která se pyšní svou stálou oblibou u čtenářů už přes dvě stě let, a musím přiznat, že právem.
Pýcha a předsudek není pouze podmanivý příběh o čisté a upřímné lásce, kterou by každá z nás chtěla jednou zažít (přiznejme si to, kdo by nechtěl mít svého pana Darcyho), ale také realistickým svědectvím tehdejší doby, kdy společenské konvence svazovaly anglické obyvatelstvo a životním cílem každé svobodné dívky bylo nalezení dostatečně bohatého manžela, s nímž by za pomoci jeho majetku a peněz dostála svého štěstí.

Autorka na příkladu rodiny Bennetových ironicky vykresluje tehdejší společnost a mravy, prostřednictvím matky Bennetové a jejích tří nejmladších dcer kritizuje pošetilost, marnivost a pokrytectví, jež kontrastuje s prozíravostí a rozumem hlavní hrdinky Elizabeth, která se svými názory a odvahou je projevovat na veřejnosti vymyká tehdejším zažitým společenským pravidlům.
Klasický román vyznačující se svou aktuálností i v dnešní moderní době - první dojmy a předsudky byly, jsou a i nadále budou určující, bez ohledu na to, jak moc se od nich snažíme oprostit.

Navzdory roku prvního vydání je kniha překvapivě čtivá a poskytuje nám tak jedinečnou příležitost nahlédnout do života vyšších společenských vrstev na počátku 18. století, aniž bychom umírali nudou. Elizabethin důvtip v kombinaci s Darcyho ostýchavostí a rozpaky vás stoprocentně okouzlí!

18 16.07.2020

Zlodějka knih - netypický příběh o slovech, barvách, obloze a několika lidských osudech vepsaných do mraků a tváře smrti. Příběh o lidech ve všech podobách, se všemi jejich chybami i dokonalostmi, o jejich každodenních strastech a radostech. Nejedná se o válečný román, i když válka zde hraje nepostradatelnou roli, neboť rozhýbává osudy všech postav žijících na Nebeské ulici, uprostřed vlastního kousku nebe, v malém vesmíru s Liesel v jeho středu jako nejjasnější hvězdou. A pak je tu taky smrt, či Smrt, chcete-li.

Díky neotřelému stylu vyprávění se pro mnoho čtenářů stala kniha srdcovou záležitostí, a opravdu, něco jí nemohu upřít ani já, jakožto ne tak úplný nadšenec - originalitu. Je to něco naprosto nového a tudíž i nezvyklého, a záleží na každém čtenáři, jak se s tímto velkým neznámým vypořádá. Mě osobně na samém začátku Smrt v podání vypravěčky odradila a pouze potvrdila moje obavy z knihy, které jsem se už pár let úspěšně vyhýbala. Ale protože knížky jen velmi nerada odkládám rozečtené, odolala jsem pokušení a pokračovala, a jako už mnohokrát jsem za to teď, po závěrečných slovech vševědoucí vypravěčky, vskutku ráda. A to i přesto, že jsem měla a stále mám proti jejímu vyprávění určité výhrady. Ale získal si mě příběh, neuvěřitelně uvěřitelné charaktery postav a barvitost i jistá poetičnost knihy.

Je až neuvěřitelné, jakou shodou okolností se vše může obrátit o tři sta šedesát stupňů, ale je to život. A je to i Zlodějka knih, která do sebe čtenáře vtáhne svým líčením každodennosti a nevypočitatelnosti lidského života. Kniha je plná milých a úsměvných příběhů z Lieselina života, protkaná stovkami všedních úkonů a drobných, nepatrných zvratů, kvůli nimž jsem byla nucena neustávat a číst dál. Nejenže je kniha nesmírně čtivá, ale také jednotlivé postavy jsou neskutečně lidské a plastické, jejich charaktery hýří všemi barvami, jsou vykreslené do detailů se všemi svými chybičkami, takže nic není černobílé.

Největším strašákem knihy pro mě byl především styl vyprávění, a nakonec je to vlastně to jediné, s čím nejsem spokojená. Vadilo mi, že Smrt občas něco jakoby jen tak neúmyslně plácla, sdělila čtenáři nějakou podstatnou informaci o více než sto stránek dříve, než na ni došlo, a zničila tak veškeré případné zvraty, které v knize mohly nastat. Protože potom už to čtenář zkrátka čekal, neustále se ptal sám sebe, kdy už to přijde, kdy nastane ten čas a jedné z postav odbije osudná hodina. Tohle, tato vědomost budoucího mě neustále sžírala a ani po dočtení, kdy všechny dílky skládačky zapadly do sebe, nejsem schopná odpustit a říct si, že bez toho by to nebylo ono. Ano, to je nejspíš pravda, protože by to alespoň pro mě mělo mnohem větší efekt, výsledný moment překvapení, na něž bych nebyla připravená, ani kdybych se část dozvěděla již na samém začátku.

Nakonec už jen dodám, že závěr mi ukradl srdce a rozdrtil ho na malé kousíčky, ale nelituji toho. Ten neobyčejný čtenářský zážitek za to stál. Doporučení je rozhodně na místě. Nechte se unášet na vlnách nezvykle kouzelných přirovnání a metafor zlodějky knih. Ukradněte spolu s ní kousek nebe plného nevyslovitelných slov. Zabalte se do nich a vychutnejte si jejich hřejivé objetí. Do toho.

16 21.04.2020

Působivý román z válkou zmítané Francie, který mapuje osudy obyčejných obyvatel, konkrétně žen, onoho křehkého pohlaví, jehož hlavním cílem bylo ochránit své rodiny a nevystavit své děti sebemenšímu nebezpečí. Strhující příběh dvou sester, jež válka navždy poznamenala a přetvořila k obrazu svému.

„V lásce poznáváme, jací bychom chtěli být. Ve válce poznáme, jací jsme.“

Na základě zdejšího vysokého hodnocení a také po přečtení Velké samoty jsem měla opravdu velká očekávání. Dlouho jsem komentování odkládala, protože stále nevím, co vlastně bych knize vytkla. A přesto mi něco brání vychválit ji až do nebes, snad to bude tím, že autorčina druhá kniha mě zasáhla přece jen podstatně více...

Dost už bylo srovnávání. Slavík byl opravdu strhující, čtivý a dobře podaný, styl vyprávění mi zkrátka plně vyhovoval. Jako by se kniha četla sama, tak rychle je čtenář nucen otáčet stránku za stránkou. Tématem je válka, ale v trochu jiném plášti - slavičí píseň vás nezavede přímo na bojovou frontu, nýbrž do okupované francouzské zóny, kde se boj odehrává na pozadí každodenního života obyvatel malé vesničky nedaleko Paříže.

Ráda čtu o tom, jak válečné konflikty ovlivňují obyčejné lidi, jaký zásah do jejich dosavadního života představují, a tato kniha nejenže soustředí většinu svého děje právě do takovéhoto prostředí, ale také dovoluje čtenáři nahlédnout do zákulisí francouzského odboje a přibližuje mu zásadní události francouzské historie, jako například operaci Jarní vánek. Příběh je navíc perfektně vystavěný, udržuje ve čtenáři přiměřenou dávku napětí až do úplného konce a přitom si pohrává s osudy postav tak, aby ve čtenáři probudil potřebnou dávku emocí, nelze však říci, že by autorka cíleně hrála na city (možná až na závěr, který alespoň na mě působil trochu křečovitě a ne úplně reálně).

Slavík si vás podmaní, má vše, co by dobrý román měl mít - zajímavý námět, notnou dávku napětí, moment překvapení, obdivuhodné postavy, přitažlivou historickou atmosféru, vzdělávací funkci a spoustu otázek, jak byste se zachovali vy na místě hlavních hrdinů.
Ačkoli ve mně nevzbudil tolik emocí jako Velká samota, DOPORUČUJI VŠEM MILOVNÍKŮM HISTORIE, FRANCIE A POUTAVÝCH PŘÍBĚHŮ O ROZMANITÝCH PODOBÁCH LÁSKY.

14 28.10.2020

Román o nezkrotnosti přírody a lidském odhodlání, o lásce a různorodosti lidských povah, o tom, jak dokáže prostředí, v němž žijeme, ovlivnit naše chování a odhalit nejtemnější zákoutí naší mysli spolu s tajemstvími, jež měla navždy zůstat skryta.

Velká samota je dechberoucí sondou do života jedné zdánlivě obyčejné rodiny, jejíž členy navzájem svazují velmi křehká pouta - touha po spokojeném rodinném životě, ničivá síla až zvrácené lásky a všudypřítomný strach z temných stínů ukrývajících se v mysli Ernta Allbrighta. Spolu s dospívající Leni čtenář opatrně vytahuje na denní světlo jedno znepokojující tajemství za druhým a přitom se nevědomky nechává svazovat s hlavními postavami románu, až s nimi napjatě vyčkává, kdy hladový vlk zaútočí příště. Protože v drsné aljašské divočině číhají nástrahy na každém kroku a největší nebezpečí možná nevězí tam venku, v nevypočitatelné přírodě, nýbrž blíže, než si myslíme - uvnitř nás samotných.

„Úměra mezi bolestí a láskou nebývá vždycky přímá.“

První polovina knihy se nese na vlnách počátečního seznamování s postavami, čtenář se jakožto nic netušící pozorovatel postupně sbližuje s Leni, její rodinou a jejich novým začátkem na Aljašce - obdivuje tamní neučesanou krásu, kterou autorka dokázala vykreslit velmi přesvědčivě. Jak příběh postupuje, Leni dospívá a na scénu pochopitelně přichází láska, ačkoli v divočině má i láska jiná pravidla, zvlášť když má Leni za otce časovanou bombu schopnou výbuchu ničivé síly. U romantických linek v některých knihách mám občas problém uvěřit tomu, že hrdinové k sobě opravdu chovají tak hluboké city, zde jsem však neměla nejmenších pochyb. Autorka na to jde pomalu, nikam nespěchá, čeká na ten správný okamžik, kdy je třeba zaútočit na čtenářovo srdce, a k tomu jí navíc pomáhá pečlivě zdokumentovaný myšlenkový vývoj postav. Je to nenásilné, je to milé, je to však také velmi křehké, že se nelze ubránit zlé předtuše. A opravdu, poslední třetina knihy přímo vybuchuje ohňostrojem zvratů, člověk ani pořádně neví, co se stane na další stránce. V oné poslední části se také do příběhu promítá nejvíc aljašské drsnosti, jako by autorka chtěla demonstrovat, jak moc nás dokáže ovlivnit příroda, jež nezná slitování. A byla to tedy síla.
Konec - dojemný a srdcervoucí. Jenom mě utvrzuje v tom, jak moc si mě Velká samota doopravdy získala.

DOPORUČUJI, nečekejte však žádnou pohádku, přece jenom máte před sebou malou exkurzi na Aljašku, divokou, nevypočitatelnou a zároveň podmanivě krásnou - stejně jako tato kniha.

14 09.07.2020

Čtivá knížka mapující osudy jedné rodiny na pozadí dramatických milníků novodobé české historie. Nenápadný začátek čtenáře vtáhne do víru zdánlivě poklidně se odvíjejícího příběhu, který, ač již na první pohled vykazuje absenci velkých dějových zvratů, plyne překvapivě rychle.

Mám pocit, že styl vyprávění a uspořádání děje se vyznačuje něčím ojedinělým. Snad se mi to jen zdá, mnohokrát jsem se však podivovala nad způsobem, jakým autorka (především v první části) vykresluje životy tří generací žen - jako by se jednalo pouze o velmi detailní popis jednotlivých událostí, jež formovaly jejich charakter, do jisté míry odosobněný, ale přesto nahlížející pod pokličku lidských emocí. Možná se nedokážu správně vyjádřit, pokud však srovnám Slepou mapu s jejími knižními současníky, je to, jako by v sobě skrývala nespočet miniaturních příběhů, které by klidně mohly posloužit jako náměty dalších mnohastránkových románů, jako by na docela malém prostoru bylo shrnuto až příliš mnoho let, příliš mnoho osudových okamžiků. Jako by autorka šetřila slovy, ale přesto řekla vše podstatné...

Líbí se mi, s jakou lehkostí autorka vykresluje spletitost lidských vztahů. Žádná postava vám není zcela sympatická, nic není černobílé, každá z hlavních hrdinek potlačuje své slabé stránky, které se dříve či později promítnou v činech, jejichž důsledky jsou nevratné. Žádná z nich není dobrá či špatná. Můžeme je odsoudit za jejich jednání, ale kdo ví, jak bychom se v takových chvílích zachovali my?

Oceňuji také rychlý průlet moderními dějinami a možnost nazírat je z trochu jiného úhlu pohledu - vidět historii v očích těch, kdo se stali její součástí, i když jenom fiktivní. Kniha tak přináší ucelený obrázek nejen poutavého rodinného příběhu, ale také nás samých.
Doporučuji.

13 31.01.2021

Jakožto milovnice všeho francouzského jsem se bezhlavě zamilovala do půvabné obálky, a jakkoli je to odsouzeníhodné, přiznám se, že od té chvíle mi pramálo záleželo na tom, jaký příběh se pod ní ukrývá. Po přečtení komentářů zde na Databázi jsem od něj měla téměř nulová očekávání. I kdyby za nic nestál, koupě bych nelitovala. Nakonec jsem však byla docela příjemně překvapená...

Prvních sto stránek jsem byla přesvědčená, že se budu muset spokojit pouze s onou krásnou obálkou, ale jakmile děj dospěl k druhé části, zjistila jsem, že začínám zvědavě přemítat nad tím, co se stane dál. Ne že by se po dějové stránce jednalo o cokoli převratného - zakázaná láska, nemožnost proniknout do vyšší společenské vrstvy, pozlátko dobových konvencí, honosných rób a sálů, pod nimiž se skrývá nemravnost a zkaženost společnosti. Poslední z témat zde nebyla příliš do hloubky rozebraná, tvořila pouze jakousi dobovou kulisu pro něžný milostný příběh Émila a Cait, ale to mi vlastně ani tak nevadilo. Kdybych chtěla nahlédnout pod pokličku Paříže 19. století, sáhla bych po jednom z francouzských klasiků.

Myslím, že poměr pasáží o stavbě Eiffelovy věže a romantických chvilek byl vyvážen tak akorát, i když je pravda, že někdy mohla autorka ubrat od popisu výroby nýtů a jejich proměny ve známou dominantu současné i minulé Paříže. Líbilo se mi znázornění odmítavé atmosféry podnícené nejen stavbou věže, ale také inovacemi v uměleckém světě, jehož zástupce autorka neopomněla zmínit (Seraut, Debussy ❣️).
Vždycky se s radostí přenesu do slavné francouzské éry, která dala vzniknout tolika obdivuhodným uměleckým dílům, a střípky ze vzniku Eiffelovky spolu s milým romantickým příběhem pro mě v těchto letních dnech představovaly příjemné pohlazení mé čtenářské i umělecké duše, ačkoli některé scény možná byly trochu zbytečné.

DOPORUČUJI, PRO MILOVNÍKY PAŘÍŽE A MILOSTNÝCH ROMÁNŮ TO PRAVÉ OŘECHOVÉ :)

11 27.07.2020

Výjimečná kniha, neskutečný příběh, odzbrojující film a můj neskonalý obdiv k Josephovi a jeho bratrovi, že tak malí zvládli překonat tolik překážek a příkoří nespravedlivého života. Putování dvou bratrů po Paříži za účelem najít bezpečí kvůli svému původu, jehož význam jim stále uniká, je kouzelné, obdivuhodné a zároveň i trochu děsivé. Jo je skvělý vypravěč, jeho příběh je poutavý od začátku až do konce a ve čtenáři zanechá jakési pozitivní, až možná melancholické pocity, a to navzdory těžkému tématu války, jímž je kniha protkaná. Při čtení jsem měla dojem, jako by válka v příběhu sice tvořila samotnou základnu, ovšem častěji se terén děje od této základny svažoval, vzdaloval a vrstvil na sebe zážitky dvou malých chlapců, jejichž dětství jim umožňovalo vnímat i svět ve válce jako svět krásný a plný nadějí.
Na knihu budu ještě dlouho vzpomínat.

DOPORUČUJI VŠEM. Protože tenhle příběh je moc neuvěřitelný na to, aby se na něj zapomnělo.

11 01.08.2019

Právě jsem knihu dočetla, a jelikož ve mně víří milion dojmů, bude tento komentář možná trochu zmatený.

Sůl moře je výjimečným zážitkem, který by si měl každý prožít po svém. Neskutečně obdivuji Rutu Sepetysovou za to, kolik úsilí, času a odhodlání vynaložila na to, aby tato kniha mohla vzniknout. Poznámka autorky na konci mě přesvědčila o tom, že si její dílo skutečně zaslouží plný počet hvězdiček.

Kniha není žádným oddechovým čtením. Téma zkázy Wilhelma Gustloffa je opravdu velmi těžké a bolestné a příběh čtyř obyčejných lidí, kteří se na jeho palubě usilovně snaží najít bezpečí, dojemný a srdcervoucí. Konec jejich příběhu vám nepochybně zlomí srdce a donutí vás ochutnat sůl moře pramenící z vaší vlastní duše.

Kniha má i své nedostatky. Nenechte se odradit poněkud zdlouhavým začátkem a zmatkem, který ve vás vzbudí množství postav a rychlé střídání kapitol. Vydržte a sledujte boj Emilie, Joany, Floriana i nemožného Alfreda, jehož jsem nemohla k smrti vystát, s nepřízní osudu. Dokážou se vzepřít tomuto nevyzpytatelnému lovci?

O operaci Hannibal jsem před četbou této knihy neměla nejmenší ponětí. O to víc se mě dotklo, co všechno si během ní lidé museli zažít a kolik jich svou bitvu s osudem prohrálo.
Netušila jsem.
A teď mám pocit, jako by mi za nehty zůstala všechna sůl Baltského moře.
Rutě Sepetysové patří můj neskonalý obdiv.

,,Je nekonečně pošetilé se domnívat, že jsme mocnější než moře nebo nebe."

,,Jak se má člověk bránit proti zdlouhavému a nesnesitelnému utrpení způsobenému vědomím, že vás dřív či později přemůže moře?"

10 27.06.2018

Milá knížka plná romantiky a lásky, jež nikdy neumírá.

Příběh Stelly mě okouzlil a neskutečně mě oslovilo vše, čím si musela projít. Její láska k Danovi byla nádherně vykreslená v té nejkrásnější podobě, jakou láska může mít - hluboká, opětovaná, nezlomná a nezkrotná. Stellino nešťastné manželství se autorce povedlo ztvárnit dost věrohodně, především pak utlačování ženského pohlaví a závislost na rozhodnutí manžela. Tato skutečnost nepochybně přidává knížce na kvalitě.
Konec mě zasáhl, takové uzavření Stellina příběhu jsem vážně nečekala. Takže jedno velké plus je, že se nemusíte obávat přílišné předvídatelnosti...

Myslím, že by knížce neuškodilo, kdyby byla o pár stránek kratší. Mnohdy se děj moc táhl a čtení mě přestávalo bavit, hlavně od poloviny knihy dál. Taky mi vadilo, že otázka Jessina osudu byla vyřešena až ke konci, přišlo mi to zbytečně oddalované, nehledě na to, že na posledních pár stránkách se toho stalo hrozně moc.

Dopisy DOPORUČUJI všem milovníkům zamilovaných příběhů o bezmezné lásce, které vždy nekončí tak, jak by si hlavní hrdinové představovali...

,,Není to nakonec ta nejdůležitější věc? Vědět, že tě někdo miluje?"

10 31.05.2018

Na začátek bych chtěla zmínit, že jsem od knihy neměla vůbec žádná očekávání, obálka mě nezaujala a vlastně jsem se do čtení pustila jen proto, že mi knížka podezřele dlouho ležela na polici v knihovně. A asi už tušíte, že toho ani v nejmenším nelituji.

Jak popsat tuto výjimečnou knihu pomocí několika málo vět? Říct, že je to skvělý, čtivě napsaný psychologický román o etnicky smíšené rodině rozhodně nestačí. Je to ohromující sonda do jejího života, autorka se pokouší rozmotat spletitou pavučinu složitých vztahů mezi jednotlivými členy, čtenář se spolu s ní noří hluboko do minulosti, aby našel odpovědi na všechna proč a odhalil důvody, které zapříčinily chování každého hrdiny, které ač se zdá sebevíc sobecké a nelogické, nakonec má vždy nějaké opodstatnění, jak už to ostatně v životě bývá.

Pomocí Všeho, co jsme si nikdy neřekli nám autorka říká, že nic není tak prosté a jednoduché, jak se zprvu jeví, každý z nás má svá tajemství, která ovlivňují jeho život, své cíle a touhy, záleží akorát na tom, jak s nimi naloží.

Lydiin příběh poukazuje na chyby každého z nás, odráží v sobě krutou realitu, autorka nás ušetřila zbytečného přikrášlování a naservírovala nám všechny vady lidské společnosti jako na stříbrném podnose, až jsem měla pocit, že popisovala svůj vlastní život. A možná právě to zapříčinilo, že ve mně čtení vzbudilo tolik emocí, že jsem byla naštvaná a neustále nadávala hrdinům za vše, co si nikdy neřekli a co si nechali pro sebe.

Po dočtení si už jen říkám, jak si vůbec ještě můžu stěžovat na svůj život, na svou rodinu, když lidé umírají kvůli nevyřčeným touhám, když se trápí pro to, co nikdy nikomu neřekli a o čem jsou přesvědčeni, že je pravdou, i když to nikdy skutečně nezjistí, dokud se doopravdy nezeptají?

10 02.04.2018

Milá knížka s pořádnou dávkou humoru, protkaná existenciálně závažnými myšlenkami a úvahami jako noční obloha hvězdami.

Přestože čtenář už od začátku ví, že tyto hvězdy hlavním hrdinům prostě nepřejí, prožije spolu s nimi jejich malou věčnost a naprosto, bezhlavě a z celého svého srdce si je zamiluje.

Ačkoli se mi to podle popisu zprvu jevilo jako taková klasická červená knihovna okořeněná smutným koncem, už teď vím, že si tuhle výjimečnou knížku prostě musím zase někdy přečíst. Mám nutkavou potřebu ji znova otevřít na první stránce a číst a číst...

Přiznávám, četla jsem lepší.
Četla jsem mnohem více knih zabývajících se smrtelnými nemocemi.
Ano.
Ale tahle neodmyslitelně patří k těm nejlepším.
Nečekejte žádné hluboké myšlenky. Jenže to ani není třeba, protože vám to všechno vynahradí Greenův skvělý styl psaní, vtipný a pravdivý a okouzlí vás uvažování Hazel a Augusta, kteří sice nejsou žádní velcí inteligenti, ale berou život takový, jaký opravdu je, a nebojí se to říct nahlas.

,,Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní."
Jsem se svou volbou spokojená jako ty, Auguste. Váš příběh mě zranil, ale je to pro mě čest. A taky zodpovědnost.

10 29.12.2017

Já nevím. Ke Greenovi jsem vždycky přistupovala poněkud skepticky, všechny ty nálepky světových bestsellerů a rozporuplná chvála, ale zatím mě vždycky dostal. Až doposud...

Z Aljašky jsem mimořádně rozpačitá. Asi je na ní hodně znát, že se jedná o prvotinu. Neoslovila mě, nedotkla se mě, nevyvolala očekávané emoce... Nebyla vyloženě špatná, to rozhodně ne. Předtím plynula líně a nenuceně, potom se neklidně houpala na filozofických vlnách. Ale že by se přese mne převalilo ono zamýšlené tsunami emocí, to opravdu říct nemůžu.

Zpočátku jsem Milese chápala - nevýrazný klučina, který nemá žádné kamarády kromě knížek a zoufale touží po změně. Bavilo mě sledovat jeho nelehké začátky na internátní škole, navazování nových vztahů a postupnou proměnu. Ovšem nakonec jsem začala mít pocit, že z toho starého Milese nic nezbylo, že se z něj stal další klasický teenager, jehož životní náplní je porušování všech pravidel světa.

Mým hnacím motorem byla snaha zjistit, co se stalo mezi předtím a potom, čekala jsem, že v té chvíli Miles objeví své velké Možná, ale ve výsledku jsem byla jenom zklamaná. Zpětným pohledem zjišťuji, že zápletka nebyla nijak originální ani převratná, možná snad i trochu moc násilná. Poněkud detektivní a psychologická část potom se mi líbila mnohem více než předchozí, více se soustředila na pocity hlavních postav a jejich myšlenkové pochody, ale zklamalo mě, že vlastně k ničemu pořádnému nedošly. Konec mi připomněl ten náhlý zvrat, který se udál uprostřed, jako by autor už nechtěl dál pokračovat a vyřešil to podle mě poněkud nešťastně.

Jak říkám, nevím, co si vlastně mám myslet. Nejsem jako očarovaná, ale ani nijak zvlášť zklamaná. Příště se radši uchýlím k opětovnému čtení Hvězd a Želv...

9 30.08.2020

Spletitý román o složitosti lidského bytí, o touze po dokonalosti, o nesplněných snech, přáních a špatných rozhodnutích, jež formují život člověka. Stejně jako první román Celeste Ng jsou i Ohníčky sžírající psychologickou sondou do života jedné zdánlivě dokonalé rodiny, která vás ohromí svou čtivostí a při jejímž čtení až mrazí. Autorka zde bravurně líčí, jak křehký může být pečlivě vybudovaný život, jenž stojí na chatrných základech - nevyřčených slovech, tajemství a přetvářce, a zaměřuje se na značně kontroverzní otázky mateřství, na něž neexistuje správná odpověď.

„S pravidly je ta potíž, že předurčují, jakým způsobem se věci dělají správně a jakým špatně. Ve skutečnosti se přitom věci dělají zkrátka všelijak, žádná možnost není tak dočista špatná nebo dočista správná a s jistotou nepoznáte, na které straně této hranice se nacházíte.“

Fascinuje mě, jaký mají jednotlivé postavy a jejich charakteristiky přesah, jak se prolínají s reálným životem nás všech a poukazují na naše nedostatky, uhašené ohníčky, stále ještě doutnající, o nichž mnohdy ani sami nevíme.
Myslím, že mnozí z nás si rámují život vytyčenými pravidly, i když samozřejmě ne v takové míře, jako to dělají bezúhonní obyvatelé Shaker Heights, městečka, jež pravidly a jejich dodržováním přímo žije. Celeste Ng ve své knize poukazuje na to, jaké může mít takové stanovování hranic a mezí dopady - ničivé, ne nepřipomínající požáry, stravující naše duše, požáry deroucí se na povrch.
Je to fascinující, alarmující i děsivé zároveň. Komplikovaná pavučina tohoto příběhu vás nenechá spát, ale přesto si budete přát, aby to ještě neskončilo, a šetřit si těch posledních několik stránek na později, navzdory hlodavému nutkání číst a číst, dokud se nedoberete konce.

Miiny fotografie ve mně budou rezonovat ještě dlouho, stejně jako její nelehký osud a ohníčky, jejichž jiskřičky zasela nejen v obyvatelích Shaker Heights, ostrůvka (zdánlivého) klidu a harmonie vprostřed bouře okolního světa, ale také ve mně - a kdo jsem já? Osvobozený ptáček, nebo ta klec, která ho svazuje?

ROZHODNĚ DOPORUČUJI, POKUD OVŠEM NEMÁTE STRACH Z MENŠÍCH POŽÁRŮ...

9 27.07.2020

Osvětimská knihovnice - příběh o knihách a lidech, kteří v jejich útrobách hledali poslední zbytky své lidskosti. O lidech, jimž válečný vír sice zlomil křídla, ale nedokázal je připravit o jejich až nadpozemsky nezdolnou vnitřní sílu. O lidech žijících ve světě, kde se veškerá přání a naděje soustředila na jediné - touhu přežít, jež jim dodávala nebývalé odvahy činit věci na hraně našeho chápání. Touze přežít se podřizovalo vše. Vše, až na urputnou snahu hrstky vyvolených, jejichž přáním bylo jediné - zachovat tu špetku lidskosti, která ještě zbyla v popelavém světě plném nestvůr v lidské podobě. Byly poznamenané stejně jako lidské duše. Krvácející, bezbranné, naoko nepoužitelné a ztroskotané. Skrývaly však to největší nebezpečí, nejsilnější lidskou zbraň - vědomosti. Byly to knihy.

Můžete klidně namítat, že v tak bezútěšném prostředí, kde tak ukrutnou mocí vládly katastrofální podmínky a systematicky soustředěné zlo snad až ze samého podsvětí, byly knihy to poslední, co vyhladovělé lidské schránky potřebovaly. Možná ano. Několik stránek popsaného papíru v žádném případě nemohlo nahradit tolik potřebné jídlo. Mohlo však probudit k životu odhodlání, odhodlání dál žít. Ačkoli k přežití člověk potřebuje především ukojit základní biologické potřeby jako je hlad a žízeň, bez vytrvalosti a odhodlání se jeho šance na přežití razantně snižují.

Přežití. Nazýváme lidi, kteří se postavili na odpor nespravedlivému osudu, přeživší, jako by to bylo vše, co tyto lidi utváří. Přežili holocaust. Jak se tolik utrpení, bolesti a degradování na úroveň nejnižších možných tvorů může vlézt do dvou nicotných slov? Jak může ony přeživší charakterizovat to, že zůstali naživu, když mnozí z nich dokázali nemožné - našli v sobě tolik odhodlání a odvahy překlenout mosty minulosti a vybudovat si nový život? Když se jako Dita rozhodli, že svůj příběh vyšlou do světa jako děsivé varování před tím, čeho jsme my lidé vlastně schopni? A je to vůbec možné, vložit tolik nevyčíslitelné hrůzy do několika málo slov? A i kdyby, můžeme my, jakožto lidé, kteří nikdy nepoznali nic jiného než život v přepychu utvářený nekonečnými možnostmi moderního světa, vůbec pochopit, co to znamená, být přeživším?
Ne. Nemůžeme. Nehledě na to, kolik přečteme knih a zhlédneme filmů. Stále nemáme ponětí. Nepřestává nás překvapovat to, co bylo pro mnohé (pokud měli takzvané „štěstí“) po dlouhé roky každodenní realitou. Je však třeba si tuto noční můru přehrávat znova a znova. Osvětimská knihovnice je pouze další knihou, která nám toto umožňuje. A už jen proto je tak výjimečná.

Antonio Iturbe líčí příběh jako z jiného světa - uprostřed pekla samotní ďáblové vytvořili jakousi malou oázu, dá-li se to tak nazvat. Blok 31 s improvizovanou knihovnou pro desítky lidských životů skutečně představoval jejich soukromou oázu normálnosti, s občasnými záblesky štěstí v temných mračnech nekonečného strachu. Popravdě, bála jsem se pustit do čtení a dlouhou dobu jsem kolem knížky netknutě ležící na poličce obcházela jako kolem horké kaše, a to především proto, že autorem je novinář a já měla obavy, že jeho vyprávění bude syrové, věcné a bez příkras. A to opravdu bylo, do jisté míry. Jenže to mělo úplně opačný účinek, než jsem si myslela. Příběhu to dodalo na uvěřitelnosti a významu, a přitom to nijak neovlivnilo jeho čtivost a plynulost. Objektivní pohled bez špetky poetičnosti byl v tomto případě ideální volbou.

Na závěr jen dodám, že jsem notnou chvíli přemýšlela nad tím, zda je správné, že autor osudy skutečných lidí použil jako jakési stíny, jimž plné obrysy vtiskl až za pomoci oné „malty fikce“, a díky své představivosti jim vdechl úplně nový život, vystavěný sice na reálných základech, ale ubírající se vlastní cestou. Ptám se, zda je to fér vůči skutečné Ditě a její rodině, když se jimi autor „jenom“ inspiroval a při utváření jejich charakterů popustil uzdu své fantazii. Možná není v mých silách to posoudit. Chápu však, proč se autor rozhodl, že ne vše musí odpovídat skutečnosti. Chápu i to, že skutečná Dita může mít pocit, že nebylo řečeno vše nebo že něčeho bylo až příliš.
Nic to však nemění na tom, že Osvětimská knihovnice v sobě skrývá výjimečný příběh, jemuž by každý z nás měl věnovat pozornost.

„Kdykoli začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.“

9 19.06.2020

Velmi znepokojivý román. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaký přívlastek by se v souvislosti s touto knihou dal použít - srdcervoucí, dojemný, zdrcující, emocionálně nabitý, to je asi to, co by očekával každý čtenář, který by se odhodlal číst román s tematikou dárcovství orgánů. I já jsem předpokládala, že se bude jednat o drásající příběh plný emocí, na jehož konci budu nejspíš minimálně šokovaná. A ano, trochu šokovaná jsem byla, ale spíš tím, že jsem ani jedno z výše uvedeného nedostala. Jediné, co mi po dočtení zbylo, je jakási podivná prázdnota a znepokojení, jež ji skrz naskrz prostupuje.

Autor skvěle pracuje s lidskou psychikou, pamětí i myslí. Atmosféra románu je přinejmenším hodně tajemná, internátní škola na hony vzdálená od jakékoli civilizace, nic netušící děti s temným údělem, jejich umělecká aktivita a vlastně i jejich jména vytváří dojem, že tady něco nehraje. Kathy H., Tommy D., jaká jsou jejich příjmení? Proč tyto děti používají pouze iniciály svých příjmení, co to znamená? Nemají snad příjmení? A co jejich rodiče? Kde se ty děti vlastně vzaly? Nekonečné moře otázek, které si žádá okamžitou odpověď. Ta si ale dává hezky načas. A i když se v průběhu čtení vlastně všechno dozvíte, nejspíš to ve vás vyvolá jen ještě větší množství otázek jako ve mně. Ráda bych žila v domnění, že něco takového je naprosto nemožné, že se jedná o dokonalé sci-fi. Ale pořád je tu onen pocit znepokojení, který mi tiše našeptává něco, co nikdo z nás nechce slyšet...

Tento pocit znepokojení se táhne celou knihou jako stříbrná nit, která spojuje osudy všech postav. Čtenář ho cítí téměř neustále, už jen to, jak zpočátku vypadá vše naprosto nevinně a normálně, v něm vyvolává narůstající vlnu pochybností. Nedůvěřuje autorovi, a ačkoli tak nějak vlastně ví, k jakému konci kniha spěje, stejně ho i po dočtení pronásleduje sžíravý pocit, který se mu usadil v nitru, pocit, že mu autor nesdělil celou pravdu, že stále ještě něco nebylo vyřčeno, že tohle přece nemůže být všechno. Možná to zní děsivě, když vezmeme v potaz, na jaké téma se kniha soustředí. Už jen ta představa je sama o sobě dost děsivá, ale přesto jsem byla na konci stále jenom znepokojená. Možná za to může ona absence jakýchkoli emocí, které by donutily čtenáře litovat postavy románu, soucítit s nimi, jenže není s kým soucítit, protože postavy berou svůj osud jako životní úděl, jako něco, co se nedá nijak změnit, ani na to vlastně nepomýšlí, že by se mohli nějak oprostit od „poslání“, kterým je obdařila společnost. A možná právě v tom tkví síla knihy. V tom pocitu silného znepokojení, které ve čtenáři setrvá spoustu dní po jejím odložení a má možná mnohem hlubší účinky než jakýkoli útok na čtenářovy city. Znepokojení vám nedá spát. A zajistí tak, že na knihu jen tak nezapomenete.

PS: Film má mnohem odlišný dopad. Probudí ve vás nepřeberné množství emocí, ale nikdy se do vás tak hluboce neotiskne jako kniha. Nikdy nebudete na pochybách, zda se ještě jedná o fikci či ne. A ano, neznepokojí vás, nebo alespoň ne do takové míry, jako to zvládne autorovo pero.

9 06.05.2020

Příjemné čtení spíše oddechového charakteru.

První část knihy vyprávěnou z pohledu Sophie, která byla takovou zpestřující sondou do její minulosti, jsem si naprosto vychutnávala. Čtení mě bavilo, styl psaní byl lehký a děj pěkně plynul.
Druhá část knihy mě trochu zaskočila, autorka najednou přešla na vyprávění z pohledu třetí osoby, což mě mírně vyvedlo z míry. Z toho důvodu mi také nějakou dobu trvalo se opět ponořit do děje, ale naštěstí jsem si rychle zvykla.
Mé nadšení z knihy však asi v půlce trochu pominulo, zdlouhavé popisy mě začínaly nudit a k mému zklamání události nabraly spád až cca sto stránek před koncem. Z toho důvodu také podotýkám, že by vůbec neuškodilo, kdyby Jojo svůj román o nějakých sto stránek ochudila.

*** MENŠÍ SPOILER ***
Mám jednu osobní výhradu k závěru. Možná, že je chyba ve mně, ale ten přehnaně šťastný happy end mi byl až protivný. Dle mého názoru by bohatě stačilo všechno ukončit na stránce 386, kde se Liv dozví, že Sophie zemřela na španělskou chřipku v táboře a obraz jí byl Her Kommandantem ukraden. Myslím, že té Paulovy záchranné akce nás mohla autorka klidně ušetřit a pro Liv a Paula by to na straně 386 skončilo realistickým, uvěřitelným otevřeným koncem.
*** KONEC SPOILERU ***

Celkově knížku DOPORUČUJI, je vhodná hlavně pro líná letní odpoledne, kdy dokáže příjemně zpestřit den a posloužit jako účinná obrana proti nudě.

9 14.03.2018

Jako jedna z mála zdejších čtenářek jsem nikdy neviděla seriálové zpracování, dokonce jsem o něm a ani o knize samotné nikdy předtím neslyšela. Do ruky se mi dostala náhodou - zaujal mě poetický název a něžná obálka, jež mě spolu s popisem nalákala na milou romantickou letní četbu. Z toho, co jsem dostala, jsem poněkud rozpačitá, ale možná to bude tím, že se jedná o moji vůbec první rodinnou ságu...

Moje pocity z knihy se nedají shrnout do několika málo vět, neboť se měnily jako na houpačce, v závislosti na jednotlivých etapách života hlavních hrdinů. Začátek soustřeďující se na Meggiino dětství na odlehlé farmě na Novém Zélandu si mě získal nejen popisem složitých vztahů v rodině Clearyových (a vzrůstající touhou dozvědět se něco víc o Feeině minulosti), ale také příležitostí nahlédnout pod pokličku tehdejšího života obyčejných pracujících Australanů a dozvědět se něco více o uspořádání australské společnosti a rodiny. Ani život na Droghedě mi neupřel tu zvláštní radost pozorovat Meggiino dospívání a její vzájemné sbližování s Ralphem.

Co se týče jejich vztahu, byla to nepochybně jedna z nejromantičtějších lásek, jaké lze v knihách nalézt. Ničivá, svazující, balancující na tenké hranici s nenávistí. Přiznám se, že mě trochu zarážel onen osmnáctiletý věkový rozdíl, ale na tehdejší poměry to nejspíš bylo úplně normální. Ralph byl velmi rozporuplná postava, která se jen stěží dokázala vyznat v sobě samém, a jejími vnitřními bitvami autorka zaplnila opravdu mnoho stránek. Sledovat charakterové vývoje Meggie a Ralpha mě neskutečně bavilo, těšila jsem se na každé jejich další setkání po té, co se jejich životy začaly nezadržitelně vzdalovat.

A právě proti onomu vzdalování mám určité výhrady. Autorka jako by postupně upozaďovala příběh jejich mocné lásky a dávala příliš velký prostor vedlejším postavám. Některé pasáže mi navíc připadaly zbytečně moc popisné, ubírající knize na čtivosti. A to říkám jakožto milovnice dlouhých poetických líčení přírody, kterých jsem se však v knize postupem času až přesytila. Výhrady jsem měla taky proti pro mne osobně nezáživným detailům z australského válečného nasazení, které se ani nesnažily soustředit na Jimse a Patsyho, nýbrž na podrobný rozbor bojů v Africe.
Někomu to možná bude připadat jako příjemné zpestření té velké romance, ale já bych naopak upřednostnila, kdyby autorka přenechala více prostoru Ralphovi a Meggie.

Nelituji, že jsem si Ptáky v trní přečetla, ačkoli to není dokonalý román bez jediného nedostatku a koncem knížky děj pomalu upadá (ne že by osudy Megiiných dětí Danea a Justiny nebyly zajímavé, ale svým způsobem mi narušily dojem z milostného příběhu Ralpha a jejich matky), jedná se o kvalitní četbu plnou krásy, lásky, naplněných i nenaplněných tužeb, bolesti a trnů, jež si mnohdy sami zabodáváme do srdce s vědomím, že jednáme špatně. Nejedná se o žádnou pohádku, ale o realistickou kresbu života hrstky lidí, jež trpěli svými nedostatky a své štěstí vykoupili nesnesitelnou bolestí jako ti ptáci v trní...

8 25.08.2020