Kmotr99 komentáře u knih

Po zkušenostech s Nesnesitelnou lehkostí bytí jsem k Žertu zpočátku přistupoval trochu skepticky. Ano, i zde se našly chvíle, kdy mě Kunderův styl mírně iritoval, ale ke konci jsem knihu nemohl odložit - komplexnost a mnohovrstevnost příběhu (a šíře témat, ke kterým se Kundera na relativně malém prostoru skrze různorodou směsici postav s podobnými osudy, ale často jinými přístupy, dostává) mě jednoduše ohromila. Některé pasáže, které mi během četby přišly nudné a zbytečné, na konci najednou začaly dávat smysl. Vše se propojilo. (Včetně "přednášky" o folkloru, který v poslední kapitole hraje podstatnou roli; zároveň je nedílnou součástí Jaroslava, jehož postava je ke konci také důležitá) --- A přestože se díky pohledům zúčastněných mnohé vyjasní, jedno se nedozvíme: pohled samotné Lucie, kolem které zůstane závoj tajemství. A to je jenom dobře.

13 29.08.2017

Knížka působí banálně, i když vůbec banální není. Postava Cizince je totiž hrozně zajímavá. Kromě toho, také se mi líbila atmosféra koloniálního Alžíru, která na mě dýchala především z první části, kdy vede Marsault ještě obyčejný život.

4 16.07.2017

Hlavní hrdina povídky obývá jakési doupě, jehož budováním, hloubením spletitých chodeb, a zabezpečováním před nepřátelským okolním světem atd. strávil celý život. Se svým dílem je neustále nespokojen, různě jej přestavuje (či spíše nad přestavbou uvažuje), cítí se v něm zároveň bezpečný, zároveň jej doupě frustruje. Znervózňují ho různé zvuky a šumy, jejichž původ nezná, tu si myslí, že jde o malou neškodnou havěť, někdy má pocit, že je původcem šumu nebezpečné velké zvíře...

Abstraktní, tísnivé, těžko uchopitelné, jako ostatně každé Kafkovo dílo... ale Doupě mi v tomhle přišlo snad ještě horší (nebo lepší, záleží na vkusu) než ostatní věci, co jsem od FK přečetl, je to zkrátka ještě abstraktnější, ještě tísnivější a čtenář tak trochu neví, co by si s nekonečnými větami počal.

Čtení Kafky v němčině (nebo v mém případě spíše pokusu o to s pomocí bilngvního vydání), má alespoň jednu výhodu. I když vás Kafka může svým stylem občas štvát, ať už vám vadí odstavce bez konce nebo nejasný obsah, přinejmenším se zlepšíte v cizím jazyce... a ona ta němčina ke Kafkovi stejně patří!

1 08.07.2017

Klidně bych ubral na humoru. Smysl pro (sebe)ironii a sarkasmus s autorem sdílím, ale tady toho bylo příliš i na můj vkus (a některá přirovnání mi přišla až moc vycucaná z prstu).Tím jsem si ale dojem nenechal zkazit. Pozitivní nálada z toho přímo srší a víc než vtipy jsem ocenil různá zamyšlení, postřehy a praktické rady. Například návod na to, jak si zlepšit náladu, když je vám na pouti zrovna mizerně je myslím aplikovatelný univerzálně. Cestování miluju a Zibura je pro mě velkou inspirací.

12 05.07.2017

Nejprve se zmíním, že jsem četl v originále. Po přečtení 700+ stran v angličtině jsem na sebe byl docela hrdý... :) (Doporučuji všem, Steinbeckova angličtina není nijak složitá.) Jinak musím říct, že jde o velmi silnou knihu. Díky časovému rozpětí, které přeje vývoji postav a jejich sledování (a žití s nimi) po delší dobu, čtenář brzy s hrdiny knihy soucítí a oblíbí si je (aspoň některé). Po dočtení mi Lee, Sam Hamilton, Aron a Cal a další opravdu chyběli. Kromě toho ono časové rozpětí přináší ještě dva plusy: 1) představu o překotných změnách v životě Američanů na přelomu 19. a 20. století a hlavně 2) spoustu filozofických otázek, které přichází a odchází, jak se postavy mění, stárnou, a s tím se mění i jejich problémy a pohled na svět. Jediná výtka je, že mi některé postavy přišly až moc černobílé. Na obranu Steinbecka: Autor to ale v průběhu díla často nabourává (hlavně u Cala, ale v menší míře i u Kate) a hlavní poselství knihy, že si člověk může mezi dobrem a zlem vybrat ("timšel"), zůstává.

20 05.07.2017

(Spoilery) Místy mi to přišlo rozvleklejší, ale některé pasáže zase byly velmi silné. Například hádka mezi Gatsbym a Tomem před Daisy a pak především tragický konec. To, že za života tak oblíbenému Gatsbymu na pohřeb nepřijde skoro vůbec nikdo, tak nějak vypovídá o povrchnosti jeho rozmarného stylu života (a především pak lidí, kteří jeho "služeb" nezávazně využívali). Myslím, že tato krátká knížka je řazená mezi klasiku zaslouženě. PS: Čteno v originále.

5 03.07.2017

Po Hovorech k sobě jsem se pustil do další stoické klasiky. Čtení Epiktéta je mnohdy náročnější než než Marca Aurelia, ale čtenář si časem zvykne. Kapitoly jsou delší, ale rozhodně stejně (ne-li více) inspirativní. Hlavní Epiktétova teze (Jsou věci, které jsou v naší moci, a jsou věci, které nejsou v naší moci) vás bude provázet celou knihou, akorát v různých variacích a pro jiné situace nejrůznějších částí lidského života. Proto není třeba se čtením vůbec spěchat, já se knihou "prokousával" několik měsíců a snažil se vstřebat co nejvíc. Doporučuji!

1 13.06.2017

Forma nedokončeného "surového" románu mi nevyhovovala. Binet opakovaně tvrdí, že nechce zabředávat do fikce a tak zůstává jen u faktů, které všude možně vyčetl a doplňuje je svými názory a postřehy. Přitom mi spousta i dějových pasáží aspoň trochu smyšlená přišla a upřímně bych si raději přečetli normální fikci založenou na faktech než tento experiment. Fikce je snad přece založená na tom (aspoň ta historická), že nejde o detaily (co měl pořád s tou barvou mercedesu??? Jako by na tom nějak záleželo...), ale o vyjádření atmosféry a třeba vyzdvihnutí nějaké určité myšlenky nebo osobnosti.

HHhH je ve výsledku ne moc zajímavě napsaný základní přehled toho, co se událo okolo Heydricha a parašutistů (pro člověka, co k tomu viděl pár filmů a pamatuje si aspoň něco z hodin dějepisu to řekl bych nepřinese nic moc nového) s náhodnými postřehy autora. Ty mě iritovaly ze všeho nejvíc. Přišly mi hrozně umělé a Binetovi jsem autenticitu, která z toho má být cítit, vůbec nevěřil. Jeho až přehnaná adorace hrdinů a Prahy by mi jako Čechovi (když to navíc píše cizinec) měla být sympatická, ale mě spíše odpuzovala. K obdivu hrdinů stačí popsat jejich činy a netřeba stokrát stejnými slovy omílat jejich odvahu atd. A popisy Prahy mi občas přišly jako ta největší klišé z turistického letáku. Kdyby jenom to, Binet prolíná z válečnými událostmi i svůj osobní život což mi přijde nejen trochu neuctivé, ale hlavně zbytečné a nudné.

Co tedy mohu na knize ocenit je, že jsem si přeci jenom události druhé světové války připomněl a jistě se dozvěděl sem tam i něco nového. Snad autorovi i věřím upřímný zájem o věc. Bohužel mě ale v průběhu celé knihy nedovedl přesvědčit, že je dobrý spisovatel a že jeho kniha má nějakou přidanou hodnotu.

4 19.05.2017

I když jde o poměrně útlou knihu, je nesmírně bohatá a vztahy mezi jednotlivými postavami (vypravěčkami) by se daly dlouze rozebírat. Minimálně o nich během čtení i po něm dlouho přemýšlíte. Hůlová popisuje problém, který je hádám typický pro nespočet rozvojových zemí, které momentálně prožívají překotný vývoj. Rozdíl mezi tradiční způsobem života a životem ve městě je obrovský (zvlášť v rozlehlém Mongolsku). Jakmile se tam přestěhujete (jako hlavní hrdinka románu), velkoměsto vás polapí, rodině ze stepi se odcizíte a už není cesty zpět...
Autentická forma vyprávění plná mongolských výrazů to posouvá ještě o něco dál a kniha je tak opravdu jedinečným a nezapomenutelným zážitkem.

13 28.04.2017

Mile mne překvapila čtivost prvního řeckého dramatu, které jsem měl tu čest si přečíst. Co jsem pochopil z doslovu, dochovala se jen prostřední část trilogie o Prométheovi. Překladatel Ferdinand Stiebitz text opatřil krátkým prologem a epilogem, které nahrazují chybějící části a rámují tak celý příběh. Jeho ústředím je Prométheovo utrpení na Kavkaze a jeho dialogy s Íó a poslem bohů Hermem (dialog mezi ním a P. mi přišel vůbec nejlepší částí celé tragédie). Zkrátka příjemně strávená hodina a půl a aspoň jsem si zase oživil něco z řecké mytologie.

6 28.04.2017

Povídky Philipa Dicka jsou opravdu skutečně bizarní a jeho vize budoucnosti značně pochmurné a depresivní. Všechny v zásadě spojuje zajímavá a nevyčerpatelná otázka reality a věrohodnosti lidského vnímání světa. Nejlepší mi přišli spíš dějově jednodušší povídky zaobírající se jedním jasným problémem (Minority Report, Total Recall, Elektronický marvenec, Druhá série). Už méně se mi líbili některé překombinovanější příběhy, které se mi zdály ne příliš uvěřitelné a více "fiction" než "science".

1 28.04.2017

Škoda, že není tato kniha reportáží z prvorepublikové Podkarpatské Rusy vůbec známá. Olbracht totiž čtivě (četlo se mi lépe než jeho prózy Nikola Šuhaj a Golet v údolí) popisuje dost šílené poměry, neskutečnou bídu a složitou národnostní situaci v československé východní "kolonii".

1 10.04.2017

Kromě trochu protahované třetí části (básníkova povídka, připomnělo mi to závěr Války s mloky, který mi taky úplně neseděl...), která se mi jinak svou exotickou atmosférou taky líbila, to bylo příjemné čtení. Za hezký závěr s pointou a celkově netradiční styl a pohled nakonec maximální hodnocení (a maximální spokojenost!).

2 01.03.2017

Zakaria píše o postavení Spojených států v širším kontextu, věnuje se o vývoji evropské civilizace jako celku, o situaci ve dvou asijských velmocí Indie a Číny a řešením, jak se mají USA chovat v éře, kdy je zbytek světa na vzestupu.
Je znát, že byla kniha napsána již asi před 8 lety, což je v dnešním rychle se měnícím světě dost dlouhá doba, a spousta odhadů budoucího vývoje jsou chybné. Ale kdo by tehdy, na konci vláda George Bushe, předpovídal okupaci Krymu Ruskem nebo dokonce Brexit a teď aktuální vítězství Donalda Trumpa? Ale především právě díky širšímu kontextu je kniha poučná i teď na konci roku 2016.
A jak to bude vypadat za dalších 8 let, to si snad ani nikdo netroufá předpovídat...

12.11.2016

Je docela snadné říct si po dočtení této road-knihy říct, že to celé bylo o ničem, ale v mém případě šlo o inspirativní četbu. Atmosféra staré dobré těsně poválečné Ameriky neměla chybu. Bezstarostnost Sala, Deana a dalších můžeme na jednu stranu odsoudit (a taky se jim do určité míry vymstila), na druhou stranu je jejich schopnost užívat si a žít jen přítomností něco, co nedovedu a co jim tak trochu skrytě závidím. Svoboda z toho úplně sálá, že bych se taky nejradši na všechno vykašlal a vydal se, je jedno kam, prostě na cestu.

6 05.11.2016

Nesnesitelná lehkost čtení. Kunderův styl psaní a všudypřítomné filosofické žvásty mne (hlavně zpočátku) iritovaly, ale jak jsem se blížil ke konci, bylo to čím dál lepší (s výjimkou patetického závěru se psem). A hlavně - ať už píše Kundera jakkoliv, je to zatraceně čtivé.

4 12.10.2016

Applebaumová představuje jednotlivá zapomenutá místa kdesi mezi Polskem a Ruskem, o kterých jste asi nikdy neslyšeli, a to formou čtivých mini-reportáží a stručným shrnutím historie regionů mezi Baltským a Černým mořem. Je poučné podívat se na dějiny (nejen) 20. století z jiné než "naší" (středo až západoevropské) optiky.
Posunutí sovětsko-polské hranice po druhé světové válce o zhruba 200 kilometrů na západ v celé své šíři (litevský Vilnius, běloruský Brest, ukrajinský Lvov byla polská města; Minsk bylo skoro pohraniční město pár kilometrů od polské hranice, atd.) bereme jako jeden z vedlejších, pro nás nepodstatných důsledků poslední světové války, ale (zvlášť když k tomu přidáme téměř kompletní vyvraždění početné židovské komunity) po roce 1945 v tomto podivném pohraničním území nezůstal kámen na kameni. Kdysi multikulturní a pestré pohraničí ztratilo svou tvář.
Číst o osudech místních obyvatel nebo si jen představit šeď a zoufalství, jaké popisuje Applebaumová je... smutné. Dějiny naší krásné střední Evropy jsou ve srovnání s divokým bezmocným východem ještě úplný med, klídek, pohoda... Depresivní a inspirativní čtení. Nezbývá než doufat, že se tamní situace za uplynulé čtvrtstoletí zlepšila a že obyvatelé těch zapadlých městeček a ponurých měst našli novou nebo dávno ztracenou identitu.

8 12.09.2016

Wow! Ani bych neřekl, že to bylo napsáno už na konci 19. století. Mně přišla kniha nesmírně moderní. A tehdy to musela být teprve bomba! Skvěle vykreslená psychologie hlavního hrdiny, (skvěle) šílený cynismus Henryho, zajímavé myšlenky a šokující silná pointa. A to vše na necelých 200 stranách.

11 11.01.2016

Beznaděj a absurdita. Tato dvě slova snad nejlépe vyjadřují můj pocit z knihy. Celou knihu provází velice tajuplná atmosféra. Ve vsi, kam K. dorazil, nemůžete věřit ničemu a nikomu. Je to vskutku podivná místo. Místo, kde vás a vaši rodinu vyloučí na okraj společnosti, jen když se ohradíte vulgárnímu dopisu úředníka; kde sluhové mají větší privilegia než úředníci; kde je starosta jen směšnou figurkou; a kde se vrchní úředník odmítá zaobírat protokoly.

(následující odstavec může obsahovat spoilery a jde pouze o mou interpretaci díla, potřeboval bych si to přečíst ještě aspoň jednou, abych v tom měl víc jasno)
Kafka opravdu trefně popisuje totalitní společnost (kterou sám nezažil), ale i byrokracii samu o sobě. Každý má ve společnosti jasně dané místo a post na pomyslné hierarchickém žebříčku. Je také striktně rozdělená na "ty nahoře" a "ty dole". Někteří s úředníky spolupracují (kolaborují), např. Frída nebo hostinská, rádi by spolupracovali a měli se lépe, např. Pepina a pak na "disent", lidi na okraji společnosti, např. Olžina rodina (i když i ti se snaží o lepší postavení). Hned po několika stranách je čtenáři jasné, jak absurdní a přesložitý tento systém je, ale funguje, a to na základě strachu a touze po vyšší pozici v hierarchii. Opravdu se nedá věřit vůbec nikomu (nikdo neví, jak jednotlivý úředníci vůbec vypadají a prý mění podoby apd.) a je na čtenáři, zda bude stát na na straně Olgy, Frídy nebo Pepiny (nevím jak vám, ale mě to jasné nebylo). Každopádně, obyvatel vsi se v systému orientuje stejně mizerně jako K., akorát je mnohem lhostejnější a pasivnější. A K. se zdá ke konci knihy také mnohem ledabylejší (viz např. únava při výslechu v noci v hostinci).

Ještě ke Kafkově stylu: je nepřístupný stejně jako Zámek - dlouhé odstavce a komplikovaná souvětí se čtou ztěžka, a i proto musím hvězdičku ubrat... i když svým způsobem atmosféru beznaděje ještě lépe vykresluje.

6 03.01.2016

První částí knihy jsem byl opravdu nadšen. Je mnohem víc dějová a navíc opravdu vtipná. Každá kapitola by mohla fungovat jako samostatná povídka (ano, stylem mi to připomínalo Povídky z jedné a druhé kapsy), bez celé té velké pointy. Geniální byla čecho-angličtina kapitána Van Tocha i pasáž s hollywoodskou herečkou. Hlavně druhá, ale i třetí část se zaměřuje více na celek a sestává z popisu událostí po celosvětovém rozšíření mloků. Naštěstí to není tak nezáživné, díky Čapkově nadhledu a umu kombinovat různé styly vyprávění. V kontrastu s vtipnější a dle mého názoru konzistentnější první třetinou ale zbytek knihy mírně pokulhává. Osvěžující jsou pasáže s panem Povondrou (zvlášť ta poslední, kdy se z Vltavy vynořil mlok) a "dialog" mezi autorem a pisatelem.

7 21.11.2015