Kmotr99 komentáře u knih

Během čtení jsem si uvědomil, že existencialismus nezačíná někde u Kafky, ale Eposem o Gilgamešovi. Ale tady, na počátku dějin, v mnohem surovější, a dalo by se říct opravdovější podobě. Přátelství, strach ze smrti, touha, aby tu po nás něco zůstalo... změnilo se za ty tisíce let něco?
***
Teď utíkám daleko na step.
Jak jen mám mlčet? Jak jen mohu být tiše?
Přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil.
Enkidu, přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil.
Mám snad i já jako on ulehnout
a nevstat na věky věků?

14 08.05.2018

Nepatřím mezi velké fanoušky sci-fi, ale pár klasik žánru od Asimova, Clarka nebo Dicka jsem přečetl. Za to na poli vědy a technologií jsem laikem až ignorantem. A v tom podle mě tkví můj hlavní problém s Problémem (haha) tří těles. Měl jsem pocit, že se Liou Cch'-sin v první řadě vyžívá ve svých teoriích a vizích, a literatura (a věci jako psychologie postav) u něj jsou na vedlejší koleji. Zkrátka - popisné vědecké pasáže jsem nebyl schopen vstřebat a celé mi to navíc nepřišlo zrovna dvakrát uvěřitelné. Nakolik je to vina českého překladu z překladu, je samozřejmě otázka.

7 05.05.2018

Kniha se četla sama, ale týden po přečtení nadšení jaksi vyprchalo. Mám takový těžko definovatelný dojem, jako by Hájíček jen klouzal po povrchu a na dřeň se nedostal. Za pozornost ale Dešťová hůl přesto myslím stojí.

7 05.05.2018

Všichni tu píšou o nevhodnosti knihy jako povinné četbě na prvním stupni základní školy. To rád doložím autentickým "verdiktem" mého mladšího já ze čtenářského deníku v páté třídě, kdy jsem s velikou nechutí nakonec celou Babičku přeci jenom přečetl (pravopisné "zvláštnosti" jsem zachoval):

"Kniha se mi moc nelíbí. Nemá žádný souvislí děj. Je ale zajímavé se dozvědět, jak lidé dříve žili, jaké měli zvyky atd. (hodnocení 1,5 bodu z 5)"
*
Jeden můj učitel říká, že čím je člověk starší, tím je Babička lepší a mám mu víc co říct. Po druhém přečtení mu musím dát za pravdu. Byl jsem až překvapen, jak automaticky mi jednotlivé obrazy naskakovaly zpět, jako bych knihu četl včera. Jinak to ale tentokrát bylo vážně o něčem jiném. Třeba smrt člověk v deseti ještě moc nebere vážně (nebo aspoň já, šťastlivec?, to tak měl), zato dnes mě konec fakt dojal. Uvědomil jsem si, o jak citlivé, a zároveň chytře vystavěné dílo jde. Za na první pohled poklidným plynutím ročních dob a různých tradic se skrývá spousta nešťastných osudů a tragédií. Vůbec nejvíce mne zasáhlo vyprávění babičky, které se prolíná celým příběhem, mimo jiné o smrti manžela Jiřího a putování s dětmi domů.
*
Božena Němcová psala Babičku jako únik z kruté reality. Stejně jako ona v částečně fiktivním světě Starého bělidla a "údolíčka" nacházela klid, může i dnešnímu čtenáři Babička nabídnout podobný "únik" z každodenních strastí. Když se čtenář pokusí naladit se na poetiku, na kterou nejsme úplně zvyklí, na pomalý život na vsi. Nemusím to být jednoduché, ale myslím, že to stojí za to.
*
PS: Kam (a jestli vůbec?) tedy Babičku v rámci povinné četby zařadit? Na prvním stupni valnou většinu čtenářů odradí a na střední... Nejsou přeci jen kvanta skvělých knihy, které jsou pro dospívající relevantnější a zajímavější? A má povinná četba jako taková vůbec smysl? A co na to Jan Tleskač?

24 05.05.2018

Přečíst Dekameron stylově za deset dní jsem nebyl schopen ani náhodou. Už chyběl kousek, ale vlastně jsem to po dvou měsících zbaběle na konci devátého dne vzdal. Zkrátka toho na mě bylo moc a začal mě zžírat pocit, kolik skvělých knih jsem mohl místo Dekameronu přečíst. Povídky se přeci jenom dost často opakují. Boccacciův styl psaní mi přišel strohý, pouze opisující události bez popisu atmosféry a větších detailů (je to z úplně jiné doby, já vím...), byť nepopírám, že místy opravdu vtipný i čtivý. Nejslabší byly povídky, kdy se vyžívá v popisu zmatečného, trochu odysseovského cestování z místa na místo po Středomoří. Naopak zábavné byly většinou historky o hříšných mniších a jeptiškách, i některé klasické o lásce, které ostatní nepřejí, nebo o nevěře.
Pokud si chcete udělat o Dekameronu obrázek i bez čtení, doporučuji Pasoliniho film, který skoro slovo od slova zpracovává ty lepší z povídek s řekl bych odpovídající pozdně středověkou atmosférou.
Nakonec podepisuji Boxasův názor... kdybych neměl před maturitou, dám Dekameronu nikoliv deset, ale sto dní. A nebo mu dám čas zkrátka kdykoliv, kdy na praotce lehkovážné literatury dostanu chuť.

10 23.04.2018

(Čteno v aj) První setkání s Bukowským. Psáno jednoduchou angličtinou, význam velkého množství hovorových slagových slov lze lehce odvodit z kontextu. Zpočátku mi autorův styl přišel natolik čtivý, až jsem měl dojem, že jen tak klouže po povrchu a k ničemu pořádnému se nedostane. Ale čím déle jsem Šunkový nářez četl, tím lepší mi to přišlo. Henryho misantropie mi byla svým způsobem sympatická. Nakonec mi nijak zvlášť nevadila ani absence jakékoliv pointy.
Přesto si myslím, že číst to dřív, tak v patnácti, zážitek z četby bych měl mnohem větší a Bukowski by mi měl víc co nabídnout.

7 18.04.2018

Po chvíli jsem se rozhodl, že tu smažu hodnocení, s poezií mám víc než malou zkušenost a na hodnocení Bolesti si nepřipadám zdaleka kvalifikovaně. Pár poznámek si snad můžu dovolit: název sbírky nemůže být výmluvnější. Šílená doba, kdy básně vznikaly, je opravdu hodně znát. Některé básně byly opravdu těžko uchopitelné (protikladná tvrzení, cizí slova...), krátká zamyšlení, jejichž smysl mi často unikal; rozhodně bylo třeba si každou z nich přečíst několikrát. Občas jsem se na Holana vůbec nemohl naladit a verše jsem rychle proletěl, a sem tam si označil báseň, která mne zaujala. Třeba tato (Za noci):

Ta krásná amrhélová alej, kterou teď kráčí sedlák,
mající půl kopy raků v pytli,
je pro něho prosvícena
polucí mléčné dráhy peněžitou...

Někdo jiný jde současně pustou cestou úvozovou,
a třebaže je měsíc ve staře,
octne se brzy pod pahorkem a řekne si:
"Už málokde uvidíme Kalvárii se třemi kříži.
Bývá to už jen jeden kříž s Pánem Kristen,
neboť ty dva lotry po jeho stranách
zastanou kteříkoli dva z nás..."

Být z Brna, bylo by to určitě na pět hvězd. Dívat se na město optikou Ivana Blatného, vše je hned zajímavější. I cesta na tramvaj může být takovou "melancholickou procházkou." Čím dál od centra, tím lépe. Jenom... verše mi přišly trochu divně nasázeny (měl jsem k dispozici vydání z roku 1990), že jsem nevěděl, kdy končí jedna a kdy začíná druhá báseň (nejsou pojmenované). Pěkné černobílé ilustrace to ale bohatě vynahradily.

5 25.03.2018

Události posledních měsíců, kdy u nás (a ostatně zdaleka ne jen u nás) pochybné politické síly vylézají na povrch a derou se k moci, mě donutily sáhnout po Moci bezmocných. V její polovině jsem s esejí trošku bojoval, ale posledních pár kapitol včetně závěru mě ohromilo. Na to, že bylo dílo napsané rok po Chartě 77 a popisuje fenomén, který už (aspoň u nás) neexistuje, jde o překvapivě čerstvou, troufám si říct nadčasovou věc. I kritika západní demokracie, vyprázdnění masových politických stran byla velice prozíravá (a dnešek Havlovy předpovědi víc než potvrzuje) a je důkazem autorova bystrého a kritického úsudku. Život v pravdě a smysluplnost konání drobných věcí, na které máme, jsou zase aplikovatelné do každodenního života.
Až zas narazím na někoho, kdo bude tvrdit, že to prezidentování na Havla jen tak mimochodem "spadlo", ničím si ho nezasloužil, že to byl ochlasta a já nevím co všechno, Moc bezmocných mu s radostí omlátím o hlavu.

11 19.03.2018

K poezii mě to nikdy moc netáhlo, ale Trakl a expresionisté mi z nějakého důvodu z hodin literatury utkvěli a od začátku bylo jasné, že si od nich budu muset něco přečíst.
Náhodou jsem v knihovně narazil na malinkou žlutou knížečku Fünfzige Gedichte, výbor 50 básní v originále, a zároveň na tento Reynkův překlad. Všiml jsem si , že Reynek některé vyloženě expresivní výrazy trochu zmírňuje... a němčina je prostě němčina. Díky tomu, že Traklova básnická slovní zásoba není moc bohatá (dalo by se říct, že je každá báseň variace na totéž téma), není tak náročná pro relativního začátečníka s němčinou, protože se některá netypická slova pořád opakují (namátkou: Antlitz, verfallen, neigen, Amsel, Schweigen, Kastanien, Hirt,...).
Přesto, nebo možná proto ve mně Traklova poezie zanechala silný dojem. A naučil jsem se x německých výrazů pro různé druhy ptáků a rostlin.

3 18.03.2018

Četl jsem v angličtině. Nevím, jaký vliv to má na dojem z knihy, nicméně jsem o Americké tvrdé škole a Phillu Marlowovi hodně slyšel a na knihu se dost těšil. A byl jsem trochu zklamán, zejména koncem knihy, který se na můj vkus odehrál příliš rychle a zmatečně. Marlowe mi i tak celkem přirostl k srdci a nad ním a celým žánrem rozhodně nelámu hůl, a časem si něco dalšího rád přečtu.

1 18.03.2018

Literárně-historickou hodnotu dramatu nemůžu popřít, toto drama mě ale otravovalo. Nejvíce jeho postavy. Absurdno mám rád, ale v rámci nějakých skutečných/neabsurdních situací. A ne takhle (podle mě) samoúčelně. Absurdno pro absurdno.

4 18.03.2018

Pro pochopení situace v Rusku naprosto zásadní kniha. Alexijevičová a šílené výpovědi jejích "hrdinů" mi dost otevřely oči. Jejich příběhy tvoří různorodou směsici, mozaiku smutku, deprese, zmaru. Nostalgii mnohých z nich po Sovětském svazu (přestože měli třeba dědečka v gulagu!!!) díky Době z druhé ruky najednou tak nějak dovedu více pochopit. *** Ale vlastně ne... nebudu tu předstírat, že něco chápu. Naopak nechápu nic... nechápu, jak je možné, že se ve 20., natožpak ještě i ve 21. století mohly dít takové věci. A že se ještě pořád dějou.

13 18.03.2018

Stručný přehled ruských dějin, a o to nejen těch náboženských. Do dějin východoevropského myšlení se totiž promítají i dějiny celkové a naopak. Díky zasazení do širších souvislostí si lze vše poměrně dobře představit a zasadit do evropského kontextu. Navíc slouží i jako rozcestník, inspirace k zajímavým dílům ruských (východoslovanských) autorů.

4 18.03.2018

...(aj)

3 13.02.2018

Můj první McBain. Oddechová detektivka jako stvořená pro "zahřátí" uprostřed zimy, navíc vítaná změna po řadě náročnějších knih; při čtení jsem nemusel tolik přemýšlet, byť jsem četl v angličtině. Příběh mě bavil, škoda příliš náhlého konce. Do 87. revíru se určitě hodlám časem vrátit. (aj)

5 06.02.2018

Bylo fajn zjistit, že klasická ruská literatura není jen Dostojevský. Že může být odlehčená, zdánlivě bez velkých zvratů a emocí a bez desítek postav, ve kterých se nedá orientovat. Přesto všechno je Oblomov pořád kniha bohatá na myšlenky a rozhodně ne nudná. Myslím, že zápas mezi "štolcem" a "oblomovem" v nás probíhá každý den. Aspoň já to taky cítím. Oblomova můžeme litovat a můžeme jím opovrhovat, ale upřímně, kdo z vás by nechtěl žít takový život, o jakém se Oblomovovi zdá na konci první části...

5 17.01.2018

Zibura si mě konečně získal. A přitom mám dojem, že píše pořád skoro stejně. Svůj specifický styl ale dotáhl k dokonalosti - ubral na humoru (mírně, ale je to znát), přidal více lyrických popisů krajiny a popisů reálií (myslím, že se díky němu spousta lidí dozví o Arménské genocidě a konfliktu v Náhorním Karabachu, což je určitě záslužné), a přitom středobodem jeho vyprávění jsou stále lidé, které na cestách potkává. Na rozdíl od Jeruzaléma a Nepálu kniha mnohem lépe plynula a já si ji naopak užíval čím dál tím víc s každou přečtenou stranou. Zdá se mi, že tentokrát vybíral autor pasáže mnohem pečlivěji, a každá stojí za to.
Přesto mám tušení, že lví podíl na atraktivitě knihy má Kavkaz samotný. Sám jsem měl možnost dvakrát navštívit Gruzii (a nevylučuji, že se mi kniha tolik líbila právě proto), dokonce pár stejných míst jako Zibura, a můžu podepsat skoro všechno, co napsal. Navíc díky ruštině a družnosti místních je mnohem snazší s nimi něco pořádného zažít a něco se o nich dozvědět, což třeba v takovém Turecku nebo Číně tak snadné nebylo a na předchozí knize se to podepsalo. Střídání způsobů dopravy pestrosti knihy také napomohlo.
Ve výsledku asi nejvíce oceňuji humanismus a upřímnost. Neznám moc knih, které by zaujaly mladého zcestovalého studenta stejně jako jeho babičku. Nevím, jak to Zibura dělá, ale dělá to zatraceně dobře.

9 07.12.2017

Snad děsivější než všechny krutosti kárného tábora na Sibiři je, jak byl s jeho fungováním Ivan Děnisovič smířen. Forma popisu jednoho obyčejného dne, který hlavní postava dokonce považuje za šťastný, pomáhá aspoň trochu přiblížit režim, jaký v gulazích panoval. Vyprávění se proto může zdát trochu pomalé bez velkých zvratů. Zdánlivě banální činnosti, jako je obědvání jsou rozepsány na několik stránek. Čtenář si díky tomu uvědomí, jaký význam v životě trestance mělo těch pár minut klidu a jedna miska vlažné šlichty. O to větší radost pak máte, když si na samém konci dne spoluvězni rozdělí cukroví, salám a další vymoženosti, které dostal jeden z nich v balíčku z domova.

10 17.11.2017

Letošní letní prázdniny jsem začal i ukončil ve společnosti Zibury. Na začátku července jsem si přečetl "40 dní pěšky do Jeruzaléma". Kniha mě nadchla a motivovala k cestě, kterou jsem v průběhu prázdnin podnikl. Letní sezónu jsem pro změbnu zakončil druhou knihou autora, která mě až na perfektní grafické zpracování už tolik nenadchla (a taky mě teď už nečeká nic jiného než školní rok...).

Autora nadále považuji za sympatickou a inspirativní osobnost a jeho přístup k cestování i životní filozofii obdivuji. Ale myslím si, že jeho styl (který mu neberu) stejně sedí více ke krátkým facebookovým statusům nebo přednáškám než k plnohodnotné knize. Vtipy jsou stále stejně četné (na můj vkus jich je až moc) a bohužel stejně blbé a křečovité (většinou). Některé epizody tak bohužel působí dost nevěrohodně až smyšleně.

To jsem ovšem tak nějak očekával, největší problém jsem měl s monotónností knihy. Ruku na srdce, ono je to chození, setkávání s místními a hledání noclehu opravdu pořád dokola. Zvlášť patrné to bylo v případě Číny, kdy se to slovy jako "kamion", "čaj", "překladač" nebo "déšť" jen hemžilo, a to od začátku do konce. Vlastně to Ziburovi ani nemůžu mít za zlé. Z mé vlastní (malé) cestovatelské zkušenosti vím, že člověk o svých zážitcích hrozně rád vypráví, ale zážitky jiných ho zpravidla nudí. Je to pochopitelné, intenzivní vjem prostě NELZE jakkoliv předat člověku, který na daném místě v danou chvíli nebyl, ať už slovy, fotkou nebo na papíře. Když někomu o věcech, co jsem zažil, vyprávím, často mě až zaráží a trápí, jak špatně se mi hledají ta správná slova a jak zoufale celou skutečnost zkresluji. Jinak to ale prostě nejde. Nakonec jsem byl i za ten humor celkem rád. Také si myslím, že kdyby šlo o kulturně bližší destinaci, kde by se dalo aspoň trochu domluvit, zajímavých zážitků by bylo také víc.

Celkově jde o příjemnou knihu, které ale chybí nadšení, které jsem z první knihy tak intenzivně cítil, a která se taky trochu opakuje. Upřímně doufám, že třetí kniha, pro změnu z Kavkazu, bude o dost lepší. Už teď se těším, jak si jí ukrátím dlouhou chvíli uprostřed zimy, a budu se těšit na další dobrodružství, které hodlám podniknout.

11 07.09.2017