kattyV komentáře u knih

Jedním slovem, skvělé. Po menším zklamání z Hotýlku jsem opět našeno, podobně jako z Hany, těžko říct, která kniha se mi líbila více.
Mimo jiné obdivuji autorčinu "práci s tajemstvím". Celkem brzy vytušíme, že s Blankou se "cosi" stalo. Ale co přesně? Touha rozlousknout ten oříšek nás žene knihou dopředu. Podobné je to s tím, že Bohdana opakovaně konstatuje, že je "divná". No dobře, říkáme si, ale v čem ta divnost vězí?
Líbí se mi i ten pohled z obou stran. Kdybych Svatopluka znala jen jako otce Bohdany, nesnášela bych ho, tím, že ho znám i jako kluka a muže, je mi ho líto.

13 27.09.2019

Opravdu výborný cyklus, který vás provede celými českými dějinami. Bohužel nemám všechny díly, ale plánuji, že si je časem postupně doplním. Autor není povoláním historik, ale možná právě proto píše tak, jak to chceme číst. V každém případě, to, že historik není se neprojevuje tím, že by text nebyl historicky přesný, projevuje se to tím, že se dozvídáme věci, které nám připadají zajímavé.
Kniha je doplněna řadou ilustrací a věnuje se nejen významným historickým událostem, dozvíme se i to, jak se lidé v dané době oblékali, jak bydleli, co jedli, čím obdělávali svá políčka... prostě, jak žili.

V tomto díle, který začne u neandrtálců a skončí na konci 12. století se dozvíme mimo jiné třeba to, že Boleslav I. se nazýval Ukrutný, protože zavraždil svého bratra Václava (řečeného Svatý). To zní vcelku logicky, až na to, že kdoví, jestli to byla pravda. Jeho syn Boleslav II. je známý jako Pobožný byl tak pobožný a křesťansky založený, že nechal vyvraždit Slavníkovce. Roztomilý to člověk, ne?

13 08.03.2013

Občas mne dost štve obecný názor na Rosamundu Pilcherovou jako autorku připitomělých zamilovaných knih. No dobře, dost jejich románů takových je. I když si myslím, že autorce ještě více uškodilo filmové zpracování jejich knih, protože to je vážně k nekoukání. Když tedy pominu krásnou přírodu. ALE... pár jejich knih mám opravdu ráda a čtu je pořád dokola - Hledači mušlí, Září, Zimní slunovrat, kniha povídek Modrá ložnice a... Návrat domů. Ta kniha má kouzlo a atmosféru. Moc bych si přála potkat Juditu i její přátele.
Myslím si, že nemohu souhlasit s názorem MyMillie. Mě spousta věci překvapila. V první řadě anglický způsob života v první polovině dvacátého století - otec, zaměstnanec velké firmy žije v koloniích. Rodina je tam s ním do okamžiku, kdy se má narodit druhá dcera. Pak se matka se starší dívkou vrací do Anglie, tam porodí a za manželem se vrací až po čtyřech letech. Starší dceru Juditu, hlavní hrdinku knihy, nechává ve škole v Anglii. Tady příběh začíná. Juditě je čtrnáct a čekají ji nejméně čtyři roky bez rodiny... nepřipadá vám to zvláštní a pro naši mentalitu nepochopitelné? Ani další děj se podle mého neodvíjí tak docela očekávaně. I když samozřejmě, co se asi tak může dít, že? Judita chodí do školy, spřátelí se s jednou svou spolužačkou... dívky dorůstají, přichází první lásky... a válka. Ale dočkáme se i některých překvapení. A hlavně, o ději ta kniha moc není. Spíše o atmosféře, pocitech. Když ji čtu, úplně vidím krásný dům Juditiny kamarádky, divoké mořské pobřeží, Cornwall... nebo obrazy, které maluje jedna z postav románu.

12 14.02.2013

Příběh bez jediného slova a přesto s tolika významy. Užívala jsem si každou stranu, každý obrázek, každý detail. Myslím, že s ní strávím ještě mnohé chvíle, kdy budu uchváceně hledat všechny významy, které se v knize skrývají.

11 26.11.2016

Follett opravdu dokáže strhnout a současně přimět k zamyšlení. Mne konkrétně v otázce toho, jak velkou roli sehrála první světová válka (a nepochybně i ta druhá, ale k to mu se dostaneme až v příštím díle) v oblasti sociální. Je to možná smutné, paradoxní nebo nevím co ještě, ale faktem je, že právě to, že muži byli na frontě a ženy se musely starat samy o sebe, o rodinu a nakonec i o svou zemi, přispělo k tomu, že mohly být uznány za mužům rovné. A nakonec i jiné nerovnovážné oblasti to mělo svůj význam - to, že se člověk narodil jako syn horníka přestalo znamenat, že je odsouzen k tomu fárat až do smrti. Schopný člověk najednou dostane svou příležitost. Škoda jen, že se to časem přehouplo do pozice, že dělník je více než "odporný" aristokrat nebo "hnusný" buržoust. Ale asi to tak musí být, že chvilku trvá, než se nám to ustálí v rovnovážné poloze.
No, ale to byla vlastně jen vedlejší myšlenka. Důležitý je vhled do prvních dvaceti let 20. století. O růstu a zrání mnohých postav. O tom, jak se dějinné události podepisují na jejich osudech i charakterech, ať už v dobrém, či zlém. O tom, jak "slepota" politiků na všech stranách vede k přesvědčení, že moje pravda je lepší než pravda těch druhých ak mému údivu nad tím, jak jsou strašně překvapení, že si ta druhá strana myslí něco jiného. Nad neschopností se domluvit. Nad tím, jak z dnešního pohledu jasně vidíme, jak byly uspořádáním po 1. světové válce solidně založeny kořeny té druhé.

9 17.06.2013

Kniha, u které mi hlavní hrdina na začátku neskutečně lezl na nervy, abych si ho postupně zamilovala. Kniha, u které jsme se smála i brečela, ale více smála. Kniha o tom, že každý potřebujeme, aby nás někdo uznával a měl rád. I když se tváříme, že nám na tom ani za mák nezáleží.

8 01.10.2017

Stejně zábavné jako Proč bychom se netopili. Směji se tomu už spoustu let, jen mne trochu děsí, že čas dědobabky se pomalu, ale nezadržitelně blíží.

8 18.02.2013

"Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“
Těmito slovy kniha začíná. A něco opravdu je zatraceně v nepořádku. Hlavní hrdina románu zmešká konec světa čirou náhodou. Právě tak jako všichni, kdo katastrofu přežili. Ti, co jim tolik štěstí nepřálo, oslepnou. A aby toho nebylo málo, všichni jsou ohrožování trifidy - chodícíma kytkama, které projevují notnou dávku inteligence.
Knihu jsem četla už před lety, ale ještě dnes se k ní ráda vracím. Jasně, dají se jí vytknout drobné nelogičnosti, ale ať. Kromě napínavého děje poskytne, podle mne, i některé hlubší podněty k zamyšlení. Třeba tu myšlenku, že co se týká morálky, neexistují absolutní pravdy. Není možné přenášet si morálku z dneška a z našeho světa do naprosto jiné situace. Tak, jak to píšu, to zní možná až děsivě, ale v románu to bylo naprosto logické a oprávněné. V zásadě šlo o to - těch pár vidoucích nemůže zachránit všechny slepé - může jich zachránit jen pár. A těch pár musí být být mladé a zdravé ženy. Protože ty mohou rodit zdravé a vidoucí děti. Z pohledu dnešního světa to je hrozné, ale když to vezmete z pohledu přežití lidské rasy...
Vede mne to i k zamyšlení nad tím, jak odsuzujeme morálku jiných kultur (třeba islámských apod.). Je to správné? Máme pravdu s naší evropskou nadřazeností? A co náš pocit, že se můžeme povznést i nad křesťanskou morálku? Ze svého pohledu si myslím, že naše doba a naše morálka je jaksi lepší než ty ostatní, ale je to tak?

8 16.02.2013

Obdivuji nejen autora knihy, ale i překladatele. Vždyť ten ji vlastně celou znovu napsal! Děj a postavy samozřejmě přeložil, ale všechny nástrahy jazyka musel vymyslet úplně od začátku a v češtině!

8 15.02.2013

Na začátku výborné, pak přišel okamžik, kdy jsem myslela, že to nedočtu. Všeho bylo moc. Moc postav, ve kterých bylo obtížné se vyznat, moc konspiračních teorií, moc mrtvol. Kvůli velkému množství postav bylo i obtížné si k nim získat vztah, takže když objevili další mrtvolu, lhostejně jsem to vzala jako fakt. Konec to trochu vylepšil, ale zůstala tam podle mého spousta plandajících linek, které zůstaly nedořešené. Třeba, co dcera profesora Haluzky? Prošustruje jeho majetek? Co úžasný dešifrovací program? Osvědčí se a proslaví své tvůrce? Co "chlupáč"? Vrátil se domů nebo zůstal strašit v podzemí? (No, tohle tam možná nějak vysvětleno bylo, ale v tom množství informací mi to mohlo uniknout.)
Sečteno a podtrženo - když o tom nebudete moc přemýšlet, napínavé čtení. Pokud přemýšlet budete, najdete spoustu děr, které vám polezou na nervy.

7 30.06.2021

Ransomovy knihy mne bavily skoro všechny. Tato byla první, se kterou jsem se potkala a prostě mne ve věku kolem jedenácti dostala. Nebylo mi jasné, jak mohli rodiče přibližně stejně starým nebo jen o něco málo starším dětem než jsem byla já, dovolit taková dobrodružství. Ono se tam vlastně zase tak moc neděje, ale je to tááák napínavé.

7 19.02.2013

Výborně jsem se bavila. Obě dějové linie se prolínají tak, aby se na samotném konci knihy sešly a obě jsou zcela absurdní a neskonale zábavné.
Mladý Alan se rozhodne stát se pyrotechnikem, což na jednu stranu způsobí výbuch jeho rodného domu, na druhou stranu mu zajistí specializaci, která se mu často hodí. Navíc je člověk zcela apolitický, takže mu nedělá problém pomáhat tu jedné, tu zase druhé straně. Vždy však tak, aby to bylo v souladu s jeho svědomím a aby, pokud možno, neutrpěli při tom lidi újmu (Přiznejme si, že to se mu ne tak docela daří, ale dělá, co může). A tak vyhazuje do povětří mosty za občanské války ve Španělsku pro komunisty, v kritickém okamžiku bystře změní strany a náramně se skamarádí s Frankem, nechá se poslat do USA, kde se stane poskokem v zařízení vyvíjejícím atomovou bombu. Jen tak mimochodem, při roznášení kávy, rozřeší problém, se kterým si fyzici neví rady. Spřátelí se s Trumanem a na jeho přání odjíždí do Číny vyhazovat mosty pro Čankajška. Místo toho však zachrání manželku Mao Ce-tunga, ale protože je apolitický a nechce přijmout komunistické pocty vydává se pěšky do rodného Švédska...prožije ještě řadu dalších světodějných událostí, do kterých se zaplete, prožije pár let v gulagu na Sibiři, seznámí se s dalšími prezidenty, pár šťastných let prožije na Bali s bratrem Alberta Einsteina, působí v Rusku jako špión a nakonec v 99 letech skončí ve Švédském domově důchodců, kde platí přemnoho pravidel, která mu ani trochu nejsou po chuti a tak...vyleze oknem a zmizí.
Zmizí samozřejmě jen pro své okolí, ve skutečnosti prožívá další absurdní příběhy, jak je jeho dobrým zvykem. Takže se z náhlého popudu rozhodne ukrást kufr, který je, jak se později ukáže nacpaný ukradenými penězi. Cestou se dává dohromady s dalšími lidmi - sympatickým postarším zlodějíčkem (je mu teprve něco přes sedmdesát, takže vlastně mladík), prodavačem párků a poněkud vulgární majitelkou slona. Této partičce se jen tak mimochodem a vlastně nechtíc podaří zlikvidovat polovinu bandy, která vlastnila onen kufr jen proto, aby se nakonec všichni ocitli na Bali společně se šéfem oné bandy a policejním komisařem, který se je snažil chytit.... A zazvonil zvonec a pohádky je konec. (Tato věta tu není samoúčelná, ale to už si přečtěte sami.)

7 15.02.2013

Na Forsythovi mám ráda jak umně splétá realitu s fikcí. Válku v zálivu si celkem dobře pamatuji a v této knize opravdu nejsem s to rozeznat hranici mezi tím co je pravda, ale já se k takovým informacím prostě nedostala, a tím, co si Forsyth vymyslel. Skvělé. Pro mne asi nejoblíbenější autorova kniha. Snad ještě Ikona s ní bojuje o první místo.

7 14.02.2013

O Pratchettovi jsem slýchala celá léta, syn má ve své knihovně snad všechny jeho knihy, ale pořád jsem se nemohla odhodlat se do jeho děl pustit. Velká chyba.
Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová i Magráta Česneková se staly mými oblíbenými postavami, podobně jako Smrť a celá řada dalších postav. Mimo jiné musím říct i to, že Kantůrkův překlad je geniální.

6 01.02.2019

Mám smíšené pocity. Kniha měla potenciál mohla být daleko lepší (opravdu věřím, že by to autor zvládl).Tak jak je, se mi zdá odbytá a šitá horkou jehlou.

Plusy: Výborně vystižený Jirotkův styl a některé opravdu vtipné bonmoty, u kterých jsem se hlasitě smála. A smála jsem se docela často.

Mínusy: Jak už bylo napsáno přede mnou, opravdu mne štvalo, číst takřka doslova opsané situace z originálu. Já přece vím, proč Saturninovi chybí doporučení z posledního místa, nemusím si to číst podruhé.
Použití známých vtipů nemusí být zas tak nic moc špatného, ale vzhledem k poměrně malému rozsahu knihy s nimi autor mohl šetřit. (K tomu rozsahu - kniha vypadá poměrně rozsáhlá, než si uvědomíte, že z přibližně dvou set dvaceti stran je dobrých sedmdesát prázdných - přesněji, obsahujících popis kapitol a obrázky - a nakladatel použil velikost písma vhodnější do čítanky pro druhou třídu než pro dospělé čtenáře. To bude ten zmiňovaný důvod, proč knihu přečtete za odpoledne. Ale toto uvedení v omyl je spíše chyba nakladatele než autora.)
Největším záporem pro mě ale bylo promrhání některých dobrých nápadů - představte si, že autor uvede své hrdiny do svízelné situace, vy s napětím čekáte ohňostroj vtípků, které se z toho dají vytěžit, a ono... nic. Než se stačíte začít opravdu bavit, autor postavy bryskně z oné svízelné situace vytáhne. Když se to opakuje poněkolikáté, propadnete frustraci.

Suma sumárum - přečíst si tuto knihu není promrhaný čas, ale zázraky nečekejte.

6 26.12.2017

Je už to dost dávno, co jsme knihu četla, ale nějak ve mně zůstala. Snad i proto, že některé z těch "báječných" věcí, které na planetě fungovaly už máme taky - obrovské obrazovky televizorů jsou velmi podobné telestěnám, pomocí počítače si objednáváme věci, které chceme, už existují i tiskárny, které nám "vytisknou" všechno, co si vymyslíme.
Tak jen aby ten vývoj nepokračoval dále v duchu knihy a ten "báječný" svět se neproměnil v noční můru.

6 18.07.2013

Zvláštní, když jsem knihy kdysi četla, chtěla jsem se pod jejich vlivem stát veterinářkou. Dneska se spíše divím, že mne to neodradilo. I když předpokládám, že dnešní veterinář nemá život zdaleka tak drsný, ale možná ani tak kouzelně pestrý.

6 11.03.2013

Musím říct, že tady mi Harry poněkud lezl na nervy. Ta jeho pubertální naštvanost byla dost protivná. Ale po třetím přečtení jsem si zvykla a vychutnávala si světlé okamžiky - Brumbálovu armádu, Harryho vzrůstající samostatnost i boj proti Umbridgeové.

6 08.03.2013

Jsem z té knihy trochu rozpačitá - na jednu stranu úžasné vyprávění, zvláště v části, kdy je hrdinka ještě malá holka. Na druhou stranu - spousta příhod, které se rozjedou, něco naznačí a...nic. Je zřejmé, že Ellu jako malá prožila znepokojující zážitek. Ale co se přesně stalo se nedozvíme. A jak na příhodu reagoval Ellin bratr, když se o ní dozvěděl, vlastně taky ne.
Motiv Ellina králíka zvaného bůh se taky nadějně rozjede, ale opět se rozplyne do ztracena. I Ellina nejlepší kamarádka, nájemníci penzionu, který vlastní její rodiče. Prostě spousta příhod a nesourodých věcí. Některé z věcí, které Ella zažila by ji patrně měly poznamenat, ale vcelku to vypadá, že prožívá docela idylické dětství.
Ale abych jen nekritizovala - všechny ty příhody jsou napsány velmi čtivě a dobře - o to více jsem pociťovala potřebu jejich uzavření. Svým způsobem nakonec většina z nich uzavřena je a nakonec všichni dopadnou docela dobře. Možná, že to je jako v životě - taky toho prožijeme mnoho a mnohé se tak docela neuzavře. Od knížky většinou čekáme, že to co v ní bude, bude mít nějaký smysl, v životě se to nestává. Takže to byl možná autorčin záměr. A přes všechny výhrady si myslím, že stojí za to si knihu přečíst.

6 19.02.2013

Když jsem jako holka četla Cestu slepých ptáků i její dvě pokračování - Runa Rider a Sluneční jezero, tak jsem tomu naprosto věřila. Je to psáno tak dokumentárním stylem, doprovázeno fotografiemi, že to vypadá jako skutečnost. Opravdu mne později dost překvapilo, že lidé na Marsu ještě nepřistáli.

6 19.02.2013