karel9045 komentáře u knih

Roberta Harrise lze oprávněně považovat na jednoho z nejlepších autorů populární literatury. Tu vysokou nechává na jiných (třeba na svém krajanovi Ian McEwanovi), ale to neznamená, že by se měl náročnější čtenář jeho knihám vyhýbat. Řemeslo totiž ovládá bravurně a zdá se, že se s každým dalším přírůstkem do své bibliografie zlepšuje. Při četbě jeho posledního románu Konkláve jsem měl dokonce zpočátku pocit, že by se za něj ani McEwan stydět nemusel. Hlavní postava románu kardinál Lomeli je vykreslen jako složitá osobnost. Muž vysokých morálních kvalit a intelektu, který však zároveň pochybuje o svých schopnostech, ale také o schopnostech a charakteru některých kolegů. Zdá se, že na pastorační poslání nahlíží každý z významných mužů jinak a také pohnutky každého z nich jsou jiné. I nejvyšší církevní hodnostáři jsou jenom lidé a teď se navíc sešli, aby ze svého středu vybrali nástupce zesnulého svatého otce. Do hry tudíž vstupuje politika a s ní taktizování. Každé hlasování přináší žebříček nejvíce favorizovaných osob, ale žádné se nedaří získat potřebnou většinu. Románu nechybí napětí, dynamika a zároveň umožňuje, aby si čtenář vytvořil reálnou (podle mého)představu, jak takové konkláve probíhá. Kdyby si Harris udržel tuto kvalitu až do konce, neváhal bych mu dát plný počet hvězdiček. Jenže možná pod vlivem čtenářova očekávání velkého finále, se rozhodl jít až za hranici uvěřitelnosti. Dokonce se mi bezprostředně po dočtení vybavila jistá scéna ze slavného českého filmu Jára Cimrman ležící spící. Proč, to samozřejmě neprozradím, ale myslím, že každý kdo ten film zná a knihu si přečte, to ihned pochopí.

6 20.01.2018

Jak by vypadal běžný život dětí bez rodičovského dohledu a výchovy. Mc Ewan si nedělá žádné iluze. Také se nezastaví před žádným tabu a nepřipravuje pro čtenáře žádný happy end. Ten se snad objevil jen v knize Dítě v pravý čas. Ani si nemyslím, že by chtěl, jak často čtu, šokovat za každou cenu. Spíš se vydává po neprozkoumaných cestách vztahů kam se možná vypravilo mnoho psychologů, ale o dost méně spisovatelů. Má obrovské literární nadání. Několika málo větami dokáže dokonale popsat prostor nebo situaci v ději a tak je tomu i v této knize. A přitom se jedná o jeho první román.

6 06.10.2015

Myslím, že Nesbo píše lépe, než většina autorů thrillerů. Nejde o zápletku, tam by mu mohl leckdo konkurovat, třeba Jeffery Deaver, ale o způsob jakým píše. Dokáže být zajímavě poetický (Krev na sněhu), dokáže vnést do příběhu černý humor (Lovci hlav) a tím odlehčit divočejší a méně pravděpodobné dějové konstrukce. Je zkrátka nadaný mainstreamový spisovatel a tak chápu, že se pokusil o něco nového: propojit psychologické drama s thrillerem. Nejsem si ale jistý, že se mu to tak úplně povedlo. Jakoby se v Království tyhle dva žánry vzájemně oslabovaly místo aby příběhu pomáhaly. Román je psán v první osobě a přestože hlavní hrdina vypráví o kdečem a popisuje kdeco, to důležité si kvůli překvapení schovává napotom. To mi ale přijde, právě v tomto způsobu vyprávění, trochu laciné. Nakonec se příběh stejně pohybuje směrem, který všichni tuší. Během četby se mi vybavovala Tajná historie Donny Tartt. Román v mnoha ohledech podobný Království (příběh spolužáků, kteří se rozhodnou zbavit svého kamaráda). A i když už z první stránky víme, co se stane (Bunny je vylákán na skálu a shozen dolů) po celý zbytek románu jsem byl v nepříjemném napětí, protože Donna Tartt dokázala všechny osoby vypodobnit neskutečně živě a tím ještě zvýšila dojem tohoto hrůzného činu. Takový pocit jsem z Království neměl. Kniha je místy zbytečně natažená, ale nic podstatného nepřináší ani v psychologii postav, ani v ději. A Kozí zatáčka se stala až příliš častým řešením zápletky. Nebudu ale tvrdit, že jsem se nebavil, naopak. Pokud bych měl Království srovnat s dalšími knihami Jo Nesba, mimo sérii s Harry Holem, tak bych tento román kladl na roveň Syna. Nad ně Půlnoční slunce, ještě výš Lovce hlav a na první místo bych dal Krev na sněhu, dle mého jeho nejzdařilejší novelu. P.S. SPOILER !!! jen mi uniklo, jak policie vysvětlila, že mobil Poula Hansena se už den nebo dva před vraždou obchodníka s ojetinami neobjevil ve městě. Police ho pak musela najít v autě spolu s mrtvolou /Roy se zmiňuje, že tuhle záležitost opomněl dořešit/

5 30.01.2021

Petr Novotný kdysi sliboval, že napíše knihu o historii Fešáků. Měla se jmenovat Půl života Fešákem. Skupina z kraje 90. let vydávala vlastním nákladem noviny a v nich se ukázky z chystané knihy objevovaly. Dnes mám za to, že nebyly částí většího textu, ale Novotný je psal pro každé číslo zvlášť. Fanoušek, jakým jsem tehdy byl, se sice namlsal, kniha ale dodnes nevyšla a nejspíš už nikdy nevyjde. V roce 1996 jiný člen Fešáků, Jan Turek, po dlouhém čekání na Novotného knihu, napsal a vydal vlastní, která mapovala období od vzniku kapely až do roku 1974 (tímto datem měla začít Novotného kniha). Název zní: Dámy a pánové, Fešáci přicházejí - podle tradiční věty, kterou kapela zahajuje své koncerty. Knížka je to tenká, cca 120 stran a bohužel velmi stručná, ale protože ji psal Jan Turek - mistr slova, také velmi vtipná. Pro úplnost je třeba připomenout, že Petrovi Novotnému vyšla v roce 1999 kniha Továrna na legraci, jejíž část se pochopitelně věnuje i Fešákům, ale skutečnou historií kapely není. A pak už tu máme knížku Fešáci 50 let. Jejím autorem je Jiří Konc. I v tomto případě jde jen o pár stránek, shrnujících nejdůležitější okamžiky historie skupiny. Dozvíme se z ní jak a kdy vznikla, jaké bylo její personální složení v konkrétním období a také kompletní diskografii (kromě singlů). Zbytek knihy obsahuje unikátní fotografie a texty s akordy nejznámějších fešáckých písniček. Pro fanouška, i bývalého, by měla být povinností. Na podzim tohoto roku (2020) je ohlášeno vydání vzpomínek Tomáše Linky. Tak doufejme, že se konečně dočkáme knihy, která se zabývá také tím co ty předchozí trochu pomíjí. Historií vzniku jednotlivých písniček, jejich inspiračními zdroji a hudbou vůbec.

5 05.07.2020

Počátek není žádná velká literatura, ale "jen" slušně napsaný, byť z řady nevybočující thriller. Občas jsem měl pocit, že tak trochu vodí čtenáře za nos, když do příběhu míchá líbivé ingredience, které s ústřední myšlenkou bezprostředně nesouvisí (padouch stojící v pozadí, tajemství princova otce atd.) Ale podobně pracuje třeba i Douglas Preston, jehož román Rouhání mi Počátek silně připomínal. Téma, z něhož Rouhání vychází, je dokonce v Počátku zmíněno. Mě osobně přitahovala myšlenka záhady lidské existence, tedy otázka kde jsme se na této planetě vzali, která následuje po ještě základnější otázce, kde se vzal tento svět. Počátek je tedy spíše žánr technothrilleru, tak dokonale zvládnutý Michaelem Crichtonem, kterého bych měl vedle Douglase Prestona také zmínit. A ještě na jednoho autora bych v souvislosti s touto knihou neměl zapomenout. Tím je Stanislaw Lem. V jeho vrcholném románu Golem XIV. se skupina vědců účastní přednášky umělé inteligence, mnohonásobně převyšující schopnosti lidského intelektu, na téma člověk a jeho budoucnost. Je však třeba říct, že Lemův Golem je mnohem náročnější četba než Brownův román.

Je obdivuhodné, že pan Forsyth je i ve svých 75 letech schopen napsat bestseller. Na žebříčku jeho tvorby se, podle mého, pohybuje až někde ve druhé půlce, ale stejně.. Forsyth je pečlivý jako vždy a seznamuje nás se spoustou detailů z práce vojenských a bezpečnostních služeb. Chybí mi zde ale silný protihráč hlavních postav, který by zamíchal dějem a zápletkou. Syn zabitého generála Christopher sice stojí proti nebezpečnému islámskému fanatikovi, ale cokoli, co na něj připraví, mu prakticky bez nejmenších problémů vychází. Chybí zde protitah, který by na něj a jeho kolegy Kazatel nachystal. Něco, s čím tak úplně nikdo nepočítal. Přesto je ale kniha napínavá téměř do poslední stránky. Možná ještě drobnost. U Forsytha bývalo zvykem, že na samotném závěru nás vždy obdařil ještě malým překvapením. Něco není úplně takové, jak jsme si mysleli. U Afgánce mi poprvé takový konec chyběl (to samo mohlo být překvapující) a zde chybí také. Nevadí. Třeba se dočkáme příště.

5 11.10.2015

Není to prý Lemův nápad - jak sám řekl - psát recenze na nikdy nevydané knihy, ale on jej dovedl k dokonalosti. Lem jako jeden ze skutečně geniálních spisovatelů převážně 20. století měl v hlavě takové množství nápadů a materiálu, že nebylo v jeho silách je všechny zrealizovat. Také se mu již na stará kolena nechtělo podstupovat proces fabulace, který je pro každý román nezbytný. Než se dostanete k podstatě příběhu, musíte vymyslet postavy, nastínit jejich povahové vlastnosti, popsat alespoň částečně jejich životní příběh, aby román vypadal uvěřitelně a potom ještě složitě konstruovat děj. Tohle všechno hodil za hlavu. Příběh nastínil jen velmi zkratkovitě, jako když nás v novinách seznamují s právě vyšlou knihou a zároveň zdůraznil jeho přednosti i slabiny. Lem několik svých "knih" coby recenzent dokonce strhal a nedoporučil k četbě. Tímto způsobem nás mohl celkem rychle seznámit se spoustou bláznivých nápadů a zcela originálních myšlenek, které se například v žánru sci-fi ještě neobjevily.

5 10.10.2015

Kdo byl muž v kanárkové košili se Barbaro7 dozvíte na stránce 344. Kniha má vše, co by měl správný thriller mít - vnitřní logiku, dobrou zápletku a rozuzlení, které je paradoxně až na samém začátku. Jistě, je velmi diskutabilní, jestli by se toto mohlo odehrát v reálném životě. Zda v ději není příliš mnoho proměnných, do kterých by mohla zasáhnout náhoda, jak už to tak bývá a zda některé věci nelze dělat jednodušeji a tudíž s menším rizikem. Ale thrillery jsou světy samy o sobě a zápletky a zvraty do nich prostě patří! Mimochodem na stejném principu byl natočen například film Memento Christophera Nolana. Kniha navíc obsahuje fotografie samotného autora, které jsou jakousi malou hádankou každé kapitoly. Jefferymu Deaverovi to prostě pálí.

(SPOILER) Největším překvapením této detektivky je, že ze dvou podezřelých (přičemž jednoho lze v souladu s pravidly žánru brzy vyloučit) se nakonec z jednoho vyklube vrah. Takovou přímočarost jsem opravdu nečekal. Jak už tu napsal maphiosso, najdeme v knize mnohá klišé, ale také tu probíhá vyšetřování, o kterém si jako laik myslím, že by mohlo odpovídat skutečnosti. Ovšem, při tak velkém množství indicií a naopak malém počtu podezřelých, mohli vraha odhalit už v polovině knihy.

4 30.01.2023

Jistému srovnání s Cestou Cormaca McCarthyho se vyhnout nelze. Putování otce a syna postapokalyptickým světem tvoří základ, na kterém stojí oba romány. McCarthy je jako obvykle temný, prostoupený symbolikou a nikdy nic přímo nevysvětluje. Jen z náznaků a zlomků obrazů lze vytušit, že došlo k atomové válce. Meyerův román Horečka je oproti tomu mnohem jasnější, přímočařejší. I zde je množství mrazivých scén, třeba ta v úvodu, kdy smečka psů obklíčí otce u benzínové pumpy anebo když se později vydá v noci se synem, prozkoumat dům na kopci. Obě knihy hodnotím vysoko, každou ve své kategorii. Horečka je mainstream, ale i pop má své kategorie a román Deona Meyera bez váhání řadím do té nejvyšší. Autor se nachází na úrovni Roberta Harrise, Simona Mawera nebo Adama Brookese a to je určitě vybraná společnost. Román má chytře vystavěnou strukturu děje, kde se prolíná vyprávění hlavního hrdiny Nica s deníkovými záznamy dalších osob a příběh je tak mnohem plastičtější.

4 14.07.2022

De Shalitův thriller o intenzivním pátrání po "krtkovi", který předává cenné informace ruské rozvědce mi připomněl dnes už slavnou klasiku Johna le Carré Jeden musí z kola ven. Ostatně jméno tohoto slavného britského spisovatele špionážních thrillerů je v textu několikrát zmíněno. Stylem mi ale kniha spíš připomíná romány Fredericka Forsytha. Přímočaře a nekomplikovaně vede čtenáře labyrintem tajných operací a skrytých záměrů zpravodajských služeb. Snad jen, kdyby autor volil trochu odlišnější jména svých hrdinů. Aharon, Adi, Aslan, Amir, Alon se dohromady trochu pletou .

4 10.04.2021

Budu se opakovat, ale opět jsem si potvrdil, že Robert Harris je špičkový autor a obdobně jako jeho krajan Simon Mawer stírá rozdíl mezi mainstreamem a náročnější literaturou. Vládne dokonale vybroušenou, nekomplikovanou stylistikou, takže mu stačí jen pár správně zvolených slov a pak už není třeba žádné psychické námahy, aby se před očima čtenáře vynořil obraz jak z filmového plátna. Svou zásluhu na tom má také jistě český překlad manželů Trávníčkových.

Spoiler: Kdybych si zde na databázi knih nepřečetl anotaci románu, což jsem bohužel udělal, mohl být můj čtenářský zážitek o jedno překvapení větší. Téma civilizační regrese je pro mě fascinující samo o sobě. Zůstává samozřejmě otázkou, zda by se svět po rozsáhlé katastrofě vrátil do doby středověku v pravém slova smyslu. Skutečně by se církev stala znovu mocenskou složkou ve státě a vrátila se k dávno opuštěným dogmatům? Byly by technické vymoženosti dnešní doby zapomenuty a většina společnosti by se postavila proti vědě a rozumu?
Vize apokalypsy provázejí lidstvo od nepaměti až do dnešních dnů. Formu proroctví nahradily různé předpovědi opírající se o více či méně hodnověrné údaje. Ale přestože i v moderních dějinách a technickém věku si civilizace prošla těžkými časy (první a druhá světová válka, pandemie španělské chřipky), nebyla naštěstí zasažena natolik zásadně, aby ji to vrátilo vývojově zpět. Dovedu si ale představit, že například dlouhodobý a velkoplošný výpadek elektrické energie, který by ještě před sto lety neznamenal vážnější problémy, by v dnešní době mohl způsobit a to především ve velkých městech, chaos a zmar (New York 1977). Naštěstí, alespoň v Evropě, jsou rozvodné sítě a zdroje energie stále natolik diverzifikované, abychom nedopadli jako v knize Ondřeje Neffa Tma, která mi Harrisův román v mnohém připomíná. Vzpomínám si také na povídku Roberta Charlese Wilsona Julian - Vánoční příběh, která v roce 2007 vyšla v časopise Ikárie. Příběh kluka prožívajícího své dospívání na předměstí velkého amerického města na počátku 22. století, které se podobně jako zbytek světa vrátilo po velké krizi na technologickou úroveň století devatenáctého. Julian, stejně jako jeho vrstevníci, pátrá na skládkách a ve starých domech po předmětech a zařízeních ze "zlatého věku lidstva". Wilson tuto povídku rozpracoval do románu, který však nebyl přeložen do češtiny.
Vrátím- li se k Robertovi Harrisovi: silné téma, napětí, překvapení, výborná psychologie postav a celkové zpracování románu jsou důvodem, proč tuto knihu považuji za jednu z jeho nejlepších a všem ji doporučuji.

4 01.10.2020

Dobrou knihu nikdy nedělá jen samotný příběh. Stejně důležitá, ba možná ještě důležitější je jazyková vytříbenost a umění pracovat se slovy, neboť jednu a tu samou věc lze popsat mnoha způsoby a najít ten správný a vhodný, umí jen dobrý autor. Nevěrní Andrease Normana, Farma Toma Roba Smita, Pravda a jiné lži Saschi Aranga jsou sice napínavé romány, ale nad jejich stylistickou úrovní by jeden zaplakal. O Kronice zániku Evropy Vlastimila Vondrušky už jsem napsal své a to se autor ani nemůže vymlouvat na špatnou práci překladatele. James Delargy disponuje, jak se zdá, větším nadáním a navíc 55 je jeho prvotina. Thriller s kapkou dramatu mě vtáhl do děje a připomněl mi Galveston Nica Pizzolatta, tedy příběh spíše komornější a sevřenější. Příběh na jehož konec tušíte dopadat stín. Nízké hodnocení zde v databázi knih mě překvapuje a i když tento román určitě není oslnivě originální a můžeme v něm najít i nějaké to klišé, budu mít jméno Jamese Delargyho v merku.

4 12.08.2020

Kdyby první povídku psal Woody Allen, byla by určitě vtipnější, kdyby ji psal Jeffery Deaver byla by napínavější a překvapivější. Takhle se mi ale vykouřila z hlavy minutu po přečtení poslední věty. Druhá už je lepší. Příběh, který by se skvěle vyjímal v povídkovém souboru Pierra Boulla Dokonalý robot. Ve francouzském originále se totiž jmenuje Absurdní povídky. A Štěrbina je bezpochyby krásně absurdní povídka. Malé pikantní vraždy dvě hvězdičky, Štěrbina čtyři - bez vztahu k jakékoli jiné knize.

Občas si říkám, proč skutečně talentovaní spisovatelé nepíšou thrillery? Poptávka je velká, možná až padesát procent nových knih lze touto nálepkou označit, tak proč? Snad proto, že škatulka žánru je příliš úzká a neumožňuje jim opravdový rozlet. Nutnost nečekaného a mnohdy za vlasy přitaženého rozuzlení, kterému předchází složitá a často nepravděpodobná zápletka je neláká. Ale i ti opravdu největší se alespoň trochu o thriller otřeli. Norman Mailer nepříliš úspěšně v románu Ostří hoši netančí, o hodně lépe Donna Tartt v Tajné historii, Martin Amis v Nočním vlaku, Ian Mc Ewan v Nevinném, nebo v Amsterdamu, dokonce i Mordecai Richler ve skvělém románu Barneyho verze, kde se pod veškerým humorem skrývá podezření, že se hlavní hrdina dopustil něčeho velmi nepěkného, přičemž vyústění je nečekané. Anders de la Motte se k této elitě určitě neřadí. Jeho styl psaní nijak nevybočuje z běžné produkce. K nectnostem knihy pak navíc patří skutečnost, že určité dějové linie, v zájmu většího napětí, před čtenářem zatajuje a také ne vše, co se dočteme v počátku románu odpovídá tomu, co přichází v rozuzlení. Ovšem v rámci žánru je Konec léta kniha dobrá a napínavá, dle mého názoru mnohem lepší, než například mnohými opěvovaná 4. opice. Tři a půl hvězdy.

4 30.01.2019

Donal Ryan po čtvrté a opět skvělý! Jen škoda, že Kniha Zlín nezařadila do svého edičního plánu jeho sbírku povídek A Slanting of the Sun z roku 2015. Snad se jí ještě dočkáme. Na záložce románu Víc už se nedozvíme najdeme citaci z britského listu The Guardian, která Ryana řadí k nejlepším současným irským spisovatelům a Wall Street Journal jej dokonce srovnává s velikány irské literatury. Pochvalným recenzím na obálkách knih obvykle nepřikládám velkou váhu. Často jde jen o marketingový trik, ale nikoli v tomto případě. Donal Ryan skutečně disponuje talentem, který nelze získat na žádném kurzu tvůrčího psaní.

4 14.01.2019

Příběh jedné židovské rodiny, která se z nuzných poměrů vypracovala mezi největší boháče světa. Tak by se dal ve stručnosti popsat příběh bratrů Gurských, přičemž Šalomoun - nejchytřejší, nejtalentovanější a také nejtajemnější, neboť zemřel velmi mladý a za podivných okolností - je předmětem až patologického zájmu Mojžíše Bergera, nepříliš vítaného rodinného životopisce. Mojžíš, jehož otec kdysi pro jednoho z bratrů pracoval, skládá ze střípků a stovek deníkových záznamů, kvůli nimž neváhá letět na druhý konec světa, skutečný příběh této rodiny, opředený množstvím mýtů, legend, polopravd a lží. Struktura románu je velmi složitá. Přeskakuje z postavy na postavu, posouvá se z místa na místo a v čase, mnohdy o desítky let. Román je utkán z neuvěřitelného množství postav a postaviček, jejichž smysl pro vyprávění se mnohdy vyjeví až o mnoho stránek dále, kdy vše zapadne na své místo, jako dílek velmi komplikovaného hlavolamu. Richler je geniální vypravěč a úžasný fabulátor. Přesto si myslím, že román Byl tu Šalomoun Gursky za jeho vrcholným dílem Barneyho verze zaostává. I zde je spousta humoru a nápadů, nicméně tempo je mnohem pomalejší a finále není zdaleka tak skvělé jako v posledním románu. Možná že postav je zde skutečně příliš mnoho a příběh místy zbytečně překombinovaný. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že i tento román nese známky velkého spisovatele a člověka s obrovským smyslem pro humor, který se nezastaví před ničím.

4 04.11.2018

Skutečnost, že Andy Weir umí nejen vymyslet zápletku příběhu, ale ještě ho celý zasadit do vymyšleného, ale realisticky ztvárněného prostředí, v němž je každý technický detail náležitě ošetřen, považuji za kvalitu, se kterou se nesetkávám často. Bezpochyby tak úročí veškeré své technické vzdělání a nadání.
V této souvislosti bych chtěl upozornit na román Johna Sandforda a Cteina Mise Saturn, který mi způsob jakým píše Andy Weir velmi připomíná, aniž by se jednalo o plagiování. Oba zmíněné příběhy situované do blízké budoucnosti mají, kromě kvalitního zpracování, i originální nápad a jsou snad příslibem, že klasická SCIENCE - FICTION se zase po letech vrací zpět. Čtyři a půl hvězdy

4 03.08.2018

Realističnost. Tu na knize Adam Brookese oceňuji nejvíce. Základní a zcela novou myšlenkou je, že s rozvojem moderních technologií se prostředky výzvědných služeb přesouvají ze státních rukou, do rukou privátních. Soukromé firmy své zaměstnance platí mnohem lépe a na trhu práce si vybírají ty nejlepší mozky. Výzvědné služby se pak musí chtě nechtě obracet na sektor soukromý a to může při tak delikátní činnosti, jakou je špionáž či kontrašpionáž, přinášet řadu problémů. Přestože je Noční dravec Brookesovou prvotinou, na stylu psaní to není absolutně znát. V záplavě prefabrikátů a stokrát opakovaných klišé, působí tato kniha jako zjevení. Příměr s Johnem le Carré je v anotaci zmíněn zcela oprávněně.

4 06.04.2018

Zdá se mi, že ze všech česky vydaných knih Simona Mawera, je tato nejslabší. Nikoli tématem, ale spíš způsobem jakým jsou některé její části napsané. Souhlasím s Adorjas, že například okomentovat výcvik a přípravu na výsadek několika větami, je trochu málo. Jako by to byl spíš novinový článek než román, jehož podstatou je živý děj, do kterého vás musí autor uvést. Možná je to tím, že Mawer neměl o dané problematice příliš velké znalosti a nechtěl se dopouštět nepřesností. Ve srovnání s románem Pád, popisujícím třeba nebezpečný výstup na skalní stěnu tak neuvěřitelně sugestivně, až máte pocit, že na ní visíte také, je tento slabší, i když ve druhé půlce už začíná nabírat potřebné obrátky. Věřím, že Simon Mawer si jen vybral horší období, které zřejmě provází každého umělce a těším se na jeho nejnovější počin Provazochodkyně.

4 17.04.2016