karaliene komentáře u knih
Kniha se čte dobře, střídání minulosti a přítomnosti příjemně dráždilo mou nedočkavost. U prvotiny si velmi cením vícero linek, jejich propracovanosti a povedených souvislostí. S ohledem na to, že je kniha prvotinou, jsem schopná i odpustit naivitu hlavní hrdinky, která je nutná pro to, aby mohl příběh i čtenářovo napětí eskalovat.
Velmi pěkně podané, několikavrstvé (ok, tak dvouvrstvé) propojení dějových linek. Jedna postava podivnější než druhá, ale všechny pochopitelné a lidské...mně se příběh líbil a chytil mě už od začátku.
Je to jeden z lepších psychothrillerů, nedávám 5* jen proto, že si toto hodnocení schovávám pro opravdu top díla.
Velmi dobré zpracování spíše ordinérního tématu.
Chvílemi jsem, naštvaná na všechny postavy (vyjma bojovné, urputné a mazané Millie), chtěla knihu odkládat, jindy jsem ji, uchvácena rychlými změnami rolí ve hře kočky s myší, nemohla dát z ruky.
Příběh těžko uvěřitelný, až příliš popisný, podání plytké.
Ocenila bych poodkrytí toho, jak postavy přemýšlí, vnitřních motivů jejich chování, dynamiku vztahů.
Minimálně dvěma postavám autorka vytvořila takovou osobnost, až jsou psychologickým nonsensem (dovoluji si, coby psycholožka, skromně soudit).
Ale dočetla jsem, to ano.
Uondaný příběh o pomýlenosti stárnoucího muže, ve kterém nenajdete ani logiku, ani napětí, ani sympatickou postavu.
A přesto na mě z knihy dýchl smutek, protože přesně takhle pomýlení, nelogičtí a nesympatičtí lidé leckdy jsou. A život sám též.
Kniha se četla velmi dobře, ale vadilo mi, že nevím, kde fakta přechází v uměleckou licenci a naopak. Něco doplnil Google, něco zůstalo nezodpovězeno.
Prostředí gymnastiky znám, zmíněné tvrdé praktiky mě překvapily méně než popsané propojení vrcholového sportu s politikou. A v tomto ohledu na mě Nadiyn příběh měl jeden zajímavý a nečekaný dopad: respekt, který jsem chovala k Věře Čáslavské, ještě mnohonásobně vzrostl.
Autorka píše nenáročným stylem, čtenář nemusí vyvinout přílišnou pozornost, protože vše důležité je několikrát zopakováno. Za literaturu pro fajnšmekry bych její dílo neoznačila, ale jako chytlavou oddechovku ano.
Nejlepší verze našich pověstí ever. (A ano, úmyslně poselství sděluji pubertální slabomyslností dneška, aby vynikl Jiraskův jazykový um. Což nic neubírá upřímnosti, kterou do svých slov vkládám. Zejména do: "nejlepší" a "ever".:))
Po Třeštíkové jsem dala šanci i tomuto...a ne, další experimenty už dělat nebudu.
Tohle bylo milé překvapení! Poprvé od puberty jsem měla chuť si nějaké pasáže opsat ne pro jejich obsah, ale pro nádheru jazykového podání. Autorka má pro jazyk cit a pro psaní nadání.
Bylo to milé. Takový odlehčený (jak délkou, tak emočně) King místo celovečerního filmu.
Dočetla jsem před dvěma měsíci a už z hlavy ztěžka lovím, o čem byla. To je samo o sobě vypovídající.
Fitzekův rukopis je jednoznačný. Rozuzlení předčí i nejdivočejší představy čtenáře.
Celou dobu čtení jsem cítila nepříjemnou emoční ambivalenci. Kniha lehkým způsobem popisuje těžkou dobu.
Dobrý námět, osobně mi nesedl styl psaní. V knize mě rušily i obsahové nevyváženosti, zatímco něco bylo rozebráno do detailu, jinde popis setrvával na povrchu.
Stejně jako v podobných dílech děsí čiré zlo vycházející z obyčejných lidí (a tentokrát ještě děsivěji - ne totiž tolik z bachařů v koncentráku, jak se dá očekávat, ale nenápadně, z osob, které máme kolem sebe nebo i z nás samých).
Není to špatná práce, ale když ji srovnám s jinými knihami na toto téma a s díly současných českých autorek (Tučková, Mornštajnová, Lednická), vychází mi poctivý průměr.
I slzu jsem uronila.
Je strašně těžké si připustit, že existují škody tak velké, že není možné je napravit, i kdybychom do toho dali vše.
Umí-li někdo čtenáře vtáhnout do příběhu dokonalým vykreslením atmosféry, je to King. Ale... zřejmě stárnu a co mě dřív uchvacovalo (detailní morbidita, zvrácené uvažování psychopatovo, kreativní formy agrese a sexuální perverze), mi tentokrát v Kingově syrovém, naturalistickém podání působilo nevolnost.
Příběh mi vadil svou neklasifikovatelností: ani s určitostí nereálný, ani jednoznačně reálný; nekonzistentností postav, ať už z hlediska jejich chování v průběhu času nebo nesoulad jejich chování s jejich osobnostním popisem (Jerome - adept na Harvard? Holy - nespolehlivý pomatenec?).
Ale u autora takového formátu s takovou produktivitu je těžké překročit svůj stín...
Je-li kniha, která má být autentickou výpovědí o afektivní poruše, dobře napsaná, nenechá čtenáře bez citové odezvy, a těžko pozitivní. Ve mně probudila emoční ambivalenci kontrast životního marasmu s touto diagnózou a dokonalého slovesného umu, kterým je smutný životní příběh podáván.
Čtení je nelehké, není výkladem nemoci, ale prezentací autorových subjektivních prožitků, myšlenek a jednání poznamenaných maniodepresivitou.