JulianaH. komentáře u knih

V ADAMOVI A EVĚ svede had-ďábel příslušnici „hloupějšího pohlaví“ nabídkou emancipace od muže, jemuž prý byla žena stvořena pro radost. KOČKO-MYŠÍ VÁLKA zase vypráví o vzpouře hlodavců, žijících v homérsky uspořádané společnosti vedené králem, proti své tyrance a hubitelce. Sám Zeus tu na sebe bere podobu myši a přislíbí hlodavcům vítězství. Leká se totiž výhružky jejich basilea, že jinak myšák sežere všechny obětiny na Diově oltáři. DRAMATION pak zachycuje nářek učence na jeho nuzotu, jíž je vinna Štěstěna (v podobě staré žebračky), a především Múzy. Ty ho totiž postihly jakýmsi nadáním pro verše a řeči, jemuž se nešťastník musel oddat namísto řemesla, takže teď nemá co jíst.

Všechna tři byzantská dílka, veršované divadelní hříčky nezamýšlené pro jeviště, jsou zajímavá nejen historicky, ale i literárně. Můj čistě osobní názor je, že „Kočko-myší válka“ určitě překonává svůj antický pendant, homérskou „Válku žab a myší“, jelikož se na rozdíl od ní nevyžívá ve vulgárnosti a brutalitě. Místo toho je rafinovaným způsobem vtipná, když dává pronášet rozhárané monology tragických heroin myší královně (+ ta představa myšího Dia...). „Dramation“ zase, myslím, strčí do kapsy svůj západní protějšek „Podkoního a žáka“, jelikož má spád a pointu (tedy, ehm, jakousi). A verše? V přebásnění Matouše Jalušky radost číst.

Doprovodná studie a komentáře jsou přirozeně delší než texty samotných kvazidramat. Vynikající studie paní doktorky Sarkissian seznamuje čtenáře s teatralitou v Byzanci, kde, jak známo, divadlo... moc neexistovalo. Jak došlo k tomu, že středověcí potomci Aischyla, Sofokla a Eurípida napadali obnovu divadelnictví na latinském Západě? Že psali udavačné hanopisy na učence, jenž se (možná) ve svém domě odvážil tajně provozovat Eurípidovy tragédie? A že si vzdělanci teoretizující o antickém dramatu neuměli představit, jak taková hra na jevišti vypadá?

Byzantská zkáza dramatu, stejně jako jeho velmi částečná a nedokonaná restaurace či substituce během renesancí, vybízí k zamyšlení nad tím, co ještě je, a co už není divadelní hra. Případně také čím je specifické antické divadlo. A kam by se Byzanc ubírala, kdyby ji na prahu jedné z jejích renesancí nerozvrátili Seldžukové.
Skvělé čtení!

11 05.02.2024

Proč samičky vrabců a strnadů preferují při „manželských nevěrách“ staré samce? Jaké máme důvody domnívat se, že by jíly mohly být živé? Jak to, že vítězství „našeho“ fotbalového týmu může zvýšit náš reprodukční úspěch? Čemu se v evoluční biologii říká „procházka mrtvého muže“? A proč jsou nositeli mutací, tj. zdrojem evolučních novinek na úrovni druhu, v drtivé většině samci?

Málo vědeckých disciplín má to štěstí, že do nich existuje podobně čtivý, obsažný a kompetentní „úvod“. Na 530 stranách vlastního textu se autor zabývá genetickými fenomény pohánějícími evoluci (mutace, tahy, drift a draft...), vznikem a zánikem druhů, pohlavním rozmnožováním a výběrem, ale také genezí života a polemikou s kreacionisty.

Pan profesor je prvořadě geniální vědec. Evoluce mnohdy funguje neskutečně kontraintuitivně, v autorově podání ale její principy nakonec vyznívají logicky. Kromě toho je ovšem i výborný vysokoškolský pedagog, spisovatel a popularizátor, jemuž nedělá obtíže vymýšlet kreativní názvy pro dosud nepojmenované jevy („model božích mlýnů“, například). Píše lehkým perem, takže všechny kapitoly, které nešly moc hluboko do genetiky, jsem četla s potěšením. Mnozí biologové, na rozdíl od humanitních vědců, používají pro zvířata zájmeno „kdo“, nikoli „co“, a prof. Flegr není výjimkou, což také oceňuji. :)

Jediné, co beru jako zápor (ovšem v téhle bichli se to projevuje méně než v páně profesorových univerzitních přednáškách), je přístup k „překonaným“ paradigmatům. Jako by měl potřebu lysenkisty nebo (neo)lamarckisty ne jen vyvrátit, ale naprosto „potřít“, občas s použitím argumentů ad parsonam. Na druhou stranu se v knize objevují i jména jako Adolf Portmann nebo Pierre Teilhard de Chardin, a to v poměrně neutrálním kontextu, takže zcela nesnášenlivý vůči vědeckým alternativám neodarwinismu text není.

A citace:
„Část druhů se [po přírodní katastrofě] v biotopech znovu objeví až po velmi dlouhém období, během kterého po nich v paleontologickém záznamu nezbyly žádné stopy. Tyto druhy označujeme termínem lazarské. Na rozdíl od biblického Lazara v jejich případě nevíme, kdo a proč je povolal zpět k životu, výsledky radioizotopového datování však ukazují, že osobní intervenci Ježíše Krista je možné s velkou jistotou vyloučit.“

15 03.02.2024

Autorka dodržela slib z podtitulu, její učebnice řecké konverzace je opravdu netradiční v tom, jaký důraz klade na praktické využití jazyka a na jeho propojení s reáliemi. Konečně někdo pochopil, že ubozí studenti řečtiny potřebují umět pojmenovat balkánské druhy pečiva, a ne ty ze severu, bohové! :D I lexikální sonda do světa rostlin obsahuje to, co v Řecku opravdu roste, a tak dále.

Souhrnně asi lze říci, že Lucii Gramelové se podařilo vyhnout se esenciální chybě jazykových učebnic, že totiž učí jazyku, kterým se ve skutečnosti nemluví. Nikdy jsem například neslyšela Řeka říct „nádraží“ (σταθμός); místo toho se používá „KTEL“, což je původně název dopravní společnosti. Autorka analogicky upozorňuje na to, že Heléni ve skutečnosti říkají trajektu (φέριμποτ) prostě „loď“ (πλοίο). Ano, tohle je ten druh informace, který potřebuji, díky.

Lekce zpestřují úryvky z nejrůznějších textů: od dětských říkanek po Georgiose Seferise, od odposlechnutého monologu „jedné řecké trafikantky“ po první řádky „Řeka Zorby“. (Které ve mně vyvolaly splín a přemítání o řeckém moudru, že cizinec se stejně nikdy řecky nenaučí, poněvadž je to jazyk vyhrazený těm nejchytřejším, tj. Řekům. :D) Cvičení vynikají v tom, že vyžadují iniciativu, nedovolují mechanické vyplňování. Gramatické části jsou opravdu jen rudimentární (A1-A2?), na což autorka předem upozorňuje. Je škoda, že nenapsala i učebnici pro trochu pokročilejší studenty. Já (toho času na začátku cesty od B1 k B2) jsem ji ale stejně použila jako opakování a užila jsem si různé kvízy, texty a tipy. (Kvízy byly skvělé! Jen si dovoluji upozornit, že hlavní město Švýcarska není Curych, ale to je drobnost. :))

Jedinou vadu na kráse vidím v českých částech, které, ač podle tiráže prošly korekturou, obsahují krajně nešťastné chyby a křečovitosti („začni sebou válet o zem“ - to jako fakt?). Ale knížka přistupuje k výuce jazyka s takovou originalitou, vášní a filhelénstvím, že naprosto nemůžu hodnotit jinak než 5/5.

8 24.01.2024

Epištola původně adresovaná přítelkyni, jíž se narodila dcerka a která autorku prosí o rady, jak dítě vychovat. Stejně jako „Feminismus je pro každého“ se i „Milá Ijeawele“ hlásí k liberální (tj. ne radikální) větvi feminismu. Vychází v podstatě z klasického britského liberalismu s důrazem na práva individua, samozřejmě upraveného pro nigerijskou společnost: „Vnímej, prosím, Chizalum jako jednotlivce. Ne jako dívku.“ / „Nikdy jí neříkej, že by něco měla nebo neměla dělat proto, že je děvče.“ / „Nechala jsem si [po svatbě] svoje jméno proto, že je to moje jméno.“

Některá výchovná doporučení jsou opravdu zaměřená specificky na dívky: Ijeawele, prosím, neuč malou Chizalum spojovat si stud s biologií ženy; podporuj ji ve sportu i po příchodu puberty, kdy většina slečen sportovat přestává; nepokračuj v tradici nigerijských tuhých účesů, které děvčatům poškozují pokožku na hlavě a působí jim bolest. (Tématu obřízky se autorka nedotýká.) Jiné návrhy mají širší platnost: „Místo toho, abys Chizalum učila, jak být roztomilá, uč ji být upřímná. A laskavá. A odvážná. [...] Chval ji zejména tehdy, když zaujme obtížné nebo nepopulární stanovisko, poněvadž to je zrovna její upřímný postoj. [...] Uč ji, že není jen objektem, který se líbí nebo nelíbí, ale také subjektem, jemuž se něco líbí nebo nelíbí.“

Na tuhle knížku byl ideální čas v mých třinácti, kdy jsem nutně potřebovala nějaký materiál pro „zaujímání postojů“ - a kdy mě Afrika, zejména Nigérie, nezměrně fascinovala. Teď ji vnímám jako zajímavý náhled do (africky zabarveného) liberálního feminismu, exotického nejen geograficky, ale také svojí umírněností. Ve Střední Evropě se totiž člověk setkává spíš s feminismem radikálním, dohnaným k absurditě mechanismem perpetuální revoluce. Naopak Chimamanda je fajn.
Vlastně jsem si ji šla přečíst bezprostředně poté, co přede mnou můj kamarád prohlásil, že své syny jednou hodlá vychovávat „k síle, odvaze a chytrosti“ a dcery „k slušnosti a ctnosti“, což zvedlo ze židle i mě. xD Spisovatelka jakoby v odpověď nabádá: jednejme s lidmi na základě jejich osobnosti - a kuráž, chytrost i laskavost podporujme u všech.

14 18.01.2024

„Feminismus je pro každého“ je mírně upravený přepis přednášky, kterou autorka proslovila v rámci africké odnože konference TEDx - což v praxi znamená, že je určená primárně pro africkou společnost, resp. spíš společnosti. Pro knižní vydání sice Chimamanda Ngozi Adichie doplnila dva příklady z USA, ale u nich (alespoň podle mého názoru) není průkazné, že by skutečně šlo o diskriminaci žen na základě pohlaví.

Zato díky příhodám z její vlasti naprosto chápu, proč je v Nigérii někdo feministou. Viz historku, jak autorka věnovala spropitné (samozřejmě z peněz, které vydělala vlastní prací) muži, jenž jí zaparkoval auto, za což podarovaný chlapík poděkoval jejímu pánskému doprovodu. :D V zemi, kde ženy nesmějí samy vstoupit do zábavních podniků a kde jsou v hotelech automaticky považovány za placené společnice namísto za hosty, její názory dávají smysl.

Její tzv. liberální feminismus asi zhruba odpovídá západnímu feminismu I.-II. vlny. Chimamanda věří v právo na sebeurčení jedince a v realizaci na základě schopností, nikoliv pohlaví. Uznává biologické rozdíly mezi ženami a muži, je však přesvědčená, že v inteligenci a kreativitě mohou obě pohlaví soutěžit. Manželství podle ní může být zdrojem radosti i neštěstí, rodinný stav by ovšem neměl být ukazatelem naší hodnoty. Hájí možnost, aby se ženy oblékaly a líčily, nebo naopak nelíčily, podle svého vkusu. Hrdě se hlásí ke své kultuře (Igbe), proto jí leží v žaludku, že ačkoli ji rodová/kmenová tradice zajímá víc než její bratry, nemůže se účastnit rokování na sněmech. Baví ji diskutovat o politice a dějinách, klidně ale konstatuje, že jako náctiletá ze západní literatury četla hlavně harlekýnky a že výplody okcidentálních feministek jí dosud přijdou nečitelné. x)

Než jsem přečetla knížku (respektive spíš brožurku), pustila jsem si přednášku. Z ní je patrné, že jakkoli se autorka považuje za „rozhněvanou mladou dámu“, její vztek na určité aspekty nigerijské společnosti není agresivní a nepostrádá nadhled. A mimochodem: má moc sympatický smích.

14 18.01.2024

Klasika dětské literatury o fence pyrenejského ovčáka, šestiletém cikánském chlapci a Alpách. Vůbec není sentimentální a nadbytečně lyrická, čtenář se vlastně nedočká jediné scény s hochem a psem na rozkvetlé louce, kterou jsem očekávala pod dojmem filmového plakátu. :)
Autorka se soustředí na záchranu Belly, zdivočelé tulačky zvané "bestie", před předsudky vesničanů. Hodně a do hloubky se zabývá psychologií jednotlivých postav i kolektivu (psychotický hon na bestii), výborně prokreslená je hlavně mocichtivá, ale nikoli zlá drbna Celestina.
Jako malá bych tuhle knížku milovala, kombinuje totiž oba prvky, které mi učarovaly v knížkách mého dětství: Heidi a Lassii, čili hory a psy. I teď v dospělosti si mě získala, jdu si přečíst druhý díl. :)

13 16.01.2024

Slovníček vypadá, že obsahuje jen základní slovní zásobu, takže jsem si ho půjčila spíš pro zajímavost a z legrace. Nikoliv. Řekla bych, že v něm něco užitečného najde adept každé jazykové úrovně; některá slovíčka jsou určitě „céčková“ (máme tu třeba detailně popsané jízdní kolo; nějak si nemohu vzpomenout, kdy jsem naposledy v kterémkoli jazyce konverzovala o odrazovém sklu). xD

Z podstaty obrazového slovníku vyplývá, že se soustředí hlavně na konkrétní podstatná jména. A to často pro věci, jež sice kolem sebe vídáme, ale zřídka kdy o nich mluvíme (potápěčské ploutve).
Série používá stále tytéž obrázky pro různé jazyky. České scény a reálie středomořským podmínkám moc neodpovídají (u exotických jazyků asi působí ještě podivněji), naopak řecké typičnosti chybějí.
A hlavně považuji za deficit, že řecké pojmy jsou napsané majuskulemi, které se jednak hůř čtou a jednak nevyznačují tonos (romanizovaná výslovnost pod nimi ho naštěstí má).

Naopak skvělé jsou konverzační fráze na konci každého tematického okruhu. A vůbec, materiálů ke studiu řečtiny existuje pomálu (vlastně i v angličtině, natož v češtině), takže jsem ráda za to, co je, a díky.

9 13.01.2024

Adolf Hitler prý dal na názor dvou Seveřanů: švédského cestovatele Svena Hedina a norského spisovatele Knuta Hamsuna. Proto jsem Hamsuna četla hned po Hedinovi. A závěr? Oba Skandinávci věří, že pro jejich vlast a pro celou Evropu je nejlepším řešením Nový řád nastolený Německem; oba intervenují ve prospěch svých krajanů, kteří se dopustili sabotáže, a distancují se od vulgárních forem antisemitismu; oba při audienci skáčou říšskému kancléři do řeči; a oba zůstávají věrní svému přesvědčení až do konce, ač to pro ně po válce obnáší utrpení. Ovšem Hedin chce vítězství Německa proto, že je to Německo a že není bolševické; Hamsun chce vítězství Německa proto, že je naci-soci.

Hamsun drsně a přímo říká, co si myslí, bez ohledu na to, koho tím popudí (nikterak překvapivé u tak divoce samorostlého autora); ovšem není omezený. Bojují-li mladí Norové za vítězství Anglie místo Německa, je to „jejich věc“; Hamsun si na ně zanadává a jde jim zachránit život. Svému druhovi píše: „Vaše rozhlasová řeč se mi v mnoha ohledech nelíbila. Vzhledem k našemu dlouholetému přátelství jistě chápete, že se ze mne nyní nestal váš nepřítel, ale...“. Ovšem tam, kde by člověk (nebo přinejmenším metapolitický surhumanista dneška) čekal ideovou deklaraci, zůstává Hamsun (spíše) politický. Proto odpovídá na otázku, proč je stoupencem Nasjonal Samling, že souzní s představou Nové Evropy, že strana prospívá Norům a... že je chytrý. :D Nechává tedy čistě filosofické aspekty norského naci-fašismu na ideolozích Quislingovi a Aallovi?

I mezi řádky Hamsunových vlastních textů však lze vyčíst, že jeho odpor k velmocím (SSSR, USA a Anglii) není jen odporem ke státům samotným (ani ne nutně k národům: Rusy má Hamsun na rozdíl od komunistů rád), nýbrž k principům a životním instinktům, které představují (SSSR: bolševismus, USA/VB: absence vyšší kultury, parlamentářství, hmotařství, kramářství, kapitalismus, imperialismus vůči kontinentální Evropě). Jeho, řekněme, Haßgesang gegen England má noty nejen nietzschovské, ale i schopenhauerovské, a vlastně obecně německého idealismu 18. a 19. století.

Politický, historický a ideový kontext knize dodávají esejisticky pojaté komentáře a na konec připojené studie redaktora, harmonizující s Hamsunem, informativní a estetické (jedna z mnoha věcí, které K. V. prostě umí). Tvoří vlastně paralelní dílo, přinejmenším stejně cenné jako Hamsunovy texty. Zde obsažená charakteristika dr. Goebbelse - jemuž Hamsun jako výraz přátelství a hlubokého obdivu zaslal svou Nobelovu cenu za rok 1920 - je nejlepší, jakou jsem četla, a myslím, že i snad i nejkrásnější v sekundární literatuře.

Nuže, zvenčí se Hamsunův světový názor musí zdát jako jakýsi paralelní vesmír, kde jsou jen všechna znaménka obrácena (alespoň bez kontextu) - viz citace. Ale na druhou stranu: chtějí-li demokraté „pluralitní společnost“, patří k ní i vydávání autorů tohoto ideového profilu. Ostatně z Hamsuna jsem svého času maturovala a bez jeho politické publicistiky bych měla obraz tohoto velkého spisovatele nekompletní.

* „Jsem hluboký a upřímný antibritský antiangloman a nepamatuji si, že by tomu někdy bylo jinak. Nepokládám to za svou zásluhu, nýbrž za své stanovisko.“
* „Die Weltkultur steht und fällt mit Europa, dem Kontinent des Nazi-Faschismus, es geht um Europas gemeinschaftliches Erbe.“
* „Anglie chtěla válku a Hitler tasil meč, byl křižák a reformátor, chtěl zahájit nový věk a nový život pro všechny země, chtěl trvalou svornost mezi národy k dobru každé země.“
* „Nejsem hoden mluvit o Hitlerovi nahlas a jeho život a činy nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. / Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo, že působil v době bezpříkladné surovosti, která ho nakonec udolala. / Takto se na Adolfa Hitlera odvažuje dívat obyčejný Západoevropan. A my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavy před jeho smrtí.“ (7. května 45)
* „[N]eumíráme přece, abychom byli mrtví, abychom byli mrtvým něčím, umíráme proto, abychom přešli k životu, umíráme k životu...“
* „Ptejte se veteránů severních států, co je přimělo k tomu, aby vraždili ženy z Jihu, vypalovali plantáže na Missouri, mučili starce žhavým popelem, zatloukali rezavé hřeby do čel jižanských vepřů, zasazovali hluboké rány šavlí do beder koní a krav majitelů plantáží a do ran jim lili petrolej – ptejte se jenom vojáků a důstojníků, zda tohle všechno dělali z mravního cítění a aby osvobodili otroky!“
* [z beletrie] „Olík ze Severní Lhotky nemá na tomto světě nic jiného na starost než čekat, jinými slovy klidit se, čím dřív, tím líp. Olík existuje na matičce zemi proto, aby ji pohnojil, je vojákem, přes kterého Napoleon bez mrknutí oka projede na okovaném koni.“
* [z beletrie] „Filosofie, to je nádherný blesk, co do mě sjede z výše a osvěcuje mě. To není sčítání, je to vidění, nazírání.“; a „Věřím v rozeného pána, despotu od přírody, ve velitele, v toho, kdo není volen, nýbrž se sám nad davy této země povyšuje. Věřím a doufám pouze v jedno, a to je návrat velkého teroristy, lidské kvintesence, Caesara.“

12 13.01.2024

Znáte ten Flaubertův citát: „O Caesarovi bychom měli jinou představu, kdyby dějiny války galské býval napsal Vercingetorix.“? Hedinova kniha nabízí pohled z druhé strany, tedy přepisy politických rozhovorů se špičkami Třetí říše. Švédský učenec při tom vychází ze svých obdržených i odeslaných dopisů, telegramů a protokolů (nezřídka vložených do textu), diářů či deníků.

Hedin není nacista; spíš bych ho nazvala germanofilem staré školy. V Německu spatřuje baštu evropské civilizace a hráz proti bolševismu. Na jednu stranu kvůli deutschfreundlich postoji ztrácí přátele v jiných zemích, na druhou stranu má k nacionálnímu socialismu výhrady (zejména stran církevní a židovské politiky) a neváhá je elitě Říše připomínat. Někteří státníci jsou mu sympatičtí (Hess, dr. Goebbels), o jiných se vyjadřuje převážně kriticky (Ribbentrop, Himmler).

U všech ovšem intervenuje ve prospěch Švédska, Finska a Norska, ale také Židů či různých jednotlivců v nesnázích. Tak, jako se nerozpakuje přerušovat samotného Vůdce a polemizovat s ním, neváhá se zase po válce svojí knihou ohradit proti spojenecké propagandě, obviňující poražené ze všeho možného i nemožného. Je to dílo inteligentního, švédsky samorostlého pozorovatele, prostého vší servilnosti. A mimochodem rovněž pozoruhodný příklad toho, jaký vliv může mít civilní osoba - světově uznávaný badatel - na politiku cizí velmoci!

Hedin v textu často připomíná mírové nabídky, které Německo činilo Anglii ještě dlouho poté, co ho napadla. A také zkázu, kterou napáchaly spojenecké armády na evropské kultuře (způsob bombardování, zničení jeho sbírek z asijských výprav), nebo absurdní krutost retribučního soudnictví (odsouzení Němce, který Hedinovi pomáhá s žádostmi o milost pro vězně v koncentračních táborech, je z hlediska spojenecké judikatury spíš pravidlo než exces).

Na druhou stranu v textu samotného Hedina chybí prvky, které by člověk v (pro)německém narativu II. světové války očekával, jako je polský expanzionismus a masakry německých civilistů ve Slezsku (v komunikaci s Hedinem je zmiňuje H. Himmler, autor ale jako by je nebral v potaz) nebo nějaká obdoba Suvorovovy hypotézy (přednáší ji tu švédský velvyslanec Schnurre a Hedin ji zaznamenává, ale dál nechápe, jak mohla Říše napadnout Sověty).

Tzv. „skandinávské sympatie“ autora přirozeně vedou k tomu, že většinu svých hovorů soustředí na zimní válku a případnou německou intervenci ve prospěch Finska; v tomhle ohledu je neocenitelným pramenem. A vedle politických, respektive diplomatických otázek v jeho vyprávění občas probleskne i něco osobního. Můžeme třebas sledovat Göringa hrajícího si s vláčky svojí dcerky nebo vyslechnout Führerovy názory na jogurt (ano, prosím...). xD

Ediční poznámky a popisky k fotografiím jsou ještě víc deutschfreundlich než spisovatel sám, každopádně ani v nich nenacházím nic, co by historik nemohl s čistým svědomím potvrdit. - Je to zábavná, cenná a milá kniha. Respektuji Hedinovu rovnou páteř: říká stále totéž bez ohledu na to, která strana právě vítězí. A moc ráda bych si přečetla jeho „Německo a světový mír“, až zase bude k dostání.

10 08.01.2024

Žena, kůň a pes. A cesta - od Atlantiku k Pacifiku, z Maine do Kalifornie. Vyprávění o Annie Wilkinsové, jedné tvrdohlavé stařence odmítající umřít na svou diagnózu, patří k nejsilnějším cestovatelským příběhům, jaké znám. Protože je prostě zatraceně boží posbírat zbytky svého majetku, vzít psa, koupit koně - nejspíš určeného na jatka - a vyrazit na sólo trip přes celé Spojené státy. V zimě roku 1953. Chapeau.

Židovský filosof Martin Buber prý při pohledu do očí koně pochopil, že zvíře není „ono“, nýbrž „ty“. Totéž poznání vyjadřuje jak příběh Annie, tak způsob jeho zpracování Elizabeth Lettsovou. Titulní hrdinka chápe svoje čtyřnohé společníky jako partnery, nikoliv jako věci (v případě koní dopravní prostředky). A autorka se zase podrobně věnuje osobnostem všech zvířecích poutníků, takže se stávají plnohodnotnými historickými postavami. Vždycky používá plurál, jelikož „jezdec není nikdy sám, je se svým koněm“. - „Annie“ tedy pojednává o mezidruhovém přátelství (včetně pouta mezi psem a koňmi), fenoménu, který mi obecně přijde nedostatečně popsaný a oceněný.

A kromě toho, samozřejmě, zvládá být cestopisem (díky kterému jsem se konečně naučila slepou mapu USA, hurá xD). V něčem je to cestopis jedinečný (výprava koňmo po dálnicích v éře téměř neregulovaného automobilismu), v něčem univerzální (Annie potkává několik protivných lidí a zástupy lidí laskavějších, než by se nadála - což je poměr známý snad každému cestovateli :)). Elizabeth Lettsové se daří zasazovat příběh do kontextu 50. let; ukazuje například vliv studené války nebo rozšíření televize na nedůvěru Američanů vůči cizincům. Do značné míry je její knížka zároveň dějinami silniční sítě, což občas působí maličko úmorně, ale nepostrádá to zajímavost.

Takže si oproti většině ostatních čtenářů myslím, že je to dobře napsaný text, založený na plodné badatelské dřině (škoda jen špatného překladu). Asi i proto, že zvířata a cestování patří kamsi na vrchol mého žebříčku hodnot, je to pro mě kniha zásadní. Ale silná zůstává i objektivně - jako příběh člověka, který se tvrdošíjně odmítá vzdát - nebo respektovat, v které historické epoše žije. :D A také jako dobrodružství, často na hranici smrti. A autentický dokument o dobrotě (většiny) neznámých lidí i o lásce ke zvířatům. Víc takových knih - a víc Annie!

13 03.01.2024

Knížka patří do rukou studentům zemědělských škol, majitelům malých farem nebo běžným konzumentům živočišných produktů, kteří chápou zvířata jako živé bytosti, a ne jako výrobky či továrny. Přesně jak napsal čtenář IHT, je psaná popularizačně, čili velkou část rozsahu (160 stránek malého formátu včetně vakátu a fotografií, ovšem překrásných) spotřebuje přátelské tlachání se čtenářem a vysvětlování notoriet. Na jednu stranu mi to přišlo škoda, na druhou stranu odbornější publikace o welfare na českém trhu existují a zoufale jsme potřebovali i něco laičtějšího s pestrobarevnou obálkou. Výzkumů, včetně těch vlastních, Per Jensen prezentuje desítky - bibliografie tu je a bez poznámkového aparátu lze žít. Byť by mě tedy zatraceně zajímalo, kdo jsou ti „někteří lidé“ tvrdící, že vědomí se v evoluci vyvinulo až s vystoupením na souš?! :D

V krátkých a bohatě členěných kapitolách se dočteme o emocích, společenských vztazích, chování a kognitivních schopnostech (zejména) krav, ovcí, prasat, slepic a ryb. Dozvíme se třeba, že prasečí rypák je bohatě osvalený a zvíře jím jako pákou zvedne přes 100 kilogramů. Nebo že prasnice v přirozeném prostředí vyryje pro selátka jámu a vystele ji mechem a rostlinami, načež si vleze dovnitř a skrytá pod zelení vrhne potomky. :) Eventuálně že slepice, stejně jako lidé, intuitivně řadí čísla od nejmenších vlevo po největší vpravo. Různá fakta o etologii a potřebách hospodářských zvířat autor srovnává s podmínkami ve (velko)chovech, kde jsou tvorové nejen aktivně mrzačeni, ale také deprivovaní nemožností uspokojit základní potřeby (např. hřadování u slepic či právě „hnízdění“ u prasnic).

Styl je citově angažovaný; jeden oddíl kapitoly o numerických schopnostech kurů končí: „I těch 7-8 miliónů kuřat, která se usmrtí pár hodin po vylíhnutí jenom proto, že náhodou zrovna nejsou slepičky, ale kohoutci, rozumí instinktivně řadě matematických souvislostí okolo sebe. Dokážou toho tolik pochopit, než skončí v plynové komoře.“ - Na druhou stranu v závěru autor vyslovuje názor, že zabíjet zvířata nějak „humánně“ není morální problém, protože si neuvědomují existenci smrti (žádným výzkumem ho samozřejmě nepodkládá). Hospodářská zvířata prý „existují proto, aby nám poskytovala jídlo“, takže bez nich by se „krajina i život v ní radikálně změnily“. (Zkusme si do jeho sylogismu dosadit jiný živočišný druh, jako to dělával třeba Aristotelés: „Otroci existují proto, aby nám poskytovali práci, takže bez nich by se krajina i život v ní dramaticky změnily.“)

Souhrnně řečeno - jsem za tohle dílko vděčná (hlavně sympaticky zainteresované překladatelce, u které mi ani tak nevadily lapsy typu prase-lichokopytník, šimpanz-opice, žralok-ryba) a doufám, že se knížka dostane alespoň k několika správným lidem. Je to potřeba, protože když jsem ji na Štědrý den vybalila a konstatovala jsem „Jé, telátko!“, odpovědí mi bylo: „Malej hamburger.“ Rozhodně hodlám poznatky z ní sdílet se svým kamarádem zakládajícím několik menších farem - a věřím, že je sama využiji v praxi, až budu mít vlastní zvěř. :)

14 27.12.2023

Vypravěč se seznamuje s politikem a podnikatelem Rainierem, který navzdory všem svým úspěchům nedokáže být šťastný. Nemůže si totiž vybavit několik let, která prožil jako někdo jiný po ztrátě paměti v I. světové válce. Jednotlivé oddíly románu, podané v ne-chronologickém sledu, postupně Rainierův příběh objasňují. Čtenář tak nahlíží do anglické „high society“ 20. a 30. let, ale i do vojenské nemocnice pro nervově choré, na londýnskou periferii nebo do maloměst.

Od Hiltonova románu si nelze odmyslet glosy o vývoji společnosti v jednotlivých meziválečných letech. Nezpomalují děj, neubírají knize na čtivosti (mimochodem podivuhodné) a mají něco do sebe. Jenže jsou prostě britské, čili izolované od problémů na kontinentě: hladu, nejtěžších dopadů Velké hospodářské krize či národnostních nepokojů způsobených Versaillským diktátem. Angličané - vysvětluje Hilton, aniž by nad tím zaujal nadhled - věří, že Evropu uspokojí růst hmotného blahobytu a že všichni mohou být tak netečně nekonfliktní jako dobráčtí ostrované. A tak je pro něj II. světová válka jen otázkou rozhodnutí „jednoho chorého mozku“, a ne katastrofou s hlubokými a mnohačetnými příčinami. - Ale i když mám výhrady k autorovým politickým úvahám, výborné jsou jeho komentáře o impériu, o Londýně, o věcech časových i obecně lidských.

I v tomto Hiltonovu románu, jako v mnoha jiných, najdeme svérázné a skvěle charakterizované postavy (farář Blampied! - nemohla ta kniha být o něm?); láskyplný obraz toho, co je nejlepšího na „staré dobré Anglii“; víceméně platonickou mezigenerační zamilovanost; meditativní klid, smutnou pasivitu, ale i traumatizaci I. světovou válkou, přenesenou z autora na hrdiny. Jednu hvězdičku ubírám jen za závěr, o kterém ostatní čtenáři píší, že jim z něho běhal mráz po zádech, nicméně já jsem ho čekala asi od poloviny románu a považuji ho za něco pod Hiltonovou úrovní, dobrého spíš pro film (ostatně autor psával scénáře pro Hollywood, což, hádám, jeho tvorbě neprospělo).

9 26.12.2023

V převyprávění starověké látky nabízí Jean Anouilh psychoanalytickou studii žárlivosti, závislosti a vášně.

Aktovka se odehrává během jediné noci před Iásónovou svatbou s Glaukou, před kočovnickým vozem, v němž barbarka z Kolchu žije se svojí chůvou. (Médein cizokrajný původ autor přibližuje francouzskému divákovi tím, že hrdince dává cikánské atributy - výborný nápad.) Tady probíhají dramatické rozhovory o tom, jak se Médeia zamilovala do Iásóna - mladíčka ohroženého na životě - a dopustila se kvůli němu vlastizrady a vražd; jak se do nepříliš dívčí Médeie časem zamiloval i Iásón a dovolil, aby Argonauti opustili svého „ochočeného“ vůdce; ale i o tom, jak přitažlivost vyprchala a zbyla jenom princeznina závislost, která nakonec sežehne všechny, včetně jí.

Anouilh přivádí na jeviště vášně vystupňované do nadlidské síly - vášně Héliovy vnučky, čtvrtinové titánky, rozhořené do infernálního požáru. Pracuje také s řeckým tématem osudovosti; tragičnost generuje marná snaha jí uniknout: hrdina se snad žení s jinou, ale jména Iásón-Médeia zůstanou spjata na věky věků. Hra končí odlišně než Eurípidova (nenajdeme tu například krále Aegea a linku vyplývající z jeho přítomnosti), Anouilhův závěr ovšem odpovídá logice jeho charakterů. Přitom dodržuje aristotelskou jednotu času, místa a děje a antickou zásadu, podle níž se nic krvavého nesmí stát na jevišti.

Právě tak, jako není kouzelnice z Kolchu tak docela člověk, není ani tak docela žena - respektive rodí se jako žena, která měla být mužem. Výklad Médeie pro 20. století obsahuje freudiánské prvky, což není zvlášť překvapivé (srovnejme ji s Giraudouxovou „Novou Élektrou“, trpící Élektřiným komplexem :D) - pokud někdo ve 20. století ovlivnil interpretaci řeckého bájesloví, pak zejména Freud - byť podle mě nesmyslně a jedovatě. Ale Anouilh s Giraudouxem, dva největší francouzští dramatikové, z toho dokázali vyrobit něco uměleckého:
MÉDEIA: „Čekávala jsem celý den, nohy roztažené, amputovaná... Pokorně jsem čekala na ten kousek sebe samé (....), ten prostředek mého břicha, který patřil jemu... (...) Ó slunce, je-li pravda, že pocházím z tebe, proč jsi mě učinilo bez údu? Proč ta ňadra, ta slabost, ta otevřená rána uprostřed? Což by nebyl krásný chlapec Médeia?“
Takže: je to úžasné - lidi, čtěte Anouilha. :)

8 20.12.2023

Hra Jeana Anouilhe začíná tam, kde většina děl končí: chudá a nepříliš nadaná kavárenská houslistka Tereza se má provdat za zámožného, geniálního skladatele Florenta. Na událostech několika málo dní před svatbou Anouilh ukazuje podstatnou nemožnost sladit životy dvou lidí (třebaže zamilovaných), z nichž jeden má všechno a druhý nic:
„Tys nikdy nebyl ošklivý, ani hanebný, ani chudý. (...) Tys nikdy nic neobstarával, tys nikdy nerozbil litrovou láhev, aby ses pak bál vrátit domů.“ Je to hra o předurčenosti prostředím a o osudovém míjení sytého s hladovým: „A jeho knihy, podívej se, jeho knihy jsou jeho přáteli (...), hovořily s ním, pomáhaly mu, aby se stal tím, čím je; jeho knihy ho znají lépe než já, ale já je neznám, abych se mohla bránit.“

Hra sociálněkritická s naturalistickými motivy (ten na str. 70 je pořádně silné kafe), která trochu připomíná fabiánská dramata G. B. Shawa. Brilantně provokující scéna, kde se hrdinova sestra a teta baví s aranžérkou o tom, že „práce už není jen kratochvílí pro zahálčivé lidi“, by klidně mohla stát v „Majorce Barboře“; a Terezin otec je blížencem pana Doolittla do té míry, že má možná pravdu záložka knihy tvrdící, že Anouilh polemizuje s „Pygmalionem“ o možnosti vyrvat člověka z ghetta a ghetto z člověka.

Je to výborně napsané, civilní a realistické, a přitom rozervané (Tereza), plné skvělých obratů („ordinérní jako šváb“; „plakat jako kráva“) a s překrásnou postavou pana Hartmana (kdo by nechtěl takového přítele, jakého v něm má hrdina? - protože Hartman, jenž „poznal svoje hudební možnosti“ zastíněné Florentovým géniem, nakonec „miluje boha v jeho rukách“). Nepovažuji „Kruté štěstí“ (v originále mnohem přiléhavěji La Sauvage) za tak mistrovské dílo jako autorova „Tomáše Becketa“ a „Antigonu“ (mimochodem - miluju boha v Anouilhově psacím stroji), ale i tak je to jedna z nejlepších věcí v dramatice první půlky 20. století.
PS. Knížka ve Francii vyšla v roce 1938 a hraje se v ní Wagner (Pochod z Tannhäusera), znamená to něco?

9 10.12.2023

* „Usnul oslněn představou trhu a zítřka. Hodiny na věži ho probouzely po celou noc a pokaždé po chvilce nepokoje a zoufalém tápání znovu našel a sevřel svou radost, tak jako svíráme v polospánku ruku starší sestry; tak nám je, vzpomeneme-li si kolem půlnoci na kytici bezu, kterou jsme večer natrhali.“
* „K tomu, aby byli na světě dobří lidé, nejsou toliko obchodníci; zřízenci jsou tvorové velmi jemní (...); berní sedí do půlnoci nad došlými spisy a v hodinách spánku hledá křestní jména neznámých, kteří mají stejná příjmení, aby jim ušetřil nedorozumění při placení daní.“
* „Vizte dívčinku, která se všeho bojí, protože má příliš velké oči; vizte vypeskovaného psíčka, jenž vyje a vyje... ku podivu silně, jako kdyby byl duší nějakého ohromného novofoundlandského psa, ležícího někde dál s rozdrcenými kostmi.“

Jean Giraudoux má svůj osobní surrealismus, který vlastně možná surrealismem není, ale ať je to cokoliv, dělá ho to mým nejoblíbenějším spisovatelem.
K „Městečku“ se mi nepovedlo dohledat žádnou informaci (natož třeba anotaci!) ani v cizích jazycích, takže jsem si ho prostě opatřila (sláva československé knižní kultuře za první republiky; člověk žasne, kolik méně slavných děl soudobých velikánů tu vycházelo v překladech) a nechala jsem se překvapit.
Nuže, je to cyklus čtyř povídek a, řekněme, tří básní v próze (?) - i když básnickými prózami je u Giraudouxe vlastně všechno. Jednoduché syžety povídek tvoří jakoby záminku k hrám nenapodobitelné lyrické obrazotvornosti: chlapec stoná a vyhlíží z okna do babího léta; dívka, které se proti její vůli přihodil zázrak, se vzpírá vstupu do kláštera; syn výběrčího potravní daně poprvé zažívá přátelství; poloslepý cestmistr se zahledí do lékárnice. Nezáleží ani tak na ději jako na večeru, podzimu, pondělním dešti nebo tuberkulózní kobyle; záleží na metafoře, paradoxu, asociaci, kauzalitě (právě ty paradoxní kauzality vyfukují oblaky surreálna); na způsobu, jakým básník prožívá svět, a Francii zvláště. Myslím, že nejde číst Giraudouxe a nemilovat u toho Francii.

I po přečtení Městečka trvám na tom, že autorově genialitě nejvíc vyhovuje forma románu (Zuzanka a Tichý oceán; Sigefried a Limuzínsko - myslím, že nikdy nebude napsáno nic lepšího než Zuzanka a Siegfried). Ale povídky jí pořád dávají víc prostoru než drama; zejména v Lékárnici se uplatnila k mojí blaženosti. Mám při čtení Giraudouxe pocit modlitby nad krásou (jeho) světa. Protože on s něhou píše o berních úřednících a mrtvých žabách; když řekne „automobil“ nebo „potravní daň“, zní to, jako by jiný autor řekl „růže“ nebo „básník“; vytváří svoji estetiku z věcí estetických i neestetických, poetických i nepoetických, z něhy i ironie, živého i mrtvého, a výsledkem je taková zvláštní krása, nad kterou člověk vrtí hlavou, jako se vrtí hlavou nad nesmyslem.

„Zašlápla žabičku, která spěchala k rybníku, aby se zachránila před deštěm. Maličké její srdíčko ještě tlouklo a pozvedalo kropenaté bříško; pozorovala ji, pokoušejíc se nebýt smutnou, a se smíchem se omlouvala, tvrdíc, že mrtvé žabky se podobají ropuchám. Pak rozmáčkla chrobáka, na kaši, která se tentokrát nepodobala ničemu; pak ještě maličkého cvrčka, z něhož zůstaly jen dlouhé nohy, jako by byl býval skočil ohromně daleko a zapomněl tam své berly. (...) Ale cestmistra neděsilo toto vraždění. Věděl, jak blízkými příbuznými jsou láska a smrt, a přál si, aby zašlápla ještě ptáčka, nebo růži, slovem něco, z čeho by tekla krev.“

8 08.12.2023

Beatrice se rozhodne odhalit aféru svého vysoce postaveného manžela, místo aby ji tutlala, a způsobit tím skandál. Jak ironicky podotýká: "Hanba je o jistých věcech mluvit. Dělat je, to nic neznamená!" Tak začíná hra o manželské nevěře a o jejích dopadech na italskou (sicilskou) společnost. Hra o žárlivosti, zamilovanosti a ztrátě důstojnosti; hra, kde se můžeme dočkat rozvodu, zatčení, sebeoběti i vraždy.

Autor ji označil za komedii, ale jediný smích, který slyšíme, je - podle scénické poznámky - "strašlivý, plný zloby, divoké radosti a beznaděje". Postavy popisují samy sebe (a lidi vůbec) jako loutky nucené k hraní rolí, s nimiž se neztotožňují. Čapka s rolničkami nedosedá na hlavu veselého šaška, nýbrž šílence, říkajícího - po způsobu divadelních bláznů - pravdu.
Klasický Pirandello, italský a temný.

CIAMPA: Dopřejte si to potěšení, být tři měsíce doopravdy blázen! (...) Pořádně rozeznít, paní, tady... (obvyklým gestem ukáže na levý spánek)... celou bláznivou strunu, narazit si blaznovskou čepici s rolničkami až na uši, jít na náměstí a každému plivnout pravdu do tváře. Naše tělesná schránka by nám umožnila žít ne sto, ale dvě stě let!

15 05.12.2023

Hra o relativismu a noetické skepsi. Hra o Schrödingerově kočce, ale z roku 1917, zatímco Erwin Schrödinger svůj myšlenkový experiment formuloval až roku 1935. Po přečtení Pirandella mě skoro překvapilo, že vídeňského fyzika nikdo neobvinil z plagiátorství. xD

[menší SPOILER] Pravdu má buď postava pana Ponzy (a jeho žena Lina je mrtvá), anebo postava jeho tchyně paní Frolové (a Lina žije). Jenže neexistuje způsob, jak to zjistit; a tak tajemná, skrytá Lina Ponzová žije i nežije. Hlavní hrdina, Laudisi, je od začátku principiálně skeptický k možnosti poznat to, co zbytek společnosti - bezohledně zvědavých italských měšťáků - nazývá „objektivní pravdou“, tedy pravdou jedinou. Člověk je podle Laudisiho vším tím, zač ho pokládají druzí, kdežto sám o sobě nám zůstává nepoznatelným. Takže pravdu o Lině mají její choť i její matka, a snaha rozhodnout se mezi jedním a druhým, jak se o to pokusí spoluobčané této nešťastné trojice, povede jen k tragédii - k všelidské tragédii noetické bezmoci - k neštěstí jeviště stejně jako hlediště.

Mám Pirandellův relativismus a nekonečně hořký agnosticismus moc ráda. I když jiné hry tohoto italského klasika, kde se filosofie objevuje spíš v zadním plánu („Šest postav“, „Jindřich IV.“ atd.), jsou každopádně dynamičtější, pointovanější a zábavnější - protože tohle je po většinu času strašná konverzační nuda. Ale „Každý má svou pravdu“ stojí za přečtení už jako manifest humanistického relativismu, kterým se Pirandello tolik blíží Karlu Čapkovi. Dva zřejmě největší relativističtí spisovatelé 20. století jsou tedy - demokrat a fašista. Kladu si otázku, kolik relativistických fašistů asi tak existuje; určitý náběh k tomu měl zřejmě také Mussoliniho pobočník, ministr a aviatik Italo Balbo, alespoň soudě podle jeho předválečného projevu v USA o názorové toleranci... Chtěla bych jich najít víc.

11 05.12.2023

Huh, tohle je snad poprvé, kdy mě zásadně překvapil konec historické hry! :D
Před Schillerovou „Pannou orleánskou“ jsem četla Shawovu „Svatou Janu“, kterou považuji za jeden z výsostných vrcholů světové dramatiky. Takže jsem od Schillerova zpracování neměla vysoká očekávání (nečetla jsem ho tak docela z niterné nutnosti, nýbrž společně s kamarádem, který se ho chystá nacvičovat s ochotníky). Místo Shawova tvrdého psychologického a historického realismu, okořeněného čertovským humorem a fantazií, od Schillera dostaneme... romantismus, samozřejmě. Ale jaký romantismus! Je to mírně naivní, hodně zjednodušující, trošičku pohádkové/katolické, historicky pochybné a naprosto super.

Básníkův humanismus udělal charaktery poněkud prostšími (protože většinou v zásadě dobrými), ale o to sympatičtějšími. Nejlépe je to vidět na Karlu VII.: Schillerovu slabému, ale laskavému panovníkovi přinejmenším nelze upřít, že miluje Francii. (Jsme-li u Francie: „Panna orleánská“ vyšla v roce 1801, za napoleonských válek, a tudíž si není těžké domyslet, komu platí ono: „... má ještě místa dost / zem naše pro hroby tvých vojáků!“. Skutečnost, že tu francouzská národní hrdinka alegoricky spílá Francouzům, je tak... pikantně paradoxní.) Podobně zbožňováníhodně jako Karel ze hry vychází jeho milenka Anežka Sorelová, poněvadž na tom děvčeti je tolik vidět, jak má svého krále rádo, a to kvůli němu samotnému... Nebo arcibiskup, úzkostlivě se snažící vyloučit křivé obvinění z čarodějnictví... Člověk by prostě tuhle sbírku postav zobjímal.

A pak tu máme samotnou Janu, jejíž motivace v posledním dějství zůstává enigmatická (tedy alespoň mně a autorovi režijní poznámky) a z které básník udělal postavu nepříjemně dokonalou. Když si ale uvědomíme, že její čistota je Schillerův vlastní způsob vnímání světa, nakonec se nejeví (tolik) papírově. Janina zbožnost a venkovskost vnášejí do hry lyričnost (často ve formě vázaného verše). Ohledně hrdinčina života autor - profesor historie v Jeně - fabuluje. Hodně. Což považuji za klad, protože tím generuje moment překvapení a víru, že jakýkoli závěr je možný. - Čili ano, Schiller má smysl i po Shawovi!

11 01.12.2023

Lituji, že jsem první černá ovce, která píše nespokojený komentář, ale někdo jí být musel. :)

Bill Schutt přednáší zoologii na univerzitě, čili je profesionálním vědcem; jeho knížka o kanibalismu ale neobsahuje žádný vlastní badatelský vklad, nepočítáme-li rešerše na internetu. Ve skutečnosti jde spíš o novinařinu. Velkou část knihy tvoří interview s odborníky na nějakou oblast kanibalismu (např. u dinosaurů), popularizační parafráze cizích prací nebo reportáže (autor sám okouší člověčinu; nebo se prochází v místě, kde musela přezimovat Donnerova výprava nucená ke konzumaci bližních). Na vědeckého žurnalistu dobré, na vědce ani tolik ne.

Jediný Schuttův pokus něco vysvětlit sám - totiž proč je v evropské kultuře kanibalismus tabu, kdežto např. v čínské nikoliv - končí podivným blábolem, že se tak stalo pod vlivem Hérodóta a dalších antických autorů. Je fajn představovat si lidojedy odstrkující talíře pod mocným dojmem z literatury, ale mám takové zdání, že tomu bylo naopak: v řecké společnosti, která dříve kanibalismus praktikovala, se musela udát nějaká změna, kterou Hérodótos a ostatní autoři jen vyslovují. Jaký posun to byl a co ho způsobilo? Tak to nám Bill Schutt rozhodně neřekne.

Další věc, která mě žrala, byl Schuttův etnomasochismus. Do jisté míry se s autorem dá souhlasit. Povolení zotročovat pro španělskou korunu pouze kanibaly nepochybně vedlo k tomu, že koloniální úředníci do této kategorie zařazovali i společnosti nekanibalizující. Schutt tedy v rámci své zuřivé obhajoby indiánů proti „rasistické“ nálepce lidojedů nepovažuje svědectví Španělů za dostatečný důkaz (i když kanibalismus úplně nepopírá). Dobře, proč ne, skepse k pramenům nikdy není nazbyt.

Jenže pak přijdou na řadu společnosti, které pisatel rád nemá: císařské Japonsko za druhé světové války a Čína Velkého skoku. Tady se svědectví zaujatých protivníků (údajných?) kanibalů kouzlem stávají zcela validním argumentem, jejž ověřovat netřeba. Samozřejmě, že se v maoistické Číně jedli disidenti. Protože maoistická Čína je, na rozdíl od ušlechtilých divochů předkolumbovského ráje, zlá. - I objekty medicínského kanibalismu v Evropě autor častuje přívlastky jako „odporné“, přičemž si jedním dechem stěžuje, že Evropané nemají pochopení pro etické a kulinářské hodnoty jiných národů.

Kromě toho je kniha napsaná velmi americky, čili vysvětluje všechno (měkkýši jsou „škeble a jejich kámoši“) a za každou cenu se snaží být vtipná. Na druhou stranu jí rozhodně nutno přiznat čtivost, zajímavost a zábavnost. Ačkoli Schutt jenom převyprávěl cizí výzkumy, mnohé informace jsou neuvěřitelně podnětné, zvláště ty o obléhání Leningradu a o specifičnostech čínského kanibalismu (konfuciánské krmení rodičů částmi vlastního těla; nebo míra, v jaké se člověčina objevovala na jídelníčku i mimo období nouze).

Velkou pozornost věnuje kanibalismu u bezobratlých a obojživelníků (celou kapitolu obdrželi fascinující červoři), neopomíjí ale ani kulturní fenomény typu katolické eucharistie. Několik kapitol pak zabírá masný průmysl nutící skot ke kanibalismu (žraním masokostní moučky) a důsledky této zhůvěřilosti.
Jde spíš o kabinet kuriozit než o soustavné zpracování tématu. S otázkou, kvůli které jsem knihu četla (totiž proč Evropané dělají z kanibalismu tabu), mi moc nepomohla. Ale přečíst ji neuškodilo a bavilo mě to. :)

17 28.11.2023

O velrybách a lidech. V knížce amerického biologa Joe Romana se setkáváme s velrybou jako symbolem biblickým i ekologicko-ochranářským; nebo s velrybou coby předmětem výzkumu (kdy se v lidské mysli vyvíjí z fantaskního monstra středověkých bestiářů přes kojící „ne tak docela rybu“ až po vysoce kulturního tvora, jenž vytváří dědičnou slovesnost podléhající módě a kulturním revolucím, jak jsme zjistili na konci 20. století). Ale většina Romanovy knihy, bohužel, musí být dějinami velrybářství.

Oceňuji, že autor píše o emotivním tématu věcně. Vnitřní pláč nechává na čtenáři, jen mu k němu dává dostatek důvodů. Třebas když cituje jednoho z velrybářů popisujícího své dojmy, když harpunoval kojící matku a její mléko se rozlilo po mořské hladině. - Pár faktů:
* Až do konce 50. let americké válečné lodě používaly velryby jako cvičné cíle při pátrání po sovětských ponorkách.
* Vynález výbušné harpuny, která exploduje uvnitř zvířete (ale neusmrtí ho hned), umožnil lovit i plejtváky obrovské. Jen za prvních 30 let od této revoluce bylo v jižním Pacifiku zabito 40 000 plejtváků. Populace se nikdy nevzpamatovala.
* Japonsko podplatilo Brazílii, aby hlasovala proti omezení komerčního velrybářství, dotací pro tamní zemědělství. Velryby dosud loví Japonsko (zcela bez omezení), Norsko i Island.

„Velryba“ je kniha velmi komplexní, překvapivě vůbec ne amerikocentrická. Čerpá z nejrůznějších zdrojů: eskymácké mytologie, středověkých královských zrcadel či z japonské tradice. Jedna kapitola se soustředí také na biologii velryb (tj. na etologii, morfologii, ekologii atd.). Výklad doprovází množství obrazového materiálu, text je tištěný na křídovém papíře a překlad, ač má svoje mouchy, působí kompetentně a zodpovědně. Takže: víc takových literárních a nakladatelských počinů, prosím.

Ještě subjektivní dodatek. Joe Roman píše o tom, jak velryby vžycky působily na lidskou fantazii. Sám předkládá sugestivní obrazy z dějin: inuitské velrybářské osady proti sobě válčí v brnění z mrožích klů; velrybářské lodě raného novověku, pronikající do arktických vod, připevňují na přídě velrybí ploutve jako štíty proti ledovcům; na amerických pobřežích chátrají opuštěné varny velrybího tuku, který poháněl průmyslovou revoluci; aktivisté z Greenpeace vplouvají na gumových člunech přímo mezi velryby a harpuny mířící z desetipatrové „plovoucí továrny“...
Tento týden jsme shodou okolností probírali velryby na přednáškách ze zoologie a vyučující dával po posluchárně kolovat biofakty. Jak mi postupně procházel rukama obří obratel, kostice mláděte nebo ušní bubínek větší než moje dlaň, pociťovala jsem na vlastní kůži, jak fascinující tvorové to jsou. Každá statistika o výlovu, kterou kniha podává, mě bolela. Zvlášť uvědomíme-li si (abych parafrázovala biologa dr. M. Váchu), že ani zvýšení početního stavu jednotlivých druhů, i kdyby k němu došlo, by nenapravilo škody, které jsme napáchali. Nenávratně jsme zničili většinu genetické rozmanitosti populací a také jejich specifické kultury; navždycky.

14 19.11.2023