JulianaH. komentáře u knih

Milé a inspirativní. Asi bych se ke knize nedostala, kdyby ji na Svatojakubské cestě nezmínila kamarádka, která mi ji pak půjčila. I když jsem ji četla půl druhého měsíce (samozřejmě nesouvisle), celkem jsem si ji užila.

Mám v zásadě jednu výhradu: formát (každý ze 151 dní cesty rozepsaný zvlášť) mi přišel vhodnější pro blog než pro knihu. Některé události jsou nepochybně důležité pro autorku, ale ne tak úplně přitažlivé pro čtenáře, neznajícího lidi, o nichž píše. Mnohé pasáže byly repetitivní (Lucka potká někoho, koho dlouho neviděla, a raduje se nad tím; Lucka celý den odpočívá v hotelu nebo u „trail angela“; Lucka si nakoupila hodně jídla, které je těžké, ... :D) a osobně si myslím, že by – v papírovém vydání – snesly vynechání. S tím souvisí i pochybení nakladatelství, které blogové příspěvky při proměně v knihu nenechalo zkorigovat (časté chyby v mě/mně a čárkách).

Jinak je Lucčin cestovní deník pozoruhodnou sbírkou momentů z pěti měsíců na Pacifické hřebenovce: těch krásných („spektakulární“ výhledy, přátelskost Američanů, solidarita „hikerů“) i těch nebezpečných. Mně asi nejvíc zatrnulo při popisu stopování, i když třeba otřes mozku v Mohavské poušti nebo frustrace ze dvou týdnů v mračnech komárů byly také poutavé.
Autorka je učebnicovým případem extravertního sangvinika a celkově silnou, svéráznou osobností. Oceňuji její rozhodnutí cestovat sama, podle sebe a kvůli sobě. Z její knížky sálá „wanderlust“ (čeština nemá ekvivalent, řekněme „nutkání se toulat/putovat“?). A pak také vděčnost za život jako takový i za každičkou z řady laskavostí, kterých se jí na cestě dostalo. A odhodlání dělat to, co dělat opravdu toužíme. Takže já už pod jejím vlivem plánuji další zahraniční potulku. :)

14 11.02.2023

Na tenhle útlý svazeček jsem narazila při psaní školní eseje, a ačkoli jsem potřebovala jen pasáž o středověku, se zaujetím jsem přečetla všechno. J. S. Guth-Jarkovský stručně probírá rovněž „jídlo a pití“ v pravěku, u neevropských národů a ve starověku (Egypt, Mezopotámie, Řecko, Řím). Středověkem, respektive zaalpskou renesancí podle anotace končí, místy se však dotýká pozdějších staletí – např. zmiňuje prohibici v SSSR, o které jsem slyšela poprvé.

Vyhovovalo mi, že namísto výčtů jednotlivých pokrmů se autor zabývá především společenskými aspekty konzumace – chováním „u stolu“. A že je co zkoumat. Před pár dny jsem náhodou četla v Plútarchovi, že Řek považuje jíst o samotě za stejně zvířecké jako mít pohlavní styk na veřejnosti. O to víc mě tady zaujalo, že u některých černošských kmenů naopak jí zásadně každý sám nebo alespoň odvrácen, a že dokonce ještě ve 20. století hodoval habešský císař bez hostí či alespoň za závěsem.
(Pochopitelným rysem téhle knížky z r. 1918 je její absolutní nekorektnost. Chudí Číňané, „prasata mezi lidmi“, prý pozřou i shnilé ryby či vejce, z čehož vznikla domněnka, že nemají čich. Autor neprojevuje příliš pochopení ani pro kanibalismus. Zato s jinou výstřední praktikou, vegetariánstvím, je celkem v pohodě: mluví pro ně prý utrpení zvířat a také odpudivost syrového masa.)

Posuzováno z hlediska odborné publicistiky: je to „jen“ kompilace, ne výsledek vlastního pramenného výzkumu (nebo ho autor alespoň nezmiňuje), ale komu to vadí? Metodologicky navazuje na Čeňka Zíbrta a jeho kulturněhistorické práce. Dnes, v době rozkvětu „dějin každodennosti“, by Zíbrtovy (a možná i Gutha-Jarkovského) texty byly považovány za zakladatelské počiny podoboru. Tedy kdyby je pánové bývali sepsali francouzsky či německy. Takže je to malý utajený český poklad.
A já díky němu už vím, 1. proč se říká „pít jako Dán“ (Valdemar II. Dánský vydal zákaz připíjet menším množstvím alkoholu než plným pohárem), 2. že barovou stoličku vynalezli Asyřané (jen ji tedy nepoužívali u baru, nýbrž u klasické tabule), nebo 3. že jeden renesanční průvodce etiketou považuje za nevhodné trýznit hostitele a bodat spolustolovníky kordem. Prostě informace k nezaplacení.

12 08.02.2023

„Šťastný Per“ je vlastně takovou alternativní autobiografií – jaký život by autor vedl, kdyby uspěl v odhodlání stát se hercem. Předtím, než se cesta skutečného a fiktivního H. Ch. Andersena rozdvojí, však dlouho vede tímtéž směrem, přes tytéž překážky. Od chudého dětství, kdy tatínka zahubily napoleonské války a maminka si musela vydělávat jako pradlena, přes studia u soukromého učitele na venkově, placená mecenášem, až po hrdinův pokus stát se tanečníkem v baletu Královského divadla (kde čelí šikaně), zpěvákem, básníkem a nakonec hercem činohry.

Tyhle autobiografické rysy jsou nápadné na první pohled, v románu se ale tají i jemnější ozvuky autorova života. Předně tu máme postavu Perova staršího přítele a spolubydlícího, hebrejského sbormistra. Nepochybně odráží Andersenův filosemitismus vyrůstající z dobrých zkušeností se Židy (ale samozřejmě i hudební lektorování Itala Siboniho). A pak je tu Richard Wagner, Perův vzor a inspirátor jeho pokusu vytvořit na jevišti gesamtkunstwerk. Sám Andersen patřil k prvním Evropanům oceňujícím Mistrovu hudbu; svého času byl jediným posluchačem v sále, který Wagnerovi tleskal.

Ve „Šťastném Perovi“ tedy zúročil svůj vhled a intenzívní vcítění do hudby i divadla. Hrdina s originálními názory – např. přecházení od verše k próze v operetě přirovnává ke střídavé chůzi po mramorovém schodišti a slepičím žebříku – nasvědčuje tomu, že Andersen by býval mohl být i výtečným uměleckým kritikem.
„Pera“ jsem četla v Dánsku a občas jsem na vlastní oči viděla věci, které jako by vystoupily z románu. Královské divadlo. Kamna v chudém bytě, představující pro dítě, jež si u nich hrávalo, medvěda. Nebo tu skříň, v níž malý Per/Hans Christian spatřoval horu s pokladem. Na jednom plátně v kodaňském městském museu si lze dokonce prohlédnout navlas takovou předměstskou vilku porostlou růžemi, jakou hrdina koupil mamince! :) – Kéž Dánsko ještě dlouho zůstane Andersenovým Dánskem.

9 07.02.2023

Ve své době jedno z nejslavnějších děl dánského klasika; a přitom drobounká knížečka, která v sobě má – vzhledem i stylem – něco z květiny. Vešla se mi do kapsy, když se mnou cestovala do autorova rodiště na ostrově Fyn.

Po třiatřicet nocí vypráví měsíc chudému malíři, co za pozoruhodné obrazy zahlédl na svojí pouti světem. Někdy jsou to spíš básně v próze, jindy opravdu náměty k malbám: třebas děvčátko plačící nad rozbitým džbánem v ruinách římského paláce, kam se po pádu impéria nastěhovali ti nejchudší. Mnoho příběhů reflektuje páně Andersenovy vlastní zážitky z cest (a že byl úctyhodným světoběžníkem). Sem patří i ten o zpěvačce, jež se spontánně pustí do árie v pompejském divadle – impresionistický moment rámovaný připomínkou pomíjivosti. Někdy pak měsíc v duchu romantického exotismu zavítá ještě dál než autor, do Indie, subsaharské Afriky či Grónska v letní noci.

Další okruh „obrázků bez obrázků“ odráží jiný typ básníkovy zkušenosti, totiž s divadlem a uměním vůbec. Jsou to vesměs kruté příběhy, v nichž nelze necítit jeho vlastní utrpení z výsměchu, šikany a selhání (např. mladý herec, jenž byl vypískán), ba dokonce myšlenky na sebevraždu. Jiné obrazy zase překypují citlivou něžností vůči dětem, zvířatům, starým lidem, chudákům.

Tohle je H. Ch. Andersen, jehož dnes asi málokdo zná, a přitom se ve svých knížkách pro dospělé projevuje stejně autenticky jako v pohádkách. Jelikož pro mě znamená nevyjádřitelně moc od chvíle, kdy jsem ve svých čtrnácti četla jeho autobiografii, nepoznat „Obrázkovou knihu bez obrázků“ by pro mě bylo jako postrádat v životě významný kus skládanky. Jsem strašně ráda, že jsem si ji konečně mohla přečíst – a to v Andersenově Dánsku, částečně přímo v Odense na Fynu, jak jsem o tom snila od základní školy.

10 06.02.2023

Ocenila jsem především druhou polovinu s oddíly o pamětihodnostech + museích/galeriích (včetně nástinu, jak tyto instituce vznikly) a souhrnné informace o Dánsku, počínaje státním zřízením a konče počasím. (To, že v lednu a únoru člověk využije současně „několik“ svetrů, tedy nikoli jen dva, jsem se sice dočetla poslední den pobytu, ale průvodce se nesepisují pro blázny, kteří je zásadně studují ex post.) Obzvlášť super byla dvojstrana s časovou osou nejvýznamnějších událostí dánských dějin. Dále souhlasím s autorovým naléháním, že se vyplatí chodit po tomto městečku pěšky; a kvituji tip na veganskou restauraci.

Informace se přirozeně vztahují k roku vydání (2016), kdy se kodaňské metro teprve stavělo a gigantické Přírodovědné museum existovalo jen na plánech. Není třeba zdůrazňovat, že od té doby se zvedly také ceny. Autor se však zmiňuje i o událostech celodánského významu, které zůstávají aktuální a v době vydání byly zcela čerstvé (referendum odmítnuvší euro, ekumenická jednání v kodaňském kostele Holmenskirken po útoku na Charlie Hebdo či teroristické útoky z r. 2015).

Pár zajímavostí: :)
- Dánové tvoří pouze 65 % obyvatel Kodaně
- anglojazyčné filmy se při vysílání v Dánsku nedabují; mluvčí dánštiny rozumějí psané norštině i švédštině
- korunní princ se oženil s Australankou
- Kodaň byla ve středověku vypálena německou hanzou jakožto její konkurentka (Dánové to s Němci vskutku nemají jednoduché)
- když r. 1884 hořel zámek Christiansborg, jehož nástupce dnes hostí parlament, plameny prý ze Sjøllandu bylo vidět až v Jutsku!
- do Okrouhlé věže, odkud konal svá astronomická pozorování Tycho de Brahe, se carevna Kateřina I. při své návštěvě města nechala vyvézt kočárem (věž totiž převážně nemá schody)
- ikonickou skulpturu Malé mořské víly sponzoroval ředitel pivovaru, stejně jako kodaňské umělecké sbírky; sochař ji obdařil tváří slavné baleríny a tělem své choti

7 04.02.2023

Zatím jsem četla jen část věnující se Řecku od vzniku jeho státnosti (1828) do současnosti (resp. roku vydání: 1998), což je ale suverénní většina tohoto tlustospisu. Antika a Byzanc, k nimž i v češtině existuje řada monografií, totiž dostaly nepoměrně méně prostoru než moderna. A jelikož si starší dějiny hodlám nechat na jindy, dovolím si napsat komentář k přečtené části dřív, než svoje dojmy zapomenu.

Nejprve objektivně. Na to, jak třaskavé moderní dějiny jsou, se Pavlu Hradečnému podařil celkem vyvážený výklad. I tak sice mezi řádky prosvítají jeho preference, například hodnocení "demokracie dobře, monarchie špatně". Nicméně nevynechává ani informace problematické, málo líbivé a kontroverzní. Třeba o teroru demokraticko-humanistických venizelistů proti royalistům, který se rozpoutal za první světové války po emigraci krále, nebo naopak o poměrně prosperujícím hospodářství za junty plukovníků.
Mně osobně přišlo škoda, že čím starší dějiny, tím zběžněji jsou podány. O válce za nezávislost či o bavorokracii se čtenáři dostane jen základních informací, kdežto každé volby z 90. let jsou rozebrány do takových detailů, jako je procentuální úspěch nejokrajovějších straniček. Po dočtení posledních kapitol mám intenzívní pocit, že osobně znám Karamanlise, Papandrea a Mitzotakise. Ale já bych radši znala prvního prezidenta Kapodistriase, smutného a asketického osvícence, jehož vláda nad Řeckem byla absolutní sebeobětí. Novodobá politika - likvidace národní suverenity, skandály a věčné volební tahanice mezi Nea Dimokratia a PASOKem - jaksi postrádá romantičnost.

A teď subjektivně. V Řecku si připadám doma a považuji Řeky za svůj adoptivní národ; proto mi každá kapitola něco připomněla... nebo dovysvětlila. Pochopila jsem, proč rodný dům Kemala Atatürka v Soluni hlídá děsivá vysokánská zeď s ostnatým drátem a kamerami (Turci si v něm v 70. letech zinscenovali výbuch jako záminku k pogromu na Řeky v Cařihradě). Došlo mi, že nadživotní portrét Kolokotronise není na budově muzea v Korinthu jenom proto, že tento rek patří k hrdinům osvobozovací války; kousek odtud se totiž odehrála slavná bitva v soutěsce Dervenakia, kde na hlavu porazil Turky. O něco lépe teď rozumím i tomu, proč řečtí studenti tak rádi mávají vlajkami se srpem a kladivem a čmárají rudé hvězdy (doteď se mi to různí lidé pokoušeli vyložit, ale odpověď ve stylu komunisté prohráli v občanské válce je trochu matoucí).
A konečně jsem si prostudovala peripetie boje o verginské slunce mezi Řeckem a, ehm, tím státem, kterému se v Řecku neříká Makedonie. Coby někdejšího obyvatele Soluně, který první den zíral na obří nápis μακεδονια ειναι ελληνικη (Makedonie je řecká) jako tele, mě totiž tahle věc strašně zajímá. Nu, a také jsem měla strašnou radost z každé zmínky o Soluni, neřku-li z fotky této špinavé škaredé metropole, v níž proběhla většina atentátů, protože jééé, to je u nás!.

Značnou část toho, co jsem věděla o řeckých dějinách, mi vyprávěli samotní Řekové. Kniha tomu dodala rámec a souvislosti. Od jistého Kerkýřana jsem slyšela o pogromu proti cařihradským Řekům, při němž byl zaživa upálen otec jeho přítele; konečně znám kontext. Také už chápu třeba to, proč měl můj kamarád v očích slzy, když mluvil o maloasijské katastrofě. Tehdy jsem myslela, že vím, oč jde (prohra Řecka ve válce s Tureckem, ztráta odvěkého území a povinná výměna obyvatelstva), ale můj dřívější turecký zdroj elegantně pomlčel o masakru ve Smyrně, takže mi tak prudké emoce zůstaly záhadou.
Ale hlavně mi všechny kapitoly o moderní historii připomněly jeden soumrak v Athénách. Šli jsme s mým dobrým přítelem, sefardským Židem z Rhodu, z hory Lykabéttu, odkud jsme pozorovali západ slunce, na náměstí Omonia. Za tu cestu mi stihl vyložit novější řecké dějiny, počínaje historkou, jak Kapodistrias lstí naučil Řeky jíst brambory, a konče tragickou a bizarní smrtí krále Alexandra. A znovu se musím obdivovat jeho znalostem.
Stýská se mi po Řecku (existuje pro to slovo νόστος, odtud nostagie) a Dějinám jsem vděčná, že mě alespoň nutí vzpomínat.

Pokud někdo umí psát postavy dětí — vystihnout bohatství jejich světa, odlišnosti jejich vnímání, myšlení, emocí — přenést čtenáře do jeho vlastního dětství, i když se nutně nemuselo odehrávat zrovna v Kanadě počátku XX. století —, pak právě L. M. Montgomeryová. A autobiografičnost z ní přímo sálá.

„Emily z Novoluní“ je tak trochu kronikou dětských let, kronikou událostí drobných (nový osvícený učitel, pokus zaslat básně do časopisu, hry, návštěvy, cyklus zemědělského roku) i velkých (smrt tatínka a adopce příbuznými, ztráta kočky, boj o vyšší vzdělání).
Myslím, že potěší čtenáře různých věkových kategorií. Mě si získala směsí realističnosti a poetického kouzla. Na jednu stranu zobrazuje život bez změkčování a eufemismů. Umí také vystihnout způsob dětské mluvy (zvlášť v dopisech, protože román je zčásti epistulární). Na druhou stranu nabízí lyrické, téměř impresionistické popisy přírody; a nezaměnitelně pracuje s ideály a sny svých hrdinů, zkrátka s tím, co je v nich nejlepší.

Každá z dětských postav má umělecké nadání (Emily-básnířka, Ilsa-recitátorka, Teddy-malíř, Perry-řečník) a uvěřitelně se v něm vyvíjí. Je to inspirativní, plné radosti z tvoření, roztomilé. Zvlášť při čtení Emilyiných literárních kreací se nelze neusmívat: hádám, že autorka v životě opravila kupu slohovek.

LMM nemoralizuje a nesnaží se člověka za každou cenu dojmout. Přitom se však nebojí témat, která bych v literatuře pro děti (z roku 1923) nečekala. Vykresluje třeba patologickou fixaci matky na syna, plnou žárlivosti a nezdravé, byť upřímné lásky. Zaznamenává proces Emilyina truchlení po tatínkovi — intenzívní smutek, návrat ke každodennosti, návaly stesku, pokus o vyrovnání formou dopisů. Upoutal mě i prazvláštní poměr jedné z dospělých mužských postav k Emily, který autorka nehodnotí, jen zajímavě, introspektivně vypodobňuje. (Přiznávám, že mě znepokojoval, i když nutně nemusel...) A rozuzlení linie s Ilsinou maminkou... brrr, drsnější než konec „Narnie“. Jediné, co mě nepotěšilo, byl vývoj ateistické postavy, Ilsina tatínka (předvídatelnost + předsudky). No, ale jelikož autorka byla ženou pastora a pocházela z obzvlášť konzervativní části Kanady, mohlo to dopadnout i hůře (tak jako v sérii o Anně ze Zeleného domu, ehm).
Celkově úžasná věc.

14 16.01.2023

* MORE (posadí se): Jsem mrtvý člověk. (ke Cromwellovi) Dosáhl jste svého. Neštval jste mne pro mé činy, ale pro myšlenky mého srdce. Odkryl jste dalekou cestu. Neboť lidé nejprve zapřou svá srdce, a pak již nebudou mít srdce žádná. Bůh buď milostiv národu, jehož státníci kráčejí vaší cestou.
* JINDŘICH [Morovi]: Lidé jako Norfolk jdou za mnou, protože mám korunu, lidé jako mistr Cromwell jdou za mnou proto, že jsou to šakali s ostrými zuby a já jsem jejich lev, masy jdou za mnou, protože jdou za vším, co se pohybuje. Ty jsi jiný.

Boltova komorní pašije dokáže po zásluze oslavit sv. Tomáše Mora, aniž by sklouzávala k patosu, sentimentalitě nebo dokonce pokusům čtenáře christianizovat. Je to spíš portrét Mora v domácím zátiší (i později, v Toweru, ho autor zobrazuje hlavně v interakcích s rodinou) než v roli státníka. Hrdina promlouvá víc formou láskyplných a všedních manželských rozhovorů s Alicí než deklarací. I tato soukromá verze anglického kancléře ovšem artikuluje své názory politické, filosofické a náboženské, především názor osudný – o výsostné nedotknutelnosti svědomí. Reformace totiž rozkládá i nejvnitřnější vrstvy Morova života, a tak už si nemůže dovolit nebýt homo politicus ani u vlastního krbu.

Hra je nevtíravým, skromným holdem skromnému člověku. Bolt – ostatně vystudovaný historik – ji psal na základě rešerší hodných úcty. (Což ovšem neznamená, že by si některé historické okolnosti nepřizpůsobil: například oddálil sňatek Markéty Morové asi o desetiletí a ostatní děti, které rovněž žily v otcově domácnosti, v podstatě shrnul do této nejstarší dcery.) Mimochodem zajímavě pracuje s Tomášovým právnickým vzděláním, které se v jeho podání stává východiskem světcovy etiky a politické strategie.
Vedle odborné průpravy spisovatel zužitkoval i zkušenosti s divadlem (dramatické efekty, časté proměny scén; postava univerzálního „Obyčejného člověka“) a svou znalost lidských povah. Charaktery načrtává stručně, a přitom s pozoruhodnou ostrostí, jasností a pronikavostí. Choť Alice, dcera Meg, švagr Roper, mladý Jindřich VIII., Cromwell, Norfolk – ti všichni srší životem. I 16. století působí plasticky a barevně.

Mám nicméně výhradu k tomu, jak autor představil Morovy kněžské protichůdce, kardinála Wolseyho a arcibiskupa Cranmera. Skoro by se mohlo zdát, že chtěl snížit jejich charakter, aby tím víc vynikla svatost jeho hrdiny. Když opominu, že More je světlo, které nelze zastínit, zbývá argument, že to nebylo moc fér. Wolsey i Cranmner se za svoje náboženské přesvědčení – každý za jiné – nakonec obětovali nejinak než kancléř. Mravní velikost jistě může být na více stranách současně.
A ještě jedna slabina: „lidovost“ Obyčejného člověka mi nepřišla tak docela přesvědčivá. Na rozdíl od pisatele doslovu bych hru nepřirovnala k Eliotovu a Anouilhovu zpracování becketovské látky: od jejich geniality ji podle mě přece jen odděluje jedno literární patro. O krůček pak kulhá za jiným dramatem o svobodě svědomí, Millerovými Čarodějkami ze Salemu. Přesto je to skvostný kousek světové literatury, který za čtení stál.

À propos doslov mě nadchl. Ukazuje, že i marxistický text (přinejmenším terminologicky) může mít značnou myšlenkovou hodnotu, ryzost a hloubku. Klobouk dolů před Milanem Lukavským, fakt že jo.

8 12.01.2023

„Téměř všechny popisované krutosti se během posledních dnů války v Praze skutečně odehrály a jsou i zdokumentovány.“
— Dušan Hübl, literární historik

Oběšení invalidů v zahradě sanatoria. Ukřižování německé sestry Červeného kříže. Vyhazování dětí z oken. Trávení vězňů jedem na krysy. Zákaz poskytnout Němcům vodu, jídlo a lékařskou pomoc. Věšení „německých“ koček, uřezávání nohou „německým“ psům. Pomalé upalování lidí na lampách. Přibíjení kojenců na vrata. Zazdění dětských pacientů do bunkru zaživa...

Beletrizované vzpomínky Olgy Barényiové jsou kronikou „květnového povstání“ a, jak autorka říká, papírovým pomníkem jeho obětem: 100 000 zavražděných Němců, ale i Čechů, Židů a zvířat. Román, z kterého mi bylo od první kapitoly do poslední špatně, i když už jsem o pogromu na pražské Němce slyšela lecados. Historiografie nedokáže zprostředkovat totéž co autorka píšící z autopsie. Třeba jak revoluce páchne.

Jednotlivé události zasahují do životů zhruba deseti hlavních postav (včetně dvou dětí, Židovky a papouška), které se stávají jejich svědky, hybateli či oběťmi ve snaze zachránit si život v revoluční Praze. Nechápu, kde pohoršení čtenáři vzali, že je to dílo jednostranné nebo dokonce nenávistné. Olga Barényiová ukazuje postoje a činy Čechů v jejich rozmanitosti, značná část kladných postav jsou právě oni. Za májová zvěrstva obžalovává především propagandu v rozhlasu. Mučení a vyhlazování umožnila kolektivní hysterie podnícená dezinformacemi v médiích, tedy nic specificky českého. Orgie Pražanů navíc spisovatelka v předmluvě přirovnává k Francouzské či Říjnové revoluci; jenže u těch osobně nebyla, pročež píše o roce 1945. A chválabohu za její pomník, žádný jiný těch sto tisíc umučených Němců nemá.

„Pražský tanec“ vypovídá cosi podstatného o lidské povaze. Čtení pro mě má smysl kvůli knihám, které mi mění pohled na svět, a to tahle je. Nedám ji pryč za nic na světě, i když jsem u ní emocionálně krvácela a nevím, jestli ji budu schopná ještě někdy přečíst. Od první kapitoly přemýšlím při každém kontaktu s českými spoluobčany, jak by se tehdy chovali konkrétně oni. Jestli by někdo z nich hodil granát mezi ženy a děti svržené do Vltavy. Jestli by se také účastnili rozřezání sedmnáctiletého chlapce na kousky a vypichování očí koním (!) Wehrmachtu. Nebo jiných válečných zločinů, na jejichž počest si pak Češi pojmenovali zastávku metra. Až „Tanec“ mi dokázal, že povahou davů je takřka hobbesovské zlo — a že nemůžeme být důvěřivě klidní ani uprostřed svých bližních. Dobře to vystihl výrok jedné ze zahraničních čtenářek krátce poté, co kniha vyšla v Mnichově: „Po dočtení se stydím, že jsem člověk.“

13 12.01.2023

* „V Řecku nefunguje nic podle plánu, ani se tam s žádnými plány nepočítá, neřkuli že by se vyskytl někdo, kdo by se chtěl nějakých plánů držet nebo je dokonce vypracoval.“
* „Ničím jiným nemůžete své přátelství a lásku k Helénům potvrdit důrazněji než odsuzující poznámkou o Turcích [...]. Poklepou vás po zádech a pozvou vás na (tureckou) kávu, které se v Řecku [...] říká řecká káva.“
* „Na všechny vaše otázky bude každý znát odpověď, každý ovšem jinou.“

Zdejší hodnocení (60 %) je mi záhadou. Není to špatná knížka.
Nabízí pohled naturalizovaného cizince (Němce), čímž zůstává na pomezí „zevnitř“ a „vně“. Turisty tak může varovat před různými banalizacemi a stereotypy, jež vytváří reklama nebo k nimž svádí jen krátkodobý pobyt v zemi.
Život v Řecku pro autora znamená hlavně život v jeho vesničce na jihu Peloponnésu, dvě kapitoly však věnuje také Athénám (ostatní města, včetně miliónové Soluně, se musejí spokojit s jednou nebo dvěma zmínkami). Většina informací se samozřejmě vztahuje k roku vydání: 1996, ale Řecko se od 90. let tolik nezměnilo. Pravda, toalety jsou na tom o něco lépe, zato třeba vztah Řeků k odpadu a třídění, situace v dopravě nebo skutečnost, že se v zimě netopí, i když mrzne, jsou pořád stejné. Hodně archaicky působí snad jen převádění drachmy na marku, bohužel.
Kniha samozřejmě není klasickým průvodcem. Topografii pomíjí zcela, historii podává jen v nárysu, přičemž přejímá spíš tradovanou než skutečnou podobu událostí (vyvěšení vlajky v klášteře Agia Lavra nebo Metaxasova odpověď „óchi“ jsou v zásadě mýty). Témata zjednodušuje, což jí nelze mít za zlé vzhledem k tomu, že cílí primárně na turisty. Zdá se nicméně, že výletníci tuhle sérii nečtou. Přitahuje spíš lidi, kteří mají s danými zeměmi hlubší zkušenost (viz komentáře k dílu o Japonsku), čemuž se vlastně nedivím. K čemu by turistovi byl vhled do problematiky odlesňování a užívání pesticidů, když si chce jenom vyfotit selfie s Parthenonem?
Největší slabinu knihy vidím v tom, že témata neoznačuje ani neřadí podle žádného systému. Pod nicneříkajícími názvy kapitol čtenář najde pospolu například postavení žen ve společnosti, školství a slavení Velikonoc, pospojované jen chatrnými oslími můstky. Pokud vás zajímá konkrétní otázka, řekněme náboženství, doprava či stolování, nemáte šanci ji najít jinak než tak, že průvodce prostě přečtete od první stránky do poslední.
Mizerný je také překlad, jehož autor se neorientuje v německém ani českém slovosledu. Někdy používá exonyma (Athény místo Athina, Nauplion místo Nafplio), někdy ne (Thessaloniki místo Soluň, Regensburg místo Řezno), občas uvádí vyslovené zkomoleniny (Herodotovo divadlo místo správného odeonu Heroda Attika — to jsou dva různí lidé, které dělí 800 let).
Celkově je to ale velmi milá a velmi německá kniha. Pro mě vítaná příležitost radovat se nad tím, že někdo má stejné zkušenosti a dojmy...., a dozvědět se, že kombolóis původně skutečně BYL růženec (což mi jeden Řek vehementně vyvracel =D). Řeky autor nekritizuje, něžně se nad nimi pousmívá. A kdo by je taky nemiloval?

9 21.12.2022

Svým způsobem je to nejhorší pohřební řeč, jakou si umím představit. :D
V úvodu Periklés prohlásí, že zvyk velebit mrtvé nepatří k nejrozumnějším. Nikdo totiž nevěří ve fakticitu činů, které by sám nedokázal vykonat, čímž se hrdinové stávají nehodnověrnými. Možná má pravdu, a navíc se tím blíží barokním „konceptuálním kázáním“ začínajícím nějakou provokací publika, takže potud ještě chápu. Ovšem v závěru se pokouší „utěšovat“ (jak to sám nazývá) pozůstalé následovně: Starým rodičům připomíná, že už jim beztak příliš života nezbývá; vdovy pak nabádá, že o správné ženě nemá být slyšet, a to ve špatném ani v dobrém. Hle, další do sbírky důvodů, proč si neidealizovat antiku!

Těžiště řeči ovšem není vzpomínka na mrtvé, nýbrž oslava polis, a to oslava strhující a velmi přesvědčivá. Pro představu, jak Athéňané vnímali sami sebe, navíc tvoří nedocenitelný pramen. Z Periklova projevu vystupují hodnoty jako meritokracie, tolerance, smysl pro krásu a zábavu, nadání k diskusi a myšlení stejnou měrou jako k činu, vojenská zdatnost, otevřenost vůči cizincům nebo poslání být „učilištěm Řecka“.

Kornilios Kastoriadis, řecký filosof z 20. století, připomíná, že Periklova řeč vyšla ve Třetí říši. Polis v ní byla přeložena nikoli jako obec, nýbrž jako stát (což byl ale v němčině tradiční způsob převodu). Tím se prý z panegyriku na demokracii stala obhajobou nacismu. --- Eh, to je poněkud šílené tvrzení, už proto, že v nacismu není konstitutivní kategorií stát, nýbrž národ. Ale rozhodně uznávám, že čteme-li v Periklovi „stát“ místo „obec“, text tím okamžitě mění vyznění a získává autoritativní nádech. A to je zajímavé. Stejně ale předpokládám, že důvodem, proč si Perikla přeložili nacionální socialisté, byl spíš étos hrdinství a sebeoběti za společenství (+ možná celkový obdiv k periklovské éře, viz Mein Kampf).
Nu, za přečtení to stojí minimálně jako ukázka athénského sebevědomí a rétorického umu, i když obsahově to může být diskutabilní (pořád jsem ohromená tím utěšováním rodičů a vdov...).

Jako svoji jubilejní, tisící přečtenou knihu jsem chtěla něco symbolického, předznačujícího nové cesty v životě. A Portmannovu nauku lze v kostce označit za otevírání možností.

Darwina obdivuji a darwinismus pokládám za nejelegantnější objev v dějinách myšlení. Ale Portmann ukazuje, jak důležité je myslet i alternativně, mimo paradigma. Ignorováním aporií, které nám převládající výklad nedokáže „odvysvětlit“, ochuzujeme svůj vnitřní svět. Švýcarský biolog a jeho vynikající čeští následovníci v tomto sborníku si neuzavírají jiné cesty, než je hlavní silnice. Proto jsou ochotní uznat, že vzhled organismů neslouží vždycky jejich přežití a/nebo reprodukci, ale je (také) jejich sebeprojevem, výrazem subjektivity a autonomie druhu či jednotlivce. Těla organismů od krávy po skarabea pro ně tak představují plochu, na kterou její majitelé promítají vlastní nitro („každý člověk po třicítce je zodpovědný za svůj obličej“, říkává prof. Komárek).

Asi se nedokážu ztotožnit s Komárkovým tvrzením, že portmannismus je protiběžný darwinismu, byť jeho mimoběžnost nelze nevidět. Portmann samozřejmě uznává, že vnější struktury organismu mohou mít i utilitární funkci. Kdyby ne, vystavoval by se tím nebezpečí, že označí za výlučný projev sebevyjádření zvířete nějakou strukturu, jejíž účel sice zatím neznáme, ale později objevíme. To ostatně dokládá poslední příspěvek o rozích vrubounovitých brouků, z nichž někteří, jak se časem ukázalo, přece jen používají rohy i k soubojům. Ale úvahy o zjevně „nadbytečných“ vzorech nevidoucích mořských plžů jsou zpropadeně přesvědčivé.

Oceňuji eseje samotného Adolfa Portmanna, psané lehkým perem, intelektuálně nesmírně zajímavé (samorostlé) a velmi... švýcarské. (Viz text požadující, aby veřejnost znala moderní objevy v biotechnice a mohla o nich spolurozhodovat.) Úžasné jsou také příspěvky profesora Komárka. Jeho „Panychidu za německou biologii“ bych označila za jeden z vrcholů esejistiky jako žánru i autorova myšlenkového odkazu. A to i když s páně profesorovou částečnou úlevou nad zánikem Německa a s ním i Evropy nemůžu souhlasit a popravdě si nejsem jistá, nakolik se sebou souhlasí on.

Text jeho žáka Marco Stelly o domestikaci nádherně doplnil stejnojmenný kurz na PřF UK. Bylo zábavné pozorovat Komárkův vliv na Stellovu stylistiku, která je jednak komárkovská a jednak bujaře svá. =) Příspěvky K. Kleisnera a K. Chobota aplikují portmannismus na konkrétní příklady organismů či tělesných částí, což bylo neméně přínosné. Jediný text, s kterým jsem měla problém, byl Čebanovův. Ten jsem, přiznávám, dočetla ani ne do půlky, jelikož mě zkrátka mátla jeho podivnost.

Portmann svou neortodoxií (přírodovědnou herezí) nabádá k otevřenému myšlení, čímž jeho odkaz dalece přesahuje biologii. Nedivím se, že pro Komárka byl jeho objev soukromou „vědeckou revolucí“. Pro mě jí byl zase objev Komárka, a Portmann patří k němu. Takže ať žije německá biologie a autonomistická škola.

10 17.12.2022

Hésiodova „Erga kai hemérai“ je, pokud vím, známá třemi věcmi. Jednak konceptem vývoje jakožto degenerace, tedy sestupu od zlatého věku po „železnou“ současnost. Básníkův život spadá do poslední éry, kdy už se hroutí právo, úcta k rodičům, pohostinnost či poctivost soudů, zkrátka kdy kolabuje světový řád. Jaký tedy div, že Hésiodos vinou „darožerných“ soudců prohrál při s bratrem Persem. Tento pocit kosmicity vlastního života, jeho osudného vpojení do řádu světa, je podstatným rysem archaického myšlení. Zároveň ale nutně vzbuzuje otázku, jestli by Hésiodos, kdyby spor s Persem vyhrál, zvolil jinou filosofii dějin než tu degenerativní.

Druhým filosoficky podnětným aspektem eposu je Hésiodovo pojetí práce. Tomu se věnuje úžasná paní doktorka Tereza Matějčková a srovnává ho s pojetím křesťanským a Hegelovým, takže doporučuji její texty/přednášky. :) Hésiodos sice vnímá fyzickou lopotu coby důsledek úpadku (zlaté pokolení bylo živo bez práce), ale zároveň se do ní vrhá s ohromnou chutí a entusiasmem. Dřina v zemědělství pro něj představuje seberealizaci a školu ctností, tak jako třeba pro Vergilia a pro Římany celkově. Proto se epos nepodobá křesťanským lamentacím na práci jako boží trest (Komenský). Je znát, že Hésioda prostě strašně baví orat, v zimě si podomácku vyrábět nástroje a hledat si na toulkách po lesích vhodný „ohyb z křemelékového dřeva“, ať už je to cokoliv (součást pluhu?).

Především ho ale po čertech těší poučovat Persa... o naprosto všem. A tím se dostáváme k třetímu důvodu jeho proslulosti – veršovanému návodu, jak a kde správně močit. (Zmiňuje ho i komentář přede mnou a komentář Jess k soubornému vydání, a já se jim nedivím.) Hésiodos, pokud je vůbec autorem on (a pokud Perses není smyšleným adresátem), tu asi jen vyjadřuje všeobecně známou poučku, jak se vyvarovat znesvěcení posvátného prostoru a neurazit bohy. Ale pro současného čtenáře je to i tak zábavnější než návod k orbě. (I když ten mě třeba taky dost bavil – básník totiž dbá o to, aby býci ani čeledín nebyli rozptylováni přílišným mládím, takže pro ně vypočítává ideální věk, což není nezajímavá myšlenka.)

Původně jsem měla zato, že hodnocení Hésioda závisí na tom, jestli je sám čtenář prvorozený, nebo druhorozený. Ale ne, i jakožto prvorozená uznávám jeho nesnesitelnost. :D A oblíbenost tohoto didaktického eposu v antice pro mě zůstává záhadou, vždyť většina jeho mouder je jaksi intuitivní. Na druhou stranu se mi tolik stýská po „Helladě svaté“ a „Thrákii, matce koňstva“, že mi přišel vhod i tenhle mrzutý, mentorující a věčně si stěžující básník, popisující podnebí rodné Askry jako Sibiř.

Tuhle drobnou knížečku, jeden z prvních dokladů o ochraně zvířat v českých zemích, mi věnoval můj drahý šéfredaktor.
Páter Doucha v ní seznamuje děti s příklady týrání zvířat, které byly v jeho době obvyklé a většinou kulturně tolerované: např. vypichování očí klecovým ptákům, aby lépe zpívali, shazování kozlů z kostelní věže, přibíjení netopýrů na vrata, přivazování chroustů na špagát atd. V krátkých rýmovánkách zpracovává dvanáct příběhů, většinou o vině a trestu, který z ní přirozeně vyplyne. Nevyhýbá se při tom explicitnímu líčení praktik, nad kterým by asi dnešním rodičům (a možná i jejich potomkům) vstávaly vlasy hrůzou, ale děti 19. století je vídaly na ulici:

„Klením, bitím vjel mu kůň do strouhy;
tu ho pral, až krvavé měl prouhy. [...]
V zuřivosti mu oko vyrazil,
až ubohý bolestí se plazil;
Krev mu chřípěma i okem tekla,
chtěl-li vstáti, noha se mu smekla.“

Básně doprovázejí perokresby (roztomile otřesné kvality), které si s textem v ničem nezadají. Malí čtenáři tak mají možnost prohlédnout si kupříkladu malebnou scénu se psem v kaluži krve vytékající z jeho mordy. – Na téhle knížečce je vidět to, čemu Richard Dawkins říká „posouvání morálního zeitgeistu“. Forma týrání zvířat se radikálně změnila. Z individuálního a veřejného se stalo povětšinou masovým a skrytým, živelnost či pověrčivost v něm nahradila ekonomická racionalita; jen míra utrpení je zhruba stejná. Dnes už do telat nekopeme na trhu před vyvalenýma očima holčiček, nýbrž v halách velkochovů, kde to vidí maximálně tak skrytá kamera PETy.

Naopak velmi aktuální je autorova kritika přemrštěného hýčkání domácích mazlíčků, které pokládá za stejný hřích jako týrání. Píše z pozice katolického kněze, takže ubližování zvířatům i jejich upřednostňování před lidmi je podle něj prohřeškem proti jejich účelu, zamýšlenému stvořitelem. Tento účel samozřejmě spočívá v živení a šacení lidí či v práci pro ně. – Nicméně kromě křesťanství, ideologie z podstaty antropocentrické, z autora mluví i upřímný soucit a, zdá se, zvláštní sympatie pro opeřence. :) Asi chápu Haška, že si dělá z mravoučných básniček pátera Douchy srandu (občas si o to koledují), ale jeho laskavost k němé tváři prostě nelze neocenit.

9 07.12.2022

A já jsem si myslela, že mám silné nervy.
Není to první text o vivisekci, který jsem četla, ale určitě patří k těm nejperverznějším, jež se mi dostaly do ruky. Ne brutalitou pokusů, nýbrž autorovým bohorovným názorem, že „psům [zaživa] navrtati hlavy a rozžhaveným železem a proudy vřelé vody vypalovati a vyplachovati mozek“ patří ke „konání humanity“. Nicméně uznávám, bylo fascinující číst úvahy vivisektora věřícího, že je bytostí ušlechtilou a mravnou. Protože Mareš, na rozdíl například od Magendieho, nebyl patologický sadista – on prostě upřímně nespatřoval v pitvách živých zvířat problém. Ač pachatel výsostného zla, lze ho prohlásit za osobu subjektivně, autonomně etickou. Děsivé, co?

Jeho brožura je především polemikou s anti-vivisekčním hnutím, které na přelomu 19. a 20. století nabývalo na síle. (Na konci života ho ještě zastihl zákaz vivisekce říšským, resp. protektorátním zákonodárstvím – alespoň něco.) Těmto odpůrcům, tedy spolkům na ochranu zvířat, ale i některým zvěromilným lékařům a filosofům, občas vyvrací argumenty způsobem věcným, vědeckým a podnětným. Viz námitku, že by v zájmu důslednosti měli být i proti kastraci bez anestetik. Jindy se ale uchyluje k osobním útokům, apelům na emoce a dezinterpretacím. Čili přesně k těm věcem, které vyčítá jim. Boj o vivisekci byl tvrdý a eklhaftní, asi jako boj o Rukopisy.

Když rekapituloval dějiny sporu a poukázal na to, že alespoň některé vivisekce zvířat posouvají medicínu vpřed (jistě, vivisekce lidí ji posouvaly taky), přechází k pokusu o filosofické ospravedlnění teze, že na zvířata se naše morální povinnosti nevztahují. Používá k tomu jednak poněkud překroucený výklad kritizovaného hinduismu (kde ve skutečnosti hraje rozumová povinnost větší roli než „pouhý smyslný soucit“, jak by zjistil, kdyby ráčil otevřít Bhagavadghítu), jednak Kantovu etiku. Je sice pravda, že Kant nevztahoval kategorický imperativ na zvířata, ale pokud vím, bez povinností a zodpovědnosti vůči nim podle tohoto filosofa nejsme. (I Mareš má jistou minimalistickou zooetiku: vivisekce konané čistě pro potěšení z utrpení neschvaluje, ale pro nakládání se zvířaty nemá žádný obecně závazný a nutný regulativ, jsou mu prostě mimo zákon.)

Je to zajímavé vědecky i eticky. Když si uvědomíme, že vivisekce se dosud/znovu užívá (předloni jsem četla její obhajobu v oxfordském medicínském žurnálu), činí to tuhle brožuru z roku 1910 poměrně aktuální. A možnost přečíst si apologii ryzího zla se člověku také tak často nenaskytne. (Mareš je v defenzivě – být v defenzivě pro etiku znamená, že prohrává – a prohravší etiky bývají vycenzurovány do zapomnění, takže se hájit nemohou. Kdyby směla existovat apologie pokusů na lidech, vypadala by přesně stejně, jenže nesmí.) Ale příjemné to fakt nebylo.

10 06.12.2022

„Poznatek o tom, že značná část interpretace vnějšího světa, v našem případě světa živého, je ve své podstatě nereflektovanou projekcí lidské sociální struktury a jejího fungování, je svrchovaně důležitý. Ukazuje totiž na skutečnost, že pohled na lidskou přirozenost, jeden z fundamentů např. etiky, není nezávislý na kulturně-sociálním kontextu, a tudíž etika, dovolávající se takto chápané lidské přirozenosti a vyvozující z ní dalekosáhlé závěry, se otáčí vlastně v kruhu.“

[Četba k zápočtu na etologii člověka.] Profesora Komárka zbožňuji, ale... Nu, přiznejme si, že tahle knížka nepatří k jeho nejlepším.
Autor formou medailonků představuje šest biologů-systematických myslitelů a jejich náhled na lidskou přirozenost, respektive styčné body a odlišnosti ve vztahu člověka k subhumánním zvířatům. Vybral si Darwina, Wallaceho, Portmanna, Lorenze, Wilsona a Eibl-Eibesfeldta. Wilsonův medailonek ale není příliš o Wilsonovi, spíš předkládá Komárkovu gnoseologii a filosofii přírodních věd, druhotně pak kritiku Wilsona a polemiku s ním. Čtenář nedostane moc materiálu k tomu, aby si udělal názor sám. A chuť číst zakladatele sociobiologie samotného v nás text zrovna nepovzbuzuje.

Tahle část knihy, ač zabírá jen 50 stránek, pro mě každopádně byla přínosná. Oceňuji hlavně shrnutí Eibl-Eibelsfeldtova obsáhlého a dosud nepřeloženého díla; Darwin a Lorenz se podle mého názoru také povedli (vyvážení, přehlední). Horší to bylo se zbytkem dílka (úvod, závěr, apendix), představujícím tříšť páně profesorových myšlenek. Nejsou nijak uspořádané a vzájemně usouvztažněné, kolikrát jde o úvahy nebo celé texty převzaté odjinud (časopisecké články) a do téhle knížky prostě „transplantované“ na základě souvislosti spíše vágní.

Většinu z uvedených myšlenek najdeme, mnohdy formulované doslova stejně, v jiných autorových knihách (Příroda a kultura, Mimikry a příbuzné jevy, Ochlupení bližní, Stručné dějiny biologie, ...). Já si je ke své smůle pamatuji odtud i z přednášek, takže mě opakování nebavilo. Samozřejmě jim ale přiznávám genialitu a schopnost šokovat, nadchnout a změnit pohled na svět tomu, kdo se s nimi setká poprvé. (Najdeme tu stálice Komárkovy filosofie: sociomorfní modelování a koncept vědy jako eklesiomorfní struktury, autodomestikaci člověka, permanentní juvenilitu, portmannovskou teorii autonomie, ...). Takže dávám zapravdu oběma předchozím komentářům: pokud jste s autorem obeznámeni, je tahle kniha spíš luxusem než nutností. Možná vám v ní bude stačit Wilson s Eibl-Eibesfeldtem, tedy strany 42-64.

Mimochodem odjakživa souhlasím s Darwinem, že člověk se od ostatních zvířat liší pouze kvantitativně, tedy MÍROU schopnosti (řeč, náboženství, umění atd.), nikoli kvalitativně, tedy její (ne)přítomností. Většina definic lidské přirozenosti v humanitních oborech vychází prostě jen z neznalosti jiných živočichů. Viz marxismus nebo křesťanství.

12 03.12.2022

Danis náhrobek tento dal postavit na paměť koně
zdatného, jakmile Arés krvavý proklál mu hruď.
Z povrchu mocného těla krev proudem tekla a stydla,
jak tou mohutnou prškou zkrápěla vyprahlou zem. /Anyté/

Nemůžu tvrdit, že by mě básně umělecky oslovily. Na to je mně antika příliš vzdálená a v její lyrice postrádám tu niternost, individualitu, autenticitu a hloubku, kterou do poesie vnesl novověk, hlavně romantismus. Většina skladeb mi přijde stereotypní a formalistní, autoři zaměnitelní, myšlenky často plytké (byť někdy v hávu líbezných přirovnání: třeba podle Theognida je prokazovat dobro zlým lidem jako sít zrno do vln).

NA SOCHU NIOBINU
Živou mě změnili bohové v kámen a z kamene
živou mě Praxitelés učinil uměním svým.

Převažují básně milostné a erotické včetně jedné o znásilnění a dvou o impotenci (Řekové...). Zejména tu najdeme četné a jen mírně odlišné variace na téma zlořečení erótovi. Jak odpovídá duchu antiky, množství skladeb je v podstatě misogynní: jedna radí ženichovi, že "stará, prachatá žena, to je jen bohatý hrob". - Dál básníky všelidsky trápí smrtelnost, stárnutí a nebytí, což většinu z nich vede k anakreontskému skotačení (memento vivere). Kromě žen a vína se ale tu a tam objevují i originálnější náměty: oslava vodního mlýna a technického pokroku vůbec, smrt koně, umělci a jejich díla či společná sebevražda matky a dcery. Básně na méně obvyklá témata pro mě patří k nejzajímavějším.

Tato medová plástev je Erinny z Lesbu. Ač malý,
sladkého medu všech Múz přece je plný ten plást.
Tři sta veršíků jejích i Homérovi se rovná,
třebaže dívčině té neuběh dvacátý rok.
Poněvadž bála se matky, ta dívka předla a tkala,
při práci potají jen oddána činnosti Múz.
O kolik písněmi svými as Erinnu překoná Sapfó,
o tolik předčí Sapfu Erinnin šestiměr zas.
/Tohle je mimochodem jedna z mála básní, která zobrazuje postavení žen a dívek v řecké společnosti realisticky./

Při čtení jsem si vzpomněla, jak Karel Čapek pod dojmem soch v neapolském museu horlí, že vůbec nelze mluvit o antice, protože antik je mnoho. Přizvukuji. Antologie je rozkročena od počátků starořecké lyriky po Justiniánovu éru, překlenuje tedy přes tisíc let, což... vlastně dává smysl. (Minimálně do V. století se totiž udržoval polyteismus a starověk kulturně skončil, až když roku 529 Justinián zrušil Platónovu Akadémii. Přičemž Paulus Silentiarios, zastoupený v knížce, působil u Justiniánova dvora, a ještě i tam mu, jak s údivem zjišťuji, procházely verše bujně pohanské. ;))
Rozdíly v rámci tohoto olbřímího časového vymezení musejí být nesmírné. Od poměrně jednoduchých veršů Anakreónta (VI. století př. Kr.) po "barokní" manýrismus doby římské, pohrávající si s antinomiemi (báseň Zatykač na eróta), až po rozkošatělé, evokativně detailní epyllion Byzantince Músáia (V. stol. po Kr.), tak subtilní v prokreslení gest a emocí. To se mi také líbilo nejvíc vedle Platónova sladkého dvojverší na Agathóna, i když obě tyhle skladby jsem shodou okolností už četla jinde.

Líbal jsem Agathóna a duši až na rtech jsem cítil;
zmámena láskou prchala ode mne pryč. /snad Platón/

+ Oceňuji, že jsou tu alespoň krátce charakterizovaní jednotliví autoři, ALE docela dost jich figuruje jen v přehledu na konci knihy, aniž by od nich ve sborníku byla nějaká báseň (?!).

10 02.12.2022

„Není nezdolnějších tvorů
v boji než ženštiny;
ani panter ani oheň
nejsou tak bez citu!“

„Lýsistraté“ pojednává o tom, jak ženy dosáhnou míru odpíráním „manželských povinností“ svým válkychtivým druhům. Ve středoškolských letech jsem proto nabyla dojmu, že Řekyně jsou v téhle hře vznešené idealistky. Nejsou. Když si člověk položí otázku, proč že to chtějí mír, dozví se z jejich replik, že manželé jim chybějí v posteli, a tak si hodlají propříště zajistit jejich trvalou přítomnost. Okolnost, že jim v poli umírají synové, zmiňují jen jednou a téměř mimochodem.

Vlastně celý námět „Lýsistraty“ je trochu zvláštní. Řada etnik považovala pohlavní abstinenci za součást války a některé sporty ji dodnes vyžadují při přípravě na utkání. Ale vykládejte to Řekům — národu, který udělal sexuálně dostupné objekty i z bohů a duchů zemřelých. :) Ve hře se tedy Athéňané i Sparťané nechávají svými pudy změnit v loutky a na válku rezignují. Celkem mě tím zklamali.
Mimochodem mě napadá, že s pacifikací prostřednictvím sexuality pracuje i „Epos o Gilgamešovi“ (Enkidu). Myšlenku, že pohlavně saturovaný člověk je neškodný, každopádně autor „Gilgameše“ sdílí s Aristofanovou Lampitó. Ta totiž připomíná, že jakmile Meneláos spatřil nahou Helenu, odhodil meč. A moderní obhájci pornografie konec konců říkají totéž.

Stejně jako v „Míru“, i v této hře autor hlásá panhelénismus — a Sparťany zachycuje značně přátelsky. Jak praví Lýsistraté k Řekům:
„Jste z jedné rodiny a skrápíte
z nádoby jedné řecké oltáře
tam v Olympii, v Delfech, v Pylách též [...].
Ač nepřátelé s vojskem barbarským
jdou na nás, vy — vy muže helénské,
bratry, a jich města ničíte!“
Oceňuji scénu, kde si v této válce pohlaví navzájem odpustí chóry starců a stařen. Aristofanés s citem líčí, jak žena v momentu smíření něžně vyjme svému muži z oka komára „z marathónských blat“... A celkově je v „Lýsistratě“ nějaký dobromyslný. I když mě jeho komedie nenadchla, ráda jsem ho poznala i z jeho méně jedovaté stránky.

PS. Pro starověké Řeky musel být skvělý zážitek vidět hru, odehrávající se pod Propylajemi, v Dionýsově divadlu, kde „kulisy“ nebyly potřeba, protože je tvořila skutečné Akropolis! :)

10 24.11.2022

TRYGAIOS: Fuj! Voják páchne octem, cibulí / a přerůznými smrady jinými. / Mír zavání však vůní ovoce / a žní a hostinou a slavnostmi / a píšťalami, drozdy, písněmi / a divadlem a zpěvy básníků –
HERMES: Jen nepomlouvej! Míru bohyně / ti kašle na moderní lyriku!
TRYGAIOS: – břečťanem, síty, bravu mekotem / a ňadry žen, jež běží na pole, / a zpitou služkou, převráceným džbánem / a mnohým jiným dobrem.

Aristofanův „Mír“ stojí na dvou sloupech. Tím prvním je humor, řekněme, spjatý se základními biologickými funkcemi. Hlediště antiky nad ním asi hýkala smíchy. V současnosti by pravděpodobně lahodil prepubertálním uším.
Druhým sloupem je humor politický — a ten mi kupodivu přišel vtipný. Aristofanés umí být neskrupulózně adresný a utahuje si z lidí zesnulých (vojevůdci Kleón a Brásidás) i žijících (Sofokles). Kromě interních vtípků „mezi námi Athéňany“ u něj najdeme i silný panhelénismus a apel, aby se Řekové konečně přestali prát — výkřik do tarasu peloponnénské války. (Athéňan Trygaios glosuje plán smazat Lakónii z povrchu země: „Nu, páni, to nás tuze nebolí, / to spartského se týká česneku.“)

Nuže, a tyhle dva sloupy nesou architráv bizarního příběhu, jak se vinař Trygaios na chrobákovi (jejž Aristofanés potřebuje kvůli toaletnímu humoru) vypravil s bohy vyjednat konec války. Jelikož se mu to podaří už ve druhém dějství, jsou oba následující akty z hlediska příběhu úplně zbytečné. Zesměšňují však věštce parazitující na hostinách, předkládají Aristofanovu (konspirační) teorii o příčinách peloponnéské války a ukazují nám svatební rituály včetně oběti. („Ovci zabijme! Máť žena býti / jako ovečka.“) Hra totiž končí sňatkem mírotvorce Trygaia s alegorickou, leč dokonale hmotnou Úrodou, vhodným zdrojem obscénních hlášek. [A trvám na tom, že tohle nebyl spoiler.]

Přesto je „Mír“ něčím víc než odpočinkovou komedií. Štítem na zmíněném architrávu (když už jsem s touhle metaforou začala, tak chrám dostavím :D) by se dal nazval jejich protiválečný étos. Samozřejmě, bylo by anachronické mluvit o antickém „pacifismu“. V antologii „Řecký člověk a jeho svět“ se třeba dočteme, že pro Heléna byl mír jen příjemnou přestávkou mezi válkami, asi jako je spánek občerstvením mezi dny. Jenže... Aristofanés žádá výslovně mír věčný („už navždy“), nikoliv přestávku. A jeho odpor k válce i k jejímu lidu (zbrojařům, politikům atd.) se zdá jako pevný, promyšlený a procítěný názor. Já bych ho asi „antimilitaristou“ přece jen nazvala.

9 22.11.2022

Kdybych měla být objektivní, hodnotila bych asi 4,5*. Těch 5* je subjektivních; vycházejí z faktu, že jsem kvůli povídkám párkrát přejela zastávku a později se mě spolubydlící přišla zeptat, jestli jsem se neutopila ve vaně. :D

A to jsem původně čekala něco jiného. O Olze Barényiové se píše (v anotaci knihy, na Wiki a tak vůbec), že je to autorka „kolaborující“, protektorátní nejen časově, ale i přesvědčením. Vlastně jsem ji začala číst proto, že se přátelila s představitelkou poválečného fašismu Sávitrí Déví. Ale ani životopisný doslov, ani (cca) 440 stránek jejích próz mě nepřesvědčily, že by Olga byla nějak ideologicky profilovaná. Jedinou narážkou na její současnost je dvojí poznámka o zatemňování. Naopak píše o sociální bídě kolem sebe, což by k čistě prorežimní autorce příliš nesedělo.

Ono je to ale celkem jedno – Barényiová je dost přitažlivá literárně, než aby musela být zajímavá politicky a historicky. Pravda, kvalita jejích povídek kolísá, některé bych zařadila spíš k průměru. Jiné jsou excelentní. „Dobrý vtip“ mi krutostí svého naturalismu připomínal „Kuře melancholika“ od Šlejhara: i tady jsou spojeny týrání zvířete a bezmocné lidské bytosti (ve Šlejharovi jde o dítě, zde o stařenku). Barényiová se mi líbila víc než zmíněný klasik a opravdu ji považuji za jeden z vrcholů českého naturalismu.

Mnohdy vypráví příběhy z pohledu dětí, zvířat, věcí. Hodně prostoru dopřává přímé řeči, kterou umí perfektně. Člověk přímo slyší, jak se hádají partaje protektorátního činžáku. Hrdinkami jsou často dívky, obvykle z nižších vrstev. Za nejlepší okruh Olžiných povídek pokládám ty detektivní, pro ně měla obzvláštní nadání. Hned za ně bych zařadila texty sociálně kritické a humoristické, kde si dělá legraci sama ze sebe – a stále je to vtipné. (Přitom humor tak rychle stárne – z toho protektorátního mě dosud oslovil jedině „Saturnin“.) Vzpomínat budu i na „Střepy přinášejí štěstí“, čerpající z autorčiny zkušenosti se špionáží, ty byly silné. A... eh, komentář je už dostatečně užvaněný, takže asi radši půjdu o autorce napsat článek pro náš magazín. :)

7 19.11.2022