Řecko: Jak se neztratit?

21.12.2022

* „V Řecku nefunguje nic podle plánu, ani se tam s žádnými plány nepočítá, neřkuli že by se vyskytl někdo, kdo by se chtěl nějakých plánů držet nebo je dokonce vypracoval.“
* „Ničím jiným nemůžete své přátelství a lásku k Helénům potvrdit důrazněji než odsuzující poznámkou o Turcích [...]. Poklepou vás po zádech a pozvou vás na (tureckou) kávu, které se v Řecku [...] říká řecká káva.“
* „Na všechny vaše otázky bude každý znát odpověď, každý ovšem jinou.“

Zdejší hodnocení (60 %) je mi záhadou. Není to špatná knížka.
Nabízí pohled naturalizovaného cizince (Němce), čímž zůstává na pomezí „zevnitř“ a „vně“. Turisty tak může varovat před různými banalizacemi a stereotypy, jež vytváří reklama nebo k nimž svádí jen krátkodobý pobyt v zemi.
Život v Řecku pro autora znamená hlavně život v jeho vesničce na jihu Peloponnésu, dvě kapitoly však věnuje také Athénám (ostatní města, včetně miliónové Soluně, se musejí spokojit s jednou nebo dvěma zmínkami). Většina informací se samozřejmě vztahuje k roku vydání: 1996, ale Řecko se od 90. let tolik nezměnilo. Pravda, toalety jsou na tom o něco lépe, zato třeba vztah Řeků k odpadu a třídění, situace v dopravě nebo skutečnost, že se v zimě netopí, i když mrzne, jsou pořád stejné. Hodně archaicky působí snad jen převádění drachmy na marku, bohužel.
Kniha samozřejmě není klasickým průvodcem. Topografii pomíjí zcela, historii podává jen v nárysu, přičemž přejímá spíš tradovanou než skutečnou podobu událostí (vyvěšení vlajky v klášteře Agia Lavra nebo Metaxasova odpověď „óchi“ jsou v zásadě mýty). Témata zjednodušuje, což jí nelze mít za zlé vzhledem k tomu, že cílí primárně na turisty. Zdá se nicméně, že výletníci tuhle sérii nečtou. Přitahuje spíš lidi, kteří mají s danými zeměmi hlubší zkušenost (viz komentáře k dílu o Japonsku), čemuž se vlastně nedivím. K čemu by turistovi byl vhled do problematiky odlesňování a užívání pesticidů, když si chce jenom vyfotit selfie s Parthenonem?
Největší slabinu knihy vidím v tom, že témata neoznačuje ani neřadí podle žádného systému. Pod nicneříkajícími názvy kapitol čtenář najde pospolu například postavení žen ve společnosti, školství a slavení Velikonoc, pospojované jen chatrnými oslími můstky. Pokud vás zajímá konkrétní otázka, řekněme náboženství, doprava či stolování, nemáte šanci ji najít jinak než tak, že průvodce prostě přečtete od první stránky do poslední.
Mizerný je také překlad, jehož autor se neorientuje v německém ani českém slovosledu. Někdy používá exonyma (Athény místo Athina, Nauplion místo Nafplio), někdy ne (Thessaloniki místo Soluň, Regensburg místo Řezno), občas uvádí vyslovené zkomoleniny (Herodotovo divadlo místo správného odeonu Heroda Attika — to jsou dva různí lidé, které dělí 800 let).
Celkově je to ale velmi milá a velmi německá kniha. Pro mě vítaná příležitost radovat se nad tím, že někdo má stejné zkušenosti a dojmy...., a dozvědět se, že kombolóis původně skutečně BYL růženec (což mi jeden Řek vehementně vyvracel =D). Řeky autor nekritizuje, něžně se nad nimi pousmívá. A kdo by je taky nemiloval?