Juagustin
komentáře u knih
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
(Pozor, obsahuje SPOILER) Knihu jsem si vzal jako odpočinkové čtení na druhou půlku dovolené, ale příliš mě nenadchla. Pokus spojit humor a vážná témata mi připadl nepodařený. Ztráta dítěte, doživotní invalidita, pokusy o sebevraždu, vztah k imigrantům nebo gayům mi k humorné anonci knihy prostě nepasovaly. Vím, že postavy v knize jsou nadsazené, jejich typické vlastnosti a projevy jsou vyhnané do extrému a svým způsobem schematizované, ale nedokázal jsem je přijmout. Oceňuju vtipná přirovnání a hlášky, i když s postupem knihy mě bavily čím dál méně. Oveho jsem stále a čím dál víc viděl jako autistu, který lidi posuzuje pouze podle značky auta a nedokáže navázat lidský vztah, kromě patologické fixace na vlastní manželku;-) Hvězdu navíc dávám za bombastický až kýčovitý závěr, který mi přece jen vyždímal z očí pár slz;-)
K jádru křesťanství
C. S. Lewis (p)
Lewis je veliký a schopný apologeta, všechna čest. A velký systematik, což knize aspoň v mých očích přidává na atraktivitě. Téma rozkouskuje, vypočítá možnosti řešení anebo námitek a s jednou po druhé se vypořádává. Přirovnání má trefná, vtipná, to dokáže málokdo. Přesto se mi jeho monolog místy zdá jaksi manipulativní, některé námitky rovnou prohlásí za hloupé, nedává právo nesouhlasit. A trochu mi v jeho textu chybí lidské teplo, shovívavost a láska... Ale i přesto, že jsem se místy ošíval a jeho textu vzpouzel, jako celek ho musím pochválit.
Geniální přítelkyně
Elena Ferrante
Dost dobré, téma knihy mě velmi oslovilo! Hrdinka, inteligentní a pilná dívka, úspěšná ve školách, přesto téměř nemá šanci vymanit se ze vzorců a prostředí, v němž vyrůstá: ze světa společenské spodiny, "plebsu". Nemá kde vzít vzor, a tak se upíná ke kamarádce, své vrstevnici. A ta, ač mimořádná v mnoha ohledech, ale nemá to štěstí, že by mohla také studovat, do toho padá v přímém přenosu. Do čeho? Do strnulé, uzavřené a nenávistné společnosti, kde nade vše je rodinná čest, kde se úspěch poměřuje velikostí živnosti, kde se sebemenší konflikt řeší pěstmi, kde život žen ovládají machisté, otcové a bratři. Míval jsem nostalgii po dobách, kdy byl svět uspořádán "klasicky", ale pokud to vypadalo takhle, tak jsem rád, že mě to nepotkalo.
Dále moc oceňuju věrohodné zachycení myšlení dětí, to magično a dětské omyly - třeba to, jak Lenú vycítí fluidum dona Achilla, kterým je prostoupena jejich čtvrť, nebo že šmelina = brašna dona Achilla;-), a svět dospívajících, kteří řeší kdo s kým, co si vzít na sebe, kam jít tancovat, a do toho na pozadí běží starosti se školou... Chvílemi mě to věčné hrabání se v citech a vztazích otravovalo, než jsem si uvědomil, že jsem v patnácti fungoval úplně stejně;-)
Co bych vytkl: strašně moc jmen a postav, pro mě bez tváří. Kluci jménem Rino, Gino, Pino, Nino - nikdo po mě nemůže chtít, abych se v tomhle vyznal;-) A pak to přece jen bylo dost ukecané, a posledních X stránek, kdy se pořád jen řeší příprava svatby, mě dorazily tak, že po dalších dílech knihy spíš nesáhnu.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
Knihu jsem četl na dovolené a byl jsem připraven odpočinkové čtení, ale netěšila mě, neotevíral jsem ji moc rád. I zde jsem sice našel hájíčkovské fluidum jihočeského venkova i zajímavé postavy, ale tentokrát mi to přišlo už příliš prototypové, idealizované, schematické, černobílé, a tedy nevěrohodné. Kurňa, přece žádný osmdesátiletý chlap z chalupy si nemyslí, že mu dnes tesaři budou dělat krovy na stodolu ručním nářadím! I ty dialogy (nejen) mezi ženskými mi přišly křečovité, neuvěřitelné. Rozpracovaných témat v knize nacházím mnoho - krize středního věku, osamocenost a strach z ní, pochybnosti o smyslu kariéry, (ne)odvaha k radikální životní změně, ale žádné dotažené; Hájíčkovo velké téma křivd z minulosti, zde reprezentované nepřátelstvím otce a souseda, vyšumí úplně vniveč... Jedno však ocenit musím: dobře zachycený vztah sester a otázku vymanění se dětí ze světa a vlivu rodičů. Po skvělé Hájíčkově jihočeské trilogii pro mě byly Plachetnice spíš zklamáním, 3* dávám s přimhouřením obou očí.
A zavaž si tkaničky
Roman Szpuk
Nádherná kniha sestavená z drobných a pestrých útržků, pozorování, zamyšlení až kóanů ("Existuje duha bez pozorovatele?" [s.98]) a teologií svérázného vimperského darmošlapce, milovníka extrémního počasí a churáňovského meteorologa v jedné osobě. Má ohromnou schopnost všimnout si nepostřehnutelného detailu v přírodě i ve své duši a zachytit to na papír krásným a bohatým jazykem. Četlo se mi to skvěle, cítil jsem velké souznění a pochopení, snad až na ty alkoholové eskapády. Od přečtení si víc všímám mraků a těším se, že snad letos po dlouhé době vyrazíme na Boubín. Za pochvalu stojí také ilustrace Dobroslava Szpuka.
"Chtěl jsem poznat, jak člověk v temném lese u trati čeká celou dlouhou zimní noc na světla motoráku, která jen na pár vteřin prosvítí temnotu, projedou kolem a tma se za nimi opět zavře a celé hodiny se nic neděje, jen mrholí." [s.42] Kdo tomuhle rozumí, knihu si určitě užije!
Konec punku v Helsinkách
Jaroslav Rudiš
Napsaný to je výborně. Asi to tak nějak může být. Na můj vkus je tam ale té bezvýchodnosti a zmaru příliš. Říkal jsem si, co mi to jako má dát? Má to být "heč, my pankáči máme takhle zpackanej život" nebo snad "bububu, nebuď pankáčem, je to k uzoufání"? Nakonec si z knihy odnáším silný a trochu nepříjemný dojem z exkurze do světa, který asi někde existuje a jehož bych nechtěl být součástí. V druhé půlce knihy jsem se už těšil, až to skončí, hlavně teda při čtení Manifestu - jedno dlouhatánské souvětí bez tečky může vypadat hrabalovsky, ale v tomto případě pro mě bylo utrpení to číst. Konec knihy to vše trochu smíří, spojí, srovná, usadí. // Nápadité je formální rozdělení tří příběhů: s diakritikou, bez čárek, bez teček. A taky ten kontrast konkrétního času a místa v Jesu a neurčitého v německém městě. Po týdnu od přečtení musím přiznat, že se mi po hrdinech knížky trochu stýská;-) Takže: ještě dám Rudišovi další šanci, nejspíš v podobě Nebe pod Berlínem.
Odvaha ke svobodě
Jan Sokol
Vím, že nebudu objektvní, protože pana Sokola prostě mám rád;-) Obdivuju jak jeho široký rozhled a znalosti, tak zejména jeho pedagogické umění, schopnost sdělovat srozumitelně i poměrně složité věci. Toto - tedy ten široký záběr a srozumitelnost - jsem nalezl i v knize Odvaha ke svobodě. Na druhou stranu musím souhlasit s komentářem Svrdlina, že právě ta šíře a rozbíhavost témat v jednotlivých kapitolách je knize trochu na škodu. Závěrečná část - jakýsi souhrn zajímavých témat, kterým se p. Sokol v životě věnoval - působí po předchozím dialogu poněkud neorganicky, ale díky i za ni, je to také zajímavé a podnětné čtení. Knihu doporučuju.
Hluchavky
Luboš Panda (p)
Kniha asi nemá ambici být uměleckým skvostem, ale zajímavou, čtivou formou přibližuje zákoutí naší společnosti, kam málokdo z nás nahlédne. Bylo to pro mě obohacující čtení.
Když není motorka, lépe chodit pěšky: po stopách P. Josefa Toufara
Miloš Doležal
Kniha má formu jakéhosi průvodce, přesto z ní plasticky vystupuje osobnost p. Josefa Toufara. Autor čerpá ze své obrovské práce odvedené na dalších toufarovských životopisných dílech, jen je nově skládá. Poznat člověka přes místa, kde působil a pobýval, je zajímavý postup, obzvlášť pro nás, turisty a cestovatele;-)
Edit 14.6.2021: s knihou v batohu (i v ruce;-) jsme letos na jaře podnikli 3 výlety: do Zahrádky a okolí, Číhoště a okolí a třetí do Polné a Arnolce. Taková turistika, kde kromě krás přírody vnímáte v krajině i rozměr historický, duchovní a lidský, je opravdový zážitek. Mnohokrát díky, Miloši Doležale!
Cop
Lætitia Colombani
Oceňuji formu skládání tří příběhů korespondující s názvem knihy, oceňuji odlehlost jejich prostředí a přitom neviditelnou provázanost. Avšak kniha nenaplnila má očekávaní vyvolaná recenzemi na dbknih. Příběhy jsou příliš šablonovité, schematické, až naivní. Autorka mě nepřesvědčila, zdálo se mi, že popisovaná prostředí zná jen z hodně povrchního vyprávění. Vesničanka v Indii přece nedumá nad tím, že na rušné ulici nemají semafory. Ve vagónu třídy sleeper v Indii je sice binec a narváno, ale neběhají tam krysy;-) Ve špičových právnických firmách jistě není selanka, ale banda tak jednostranně oploštělých týpků se v jedné firmě nesejde. A že by dílenská dělnice, byť dcera majitele, z krachující rodinné firmy udělala za měsíc globální firmu v exkluzivním zboží... Navíc v poslední čtvrtině knihy už lze odhadnout zápletku "copu", a pak už to tak bez překvapení i dopadne... Kniha mi připadá dobrá jako námět na telenovelu nebo efektní celovečerní film, ale jako román v mých očích neobstála. Četl jsem po dva večery a ten druhý jsem se musel přemáhat, abych knihu otevřel:-(
PS: Kdysi jsem na stejné téma viděl dokumentární film italského režiséra Raffaele Brunettiho. Ten doporučuji, ten je ze skutečného života.
Dešťová hůl
Jiří Hájíček
Po výborné Rybí krvi bych nevěřil, že pan Hájíček může napsat ještě něco lepšího - a bingo! Opět jsou tu hmatatelné nálady v duši i krajině, stupňující se boj stále víc osamoceného hrdiny proti všem, křivdy, neústupnost, spojenectví, kořeny i vykořenění, kontrast lidí města a lidí venkova, ba dokonce lidí přírodních. Kromě závažného ústředního společenského tématu nakládání s půdou je tu i silné osobní drama, trápení s neplodností a její devastující účinek na vztah. (Až mě překvapuje, že si tohoto druhého tématu komentující čtenáři nevšímají...) Příběh se rozvíjí pomalu, ospale a postupně zrychluje - 20 stran před koncem jsem nevěřil, že to autor stihne vše nějak uzavřít:-) Vše je napsáno tak pravdivě a uvěřitelně, že čtenář nemůže zůstat stát mimo příběh.
Hájíčkovy knihy patří mezi to nejlepší, co jsem poslední dobou četl, a Dešťová hůl je excelentní. Dávám šest hvězdiček z pěti možných;-))
Nevyžádané rady mládeži
Marek Vácha
Naléhavá kniha, která burcuje a dodává odvahu vzít život do vlastních rukou a nebýt "ten hodný vzadu v koutě";-).
Návrat do divočiny
Aleš Palán
Mou chybou bylo, že jsem očekával prosté pokračování rozhovorů s šumavskými samotáři. Tím ale kniha není, je spíš vyznáním Aleše Palána ze vztahů k těmto lidem, ba až trochu ódou na jejich výjimečnost a hledáním toho nejkladnějšího na nich. Čte se to dobře, rychle, rád jsem se do světa samotářů znovu vrátil, i jsem si pak znovu zalistoval do původní "Raději zemřít...", ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že jde o obchodní kalkul nakladatelství - prostě z toho "produktu" vyždímat, co to ještě dá, asi jako Nestlé s šizenou Studentskou pečetí;-). Že dají na obálku fotku člověka, který nepřímo prosil, aby tam nebyl, a ještě to drze přiznají, se mi zdá trochu křivácké. Kniha nemá daleko k tomu, abych prohlásil, že kdybych ji nečetl, o moc bych nepřišel. Až závěrečné shrnutí v kapitole "Jsi rád na světě" posunulo mé rozhodování mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami směrem nahoru.
Musíme všichni někam na poušť: Příběh přátelství a vzájemná korespondence
Bohuslav Reynek
Jak je u Miloše Doležala zvykem: naprosto precizní, pečlivá a poctivá práce. Texty, vysvětlivky, fotografie. A chytrý tah: přes známé jméno a tvář B. Reynka se člověk dostane k zapomenuté, ale zajímavé osobnosti Jana Franze. Autentická korespondence je dobrá forma, jak současnému čtenáři přiblížit atmosféru tehdejšího "petrkovského okruhu". Jak se orientovali v tehdejším kulturním světě, upozorňovali se na zajímavá díla a autory, ale i jak řešili ekonomické otázky. Jak z mnoha plánů sešlo. A vůbec, jak komunikovali: i bez telefonu a ý-mejlu to šlo, a bylo to na úrovni!
Café Groll
Jan Štifter
Kniha těží z atraktivního a trochu lechtivého námětu a prostředí, ale moc velký příběh nepřináší. Je to odpočinkové a snadné čtení. Svět by byl stejně krásný a já stejně bohatý, i kdyby mi tato knížka nepřišla do ruky, takže nemohu dát víc než 3* ;-) Oceňuji a mám radost, že pozdější Stifterovy knihy (Sběratel sněhu a pro mě zejména Světlo z Pauliny) jsou zralejší a závažnější.
Prosil jsem a přiletěla moucha
Miloš Doležal
Silné rozhovory o perných životech generace našich dědů a o zrůdnosti totalitních systémů. Děkuji panu Doležalovi, že tyto hrdiny vyzpovídal a jejich vzpomínky, postoje a názory takto zprostředkovává. Doporučuji.
Hagibor
Milena Slavická
Zase jednou výborná kniha! Už při čtení kapitoly Květa jsem se rozplýval, jak dokonale čtenář vpluje do světa staré ženy, trochu přízemní, držící se tradic, nechápající, proč se jí ne zcela vydařil vztah s manželem, dcerou a nakonec ani vnučkou, když přece dělala to nejlepší, co mohla... Kapitola Erika mě překvapila, jak autorka dokáže přeskočit do kůže ženy o dvě generace mladší a opět stvořit živou, prokreslenou postavu ze současnosti. Čekal jsem v tuto chvíli, že tedy kniha bude dalším „třígeneračním románem o ženách“ à la Mornsteinová nebo Lednická. Ovšem originální fotografická kapitola Krabice a zejména čtvrtá kapitola Hanuka mě vyvedly z omylu a naprosto předčily veškerá má očekávání. Dokonale prožitý příběh, jaké to může být, když se nepovede emigrace, když selžou lidé, na které se musíte spolehnout, když cesta zpět nevede a dopředu to jde stále tíž. Když lidé nejsou zralí dostát Exupéryho „Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal“. Nebo když to je přímo zákeřník jako ten konzul... Přesto kniha neupadá do beznaděje, Hana stoicky přijímá realitu s vírou v lepší zítřek, hlavně díky poutu a lásce ke své vzdálené dcerce. Poslední kapitola je krásným usmířením a nadějí, že se mnohé vysvětlí a otočí k dobrému. Nádherná kniha, doporučuji!
Selfíčka
Marek Vácha
Drobné příběhy, eseje, črty, náladovky. Soubor je to poměrně nesourodý, od opravdu krásných (úplně nej mi přišla ta poslední, velikonoční) až po velmi abstraktní, těžko srozumitelné (ten zimní noční výstup na kopec...), od radostných až po velmi trýznivé. Vším prostupuje typická Orkova naléhavost, důraz na nutnost osobní aktivity, výzva k angažovanosti. Osobně mám dojem, že Orko má čtivější knihy, ale neodrazuju:-)
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Podle recenzí jsem od knihy měl velká očekávání, a nenaplnila se. První polovina knihy mi přišla jako nepříliš vydařený pokus na zadání "napasuj ten nudný dějepis na konkrétní lidi, ať to děcka trochu baví". Postavy nejsou moc prokreslené, příběhy takové typizované, zvláštně vyzobané výseky z životů. Velký akcent na "kdo s kým", pomalu jak z červené knihovny. Emoce to ve mně moc nevyvolávalo a knihu jsem neodložil jen díky tomu, že dva dny dovolené skoro v kuse pršelo a jiné čtení jsem neměl.
Druhou polovinu knihy jako by napsal někdo jiný. V životě Anežky najednou přijde zlom, události mají spád, postavy šťávu, příběh mě vtáhl. Byl v tom zmar normalizace, neviditelná pavučina ničící lidské životy.
Ale možná jsem jen naletěl na nevhodnou anotaci, že totiž jde o příběh tří žen. Mně to přišlo jako příběh Anežky, příběhy její matky a babičky (a dalších předků i sousedů) by byly spíš přípravou hlavního příběhu, jakousi rodinnou anamnézou - pak je ale otázkou, proč je ta příprava tak dlouhá a nudná...
Celkový dojem z knihy tedy průměrný, zlepšující se s vzrůstajícím číslem stránky;-)
Člověk musí hořeti
Aleš Palán
Nádherná a hodnotná životopisná kniha, čiší z ní optimismus, smíření a odpuštění, naděje. Doporučuju každému, ale zejména lidem sympatizujícím s extrémními politickými názory.