Hagibor
Milena Slavická
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/221325/bmid_hagibor-hql-221325.jpg
4
44
15
Autorka ve své druhé prozaické knize vypráví příběh mladé fotografky Hany, která na počátku sedmdesátých let v panice před hrozbou ústrků ze strany režimu uteče pomocí fingovaného sňatku do Londýna, kde v naprostém osamění prožívá krušné začátky emigrace, zradu partnera a odtrženost od dítěte, které zanechala v péči své matky v Praze. Příběh skládá pohled Haniny matky, jejíž svět se s dcerou míjí se stejným nepochopením, jako se míjel s myšlením manžela, Hanina otce. Dalšími díly skládačky jsou Haniny londýnské zápisky plné nejistot, osamění a zoufalství a krabice fotografií, která je průvodcem Haniným životem. Završením příběhu je složitá cesta dospělé dcery Eriky k neznámé mrtvé matce Haně. Přestože Erika prožila většinu života v sebeobranném zapouzdření, zraňující emoce ji nakonec dostihnou a pomohou alespoň nakročit k pochopení sebe i neznámé matky.... celý text
Přidat komentář
Tři příběhy žen z jedné rodiny se zprvu zdají tematicky rozkročené mezi Pískovým vrchem a Chmurdálií, ale s postupujícími stránkami nabalují i jiné výrazové prostředky (fotografie) a výpovědi. Stěžejní má být nejspíš vyprávění Hany, která se po dohodě s manželem ocitá v emigraci v Londýně, aby ve vypjatých podmínkách a jen s několika postupně přicestovalými pražskými známými v zádech zjistila, že na takový zlom ani zradu partnera nebyla připravená. „Chtěla jsem přivolat svoji opuštěnost a trochu si s ní popovídat,“ říká, a mně je jí líto stejně jako autorky, protože se zdráhám věřit, že by tato část děje byla smyšlená. Přesto prostředí narkomanů, punkerů i mladých dospělých z tzv. dobrých rodin, kteří se záměrně tlačí na okraj společnosti, bylo pro mě natolik depresivní, že jsem stránky překonávala s obtížemi.
Každá z hrdinek, odlišných věkem i naturelem, nejprve ctí svůj myšlenkový svět a literární styl, ale v závěru knihy najednou racionální Erika začíná uvažovat v podobně lyrických obratech jako její matka… Celé snové provedení už pak přestává působit jako úmysl, a namísto toho zanechává (aspoň ve mně) spíš dojem autorčina vnitřního zmatku.
Oceňuji připomenutí Hagiboru v dobových souvislostech, umělecký záměr, popsání rodinných vztahů, zejména mezi dcerami a otci – a zbylou půlhvězdičku k výsledným 60 procentům uděluji kvůli všudypřítomnému stesku, který přičítám osobní zkušenosti vypravěčky.
(SPOILER) Výborná záležitost. Hodně by mě zajímalo, jak by to pokračovalo, zejména, co by Erika řekla Simonovi a Prokopovi. Krásné propojování pomocí motivů. Další lokalita v Praze, kterou jsem neznal, ani její historii. Vystiženo vykrádání minulosti oproti nutnosti skutečných vzpomínek. A především žena, které bylo strašně ublíženo, opuštěná, odtržená od svého dítěte. její zoufalství bylo téměř hmatatelné.
Zase jednou výborná kniha! Už při čtení kapitoly Květa jsem se rozplýval, jak dokonale čtenář vpluje do světa staré ženy, trochu přízemní, držící se tradic, nechápající, proč se jí ne zcela vydařil vztah s manželem, dcerou a nakonec ani vnučkou, když přece dělala to nejlepší, co mohla... Kapitola Erika mě překvapila, jak autorka dokáže přeskočit do kůže ženy o dvě generace mladší a opět stvořit živou, prokreslenou postavu ze současnosti. Čekal jsem v tuto chvíli, že tedy kniha bude dalším „třígeneračním románem o ženách“ à la Mornsteinová nebo Lednická. Ovšem originální fotografická kapitola Krabice a zejména čtvrtá kapitola Hanuka mě vyvedly z omylu a naprosto předčily veškerá má očekávání. Dokonale prožitý příběh, jaké to může být, když se nepovede emigrace, když selžou lidé, na které se musíte spolehnout, když cesta zpět nevede a dopředu to jde stále tíž. Když lidé nejsou zralí dostát Exupéryho „Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal“. Nebo když to je přímo zákeřník jako ten konzul... Přesto kniha neupadá do beznaděje, Hana stoicky přijímá realitu s vírou v lepší zítřek, hlavně díky poutu a lásce ke své vzdálené dcerce. Poslední kapitola je krásným usmířením a nadějí, že se mnohé vysvětlí a otočí k dobrému. Nádherná kniha, doporučuji!
Stejně úchvatný jazyk, forma i fotky jako v Povídkách jamrtálských. Hagibor se mi líbil ještě o dost víc. Trpkost úvodní vypravěčky, zkratka příběhu vychylující střelku nasměrování nejmladší z účastnic, na dřeň jdoucí třetí a poslední verze jednoho sedmdesátkového osudu očima ústřední postavy. Smutné… Nádherné…
Tuhle knihu jsem dočetla už před pár dny a od té doby mne nepustila, pořád o ní musím přemýšlet. Je totiž o nás , o nás všech. Jsme ovlivněni dobou minulou, činy svých předků, tím co se stalo i tím co se nestalo. Tři generace žen před námi defilují a jejich zpověď by mohla být i tou naší - našich babiček, matek i nás samotných. To co je zasuto ve vzpomínkách, v podvědomí, o tom všem je tahle kniha. Snad se jí podaří vysvětlit na osudech Květy, Hany a Eriky, jak stíny let minulých dopadají na náš dnešní život, jak si je neseme v sobě . Velmi bych si to přála.
Po válce "Hagibor už vlastně nikomu nikdy nepatřil" (s. 34). Tak jako nikomu a nikam nepatří všechny postavy románu. Jsou vlivem mnoha okolností vykořeněné z vlastní rodiny, z vlastní země, z vlastní kultury. Hagibor za války slouží jako místo internace česko-židovských osob/rodin, po válce česko-německých. Zajímavě se v próze všechny tyto vztahy a rodinné historie prolínají, až se nakonec všichni a všechno cyklicky setkává (znovu) právě na Hagiboru.
Próza má jisté nedostatky (jeden velký shledávám v "přenosu" židovství z otce na dceru; dle halachy Hanuka není Židovka), ale celkově se jedná o vypravěčsky zdařilou a čtivou knihu otvírající množství témat citlivě a přitom ne povrchně. Za mě milé překvapení.
Tuhle malou půvabnou knížku jsem objevila díky recenzím čtenářů na DK a za to moc děkuji.
Je to smutné čtení o velké osamělosti a smutku, o nepochopení a míjení…, o životním údělu, který si nevybíráme…, o cestách, které volíme….
„ Bylo to zvláštní. Ptáci vůbec nezpívali. A přitom je na Hagiboru plno stromů a ptáci ráno vždy zpívají, a to je o to nikdo neprosí. Ptáci na Hagiboru byli. Seděli tiše v korunách stromů. Seděli ve větvích, světélkovali bílými bříšky, ale z toho smutku nedokázali mluvit stejně jako já…. Když jsem odcházela, všechny stromy a ptáci byli zachumlaní do mlčení. Nehybný stromy, nehybný ptáci, nehybnej smutek. A strach. Měla jsem strašnej strach, Eriko. Jak tohle všechno dopadne.“
„ Víš, židovství je jako černej Petr a já jsem ti ho předávat nechtěl, ale asi na tom nezáleží, co člověk chce, nebo jen málo, jen trochu…“
Moc dobře napsaná kniha. Emoce cítí čtenář autenticky, až mě srdce bolelo. V tomto příběhu je vidět, jak je těžké svůj život zvládnout. Ne nepodstatné je téma židovství, to ovlivňuje osudy hrdinů i hrdinek přímo i nepřímo, jaksi zpožděně, ale stejně osudově. Držela jsem palce aspoň Erice, aby všechno pochopila a vykročila ven z bludného kruhu.
Pěkný a lehký jazyk, básnické obrazy vyvstávají před očima a dokreslují postavu Hanky, fotky nejsou ve vydání kvalitně reprodukované, bohužel. To mi přišlo škoda, protože jsou určitě pěkné a do knihy patří, tvoří vlastně plnohonotnou kapitolu.
Velmi zajímavá knížka o vztazích matky a dcery, o nepovedeném manželství dvou rozdílných lidí, o emigraci. Jak je těžké vyrovnat se s tím, co si odnášíme z původní rodiny, jak si nejbližší lidé mohou být vzdálení, i když se denně potkávají ... A emigrace prožitá opravdu jinak, z neznalosti a závislosti na někom, kdo má jiné úmysly, než se zdá, se stane tragédie pro všechny tři ženy. O ztrátě iluzí. Hany mě bylo moc líto. Ale stejně tak v úvodu Květy, obyčejné ale nešťastné ženy, která také toužila a snažila se mít hezký rodinný život. Prozření Eriky pak znamená aspoň nějakou naději na život podle své představy. Je to kniha nabitá emocemi a také velmi lyrickými pasážemi - no a fotky, to je sama dokonalost, jak jsou k tomu příběhu přidané.
Zajímavé čtení, knížka má sice pár stránek, ale i přesto je nabitá širokou škálou pocitů a i velmi pěkně sestylizovanou retrospektivou z pohledu tří žen jedné rodiny... A to vše je ještě navíc napsáno, živou, čtivou formou - zkrátka ji zkuste, nijak dlouho vás nezdrží a třeba i příjemně překvapí... A ty, kterým se autorka třeba zrovna úplně netrefí do noty, může potěšit čtyřicítka přiložených velmi neotřelých, černobílých fotografií... Mně se právě i to originální propojení fotek s příběhem velmi líbilo...
Knihu hodnotím jako průměrnou, ale rozhodně ne špatnou. Možná jsem od toho čekala něco jiného. Nicméně jsem tuto útlou knížku přečetla za jeden den. Nejvíce mě zaujal poslední příběh, vyprávění Hany a její dopisy z emigrace.
Taková útlá kniha a tolik emocí u mě vzbudila. Příběh ukázal drsnou stránku emigrace, nikov však "mytí nádobí s happy endem", ale samotu, osamělost, bezmoc a žádnou cestu zpět.
Smutný příběh tří generací žen jedné rodiny. Mladá architektka Erika vychovaná babičkou pátrá po osudech své matky, která ji jako roční miminko ze strachu z uvěznění komunisty opustila a díky fingovanému sňatku emigrovala do Londýna. Příběh se odehrává ve třech rovinách: jako vzpomínky babičky na svou dceru a manžela, který jako patnáctiletý kluk přežil koncentrační tábor, pátrání Eriky po své matce a vzpomínky na otce emigranta, který s ní navázal kontakt až po listopadu 89 a deníkové zápisky opuštěné a zrazené Hany, která touží po svém dítěti.
Nejsilněji na mě zapůsobily zápisky Hany a její vykreslení osudů emigrantů v cizím světě i bezmoc před zvůlí komunistického režimu, který nedovolil setkání matky s dítětem. Napsáno velmi čtivou formou. Přečetla jsem za jeden den.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Hagibor |
| 2010 | Povídky jamrtálské |
| 2018 |  Ona |
| 2006 |  UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty |
| 2022 | Na Betáni |
Kniha Hagibor je v
| Přečtených | 55x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 33x |
| Chystám se číst | 41x |
| Chci si koupit | 9x |
| dalších seznamech | 1x |
"Vzpomínky se sypaly ze stromu života jako seschlé listí, lehce, náhodně a bez zvláštních důvodů.
Jenže dnes, v předvečer pietního rozloučení, padaly hlučně, ukryté v pevných skořápkách bubnovaly o desku stolu jako ořechy, bolestně praskaly a jejich žluklá jádra se z nich vylamovala jen po kouskách."
Útlá kniha v bezvadném fotoobalu, který vystihuje obsah. Jazyk a styl Mileny Slavické mě oslovil už v Jamrtálu. Dobrý nápad s dopisy dceři, zároveň krutě bolavé. Stejně jako každá vynucená emigrace. (Připomnělo mi to reálný Případ Pavlína o modelce Pořízkové) Svět fotografky Hany je uvnitř i z vnějšku košatý, londýnský život trpký. Fotky už trochu vykročení do naděje. Stejně jako závěrečné propojení generací. Všechny postavy dokonale vystižené i vzhledem k času a prostoru v němž se pohybují. Taky Počátky na Vysočině jsem poznala jako bonus.
Na Hagibor to mám z domova kousek, zaniká v nové výstavbě...škoda? Hřbitov je opravený...
Neotřelá záležitost.
"Umím život vydržet, ale postavit se mu neumím."
5/5