JP komentáře u knih

Nebývale výrazné, řekl bych až vizionářské myšlenky (na svou dobu) nejsou Čapkovi cizí a rovněž ono prvně použité slovo "robot", které prakticky čím dál více v dnešních dnech nabírá na významu.

Zamrzela mě ovšem absence nějakých výraznějších scén - vše bylo divadelně dialogovité a bez posunu v ději. Tudíž je třeba brát mé hodnocení jaksi s rezervou. Tohle dílo uznávám, ale není mi po chuti ho hodnotit lépe, než jak hodnotím. Přesto je Čapek dle mého naprosto skvělou volbou pro výuku na školách.

5 12.06.2011

Zhruba okolo roku '06 a hned nedlouho potom jsem narazil na tuhle knihu, ale byla beznadějně rozprodaná a nesehnatelná. Vzpomínám, jak si knihu četla i moje ex k maturitě, půjčila si ji z knihovny, což já nedělám, čtu knihy svým tempem a až když se k nim dostanu, tak se k nim dostanu, bezdůvodně, stejně jako ten stoh knih, co mě pořád čeká a pořád se kupí čtu a čtu, ale pořád jetoho, co chci přečíst víc a víc... každopádně, měla tehdy o Keseym i referát, pořád jsem vyslovoval "Kesi" a ona jen "Ne Kesi, ale Kízi!" Ta vzpomínka mě vždycky rozesměje. Rozesměje mě proto, jak vážně to vždycky myslela.

Navzdory lehkosti, s jakou je kniha napsána, těžko hledám slova, ne, že bych byl až tak odzbrojenej, spíš... film jsem viděl jako první (a hned několikrát, je to klasika) a když s odstupem času obě díla porovnávám, nepřikláním se na stranu žádného. U obou médií jde o zcela vyjímečné počiny, jen každý svým vlastním způsobem. A ačkoliv je řada detailů pozměněna, nedovedl jsem si hrdiny knihy představit jinak, než jak jsem je viděl ve Formanově majstrštyku, už se toho cejchu nelze zbavit. Sdělení tu je stejné, jen se obrátil pohled a ubralo té beznadějnosti. Vlastně Formanovi tleskám, že se tak bravurně vyhnul něčemu, co by jeho film technicky zkomplikovalo a vypomohl si naopak jinak, přičemž stále zůstal věrný myšlence. Tahle kniha ukazuje nebývalý charakter, touhu, lidskost, přátelství – dnes velmi prázdné pojmy a já se k ní určitě někdy vrátím, to je bez debaty.

15 09.06.2011

Dunwichská hrůza coby povídka je sama o sobě jedním z všeobecně uznávaných vrcholů Lovecraftových děl - příběh dává vyniknout Carusovým ilustracím, které gradují souběžně s textem, napětí stoupá a děsivých výjevů přibývá a musím uznat, že Caruso kouzlí, jeho závěrečný výjev monstra na kopci je jedna z nejděsivějších ilustrací, jakou jsem kdy viděl. Vydat takhle Volání Cthulhu, asi bych slintal blahem. A nebo neslintal? Není právě Lovecraftovo mistrovství v tom, že jeho výjevům nedokážeme dát jasnou definici nebo tvar? Ne, nemyslím si... tohle je vážně třešnička pro každého Lovecraftova fanouška a kdyby Caruso ilustroval i další práce, především tedy Volání Cthulhu, rozhodně bych s koupí neváhal.

2 02.05.2011

Nedivím se lidem, co tuhle knihu odsuzují jako prachobyčejné porno, pro mě je však pravda někde ve 3/4 a to spíš ve prospěch de Sada. Přijde mi, že o čem tenhle zazobaný rebel psal bylo na svou dobu vizionářské, průkopnické, velkolepé (a ne ani až tak, ale zkrátka a dobře, bořilo to zdi, když jste z červené knihovny, kde si dávají sotva hubičky skočily rovnou do tvrdýho análu, kterej slouží jako rozjezd, aby se lidi hned nevyplašili... zároveň mě lidská sexualita, coby symbol nadvlády nad podvědomím fascinuje) a jde vůbec o první studii svého druhu, ač to jistě markýz dělal i pro své potěšení - tady je ta 1/4 toho porna. A mám dojem, že spousta lidí tohle odsuzuje skrz svůj vlastní slabý žaludek. Chce to rozhodně zkušenější čtenáře. Tomu rozporuplnému přijetí knihy se ovšem nelze v žádném případě divit - incest, anál (noblesněji sodomie), homosexualita, násilí, fekál, voyeurismus, úchylky a všechny možnosti sexuality jako takové - tak neomezené a tak rozmáchlé veškerých experimentů - to vše dnes ještě stále mnoho lidí odsuzuje a pohoršuje. Donatien-Alphonse-François, markýz de Sade se nebál uvolnit a dát průchod svým představám a chutím a uskutečnit je a sepsat je (a to v době, kdy se lidé zavírali do vězení nebo cvokáren za drobnější věci). Neocenit tohle, nebo alespoň symbol tohohle se rovná neocenit filozofii, neocenit člověka, neocenit literaturu jako takovou. Pokud jste spokojení se svými limonádami, prosím, neberu vám je. ____ A zvrhlá prasata jsme všichni, nechápu, proč si někdo v komentářích zase hraje na dámy a gentlemany (tihle lidé jsou buď nudně konzervativní a veskrze bez šťávy a nebo v sobě potlačují svoje fantazie, což se nakonec obrátí proti nim). Kdyby už nic, tak minimálně aristokratické pojetí některých výrazů a spojení vás musí pobavit.

15 24.04.2011

Ta energie a dynamika - takovou jsem u žádné jiné básně nenašel. Celou dobu jsem při čtení slyšel ten kvílící, křičící hlas v mojí hlavě a představoval si, o čem se tam psalo. Beat generation zapůsobili a Ginsberg se nebál dát najevo krutou pravdu podanou jako ódu.

4 24.04.2011

Jízdenka na vrchol. Chuck Palahniuk tímhle zvrhle zábavným cynickým testosteronovým koktejlem udělal opravdu velkej skok na scénu, bohužel ten skok prozatím nepřekonal a jak to tak sleduju, ani se k tomu nechystá. Není ani důvod, díky Klubu rváčů dosáhl toho, o čem řada spisovatelů jen snila a mnohdy se tomu někteří ani po desítkách let práce nepřiblížili - nesmrtelnosti. Všem to natřel chlápek, který začal psát, protože se mu rozbila TV.

Chronosynklastické infundibulum. UVB čili Univerzální vůle po bytí. Příběh Sirén z Titanu je až překvapivě celistvý a hodně chronologický, bez odboček a bez flashbacků. Poprvé mám pocit, že čtu knihu a ne jen útržky Kurtových myšlenek. Začátek je poměrně nekonzistentní, ale nakonec přeci jen vtáhne (Teologie: Někdo všechno udělal z nějakého důvodu).

Dvojstránkový popis Merkuru (str.127-129) je jedna z nejpůvabnějších a nejlepších pasáží, jakou jsem od Vonneguta kdy četl (opravdu!). Není nad to tak jednoduše říct, že i navzdory naším schopnostem jsme vlastně horší než tvorové, co mají jediný smysl (hmat) a živí se vibracemi a neubližují si, protože nemají důvod a protože ani nemohou, jen spolu telepaticky komunikují dvěma zprávami, při nichž jedna je odezvou na druhou a druhá je odezvou na první. První zní takhle: "Tady jsem, tady jsem, tady jsem." a Druhá: "To se máš, to se máš, to se máš." Sirény z Titanu jsou obecně plné jistého meditativního rozjímání.

"Pozemšťané se ve všech dobách chovali, jakoby je z oblohy sledovalo veliké oko - a jako by toto veliké oko prahlo po zábavě."

Narozdíl od dřívějších knih, tentokrát jsem se i jaksi dokázal vcítit do postav, které nebyly jen jakýmsi bezduchými loutkami, o nichž se mimoděk vypráví. Ujo, Rumfood, Kazak, Salo i ty harmonia. Dost bych vnitřně zápasil, ale podle mě je tohle, i když zapadlá, tak Vonnegutova nejlepší kniha.

13 08.03.2011

Záměrně zvolená kreslířská technika mi vadila (sám dělám do tohohle celý život). Občas jsem měl dojem, že se mele bokem, asi jako když se zahledíte na určitý bod a nemůžete z něj spustit oči. Jakoby to nedobrovolně uvízlo, někde, kde to nechce být. S odstupem času hodně z nadšení tohohle díla vyprchalo, zatímco u filozofické bichle o Rozparovači' 'Z pekla' ani po druhém přečtení necítím slabiny. I tak ale chápu a souhlasím, že jsou Strážci naprosto po právu označovaní jako #1. Moore zkrátka umí s tímhle médiem pracovat jako málokdo a dal dohromady něco, co se jen tak nevidí. A kdyby už nic, tak Rorschach. Postava, jejíž morální postoje a jednání mě fascinují a která si zaslouží podrobnou analýzu, protože přesahuje hranice knihy do každodenního života. Nepřehlížím dr. Manhattana, Komedianta, ani další ikonické postavy, ale myslím si, že Rorschach se obyčejného člověka dotýká nejvíc a skýtá skutečné otázky. Stejně jako rorschachův test, ve kterém každý vidí něco jiného, ne každý bude souhlasit s Rorschachem, kterého mnozí považují jen za sadistického antihrdinu... bez kompromisů.

5 01.03.2011

Je to ta jedna z těch stovek knih, která se dá číst pořád dokola (a přitom jsem ji zatím podruhé nečetl, ale má ten odér, tu čtivost, díky tomu příběhu, který nemohl být postaven, ani napsán jinak). Neříkám, že je Spalovač nějaká moje zvlášť oblíbená kniha, ale rozhodně uznávám její zvrhlou, a možná by se hodilo spíše říct pošahanou, krásu, děsivost Kopfrkinglova pojetí buddhismu, což je de facto obludné samo o sobě, naše čecháčství ve všech jeho formách, jak snadno se podléhá ideologii, která vede až k tomu nejkrajnějšímu aktu apod. Fuksovo dílo je plné velmi diverzních motivů, ale hlavně, a toho si cením vždycky, je neuvěřitelně čtivé a to mi věřte, že málokdy narazím na čtivou knihu. Taková kniha musí být čtivá tím způsobem, že si pamatujete první větu, že byste skladbu vět nechtěli měnit, že vám připadá zdánlivě bez chyby, protože chyby nevnímáte jako chyby, ale jako "správnou" součást textu - to jsou aspekty nesmrtelných klasik. Stejně jako filmové zpracování s panem Hrušínským, jenž předvádí podle mnoha kritiků hereckou kreaci kariéry (ale já ho mám radši v rolích mručících a mudrujících dědků) tenhle příběh je pro mě takový malý kulturní klenot. Ono to chce trochu morbidity ze strany čtenáře k docenění krásy téhle knihy. Ale myslím, že to pořád má co říct. Nemluvím o nějaké nadčasovosti nebo čtení mezi řádky a kdovíjaké hloubce, ale o knize jako takové, koncepčně a stylem vystavěné stejně inteligentním způsobem jako třeba Klub rváčů nebo Vonnegutovy prózy.

10 22.02.2011

Více než důstojné rozloučení, zbavené toho bordelu, který Buka obvykle obklopoval. Kniha o sebehledání a neodvratitelnosti. O smrti. O konci všeho. Znělo to totiž smířeně, klidně a vyrovnaně. Rozhodně to není to nejlepší, co Buk napsal, to ne... ale rozhodně je to asi to nejchlapáčtější, co napsal.

5 22.02.2011

Nadšení nesdílím, protože ve výsledku je to jen něco, co by napsal každý druhý zvrhlejší filmový fajnšmekr a to myslím zcela vážně. Trocha znalosti popkultury a jeden námět nedělají kultovní knihu. Místy zábavná hříčka, speciálně pokud se vyznáte ve světové kinematografii. Ale přeceněná, až běda. Škoda, že jediná šance tuzemských autorů na úspěch u nás je psát tohle.

5 22.02.2011

Jedním dechem čtená kniha, která vás naplňuje esencí, protože si s ní rozumíte, protože vám mluví z duše, i když každému trochu jinak. Po dlouhé době něco, co mě vážně chytilo a kouslo a sálo, dokud jsem nespadl paralyzovaný k zemi. Vytkl bych snad jen občasnou Londonovu agresivitu, ve smyslu "ty, správce, jseš nula! a já jsem jednička!" - (uvítal bych trochu větší skromnost v určitých částech) ten vliv americké touhy být naprostý TOP1 je v knize bohužel patrný. a pak na konci "...Ježíše jen ukřižovali..." - tohle se mi taky nelíbilo, ačkoliv má spisovatel významově pravdu, nemusel to podat takhle - srovnávat se s Ježíšem. Prostě mi po přečtení téhle věty přišlo, jakoby London náboženství jen zesměšňoval a nepochopil, přestože je jeho kniha především o víře. I navzdory tomu dávám téhle zběsilé příručce agresivního buddhismu všechny palce nahoru... řekl bych, že tohle má hodně lidí místo Bible... a není se čemu divit, protože - Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít! Kniha, které bije srdce - a to dnes chybí u většiny děl.

13 21.02.2011

Zčásti to zestárlo a zčásti je to dodnes neuvěřitelně originální a aktuální. Námět pro sci-fi thriller jak vyšitý, co zřejmě bude chtít přečíst znovu, mimo trochu několika zastarale vykreslených věciček mi vadilo především, že magnátův plán byl na budoucnost přecijen nepromyšlený, chci říct, už dnes jsou nájemné vraždy takřka nevypátratelné, i obyčejný člověk ví jak ji zamasakovat a má dost velkou šanci, že ho nevypátrají, takže v budoucnosti člověk s velikou mocí nepřijde na nic lepšího, než na tohle? Sice souhlasím, že člověk, je člověk, chybující tvor a o tento prvek tam asi šlo a že díky oněm telepatům je vražda prakticky nemožná, ale nějak mi to celé není pochuti.

Když však v příběhu zmizely hvězdy, měl jsem z toho zvláštní nepopsatelný pocit, jen z té představy, to Bester vážně trefil.

Nicméně příběh muže, který se rozhodl prosadit svou vůli navzdory celé společnosti - no nezní to mocně? Někdy se k tomu určitě zase dostanu, ale na plný počet to nevidím, palce jsem držel záporákovi.

5 15.02.2011

Náboženský pohled je přítomen jednak pro samotné sdělení, ale i proto, že Miller byl věřící. Potom je kuriózní, že spáchal sebevraždu. Věřící člověk napíše takovouhle knihu, něco s nadějí, a pak se zabije. Znám několik křesťanů a proto mi to nejde do hlavy. U takového Huntera S. Thompsona jsem sebevraždu chápal, byla zcela konkrétně opodstatněná, ale netřeba se v tomhle dál hrabat, kdo ví, jaký život Miller měl a co ho k čemu vedlo.

Kniha se dělí na tři části, tři etapy - nejvíc mě samozřejmě bavila ta první a ta poslední, ale buď jsem to zhltnul příliš rychle, nebo mi něco zásadního uniklo, protože 'Chvalozpěv na Leibowitze' je obdobně filozoficky obsáhlý jako třeba filmové Vláčilovo Údolí včel, Markéta Lazarová, Bergmanova Sedmá pečeť či Tarkovského Andrej Rublev, až na ty sci-fi kulisy. Jde o dílo velmi symbolické a hluboké. Kdyby tak každý spisovatel mohl napsat jen jednu knihu, myslím, že by vše hned bylo lepší, protože ta kniha by byla autorem samotným, ve své podstatě.

5 14.02.2011

Taková pohádečka. Pan Bilbo Pytlík a tucet nejneschopnějších trpošů, kteří tu jsou jak bych to řekl "magnet na průsery" a jen do počtu, aby je měl kdo zachraňovat. Vytkl bych jen, že 3/4 knihy se nese v duchu stereotypnosti, jde se od bodu k bodu, přičemž tím bodem myslím setkání s fantasy bytostí, ať je jakákoliv. Přesto roztomilý a kouzelný příběh.

4 13.02.2011

Je to Palahniuk, to bezesporu... ale roztěkanější. Jakoby ho štvalo, že sice má o čem psát, ale nedokáže knize vtisknout význam. Tahle ulepená novela je totiž jen průměrná exhibice. Nenudilo to a místy i zaujalo, ale nechápu to nadšení z názvů pornofilmů, vezměte si jakýkoliv drama a předělejte v něm jedno slovo s narážkou na sex... jakoby to každej nedělal už v první třídě (nehledě, že je to fakt všude, namátkou třeba film Zack a Miri točí porno, tam je taky scéna, kdy se přesně tohle dělá) - to vám to připadá tak originální? Ale jinak, téma bezesporu (pro mě), které láká a Chuck ho zpracoval více než dobře.

4 08.02.2011

Těžká, těžká... a s přibývajícími stránkami více a více ubíjející bichle, která vás nechci přímo říct bude nudit, protože Dostojevskij nedokáže nudit, ale většinu knihy jsem prostě proplul, teprve v závěru mě to strhlo. Tohle chce přečíst a pak to v sobě nějakou dobu nechat. Závěr je silný, kníže Myškin je neskutečně tragická postava. Zvláštní, jak poslední stránky dají knize v kontrastu s předešlými stovkami naprosto jiný rozměr. Přesto bylo čtení a dočtení tohohle neskutečným traumatem, je to prostě dlouhé, těžké, velké, jak mi říkala moje paní třídní ze SŠ, která studovala ruskou literaturu, ono to k těm Rusům zkrátka patří, už podle toho, kde žijí, v těch pláních, mrazech, obrovské, tvrdé zemi. Ale stejně přemýšlím, že si ji přečtu v budoucnu znovu, protože kníže Myškin mi ve svém prazákladě připomíná mě a věřím, že nejsem jediný, kdo se s ním ztotožňuje.

8 01.02.2011

Přikyvoval jsem, smál se, občas kroutil hlavou a než jsem se vlastně nadál, byl tu konec knihy, kde Buk napsal: "Přeskočilo mi. Definitivně jsem se zbláznil." A mě v ten moment zase definitivně došlo, že jsem konečně našel svého autora, který mě baví a který mi i něco dá, kterému rozumím, kterého jsem prokoukl od začátku do konce.

[os. pozn.: první Buk. kniha, co jsem koupil, v Olomouci (Kosmas), bylo mi 14 let, na internetu jsem předtím četl povídku Kopulující kalifornská mořská panna]

6 28.01.2011

Skutečně nevím, kde nebo čím mi to uniká. Ať jde o film nebo knihu, obojí ve mě nevyvolá pocity výše, než že se jedná "pouze" o nadstandart. Don Corleone je ovšem úžasný, ať jde o jeho literární zpracování nebo filmového Marlona Branda, právě Don má to největší charisma, jaké jsem kdy u jaké postavy spatřil.

4 17.01.2011

Asi nejlepší King, jakého jsem četl (taky byl první). Bohužel, ať napíše cokoliv, je to zkrátka "jednohubkový autor", tudíž u mě nehrozí, že bych si to přečetl znovu. Zajímavé je, jakou formou se King vyrovnává se svou popularitou - o tom totiž Misery je.

5 17.01.2011