JeduvKnize komentáře u knih

Celá trilogie je uctění památky zaniklého města a lidí, kteří v něm žili a spolutvářeli dějiny/byli jimi válcováni.
Ve zdánlivě mužském světě havířů autorka nechává promlouvat i přehlížené havířské ženy, tj. manželky, matky, kterým manželé a synové odcházeli fárat, v nektěrých případech poté vdovy prakticky bez nároku na cokoli a snažící uživit zbylou rodinu. Když to nějak zvládly a vytvořily křehkou rovnováhu, přicházely další velké dějiny. Druhá světová válka, folkslisty a dělení na ty 'horší a lepší' (z více uhlů pohledu). Později komunismus. Horník byl režimem zevně oceňovanou profesí. Objevoval se v dobových propagandistických filmech (mj. Dovolená s Andělem) jako někdo budující socialistickou společnost. Jak to ale bylo doopravdy? Co se vědělo o důlních neštěstích, zdevastované krajině, pracovních podmínkách? A co o staré Karviné, zničených domovech a životech místních? Nadšenému budujícímu havířovi jako karikatuře a stereotypním panáčkovi propagandy režimu se nic takového nedělo. Jak by přeci mohlo...
Co i po letech věděli o regionu a místních lidé žijící jinde? Třeba já prakticky nic. Až do Šikmého kostela.
Během čtení dostáváte jednu ránu za druhou. A jakousi ranou z milosti je velmi pečlivě zpracovaná a objemná obrazová a faktografická příloha na konci knihy. Vše popsané a prožité je tak o poznání reálnější a bolestivější. Když tak knihu plni dojmů zavíráte, cítíte jen velké prázdno.

11 18.04.2024

Lukáš je padesatník, kterému umírá matka. Několik let před smrtí žila v domově s pěčovatelskou službou, progredující demenci ji postupně uzavřela v minulosti. Během posledního setkání se synem zmínila zdánlivě bez jakékoli souvislosti chorvatské letovisko Baška Voda a krátkou větičku 'ani ne pět minut'.
Po matčině smrti najde Lukáš v jejích věcech fotku matky, její kamarádky a dvou mužů. Snímek byl pořízen v Bašce Vodě v roce 1968. Matka vypadá jinak, než jak ji Lukáš znal. Celý jejich společný život byla zamlklá, odtažitá, nikdy se nesmála, byla zvláštní, svá. Proč to všechno? Proč vypadá na fotce jinak, než si ji Lukáš pamatuje?
Tajemství nejen matky se vydává rozlousknout přímo do Bašky Vody.
Román je vyprávěný ve dvou časových rovinách. V současnosti z pohledu Lukáše a v roce 1968 ve vzpomínkach jeho matky.
Příběh o tom, že ani své nejbližší nemusíme znát tak, jak jsme si mysleli, o tajemstvích a událostech, které zničily mnohé, o tom, že 'vytoužený' život není možné si vynutit nebo vystavět na něčem, co se nikdy stát nemělo.
Stejně jako v Esterčiných otcích se Radulićová soustředí na vztahy v primární rodině i na to, že zdánlivě určená a jasná rodinná role může být pěkně komplikovaná.

1 05.11.2023

Stejně jako i předchozí autorčiny knihy je to prostě milá oddechovka. Dějová linka je jasná, předvídatelná, ale tady to prostě nevadí.
Carrie pracuje jako učitelka (i když její ambice byly jiné), má klidný, stabilní a zdánlivě dokonalý vztah (i když v něm možná něco schází). A má se vdávat (i když - ano, další i když - se vlastně ještě nerozvedla a snoubenec o její minulosti netuší vůbec nic). Zdánlivé řešení ošemetné situace nabízí Riviéra, kam Carrie vyráží se sestrou a neteří. Právě na Riviéře totiž natáčí film stále ještě manžel Carrie, hollywoodská hvězda.
Sérii Romantické útěky mám přečtenou celou, Riviéra je moje první S láskou. Jasně, čtete romantickou knihu, hodně věcí se dá tušit, ale Caplin/Wake dává do knížek něco navíc. V Romantických utěcích jsou to specifika dané země, tady byla rozhodovací linka. Carrie řeší volbu na jedné straně mezi bezpečnou ulitou, usedlým životem nejen bez vzrušení, ale také bez velkého zklamání a bolesti s ním související, na straně druhé mezi životem plným akce, spontánních nápadů a velkým citem, který může ale hodně bolet.

Příběh Poncarová vypráví ve dvou časových rovinách. V té první vše směřuje k dvacátým létům minulého století, kdy vyrůstá/dospívá Jarmila Horáková. V životě měla jediný sen - stát se herečkou. A tou se stala, talentovanou múzou první republiky, výraznou a obdivovanou osobností, jejíž kariéru ukončila važná nemoc. Své pochybnosti, pocity, prožitky zaznamenávala do deníku, který se mj. po dvaceti letech stane podkladem pro divadelní hru, kterou o Horákové píše spisovatelka a herečka Olga Barényi, lehce rozporuplná postava.
Příběh s pomalejším začátkem, hutným dějem a silným koncem. Umělecké prostředí 20. let, divadlo, film, skupina Devětsil, jazz, svoboda i touha uspět, radost ze života i vážná nemoc a poté v kontrastu druhá světová válka a realita na hony vzdálená.

2 02.01.2023

Start nové krimi série s Augusten Strindbergem. Jméno sice evokuje slavného švédského spisovatele, v podání Ohlssonové ale jde o stockholmského finančníka, který se po několika zvratech v osobním životě odstěhuje do malé pobřežní vesnice. V bývalém pohřebním ústavu si chce otevřít bazar, jezdí po okolí na kole nebo v pohřebním autě přebarveném na žlutou, pronajme si dům s divokou minulostí (o níž nejdříve nic netuší), začne chodit do knižního klubu. To vše v době, kdy se za bouře ztratí místní učitelka Agnes, zdá se, že by se historie mohla opakovat. Vyšetřování vede místní policistka Maria Martinssonová.
Ohlssonová vytvořila zajímavou a neotřelou ústřední dvojici, vyvarovala se klišé, která se teď v detektivkách/thrillerech pravidelně objevují (žádná závilost na alkoholu nebo něčemu podobnému!). August i Maria mají velmi výrazné osobní linky, aniž by to ale narušovalo vyšetřovaní. Děj vyprávěný v přítomnosti se prolíná s deníkovými zápisky zmizelé Agnes. Hodně toho tušíte, ale i tak se Ohlssonové podařilo vytvořit tísnivou atmosféru, sem tam přihodila falešnou stopu, obracela jsem jednu stranku za druhou. Závěr potěšil, dobře poskládané všechny dílky.
Zajímavý start nové série.
Přeložila Vendula Nováková.

9 02.11.2022

Cristian Florescu je sedmnáctiletý rumunský student. Vyrůstá v represích nastavených režimem diktátora Ceauşesca.
"Náš milovaný vůdce. Náš hrdina. Vyvrhrl velké Komunistické strany Rumunska a upír přisátý na milionech krků. Zakázaná metafora? No jistě."
Ceauşescu a jeho žena, Matka národa Elena, vládli 24 let. Až do prosince 1989, kdy byli oba po pádu režimu popraveni.
Ruta Sepetysová vytvořila příběh fiktivního studenta v reálných kulisách. Dětí/dospívajících jako Cristian bylo spousta. Naverbovaní špioni, donašeči režimu. Každý mohl sledovat každého (a často opravdu sledoval), problém mohlo být cokoli, nevhodně pronesená poznámka, kontakt s cizincem, limonáda nebo drobná mince z imperialistických zemí. Spolupráce někdy dobrovolná (sledující vlastní prospěch) nebo vynucená, třeba za příslib léků pro nevyléčitelně nemocného. Volba mezi zlem a zlem ještě větším, neustálý strach, tíseň, nesvoboda, represe... vše do textu Repetysová otiskla. Ona tísnivá atmosféra dominuje. Jak eskalují události vedoucí k pádu režimu a Cristian odhaluje, že ve svém okolí nedonášel jen on, ale mnoho dalších, ,ani nedutáte'.
ya kniha, která mladším čtenářům ukáže, co se v nedávné minulosti dělo. Vypoví a předá mnohem víc než učebnice.

Nalezení je pátá kniha s policistou Tomášem Volfem (pokud jste nečetli předešlé, můžete číst i jako samostatnou knihu, vše důležité Březina 'naťukne').
Tomáš Volf, policista z oddělení vražd, by měl mít dovolenou. V městečku, kde vyrůstal, se ale ztratí dívka. Okolnosti jejího zmizení nabízí jednoduché vysvětlení, místní historie a zločin, který se stal před pár lety, případ komplikují/staví do jiného světla.
Březina střídá dvě časové linky, hledání ztracené Elišky v současnosti a Volfovy vzpomínky na léto, kdy chodil s kamarády ze školy do zatopeného lomu. Místo klidu ale našli úplně něco jiného...
Skvělé to bylo, Březinu a jeho knihy mám ráda. Střídání časových rovin dává ději dynamiku, děj graduje, práce policie i soukromé vyšetřovalky jsou přesvědčivě podané, správně svůj Wolf a jeho bývalá kolegyně/nyní soukromá vyšetřovatelka Eva Černá jsou onou 'třešničkou''. Jako genetik jsem ocenila způsob, jakým Březina odhalil pachatele, i střípky, které byly zmiňovány dříve v textu, ale čtenář si je vykládal úplně jinak (a v tu chvíli úplně správně jinak). Výborný nápad. Odhalení je medicínsky za hranou, to je ale v textu vysvětlené, včetně všech limit, které zvolená cesta s sebou nesla.

Dojmy mám lehce smíšené. Kniha má všechno potřebné a od severských thrillerů očekávané, k dokonalosti ale něco málo chybí. Od Milénia Stiega Larssona mám ráda spojení policist(k)a/investigstivní novinář(ka), bod navíc byl hned na začátku. Nesedl mi ale hlavní motiv, hybatel děje. Děj je vyprávěný z pohledu novinářky i detektiva, není předvídatelný, má klasický severský akcent na sociální aspekty, tady rozdíl v možnostech bohatých/privilegovaných a lidí z okraje společnosti, jež pro peníze udělají cokoli, bez ohledu na následky pro ně i jejich blízké.
Sečteno a podrtženo, chválím, ale úplně nejásám.

19.04.2022

Březový háj je příběh Ericha, mladého muže, Němce, vojáka wehrmachtu. Ještě kluka, který se snaží pochopit smysl toho všeho, v němž se vtloukaná ideologie pere s tím, co sám prožil. Bojuje proti všemu neněmeckému a přitom jeho nejlepším kamarádem byl Ezra, židovský kluk, a v kapse má fotku krásné židovské dívky.
Teď je ve společnosti jiné, s jinými hodnotami, jiným směřováním.
"Po přijezdu do Sedanu jsem si namlouval, že to budou naše přátelství, která nám pomůžou přežít válku a nezešílet. Jaká ale přátelství? Všichni se tady starají hlavně sami o sebe ... Zřejmě o tomhle ta válka je, snažit se (jak to jen jde) přežít a nestarat se o druhé. Ironickou pravdou zůstává, že jediným přítelem, kterého v naší jednotce mám, je pervitin. Ten mě nikdy nezradí, vždycky mi pomůže cítit se aspoň trochu dobře."
Pervitin, válečné řešení skoro všeho. Strachu, ulehčení bytí se stálou hrozbou smrti, zdroj energie během přesunů i lék sám na sebe, když nastupuje absťák. Co na tom, co všechno s vojáky dělá...
Tip pro čtenáře knih E. M. Remarquea nebo Normana Ohlera (Totální rauš).

1 23.01.2022

Moje druhá detektivna Jiřího Březiny, jako první jsem četla Vzplanutí. Děj tvoří tři původně samostatné linky, které se postupně propojují.
Výborně vykreslené postavy, uvěřitelné prostředí, popis policejní práce a pečlivě do detailů vystavěný děsivý případ rozkrývající mnohem komplikovanější pozadí, než by se mohlo na první pohled/stránky zdát. Březina píše (nejen) o vyšetřování extremistických skupin, sociální problematice, dluhové pasti a neschopnosti se z ní dostat, potřebě mít cokoli bez ohledu na důsledky, práci krizových center a velmi komplikovaném systému sociální péče.
Kniha by kromě fandů české detektivky mohla potěšit třeba čtenáře thrillerů Yrsy Sigurdardottir - bez drsných detailů a explicitních popisů násilí, ale s neméně hutným vyústěním/tématem i 'severským' akcentem na sociální problematiku.
Moc mě to bavilo. Perfektně vymyšlený název jako bonus.

8 23.11.2021

Skutečný příběh mladičké polské katoličky Stefanie (Fusi) Podgórské, která začala krátce před druhou světovou válkou pracovat v židovské rodině Diamantových. Zlom v poklidném životě znamenal vpád německé armády. Restrikce se kupily, Židé byli odsunuti do ghetta. Fusi se musela/chtěla postarat o malou sestru i o Diamantovy. Pronášela do ghetta jídlo, když začaly odjíždět transporty, rozhodla se ukrýt Maxe, jednoho syna Diamantových. A nejen jeho. Na půdě domu nakonec ukrývala 13 židovských uprchlíků.
Několikrát jsem se spálila při výběru knihy o holocaustu založeném skutečném příběhu. Příběh je vždycky hutný, o tom žádná, ale často ho zničilo ploché nebo zktratkovité zpracování. Světlo v temnotách mě zaujalo cílovkou, na kterou míří. Vychází u nakladatelství Fragment, cílovka je tak 13+. A podle mě (nejen) u cílovky obstojí.
Potřebná historická fakta jsou nenápadně vypíchnutá, děj to ani v nejmenším neruší. Po přečtení bude mít čtenář konkrétní představu o každodenním životě v ghettu i lidí, kteří se rozhodli pomoci, i když riskovali vlastní život. O tom, co vše je možné dokázat, jak těžké bylo sehnat jídlo, jaký luxus byly léky nebo třeba panenka, o tom, že jedna mladá žena a její malá sestra dokázaly prakticky nemožné. Díky nim tak mnozí viděli Světlo v temnotách.

2 23.11.2021

Příběh židovské dívky vychovávané v rodině nacistického soudce. Téma výborné, zpracování mě úplně nepotěšilo. Moc se mi líbil nápad, kdy jedno z ukradených lidických dětí vybraných pro germanizaci, byla židovská holčička. Těšila jsem se na reakci nacisticky smýšlejících rodičů i Esteřino vnímaní sebe sama. To bylo fajn, zbytek mě spíš nezaujal. V knize toho bylo strašně moc. Život rodiny židovské i příkladné nacistické, Terezín, Osvětim včetně Sonderkommanda, Lidice, program Lebensborn, změny poměrů po válce v Německu, izraelské kibucy... ale všechno jako by klouzalo po povrchu, nic nešlo do hlouby.

8 22.10.2021

Tip pro čtenáře třeba Šikmého kostela Karin Lednické. Stejně jako Lednická vychází Chlupová z reálií na česko-polském pomezí. Děj vypráví ve dvou časových rovinách. V té současné odjíždí Polka Katarzyna otevřít ostravskou pobočku firmy, ve které pracuje. Dozvídá se tam mj. o životické tragédii, kdy bylo 6.8.1944 nacisty zavražděno 36 mužů ze Životic, Horní a Dolní Suché a Horního Těrlicka. Zvláštní roli má v příběhu tchýně Katarzyny, která je jakýmsi pojítkem současnosti a minulosti. Minulosti, o níž nikdy dřív nemluvila, protože některé Jizvy se nemusí zahojit ani po letech.
O tom, jak velké dějiny ničí ty malé jednotlivců, o lásce, zradě, přijetí (nejen) sebe sama, odpuštění, rozhodnutích, která mění mnohé, a samozřejmě o jizvách - na těle i na duši. Dokonale vystihující název.
"Co cítí člověk, když ví, že mu za chvíli vezmou život? Je možné v takovém okamžiku zachovat klid? Těch pět mužů přece nepanikaří. Nekřičí, nesnaží se vysvobodit. Zřejmě po tom všem, co prožili v táboře, je jim už všechno lhostejné. Vědí, že stejně nemají šanci. Závidí nám, že za chvíli půjdeme domů? uvažoval Franek. Záviděli by mi, kdyby věděli, že dnešní večer strávím se svým děvčetem?"

14 03.10.2021

Komiks/grafická pouť chlapce po Zemi naděje (se starodávným hradem Možná nebo pohořím Budoucnost), Zemi strachu (se zděšeně křičícími duby, Velkým ostrovem bušícího srdce a Mlčícím vězením), Zemi radosti (s cestou spokojeného života nebo továrnou na štěstí) ... přes Zemi žárlivosti, Zemi smutku (s bránou Zklamání, cestou Žalů a Smůly, vesnicí Sklíčenost) až na Ostrov lásky (s jezery Souznění, Velkorysosti a Oddanosti).
V každé zemi je mapa ukazující prožitky asociované s danou emocí a několik stripů s chlapcovým putováním a neverbální komunikací.
Mladší dítě učí pojmenovat emoce a stavy s nimi spojenými, starší může vymyslet příběh o putování. Kromě názvů zemí, ostrovů, řek a cest není v knize žádný text. Vše je na dítěti/rodičích. Fantazii se meze nekladou. Hodně povedené

6 18.04.2021

Číst knihy o holocaustu vycházející ze vzpomínek přeživších nebo jejich příbuzných je hodně ošemetné. Příběh je vždy silný, ale někdy ho do země zadupe špatné/nevhodné/povrchní zpracování. Protože jsem několikrát naletěla a nevybrala úplně dobře, podobně zpracovaným knihám se spíše vyhýbám. Tady jsem udělala výjimku a byla to trefa. Georgia Hunterová strávila roky mapováním událostí a rozhovory s příbuznými, kterým se podařilo prežít.
"Jakkoliv šokující to líčení bylo, další následovalo vzápětí a každé bylo právě tak ohromující jako všechna ostatní. Vyslechla jsem si příbeh o ... přechodu rakouských Alp v těhotenství; zakázané svatbě v zatemněném domě; o falešných průkazech totožnosti ... o odvážném útěku z ghetta i napínavém útěku z dosahu popravčí čety."
Ve vyprávění jednotlivé příbuzné střídá. Ukazuje jejich odvahu, vzájemné silné vazby, pevně dané hodnoty. Píše o rozhodnutích, která museli udělat ve snaze ochránit své blízké, a také o štěstí. Protože toho bylo někdy potřeba víc než čehokoli jiného.

1 18.04.2021

Knihy Klevisové mají všechno, co od (klasických) detektivek očekávám. Postupně odhaluje jednotlivé střípky, sem tam přihodí slepou uličku. Moc se mi líbí její práce s postavami, jejich pohnutky jsou jasné, ale ne čitelné na první dobrou. To vše zasazené do specifického prostředí malé vesnice, kde každý má své tajemství.
Výborné čtení.

11 01.09.2020

Pokud čtete knihy Markéty Lukáškové, víte, co máte očekávat, a tady to také dostanete. Místy je správně přidrzlá, koncept knihy i celé trilogie drží pevně v rukou. Ze začátku mi trvalo, než jsem si zvykla na novinku v podobě futuristických vizí, nějak zásadně mně ale nevadily. O lásce, vztazích ve více podobách, víře v druhé, důvěře, tajemstvích, která se provalí, ztrátách i o bublinách, ve kterých žijeme.

03.06.2020