Vlaštovka v bublině

Přečteno jedním dechem. Místy velmi vtipné, dojemné , milé. Celkově důvtipný děj . Část knihy se odehrává v blízké budoucnosti. A druhá časová linka se odehrává v minulosti což je zhruba naše současnost. Skvělá kniha.

První více než polovinu knížky jsem se vůbec nemohl začíst a už to vypadalo, že po předchozích skvělých knížkách autorky (Odvaha, Panda v nesnázích) budu dost zklamaný, ale posledních 100 stránek jsem přečetl za den a ten konec mi sedl a líbil se. Závěr byl takovým optimistickým a pozitivním a povzbudivým pohlazením po duši ve složité době. Líbilo se mi také propletení stejných postav mezi jednotlivými romány autorky, to jsem si uvědomil až u této pro mě třetí přečtené knížky, a také vcelku trefné postřehy popisu budoucnosti v roce 2045. Řada odhadovaných situací a jevů se může v roce 2045 ukázat jako poměrně přesná, že bude málo vody a kávy a chod kolem nás bude řídit AI a pracovní roboti, to vše se nyní jeví jako vcelku reálný odhad, káva už zdražuje dnes ... :-)

Sourozenecká láska je v tomhle nemilosrdná, toho druhýho má člověk permanentně chuť zabít, ale nikdy to neudělá, protože ho miluje.

Láska je něco, co si musíte zasloužit, takže je to boj a musíte u toho trpět.

Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.

Všechny zkoušky už někdo absolvoval, všechny překážky už někdo překonal, všechny pravdy uz byly řečený. My to jen v různých variantách více či méně opakujeme.

Pokud se chcete vydat do budoucnosti, nejdřív se zadívejte do minulosti.

Dost mě děsí představa, že by to v budoucnu opravdu takhle mohlo fungovat.

Skvělý nápad, dobrý příběh a styl autorky. Do jisté míry jsem se nedokázal do čtení tolik nadchnout jako u jiných knih, ale bavilo mě to.
Některé představy věcí budoucích (za 20 let) mi přišly úsměvné.
Nevím, jestli se Praha tolik změnila, spíš očekávám chybku v tom, že nemocnice v Motole je zde údajně Praha 8 :)

Poslouchala jsem jako audio, ale ukázalo se, že Lukáškovou je lepší číst. Miluju totiž její vyjadřování, které se u audia ztrácelo. Měla jsem taky občas v postavách a časových rovinách problém. Ztrácela jsem se. To ale není chyba Lukáškové, spíš moje, že se při poslechu nesoustředím jako u čtení.
Kniha je příběhem Báry, která je v ústavu s Parkinsonovou chorobou, kterou se daří léčit, a taky jejích dětí Michala a Magdy. Děj se odehrává ve dvou časových linkách předtím a teď - předtím rok 2019 a teď rok 2045.
Zajímavé bylo, co dokázala Lukášková vymyslet, že bude v roce 2045 možné - třeba adopce, kterou si mohl single člověk sjednat přes internet, nebo že byly zcela zakázaný cigarety, neexistovaly telefony, protože hovor se dal přijmout přes cokoli ve veřejném prostoru a tak dále.
Líbila se mi souvislost s knihou Losos v kaluži! Super! A já si říkala, že Lukášková si jméno Bára nějak oblíbila.
Konec byl moc milý. Byla jsem ráda za to, kam se osudy Michala, Magdy a Báry ubíraly a jak skončily.

...Ó vlaštovko, dej nám své malé šílené srdce, které je vznešenější než všechno uvažování na skříni. Možná , že v pomateném zraku máš volné moře a zraňuješ se ne o hloupé zdi, ale o neviditelnou ruku lásky...

Bára se pomalu ale jistě ztrácí. Trpí pokročilou fází Parkinsonovy choroby a není už schopná pohybu. Už si ani nic nepamatuje. Všichni ji opustili. Egoistická dcera Magda, která bez váhání ještě před smrtí matky rozprodala veškerý její majetek, submisivní syn Michal i milovaný manžel Petr. Pak se ale karty pomalu obracejí, když na Báře lékaři začnou zkoušet jakousi experimentální léčbu a ona pomalu přichází k sobě. Proč byl její život i život jejích dětí tak roztříštěný? Změní se něco, pokud se uzdraví? Vyjasní se staré křivdy? Bára má jedinečnou šanci si dát po šedesátce život dokupy a začít odznova...


Vlaštovka v bublině je první knížka od této autorky, která se mi dostala do rukou. A vlastně úplnou náhodou. Neměla jsem téměř žádná očekávání, ale čím déle jsem četla, tím více ve mě kniha rezonovala. Nejprve mi velmi vadil hovorový a přisprostlý styl psaní, ale pak jsem si zvykla a už se mi to četlo dobře. Žádný ze členů této rodiny to neměl v životě lehké, každý příběh mě zasáhl a prožívala jsem ho spolu s nimi. Parkinson jim toho sice hodně vzal, ale posléze ještě více dal. Znovu nalezli jeden druhého.
Na Lukáškovou po této knize určitě nezanevřu a dám šanci i jejím dalším knihám.

Když jsou tyhle knihy “ze života” takhle pěkné a čtivě napsané, tak se čtou jedna báseň. Moc mě to bavilo, u všech postav jsem čekala jak se to vyvine a ta linka budoucnosti byla pěkně zpestření.

Vůbec jsem netušila, že knihy autorky na sebe v podstatě navazují, jen čirou náhodou jsem je četla ve správném pořadí. Ale hodnotím velice kladně, takové příjemné čtení ze života, často jsem s autorkou sdílela její myšlenkové pochody.

Na začátku jsem se trochu trápila, protože skoky v čase a navíc mezi postavami byly náročné, ale postupně jsem se zorientovala a nakonec je mi líto, že kniha skončila. Docela bych to s hrdiny knihy ještě chvilku vydržela. Líbilo se mi jak autorka zkouší nahlédnout do budoucnosti a přemýšlí, nad tím jak moc se věci a hlavně lidé budou jednou lišit od současnosti. Takže po počátečních nesnázích se mi kniha nakonec líbila. 4,5
(7/25)

Taková klasická vztahová oddechovka, tentokrát ale s originální linkou z budoucnosti. Bavilo mě postupně odhalovat, co se stalo před dvaceti lety, a spojovat si jednotlivé kousky skládačky dohromady. Autorka, stejně jako ve svých předchozích knihách, používá úsporný styl psaní, žádné velké hluboké rozbory, ale svižné tempo, které drží pozornost. Kniha se četla opravdu dobře, jen mi zápletka přišla v závěru trochu nedotažená. Přesto příjemné čtení na odpočinek.

Do knihy jsem šla s nulovým očekáváním, což bylo asi dobře. Knížku bych označila za takový průměr. Začátek byl pro mě dost matoucí a chvíli trvalo, než jsem se ve všech těch pohledech zorientovala. Dvě dějové linky mému zmatení také moc nepomáhaly, ale alespoň byly nějak označené. Díky této knize jsem zjistila, že mi vadí číst text napsaný kurzívou (a tady ho bylo požehnaně) a nespisovná čeština mimo přímou řeč. Část z minulosti mě bavila mnohem víc než současnost. Postavy mě nijak moc nezaujaly. Prakticky jsem to dočítala jen kvůli jedné věci a to kvůli Petrovi a jeho „nevěře“. Ke konci jsem přemýšlela, jestli nezačnu přeskakovat stránky, abych se to dozvěděla, ale nakonec jsem to neudělala. Když už to tam bylo řečeno, byla jsem trochu zklamaná, čekala jsem asi něco víc. Konec mi přišel až moc sluníčkový a šťastný. I přes veškeré nedostatky se to četlo dobře a rychle, ale do další knihy od autorky se nejspíš už nepustím.

Hned na začátek se přiznám, že jsem neměla tušení, že jde o závěrečný díl trilogie – respektive že vůbec nějaká trilogie existuje. Před rokem jsem četla Pandu v nesnázích a bylo to takové „neurazí, nenadchne“, tak jsem chtěla dát Lukáškové další šanci.
No, je možné, že jsem si vybrala špatnou knihu, ale když to srovnám s tou Pandou, která má lepší recenze a vyšší hodnocení, do další knihy už se nejspíš pouštět nebudu.

Ale zpátky k mému hodnocení Vlaštovky v bublině. Evidentně se snaží být příběhem o „obyčejnosti“ v budoucnosti – o rodinách, vztazích a životních selháních v roce 2045. Jenže právě ta obyčejnost tu působí až příliš vykalkulovaně. Děj je roztříštěný mezi různé časové roviny a množství postav, přičemž orientace v nich není vždy snadná – a to ani pro pozorného čtenáře. Často mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, o kom je vlastně řeč a v jakém čase se pohybujeme.

Nápad uzavřít trilogii v budoucnosti mohl být osvěžující, ale výstavba tohohle světa působí nepropracovaně a místy až absurdně – spíš jako únik před nutností zohlednit reálný vývoj z předchozích dekád.

Postavy mi byly spíše protivné. Většina z nich je pasivní, zmítaná vlastními traumaty, která však nejsou dostatečně prokreslená, aby se s nimi dalo soucítit. Vztahové konflikty působí vyumělkovaně a často by je vyřešil jediný upřímný rozhovor, což znevažuje i ta hlubší témata, kterých se autorka pokouší dotknout. Působí to jako přehlídka nedorozumění a frustrace, bez skutečného vývoje nebo katarze.

K tomu se přidává styl, který mně osobně nesedl. Některé stylisticky neobratné pasáže ubíraly příběhu na síle i věrohodnosti. Závěr byl navíc dost předvídatelný.

Co mě zklamalo nejvíc, byla celková nedotaženost – ať už jde o faktické chyby (nesedící věk postav, nesoulad s časovou osou), nebo o nedůslednou redakční práci (pravopisné chyby, překlepy, místy opravdu kostrbaté formulace). Působí to, jako by kniha byla psaná narychlo, aby se stihlo vydání. Což je škoda – nápad na samotný příběh měl totiž potenciál.

Ale ať jsem fér – četlo se to snadno a mělo to příjemně dlouhý rozsah.

Je to takové hodně odpočinkové čtení, na pár večerů, u kterého se nemusí příliš přemýšlet. Mám asi nevýhodu, že jsem od Markéty četl jako první Pandu v nesnázích, která mě neuvěřitelně bavila a nasmál jsem se u ní až až. Tady bylo asi cílem vytvořit ponuřejší a vážnější atmosféru, ale tak nějak mi to přišlo falešný. Nejvíc protivný mi byly “sci-fi” pasáže o budoucnosti, který byly napsaný dost primitivně a repetitivně aby to bylo snad všem jasný, že jsme v budoucnosti, i když to mělo na příběh pramalý vliv a působilo to spíš jako výplň. Doufám, že Majonéza k snídani mě chytí víc.

Vlaštovka v bublině, zajímavé a čtivé volné pokračování Lososa v kaluži a Pandy v nesnázích. Opět se střídají dvě dějové linie. Pro knižní postavy minulost rok 2017 až 2019 a současnost rok 2045 a pro nás čtenáře je to současnost a blízká budoucnost. Jako bonus nechybí třetí dějová linka, rozebrání vztahů a pocitů sourozenců Magdy a Michala. Hodně zajímavé vize blízké budoucnosti. Některé moc fajn, konkrétně ty v medicíně a některé naopak dost děsivé.
A jinak z příběhu plyne - nic neodkládat na později, ani na zítra, protože už zítra může být všechno jinak....

A jak to, žes mu neodpověděla? zeptala se, očividně šokovaná tím, co si právě poslechla.
Protože jsem na to zapomněla. Skryla jsem hlavu do dlaní a rozplakala se.
Ona se ke mně sehnula a objala mě. Ale mami, za to přece nemůžeš. A vůbec. Nikdy není pozdě....

Tak tahle vlaštovka proletěla kolem, zamávala křídly, zabublala pár nápady a pak zmizela, aniž by ve mně zanechala nějaký hlubší otisk. Ne že by šlo o čtení vyloženě špatné. Jen… takové nijaké.

Že se román snaží být hlubší než je, to by se dalo odpustit, ale to neustálé vodění za ručičku už moc ne. Všechno se tu čtenáři vysvětlí, nejlépe ještě dvakrát. Nezůstává žádné místo pro vlastní domýšlení, a to mi vadí možná víc než samotný děj, který má potenciál, ale zadrhl se někde na půli cesty mezi rodinným dramatem, lehkou sci-fi a červenou knihovnou.

Ano, čte se to lehce. Styl je přístupný, věty plynou samy, místy je to dokonce vtipné. Jenže ty postavy jsou tak psychologicky jednoduché. Barbora působí jako nevinná oběť, ale čím víc se odkrývá její minulost, tím víc to celé skřípe. Magda je napsaná tak, aby čtenáře štvala, ale motivace jsou u ní, i u ostatních, často načrtnuté jen jednou větou. Vztahové zvraty se odehrávají během jedné stránky, naopak jindy se děj rozmělní do zdlouhavého rozplétání banalit. A když už se objeví nějaký silný motiv, třeba vina, paměť, odpuštění, rozpadající se rodina, je ve výsledku odbyt rychlým „a pak si všechno vysvětlili“. Závěr je navíc uspěchaný a některé linky zůstávají otevřené. Co Lucie? Co Michal a jeho syn? Proč byl Barbořin manžel tolik let pryč, a najednou tak tlačil na pilu?

Kdyby to nezachraňoval ten rámec budoucnosti, který člověka nutí nahlížet na dnešní problémy s větším nadhledem, asi bych hodnotila ještě menším počtem hvězd.

Vždycky jsem si říkala, proč má tahle knížka takový název. Tak teď už to vím a oceňuji jeho originálnost. Je to čtivý příběh, plný emocí všeho druhu, člověk nad ním i hodně přemýšlí, například jak by se v určitých situacích zachoval sám. Autorka si zahrála trochu na vizionářku a načrtla nám ani ne tak vzdálenou budoucnost. To mě bavilo sledovat. Myslím, že některé věci asi ještě nebudou reálné, ale ke spoustě z nich máme nakročeno již nyní. Kniha se mi líbila a mohu ji doporučit.

Příjemný poslech na Českém rozhlase. Skoro mě to svádí si knížku přečíst.

První kniha od autorky a moc se mi líbila. Mám ráda příběhy, kde se prolíná přítomnost s minulostí. I když tohle bylo spíš z budoucnosti. Kéž by se opravdu našla léčba na tuhle blbou nemoc.

První kniha od autorky, poslechnuto na ČRo. Zajímavé střídání dvou časových rovin a pohled do života obyčejných lidí. Nejvíc jsem si z toho odnesla, že nic se nemá odkládat, a nekomunikace může způsobit mnohem víc problémů, než by člověk čekal. Tak se nebojme, a říkejme, co cítíme, co se nám líbí i nelíbí, a všem se bude lépe žít.