Jass komentáře u knih

Jsem trošku na vážkách, jak tenhle díl hodnotit. Předně, začátek je slabší. Nevadí mi pomalé začátky, ale jsou pro mě důležité postavy a když se nemám koho chytnout... Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se do příběhu ponořila. Pak se na scéně objevil Viktor, kterého si tak trochu musí zamilovat snad každý student. Můj problém ale je, že bych si dost možná radši přečetla knihu o tom, jak studuje na univerzitě a usilovně se snaží nestat se mágem, než o tom, jak se snaží stát hercem... Nechápejte mě špatně, prostředí Holly Woodu bylo skvělé, ale tak nějak... moje srdce v tom asi tak úplně nebylo. (Asi taky nepomáhal fakt, že jsem neustále myslela na to, jak mi schází Magráta a Lady Berenkinová...)
Co se humoru a vážnějších komentářů týče, bylo to samozřejmě opět skvělé. Plusové body také za využití plného Kolíkova potenciálu. Hrdinou knihy je ale samozřejmě Gaspoda (s Laddiem).
Posloucháno jako audiokniha - namluvil Arminius (dostupné na YouTube), moc doporučuji!

12 13.09.2021

Mám trochu smíšené pocity, to je ale jen důsledek toho, že knihy Elle Kennedy na mě tak zvláštně magicky působí, přestože vidím jejich nedostatky. Tady bylo těch nedostatků překvapivě málo, ale místy na mě kniha působila trochu prázdně. Což je zvláštní, protože určitá témata pod povrchem tu byla, jenom nebyla přehnaná do dramatu - za což mimochodem velké palce nahoru, protože u jedné postavy jsem očekávala... problémy a ony nepřišly! Místy mi přesto přišlo, že některé situace mohly být využité k diskusi některých témat a stereotypů. Některé stereotypy (přemýšlím teď hlavně o těch bisexuálních) totiž byly zmíněny, což mě nejdřív přimělo k protočení očí, ale vzápětí jsem si uvědomila, jak je to realistické a že je vlastně dobře o tom mluvit, jenomže autorky je nikdy pořádně nekonfrontovaly a nevyvrátily. Ano, celkový příběh to vlastně trochu implikuje, ale... za mě trochu nevyužitý potenciál, který tomu mohl dodat hloubku. Sexuálních scén na mě taky bylo trochu hodně, ale vzhledem k tomu, že je to new adult romance (tady dokonce zařazená pod žánrem "Erotika"...), tak mi přijde trochu zbytečné si na to ztěžovat (znovu, co jste čekali? XD). Celkově to bylo pěkně napsané (je vidět, že Sarina Bowen rozhodně Kennedy nezdržuje), odpočinkové, humorné... Z nějakého zvláštního důvodu to pro mě nebyla taková návykovka jako obvykle, ale... ve svém žánru rozhodně patří k tomu lepšímu.

12 19.05.2021

"What do you want to be when you grow up?"
"Kind," said the boy.

Jak už někdo řekl níže, tohle je víc knížka citátů než cokoli jiného. Je to hrozná škoda, protože určitý náznak příběhu tam byl, ale tak nesmělý, že se brzy v tom všem moudru utopil. Ano, jsem trochu zklamaná, ale přesto... ta knížka je tak neskutečně krásná.

"Imagine how we would be if we were less afraid."

Jedna z věcí, která musí být zmíněna co nejdřív jsou nádherné ilustrace. Nějak nevím, co víc bych o nich řekla, ale... jsou nádherné a u několika z nich mě posedla potřeba (jako u The Conference of the Birds Petra Síse) vytapetovat si s nimi pokoj.

"What is the bravest thing you've ever said?" asked the boy.
"Help." said the horse.

Myšlenky, které předává jsou nádherné a formulované skutečně pro všechny věkové kategorie. A slyšet některé z nich bylo tak příjemné. Ze všech těchto důvodů myslím, že knížka může být ideálním dárkem - obzvláště pro někoho, kdo se právě necítí nejlépe. Není to žádné veledílo, ale myslím, že nikoho nemůže urazit nebo se zcela nelíbit... Pravděpodobně si jednu později také pořídím, protože tohle je ideální knížka pro těžké chvíle (nebo mi to alespoň tak připadá...).

But as the horse says: "the truth is everyone is winging it."

P.S. Pokud se vám líbil Medvídek Pú (ten původní!) nebo Malý princ, myslím, že se vám bude líbit i tahle knížka, i když samozřejmě obě výše zmíněné jsou daleko lepší...

12 10.05.2021

(SPOILER) Takhle vypadá dobře napsaná kniha... realita a fikce se mísí tak dokonale, že netuším kde končí jedna a začíná druhá. Autorka má svá témata dokonale prostudovaná a její svět působí naprosto skutečně (Jediné místo, které mě vytrhlo bylo když si John Childermass sbalil zubní kartáček, měli v době regentství kartáčky na zuby? Proč mi zrovna tohle stále vrtá hlavou netuším...). Svět a atmosféra jsou rozhodně největšími přednostmi této knihy.
Autor Nikdynoci by se tu měl poučit, jak vypadají dobře napsané poznámky pod čarou. Jen málokdy mi připadaly zbytečné, naopak, většinou obsahovaly klíčové informace, které se později ukázaly jako důležité.
(Pro naprostou jistotu připíšu, že některé následující informace by mohly být považovány za lehké spoilery... ale osobně si myslím, že nic vážného)
Nicméně jak jsem celou dobu byla nadšená, konec mě poněkud zklamal... Nikdy se nedozvíme, jak to dopadne s paní Brandyovou (asi mi to mělo dojít dřív, ale tak nějak jsem se na ni upla, protože to byla jedna z mála ženských hrdinek a upřímně, ta nejsympatičtější) a... snažím se bez spoilerů, takže jen velmi vágně... celkový tón závěru se mi líbil, nicméně úplný konec byl podivný a celkově by se mi líbilo, kdyby bylo ještě pár stánek věnováno na dotažení dalších linií, upřímně jsem se dost možná nejvíc zajímala o Stephena a jeho linka je jednoduše neuspokojivá a... no, z celkové propracovanosti knihy jsem čekala trochu víc.
Segundův příběh (vypravovaný z velké části poznámkami pod čarou) se mi líbil. Trochu mě mrzelo omezené množství ženských postav a jejich celková... asi nemůžu říct úplně nevýraznost, Arabelu jsem si oblíbila, ale je v nich určitá stereotypnost... no, nic zkrátka nadšení smíšené se zklamáním... rozhodně to ale stojí za přečtení.
EDIT: Co se zubních kartáčků týče, i to je reálie, po zběžném prostudování tématu mě až mrzí, že autorka zubním kartáčkům nevěnovala víc zmínek - https://en.wikipedia.org/wiki/Toothbrush, doporučuji k prohlédnutí, i kdyby jen kvůli Napoleonovu kartáčku, který mě nadchnul víc, než by pravděpodobně měl. (Veškeré zásluhy za tento objev nese uživatel DennisMoore.)

12 13.09.2020

Při druhém čtení jsem si chtěla vypsat ty nejlepší pasáže... ale víte co? To bych musela opsat celou knihu.

12 19.04.2018

Trochu netradičně začnu svůj komentář reakcí na komentáře předchozí, protože se mi zdá, že se tu začínají šířit určité dezinformace. A to zrovna ohledně tématu, které mě na celé publikaci zajímalo asi nejvíc (kapitola o biblistice). Rozhodně bych netvrdila, že Putna prohlašuje, že "takzvaná homosexualita byla ještě za dob Ježíšových normální", ale úplně stejné nepochopení textu ukazuje komentář, který na to reaguje (domnívám se, že uživatel knihu vůbec nečetl...). Existuje mnoho způsobů, kterými můžeme interpretovat jednotlivé texty (v tomto případě Bibli). A ano, určitý extrémní interpretační směr by na základě (např.) četby Janova evangelia mohl dospět k tomu, že Ježíš byl gay. ALE jen velmi málo interpretů by tomuto závěru připisovalo hodnotu historického faktu nebo jediného možného čtení. Tady vůbec nejde o to, jestli daná postava byla homosexuální, jde o to, aby jednotliví čtenáři/věřící mohli v textu najít sami sebe. A faktem je, že ta gay čtení možná jsou a v rámci textu dávají smysl - například příběh centuriona z Matoušova a Lukášova evangelia:

"Jiný příběh, vykládaný u Hornera, Jenningse či Helminiaka "gay utvrzujícím" způsobem, je příběh římského centuriona, jehož sluhu Ježíš uzdravuje (Mt 8,5-13 a L 7,1-10). Nové čtení vychází z možnosti, že řecké slovo "pais" neznamená jen "sluha", ale také "chlapec", a to i ve významu "milenec". Pak by nabylo jiného odstínu i slovo "entimos", "drahý". Centurion tedy neprosí za sluhu, který ho stál mnoho peněz - ale za svého milence, který je drahý jeho srdci."

Bok po boku tu tedy stojí dvě možné a rovnocenné interpretace, u kterých se každý musí rozhodnout, které dává přednost. (Osobně mi to moc ani jako volba nepřijde, protože jedna z možností je daleko krásnější, než ta druhá...) V tomto případě jsou argumenty i poměrně dost silné. Další věcí jsou pak čtení, která autor téměř jistě nezamýšlel, ale přesto tam jisté motivy můžeme vidět. To ale neznamená, že je méně hodnotné, textu to dodává další možnou vrstvu a obohacuje ho to (viz Lazarův "coming out"). Co se týče Mojžíšova zákona... předpokládám, že je tu řeč o Lv 18,22, kterému se autor věnuje hned na dvou místech, v tom prvním poměrně jasným (i když z mého hlediska malinko nedostatečným argumentem - nevyvracuje to onen zákaz pro židy) kdy říká, že Ježíš přece v NZ (především teda v Markovi, pokud se nepletu) židovské zákony přepisuje a zneplatňuje (křesťané například nemusí dodržovat košér stravu...). Ten druhý se mi osobně líbí hrozně moc a vychází z podrobné analýzy hebrejského originálu: "dochází k závěru, že se jedná o zákaz anální penetrace jakožto projevu násilí a ponížení - nikoliv jakožto sexuální aktivity, která vychází z pozitivního citového vztahu. V tomto pravém smyslu, jakožto odsouzení sexuálního násilí, jde ovšem o zákaz všeobecně a nadčasově platný."
Co se týká závěru daného komentáře, tak v Bibli/Novém zákoně není nikdy nic vyjádřeno přímým způsobem. Omlouvám se, ale kdokoli je schopen něco takového napsat, tak asi nečetl pořádně. Jednou jsem někde slyšela, že jakýkoliv názor člověk v Bibli najde, na jiném místě najde názor přesně opačný... V Novém zákoně se navíc o homosexualitě negativně vyjadřuje jen Pavel... a upřímně, ten mi nestojí za to, abych se ho snažila nějak vyvrátit.

"Ti, kdo se chovají nepřátelsky a agresivně k homosexuálům pro jejich "jinakost", se chovají jako muži se Sodomy. Ne tedy homosexuálové - ale homofobové jsou "sodomité"."

Celkově se mi knížka moc líbila a dozvěděla jsem se mnoho nového. Mám nějaké osobní výtky, ale víceméně myslím, že je autorovi nemůžu úplně vyčítat... Tato kniha je zkrátka především o mužské homosexualitě, lesbictví řeší jen okrajově, bisexualitu téměř vůbec, používá pojem transsexualita a jemně se vymezuje proti pojmu queer. Naprosto rozumím tomu, proč to tak je. Ta kniha vznikla v roce 2011, takže společenská situace byla malinko jiná a navíc se zcela zřejmě jedná o knihu řešící identitu autora. Je očividné, že je to téma pro Putnu velmi osobní, a že si tu buduje svůj duchovní prostor. Navíc většinu z toho sám v úvodu adresuje - je pochopitelné, proč se rozhodl si práci nekomlikovat a pojmout homosexualitu jako neměnný sklon/identitu, ale zároveň v některých místech se objevují argumenty, které... nejsou přímo bifobní, ale ospravedlňují homosexualitu způsobem, který nedělá totéž pro bisexualitu, což... místy mi to bylo malinko nepříjemné. Taky si nejsem jistá, proč autor používá slovo transsexualita (které ma negativní konotace), když slovo "transgender" očividně zná...
Každopádně... některé pasáže mě zaujaly více, jiné méně. Literát se ve mě nezapře, protože biblistika mi připadala s přehledem nejzajímavější, ale celkově to bylo fascinující a zase jsem si rozšířila TBR...

"Rétorika, jakou jsou na přelomu 20. a 21. století homosexuálové označováni za hlavní nepřátele křesťanstva a za viníky morální zkázy lidstva, se nápadně podobá rétorice, jaká byla dříve v antisemitské publicistice používána na adresu Židů."

11 22.09.2021

Jak vůbec člověk může nějak komentovat knihy Virginie Woolf...? Všechna moje slova budou vedle těch jejích nutně těžkopádná a nevhodná...
Na začátek přiznám, že mě o něco víc oslovily její povídky, místy mi přišlo, že by kniha mohla být trochu kratší, ale pak jsem zas narazila na pasáž, která mě obzvlášť oslovovala a na nějaký rozsah jsem naprosto zapomněla. A to ani nemluvím o okamžiku, kdy jsem narazila na Ten zlom a... no, něco takového jsem vůbec nečekala.
S postavami je tu člověk skutečně "na tělo", někdy mi to bylo až nepříjemné, jako bych narušovala jejich soukromí. A občas člověk zkrátka ani nechce vědět, co si daná postava myslí - buď si tam a já budu tady a budeme se vzájemně ignorovat... Virginia Woolf má zkrátka neskutečný talent, její postavy jsou skutečné, protože nikoho jiného by ani nenapadlo do centra postavit osoby tak obyčejné a přitom... živé.

"Ale člověk budí lidi jen tehdy, když ví, co jim chce říct. A ona nechtěla říct nějakou jednu jednotlivost, ale vše. Slůvka, která přerušují myšlení a usekávají mu údy, neříkají nic. "O životě, o smrti; o paní Ramsayové" - ne, uzavřela, člověk nedokáže říct nikomu nic. Naléhavost okamžiku se nikdy netrefí správně. Slova ulétnou stranou a zasáhnou objekt o kus níž. Pak to člověk vzdá, myšlenka zase zapadne, a člověk se stane stejným jako většina lidí ve středním věku, opatrným, tajnůstkářským, má vrásky mezi očima a výraz neustálé obavy. Neboť jak může člověk vyjádřit slovy tyhle tělesné pocity? vyjádřit támhletu prázdnotu? (Dívala se na schůdky k salonu; vyhlížely neobyčejně prázdně.)"

Celý zážitek mi trochu narušila skutečnost, že jsem četla trochu ve spěchu, protože jsem knihu už dávno měla vrátit do knihovny a na Virginii Woolf se nedá spěchat. Přesto skvělé a k Woolf se rozhodně ještě vrátím....
P.S. Pro případné kupce: Vydání od Odeonu 1999 má vážně příšerně udělanou vazbu (vypadávají listy).

11 07.08.2021

Ufff.... Víte, po většinu knihy jsem si její četbu vážně užívala. Měla jsem výhrady, ale s určitým sebezapřením jsem je jednoduše ignorovala. A pak přišlo posledních 50 stránek... Ale nejprve k tomu, co bylo před tím.
Conorova linka se mi víceméně líbila, sice bych ho místy vzala něčím po hlavě, ale jeho pocity byly pochopitelné. Fakt, že se pokoušel vyhnout následkům svých činů byl pochopitelný. A způsob, kterým je celá jeho charakterová linka uzavřená... možná mi trochu zvlhly oči.
Pak tu máme Taylor, která byla taky fajn, ač byla její postava strašně nevděčně napsaná. Autorka nám jí totiž krmí po lžičkách. Myslím, že by u svých čtenářů mohla předpokládat nějakou základní inteligenci. "Body image" (způsob, kterým vnímáme své tělo) je poměrně citlivé téma, pokud je napsané špatně může být nepříjemné to číst, protože každý máme svoje vlastní malé nejistoty (jak nám ostatně sama autorka přednáškovým stylem v knize sděluje). Spojování neatraktivity s mírnou nadváhou už tu bylo milionkrát a začíná se zvrhávat do určité stereotypizace, nechci autorce vyčítat, že se pustila touhle cestou, ale měla s tím udělat něco nového. To se ale nestalo. A... no, už se v tom nechci rochnit, je tam spoustu malých věcí, které mi trochu vadí, ale celkově jsem měla Taylor ráda. Její mindráky byly přehnané, na druhou stranu v umírněnější formě se v tom (v určitých místech) asi každý musí trochu vidět.
V dalším odstavci asi spoilery... nejsou konkrétně formulované, ale řeším konec knihy...
No jo, jenže pak se autorka rozhodla, že Conorovo drama nestačí a musíme přidat ještě jedno... a to pro mě byl kámen úrazu. Zaprvé si myslím, že další drama nebylo potřeba, ale budiž... takové věci se můžou stát. Ale Taylořina reakce pro mě byla naprosto nepřijatelná. Naprosto. Později se nám autorka snaží ukázat, proč tohle udělala a částečně tomu rozumím, když jsem vážně hodně vytočená, tak se často chovám podobně, ale... to tady nebyl ten případ. Conor v tom byl naprosto nevinně a ona využije znalosti nejslabších míst a... tohle zkrátka není cool. Ten závěr pro mě celou knihu úplně zkazil a dočetla jsem ji jen s určitým sebezapřením. Takže za mě ve výsledku zklamání...

P.S. Nevíte někdo jestli se plánuje další díl? Myslela jsem si, že nemá být, ale vzhledem k tomu, že se Prasobar neobjevil na scéně?
To mi připomíná, že tahle kniha naprosto postrádala humornou linku, kterou autorčiny knihy obvykle mají... což je dost škoda...

11 21.05.2021

Jedna z mých hlavních výtek k Jonathanu Strangeovi & panu Norrellovi byl nedostatek výraznějších ženských elementů, a proto asi pochopíte, proč pro mě tato povídková sbírka byla takové blaho. Přesto na počátek maličko rozhořčení. V nějakém rozhovoru, Clarková údajně (nemám konkrétní zdroj) řekla, že jí mrzelo, že se jí do jejího románu nepodařilo zakomponovat více ženského elementu, tak aby to bylo přiměřené té době (nechtěla napsat anachronickou feministku). Na to bych jí ráda řekla: houby! Napsala úžasnou ženskou hrdinku, která nebyla žádná modrá punčocha, ale byla to samostatný obchodnice s ocelovou páteří, která si v životě stála za svým. Že si na ni nevzpomínáte? To se vůbec nedivím, protože paní Brandyovou po krátké epizodě sprostě opustila a už se k ní nikdy víc nevrátila. (Ano, jsem ohledně celé situace stále dost zahořklá a to se asi nezmění, dokud nedostanu povídku o ní...)
Ale k téhle knížce. Autorka mě znovu vtáhla do svého světa a já měla pocit, jako bych nikdy ani neodešla. Způsob, kterým se svým světem pracuje je neuvěřitelný, propracovaný, detailní, okouzlující, skutečný, melancholický i humorný. A tak moc britský. Každý kdo má tuhle anglickou pohádkovou tradici rád, si musí její styl zamilovat (v něčem mi hodně připomíná Tolkienovi pohádky - například Kováře z Velké Lesné/Wooton Major), ale zároveň k tomu přimíchává své ingredience a často je nemilosrdně realistická, její povídky nemůžou být pohádkami už jen z toho důvodu, že většina jejích manželství je uzavřená z rozumu a celková vyznění jsou často ambivalentní.
Přes všechen obdiv, který k jejímu stylu a příběhům mám, na mě ale ve výsledku vždycky působí zvláštním způsobem. A to, že je pro mě neskutečně obtížné se donutit a její knihu zvednout, ale jen co se jednou začtu, tak nemůžu přestat. A tento proces se znova a znova opakuje. Z tohoto důvodu mi hrozně vyhovovalo, že je to povídková sbírka, na druhou stranu souhlasím s názorem, že autorčin talent se více projevuje v jejích delších pracích. I z tohoto důvodu jsem moc zvědavá na "Piranesi", její nový román, který je - minimálně v porovnání s Norellem - poměrně krátký a přitom jednotný příběh. (Takže z hlediska rozvržení by pro mě mohl být ideální.)
Kratší komentáře - v případě zájmu - najdete u jednotlivých povídek. Kdybych měla vybrat oblíbenou, tak... nevím... moc se mi líbila Paní Mabbová a Tom Brightwind, ale u Cumbrijského uhlíře jsem se zas neskutečně nasmála, Dámy z Grace Adieu pohladily moji feministickou duši, Wellington nabídl některé nezapomenutelné obrazy, Vilný veršek zvládl zkombinovat pochmurnost s humorem neuvěřitelným způsobem, Simonelli byl neuvěěřitelně vypointovaný a znovu, tak zvláštní směska emocí... a atmosféra Nestvůr mi až lezla po zádech.
Fanouškům Strange a Norella rozhodně doporučuji, jen pamatujte, že "je to jen povídková sbírka" a ne téměř tisíci stránkový román...

11 12.03.2021

Vzhledem k tomu, že je tu naladění především pozitivní si dovolím dát prostor svojí negativní stránce. Nechápejte mě špatně, četbu jsem si z větší části užila, jenomže tahle knížka je tak zahrabaná v kontroverzi, že přes ní obsah skoro není vidět.
Je toho tolik, že ani nevím, kde začít. Zaprvé, kniha byla původně vydaná jako autobiografie ("true story"), bez přiznání faktu, že je příběh smyšlený. To mi nepřijde zcela v pořádku, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že autorem je člověk, bez nativního (indiánského) dědictví, který navíc aktivně politicky podporoval segregaci a byl členem Ku-klux-klanu. Co je ještě odpornější je fakt, že české vydání to na zadní přepážce prezentuje jako nepodloženou teorii, když přitom skutečně není moc o čem spekulovat... (Pravda, autor nedostal možnost se obhájit, protože když se to provalilo byl už po smrti, ale jeho činy celkem jasně mluví za něj...) Tím se samozřejmě nabízí otázka, jak byl vůbec takový člověk schopen napsat tak krásnou knihu? Osobně naprosto netuším...
Ten problém je samozřejmě ale daleko hlubší... Jedná se totiž o celkem suverénní kulturní apropriaci, kulturní krádež. Carter vypráví příběh, který mu nenáleží a navíc potvrzuje romantické stereotypy alá Rousseau a jeho ušlechtilý divoch. Čerokiové sami se ke knize vyjádřili a slova a zvyky, které jsou v ní popsané jsou nepřesné... Celá situace je ještě zkomplikovaná tím, že "indiánské" kultury jsou ze své podstaty většinou nemisijní, jsou soukromé a nemají být zaznamenávány někým, komu to nepřísluší. Nevím, jak se k tomuto problému staví konkrétně Čerokiové a vzhledem k tomu, že autor to ani nezaznamenal přesně to z tohoto hlediska asi nepředstavuje ten nejklíčovější aspekt.
Mojí osobnější výtkou ještě je určité zlehčování, které se tu dostane problému "Internátních škol" nechci tu o tom mluvit, protože je to velmi komplikované téma. Ale pravdou zůstává, že děti byly indiánským rodinám - často násilně - odebrávány. Značná část dětí v těchto zařízeních zemřela a zbytek byl doživotně traumatizován, způsob, kterým je to tu popsáno nepovažuji za přiměřený a upřímně je spíše parodií daného problému...
Po tomto černém začátku bych ráda dodala, že se mi obzvláště začátek knihy moc líbil, že obsahuje spoustu nádherných myšlenek, které jsem si hned zapsala. Že jsem se u komentářů Shakespeara smála, až jsem se za břicho popadala. Že láska, kterou jsem z dědečka a babičky z knihy cítila, byla tak skutečná až se mi nechce věřit, že je příběh smyšlený. Jenomže všechny tyhle věci zcela neospravedlňují autorská rozhodnutí, které Carter udělal. Bylo tolik možností, jak to udělat lépe, ale on si zvolil tu nejprolhanější... Psát ale umí a to nádherně. Nicméně "Odvedu vás do Sierry Madre" v mém srdci tato kniha rozhodně nepředčí...

11 03.03.2021

Tuhle knížku je pro mě neuvěřitelně náročné hodnotit... což bude asi i důvod, proč mi trvalo tak dlouho sepsat komentář... Graficky je totiž nádherná, obálka je naprosto skvostná a ilustrace krásné. Celá knížka vlastně působí trochu jako haiku v próze a obraze... A rozumím i poselství, které se příběh snaží předat. Oceňuji, že se zaměřuje na téma smrti a otevřeně o něm mluví. Ze začátku jsem byla nadšená. Naprosto nadšená. Dál můžou následovat spoilery, ale... mám pocit, že tahle kniha není zas až tak o příběhu aby se dala spoilovat... No, každopádně, pokaždé, když se šnek s někým potká, tak ta postava umře... A upřímně to na mě bylo moc... svinku jsem si okamžitě oblíbila (na čemž má asi částečně zásluhu i to, že pro ně mám slabost i v reálu...). No, uznávám, že některé smrti narativně dávají dobrý smysl, ale pro mě to každopádně bylo maso.
Já bych si jako dítě tuhle knížku rozhodně číst nechtěla - taky si nemyslím, že je pro děti určená, ale komentáře níže to navrhují, a tak cítím potřebu reagovat... Moje sestra jako dítě brečela dva měsíce v kuse nad tím, že Mojžíše odložili u řeky... nechci vidět, co by se stalo, kdyby četla tuhle knížku... Na jednu stranu ano, s dětmi je třeba o smrti mluvit, na druhou stranu... myslím si, že tohle je trochu drsný začátek. Tahle reakce by mohla vypovídat, o tom, že jsem poselství knihy nepochopila... nebudu tvrdit, že jsem ho pochopila úplně (to nikdy nelze), ale jistě jsem ho pochopila dostatečně... a oceňuji ho, nicméně to na faktu nic nemění...
Celkově... jsem trochu zklamaná, protože po otevření knihy jsem měla hodně vysoká očekávání. Na druhou stranu i kdyby nic jiného, na tu knihu se krásně kouká... a určitě se k ní znovu vrátím, protože mám dojem, že můj názor není ještě úplně dotvořený.
P.S. Malý princ je lepší... nicméně to přirovnání asi vcelku funguje... (Malý princ je ale pro mě osobně o hodně míň depresivní, přestože u něj pokaždé bulím jak želva...)

11 27.12.2020

Zařekla jsem se, že nebudu začínat žádné nové série, dokud nedokončím alespoň pár z těch co už mám rozečtených. Ale tohle není tak úplně nová série...? No jasně. Jako bych nevěděla, jaký efekt na mě tahle autorka má. Jen co vezmu do ruky její knihu, neodložím ji, dokud není přečtená a nezáleží na tom, že je pět hodin ráno... Vážně, čtivost musí být její superschopnost.
Upřímně jsem neočekávala, že mě tenhle díl až tak vezme, věděla jsem, že ho nebudu moct odložit, ale co se týče hlavních protagonistů, byla jsem rozpačitá. Summer mi v předchozích dílech nijak zvlášť nevadila, na druhou stranu ale pro mě ani nebyla nijak zvlášť zajímavá. A to samé vlastně platí i o Fitzym. Nicméně Summer si mě získala skoro okamžitě, její postava byla výborně napsaná a bylo osvěžující mít extrovertní hrdinku - vlastně když nad tím tak přemýšlím, tak celá ta obvyklá figura tu byla obrácená (zakřiknutou šprtku tu hrál Fitzy a kapitána fotbalového týmu Summer), perfektní. A Fitzy si mě získal krátce po ní, ta část se zamaskovaným nerdem si mě zkrátka získala.
Co beru jako mínus je, jak dlouho jim trvalo to všechno vykomunikovat. Mám ráda "slow burn", ale tohle bylo jednoduše frustrující, jedno nedorozumění za druhým, jehož důsledkem je zbytečné utrpení několika lidí okolo. Takže nejdřív máme hromadu nedorozumění a "nic se neděje" a pak se najednou zas všechno začne dít hrozně rychle... Byla tam spousta věcí, co by si zasloužila trochu víc prostoru... A některé věci byli velmi předvídatelné (například jak to dopadne s tou módní přehlídkou, to bylo jasný už když bylo oznámený, že nějaká bude...), to mi ale vůbec nevadí, protože důvod proč to bylo tak předvídatelné je, že to vzhledem k charakterům postav dávalo nejlepší smysl. Každopádně bych řekla, že ve svém žánru dost slušná kniha.
P.S. Jsem naprostý fanoušek rozuzlení otázky Žabreténova britsví.

11 11.12.2020

Pěna dní je další knihou, kterou jsem si chtěla přečíst už neskutečně dlouho a díky pražskému metru a půlhodinové cestě do školy na ní už konečně došlo... Co k ní říct... Tahle malá knížka jednoduše hraničí s genialitou, vytváří spletitý iracionální svět, kde smrt znamená nic a všechno a kde je jakýkoli princip postavený na hlavu. Je prošpikovaná drobnými detaily, u kterých se prostě musíte zasmát, protože jak někoho může něco tak absurdního napadnout? Celé prostředí přitom ale vůbec není centrem děje, to je křehký milostný příběh, který je také značně naivní. Ta naivita bude asi jediná věc, která mi na té knížce trochu vadí. Ale jinak samozřejmě miluju Jean-Sol Partra!

11 12.10.2017

Tak tohle byla vážně jízda, lituji, že jsem ji (kvůli nutnosti odevzdání čtenářského deníku...) četla dost ve spěchu, protože tohle bylo vážně něco. Dříve než jsem četla jsem viděla divadelní adaptaci (Klicperovo divadlo - Hradec Králové...). No, když jsem ji viděla, tak trochu jsem si myslela, že si z nás herci utahují - celý přednes byl velmi výrazný, úderný... Jako bych to při čtení slyšela znovu recitovat, no opravdu výjimečná kniha.

11 06.03.2016

Nebýt toho, že jsem dřív viděla seriál a mizerného překladu a korektury, bylo by to 5*, ale ty chybějící uvozovky, čárky, zpřeházená písmena v slovech, chybějící entry, takže přímé řeči jednotlivých lidí splývaly, naprosto zbytečné překlady názvů písní, které stejně v nemají české znění (takže jejich dohledávání bylo často komplikované, ráda si hledám, některé věci zmíněné v textu, obzvláště hudbu, nebo knihy o kterých se mluví...). Celkově byl překlad místy značně neohrabaný, možná by mi to tak nevadilo, kdybych za sebou už neměla seriál, který je vážně mistrně zahraný. To všechno ale bledne v porovnání s tím, že některé scény byly naprosto špatně přeložené, význam některých prohlášení byl naprosto špatný - tady mi utkvěla ta scéna s panictvím "Nevadí ti, že nejsem panna?" "Ne, jestli tobě nevadí, že já jsem." (Zato v knize bylo "Ne, jestli to nevadí tobě.") Takových chyb tam samozřejmě bylo víc, ale tahle byla nejnápadnější... Nemůžu si pomoct, ale taky mi hrozně vadilo, že Jamie neustále říkal Clair děvče (a ona jemu chlapče...), působili potom tak trochu jako malé děti... Chápu, že to vzniklo ze skotského "lass" (miluju to slovo...) což znamená děvče... ale prostě to není ono...
Nevím, možná to v novém vydání napravili... (četla jsem vydání z roku 2010)
Jinak byla kniha naprosto skvělá, děj pěkně ubíhal. Clair mi přišla sympatičtější než seriálová Clair - v seriálu mě tak nějak iritovala, jako pěkná holka a dobře zahraná, ale... asi to bylo způsobený tím, že jsem ji příliš často viděla nahou :D Zato Jamie, byl v knize tak nějak víc chlapecký, v seriálu působil jistěji a tak nějak drsněji. Asi mi chyběl ten skotský akcent, který se samozřejmě v českém překladu nemůže odrazit. Chyběla mi gaelština, v seriálu jsem milovala promluvy, kterým jsem nerozuměla a ten jazyk mi jen tak zurčel okolo uší, nemůžu si pomoct, ale gaelština je pro mě jeden z nejpříjemnějších jazyků na poslech. Kdybych dřív četla byla bych asi naprosto nadšená, takhle jsem mírně zklamaná... Ale přesto to bylo boží a já si jdu v knihovně zarezervovat další díl, jen doufám, že zase nebudu muset čekat půl roku... :D
Jo, a miluju jméno Laoghaire (ne tu holku, jen to jméno...), vypadá krásně vizuálně, i se překrásně vyslovuje, nejdřív jsem byla trochu zmatená, protože jsem v seriálu trošku špatně rozuměla a nechápala, proč jí říkají Lily :D Potom mi došlo, že je to /lee-re/

11 06.03.2016

Komentář obsahuje spoilery k předchozím dílům..
Vážně musím přestat Riordana podceňovat, on totiž ví jak věci napsat, aby vás dostaly. Respektive, mojí opakující se stížností nedávné doby je, že autoři neumějí zabíjet postavy správně. Buď se toho bojí, je zřejmé, že to je celé nafingované anebo z toho zkrátka neumí vytěžit maximum. Riordan se ale ničeho z toho nedopouští, pokud mě Jasonův odchod v druhé knize zničil, tak tady to všechno bylo ještě horší - nebudu zabíhat do podrobností, abych nespoilerovala. Jedině snad by se mi líbilo, kdyby trochu větší důraz byl na "jeho původní partu" - je jasné, že to je Apollónovým pohledem, který není zrovna empatický, ale...

"Kdy už lidem dojde, že i když jsem bůh proroctví, neznamená to, že proroctvím rozumím? Taky jsem býval bůh básnictví. A chápu snad metafory v Pustině T.S Elliota? Ani nápad."

A kdo by taky rozuměl Pustině...
Na scénu se vrací zase další várka našich oblíbených hrdinů. Tentokrát je to hlavně Frank s Hazel, což... ano prosím! A taky Reyna, která... jejíž osud dostaně trochu nečekaný vývoj, o kterém si úplně nejsem jistá, co si myslím. No a pak je tu nová postava Lavinie, která je tak riordanovskou postavou, že si ji snad nejde zamilovat...
Možná se mi to jen zdá, ale tohle je asi nejtemnější kniha, kterou jsem od Riordana četla... takže, se na to připravte...

"Před pár měsíci bych Franka s radostí nechal, aby se toho beznadějného boje ujal sám, zatímco já bych si sedl, pojedl chlazené hrozny a zkontroloval si zprávy. Ale ne teď, potom, co se stalo s Jasonem Gracem. Podíval jsem se na chudáky zmrzačené pegasy připoutané k vozu imperátorů a usoudil jsem, že bych nemohl žít ve světě, kde by jen tak prošla taková krutost."

10 13.09.2021

Druhé čtení a stále je to stejně výborné. Rozhodně jedna z mých nejmilejších sbírek poezie. Tentokrát se mi to náhodně sešlo tak, že jsem sbírku četla paralelně s povídkami Virginie Woolf a ty dvě se k sobě výborně hodí. Je to poezie smutná a melancholická, o opuštěnosti, stárnutí, ztrátě domova. Ale na druhou stranu je to také kniha o přátelských pitkách, kocovině a rozmazaných líčidlech. Rozhodně kniha, kterou toužím zařadit do své knihovny leč je bohužel beznadějně vyprodaná...

PŘED MÝMI OKNY VYROSTLA HOUŠŤ ŠTÍHLÝCH BANÁNŮ.
Do dvora padá stín.
Do dvora padá stín.
Květ vedle květu něžně otvírá a zase zavírá svůj klín.

Na lůžku ležím se smutkem; k půlnoci začlo lít.
Proud chladných krůpějí.
Proud chladných krůpějí.
Zloměná žalem nemám sílu vstát a poslouchat jak bubnují.

P.S. Docela mě překvapuje, že nevznikla nějaká rozsáhlejší snaha zhudebnit její básně - vzhledem k tomu, že je to jejich "původní" forma (melodie se ztratily) a jak krásné ty texty jsou. Pár jsem jich zhudebněných našla, ale se smutkem musím konstatovat, že na mě je to poněkud příliš "zezápadněné" a celkově neuspokojující...

10 07.08.2021

Tentokrát jsem si zvládla přečíst první díl před druhým a užila jsem si je ještě více než poprvé! Kathleen s Devonem mám vlastně hrozně ráda. Historické romance, které píšou o muži, který musí... násilně potlačovat neuvěřitelně silné touhy, které vzhledem k hrdince má mě obvykle neskutečně iritují. Stavějí hrdiny do role jakýchsi hrdinů, za to, že hlavní hrdinku neznásilnili, případně ospravedlňují sexuální styk, na který hrdinka ještě není připravená (ano, dívám se na tebe Vikomt, který mě miloval). Ale tahle kniha to dělá skutečně dobře, protože Devon skutečně dává Kathleen prostor, který potřebuje. Nebo alespoň většinu... A... to je vážně sexy XD Když se jí na začátku nenápadně ptá, jak dlouho, že vdovy musí držet smutek a pak ji skutečně nechá skoro půl roku na pokoji... Přiznávám, že to ve mně vzbudilo přesně ty emoce, které autorka zřejmě zamýšlela.

“Those aren't my favorite," Helen admitted. "But I hope to love them someday. Sometimes one must love something before it becomes lovable.”

Nechápejte mě špatně, Kathleen mám taky ráda, rozhodně je z těch dvou rozumnější, ale Devon (spolu s Westem) má tak krásný vývoj charakteru. Obzvlášť, když se na to díváte ve světle pozdějších knih, kde vidíte, jak o svoji rodinu pečuje... a srovnáte to s osobou, kterou byl na začátku téhle... *chef's kiss* zkrátka krása.
Navíc je celý tenhle díl úžasně rodinný a na to já si potrpím. West patří mezi moje nejoblíbenější postavy série, dvojčata jsou zkrátka geniální a navíc dostaneme začátek romance mezi Helen a Rhysem a... zkrátka naprosto skvělé. Zvyšuji hodnocení :D

"Pro gentlemana musí být těžké sehnat peníze bez práce," poznamenala Pandora. "zvlášť, když se o totéž snaží všichni zločinci."

[Komentář je k vydání z roku 1996.]
Napsat k této básni cokoli rozumného v rámci délky komentáře je prakticky nemožné, ale... to mě ještě nikdy neodradilo.
Když jsem se na začátku semestru zapisovala na kurz věnovaný interpretaci Pusté země, neměla jsem nejmenší představu, co mě čeká. Jméno Eliot mi bylo vágně povědomé, ale to bylo asi tak všechno. Ze zvědavosti jsem proto teď nahlédla do mého sešitu ze střední, jestli jsme se o něm vůbec učili... XD No, řeknu vám, že je to docela tragédie - Eliot mém sešitě zabírá přesně tři řádky (z nichž jeden je nadpis a druhý "Nobelova cena"), spolu s celou skupinou, do které údajně patří je to řádků 9. A to ještě není to nejlepší, údajně patří do směru "Civilismus", který opěvuje civilizaci, demokracii, člověka a jeho možnosti. Mno... ten kdo tohle vymyslel očividně nejenže nečetl Pustou zem, ale asi ani neví nic o Eliotovi, ani o Poundovi, který je sem velmi stručnými dvěma řádky taky zařazen. Eliot, natož Pound skutečně nebyli příznivci demokracie, Pound byl otevřený sympatizant nacismu a Eliot... no, ne tak radikální, ale rozhodně měl slabost pro velké monarchie. Pak následuje ta část, kde je Pustina označená za symbolickou báseň a... no. Nic, to že jsem ještě na začátku semestru o Eliotovi nevěděla skoro nic zřejmě není moje chyba...

"Žena napjala pevné své dlouhé černé vlasy
a na těchto strunách přehrávala šepotavou hudbu"

Přiznávám, že si vůbec neumím představit, že bych tuhle báseň četla bez výkladu. Upřímně si myslím, že to ani moc nejde. Zatímco u řady děl jim nemusíte zcela rozumět, abyste je ocenili (třeba Božskou komedii...), řekla bych, že tady to tak úplně nejde. Ne, že byste jí po výkladu rozuměli o tolik líp, ale vidíte možnosti, vidíte významy. Je to bezesporu geniální dílo, vůbec jsem netušila, že jde do tak stísněného prostoru nacpat tolik narážek a několikavrstevnatých významů. A běžný čtenář je zkrátka nemá šanci všechny postihnout, jen rychle namátkou, autor naráží na - bibli, sv.Augustina, Buddhu, Parsifala, Frazerovu Zlatou ratolest, antické mýty o Sibyle Kumské a Filomélé, Upanišady, několik Shakespearových her a řadu děl alžbětinských dramatiků o kterých jsem předtím ani neslyšela (kromě Thomase Middletona), nutná je také znalost tarotových karet, komplikovaných vztahů Habsbursko-Lotrinské dynastie a rodu Wittelsbachů, stejně jako reálie 1.světové války (především tedy Gallipolské expedice) a sady rozličných lidových popěvků a říkanek... Trochu mi to připomíná Darcyho definici "accomplished" ženy, jeden člověk to zkrátka nemá šanci všechno obsáhnout... Naprosto tudíž rozumím poměrně nízkému hodnocení, dostat z toho všeho nějaký smysl je nesmírně těžké a já jsem to taky ještě pořád všechno nezprocesovala. Řekla bych ale, že velmi zjednodušeně je tato báseň o hledání řádu/jednoty ve světě, určitou snahou uspořádat chaos a najít cestu ze situace světa, která znemožňuje plnohodnotné lidské vztahy a společenství, znemožňuje lásku a znemožňuje dokonce i většinu hříchů, protože je to svět ve kterém chybí vášeň, je to svět, který je prázdný. Je to svět v hluboké depresi, ale zároveň je to daleko komplikovanější... Tohle rozhodně není můj typ poezie (jsem spíš haiku typ... :D), ale rozhodně tohle mistrovské dílo dokážu ocenit.

"Brounoc Bille. Brounoc Lou. Brounoc May. Brounoc.
Sbohem. Brounoc. Brounoc.
Dobrou noc, dámy, dobrou noc drahé dámy, dobrou noc, dobrou noc."

Co se týče českého vydání... je vidět, že na Ten překlad Pusté země se stále čeká (edit: teď jsem zjistila, že od vydání téhle souborné knížky vznikl ještě jeden překlad... ten jsem tedy ještě nečetla, ale změna názvu básně mi nedává příliš velkou naději), ve všech jsou nějaké nepřesnosti (trojzubec/tři hole, úzká/krysí ulička) a novější překlady překládají některé citace čímž dle mého skromného názoru narušují fragmentárnost textu. Slovenský překlad mě zaujal tím, že citát z dětské říkanky "London bridge is falling down...." přeložil jako "Kolo se nám polámalo...", což je celkem dost dobrá iniciativa, i když si myslím, že to úplně ty správné konotace nemá (nicméně jsem anglickou říkanku neslyšela v úplnosti, tak se třeba pletu...). Mrzí mě, že na tu komparativní studii nakonec nedošlo, mohlo by to být dost zajímavé... Co trochu zpochybňuji je rozhodnutí řadit překlady chronologicky, vzhledem k tomu, že první dva jsou neúplné a ani jeden z nich nepřekládá první zpěv a knížka tak začíná doslova v půlce... Chápu proč to tak udělali, ale pro čtenáře, který se s Pustou zemí setkává poprvé to musí být docela matoucí. Také si myslím, že by bylo vhodnější umístit medailonky překladatelů vždy před jejich překlad a ne až na konec knihy...

V případě vážnějšího zájmu o Pustou zemi doporučuji online přednášky doktora Kružíka (https://www.youtube.com/playlist?list=PLJK-5HOVAxUlbR2Nrdxe_vR8KroDRfYXu).

10 26.05.2021

Po prvním otevření se dostavilo trochu zklamání, styl kresby mě na první dobrou neoslovil (teď když se na to zpětně dívám, tak to je tím jednotvárným šedivým pozadím, které později dost mizí...) a jazyk knihy mě zastihl nepřipravenou (překlad je to mimochodem výborný a pro děti určitě skvěle zvolený styl, jen mě to trochu zaskočilo). Nicméně na konci stránky už mě autorka měla zaháčkovanou a na konci druhé jsem se už řehtala jako blázen. Okolo strany 17 už jsem se smála tak, že jsem nemohla číst dál... No, ale ten smích mě brzy přešel. Tenhle komiks je všechno možné, ale rozhodně není povrchní, naťukává řadu důležitých otázek a rozehrává daleko komplexnější příběh, než by se ze začátku mohlo zdát.
Závěr je úžasný, ve výsledný pár jsem si skoro ani nedovolila doufat a.... uf, no krása. Knížka je navíc celkově krásně udělaná, je radost ji držet v ruce. Teď mám už jen jediný problém... koupila jsem ji jako dárek, a teď si nejsem jistá, jestli se jí dokážu vzdát...

Edit: Neměla jsem to v plánu, ale "omylem" jsem si vzápětí přečetla autorčin kratičký autobiografický komiks (má i celé memoáry, ale k těm jsem se ještě nedostala) "The Weight of Them", mě osobně to pomohlo zahlédnout Nimonu z jiné perspektivy, a právě proto doporučuju. (Samozřejmě je to zajímavé i ze serióznějších důvodů, jako je otázka genderu a identity. Přidala bych odkaz, ale obávám se, že bych byla znovu pokárána... Odkaz je nicméně dostupný z goodread, případně mi klidně napište...)

"I wanted to be a magic eye picture
a shapeshifter."

10 17.03.2021