janavan komentáře u knih

Sbalte si do rakety všechno potřebné, hlavně ideály a víru v humanitu, Bradbury vás totiž vezme na nezapomenutelnou vesmírnou cestu až na Mars!

Bradbury situoval děj této sbírky povídek daleko, předaleko, ale o to více z planety se dvěma měsíci a modrozlatou krajinou hledí zpátky na Zem, až do samotného nitra duše celého lidstva. My lidé máme tendenci ničit krásné věci. Autor si proto položil otázku, jak by lidstvo naložilo s kolonizací Marsu. Poučili by se? Zajeli by zpátky do zajetých kolejí a snažili se zničit všechno staré kolonizované a nahradit to tím jejich správným?

Dílo bylo napsané v době Atomového věku, kdy se Bradbury podobně jako valná většina bipolárního světa obával využití jaderných zbraní a zničení celé planety v rámci atomové války. Bradburymu ale nejde o technologické postupy nebo vynálezy, ne, jeho vyprávění je pohlazením slovy z pera básníka, je poetické, snové a magické.

Bradburyho výlet na Mars je cestou magicko-realistickou víc než vědecko-fantastickou, minimálně prismatem dnešní doby. Je polemikou, zamyšlením, že lidstvo může být lepší, může se inspirovat pacifistickým přístupem Marťanů. Mars s původními obyvateli je až nadpozemsky vyrovnaný, Marťané neusilují o nadvládu nad ničím, jen žijí v souladu s okolní krajinou.

Tahle sbírka povídek dojme i pobaví, ale především nutí k zamyšlení, nutí o krok ustoupit a zamyslet se nad tím, kam lidstvo směřuje.

23 23.06.2020

Před otočením první strany jsem o ději nevěděla nic. Netušila jsem, jak je román strhující a geniální. Zaujal mě jen název. A po přečtení si troufám říct, že Růže pro Algernon se vyhoupla mezi mých 5 nejoblíbenějších knih. Málokdy se mi stane, že bych ihned po přečtení chtěla knihu číst znova a znova a asi se jí nikdy nemohla nabažit. Ne, že by délka románu byla nedostačující, jen je to prostě tak strašně dobrý.

Příběh, jehož síla je ještě umocněná psaním v ich formě a deníkové podobě, vás pohltí od první strany. Charlie Gordon, který chtěl být chytřejší, aby měl více přátel, si mě podmanil svým uvažováním při nízké i nadprůměrně vysoké inteligenci. Jeho životní osud mi zlámal během čtení srdce na tolik kousků, že je ještě nyní hledám ve škvírách mé duše a snažím se je opět spojit. Pocity nespravedlnosti, křivdy a smutku cítím vůči společnosti, ve které Charlie žil (a ve které žijeme my všichni), ještě nyní. Tak moc se těšil, až ho lidé budou mít radši, až bude chytřejší. A stejnou měrou byl pak zklamaný z toho, že ho lidé kolem něj přestali mít rádi a přišel o vše, co jako mentálně zaostalý měl a s čím byl spokojený.

Díky této knize si člověk poměrně rychle uvědomí, jaký je to dar mít schopnost se učit, číst, psát, vzdělávat se a žít normální život. Nevzpomínám si, že by mi někdy bylo tak smutno z fiktivního příběhu, ale číst poslední stránky, kde si Charlie sám uvědomuje, že jeho IQ rapidně klesá, že přestává rozumět těm 20 jazykům, které se naučil, že nerozumí tomu, co jako génius napsal, že je z něj opět ten malý Charlie, pro kterého je Alice slečna Kynyjanová, to bolí. A myslím, že o Charliem Gordonovi budu přemýšlet dlouho. A pokaždé, když si na něj vzpomenu, si připomenu, jak je sakra důležité život nepromarnit.

Na závěr přikládám větu, která mluví za vše výše zmíněné. "Já řek brejden slečno Kynyjanová sem nachistanej na hodinu jenom sem stratil tu kňíšku cosem mňel."

Daniel Keyes mi zlomil srdce. A nechám si ho od něj zlomit klidně víckrát.

„Jedu teď dolů po pohyblivých schodech. Když budu jenom stát, dojedu až dolů, ale když začnu běžet, třeba aspoň vydržím na jednom místě. Důležité je pořád upalovat nahoru, ať se děje, co se děje.“

Jo a - prosim jesli to pude, dejte ňákí růže nahrop Algernon.

Kdybych mohla, citovala bych tuto knížku od začátku do konce.

Mám pocit, že člověku se tahle knížka musí dostat do rukou v ten pravý čas. Alespoň já jsem to tak měla. Když jsem ji četla poprvé před dvěma lety, přišlo mi to hezké. Hezké asi tak, že jsem si ji podvědomě zařadila do knížek "Hezké, ale nic víc."

A tentokrát se ke mě dostala v ten pravý čas. Ono to asi platí pro všechny knížky, ale pokud v nich průběžně nacházíte paralely s událostmi ve vašem životě, dostanou se vám pod kůži. Ale hlavně - zůstanou vám v srdci.

"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."

20 05.09.2015

Bible magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte.

Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě.

Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.

Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.

"...A všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."

19 18.03.2017

Po dlouhé době se mi do rukou dostala tuzemská kniha napsaná tuze krásnou češtinou, s originálním námětem a jiskrou. Soupeření dvou nakladatelů o to, kdo vydá přelomovější knihu, je jízdou plnou ironie, staré Prahy (pro kterou mám velkou slabost), tajemství a lehce i nadpřirozených prvků.

Kdyby báby kořenářky na trhu prodávaly nějaký magický lektvar, dost možná by se v něm zrcadlil horkovzdušný balon, popsané rukopisy od tajuplných autorů, veselé tváře sirotků na pikniku a ve vzduchu by voněly ulice staré Prahy.

15 28.10.2023

Tajná historie je opojná, hypnotická, temná, fenomenální a srdcervoucí. Říct cokoliv o ději by bylo připravením o moment překvapení, lze říct jediné: Donno, autoři antických tragédií se ti jistě klaní k nohám.

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, a možná vlastně úplně ta nejlepší. V Tajné historii Tartt odkrývá nejhlubší aspekty lidské osobnosti, její temnotu i letmé záblesky světla. Podzimní mlha nad pozemky univerzity, studium klasiků, spousta alkoholu i řečtiny, a tenká linie proplétající se osudy studentů, která říká, že nemusí být všechno tak, jak vypadá, že na první pohled hodní mohou být pod fasádou excelentními manipulátory a že všichni tak trochu hrajeme divadlo a nosíme masky.

15 15.09.2022

Ladislav Fuks není jednoduché čtení. Nerada bych srovnávala Myši Natálie Mooshabrové se Spalovačem mrtvol, přestože obě díla jsou strašně divná, tím správně Fuksovským způsobem.

Nicméně paní Natálie (Víte, že je na Péči už 20 let?) je stavěná jako absurdní román, groteska, plná úzkosti a hrůzy, které obě nenápadně sálají z řádků románu, až se člověk průběžně nevědomky oklepává a cítí se nesvůj. Nedotýká se židovské tematiky jako Spalovač, a přesto si pozorný čtenář všimne, že Fuks neustálým opakováním scén, dialogů i poznámek buduje temný totalitní režim, kde nic není, jak vypadá.

Přiznám se. Asi dvacetkrát jsem si komukoliv, kdo byl poblíž, stěžovala, že je to fakt strašně divný a že už s tím ztrácím trpělivost. Román je rozvláčný. Rozvláčnější, než na jaké je dnešní čtenář zvyklý. Ale já vám něco povím.

Přečtěte si to. Přečtěte to do posledního slova, do poslední tečky, a epilog si přečtěte 3x jako já, protože o takové gradaci děje, jaká se povedla Fuksovi, se může naprosté většině autorů jen zdát.

Národní poklad, tenhle pan Fuks.

14 11.07.2019

Je málo knih, které mě dokážou uhranout tak jako magický realismus. Hastrman je pro mě českým ekvivalentem magického realismu, stejně jako je v Jižní Americe obohacený o tamní legendy vycházející z původního náboženství a folklóru, zde o divokost a nezkrotnost pohanství. Asi se neshodnu s většinou čtenářů na tom, že “první kniha je super a druhá je odpad”. Proč? Protože druhá je stejně povedená, jen je hodně odlišná, bez druhé ale první nemá smysl, bez první nemá smysl druhá, protože děj druhé a hlavně závěr vás odrovná a posadí na zadek. Samotnou mě až překvapilo, jak mi postava barona de Cause přirostla k srdci. O hastrmanovi jako druhé hlavní postavě bych to asi neřekla, je ale nedílnou součástí příběhu, stejně jako v každém z nás je lidskost barona i zlost hastrmana.

Byla jsem překvapená rozporuplnými hodnoceními zde na Databázi knih, proč jsou některá hodnocení špatná, někomu kniha přijde nečtivá, někdo druhou část považuje za brak. Dle mého soudu je to kniha pro vytříbeného čtenáře, ale především kniha pro člověka s velkou fantazií, aby si svět, kde Hastrman je ekoteroristou, dokázal smysluplně představit.

Urbanovy knihy mi sedí jako máloco, a troufám si tvrdit, že to je hodně podobným vnitřním světem, který Urban v knihách mistrně vykresluje, a idealismem, který se v Hastrmanovi prolíná ve snaze zachránit původní, nezničenou oblast Holanských rybníků a Vlhošť. Je to svět, kde středověk dýchá skrz cihly novostaveb, kde pohanství přetrvává v lidské povaze, svět temně, melancholicky laděný, ale zároveň neskutečně poetický.

Jazykově a dějově je to pro mě jedna z nejlepších českých knih, co jsem kdy četla. Ale chce to čas. Četla jsem ji teď podruhé, poprvé se mi líbila, přišla mi dobrá. Ale teď? Jsem naprosto nadšená.

Nespoutanost. Tak bych shrnula Hastrmana a doporučuji všemi devíti!

14 14.09.2018

KAR mě uhranul.

Přečetla jsem několik Urbanových knih. Hastrmana, Sedmikostelí, Stín katedrály nebo Santiniho jazyk. Poslední roky jsem se u něj pořád těšila na něco, co mě nadchne stejně jako tyhle kousky, co mě nadchne jako erbenovský Hastrman nebo mě nadchne pro architekturu tak jako Santiniho jazyk. A přiznám se, byla jsem ke KARu skeptická, hm, Vary, říkala jsem si, to půjde mimo mě, kdo by zasazoval knihu do Varů. To jsem se trošku spletla.

Je v tom všechno. Temně magická atmosféra Urbanových měst, které, ač skutečné, pulzují pod povrchem zlověstnými tepnami, voda, která vyvěrá a probublává jádrem Varů a určuje směr příběhu. Jádrem příběhu se line vřídelní esence i brutální vraždy (které byly docela zábavné:) ), obojí dokresluje romantika v podobě Goetheho a jeho Ulriky i nekonečně romantická nátura hlavní postavy.

Kvalitní detektivka i černý román věnovaný umírajícímu městu.

Jak se jednou zamilujete do světa knih Miloše Urbana, není cesty zpět. Svět hastrmana i vodních teroristů vás chytne dlouhými pařáty s blánami a nikdy nepustí. A možná si při tom ukousne kus vašeho krku či ramene. Kdoví.

13 11.05.2019

Paolo Cognetti je má krevní skupina, moje spřízněná duše, spisovatel, který chytá do zad stejný vítr vanoucí do hor a k samotě jako já.

Divoký kluk skutečně nemá žádný převratný děj, stejně jako v Osmi horách zde jde především o cestu k sobě samému, k tomu, co je skutečné a co je podstatné, ale hlavně co je pro každého z nás důležité.

Každý máme někdy chuť utéct. Před světem, před lidmi, před problémy, ale i před sebou. Pokud se tak právě teď cítíte, tohle je kniha pro Vás. Tak nechte Divokého kluka vzít vás za ruku a utečte společně do italských hor... Určitě se skamarádíte!

S Divokým klukem, ale i se svišti, kamzíky a hřebeny hor. A bude to zážitek, na který nezapomenete.

13 10.12.2018

Tato kniha se objektivně hodnotí velice špatně, pokud jste dětství strávili v Bradavicích. Jestliže ale úspěch tohoto díla autoři založili právě na fanatickém nadšení milionů dětí, které před 10 a více lety čekaly na dopis z Bradavic, pak je na místě i z této pozice dílo hodnotit nezávisle, bez Lenčiných brýlí.

Hlavní myšlenkou a pocitem, se kterým odjíždím spěšným vlakem z Bradavic, je to, že minulost by se neměla měnit. Tedy že my bychom se neměli snažit měnit minulost. A to platí nejen pro kouzelnický svět, ale i pro psaní beletrie.

Napsat pokračování Harryho Pottera tak, že ho založím na opakování myšlenky, která se zde již ve třetím díle vyskytla, je krok velice riskantní. A jestliže se zde několikrát opakuje, že jakákoliv drobná změna vyvolá nedozírné následky (efekt motýlích křídel), platí to i pro samotnou knihu. Když jsme se s Hermionou a Harrym vrátili v čase, aby Klofanův krk unikl katovi, bylo to magické, úžasná myšlenka, která posunula Pottera o něco výše. Opakovaný vtip je ale špatným vtipem a opakování zápletky je špatnou zápletkou.

Minulost se má nechat spát. Věci se staly proto, že se stát měly. Rowling ságu napsala tak, jak chtěla. A napsat divadelní hru, která má mnohem jednodušší jazyk než původní knihy, slabé dialogy a zápletku, kterou by vymyslel každý druhý čtenář, bych označila za větší zásah do minulosti než snaha oživit Cedrica či zabránit Voldemortovi v zavraždění Lily a Jamese.

Kniha působí jako byste po dlouhé době dostali pohled z místa, kam jste jezdívali na dovolenou. Pohladí to po duši, ale zkrátka to není ono. Jako by se najednou živé postavy staly loutkami a vy místo v Brumbálově pracovně stáli v nedokončených a špatných kulisách. Postavy bohužel charakterově nepřipomínají sami sebe. A to by se v pokračování takového fenoménu stát rozhodně nemělo.

Celé toto dílo je jedna velká nafouknutá čokoládová žabka. Máte radost, když si jí koupíte, ale po otevření (a dočtení) jí sami dobrovolně pustíte z okna jedoucího vlaku. A vlastně vám to ani nevadí.

13 25.01.2017

Česká literatura zasazená do českého prostředí si v sobě nese něco těžce popsatelného, neklidného a přitažlivého, na pomezí melancholie, tíživého klidu a hlasitého plynutí času. Chcete se vzdálit od ticha, ale jeho dostředivá síla vás přitahuje stále blíž a blíž. Zahrada mrtvých duší je právě taková.

Symfonie slov a lidských osudů, jejíž pochmurné tóny nemohou opustit záhadu jedné rodiny. Literární debut Lukáše Bočka mě pohltil, nejen pointou celého vyprávění, ale i jazykem a autorovou schopností vykreslit jednotlivé charaktery.

12 16.09.2022

Je to ten typ knížky, po jehož dočtení ji obracíte z jedné strany na druhou, čtete poslední stránku s vydavatelstvím a ilustrátorem, jen abyste z ní vytěžili třeba ještě něco víc. A máte problém fungovat v běžném světě a pustit se do čtení další knížky.

11 19.07.2014

Jedno z nejlepších děl česky psané literatury.
Nemám slov.

10 20.02.2019

S tématem absence morálního rámce si před McEwanem pohrávali jiní. Kdo by neznal román Pán much od Williama Goldinga, který odpovídá na otázku: Co by se stalo, kdybyste nechali skupinu kluků bez dozoru a napospas sobě samým? McEwan pokládá podobnou otázku, která dovádí do extrému trochu jinou ideu. Myšlenku, nad kterou minimálně jednou během dospívání polemizoval každý z nás. Jaká by to byla svoboda, být třeba jeden den doma bez rodičů. Jak by to bylo krásné, dělat si, co chceme.

Ian McEwan stejně jako v jiných románech ukazuje čtenáři, že lidstvo je ve své podstatě zvrácené. A že když dětem seberete morální kompas a autoritu, budou dělat to, co jim pudy přikazují. Jednou za čas svá rozhodnutí zpochybní – třeba jestli bylo moudré zalívat tu krabici betonem.

A vůbec, jak se má pejsek Cosmo?

9 30.09.2019

Amyotrofická laterální skleróza nebo taky ALS. Stephen Hawking, Lou Gehring, Stanislav Gross nebo taky pan Lasker, hlavní hrdina tohoto románu.

Je to neuvěřitelně silný, lidský příběh. O cestě otce a tří synů do Curychu za eutanazií. Není to ale smutný příběh, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to příběh plný lásky, vtipu, britského humoru, francouzského vína a závodů na invalidních vozíčkách kolem prehistorických jeskynních maleb.

Je to něco mezi filmovými Nedotknutelnými a knižní Wild od Cheryl Strayed. O vyrovnávání se se ztrátou, která teprve má a musí přijít. Protože i když nevíte, jestli se Lasker pro eutanazii nakonec rozhodne ne nebo ne, není to podstatné. Je to o té cestě.

Je to lidské. Rodinné. Dojemné. Hřejivé. Filosofické, až metafyzické.

Edward Docx je pro mě jedním z největších literárních objevů tohoto roku a nepochybně také stoupající hvězdou na britském literárním nebi.

Rozhodně doporučuji!

9 09.10.2018

Zvláštní kniha. Na první pohled se tváří jako letní oddechové čtení, ale když se do knihy opravdu ponoříte a začtete, zmocní se vás taková podivná prázdnota a smutek z toho, že snad pravá láska ani neexistuje...

Radka Třeštíková opravdu umí psát. Je na první pohled zřejmé, že si oblíbila dlouhá souvětí (lehce připomínající Hrabala), díky čemuž působí zpovědi tak nějak napjatě, jako by to ze sebe vypravěčky potřebovaly dostat dřív, než se jim něco stane. Hrdinky skoro volají, aby byly vyslyšeny...

Fascinovalo mě, jak se příběhy skládaly do sebe jako puzzle a na konci tvořily celý obrázek, sice smutný, ale celý. Na druhou stranu mi ale ke konci už vadila ta nahodilost setkání postav, přišlo mi, že ty náhodné body v prostoru už jsou propojené až až a není třeba z nich dělat pavučinu.

Troufám si říci, že se touto knihou Třeštíková u mě zařadila mezi autory, jejichž knižní řeč na první pohled poznáte. Poznáte, jak se mezi hořkými příběhy line tichá melodie, která naznačuje, kdo je autorem textu.

Kniha se čte lehce, ale není to lehké čtení.

A právě proto stojí za to si ji přečíst.

9 30.07.2016

"...Řím má v sobě zvláštní opojení, které pálí vzpomínky. Spíš než město je to vaše tajná součást, skrytá šelma. S ním je jakákoli polovičatost vyloučená, buď je to velká láska, nebo ho musíte opustit, protože tohle ta něžná šelma chce: být milována."

Jsou knihy, které ve mně rezonují na té úplně nejhlubší úrovni a nedokážu říct přesně proč, jestli je to jazykem, vnitřní filozofií či atmosférou, ale Poslední léto ve městě do nich zapadlo hned po několika stránkách. Kdo má rád film Velká nádhera, toho tato kniha uhrane úplně stejně.

Calliragich totiž chápe, že nepropadáme jen lidem a jejich kráse i nešvarům, ale i místům a městům především. Že i město může být láskou vašeho života, kterou jednou budete muset opustit. Láskou, která je mlčenlivá, ale setrvává na místě, trpělivá, jestli si k ní cestu najdete nebo ne. A je jedno, jestli je to Řím, Praha nebo Lisabon.

Původně jsem přemýšlela o 4 hvězdičkách za zpomalení děje ve 3/4, ale poslední odstavec byl natolik monumentální, že bych jich dala i deset. Z pěti.

8 04.10.2022

Bezpochyby jedna z nejlepších českých, resp. česko-německých, knih, co jsem kdy četla. Po Golemovi jsem koukala už hrozně dlouho, ale vždycky jej předběhla nějaká jiná kniha. Jaká škoda! Poznávala jsem v něm Ajvaze, Urbana, Kafku, poznávala jsem v něm krásu češtiny, krásu Prahy a krásu literatury samotné. Tohle jsou přesně ty romány, kvůli kterým člověk literatuře propadá zas a znovu.

Meyrinkův Golem je nesmírně mnohovrstevnatý, plný symboliky a odkazů, především na mystiku z různých koutů světa a různých náboženství. Číst ho byl pro mě až mystický, duchovní zážitek. Meyrink vezme čtenáře na snovou a lehce šílenou cestu skrz temné pražské židovské ghetto před asanací, skrz místo plné pochybných existencí, nad jejichž hlavami se vznáší jako mračna zvěsti o Golemovi, a kde přebývá rytec kamejí Athanasius Pernath. Autor v díle poskládal mystiku různých směrů, ale překvapivě to funguje dobře. Kabala, tarotové karty, kniha Zohar, Buddha, alchymie, na první pohled věci v jednom díle neslučitelné, ale je to mistrovské dílo.

Takový pro mě více magický Kafka. Tohle je skutečný démant literatury.

Kontroverzní americký politický komentátor Ben Shapiro, extrémně konzervativního smýšlení a židovského vyznání. No, asi takhle. Nejsem jeho cílovka, ale i pro lidi podobného smýšlení by měl psát tak, aby to nebyly blbosti bez jakékoliv objektivní logiky. Český překlad názvu je trochu zavádějící, originální název víc odpovídá tomu, co se snažil Shapiro sdělit: The right side of history.

Shapiro si svoje argumenty staví, jak se mu zachce, skládá na sebe řecké filosofy a Tóru, potažmo Bibli, tak, aby se mu to hodilo pro jeho myšlenku, že západní svět se (v jeho amerikocentrickém pojetí tedy USA) žene do záhuby, protože se vzdal svých křesťansko-židovských tradic a staví místo toho pouze na racionálním základu. Místo toho, aby důvody v úvodu (který je mimochodem napsaný dobře) zmiňovaných sociálních problémů USA hledal i třeba v materiálním pozadí, v příjmových a majetkových nerovnostech, předkládá čtenářům docela odvážnou myšlenku, že vlastně za vším stojí absence „tradičních náboženských“ hodnot (které ovšem nijak tradiční v USA nejsou, náboženství v ústavě zmíněné není ve smyslu zakládajících hodnot, 1. dodatek pouze chrání právo na vyznání jakéhokoliv náboženství a zakazuje vyhlašovat státní náboženství). Za vše mluví jeho argument, že za nástup nacismu v Německu před WW2 mohla absence tradičních náboženských hodnot, přitom jaksi pomíjí fakt, že v té době (1939) bylo 94% Němců křesťanského vyznání a mezi členy SS, ehm, jich bylo 50 %.

Nápad na myšlenku knihy zajímavý, zpracování ale velké zklamání. Trochu mrazí z toho, že člověka, který nedokáže složit ani logicky argumenty ve vlastní knize, sleduje na Twitteru přes 3 miliony lidí a je mu pravidelně dáván mediální prostor.

8 06.09.2020