Janadvorackova komentáře u knih

Společnost 19. století nebyla jiná, než ta naše. Jenom museli lépe skrývat to, co mi dnes ukazujeme veřejně - hříchy.
My je vystavujeme na sociálních sítích. Kdyby tohle Wilde věděl, zestárl by jako Dorian, než by knihu dopsal :).

Knihu jsem slyšela formou rozhlasové hry. Byla skvělá, všechny ty myšlenky a názory, našeptávači a darebáci :).
Ke konci byl z hlavního hrdiny už trochu ufňukánek. Holt minulost ho dohnala, to se děje běžně. Jen ti, co si myslí opak, si zaslouží prožít muka pekelná :). Myslet si, že se můžete ke druhým chovat hnusně a nezaplatit za to? Na to zapomeňte.

Zajímavá byla úvaha o tom, že se člověk nemůže změnit. Že když se choval jako darebák, bude takový vždycky.
No, ono to jde, pokud se to nedělá násilně - změna kvůli změně. Prostě upřímně. Jen málokdo je ale toho schopen. Ani já si iluze nedělám.
Třeba odpouštět moc nedovedu, furt se hrabu v minulosti. Škrabe mi na záda a funí za krk. Jenom se neotočit. A nebo když jo, být připravena na to, co na mě skočí.

30 18.11.2018

Hm, nečetla jsem vyloženě knihu. Slyšela jsem rozhlasové zpracování. Příběh byl podán formou reportáže "poté," co mor z města zmizel, prokládané nahrávkami zaznamenaných událostí mnohdy už mrtvých protagonistů.
Obsah se dá vykládat různě, každý si v tom najde mor dle svého gusta a doby, v níž to čte/slyší.

9 18.11.2018

Trochu předvídatelné, smutné, bohužel pravdivé, což asi patří k tomuto druhu povídek, ale mně se líbí i tak. Bývá v nich skryté poselství, které se mnohdy ani moc neskrývá. Nemusí.
Slyšela jsem formou rozhlasové hry, což ještě rozšířilo zážitek :).

8 18.11.2018

Čekala bych nic neříkající sled faktů. Přitom o literatuře faktu by se tak přemýšlet nemělo. Nevím, kde se to bere, že cokoli podobného působí jako výklad nenáviděné učitelky.

Knihu jsem slyšela a vůbec jsem se nenudila.
Události týkající se projektu Manhattan vyprávějí příběhy z obou stran - z americké, i japonské, včetně konkrétních osobních, mnohdy, když sled událostí zavedl do Hirošimy lidi, kteří by se tam jinak neocitli, i poměrně smolných.

10 17.11.2018

Asi budu krapet úchyl, ale celou dobu jsem přemýšlela, jak je možné, když víme, co se s těmi dívkami dělo, že s vrahem dokázaly ještě sem tam prohodit pár slov. A k tomu i poměrně souvislých.
V anotaci se píše o stahování z kůže. Tak věřte, to je ta příjemnější část.
Prostě nedokážu ocenit příběh, pokud pochybuji o hranicích jeho možností. Na druhou stranu to došlo v určité chvíli tak daleko, že bolest teoreticky existovat nemusela... to bych prozradila až moc, tak nic.

Vrah se skrývá docela dlouho a do té doby je to hodně napínavé a zajímavé. Vrahův divný důvod mi zase až tak divný nepřijde, i když odhalení a odpovědi přišly v rychlém sledu, což mi vadilo.

Policejní ženština je taková obyčejná, se svým vlastním životem a jeho problémy. Kdo je nemá?

Množství různých dalších postav kolem ní se mi ale často pletlo.

Krajina a mytologie Irska jsou super, jen tedy bez popisů. Jasně, každý čtenář ví, jak to tam vypadá atd..., ale chyběl mi tam kontrast mezi malebnou krajinou a sympatickou mytologií a tím, co se dělo s děvčaty.

Bohužel je kniha i poměrně tragicky načtená. Paní Milada Čechová zvládá projevy různých vzteků a agonií, čte srozumitelně a poměrně snesitelným tempem, ale už méně leckdy zvládne výslovnost angličtiny. Nevím, proč je problém, jako ve škole, obstarat předčitatelům klasickou trojsloupcovou tabulku slovíček, nebo to v textu nějak sešmoulit.
Z tohoto důvodu jsem bohužel nemohla doposlouchat knihy od Deavera, které paní Čechová také načetla.

A teď mě omluvte, jdu studovat postupy rituálních obřadů.

16 14.11.2018

Ono je to krapet složitější čtení, nahuštěné informacemi.
Jako kdybyste byli pračlověk, vylezli z jeskyně, poprvé se podívali na hvězdy a začali uvažovat, "co to tam nahoře vlastně září, proč a jak to souvisí s existencí jeskyně, ze které jste právě vylezli." A potom to samé dělali desetitisíce let vývoje druhu, jen s tím rozdílem, že byste technologicky stárli.
Ten příběh vlastně o tomhle je - o vývoji civilizace a přeměně mýtů ve vědecké objevy.

8 12.11.2018

K téhle autorce jsem přišla náhodou. Příběhy píše zajímavé, i když nic monstrózního, místy jsou spíš schématické. Atmosféra Islandu je super. Navíc všechny knihy poslouchám a škodolibě se bavím tím, jak předčitatelka, paní Helga Čočková, zvládá ta nevyslovitelná jména.
Jméno autorky je jen slabý odvar :). A co teprve názvy ulic atd :). Kdyby to po mně chtěl někdo zopakovat při výslechu, rozbrečela bych se a trvala na tom, že nic nevím.

Advokátka Tóra zase dostane jeden zapeklitý případ. Zavede ji až do ústavu pro duševně choré, který navíc za záhadných okolností vyhořel.
Zemřeli tam lidé. Fotky ohořelých mrtvol, které si Tóra prohlížela na začátku příběhu, mě zastihly takhle jednou v noci, když jsem ještě vůbec nebyla zachumlaná pod dekou - čili tam, kam ohořelé mrtvoly prostě nemůžou :). Jedna z nich seděla připečená k židli.
Ne, nepodívala jsem se ke stolu :).

Podezřelý je takový zaostalý truhlík.
No... a pak to nějak dopadne :).
Mezitím se zase něco dozvíme o Tóřině rodině. Tentokrát jsem nemusela její sekretářku Belu, která byla protivnější než obvykle a také jsem, jako u všech předchozích dílů, měla dojem, že mi v příběhu pořád něco chybí.
Není tam napětí, jen děj nenudí, plyne a člověk u toho vydrží, ale...

Věc, se kterou musím souhlasit, se týká "náplně" zmiňovaných ústavů. Názor, že lidé s duševním a tělesným postižením by se neměli ubytovávat v jednom takovém domě společně, je věc, pod kterou bych se podepsala. Už proto, že znám tuhle situaci z první ruky a vůbec se mi to nelíbí.

10 11.11.2018

Dala jsem autorovi druhou šanci, ale ještě jsem se u žádné knihy tolik nenudila. A napsat to o sci-fi, to je co říct.
Bohužel styl je příšerný. Rušilo mě neustálé omílání autorovy mantry. "Tak to chodí" - jako reakce na všechno, až jsem si v určité chvíli říkala, že kdyby mi z tohoto literárního zážitku povolily svěrače, dalo by se to tou větičkou prostě omluvit. Ani utírat bych se nemusela.
V každé x té větě jméno hlavního hrdiny. "Billy udělal tohle, pak zase tamto."
Též na povolení svěračů, ano.
Nedoposlouchala jsem, bohužel. Říkám si, že existuje spousta jiných příběhů, které si můj čas zaslouží. Tenhle to není.
Tak to chodí.

9 09.11.2018

Další výborný díl. Anotace a čtenáři ovšem už všechno práskli :).
No... tak ne vše. Někdo důležitý zemře a pár lidí se narodí.
Autorka se ale nějak zasekla. Doufám, že se ještě nějakého dílu dočkáme, protože to by fakt naštvalo, štrádovat si to takhle přes celá staletí a skončit včera, myslím z pohledu historie :).
Byla to fakt jízda a čeká mě poslední díl.

9 07.11.2018

Válka skončila, je potřeba se bavit. A tak se to děje. Pořádá se hromada společenských sešlostí, mnohé ve spiritistickém duchu.
Lidé věřili, asi pod tíhou zármutku, že duše jejich blízkých někde čekají s poslední zprávou pro svět živých. Nebylo asi těžké tomu věřit.
A není lehké to úplně zavrhnout :). Člověku se alespoň uleví.


MOŽNÉ NÁPOVĚDY (čtěte na vlastní nebezpečí):
Příběh obsahuje spoustu osobních kapitolek.
O Violett a jejím společensko-manželském uspořádání. Její choť je stále odporné individum, ale platí a neprudí, co víc si přát :).

O Jessie a jejím štěstí a plánech. No ale... furt to táhne s bratrancem... I když jejich děti působí zdravě... No, v tomhle stále nemám tak úplně jasno. Prostě ty blízké příbuzenské svazky neuznávám.

Strýc Teddy dokáže, že muž je plodný i v jedenasedmdesáti. Když si vezmete, jak odmítavě se stavěl k ženám, a pak si v průběhu let vezme tři :).

O Emmě a její samostatnosti.
O Polly a její svéráznosti. Protože působila jako spratek, trochu, tak mě mile překvapila, holka jedna.

V tomhle dílu vlastně není až tolik mužských hrdinů, jelikož většina z nich prostě umřela. Takže děj se točí kolem osamělých žen a i příběh "O Ethel" má svůj zajímavý vývoj.

A Helča s Jackem si také přijdou na své.

Potkáme i nějaké ty americké příbuzné, jelikož jedna z hrdinek se vydá do New Yorku.

No a v Egyptě našli Tutanchamonovu hrobku, takže lidi fascinuje faraonova kletba a do módy, té oděvní, i té bytové, vnese objev spoustu svěžích doplňků.

Mezitím plíživě nastupuje hospodářská krize, trochu se dozvíme o poměrech v zahraničí, v Německu, Irsku a Rusku.

Hádám, že desetiletí po konci války muselo být svým způsobem super.

10 28.10.2018

Představte si, že jste přes čtyři roky ve válce a pořád žijete. Zvyknete si na zákopy, zimu, špínu a vši. Věčné boje, špatné spaní, divné jídlo a fakt, že každý den může být váš poslední.
A najednou válka skončí a vy se ptáte, jako mnoho lidí v příběhu, "co budu dělat dál?"
Jako by předchozí život neexistoval, a i přesto, že jste prožili hrůzy, nedokážete se navrátit zpět do běžných rutin předválečného života.
Sakra silné téma, to vám teda řeknu. Dokážu pochopit některé hrdiny, kteří zůstali ve Francii, aby pomohli v období po válce, když vojáci odcházeli a krajinou bloudily smíšené skupiny zbídačelých lidí. Že se totiž tito lidé odmítali tak narychlo vrátit do svého relativního domácího pohodlí, protože netušili, co s nimi bude, když jejich práce "tady" byla jasná, daná a prospěšná.

Jak by vám bylo, kdyby byl váš dům zničen, rodina zabita, okolí rodného kraje zdobeno tisíci kříži padlých. Nic by nebylo jako dřív. A přesto by vám najednou všichni říkali, "je to dobrý, vrať se domů, pěstuj brambory, chovej kravku, najdi si druha/družku, založ rodinu. Je to dobrý."
Zbláznila bych se, ne mnoho takových tenhle osud určitě potkal.
Teprve po konci nějaké tísnivé události se pozná, jak zbytečná byla, a pak teprve začnou k živým promlouvat desítky tisíc mrtvých. A mnohdy nezmlknou ani na minutu.

Ono to sem trochu nepatří, ale při poslechu tohoto dílu jsem si vzpomněla na hřbitov v Kutné Hoře, kde leží několik obětí První války. Samí mladí kluci. Jestli se najde třicátník, je to zázrak. Ty hroby jsou jen přes cestu od hrobu části mé rodiny, a když jsem byla malá a chodila tam s prababičkou, vrtalo mi hlavou, když mi prababička opatrně vysvětlovala, jak může umřít kluk v osmnácti, dvaceti letech. Prababička byla ročník 1906, takže už trochu věděla... No a já jsem čekala, než na hrobě porovná svíčky a vymění kytky a chodila jsem přes cestu zkoumat prastaré pomníčky (bylo mi skoro šest let), takže to bylo hrozně tajemné a zajímavé. Vůbec kolikrát docela zírám, co se vlivem čtiva z paměti vynoří :).

Konec knižního příběhu přinese jedno nečekané odhalení.

Emma, pravnučka Lucy z minulých dílů, jezdí ve Francii se sanitkou a to byste nevěřili, jak se ze slečny z vyšší společnosti stane holka do nepohody. Ne, že by to v životě měla v pohodě. Ale prabába Lucka se nezapře, Emma je neohrožená a sympatická, šikovná a také sem tam smutná.

Chřipka zabrousí až na Morland a chvíli tam řádi a nějakou tu daň si vybere. Ale pro mě daň vcelku očekávanou, protože někdo to odnést musel.

Henrietta stárne a před válkou měla tři syny. Kolik jich zůstane?

V dětských pokojích je hnedle několik dětí, protože ty se nejlépe plodí, když voják dostane dovču :). No, někdo může být rád, že to stihl...

Polly Morlandová slaví koncem války osmnáctiny. Je to dcerka Teddyho a té mladé služky, sakra, jak jen se jmenovala. Každopádně Teddy služku nezneužil, jestli myslíte na tohle.
Ale to Polly má hříšné myšlenky a furt tak jako neví, které dvoření ze strany mužů se jí zamlouvá víc.

A hádejte, co se dělá s německými zajatci, těmi co nepředstavují nebezpečí? To se také dočtete.

Volební právo žen konečně schváleno. A že to trvalo. Tímhle nic neprozrazuji, historické info se dá vcelku jednoduše vygooglit.

Osudy carské rodiny vs. osud Thomase, jsou v příběhu obestřeny rouškou tajemství, takže tomuhle ještě není konec. Nebo možná?
Jasně, dočkáme se teorií "byli zastřeleni, nebyli zastřeleni, utekli, zabili jen někoho..." Autorka to trochu rozvinula, pro mě zajímavě. Posuďte sami.

Autorka nešetří detaily, třeba i popisem situací lidí postižených přídělovým systémem, různých událostí s tím spojených, (tedy myslím, že tohle bylo v minulém dílu, když ženská ve frontě stála hodiny a pak na ni stejně zboží nezbylo). Stávalo se celkem běžně.

A také se rozmáhá plastická chirurgie, respektive se s tím začíná, protože váleční invalidé potřebují k návratu do života mnohdy trochu té péče právě takových specialistů.
A tak dále, a tak dále.

10 21.10.2018

To by jeden nevěřil, co se během jednoho roku stalo. Jakoby nestačilo, že je válka, ještě k tomu se stupňuje (většinou utrpení) většiny hrdinů.

Jak to dopadlo s carskou rodinou, víme všichni. Autorka je ale vytáhla z hrobu a líčí je jako lidi se sny a fotografickými alby.
Říkala jsem si, když padla zmínka o tom, jak děvčata ve volných chvílích v zajetí šila, jestli zrovna nevšívala do svého oblečení kila diamantů, díky nimž pak půjdou hůře zastřelit.
A jak to dopadne s Thomasem, když jim je pořád na blízku? (to je syn Venetie, který dlouhodobě žije v Rusku).

Copak asi zase natropí Jessie, když víme, jak se jí to v životě sešmoulilo.
Kupodivu jsem ale víc vnímala takovou divnou věc: přijede domů, táhne se z Francie přes moře do Anglie, předtím se koupala bůhví kdy. A ona dorazí na Morland a zaleze do čistého povlečení, aniž by se umyla -:))).
Z toho mi vstávaly vlasy hrůzou snad víc, než z bažiny zákopu plné mrtvých koní a lidí a faktu, že když šlápnete vedle, zahučíte mezi ty zbytky strašně snadno.
Jessie je fakt čuně :).
Ale to je tím, že já ve válce nebyla a čisté povlečení vnímám jako samozřejmost. Asi bych se dost divila, být na jejím místě.

Technologický pokrok jede mílovými kroky. Války ho vždycky uspíšily.
Prostě život sám, i ten fiktivní, je v příběhu na stejné úrovni jako historické události. Tak lehce dojdete k závěru, že se všechno stalo, protože to působí neskutečně reálně.

11 15.10.2018

Výborná. Těm, kdo někdy žili s kočkou, tedy pardon, koho někdy kočka vlastnila, vykouzlí úsměv na rtech a samozřejmě budou nad moudry soustavně pokyvovat hlavou. Protože to prostě sedí :).

10 13.10.2018

No tedy, vůbec jsem to tu nehodnotila. Celá série je naprosto úžasná. Vše jsem poslouchala jako audio.
Propracovaností světa a hloubkou příběhu se to vyrovná "Zaklínači." Nebo naopak? A zaboha nedokážu říct, který z těch dvou příběhů se mi líbí víc.

19 13.10.2018

Další parádní díl.
Jessie by chtěla svého bratrance na víc, než na to, aby jí dělal bratrance :). A on také furt tak jako lituje, že si vzal trochu divnou a tichou slečnu. Ta odjela k nějakým příbuzným do Irska, odkud přicházejí občas špatné zprávy. Hádám, že zárodky IRA už se formují, a že v knize ta zmínka nebyla jen tak pro nic za nic.

Tentokrát toho anotace práskla poměrně málo, protože příběhem se táhne pár drobných, stejně zajímavých linek různých lidí kolem hlavních hrdinů a nedá se, než některým držet palce. A nad osudy některých si povzdechnout :).
Pozastavíte se nad portréty mužů ze zákopů, nebo nad snahou armády najít a označit hroby padlých.

Violetin manžel je typickým příkladem zmetka z vyšší společnosti, jehož vliv mu ale sem tam umožní páchat různé zákeřné věci.

Venetia, mamča Violet, si musí zvykat na to, že stárne (v tomto dílu už je jí přes šedesát).
A na Morlandu strýc Teddy shromažďáje příbuzenstvo, protože dům je to velký a čím víc lidí tam s ním žije, tím je to lepší.
Chudáci sloužící, říkám si. Ale takového strejdu bych brala.

Knihu jsem opět poslouchala. Celou ságu, krom zatím posledního dílu, čte Heda Čechová.

9 08.10.2018

Mám tam povídku. Je to ale už deset let, dnes bych ji napsala úplně jinak. Je dobré být kritický, jste-li autor. U mně to znamená to, že toho moc nedokončím. A když jo, za čas to zdrbu.

Ostatní povídky - čtivá úroveň známých i méně známých autorů.
Sbírky povídek mám obecně moc ráda, čtenář může v jednom svazku šmírovat hnedle několik cizích vesmírů :).

V případě, že to někoho trápí, proč bych knihu nehodnotila? Český autor je podceňovaný druh. Netvrdím, že obsahově je kniha plná perel, na druhou stranu je plná snů, představ a postojů. Pokud ani tohle nestojí za pozornost...

10 05.10.2018

Tentokrát anotace knihy vyjadřuje i zhruba to, co bych o devětadvacátém morlandím díle napsala já :).

Autorka se do toho vrhla zase hrozně neúnavně a zaplavila čtenáře poměrně obsáhlým, detaily našlapaným vyprávěním z doby První světové války.

Ježišmarjá, doufám, že favoriti přežijou. Už si fakt připadám kolikrát jako moje babička při sledování slaďáků. Bestiím nadávám a čumáčkům roztomilým držím palečky.
No, ty bláááho :).

9 02.10.2018

Můj názor se ztotožňuje s komentářem dearkiki.
A později ho výborně vyjádřil i uživatel panpeep.

Kniha mě prostě neskutečně vytočila. Autor ji pojal tak, jako by se na cokoli, o čem si myslel, že chce psát, z čista jasna vykašlal. Jen aby to mělo hezkou reklamu. Na obsahu nezáleží. Na čtenářích také ne. Na lidech obecně, zajímajících se o téma Druhé války, na ty se z vysoka kašle. A hlavně tím svým přístupem pošpinil všechny ty ženský, o nichž to správně mělo být, sakra.

7 26.09.2018

No, musela jsem se zase vrátit na Morland. Sérii jsem přerušila, protože knih má hodně a já už potřebovala změnu.
Ale bylo mi jasné, že to dočtu.

Děj se odehrává převážně ve Francii za první světové války.
Jack slouží jako pilot (to je brácha Jessie) - děti Henrietty.
Bertie Park, který v jednom z minulých dílů vojákoval v Jižní Africe, se také vydal do bojů (Robert je zase Henriettin synovec).
Bojují i další bratři Jessie a ženy na ně čekají doma.

Anglické dámy pořádají okázalé večírky a trumfují se, co ta která dělá pro zlepšení podmínek bojujících mužů. Vesměs všechny dělají prdlačky, protože jsou to takové fifleny načančané.
Ale to samozřejmě platí jen pro ty konkrétní. Ženské se snažily dost, a počítalo se i pletení ponožek :).

O Sufražetkách se v tomto díle moc nemluví. Tedy ne tak moc, aby na to ony mohly být hrdé.

Vlastně devadesát procent děje se odehrává v zákopech, na frontě, v lesích, ve vybombardovaných vesnicích. Popsané boje jsou krvavé a hnusné. Morálka vojáků mnohdy visí na vlásku a skopčáci v šedých uniformách lezou z lesů a číhají za zdmi, jsou prostě všude.
A autorka opět vše popsala strašně moc dobře a barvitě.

Děj končí zmínkou o příměří na Vánoce 1914, což je událost, která se na frontě skutečně odehrála.

8 22.09.2018

Kočky mám ráda, mívali jsme jich i dvanáct, i když to byl stav nouze. Běžně jsme žili s průměrem dvou-čtyř polodivokých, zahradních, z nichž některé sem tam přišly na návštěvu do příbytku. A některé přišly jenom ke mně.

Pamatuji třeba na obrovského černého kocoura, jemuž jsem nedokázala vyndat klíště. Musela jsem na něj skoro lehnout a donutit otce, aby zákrok provedl, načež kocour se pak několik dní neukázal u misky, a když přišel, bylo jasné, že za všechno můžu já -:))). Ale pokaždé mi odpustil, jako by věděl, že paraziti za ouškem jsou horší zlo, než násilí při jejich odstraňování :).
Kocoura našel brácha na hřišti jako takovou malou kostřičku. A zrovna jsme měli kočku, čerstvě okotěnou, takže jsme kostřičku vecpali k ní do košíku a čekali, jestli přežije noc. Jasně, že jsem jí to nejprve vysvětlila a nové kotě jí nechala očichat. Zpočátku trochu vrčela, ale jak kotě začalo sát, námitky jí přešly :).
A z kocoura vyrostlo něco nádherného. Měl asi pět kilo, černou hlavu a kožich, který se na slunci leskl zlatavě a hnědě.
Už ale umřel. Našli jsme ho v pelíšku jednou prostě nataženého a ztuhlého. Předtím ovšem nebyl nemocný, ani omylem. Jako by usnul a už se neprobudil.

Autorovo smutno-veselé vyprávění o životě s čičinami bylo sice krátké, ale skvělé. Bylo z něj cítit nadšení, s jakým s kočkami pracoval. A závazek, který k nim měl v rámci soužití, i když některé byly divoké a měly s ním trochu problém -:))). Kočičí osobnost je prostě věc hmatatelná. O tom se nejde přít :).

24 21.09.2018