Isew komentáře u knih
V době puberty jsem měla pocit, že pravda je jen jedna a život je jen černý nebo bílý. Jak jsem stárla, zjistila jsem, že život žije v mnoha barvách. Je to mé druhé setkáni s Luigi Pirandellem a v obou případech velmi příjemné. Jak to tedy vlastně bylo? Kdo měl pravdu a kdo ne? Otázka střídá otázku, důkaz přebíjí jiný důkaz. A proč se tím vlastně zabývat? Je to opravdu tak důležité? V mladším věku jsem řešila hlouposti, se stářím přichází asi smíření nebo moudrost? No nevím, jen, že by mi asi tohle téma konvenovalo v mladším věku a snažila bych se tomu přijít na kloub. Teď už ani ne. Nechala jsem se unášet a byla nezúčastněný pozorovatel, který sledoval lidské pohnutky a motivace. Ty mi přišly zajímavější než vyřešení dané záhady.
Wolfram Katzinger z Olšové se zamiloval a tím trochu zlidštěl. No sláva. Stal se tak trochu přijatelnější postavou, která má dokonce i city. Beneš je podobně vzorovým klaďasem, ale ne až tak. Mám tu jeho linku radši, víc se tam toho děje. Líbí se mi lidé z močálů. Musím uznat, že i když se motivy neustále opakují (co také v tak dlouhé sérii o středověku čekat), přesto je kniha napsaná čtivě a nenudí.
Zaujala mě obálka. I název nebyl špatný. Natěšeně jsem knihu otevřela, začetla jsem se, přečetla několik desítek stránek, u každé jsem si říkala, třeba to na další stránce bude lepší. No, nebylo a když jsem začala přemýšlet, jaké druhy cukroví letos upeču (a to normálně cukroví nepeču - jen vosí úly beru na milost), knihu jsem zavřela a už ji neotevřu. Toporný styl a obsahově nijaké. Zbytečná ztráta času.
Rozhodně zajímavější a barvitější, než druhý díl, ve kterém se téměř jen bojovalo a začalo to být monotématické. V tomto díle se tedy také bojovalo (rytířský středověk prostě), ale také se trochu i budovalo a žilo. Benešova linka se mi líbila mnohem víc než Wolframova. Dva hlavní sympoši v jedné knize se moc často nevidí.
Tři knihy Agathy Christie adaptované autorkou na divadelní prkna. Je znát datum vzniku. Pokud by se někdo rozhodl uvést tuto adaptaci v současnosti, určitě by to chtělo jazykovou korekci. Některé obraty jsou malinko kostrbaté. Dva konce u mé nejoblíbenější knihy Deset malých černoušků byly jako příjemný bonus. Asi si budu muset přečíst životopis Agathy Christie, možná tam bude, z jakého důvodu se rozhodla k alternativnímu konci. Jsem zastáncem původního konce, který mi dával mnohem větší smysl.
Po prvním díle, kdy jsem byla opravdu nadšená, byl tohle poměrně velký sešup. Opakující se motivy, strašně se to vleklo, vlastně až na konci dílu se událo něco zajímavějšího. Vypadá to, že hlavní padouch, o kterém se hodně mluví, ale málokdy se s ním setkáme, se nám dostává do dalšího pokračování. Nejraději bych se s ním už nesetkala vůbec a našla nové motivy. No nic. Tak si dám od rytířů z Vřesova chvíli pauzu a budu doufat, že třetí díl nebude tak monotématický. Trochu mi vadí, že motivy z Rytířů z Vřesova jsou velmi podobné těm v sérii o Hynku Tasovi. Neohrožený a neporazitelný hrdina s nadmíru inteligentním koněm zažívající podobná dobrodružství.
Od autora Hrobníka, který se mi velmi líbil, jsem čekala víc. Trvalo mi dlouho, než jsem knihu dočetla. Scény z deníku mě nezaujaly, nudily. Spousta balastu. Akční antikvář a historička umění jezdí z místa na místo a rozlouskávají jednu šifru za druhou. Neuvěřitelné bylo už to, jak vždy téměř okamžitě přišli na řešení dalšího kousku skládačky. Ludvík II. mě nikdy nezajímal a načančané hrady, které nechal postavit mě k návštěvě také nikdy nenalákaly. Dokonce jsem ani nikde ve světě neviděla trička nebo hrnečky s jeho podobou, jak se nám autor v knize snaží namluvit, protože Ludvík II. je prý přece nejznámější král na světě. No, není. Celá akční zápletka mi přišla podivná.
Jako rozjezd série je to výborné. Netypicky dva kladní hrdinové. Uvidíme, jak se bude příběh vyvíjet dál. Zatím převládá nadšení.
Jako dítě jsem se setkávala se sudetskými Němci, kteří nebyli odsunuti. Poznat je nebylo vůbec těžké, protože se nikdy nenaučili pořádně česky a vždy měli silný přízvuk. Byla jsem dítě vyrůstající v socialismu a moc jsem nerozuměla, proč nemluví jako ostatní. A nikdo mi to vlastně ani nechtěl vysvětlit. Nechápala jsem proč, ale asi to stále bylo palčivé téma a to i přesto (možná právě proto), že většina z nich už byla velmi stará. Až po revoluci jsem se začala seznamovat s pohnutou historií Sudet a sudetských Němců. Většina informací o sudetských Němcích je z období odsunu po válce. Tato kniha se zabývá vztahy Čechů a Němců v Sudetech mezi oběma válkami. Což není příliš frekventované a prozkoumané téma. Za mě výborný a čtivý román.
Zajímavé nářečí, které mi jako někomu z druhé strany republiky není úplně blízké. Celá trilogie je zajímavá. Asi nejvíc se mi líbila Čtyřka. Divoké devadesátky a staré křivdy minulosti. Dobrý byl i Dwur. Druhá světová válka a dávné křivdy zarámovaly poměrně zdařilý příběh. Kruhy nebyly špatné, ale závěr byl takový nijaký. Škoda nevyužitého potenciálu kruhů v obilí.
Taková poměrně obyčejná detektivka. Neurazí, nenadchne. Kdyby ji nenapsala Agatha Christie, byla by pravděpodobně úspěšně zapomenuta.
Dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit. Matthew Perry si přál být slavný. A splnilo se mu to. Jak nemoudré přání to bylo, si v závěru života uvědomoval. Při poslechu jeho životopisu mi bylo chvílemi hodně smutno. Zdá se, že ho tam nahoře někdo neměl rád. Do vínku mu dal strach z bolesti (která ho přivedla až k sebedestrukci) a to, že sám sebe nedokázal mít rád. Bál se odmítnutí, tak odmítal první. Bál se, že není dost dobrý. Bál se, celý život se něčeho bál a ten strach nedokázalo zacelit nic. Ani peníze, sláva, alkohol, cigarety, prášky, nic. Stále se bál a ničil se. Celý jeho život byl jako jízda do propasti. Závěr knihy byl optimistický. Otázkou je, jak dlouho by vydržel abstinovat. Relapsů měl mnoho. Z mého pohledu byla pro něj smrt vysvobozením. Už ho nic nebolí. RIP Matty.
Je to příběh pro děti, měla bych být shovívavější, ale nejde to. Jazyk je kostrbatý. Cestování časem bylo jeden čas velmi populární. Nevadí mi, naopak, pokud je autor dobrý, mohou to být výlety zábavné a poučné. Ale tady byste poučení ani zábavu hledali marně. Proč bylo nutné, aby děti vyřešily staletí starou vraždu? Ovlivnilo to nějak budoucnost? Tak zjistili se kdysi dávno stalo, že měl mrtvý milou, otce a jakou dělal práci. Našli vraha no a? Přesah vůbec žádný, motiv žádný, jen se děti podívaly ke břehům Rýna o pár století dřív a zjistily nepodstatné věci. Což je docela málo v záplavě mnohem lepších knih na podobné téma.
Hra snů není tak známá jako Slečna Julie, Tanec smrti nebo Věřitelé. Je také úplně jiná. Agnes, dcera boha Slunce, sestoupí na Zem, aby zjistila, jaký je pozemský život. Zjišťuje, že lidé nežijí šťastně a neustále touží po tom, co nemohou mít. Na rozdíl od hlavní postavy si nemyslím, že si lidé zaslouží politování. Oni sami mohou ovlivnit, to jak žijí. Dílo, které není tuctové, má přesah a nutí k přemýšlení.
Čtyři příběhy: Záhada zamčené skříně, Zlatý skarabeus, Stopy vedou do cirkusu a Pátrání po Hubertovi. První dva příběhy byly docela dobré. Standardní. Hodnocení příběhu Stopy vedou do cirkusu je z velké části ovlivněno i tím, jak cirkusy nemám ráda. Příběh mě nezaujal a znovu bych ho nečetla. Pátrání po Hubertovi také docela šlo. Ani jeden příběh nebyl výjimečný tak, aby stál za zapamatování. Shrnula bych to tím, že neurazí, nenadchne.
Jeden z mých středoškolských restů. Kdysi nám učitelka češtiny vyzradila kompletní děj (což nebylo poprvé a cítím to jako velký problém výuky literatury. Učitel by měl děti namotivovat a navnadit, aby si knihu přečetli a ne je odradit, jak se to mockrát stalo mě.). Ale zpátky k této knize. Věděla jsem tedy, co mě čeká. Jenže pouhé sdělení obsahu neobsáhne tu tíživou atmosféru, ten pocit postupného propadání se a čekání na vysvobození v podobě pozvání k transportu. Ladislav Fuks byl mistr ve vykreslení psychologie postav.
Mě se to moc líbilo. Velmi potěšila jména, použitá z mé nejoblíbenější Čapkovy divadelní hry. Byl to velký spoiler, takže bylo poměrně rychle jasné, co je daná houba zač. Čapkův konec je dokonalý, tady tak nějak vyšuměl. Škoda, protože bylo našlápnuto docela dobře. Nadúroda a nadspotřeba houby by mohla vést k zajímavým koncům. Což je drobná výtka, jinak zdařilé knihy. Škoda jen, když už byla použita tato jména, že se autor neodkázal k původním postavám, třeba jen drobně a náznakem. Představovat si hrdiny této knihy jako potomky aktérů Věci Makropulos, byl takový malý bonus.
Když jsem knihu otevřela, netušila jsem, že je to kniha na pokračování. Kdybych to tušila, asi bych si počkala až vyjdou všechny díly. První díl se mi opravdu líbil. Čtivý, napínavý, neobvyklý. Čtyři miliardářští vnuci, kteří jsou hraví a velmi chytří, chudá, nevýrazná holka, která je velmi chytrá a hravá. Všichni se podílí na odhalení tajemství, které měl Tobias Hawthorn starší. Teď budu s napětím očekávat další díly a opravdu mě mrzí, že některé díly ještě nevyšly a nemohu si dát čtenářský maraton.
Hrabě Almaviva s manželkou, Figaro se Zuzanou a revoluční Francie, kdy si můžete odpravit svého oblíbeného šlechtice a nic se vám nestane. Původní námět Figarovy svatby mě nezaujal, ale toto Horváthovo pokračování mám velmi ráda. A vždy s k němu ráda vrátím.
Vlastenecké pojednání o učitelích v zapadlé horské vesničce. Jejich strastech a radostech. O době, kdy nemanželský původ byl stigmatem a důvodem ke všeobecnému opovržení. Na pozadí obrozeneckých snah o zachování českého jazyka se odvíjí nenáročný příběh, který v současné době slouží snad jen jako připomenutí dob minulých. Větší přesah v něm nevidím.