Isew komentáře u knih

Detektivka, kde netečou potoky krve. Vrah byl bohužel jasný poměrně brzy. Ale i tak mě bavilo sledovat, kudy se vyšetřování ubírá. A promluvy vraha o svých pocitech také velmi zajímavé. Povedená detektivka.

Mumie Klementa Gottwalda je vděčné téma. Památník na Vítkově je monumentální. Jsem opravdu ráda, že jsem nežila v době, kdy byly výpravy za mrtvolou prvního komunistického prezidenta povinné. Také jsem slyšela fámu, což nedokáži nijak ověřit, že to tam tak strašně páchlo, že zděšení návštěvníci často po návštěvě mauzolea zvraceli. Je možné, že je to stejná fáma, jako že se Gottwaldovo tělo rozkládalo.

Bylo mi asi devět let, když jsem viděla film Nekonečný příběh. Pod dojmem filmu jsem se vydala do knihovny, že si půjčím tu nejtlustší knihu a určitě bude tak napínavá. Sáhla jsem po Donu Quichotovi. Knihovnice nic neřekla a půjčila mi ji. Otevřela jsem ji nadšená. Po několika stranách jsem ji zavřela, protože se to nedalo. Střih. Po mnoha letech jsem se dostala ke audio zpracování. A překvapivě mě to bavilo. Ano, hodně příhod bylo vynecháno, protože vůbec nesouvisely s dějem, ale upřímně to nevadilo. Kniha byla velmi zkrácena, ale to podstatné tam zůstalo. Zmoudření Dona Quichota v úplném závěru knihy pro mě byla novinka.

Při pročítání komentářů je vidět, že pan Sýkora píchl do vosího hnízda. Dezinformace opravdu nejsou zjevné pravdy. Bohužel žijeme v digitálním věku, kdy konspirační teorie a dezinformace zahlcují mediální prostor a někdo se tím bohužel nechá ovlivnit. Kniha v tomto aspektu byla velmi přesná. Detektivka velmi povedená. Tajemný strýček jako bonus.

Socialismus skvěle vykreslený ve své zrůdnosti v běžných lidských osudech. Sledujeme hlavní hrdinku od padesátých let po raný kapitalismus. Skvěle napsané.

Tohle bylo hodně slabé a na sílu. Vtip za každou cenu a bylo to znát. Cestovatelské stereotypy zabalené do stand upového humoru.

Četla jsem na střední škole. Dojem z ní nebyl nejhorší. Téma školy pro katy bylo neotřelé. Po mnoha letech jsem se ke knize vrátila. Zpočátku jsem nechápala, proč má kniha tak nízké hodnocení. Postupem času už jsem to pochopila. Opakující se motivy, rozvleklost, erotické tužby mužských postav, naprostá absence vůle hlavní hrdinky. Vlastně si neuvědomuji, zda v knize něco řekla. Zkrácení o opakující se motivy by nebylo od věci.

Mám ráda humorné knihy, které začínají pohřbem. Ideální začátek. Také se mi líbil přístup finských zaměstnavatelů, kteří nehrotí to, že zaměstnanec nepřijde do práce, protože mu vyhrožují motorkáři. Mám ráda Finsko.

První díl mě bavil víc. Některé fejetony byly velmi dobré, jiné průměrné. Ale jako celek to drželo poměrně hezky.

Pantheon řeckých bohů toho času v Americe. Bizarní, ale překvapivě funkční a zábavné.

Doba kurtizán, lesku Paříže, peněz a moci. Období, kdy žena neměla moc možností si sama vydělávat jinak, než prodejem svého těla. Kdy patřilo k dobrému tónu bohatších mužů si nějakou tu krásku vydržovat. Nebyla to chyba žen, ale mužů, kterým to tak vyhovovalo a kteří ženám vlastně nedali jinou možnost. Mladíček z dobré rodiny se zamiloval ne do ženy, ale do její krásy. A takhle to bylo v románech té doby vždy. Krása rozhodovala a když krása odešla, odešla láska. Tohle není láska, tohle je povrchní okouzlení. Kniha byla zbytečně dlouhá a repetativní (na to jak krátké období obsáhla).

A tohle bylo co. Jestli to mělo být zakončení a snad i bylo, tak se to hrubě nepovedlo. Měli raději poslat nějakou smrt, která se nezakecá. Jedno z nejhorších zakončení knižní série, možná úplně nejhorší. Žďímání, dokud to jde. Pane Bočku, už prosím nepište. První aristokratka i možná další byly vtipné a zajímavé, tohle ale ne. To byla bída a zmar.

Po celou dobu poslechu jsem nebyla schopná pojmout dvouhlavého žáka Piolina. Jeho příhody z doby socialismu však ano. Bylo to přesně tak, jak si pamatuji. I ty nepoživatelné kubánské pomeranče, které jsme někdy dostávali ve škole ke svačině a házeli jsme s nim po sobě. K ničemu lepšímu nebyli. Průvody na VŘSR s lampiony, kdy jsme mrzli a tipovali, komu shoří jako prvnímu. Nebyly žádné žárovičky, ale klasické svíčky. O požáry tedy nebyla nouze. Také ohňostroj, kdy jsme se báli každé zelené barvičky, protože ta opravdu hodně bouchala. Učitelky a jejich dřevěné pravítko, které používaly na žáky, pokud se jim něco nelíbilo. Budoucnost se mi nelíbila, byla dle mého názoru zbytečná. Nejvíc jsem oceňovala vysvětlující informace o socialistické realitě. U těch jsem se opravdu smála tak, že mi nejednou vytryskly slzy.

Svatební košile je má nejoblíbenější balada z Erbenovy kytice. Tedy jasná první volba. Sice to propojení bylo opravdu minimální, ale bylo tam. Příběh, kdy každý mlčí a bojí se. Jak policie zacházela (snad se to už zlepšilo) s oběťmi sexuálních trestných činů je odsouzeníhodné. Příběh zajímavý, postavy dobře prokreslené. Což v detektivkách nebývá úplně zvykem.

Pro Chandlera typická detektivka s pomalým dějem, slovními hříčkami a slovním balastem. Zvláštní, že mi to nevadilo. Dokreslovalo to atmosféru a bylo to zajímavé nahlédnutí do atmosféry Los Angeles (Pasadeny) čtyřicátých let.

To bylo hezké. Poslouchala jsem ve skvostném rozhlasovém podání. Popis anglické společnosti přelomu sedmnáctého a osmnáctého století byl zajímavý. Nikdo si nemohl být jistý tím, za koho se vydává. Líbily se mi jazykové hrátky. Zkrátka, se mi to moc líbilo.

Tohle je bezva série. Pořád se někdo červená studem nebo je drzý. Myslím, že tato kniha nad všemi vítězí i v tom, kolikrát se v textu objeví slovo bryskně. Tak, jak mi splývají knihy Vondrušky, tak mi splývají knihy této autorky. Chápu, že je nutné těžit, dokud se to lidem líbí, ale chtělo by to nějaké lepší zápletky. Je to jak přes kopírák a po chvíli to začne nudit.

Byla jsem v první třídě, když mi o dva roky starší kamarádka s rozzářenýma očima vyprávěla o nejlepší knize, kterou kdy četla. O pár let později jsem si Knoflíkovou válku přečetla a tu chválu úplně nesdílela. Zkrátka Ronja je jen jedna a ta si nejlepší dětskou knihu na věky usurpovala pro sebe. Nyní jsem se k knize dostala znovu a z pohledu rodiče jsem ráda, že výchovné metody už jsou někde jinde. Zbít dítě tak, že si nemůže sednout a má rány po celém těle.. Je to odraz doby a tak to beru. Ale to neznamená, že se mi to četlo lehce.

Ne příliš obsáhlá publikace. Některé kapitoly by stály za rozpracování, některá období jsou přeskočena. Přesto se mi kniha líbila a jako základní vhled do života sester Babkových to bylo dobré. O Lídě se psalo a píše mnohem více než o její sestře. Informace o Zorce jsem ucelené zatím nečetla. Tímto děkuji autorce. Bylo to zajímavé.

Krátké, nenáročné příběhy z doby, kdy jsme všichni byli zavřeni doma a báli jsme se čínského viru. Vzpomínám si, že jsem tyto příběhy poslouchala v rozhlase, když jsem čistila troubu. Co bylo obsahem knihy jsem úspěšně zapomněla. Nyní jsem knihu poslouchala uceleně znovu a myslím, že si za pár měsíců budu pamatovat, že jsem kdysi poprvé při jejich poslechu čistila troubu.