Inka063 komentáře u knih

Myslela jsem, že po prvotině Dům na samotě dojde (po 7 letech tvorby) k mnohem většímu kvalitativnímu posunu. Ale ono ne. Mně se zkrátka styl autorky nelíbí, nelíbí se mi její přehnané mlžení, jakoby soutěžila o prvenství v neodhalení jejích pachatelů (v tomhle případě jedno z "přiznání" echt přitažené za vlasy a nepravděpodobné). Bohužel to je na úkor kvality. Už se do dalších příběhů pouštět nebudu, stačilo.

4 08.03.2020

Tak tohle mě neoslnilo. Ještě, že jsem si jen půjčila. V knihovně by zbytečně zabírala místo. Postav, že jsem si je málem začala psát, abych se v nich vyznala, pasáž s volavkami tak překombinovaná a nepřehledná, že jsem se ani nesnažila zapamatovat, jak to vlastně bylo, a hlavně ty nepřesnosti! Možná jsem zbytečný detailista, ale tohle by si měl autor ohlídat a mě osobně to připadá jako odfláknutá jakákoliv jiná práce (kůň Seagull "vždy spal s nohama pod sebou" - str. 102. Koně spí ale vždy ve stoje. Vanda po .... /nechci prozrazovat/ utíká ze mlýna domů. Kam, když tehdy rodina Soukupů v tom mlýně bydlela???).
A navíc mi nesedl ani autorky styl, připadal mi takový nějak neprofesionální, nedotažený, nepřesvědčivý, nevypilovaný, studentský.
Ještě mám připraven Ostrov šedých mnichů, zda došlo ke spisovatelskému posunu, abych po jednom dílku nezatracovala.

8 23.02.2020

Pro mě to byla velká paráda. Je vidět, že autor byl advokát - téměř ve všech povídkách nějaký takový vystupuje - a ač se to někdy právnickými pojmy jen hemží, nic to neubírá na námětové zajímavosti, smutku (Divný kluk) a vtipnosti i v případě vážného téma (Frajer Raymond). Opravdu hodně vtipná se mi zdála povídka Klidný přístav, odehrávající se v domově důchodců (tedy, pardon, v penzionu pro seniory či v domově pokojného stáří :-)). Dík určitě patří i všem překladatelům. Super a doporučuji.

1 14.02.2020

Po první stati psané kurzívou se mi udělalo nefalšovaně na zvracení. Pak jsem si tak trochu na tu echt brutalitu zvykla. Popravdě děj není nijak světaborný a objevný. Navíc nechápu zapojení některých postav - z bijců se stanou hodní pomocníci a nevím, proč byli předtím bijci, chtělo by to možná víc vysvětlit, co vedlo úchyla k úchylnostem atd. Trochu mi tu vadí i ten moralistický apel na rodiče, aby se věnovali svým dětem, protože v tom případě se nikdy nic podobného stát nemůže. A na konci to už chtěl mít autor rychle za sebou.
Líbily se mi ale metafory a slovní obraty (Den si za oknem přes ramena navlékl obnošené sako rána. Jaro se válí po břehu a rozkoší přímo chrochtá). Cítila jsem na vlastní kůži hnusnou atmosféru, smrad a zmar. Ale přesto si po nějaké době asi vzpomenu jen na ty naturalisticky vykreslené, kurzivou psané kapitoly...

6 03.02.2020

Tak nějak se mi zdálo, že když už autor nevěděl kudy kam, napasoval tam další postavu. Bylo toho moc. Nepřehledné, přehnané, Lisbeth jako James Bond. Když prorazila na motorce jedno okno, aby odjela, a vzápětí se vrátila a prorazila okno druhé (a opět tak nějak beze smyslu), ještě jsem to skousla. Ale nesnáším, když si sám autor nepamatuje, co napsal. Takže mě fakt vytočilo, když Lisbeth odjela na motorce a posléze zastavila na parkovišti a "sevřela volant, až jí klouby zbělely".
Zkrátka se to s propracovaností prvních dílů nedá rovnat a jsem ráda, že sám autor říká, že to byl poslední díl.

6 29.01.2020

Tato kniha mě okouzlila jen svou formou. Pěkná obálka, velký formát, kvalitní papír, krásné fotky. O obsahu se to už určitě říct nedá. Textu je tam pomálu a v podstatě nic konkrétního nebo objevného. Navíc některé "výchovné" postupy (např. nenechávat psa očuchávat okolí při cestě k vytčenému cíli apd.) jsou už překonané (např.zcela opačný názor v knize Spokojený psí život od Thomase Riepeho).
Jedna z nejméně přínosných příruček, které jsem kdy četla.

1 15.01.2020

Zbytečně překombinované, málo uvěřitelné, a to co se děje týče, tak i co se týče chování, prožívání, mluvy a jednání postav. Osobně si nedovedu představit po takovém emočním masakru (kdy ještě po létech "byly kousky kostí Gammy ve větráku, takže nefungoval") takovéto chování všech hlavních zúčastněných postav (otec, dcery). Autorka se snaží natolik šokovat a je tolik "drsná", až to spíš vzbuzuje úsměv a protočení očí.
Ve mně tato kniha nenechala žádnou stopu a asi na ní velice brzy zapomenu.

3 09.01.2020

Do 130. strany se neustále opakuje, jak Katherine opečovává zahrádku, chodí nakupovat, její zvracení se zlepšuje a Danny ji sleduje. Poté trochu nabere na spádu. Přesto nečekejte žádný kór děj, tady jde o psychologický rozbor dvou nemocných duší. Jednání dvou hlavních postav je určitě vysvětlitelné a pochopitelné i uvěřitelné. Určitě však ne sympatické nebo hodné schvalování.
Nelíbil se mi autorčin styl, nenadchnul mě ani příběh. Taková divná knížka. A přesto na ní musím dost myslet...

3 21.12.2019

Nečte se to moc snadno. Kniha je plná odkazů na literaturu, divadelní hry a kapely, které mi nic neříkají. Je to takové čtení pro „náročného“ a hodně znalého čtenáře. Občas jsem nevěděla, co se děje v reálu a co v jeho hlavě. Je to depresivní. Přesto dobré. Odhalující a vysvětlující tuhle hnusnou nemoc bez fňukání a patosu. Autor si na nic nehraje a nic nezastírá, je k sobě hodně přísný až krutý. Neospravedlňuje se, popisuje hrozivou skutečnost. Jen občas zlehka připomene, že státní systém by se mohl i o tyhle lidi víc postarat. Z jeho výpovědi (zpovědi) čiší obrovské doživotní neštěstí a strach, kdy udeří další mánie. Strach ze svých projevů, které by se u "normálního" člověka přešly možná s úsměvem, u něho se však na ně pohlíží jako na další možné "něco je špatně". Vědomí, že doživotně bude pod psychofarmaky žít stále tak trochu v mlze, bez radostí, tužeb, nadšení. A taky síla a odhodlání se s nemocí rvát. Obdivuhodná síla. Autor je velmi inteligentní a přemýšlivý. A možná tím hůř, protože si plně uvědomuje, co vše mu choroba vzala a bere, co by mohl dokázat, kdyby jí byl ušetřen, čeho se dopouštěl v době mánií a o co všechno přišel.
„Jsem to já, a přitom to nejsem já.“

7 09.12.2019

Popravdě - o tom, jak psu vytvořit prostředí, které mu umožní žít podle jeho přirozeného způsobu chování, je zde uceleně pár stránek. Na straně druhé to ale vyplývá z popisů života vlka, dinga, šenzi psů a pouličních páriů. O tom je převážná část knihy. Určitě i to je zajímavé a souvisí to s životem dnešního doma chovaného psa, je zde i několik čerstvých novinek z posledních etologických sledování.
Mimochodem - přála bych autorovi vidět mé dva psy, kteří by měli chodit pomalu a neplýtvat zbytečně energií tak, jak to dělají sebeurčující psi. Nechávám je navolno, aby si sami zvolili tempo chůze. Snad ještě nikdy volným krokem nešli :-). A to s nimi chodím dvakrát denně na dlouhou procházku.
Mimochodem - bezva práce jezdit po celém světě a pozorovat chování všech možných vlčích potomků :-).

1 27.11.2019

Nádherný, smutný, nostalgický příběh vyprávěný ústy mladší sestry, jejíž jméno po celou dobu nepadlo. Skoro z každé stránky fičel prudký dánský vichr a svíral mě chlad. Žádný domov, nesplněná přání, smrt jediného milovaného, samota. Po každém podobném příběhu si říkám, jak je možné toto vše ustát, žít dál a nezbláznit se. Je mi úzko ještě po dvou dnech od přečtení. Za mne opravdová krása.

4 15.11.2019

Nerada si půjčuju výrazy z přebalu knihy, ale tohle se opravdu nedá jinak nazvat, než jako "vícevrstevné" dílo. Spousta postav, příběhů, pohledů, střípků do mozaiky. Napínavá detektivka, dobře promyšlená, vše do sebe zapadá jak ozubená kolečka. Autor hodně mate, svádí z cesty, do poslední chvíle jsem netušila. Trochu mě zklamal závěr. Jednak akcí Lukase, ta byla dost nepravděpodobná, jednak pak až tak trochu "banálním", téměř "obyčejným" motivem činů. Ale doporučuju, je to fakt dobrý!

10 06.11.2019

Moudrá a inspirativní kniha. Je dobře uchopitelná a pochopitelná, protože je doplněna konkrétními příklady ze života elitního vojáka Erica a vše je pochopitelně a jednoduše vysvětleno tak, jak to psal v dopisech svému příteli. Základem je buddhistické učení, mnohé je podobné např. knize Pět poznání (Frank Ostaseski). Mottem knihy je zdůrazňování vytrvalosti a psychické odolnosti. Učení, že člověk nemůže být spokojen jen prožíváním krásných chvil, odpočinku a nicnedělání, ale naopak překonáváním překážek. Jedině pak si sám sebe může vážit, může růst jeho sebeuznání.
"Zbabělost spočívá téměř vždycky v prosté neschopnosti na okamžik odstavit svou vlastní představivost." (E.Hemingway).
"Můžeš přivést koně k řece, ale nemůžeš ho nutit pít."
"Ve svém pohodlí a bezpečí tiše sklouzáváme k falešnému očekávání, že nám život bude přinášet jen samé šťastné chvíle. Věříme, že půjdeme od rozkoše k rozkoši, od radosti k radosti. Když potom přijde tragédie nebo těžkosti, mnozí z nás se nechají snadno zaskočit bolestí, cítí se zrazeni současností a zoufají si, co s nimi bude dál."

1 02.11.2019

Výborná kniha! Nadchla mě síla a odvaha Picquarta, který i přes své počáteční předsudky a přesvědčení bojoval za spravedlnost. I za cenu osobního strádání, ztráty zaměstnání, ponižování a osočování. Kéž by takových Picquartů bylo víc! Závěr stejně vynikající jako celá kniha. Ten Dreyfusův až autistický projev! Žádné emoce. Však se dá předpokládat, že se každý člověk bude chovat stejně, když je to v zájmu pravdy, že? Super.

3 11.10.2019

Proboha, to bylo utrpení! Tak trapně a plytce napsaný příběh, z něhož by se dalo tolik vytěžit! Ostuda. A doufám, že paní rádoby "spisovatelka" se bude věnovat jiné činnosti.

Napětí je tady podle mě trochu na úkor srozumitelnosti. Zamotaný děj plný různých událostí, spousta postav a podezření, kterými autor mlží a přináší další „pochybnosti“, což je určitě záměrem, ale v ději jsem se tak trochu ztrácela, jak byl spletitý a komplikovaný. Faktem je, že jsem viníka neodhalila a že ve mně autor vzbudil emoce, protože bych toho zmetka rozmazlenýho – Lissu – nejradši něčím praštila po hlavě. A díky za to, že hlavní mužská postava není jednoznačná.

4 21.09.2019

Dítě č.44 byl román skutečně temný, až dokumentární. Jeho volné pokračování v podobě Utajovaného projevu se s "Dítětem" nedá rovnat. Připadá mi jako takový americký akční thriller, kdy to, co mnou otřáslo v prvním románu, je sice tady, ale jen tak lehce naznačené a zbytečně moc prostoru je věnováno honičkám a hledání Zoji. Navíc ten romantický, limonádový konec! Na rozdíl od "Dítěte" málo uvěřitelné, nic nepřinášející, zkrátka nevydařené. Holt si Smith prvním dílem nasadil hodně vysoko laťku.

7 21.09.2019

Z pohledu buddhismu a s láskou ke všem živým tvorům autor předkládá, jak bychom měli jednat s kočkami, psy a vlastně všemi živými tvory. Hodně tady zaznívá potřeba meditace i spolu se zvířecími kamarády pro její léčivé duchovní účinky i a pro naladění se na jejich duši, pro uklidnění a porozumění jim. Mluví se zde o reinkarnaci, o nutnosti lásky ke všem živým tvorům, protože tím člověk léčí i sám sebe. Mluví se zde i o škodlivosti euthanazie zvířecích miláčků a o nutnosti s nimi být v klidu a lásce v jejich posledních okamžicích a nechat smrt přijít postupně a tak, aby na ní bylo zvíře připraveno.
Je zde spousta moudrých a laskavých myšlenek. Pro milovníky zvířat balzám na duši.

4 06.09.2019

Tohle jistě není kniha na ukrácení volné chvíle o dovolené. Musí se u ní chtít hodně přemýšlet a také mít přesvědčení, že to nejsou vnější okolnosti, které nás činí šťastnými. Snad by se velmi zkráceně dalo říci, že smyslem života je dobře se připravit na smrt?
S obrovskou moudrostí buddhismu a velice láskyplně a lidsky nabízí autor možnost, jak prožít svůj život v radosti a klidu tím, že např. poznáme svou nejhlubší podstatu a budeme s ní žít v souladu, ztotožníme se s faktem, že jediná jistota je změna, že je nutné přijmout vše, co se děje a nechtít měnit realitu, ale svůj náhled na ni. A až tohle všechno budeme umět, nejen že se smíříme se smrtí, ale budeme ji očekávat se zvědavostí, připraveni, v klidu. Ne jako něco krásného, ale jako něco nového s pochopením, že nic není stálé, že je normální a přírodou dané, že se vše mění. Protože smrtí vlastně nic nekončí…
Kniha je doslova narvaná množstvím hlubokých myšlenek. Autor v ní uvádí plno konkrétních příkladů ze své pečující praxe v zenovém hospici. Je krásná, uklidňující, vysvětlující, konejšící, hladící, láskyplná, soucitná, lidsky psaná, chápající, neodsuzující. Zkrátka nádherná.
UKÁZKY:
Když se bráníme odpuštění, je to, jako bychom si vzali do ruky horký uhlík a řekli: „Nepustím tě, dokud se mi neomluvíš a nezaplatíš za to, cos mi provedl“. Ve snaze potrestat se však spálíme my sami.

Často zaměňujeme lásku za připoutanost. Připoutanost se za lásku ráda vydává, ale je to jen její navoněná imitace. Říká: „Budu tě milovat, když mi dáš, co potřebuji“. Láska se zaměřuje na štědrost, kdežto připoutanost je posedlá splněním svých potřeb. Láska je vyjádřením naší nejzákladnější podstaty, kdežto připoutanost je výrazem osobnosti. Pevně se chápe konkrétního výsledku a ze strachu se na něj upíná. Láska je nesobecká a vybízí ke svobodě, připoutanost je sebestředná a zanechává za sebou šrámy.

„Když shořel špýchar, již pranic nebránilo zírání k luně“. Mizuta Masahide

Když přijímáme život takový, jaký je, znamená to, že jsme smířeni s tím, jak se věci mají, a nesnažíme se mu vnutit svou vlastní představu, jak by měl vypadat.

Utrpení je postoj mysli.

Překážky transformovat v příležitost.

Smrt vrhá světlo na jednu vlastnost všech lidí: je jí naše touha po bezpečí ve stále se měnícím světě. Věříme, že my a naše okolnosti by měly zůstat neměnné a trvalé. Chceme vědět, co přinese budoucnost. A nechceme především to, aby ten, kým si myslíme, že jsme, zemřel. Lpíme na známém a obáváme se vkročit do neznáma. Bojujeme proti přírodě.

2 06.09.2019

Urban má obrovský vypravěčský talent. A také rozsah témat, o nichž píše. Jeho vyprávění je tak napínavé, naturalistické, živé, fascinující a plastické, že jsem knížku o 280 stranách přečetla za pár hodin. Párkrát jsem brečela, párkrát zuřila, co jsou lidi za odporný hovada.
Je to knížka nejen o nesmírné lásce a obětavosti ke psům, ale je také oslavou svobody jakéhokoli živého tvora, oslavou přírody, splynutí s ní, je o zbytečnosti a pomíjivosti peněz, které nikdy nepřinášejí nic dobrého, je z ní cítit obrovská pokora ke všemu živému.
Všechny myšlenky autora mi mluví z duše, a tak jsem mu se samozřejmostí odpustila i to, že se někdy opakují věty, někdy i stejné krátké pasáže, a že má trochu podivný slovosled (sloveso dost často až na konci věty).

„Toužíš-li po svobodě, dej ji všem kolem. Daruj ji, neboť svoboda je dar. Žít na řetězu, nejstrašnější věc, jež se vám může v životě přihodit. Ani léta v kriminále nevydají za dva dny otroctví v okovech. Proč? Protože železo chladí a přitom pálí jako rozžhavený cejch. Cejch hanby a pohrdání s tím, co chcete vy“.

2 22.08.2019