Inka063
komentáře u knih

Dávám 3* a to proto, že až na závěrečnou část se mi to líbilo. Temné, chvílemi drsné, zvědavost vzbuzující, napínavé, rozuzlení asi neočekával nikdo ze čtenářů, dobře napsané, žádná plytkost a odbytost, chování Aimee naprosto uvěřitelné a pochopitelné. Jenže pak se dobrý psychothiller zvrtne v horor a to nejen coby literární formu. Tím to autorka totálně pohřbila a je to veliká veliká škoda.


Za mě jen Přemysl Krejčík a jeho Malézmrtvýchvstání. Vtipné, chytré a zcela použitelné na současný předvolební stav.
Ostatní povídky mě nenadchly. Buď jde o kopírování Erbena (Šest neděl) nebo o mystery za každou cenu (Kousáček), ve většině bez nápadu, maximálně tak s krimi zápletkou (Kletba Doroty Kaprálové), filozofováním o životě nad lysohlávkami (Vítejte v Černém Lese) nebo s morálním apelem (Jizvy a šrámy). Takže aspoň jedna z jedenácti. Té ale hlasitě tleskám a po něčem od autora se podívám.


Nevěděla jsem, že jde o další knihu o seberozvoji, které ráda nemám. Tvářila se jako příběh. Díky tomu se to ale dalo přečíst a nebylo to úplně zlé, i když moc (vlastně žádné) novinky zde nepadly. Ale stojí za to si to občas připomenout.


No tak jo, no. Vztahová knížka, plno rad, ale tím, že jsou podávány jako příběh, je to poměrně zajímavé (podoba s Ke hvězdám a ještě výš. Tyhle dvě knihy se ke mně dostaly najednou během pár dnů a asi mi mají tím pádem něco předat). Ale jak už to u takových knížek je, nic objevného a světaborného se v nich najít nedá. Člověk si tak akorát připomene, vzpomene, na chvíli se zamyslí…ale to je tak asi všechno. A jedno veliké minus: všichni jsou zde hodně za vodou a je to moc zdůrazňováno. Nechápu, proč.


U autora je to minimálně druhý počin, kdy nechává mluvit vícero generací, kdy podává srovnání jejich mluvy a uvažování. To se samozřejmě mění, přesto základní lidskost a základ problémů, strachů a starostí se nemění. Most mezi generacemi zůstává stejně jako něco podobného v jejich hloubi.
Opět krásné. Baví mě Štifterův styl a jeho krása slova.


Štvou mě mnohé nesrovnalosti a nedovysvětlení -
1/ nač tam několikrát zcela zbytečně vystoupila Palmcronova pomocnice? Aby autoři odvedli pozornost?
2/ Penelopa s Björnem si šli zaplavat po 3 dnech vyčerpávajícího útěku!?!? Nechápu a není vysvětleno, co je tak na ten ostrov táhlo. A pak byli špinaví v chatě toho cvoka z televize? A i kdyby ano, nebylo by pochopitelnější, že by ze sebe šli především smýt tu štiplavou mořskou vodu?
Ne, není to chytré. Jo, je to akční, ale trochu i za každou cenu.


Vše je o tom, že by měl člověk být tím, čím chce být. Tím, co dělá jeho duši dobře. Bez ohledů na ostatní, protože ti se srovnají i se změněnou situací a ještě to mnohdy přinese spousty dobrého. Je to o síle podstoupit i něco až absurdního a vytrvat. Ale vše vždy dobře dopadne, když člověk opravdu silně věří tomu, co chce, co potřebuje a čeho chce docílit.
No tak asi jo. Ale ten styl psaní, uvažování té ženské a tak nějak celkově mi to moc nesedlo.


Lepší komunikaci autor učí, předvádí, hlavně na svých příkladech z praxe. Ano, je zřejmě účinné oprostit se od odborných a nezáživných názvů a příkladů a komunikovat tak, aby to bylo právě přítomnému obecenstvu přístupné, aby ho to bavilo a nějakým způsobem chytlo za srdce.
Na druhou stranu se mi autorovy postřehy nezdají zas až tak objevné a ani zas až tak moc vtipné, jak se píše na obálce knihy. Přečíst se to dalo, ale je to jeden z adeptů na uvolnění mé knihovny a pro pouť do knihobudky.


Vlastně docela bída… Sice se to dobře četlo, stejně jako autorčina Dívka ve vlaku, ale v konečném efektu nic objevného, žádné wow ze zápletky natož z krásy slov.


No, tak jako docela dost přitažené za vlasy, zkomplikované, aby to bylo napínavé a neprůhledné. Ačkoli, možná že i takoví magoři mohou existovat. Ale žádná sláva, nestojí to za to číst to znova, odložím do budějcké knihobudky :-)


Je to strašně, strašně zvláštní. Nedokážu to asi chápat. Možná, že se to ani chápat nedá, že se to má nechat jen na sebe působit a plynout (což moc neumím – jako u 100 roků samoty). Místy ale opravdu chytré, vážné, filozofické postřehy. (Mimochodem: Kaufman je oscarový scénárista – V kůži Johna Malkoviche, Adaptace aj.).
Je to tak zvláštní, že si to snad dám ještě jednou :-)


No jasně, výborné je to. Už i proto, že je to psáno opravdu objektivně. Bez nějakého napadání. Vlastně až tak trochu jako obhajoba? Jsou mocní nešťastní? Chtěli by být mocní, kdyby věděli, co bude následovat? Nebo je moc tak opojná, že ztrátu sama sebe by za ni vyměnili, i kdyby naprosto přesně věděli, jak dopadnou? Jak vlastně chutná moc?
„Fanatismus za dobrou věc může lehce přerůst v útlak a zločin.“


Něco je zajímavé, něco méně a něco přímo odpudivé - Dolník se neváhá normálně a bez odsuzování bavit s masovými vrahy a teroristy, např. s Kapitánem Sundaym z Armády božího odporu, který, jak sám píše, za sebou má těžko uvěřitelná zvěrstva, nebo s teroristy na Filipínách, kteří propašovali na palubu lodi bombu, po jejímž výbuchu zemřelo 116 lidí. Dolník dobré kontakty určitě potřebuje pro svou práci a prý že „dobrý vyjednavač musí umět naslouchat i lidem, ke kterým cítí odpor“. Ale držet takový sráče kolem krku a podávat si s nimi ruce? To je podle mě fakt přes čáru.
Kniha doplněna několika stránkami autentických fotek.


Leccos jsme zažili i my u nás za tvrdé vlády totality jedné strany hlavně v letech 50. a pak po neúspěšném pokusu o obrodu v r.1969. Ale to, co se dosud (!) děje v Severní Koreji asi nemá obdoby. Člověku se chce až brečet z té odevzdanosti a neschopnosti a nemožnosti odporovat obyčejných lidí. Z toho, jak se musí poddat osudu. Mnozí z nich možná prohlédli, ale pak většinou nezbývalo, než si vzít život, protože v takových podmínkách se prostě žít nedá.
Je mi líto těch lidí. Přemýšlím, jestli je většina utiskována a bojí se každého nového dne, nebo si už ani po těch mozkových výplachách neuvědomují, co se s nimi děje a že by se mohli bez totality mít daleko lépe, nebo jestli by bez totality vůbec po těch létech s malým dvorem a dlouhým bičem vůbec byli schopni žít ve svobodě a demokracii?
„Než vkročíš na kamenný most, vždycky nejdřív zadupej, abys zkusila, jestli tě unese. Tak znějí pravidla v Pchjongjangu.“


Dobré, chytré, promyšlené, nepřehnané a snad i uvěřitelné. Nenašla jsem žádná nedotažená místa (na která se specializuju :-)).


Očekávala jsem popisný, strohý, dokumentární styl psaní. Místo toho jsem narazila i na krásu slova a hodně dobře čtivou biografii. To je mé hodnocení zpracování této literatury. Další plus si kniha zaslouží za rozšíření obzorů, za informační přínos. Do doby přečtení této knížky jsem o žádné doktorce Kálalové neslyšela. Proč nejsme jako národ více hrdi na své výjimečné lidi? Proč se o ní učitelé nezmiňují ve školách? Mohlo by to být i příkladné mezipředmětové učení - dějepis, zeměpis, literatura, občanka, věda... Zase až tak na rozhazování nemáme ...


Uvědomění si čehokoli, je začátkem cesty, jak na sobě pracovat. Bývalý farář Jarek toho schopný je, ač jeho poznání sebe sama mu vyrazilo dech. Daleko odpornější mi připadá chování okolí. Zloba, nenávist, snaha poškodit, a to ještě ke všemu ze strany těch, kteří by měli chápat každý projev člověka, "neb ho tak Bůh chtěl". A to, že lidé jsou stádo, dav, který si utvoří názor podle toho, co říkají ostatní, je už dávno známé. Autorka tak plasticky a přesvědčivě vypsala pocity "vyděděnce", že jsem je vnímala, jako by byly moje vlastní. Moc dobře napsaná kniha.


Theresa sama o sobě říká, že není senzibilní, ale pouze senzitivní. Claire je naproti tomu opravdové médium, které dokáže mluvit se zemřelými a zprostředkovává tak jejich kontakt s těmi, kdo ještě žijí.
Kniha je nejen výpovědí těchto dvou autorek o jejich přesvědčení o existenci posmrtného života, nějaké energie, která se uchovává na věky, ale je i podpořena a plná všech možných příkladů lidí z téměř celého světa, kteří buď přímo se zemřelými přišli do kontaktu (např.ve snu), nebo jimi byli třeba před něčím varováni.
Claire zde tvrdí, že schopnost napojit se na mimozemské energie jsme měli v minulosti všichni a po dlouhém výcviku se k tomu můžeme vrátit i nyní, ač jsme této schopnosti civilizací a spěchem vzdáleni. Podle ní funguje meditace nebo motlitba. Říká, že není ani náhoda, že se nám dostala tato kniha do ruky. Že někdo z našich zemřelých předků chce, abychom věděli, že se mají dobře, ba výborně. Že si dál žijí své životy, ale v jiném prostoru a bezčasí. A že jsou stále s námi.


Nádhera! Emočně působivá kniha s velkým psychologickým vhledem. Smutek, samota, celoživotní poznamenání. Jenomže všech účastníků příběhu. Nelze ukázat na jednoho viníka, protože i ten je vlastně obětí...
Kniha je rozdělena do tří částí - výpovědí syna Teodora, matky a otce. Jak už to tak bývá, je nutné znát více pohledů, abychom si mohli sestavit ucelený obraz.


Výborné. Výborně napsané. Na podobné téma působivěji, výstižněji a citlivěji naž Les(ž) v domě od paní Morštajnové. I když jsem v depce a nemohla jsem usnout. Moje třetí přečtená kniha od autorky a opět bomba. Hned jdu vyhledat a koupit Dlouhou trať a Neděli odpoledne.
