Inka063 komentáře u knih

Očekávala jsem popisný, strohý, dokumentární styl psaní. Místo toho jsem narazila i na krásu slova a hodně dobře čtivou biografii. To je mé hodnocení zpracování této literatury. Další plus si kniha zaslouží za rozšíření obzorů, za informační přínos. Do doby přečtení této knížky jsem o žádné doktorce Kálalové neslyšela. Proč nejsme jako národ více hrdi na své výjimečné lidi? Proč se o ní učitelé nezmiňují ve školách? Mohlo by to být i příkladné mezipředmětové učení - dějepis, zeměpis, literatura, občanka, věda... Zase až tak na rozhazování nemáme ...

13 03.01.2024

Uvědomění si čehokoli, je začátkem cesty, jak na sobě pracovat. Bývalý farář Jarek toho schopný je, ač jeho poznání sebe sama mu vyrazilo dech. Daleko odpornější mi připadá chování okolí. Zloba, nenávist, snaha poškodit, a to ještě ke všemu ze strany těch, kteří by měli chápat každý projev člověka, "neb ho tak Bůh chtěl". A to, že lidé jsou stádo, dav, který si utvoří názor podle toho, co říkají ostatní, je už dávno známé. Autorka tak plasticky a přesvědčivě vypsala pocity "vyděděnce", že jsem je vnímala, jako by byly moje vlastní. Moc dobře napsaná kniha.

17 24.09.2023

Theresa sama o sobě říká, že není senzibilní, ale pouze senzitivní. Claire je naproti tomu opravdové médium, které dokáže mluvit se zemřelými a zprostředkovává tak jejich kontakt s těmi, kdo ještě žijí.
Kniha je nejen výpovědí těchto dvou autorek o jejich přesvědčení o existenci posmrtného života, nějaké energie, která se uchovává na věky, ale je i podpořena a plná všech možných příkladů lidí z téměř celého světa, kteří buď přímo se zemřelými přišli do kontaktu (např.ve snu), nebo jimi byli třeba před něčím varováni.
Claire zde tvrdí, že schopnost napojit se na mimozemské energie jsme měli v minulosti všichni a po dlouhém výcviku se k tomu můžeme vrátit i nyní, ač jsme této schopnosti civilizací a spěchem vzdáleni. Podle ní funguje meditace nebo motlitba. Říká, že není ani náhoda, že se nám dostala tato kniha do ruky. Že někdo z našich zemřelých předků chce, abychom věděli, že se mají dobře, ba výborně. Že si dál žijí své životy, ale v jiném prostoru a bezčasí. A že jsou stále s námi.

13.09.2023

Nádhera! Emočně působivá kniha s velkým psychologickým vhledem. Smutek, samota, celoživotní poznamenání. Jenomže všech účastníků příběhu. Nelze ukázat na jednoho viníka, protože i ten je vlastně obětí...
Kniha je rozdělena do tří částí - výpovědí syna Teodora, matky a otce. Jak už to tak bývá, je nutné znát více pohledů, abychom si mohli sestavit ucelený obraz.

10 05.09.2023

Výborné. Výborně napsané. Na podobné téma působivěji, výstižněji a citlivěji naž Les(ž) v domě od paní Morštajnové. I když jsem v depce a nemohla jsem usnout. Moje třetí přečtená kniha od autorky a opět bomba. Hned jdu vyhledat a koupit Dlouhou trať a Neděli odpoledne.

18 19.08.2023

(SPOILER) Tak jsem si myslela, že to bude zas jeden z řady předvídatelných thillerů, které hned zapomenu, případně se mi bude míchat s ději ostatních dohromady, jenže ono ne! Tohle je tak chytré, výborně poskládané, vystavěné a i z pohledu psychologie a výchovy uvěřitelné, že autorce tleskám. Mnoho z nás se určitě nechalo zmást deníkovými záznamy Amy, které se střídají s životem jejího manžela Nicka v první části knihy. A část třetí? Smutné, ale asi pochopitelné.

5 21.06.2023

Řekla bych, že leitmotivem knihy je autorčin pocit odstrčenosti a nemilovanosti v dětství, podpořený ještě rozchodem rodičů a odchodem otce, kterého měla zřejmě hodně ráda a on se jí pak přestal ozývat. Autorka si všechnu svou ublíženost tahne s sebou až do dospělosti a evidentně nemá sílu se s ní vyrovnat, naopak se v ní ještě utvrzuje a nimrá. Snaží se najít odpovědi na své pocity, snaží se hledat sama sebe, vidí paralely mezilidských vztahů v chladu, ledu a nedostupnosti polárních končin.
I na mě její zpovědi působí nedospěle a nesympaticky a přikláním se k názoru její matky.
Za plno faktů včetně fotografií a citovaných zdrojů ale dávám aspoň 2*, ty byly přínosem. Jinak mě kniha nijak neoslovila.

3 29.05.2023

Hodně zvláštní. Asi jsem i něco nepochopila, ač jsem se několikrát vracela a po konci vzala znova pár listů začátku. Prolínání časů a postav ale stále úplně nechápu. To je ale můj problém, knížka je hodně dobře až mistrně napsaná. Přesto se moc nelíbí a líbit, předpokládám, nebude. Čiší z ní primitivní živočišno, celá je o sexu bez zábran, tak, jak to tělo chce a cítí. A to není nic pro naši "civilizovanou", chladnou a vlastně tak trochu pokryteckou západní kulturu. Pro nás jsou to "nechutnosti". Nejsme tak vychováváni, sex a intimní tělesné potřeby jsou stále tabu, raději si vezmeme Ibalgin...

7 29.05.2023

Po jednotlivých kapitolách střídavé výpovědi Marka a Toma. Mnohdy úplně totožné. Zřejmě to mělo dokládat, že kluci mají na danou věc shodný pohled a jsou skutečnými kamarády. Možná i jo - oba jedináčci, oba nakonec sami, byť z normálních rodin, sami se svými starostmi a problémy v době, kdy nejsou ani dětmi, ani dospělými. A tak hledají, kam by mohli utéct, kde by byli uznávaní...
Psáno jazykem dospívajících kluků, což je dobře, spisovná čeština by určitě nebyla věrohodná a autentická.
Poměrně předvídatelné řetězení událostí a vyústění. Ale tak to zkrátka bohužel opravdu bývá. Připadá mi to jako takový poučný materiál na diskuze do devátých tříd ZŠ. Možná by přečtení neuškodilo i některým rodičům. Ale neříkám, že se to nedalo, naopak, četlo se to dobře.

1 18.05.2023

Zpočátku mi vadil až takový dokumentární styl. Vadily mi doslovně uváděné a dlouhé proslovy při svátcích a svatbách včetně použitého jazyku, ale překonala jsem to a jsem ráda. Kniha není jen dramatem o osudech rodiny, která si myslela, že najde ve Volyni štěstí, ale je poučná i z hlediska historie. O tom, co je náhle useknuto a posunuto o několik desítek let dopředu, se pak dozvíme z vyprávění a návštěv. A znovu se přesvědčujeme, že někteří lidé jsou zásadoví a někteří využívají příležitostí, někteří se dokáží smířit a někteří celý život ne a někteří musí snad mít devět kočičích životů, aby to všechno vydrželi.

4 16.05.2023

20 zvláštních, snivých, básnických povídek, ze kterých je cítit trochu úzkosti, trochu tajemna, smutku. Povídky jsou psány krásným jazykem, jsou jakoby tiché, introvertní, procítěné, třepotavé jak motýlí křídla. Někdy těžko popsatelný děj. Trochu neuchopitelné. Spíš nějak vnitřně na člověka působí. Ač mnohdy smutné, přesto takové něžné, jemné. Nabádají k přemýšlení, k zastavení se, k myšlení.

4 16.05.2023

Tak tohle napsal třicátník Člověk o víc jak generaci mladší než jsem já A proč to uměl napsat? Protože byl rozmazlenej zmetek plnej průserů, kterýho rodiče z nich netahali v domnění, co pro něj dělaji záslužnýho, ale kterýho nechali, ať se z toho vyhrabe sám. A on našel nejen dostatek zodpovědnosti, upřímnosti k sobě, sebereflexe a moudra, ale tím i své hodnoty a poznání, že ne chvilky prozářené sluníčkem a samý úspěch, zdar a uznání, ale problémy a umění se s nimi poprat z nás dělá silné osobnosti, které na sebe snad dokáží být tak nějak "hrdé" a mít aspoň trochu sebejistoty a sebeuznání. Jako by mi z duše mluvil. Etapa života nebo to, co se nám v tu chvíli zdá být to nejstrašnější, co nás může postihnout, se v konečném efektu, když to přežijeme, ukáže jako ten nejpřínosnější moment pro náš život. A když to nepřežijeme, tak se taky nic nestane, protože jsme jen malinkatej kamínek v obrovské mašinérii a nakonec umře každej.
Už jsem těch knížek o seberozvoji a osobním posunu přečetla dost. Ale ve srovnání s tímhle to byly jen rádoby chytrý kecy a knížecí rady. Mnohdy od lidí, kteří nezažili nic, s ničím se nemuseli nikdy potýkat, nic nemuseli překonávat. A tak dodneška ani neví, co je a není dobrý mít u prdele a ty svý rádoby moudra cpou do hlav ostatním, takže jim v nich udělaji ještě větší guláš a vystaví je ještě větší nejistotě a pochybám o sobě samých. Vždyť jakto, že to, co mi tu sypou do hlavy, já neumím? Ani nechápu, čím začít a jak na to mý zlepšení.
Tohle je ryze praktické, konkrétní a uchopitelné. Tady si člověk uvědomí, že není středem vesmíru a že to, co se mu děje, je úplně normální a má to tak (nebo někdy mělo) 99,9% lidí na světě. A vždycky je to jen na daném jedinci, jak se k tomu postaví a jakou za svá rozhodnutí přijme zodpovědnost.
Teď se uvažuje, že se na základkách bude vyučovat předmět na posilování duševního zdraví dětí. Tohle by byl snad jediný adept, kterého "znám", který by to mohl vyučovat. Včetně své trochu drsné a trochu vulgární formy.

8 19.04.2023

Trochu méně spádu a akce (zvlášť v první půlce knížky) než na jaký jsem byla u autorky zvyklá, na druhou stranu důkaz, že paní Hůlová je snad schopna napsat cokoli, na jakékoli téma, a vždy to bude čtivé, zajímavé a mnohdy poučné. Bavil mě neodsuzující obrázek obou znepřátelených skupin, protože si ve svém projevu a vlastně pochopitelném hnusu byly skoro fifty fifty, bavila mě ukázka rozdílnosti západního a východního myšlení a nepředstavitelné drsnosti tamního života. Fajn bylo i střídání časové linky a závěrečné propojení postav a osudů. Jen ta jména! Mám problém si pamatovat i osoby s daleko jednoduššími jmény. Takže se mi čtení trochu protáhlo vracením se o nějakou tu stránku vpřed :-).

2 19.04.2023

Tak tohle ne. Nechápu svalový test (proč o něm není více? Jak to funguje?), nechápu, jak na jeho základě lze očíslovat jednotlivé úrovně vědomí, nechápu (nechci chápat), proč by měl člověk nezúčastněně přihlížet dění na světě, k ničemu se nevyjadřovat, nesdělovat svůj názor a vlastně ho ani nemít, vzdávat se svých emocí. Aby tak potlačil své ego? Co by to bylo za život? Možná by byl osvícený, ale o takový život nestojím. Nebo jsem totálně nic nepochopila, ale je mi to vlastně jedno.

3 16.04.2023

Za mě výborné rozšíření obzorů a protože nejsem vůbec žádný odborník, tak i spousta nového. Stručné, jasné, vtipné, vysvětlující.

6 16.04.2023

Co napsat, aby se nic neprozradilo? Snad jen lze opakovat slova předešlých čtenářů. Sugestivní, autentické, výborně napsané. Hrozivé, strašlivé, odporné, vezmu-li v úvahu, že tohle se fakt děje. Román se mnou otřásl. Tím víc, že v něm marně hledám jiskřičku nějaké naděje. Tím víc je působivý.

10 16.04.2023

Jak to tak u autorky bývá, nejde tady o žádná velká dramata a hrůzy. „Jen“ řešení možná dost častých problémů v rodinách. Ale na mě to působilo jako jedna velká depka, neschopnost komunikace v rodině, neschopnost otevřeného jednání, jen samé „to bych neměla“ a „teď na to není čas“, chození kolem sebe po špičkách, abych se někoho nedotkla a v konečné fázi - na rozdíl od titulku knihy - je naopak každý sám. V takové rodině bych žít nechtěla ani jako rodič, ani jako dítě (a že teda Mája byla na ránu lopatou). Vlastně jsem byla ráda, že už to mám za sebou. A asi ne jen kvůli depresivní náladě, ale i proto, že Soukupová už uměla líp.

7 09.02.2023

Těžké na čtení. Nejen kvůli obrovskému rozsahu témat, vracení se do evropské předválečné minulosti a srovnávání s v podstatě stejným dneškem, ale i vzhledem k užívané symbolice evokující tu dávnou, učenou Čínu, která dala světu tolik nového. Z popisované Číny dneška mi běhal mráz po zádech. Stejně tak ze všech těch materialistických konzumentů a vyčůránků, kterým jsem z duše přála jejich nezdary a vyhoření. Zajímavé, pro mě ale frustrující čtení. Autorce skládám obdiv za úžasný rozhled a děkuji za rozšíření obzorů.

4 26.01.2023

Musím se přiznat, že jsem chvílemi a v detailech i s vypravěčkou až souhlasila. Nebo ji alespoň chápala stejně, jako se dají pochopit současné výlevy těch, kteří tehdy poctivě chodili do práce, kde sice oddělali půlku a zbytek prokecali, ale ze které si nic domů neodnášeli, o dění ve společnosti moc nepřemýšleli a svobodu neměli na prvním místě v žebříčku hodnot. Ale ať je to, jak chce, do absurdna vyšponovaný závěr mě zas a znova přesvědčil, že tihle "poctiví strážci dobra" jsou obrovsky nebezpeční neomaleným prosazováním jen svých názorů, svou konzumací nenáročné zábavy a omezeným rozhledem a pověstným bojem do posledního muže v zájmu míru. A proto autorce tleskám a za sebe se za ty chvilkové úlety pochopení stydím až do pekel.

3 26.01.2023

To je teda nářez! Slova a myšlenky, které možná někdy někomu (nebo mnohým?) jen prolétnou hlavou, a to ještě se studem a když nikdo není v okruhu 5 kilometrů :-). Za mě dobré. Občas děsivé, občas politováníhodné, ale naprosto upřímné a otevřené. A smutné. To snad člověk musí sám zažít, aby to takhle věrně a působivě podal :-). A jestli ne, pak tím víc klobouk dolů. A obálka? Naprosto odpovídá obsahu.

7 26.01.2023