hystericwidow komentáře u knih

Poutavý pohled do zákulisí (nejenom) písní The Beatles. Pan George Martin svému řemeslu skutečně rozumí, i přes své zásluhy je před čtenářem ale plný pokory. Hůře se mi četly pouze kapitoly, kde byl podrobně popisován technický proces nahrávání. O tom žádná - Martin během psaní věděl, že ho bude číst spousta laiků a vše vysvětluje polopaticky a s lehkostí. Coby naprostý fyzikální analfabet jsem tyto části knihy však stejně četla s přemáháním. Na stranu druhou si myslím, že každý, kdo se považuje za pravého hudebního fanouška (čti: ne jenom konzumního posluchače), by měl mít aspoň zběžné povědomí i o těchto věcech.

1 11.03.2017

Nedočteno. Nikoliv proto, že by se mi snad příběh hnusil, jak některým níže. Podle mě je to ale prostě tak trochu..., vy víte co. :)

Coby občasný korektor nemůžu jinak než dát plný počet. :))

1 05.12.2016

Velice zajímavá biografie doplněná řadou pěkných fotografií, ALE! Dokonale ji bohužel zmršil český překlad, který trpí na častou doslovnost či chyby. Angličtina je živější jazyk, a tak si dokážu představit, že volnější styl, uplatňovaný především u výroků Westwood, tu mohl fungovat. Překládání takřka každého povzdechnutí působí v češtině ale rušivě a neprofesionálně. Když poté překládám odbornější text, asi by to i chtělo, abych si k dané problematice něco zjistila. V době Google a Wikipedie nemůže být nic jednoduššího. Když je tedy řeč o "coveru No Fun", není to žádný "obal No Fun", ale jednoduše "cover(verze) No Fun". A Sex Pistols taky nevydali žádné "Jubilee", ale prostě hráli na "jubileum" královny. To jsou jenom takové příklady namátkou, co mi zůstaly v paměti, ale bylo jich tam víc. A našla jsem je pouze jako starý fanda Pistolí. Ani nechci vědět, jaké další faktické chyby v celé knize byly, ale já je už jako neznalá nepostřehla. Je to opravdu škoda. Publikace je to jinak opravdu poutavá a zaujmout dokáže i člověka, kterému svět módy nic neříká.

6 05.12.2016

(SPOILER) ASI SPOILER:
Hm... Jako asi jsem měla být na konci šokovaná, jaká svině to Mia vlastně byla, ale požadovaný efekt se nějak nekonal. Popravdě jsem si během děje nedokázala k postavám vybudovat jakýkoliv vztah, takže mi vlastně bylo jedno, že na to Colin doplatil. Odsýpalo to sice pěkně, ale co víc? Nic. KONEC ASI SPOILERU

2 07.04.2016

Nepamatuji si, kdy naposled mě knížka tak moc připoutala k ději. Bez legrace - takový ten pocit, když se nemůžete od příběhu odtrhnout a musíte číst dál a dál, třeba i do brzkých ranních hodin, jsem naposledy zažila... na základní škole? Uff. (Poznámka na okraj: Už dávno jsem pryč ze základní školy.) Hawkins umí zkrátka dokonale dávkovat napětí a je mistryní v rozkrývání příběhu. Zamilovala jsem si taky všechny její postavy, ať už byly sebevíc duševně odpornější. S každou další stránkou jenom sílí vaše zvědavost a touha vědět, kdo je vrah. Přiznám se, že až do poslední čtvrtiny knihy jsem to opravdu nevěděla a když už začínalo svítat, kdo je pachatel, celkem mě to překvapilo. Mimochodem ta srovnávání se Zmizelou; srovnávat opravdu nelze. Dívka ve vlaku dílo Flynnové o několik hlav převyšuje. :) A hlavně nemá tak doje*aný konec, že jo. Už se těším na film!

4 20.03.2016

Dan Millman je můj duchovní guru číslo jedna, filmový Pokojný bojovník patří mezi moje nejoblíbenější snímky vůbec. Přesto mě Cesta pokojného bojovníka zklamala. Jde poznat, že se jedná o jednu z prvních autorových knih. Millman zde pak dokazuje, že je především duchovní učitel než mistr vyprávěč. Jeho narativní styl se mi nelíbil, mnohdy jsem narážela na různé nelogičnosti. Plný rozporů byl především hlavní hrdina. Po většinu děje jsem nechápala motivy jeho činů. Viz hned první den na pumpě: Dan si jde koupit něco na pití, kvůli divnému pocitu z neznámého starého muže na to ale úplně zapomene a bez dovolení jde raději do jeho kanceláře...? Nesedělo mi ani moc časové rozložení příběhu. V závěru se mluví jenom o několika měsících, přitom od většiny jejich setkání vždy ubíhá "spousta dlouhých týdnů". Přijde mi, že čas, kdy se spolu scházeli, by zahrnul spíše celé vysokoškolské studium. O osmiletém životním období pak zase hrdina vypráví Sokratovi celé tři dny - to mu jako i říkal, kolikrát za tu dobu byl na záchodě a co všechno jedl, nebo proč mu to tak dlouho trvalo? A takových nesmyslů bych nacházela víc. Hodně mi vadily i různé magické prvky, viz výlety myslí, Sokratovo skákání na střechu nebo jeho vyhazování Dana do výšky. Vím, že se jedná o fiktivní příběh (inspirovaný skutečnou událostí), vím, že takovými prostředky chtěl autor jenom poukázat na určité jevy, ale místy mi stejně přišly zbytečné a kazící vážnost příběhu. Abych se ale už dostala k tomu nejdůležitějšímu - na této knížce jsou důležité především její myšlenky a na jejich síle neubírá ani nezvládnutá technická stránka. To je opět Millman v plné síle.
PS: Pro zájemce o jeho učení bych doporučila spíše pozdější příručky. Snímek Pokojný bojovník je poté jednoznačné must see! Kde knížka může znít komicky, nesmyslně či neohrabaně, film si bere jenom to nejpodstatnější a divákovi to předkládá opravdu působivým stylem.

3 20.03.2016

Jedna z nejsilnějších výpovědí o holokaustu. Neskutečné, čím vším si autorka musela projít. Vždy, když si už čtenář myslí, že nic horšího ji nemůže na cestě koncentračními tábory potkat, další kapitola mu zase vezme dech. Povinné čtivo pro všechny psychické narušené jedince, kteří popírají holokaust (opravdu taková stvoření mezi námi existují?) A slova Fantlové pak budiž dostatečně zdviženým prstem pro nás všechny: "Holocaust má sloužit ne jako historický dokument, ale varování. Varování pro budoucnost, protože není důvod si myslet, že když se to stalo jednou, nemůže se to opakovat. Může. Za jiných okolností, jinde, jinak. Proč? Protože to nebyla živelná katastrofa, to si vymysleli lidi. A lidi se nemění." Jak příhodné pro dnešní dobu, že?

6 25.01.2016

Tři roky s přestávkami jsem strávila s Františkem Ladislavem Věkem a jeho synem Václavem a byly to krásné tři roky. Je mi líto, že Aloise Jiráska natolik démonizovalo socialistické školství a dnes je jenom synonymem pro tu největší čtenářskou torturu. Pentalogie F. L. Věk mi opět ukázala, jak mistrným byl Jirásek vypravěčem a jaký poklad - žel dnes těžce nedoceňovaný - v něm český národ má. Pětice knížek nejenom skvěle dokumentuje osudy utiskovaných Čechů na pozadí velkých evropských změn, ale přináší i mnoho soukromých historií, jak dělníků ve službách českého jazyka, tak obyčejných lidí. F. L. Věk snad ani nemá malých postav a se všemi jsem se v závěru těžce loučila, ať už to byl nadšený obrozenec s temnou duší Věk mladší, rodinou se dusící a nepochopený, ale múze a češtině oddaný Patrčka, optimista Hýbl, ďábelský satirik dr. Srnka, obětavý, ale osobním životem zahořklý Held nebo dobrácký a vždy veselý Ziegler. Za postavu, která mi nejvíce přirostla k srdci a která měla zároveň i nejtragičtější dějovou linku celého příběhu, poté považuji Václava Tháma. F. L. Věk je zkrátka velkým románovým světem, který jenom čeká na vaše objevení, budete-li mít tedy tu odvahu.

9 09.10.2015

Tak mám za sebou konečně přečtení této klasiky. A musím bohužel říct, že se jedná o další klasický případ přehypovaného díla, které nás roky minulé naučily bezmyšlenkovitě adorovat, třebaže skutečná umělecká hodnota je podle mě už celkem diskutabilní. Obzvláště druhá část ve mně probouzela násilnické sklony a během čtení jsem měla chuť do děje taky nějakými kouzelnými dveřmi prolézt a spoustu postav v čele se spratkem Alenkou povraždit. Když budu chtít příště podstoupit podobnou fantasmagorii, asi si dám rovnou drogy.

7 08.10.2015

Co si budeme povídat - on byl Dee Dee především muzikant, nikoliv spisovatel :)

1 07.09.2015

Z knížky jsem měla docela obavy. Filmová adaptace totiž trochu zklamala má očekávání a hlavně jsem se moc nedokázala vcítit do hlavní hrdinky, feťačky, která své problémy řešila - řekněme - poněkud svéráznými způsoby. Všechny předsudky však byly zažehnány po přečtení několika stránek. Kniha je sice naprostá kopírka filmu (a to fakt skoro ve všem, včetně vypravěčské kompozice), ale papírová Cheryl mě paradoxně naprosto chytla za srdce. Namísto labilní maniačky závislé na sexu jsem se setkala jednoduše se ztracenou ženou, kterou se rozhodla znovu najít v divočině. Kolikrát jsem se během čtení přistihla, že celé to strastiplné putování prožívám s ní, všechnu tu žízeň, horko, hlad, strach... Tak mě dokázala vtáhnout do příběhu!

4 07.09.2015

Knížka je to vskutku kontroverzní a po jejím přečtení mám i já smíšené pocity. Jako první bych jí vytkla nepříliš šťastné členění kapitol, na můj vkus až moc neutříděné. Text také srážela skutečnost, že některé věci autor opakoval pořád dokola, přitom je stačilo napsat klidně jenom jednou. K obsahové stránce - Klíč zvaný synchronicita má své světlé i tmavé chvilky. Vedle velice poutavých a čtivých pasáží, kde autor odhaluje opravdu pozoruhodné skutečnosti, jsou to ty méně zajímavé, kterými se čtenář musí velice těžko prokousávat. Jeden příklad za všechny: Povídání o cyklech v úplném závěru, kde vás Wilcock jenom zasapává hromadou matematických rovnic. Úplně sympatický mi nebyl ani autor sám; chvílemi na mě působil až moc povýšeně a dogmaticky. Viz neustále odvolávání se na Zákon jednoty, jak je vytýkáno v komentáři dole. Takže asi takhle: Wilcock napsal jistě zajímavou knihu a věřím, že spousta věcí, které v ní čtenáři odhaluje jsou pravdivé. Zároveň ale nesouhlasím zcela se vším a nelíbil se mi příliš způsob jeho vyjadřování. PS: Pokud se ovšem ptáte, jestli se do ní máte pustit, tak má odpověď je jednoznačně ano. Slabiny knihy totiž jednoznačně vyvažují její silné stránky.

1 23.06.2015

Plán Tortilla je vyloženě taková opilecká pohádka :) Na plechárně se sice tváří jako její rovnocenný partner, ale je to už poněkud odlišnější vyprávění, které překypuje především množstvím pozoruhodných postaviček. Ten hořkosladký pocit, který na konci příběhu ve čtenáři zůstane...

2 23.06.2015

Můžu říct akorát tolik, jako k filmu: Ten konec! Mě neskutečně se*e... Nemůžu si pomoct, ale připadá mi nerealistický. Flynn to po celou dobu skvěle rozehrává, ale konec jí už jednoduše nevyšel a já jejím postavám nevěřím.

3 09.03.2015

Knížku jsem si přečetla na popud Kamenu a bolesti. A třebaže vím, že se jedná o dva rozdílné literární útvary, po rozmlsání Schulzovým románovým opusem Deník Michelangela blázna hodnotím jako průměr. Koho daná problematika zajímá, ať se určitě ale do četby pustí. Fiktivní deník doplní právě to, co Kámen a bolest smrtí svého autora už dopovědět nestačil a vůbec čtenáře obohatí o spoustu zajímavostí a informací z Michelangelova života.

2 05.02.2015

Po rozumné úvaze několikaměsíční (ne)čtení bohužel někde před půlí vzdáno... Čímž nechci všechny další zájemce nijak odrazovat! Kniha je z Eisnerovy strany opravdu nádherným vyznáním českému jazyku. Jen prostě asi není určeno pro každého.

Hodnotit tuto knihu by ode mě asi bylo pokrytecké, když jsem ji ani nedočetla. Právě tato skutečnost ale nejspíše vypovídá vše o mém postoji k ní...

Už je to dávno, ale můžu říct jediné: Čtení této knihy mě neskutečně s*alo a donutilo mě v minulé životy nevěřit.

2 24.09.2014

Nadčasové dílo jednoho z největších vizionářů, ve své době až trestně nedoceněného Machiavelliho. Povinná četba, kterou většina dnešních světových Vladařů bohužel nikdy neviděla. K jejich škodě...

3 05.09.2014