hrdlickova_61 komentáře u knih

Znáte to, tyhle sváteční knížky, které lákají nejen k souvislému čtení, ale i k labužnickému ozobávání, jen tak namátkou, když chcete sebe nebo někoho druhého na chvilku potěšit. Vezmete svazek do ruky, ucítíte, jak je příjemný na dotek, zalistujete, stránky zašustí a zavoní… Takhle jsem pro vás vybrala úryvek na ukázku, když jsem na něj náhodně natrefila na stránce 63:

„Když tělo s duší jedno jsou,
stromu pak jsi podoben.
Slova tvá radost roznesou
do listů jak mízu kmen.“

Ondřej Fibich, rodák z Prahy, koná své cesty k Šumavě už po mnoho let a zve nás s sebou. V předmluvě píše o tom, že jej vede vlastně probuzená sounáležitost s prapředky, kteří bývali rakouskými Šumaváky. Příroda je podle jeho vnímání a zkušeností bytostí, která „může cítit, anebo mít i třeba fantomové bolesti, po ztracených strukturách či zničených biotopech…“

Spřízněné duše nad knížkou pookřejí, nespřízněné mají příležitost popovídat si v duchu s šumavským pohádkářem a lépe je oba poznat – pohádkáře i Šumavu : o)

6 07.07.2021

Zatím jsem znala pana Pavla Čecha jako výborného ilustrátora a prozaika. A jak je vidět z téhle knížky, je i zrovna tak dobrý básník. Musím říct, že mě to nepřekvapilo : o)

10 05.06.2021

Tohle milé dílko je z těch, ke kterým se člověk chce často vracet a chce je mít doma, navzdory všem předsevzetím nenechat se knížkami vystěhovat z bytu. Pan Čech i pan Malý tohle zkrátka dokážou, takhle nás očarovat. A tak jejich obrázky a verše máme na dosah, a když je třeba takový den jako dneska, studený a deštivý, najednou si vzpomenete, všeho necháte a řeknete si s úsměvem:

„… Čách do kaluže, ať to šplíchá
na sochu paní hraběnky!
Je jak ty – nikam nepospíchá
A oba máte pláštěnky.“ : o)

9 19.05.2021

Jde o zápisky nalezené porůznu v pramenech dnes už nedostupných, např. z titulu „Kulturní naléhavost“ z roku 1920. Pro mě byla zajímavá zejména poslední kapitola nazvaná "Moje vyznání", která se týká ochrany přírody.

Tyto řádky psal K. Klostermann krátce po skončení I. světové války a naléhavě varoval proti zesurovění dospělých i dětí a proti tomu, aby se něco takového bralo na lehkou váhu. Dává za příklad svou rodinu, v níž měl možnost prožívat pěkné vztahy a kde byl důsledně veden k dobrému chování vůči lidem i zvířatům. Volal po mravním i hmotném povznesení jak jedince, tak i společnosti a po tom, že " ... že je třeba buditi v srdci mládeže a lidí vůbec soucit s utrpením všech živoucích tvorů; že kdo cítí s trpícím zvířetem, bude cítiti i s trpícím člověkem..." Pokud by se to dařilo, pak "... tím méně bude třeba boje třídního, poněvadž tento boj se stane zbytečným..."

K. Klostermann chápal důvody, proč k třídnímu boji došlo, ale neviděl v něm dobrý způsob, jak by mělo lidstvo jeho cílů (sociální spravedlnosti aj.) dosáhnout. Důrazně proti němu varoval a volal místo něj po boji proti citové otrlosti. Podivoval se, jak mohou lidé opomíjet něco tak zjevného jako skutečnost, že " ... za války se dostalo zvířatům hojného přídělu útrap a muk, bylo by spravedlivo, aby nyní, kdy je po válce, se jim také dostalo přiměřeného přídělu soucitu..." Sám vzorný křesťan, kritizoval mnohé své souvěrce, že žijí nestřídmě a že i u druhých tolerují vykořisťování zvířat pro náš užitek a zábavu. Upozorňoval na to, že v tomto se lépe chovají národy vyznávající jinou víru, například Indové.

Všímal si toho, jak se krajina kolem něj proměňuje a jak jí škodí například příklon k pěstování jehličnanů: "... Drobného zpěvavého ptactva, zvlášť nejužitečnějšího hmyzožravého, u nás velmi značně ubylo a to hlavně proto, že ubylo vhodných pro ně míst, kde by mohlo hnízdit. Tito ptáčkové, slavíci, pěnice, sedmihláskové, čermáci, červenky, černohlávkové, drozdi, kosové – černí i zlatí – sýkorky atd. staví svá hnízda buď v korunách košatých listnatých stromů nebo poblíže zemi v nízkých, ale hustých křovinách... Člověk, lakotný a pachtící se za okamžitým ziskem, porušiv rovnováhu, již hledí zachovati příroda, snažíc se zabrániti tomu, aby se nerozmnožovali příliš ti kteří její tvorové na újmu druhých, sám sobě nejvíce uškodil. Kéž budoucí pokolení napraví, co zavinila předešlá... Musilo uplynouti 70-80 let, nežli naše lesní správy si uvědomily, že bylo přece jen věcí povážlivou, když se listnaté stromoví vytlačovalo takřka úplně z lesního hospodářství, a že nezbytno vrátiti se k dříve všude se vyskytujícím smíšeným podrostům..."

Je smutné, že ani teď, po uplynutí celého století, by s naším chováním nemohl být K. Kostermann spokojen. Tím spíš bychom měli mít jeho slova na paměti a řídit se jimi, protože nebyla určena jen jeho současníkům, ale i nám, potomkům:

"... Ty budeš pozorovat a radost bráti ze všeho, co vypozoruješ, ale vraždit nebudeš, nepozdvihneš ruky, aby bez potřeby ničila život byť i nejmenšího, nejnepatrnějšího živého tvora, jsa si vědom, že i ten má svůj účel ve velké domácnosti matky přírody, že nebyl stvořen zbytečně, třeba že jsi ty ještě nepoznal jeho účelu..."

5 15.03.2021

Starý opuštěný dům, zaprášené harampádí, pavouček a dřevěná kukačka žijící v hodinách a jen ve fantazii opouštějící tenhle malý, ohraničený svět… A přece je ta knížečka dobrodružná, jak slibuje název. A krásná, poetická, plná povznášejících motivů – jak slibuje jméno autora : o)

Čenda nasedl na kukačku. „No, já nevím,“ nebyla si jistá, „tak dlouho jsem už…“ „Leť! Já vím, že to umíš!“ zavolal Čenda. Kukačka skočila z prkýnka a roztáhla křídla…

10 15.03.2021

(SPOILER) "Člověk týdně zkonzumuje až 5 gramů plastů - přibližně tolik, kolik váží jedna kreditka. Lidé, kteří pijí vodu z plastových lahví, s ní ročně spolykají kolem 130 000 mikroskopických částic plastu. U vody z kohoutku jsou to pouhé 4 000 částic."
str. 21

Je sice možné, že spolknuté částice z těla nakonec zase vycházejí, to však není zatím dostatečně prozkoumáno. Co ale už zjištěno je a prokazatelně to škodí jak našemu zdraví, tak prostředí celé naší planety, to samo je alarmující a je dobře o tom vědět. Příjemné čtení na dobrou noc to ovšem není – ať už se podíváte do kterékoliv z kapitol.
Například: „… Celosvětově se v zemědělství použije 6,5 milionů plastů ročně… Podle vědeckých odhadů přibližně třetina z každoročně vyrobených 400 milionů tun plastů skončí v nějaké formě v půdě nebo ve vnitrozemských vodách. To znamená, podle konkrétních okolností, 4násobnou až 23násobnou koncentraci znečištění oproti mořské vodě. Mikroplasty mění strukturu půdy i habitat živých organismů, jež jsou zásadní pro udržován í úrodnosti půdy – od mikroorganismů po žížaly. Navíc mikroplasty fungují jako magnet na některé toxické látky (str. 21)…“

Je nepochybné, že umělé hmoty mají řadu výhod. Stávají se z nich ale až příliš často výrobky na jedno použití. Sotva se vyrobí, stávají se odpadem. Přičemž recyklace je sice užitečná, ale jejím výsledkem jsou většinou smíšené materiály nízké kvality. A navíc, „… ani velmi kvalitní recyklace nedokáže snížit množství ropy a plynu pumpovaných do produkce nových plastů. Nejefektivnější cestou, jak zmenšit škody páchané dále nevyužitými plasty, by bylo přiškrtit jejich tok přímo u zdroje (str. 37)…“ Jako dobré řešení se často prezentují „bioplasty“, ale ty ve skutečnosti pouze odsouvají problém jinam a odvádějí pozornost od skutečných řešení.

Výrobci plastů investují miliardy dolarů k zaplacení celé armády lobbistů. Ti jim pomáhají získávat dotace, předcházet zavádění regulací a přesunout odpovědnost na spotřebitele a na chudé asijské země. Proti nim se staví globální hnutí BREAK FREE FROM PLASTIC (Osvoboďme se od plastů) a podporuje bezodpadový životní styl. Do hnutí se zapojilo už přes 1500 organizací a tisíce jednotlivců.

Kniha „Atlas plastů“, doufejme, přispěje k tomu, abychom brali problémy spojené s užíváním plastů vážně a abychom také sami k jejich bojkotu přispěli. Pět hvězd si zaslouží už jen za toto zaměření – navíc je ale i velmi pěkně a přehledně připravená a myslím, že se výborně hodí jak do školství, tak i pro kohokoliv z nás.

3 15.03.2021

Tak jsem se mohla tak trochu blejsknout, že si ještě po víc než 50 letech pamatuju svoji oblíbenou větu z téhle knížky, ale nemůžu, protože ta samá je i nahoře v anotaci: "Keď bude človek taký múdry ako prasa, bude pod posteľou spávať." Zrovna tohle mi tenkrát připadalo neodolatelně zvukomalebné a vtipné a přispělo to k mojí zálibě ve slovenštině. Bylo mi devět, byli jsme na dovolené v Tatrách a celou tuhle knížku, nalezenou na ubytovně, jsem přelouskla s velkou chutí. Navíc jsem z ní i předčítala rodině a byly to hezké chvíle.

Můj starší bratr zase dával k lepšímu úryvky ze slovenského Tarzana. Přičemž nás nejdřív poučil, co znamená slovo konáre. Jsou to větve, takže zrovna v Tarzanovi se o nich mluvilo opravdu hodně často : o)

3 12.03.2021

MOTTO: "Poprvé jsem na vlastní oči viděl, že Země má tvar koule. Obraz obzoru je velmi zvláštní a velmi jasný. Neobyčejně krásný je přechod od světlého povrchu Země k úplně černému nebi, na němž jsou vidět hvězdy. Tento přechod je velice jemný, je to jakýsi úzký pás kolem Zeměkoule. Má světlounce modrou barvu a celý přechod od modré k černé je neobyčejně plynulý a krásný. Těžko to vylíčit slovy. Když jsem se dostával do zemského stínu, byl obzor jiný. Měl jasně oranžový pás, který pak přecházel opět v modrou barvu a znovu v barvu úplně černou."

Hned na začátku čtení mě potěšilo motto. Pamatuju si ta slova z čítanky pro 7. ročník, sestavené Z. Kožmínem a H. Polákovou, kde byla otištěna v trochu jiném znění a měla podobu básně v próze. J. A. Gagarin byl pro naši generaci oblíbeným hrdinou a zakládalo se to hlavně na jeho přirozeném a skromném vystupování (viz např. zde: https://www.youtube.com/watch?v=MzzBr65ZFwM). S chutí jsme se o něm dozvídali něco více a můžu to říci ještě teď po letech i o knize Vladimíra Lišky. Hlavně jsem ráda, že se autor vyhnul pokušení sklouznout k bulvárnímu stylu a že zasadil Gagarinův příběh do širšího kontextu.

Asi to není úplně obvyklé, ale v mém případě přispěly k lásce k literatuře hodně i školní čítanky. Na ZDŠ to byly z těch všech hlavně dvě: pro 2. ročník (viz https://www.databazeknih.cz/knihy/citanka-pro-druhy-rocnik-248913) a pro 7. ročník. Zadávané úkoly mi nevadily, protože se mi texty (třeba básničky uložené k přednesu zpaměti) obvykle líbily - a tak nebylo nic, co by mi čítanky zošklivilo. Čítávala jsem si doma kolikrát i to, co jsme při hodinách přeskočili.
Z učebnice pro 7. třídu mě nejvíc zaujaly verše J. Kainara "Kocourek" ("Kocourku milej, čerte můj..."), "Hora Říp" od J. Seiferta, úryvek z knihy "Bylo nás pět", kapitola "Volání zaznívá" od J. Londona... a mnoho jiného. A protože mám ráda slovenštinu, často jsem se vracívala k vyprávění F. Hečka o tom, jak od nejútlejšího věku pomáhal na vinohradu. Znělo mi to přímo magicky: "Moji dvaja rodičia, štyria starí rodičia a ôsmi prarodičia, všeci títo štrnásti, kým na tomto svete žili, zaoberali sa pestovaním vínnej révy..." Ještě teď si vybavuju některé části zpaměti : o)

Jak dalece je tahle knížka dobrá ohledně rad pro fotografy, to nedokážu posoudit. Ale líbí se mi fotografie použité v ní jako příklady, a tak si ji občas ráda prohlížím jen tak pro radost : o)

Kdysi jsem tuhle knížku, plnou milých obrázků, koupila kamarádce jako dárek a ohlas byl bezvadný – odhadla jsem výběr dobře. Už je to skoro dvacet let. A teď, kdy určitě spousta lidí postrádá blízké kontakty, se mi ty vřelé scény najednou vybavily a hned jsem se dala do hledání, od jakého autora to tehdy bylo a jak se to jmenovalo, abych mohla udělit pět zasloužených hvězd a dát tím někomu tip na čtení a prohlížení pro radost : o)

5 08.03.2021

Knížku jsem si přečetla hlavně proto, že znám autorku už z dřívějška, a to jako výbornou popularizátorku vědeckých objevů. V komentáři bych jen opakovala přesně totéž, co už přede mnou výstižně napsali ostatní čtenáři (TheRaven, Iki1, bazyk21), a tak jejich slova už jen doplním ukázkou popisující hlouček postav, které potom hrají v příběhu hlavní role:

"Anděla prostě byla vždycky extratřída. Na rozdíl od nás všech ostatních. Už se těším, jak si nejspíš u závěrečné večeře neodpustí přípitek, který zachrání čest ŠPŠky, a jak to potom budete muset žehlit... Já ji, babu, obdivuju... Ostatně by mne zajímalo, jestli nemá prsty i v tom symbolickém načasování - předání moci na výročí okupace je až moc povedená náhoda." Jiří Horčička se odmlčel a zahleděl se na náměstí, kde se pomalu shromažďoval hlouček zachumlaných postav s taškami, kufry nebo batohy. Skupinka jako by se začínala uspořádávat kolem přirozeného těžiště - vysoké, robustní stříbrovlasé ženy s drdolem, v rozevlátém černém plášti a s jakými lejstrem v ruce. Nový ředitel Školy pokročilých studií postával po jejím boku trochu rozpačitě, a Horčičkovi vedle ní připadal jako trpasličí sameček dravé hlubinné ryby, o které jednou psal do nedělní přílohy novin. "To aby si tedy pan ředitel začal chystat plán B, jak dá dohromady finance, protože nikdo jiný než Anděla se v tom nevyzná."

str. 27-28

7 03.03.2021

Jsem z těch, pro koho rok 1961 byl právě tím prvním, a tak mám přirozený sklon si průběžně všímat všeho, co s ním souvisí. Tím spíš obdivuji, kolik toho pro nás Jarmila Frejtichová do tohoto dílu vložila a z čeho bychom si velkou část těžko sami dokázali uvědomit nebo i dohledat. Zajímavé jsou pro mě i další knížky z cyklu, a čím jich bude více, tím ucelenější obrázek nám poskytnou. Byl to, myslím, výborný nápad - a zdaleka nejde jen o to, že ten který díl je pěkným dárkem pro oslavence : o)

2 16.02.2021

O Boženě Němcové toho bylo napsáno tolik, že tahle dávná publikace zůstává v pozadí, a to i přes velké vědomosti, um a věhlas obou jejích autorů. Je pozoruhodná jak podrobným a procítěně podaným textem, tak mimořádně kvalitními (a navíc velkoformátovými) fotografiemi a obrázky, mezi nimiž jsou i takové vzácnosti jako třeba portrét Jana Pankla, ukázky rukopisů nejrůznějších osob nebo kresba pejska pořízená školákem Hynkem.

Když jsem přemýšlela, jaké vypsat úryvky, napadly mě takové (z dopisů B. Němcové), které se týkají právě Jana Pankla a Hynka:

Otec se mnou mohl svést, co chtěl; on mne znal a vždy vlídně mluvil na nás, a já bych byla proň do ohně skočila, když se na mne krásným svým modrým okem podíval a řekl: "Jdi, Běto má, učiň tak a tak."
str. 152

„… Přeškoda toho mladého života! Nereptám proti Bohu, ale mnoho na mne ukládá…“
str. 191

A jakými slovy se rozloučili autoři knihy se samotnou B. Němcovou?

Osmdesát let odpočívá Božena Němcová na Vyšehradě. Osmdesát let nebylo dne, kdy by na tomto posvátném hrobě neležely květiny české země, kterou tak milovala.
str. 291

5 01.02.2021

Volný čas dětí „bez televize, počítače, tabletu a mobilního telefonu“ – to je stále aktuální téma a v poslední době možná ještě o něco víc. Pro některé rodiny, kde závislost na digitální technice převládá, by tedy mohla být tahle knížka vítanou inspirací. A velmi se líbí i tam, kde při čtení zavládne pocit spřízněnosti – to je u nás v knihovně vyzkoušené : o)

S potěšením jsem nalezla v archivu Českého rozhlasu Mstivou kantilénu. Je to pěkně načtené - viz https://brno.rozhlas.cz/…173

A protože je dneska u nás mokré, chladné počasí, je podmanivá melodie Hlaváčkových veršů o to působivější:

... Pak únavou zapadla luna, jež marně se vysilovala...

A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly,
se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly,
a hubené, zarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly,
tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly
a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály...

str. 11
....

Byl deštivý soumrak - a vítr se za řekou bál,
a světla se bála a báli se nemocní psi,
již bojácně štěkali chvílemi z rozmoklých skal,
oh - báli se od včera, báli se do prázdných vsí...

str. 13

Jsou autoři, jejichž osudy stojí za to znát. Vědět podrobnosti o jejich životě, o okolnostech vzniku jejich knih. A to nejen pro větší porozumění pro ně samotné, ale i pro náhled do jejich doby. Namátkou můžu jmenovat například Jacka Londona nebo z domácích J. Š. Baara, protože zrovna v jejich případě se při bližším zkoumání dozvíte obzvlášť podstatné dějinné souvislosti.

Totéž platí i na J. Foglara, a tak jsem velmi uvítala vydání knížky o jeho díle. Tím spíš, že nekopíruje Foglarovy vzpomínky „Život v poklusu“, ale že je výborně doplňuje. Hned v dětství jsem hodně přemýšlela o tom, co a jak bylo „doopravdy“, za jakých okolností byl ten který příběh zaznamenán… a když jsem se pak dověděla například to, že knihu „Pod junáckou vlajkou“ se povedlo vydat ještě v roce 1940, těsně před zákazem skautingu, velmi mě to překvapilo. A to přitom to bylo vlastně to samé, co jsem už sama zažila: vydání v roce 1969 ve stotisícovém nákladu a následný zákaz a vyřazení z knihoven.

Je toho plno, co bych mohla z knížky "Jestřábí perutě" přepsat na ukázku a je těžké volit, co bude to pravé. Nakonec jsem se rozhodla pro něco, co je opravdovou vzácností: pro báseň Měsíční noci. Je uváděna jako první otištěné dílo J. Foglara. Je z doby, kdy bylo Jaroslavovi-Slávkovi 13 let (vyšla v roce 1920 v Národní politice). Když jsem ji četla, hned se mi vybavily romantické obrázky z pozdějších foglarovek a krásná slova o výpravách za dobrodružstvím, o okouzlení z denní i noční atmosféry v přírodě a o přátelství, které Slávek nakonec našel ve skautském oddílu a které bylo ještě lepší než útěk od lidí.

Když měsíční nadejdou noci,
já lesy se toulám sám,
jsem podmaněn kouzelnou mocí
a podivnou touhu mám:

Chtěl bych jít na skály vysoké,
kde měsíc v útes září,
a opět v lesy hluboké,
kde v tůni leskem vábí.

Jen daleko od lidí jít bych chtěl,
tam kde sám bych mohl být,
kde bych za druha jen zvíře měl,
tam krásnějším životem žít!

str. 15

4 22.01.2021

Vždycky jsem měla snahu se seznámit s dalšími díly autorů, kteří mě zaujali. A mezi nimi samozřejmě i s prvotinami. Tak jsem se díky románu J. Němce „Dějiny světla“ dostala i k souboru povídek „Hra pro čtyři ruce“ a líbil se mi. Hlavně hned první kapitola „Pusa nosem“:

„Nevíš, co to je za kytku?“ „Tu máme doma,“ přešla blíž ke květináči na parapetu. „Říká se jí trnová koruna. A vypadá, že by se něčeho ráda napila. Počkej, hned jsem tady.“ Nebylo úplně jasné, jestli poslední větu řekla mně, nebo spíš té rostlině. Za chvíli byla zpátky a v dlaních nesla trochu vody. Vytvarovala prsty do hubičky a zalila stonek toho pichlavce s několika malými červenými kvítky na dlouhém šlahounu.
str. 9

Malá mořská víla se teď šlapkou otírala a laskala, tlačila mi do kotníků jako kočičí hlavička, která chce svou srstí zanechat pachovou stopu. Cítil jsem její klouby na nártu, jak mi tlačí na žíly, měkké polštářky na šlapkách, nehty. Prováděla mě tím podvodním světem, jako by to skutečně byla její říše, naložila mě do kočáru, kterým smýkalo spřežení mořských koníků, a předváděla mi všechny své korály, řasy a jeskyně. Trvalo to nejmíň deset minut, pak jsem vzal otěže já, střídali jsme se, hledali jsme nové polohy chodidel a nová spojení, došlapovala a já jsem ji zase nadlehčoval na špičce, vklouzl jsem jí Achillovou šlachou mezi všechny prsty… – ano, milovali jsme se tam dole? Dnes, kdy už na tom pramálo záleží, si to myslím. Zvlášť v té záhadně intimní chvíli, když si večer svlékám ponožky, se občas přistihnu, jak několik minut hledím nepřítomně na svůj nárt, a probudí mě až zatuchlý pach potu, díky němuž ten každodenní úkon dokončím a vlezu si pod peřinu.

str. 24

3 20.01.2021

Doufám, že televizní seriál o Boženě Němcové teď přinese větší zájem o její knihy – včetně téhle, jejíž rozsah je nepatrný a přinejmenším na zkoušku si ji snadno může půjčit každý. Tím spíš, že v knihovnách není ještě tak vzácná jako díla méně známých starších autorů.

Z mého pohledu jsou právě tyto zápisky B. Němcové obzvlášť zajímavé, protože si je můžeme porovnat např. s románem „Paní komisarka“ od J. Š. Baara nebo s jeho televizní adaptací „Vlčí halíř“ (dá se přehrát na https://www.ceskatelevize.cz/porady/133959-vlci-halir/27531001388/). A moc se mi líbí, s jakým zájmem a jak (pro mě) čtivým slohem se B. Němcová o Chodech vyjadřuje. Například:

Okolo Chrastavic je nejhezčí koutek těch hor, které jsem posud viděla, ale nikde není tak romantická krása, jako u nás doma. Což je ale do všech krajin, není-li v nich dobrý člověk. Nemohu vyslovit, jak mi bylo líto, když k nám selka přišla a nebohá ani nevěděla, jak má promluvit. „Musejí mi odpustit,“ pravila, „já jsu hloupá bulka.“ Můj muž, však ho znáte, začal jí to vymlouvat, a tu jste mohli vidět tu spokojenost, tu radost, že mohla mluvit, jak chtěla, a říkat nám vy. To ví Bůh, proč tím lidem tak opovrhují, že se ubohý sám za hloupého drží a svého krásného jazyka si neváží!“
str. 22

4 08.01.2021

Na téhle knížce mi byl původně nesympatický název, který mi, možná úplně nepatřičně, zní tak trochu podlézavě. Nevrhla jsem se zkrátka na ni tak hladově, jak by se u mé oblíbené dvojice Žáček-Born dalo čekat. Nakonec jsem v ní ale zalistovala, našla jsem si nejdříve starou známou „Chytrou horákyni“ a pak další a další lidové pohádky, vybrané i převyprávěné s citem vůči nim i vůči čtenářům. A jak to u takových knížek bývá, je podle všeho určena jak pro děti, tak pro dospělé – a asi nejlépe pro společné čtení a povídání.

Myslím, že vůbec nejvíc se mi líbila kapitola „Košile spokojeného člověka“. O čem je, to se dá z názvu domyslet. A pěkně se hodila i k tomu, jak jsem byla nakonec spokojená i já s touhle knížkou : o)

3 08.01.2021